Kane
Přestal jsem vrčet a jen se podíval Marovi přes rameno, jak na mě Akio výmluvně gestikuluje, abych zmlknul. Je to král... Sakra... je to král a já ho musím poslouchat. Jsem vycvičený na tuhle práci, jsem syn svých rodičů, co mi oba věnovali tolika času. Milují mě a já se chovám takhle? Uteču i s Nikkem a nechám tu jedinou osobu, která je na Nikkovi ještě víc závislá než já a to je Ely. Ani jsem Nikka nedržel, když zmizel a já se rychle dostal z vany a osušil se.
Měl bych začít uznávat jeho rodiče, není to jen o tom, že přijdu a vezmu si to, co mi náleží. Musím převzít zodpovědnost za to, že jsem Nikka udělal svým. Můžou si i myslet, že jsem ho donutil, aby si mě označil. Podle Marova pohledu, bych se ani nedivil.
Oblékl jsem se do lehké černé košile a černých kalhot. Nazul jsem si boty a přenesl se do sálu.
Všichni už tam byli a zrovna se netvářili, že mi půjdou gratulovat. Jediný Akio se na mě usmál.
„Víte o ní něco? Kde naposledy byla, nebo kam šla? Měla sebou někoho? Zkusili jste její pachovou stopu? Šlo by to přes Nikka, z jeho krve, jsou napojeni."
Tentokrát jsem začal mít i já o Ely strach. Jsem takový hlupák. Prostě jsem si řešil jen své věci a zapomněl, že je i někdo jiný o koho se musím starat.
„Omlouvám se, už se to nestane. Já jen..."
„Jak si donutil Nikka, aby si tě označil? Násilím? A kam si ho vzal? Co?"
Maro se ke mě nebezpečně přibližoval, a jeho tělo už bylo cítit démonem a zároveň upírem.
Nikko
Na své mokré tělo jsem rychle hodil halenu a kalhoty. Bylo mi jedno jaké a jestli to nemám na ruby, prostě jsem spěchal. Jen jsem nohy nasunul do sandálů a pak se rozběhl do velkého sálu.
Rozrazil jsem ty těžké dveře v momentě, když se táta s výhružným pohledem blížil ke Kanemu. Neušla mi ani jeho poslední slova.
„Já se mu dal dobrovolně!“ vykřikl jsem a rozběhl se k nim. „Nenutil mě k tomu. Chtěl jsem to!“
Zastavil jsem se mezi nimi a rozpažil ruce, jako bych chtěl zabránit, aby se k němu táta víc přiblížil.
I když jsem se třásl, stál jsem pevně na nohách a nehodlal ustoupit. Cítil jsem, jak se mé tělo mění.
Probouzela se ve mně démonská krev. Prsty na rukou se mi zkřivly, jak se mi drápy protáhly, a cítil jsem, jak se mi svaly po celém těle napínají. Horko, které kolovalo mými žilami, začalo vystupovat na povrch a obalovaly mě plameny.
„Jsem jeho a on je můj!“
V zádech jsem měl zvláštní pocit brnění a náhle tátu zahalil velký stín. Všichni se na mě podívali a začali krůček po krůčku ustupovat do větší vzdálenosti.
Jen Maro zůstal stát. Díval se na mě a sám se měnil v démona. I jemu se objevila na zádech velká křídla. Byl velký. O hlavu větší než já. Kdysi by mě tahle jeho podoba vyděsila, ale tentokrát ne.
Stály jsme dvě pekelné zrůdy proti sobě.
„Chceš na mě zaútočit? Na svého otce?“ vrčel na mě a přiblížil se o další krok.
„Okamžitě toho nechte!“ vykřikl náhle Suri. „Copak chcete přivolat Beliala? Jste jeho krví cítit na míle daleko!“
„Dva démonští upíři,“přistoupil k nám Tomoko a klidně na nás promluvil. „Copak neumíte řešit věci v klidu?“ zakroutil hlavou. „Potřebujeme najít Ely, zapomněli jste?“ Jednou rukou se dotkl mé paže a druhou chytil Maro za loket. „Vzpamatujte se!“
Kane
Nikko se postavil mezi nás a nedokázal ovládat svou démonskou podstatu. Najednou naproti sobě stáli dva děsiví démoni a ani jeden nehodlal ve svém rozhodnutí ustoupit. Cítil jsem, jak se mi na krku rozsvěcuje přívěšek a stejně i Nikkův. Tohle nebylo dobré... Tady se dělo něco, co nás mělo všechny zničit. Ani jeden nevnímali Tomoka, když se mezi ně postavil a tišil je svými slovy.
Najednou z mého přívěšku vyšlehly provazy a oba je svázaly. Nemohl jsem to ovlivnit, moje síla jednala instinktivně a potřebovala ven. Dopadl jsem na kolena, jak moc mi to bralo sílu, a držel jsem přívěsek, aby se mi neutrhl z krku.
„Přestaňte... Musíme najít Ely... Něco se děje. Někdo saje její krev."
propojení našich přívěšků mi dává možnost číst z jejich krve a ta se nyní u Ely bouřila víc než dost.
„Je to nějaký upír."
Držel jsem se země a pomalu pouštěl jejich těla ze sevření provazů, které hnědě zářily a osvětlovaly místnost.
Nikko
Stál jsem proti Maro a vrčel. Stál jsem proti svému otci…
Ještě nikdy jsem to neudělal.
Neposlouchal jsem ani tátu Tomoka.
Vztek, že se ke Kanemu takhle chová, mi však zatemnil mozek. Nehodlal jsem ustoupit a v tu chvíli jsem i zapomněl na problém s Ely.
Náhle se však kolem mne omotaly silné provazy. Stáhly mi ruce i křídla k tělu a já cítil, jak mi ubývá síla. Škubal jsem sebou, snažil se z toho sevření dostat, ale nebylo mi to nic platné. Až teprve, kdy jsem se vrátil do své původní podoby, provazy zmizely.
Ztěžka jsem oddechoval, ale přesto pořád stál na nohách. Prudce jsem se otočil ke Kanemu.
Klečel na zemi, opíral se o ruce a sotva ho bylo slyšet, když promluvil. Dřepl jsem si k němu a chytl ho za paže.
„Už mi to nikdy nedělej,“ zavrčel jsem na něj, i když jsem věděl, že tohle zřejmě byla teď jediná možnost, jak nás dva uklidnit. Ale jsem upír. Ti jednají jinak než vlci. A já si to začínám naplno uvědomovat. Upíři si vždy museli vynutit poslušnost, jinak byli předem ztraceni. A zvlášť o postavení, jako je moje a tátovo se vždy musí bojovat.
„Říkáš, že se na Ely někdo krmí?“ podíval jsem se mu do očí. Když přikývl, pustil jsem ho. Postavil jsem se a se slovy: „Jdu za Ely,“ jsem se přemístil do tátova zámku.
Rychle jsem prošel chodbou spojující náš zámek s křídlem našich věrných. Položil jsem dlaň na dveře propojující tyhle dvě části a ty se otevřely. Rázným krokem jsem zamířil přímo do hlavní místnosti.
Nevím, kde se ve mně vzala tahle rozhodnost. Ale nejspíš se ve mně probudil ten správný upír.
„Kde je Elizabeth?“ vtrhl jsem dovnitř a zařval na celou místnost. Těch pár věrných, co tam bylo, okamžitě vyskočili na nohy. „Tak kde je?“ zařval jsem znovu netrpělivě, když odpověď nepřicházela.
Viděl jsem, jak se na mě dívají. Někteří s úctou, jiní s opovržením.
Ano. Znají mě jako ustrašeného kluka a není tu se mnou táta. Ale v tuhle chvíli to nebylo mé staré já. Bylo to mé nové já, které se kolem sebe dívalo svýma rudýma očima, rozhodnut zabít kohokoli, kdo by se ke mně přiblížil.
Kane
Cítil jsem, že je Nikko u mě a ještě mi rozkazuje, co můžu a co ne? Fajn... Občas se chová jak jeho otec... Ale teď který?
Připadal mi jiný, jako kdyby to nebyl on, ale jeho upíří já. Pravda, tomuhle já nerozumím, ale rozumím tomu, co je být vlkem.
Než jsem však stihl cokoliv říct, tak se vypařil jak pára nad hrnce. Skvělé... Kam šel?
Postavil jsem se a prudce se nadechl, aby se mi roztáhly plíce. Konečně jsem byl klidnější a to jsem potřeboval, abych nasál jeho pach. Už jsem viděl, jak se jeho táta někam přenáší a já zavřel oči, abych uviděl to místo, kde Nikko je. V tu chvíli jsem se přenesl do jejich zámku.
„Tady nemáš co dělat! Jsi na upířím zámku," řval na mě Maro, ale já ho neposlouchal.
Pomalu jsem mířil do úzké chodby a tou někam do pachem krve nasáklé místnosti. Vešel jsem a v tu chvíli kolem mě bylo asi deset upírů, co mě chtěli rozcupovat.
Nikko
Už jsem byl skoro u ložnic věrných, rozhodnutý každou projít a Elizabeth najít. Kdo si vůbec dovolil se na ní krmit? Zabiju ho… Dřív než táta. Cítil jsem ho, když se přenesl chvíli po mně na zámek. Jenže v tu chvíli mě do nosu udeřil i jiný pach.
Co tu dělá? Proč sem přišel? Přímo sem, mezi ty největší bestie lačnící po krvi…
Věděl jsem, že se z něj nikdo nebude krmit. Je to vlk. Ale vstoupil na jejich území. Je pro ně vetřelec a budou ho chtít zabít.
Okamžitě jsem se otočil nazpět, ale ještě při prvním kroku jsem ještě zařval na celou chodbu:
„Elizabeth, okamžitě vylez, nebo tě najdu a zabiju tě i s ním!“
Na mou sestru nebude sahat někdo svýma špinavýma prackama. Je dcera nejvyššího, dcera krále vlčí říše… Moje sestra…
Ani jsem si v tu chvíli neuvědomil, že se chovám jako otec. Ale nevěděl jsem, která zlost u mě převládá. Všechno se mi to míchalo dohromady.
Vycenil jsem zuby a vběhl jsem mezi tu hordu krvežíznivých potvor ve stejný moment, jako táta Maro.
Ti co včas neuskočili, skončili v našich rukách.
„Ještě jednou na něj sáhnete, zabiju vás!“ syčel jsem na ně. „Je to můj partner! Nikdo z vás se ho už nedotkne!“
Maro jen stál vedle Kaneho a díval se. Nechal to na mě. Věděl, že je to pro mne zkouška ohněm a i já si musím vydobýt své postavení.
„Pokloňte se mu a omluvte se za své nepatřičné chování!“
Sám jsem byl ze sebe vyplašený. Tak moc mi to připomínalo chování táty, které se mi nelíbilo. Ale musel jsem to udělat. Jinak to nešlo. I když jsem se sotva držel na nohách, nemohl jsem dát najevo ani špetku strachu.
Kane
Až k nám doléhal Nikkův naštvaný hlas, jak zakřičel Elizabetino jméno. Měl jsem přemýšlet, než jsem sem přišel, ale něco mě nutilo, abych to udělal. Zase se mě Nikko zastával a nemohl jsem říct, že mi to nevadilo. Vadilo... Cítil jsem se bezbranný. Ale co já vím o upírech, v přesile by mě nejspíš pěkně pocuchaly srst. Nejhorší bylo, že jsem se nemohl ani proměnit. Proč? Nešlo mi to. Uši a ocas... Drápy se mi nevysunuly z nehtového lůžka. Nic se nestalo, jako kdybych ani nebyl vlk. Vše od té doby, co jsme odešli z města.
Chtěl jsem se postavit před Nikka. Udělat cokoliv, ale on je upír a ještě jejich nastupující pán, musím mu nechat volnost a spíš poslechnout jeho.
Ucítil jsem silný Elin pach, který se linul z posledního pokoje na chodbě. Musel jsem zjistit, co se tam děje. Rozešel jsem se a pomalu se dostával k těžkým dveřím. Neťukal jsem, rovnou vešel a to, co jsem viděl, to rozhodně pro Eli a toho druhého nebylo dobré.
Zavřel jsem dveře a postavil se před ně, když jsem viděl, jak se ke mě Nikko blíží.
„Nechoď tam, nech jim chvilku!"
Chtěl jsem je jen oba chránit, ale v tuhle chvíli jsem nevěděl koho víc?
Nikko
Ti co stáli na nohách, se poklonili, ti co se sbírali ze země, zůstali klečet se skloněnou hlavou.
Ale Kane, jako by to nevnímal. Odkráčel si, jako by se nic nedělo. Když jsem ho zahlédl, jak mizí v chodbě mezi ložnicemi, rozešel jsem se za ním.
Už jsem mu chtěl říct, že není dobré se tu jen tak procházet, ale on v ten moment otevřel dveře až na samém konci chodby, nahlédl dovnitř a hned je zase zavřel. Dveře, které patřily jednomu z vysoce postavených upírů. Ne však nejvyššímu.
Ač se mi snažil zabránit vstoupit, jeho slova mě utvrdila v tom, že Eli je tam.
Odstrčil jsem Kaneho a vtrhl dovnitř. Myslím, že víc vzteklý jsem v tuhle chvíli být nemohl. Vrhnul jsem se k posteli, chytl jsem toho zmetka za krk a odhodil ho na druhou stranu pokoje, kde se sesunul po stěně na zem.
„Elizabeth!“ křikl jsem na svou sestru a nějak nenacházel další slova, která jsem ji chtěl vmést do tváře. Zuřil jsem. Moc jsem zuřil… Moje sestra a udělala tohle.
„Jak jsi mohla dovolit, aby se na tobě krmil!“ hodil jsem na ní deku, aby zakryla své nahé tělo.
Vztekle jsem přešel pokoj a zastavil se u Mariuse.
„Jak sis mohl tohle dovolit!“ už jsem po něm natahoval ruce, abych ho jednou pro vždy sprovodil ze světa, ale zastavil mě tátův hlas.
„Nech to na mě,“ nebezpečně se k nám přibližoval. „Odveďte Ely do našeho křídla.“
Víc jsem nečekal. Vrátil jsem se k posteli, omotal kolem Elizabeth deku a i přes její protesty si ji hodil přes rameno. Téměř okamžitě jsem se přenesl do ložnice našich otců.
Hodil jsem Ely na postel a výhružně se nad ní postavil.
„Nehneš se odsud ani na krok!"
Myslím, že je to poprvé, kdy jsem se rozkřikl na svou sestru. Vlastně poprvé, co jsem se takto choval.
Kane
Nikko mě odstrčil od dveří tak silně, že jsem se rozplácl na protější stěně. Ještě stále jsem byl oslaben z provazového kouzla na uklidnění těch dvou démonů, že jsem nemohl lépe reagovat. Ale tohle? Nikko se choval tak jinak... Zle... Jako Maro. Je mu tolik podobný a ani to netuší.
Chtěl jsem chránit Ely, protože to nyní potřebovala opravdu hodně, ale Maru do toho všeho vlezl a Nikko se i s Ely vytratili. No skvělý...
Mohl jsem se přenést, ale nějak mi začalo být líto toho kluka, Mariuse. Vlastně jsem se dokázal vžít do jeho situace, taky nejsem zrovna vítaný v jejich rodině. Jediné, co mě napadlo, bylo, že jsem si stoupnul před něj.
„Pokud mu něco uděláš, tak tě bude Ely do konce života nenávidět. Musí to mít důvod, že si vybrala ze všech právě jeho?"
„Mlč! Nemáš právo na mě mluvit, a pokud nezmizíš, tak na tebe pošlu ty upíry."
„Dost!" zazněl ode dveří přísný hlas, který jsem tak dobře znal.
Tomoko právě vcházel do dveří a přistoupil k Marovi.
„Nechej už toho! Tohle nejvíc ubližuje právě našim dětem. Oni si vybrali a my bychom měli respektovat jejich přání. Copak jsem byl já ten, s kým si měl být? Copak jsme neměli problémy a ty si šel proti všem? Copak jsme se častokrát nemuseli o sebe prát, abychom mohli mít jeden druhého? Kane, přenes ho k nám do zámku a doveď do velkého sálu, promluvíme si s ním. Ale nyní, Maru?"
Tomoko ho objal a přitiskl na své tělo. V tu chvíli jsem chytil Mariuse za ruku a přenesl nás do zámku.
Nikko
Přecházel jsem nervózně kolem postele sem a tam. Stále jsem sledoval Ely, připraven po ní skočit, kdyby chtěla odejít.
„Ani se nesnaž!“ výhružně jsem na ní zamířil prstem, když jsem cítil energii, která vždy provázela náš přenos. „Dobře víš, že tě najdu!“
„Změnil ses Nikko. Co s tebou Kane udělal?“ podívala se na mě, a přesto, že jsem v jejích očích viděl vzdor, bylo tam i něco jiného.
„To vy jste to chtěli. Vy všichni. Já to nechtěl. Vy jste pořád říkali, že jsem upír, že se tomu nemám bránit,“ odfrkl jsem vztekle a přešel ke skříni. Vytáhl jsem nějaké tátovy věci. Ely má sice širší hrudník, ale výškově jsou stejní, tak jsem vybral volnou halenu a kalhoty a podal ji to.
„Nebudeš tu chodit nahá, obleč se.“
Ely se vymotala z deky a začala se oblékat. Už měla na sobě halenu, ale v tu chvíli jsem k ní přistoupil a silně ji chytil za loket a přitáhl ji k sobě. Naklonil jsem se k ní. Jasně byly vidět ranky po upířím kousnutí. Přitiskl jsem nos k jejímu krku a natáhl ten pach.
„Zabiju ho,“ zavrčel jsem tiše.
„To neuděláš!“ vykřikla Ely a odstrčila mě od sebe. Vznášela se kolem ní temná aura. Temná jako její nejhorší upírská stránka.
Nemínil jsem ji ustoupit. Stáli jsme naproti sobě. Poprvé… Ještě nikdy jsme neměli mezi sebou rozepře. Blížil jsem se k ní, přesto, že její postoj a podoba nevěstily nic dobrého.
„Vždycky jsem tě chránila!“ vykřikla a i přes ten všechen její vztek se jí v očích zaleskly slzy. „Proč to neuděláš teď ty!“
Cítil jsem, jak mi v žilách začíná proudit démonská krev a opět se probouzí k životu mí horší já.
Já, které je podporováno vztekem.
Já, které nedokážu ovládat.
Já, které mi říkalo, že přežije pouze ten nejsilnější.
„Elizabeth,“ zavrčel jsem a pomalu se k ní blížil.
Jako by mi někdo říkal, že to mám udělat. Že se mám zbavit protivníka, protože jen ten nejsilnější bude vládnout.
„Nikko,“ náhle se Ely zklidnila a vrátila se do své lidské podoby. „Nesmíš to udělat. Miluji ho. Miluji tebe. Ty jseš já… Nikko, prosím,“ šeptala svá slova a po tvářích ji tekly slzy. „Nechci tě ztratit.“
Vnímal jsem ty slova, co mi říkala. Ale něco uvnitř mě mi bránilo je pustit víc do mé mysli. Jako by ji někdo zamknul.
Byl jsem už skoro u ní, už stačil jeden krok a natáhnout ruce. Ale v tu chvíli mě nějaká síla srazila k zemi. Necítil jsem žádnou bolest. Nikdo mě neuhodil. Ale i přesto jsem se bezvládně svezl Ely k nohám a propadl se do neproniknutelné tmy.
Kane
Ocitli jsme se před zámkem a stráže okamžitě zareagovaly na cizincovu vůni. Obklíčili ho a bylo vidět, jak se pomalu mění ve vlky připraveni zabíjet.
„Dost! Král nás sem poslal, je pod mou ochranou."
Pohlédli na mě. Nyní vypadali, že chtějí roztrhat i mě, ale stáhli se zpět k bráně a stále pozorovali nezvaného hosta, s kterým jsem vstupoval do zámku. Dovedl jsem jej do trůnního sálu a posadili jsme se na veliká křesla v rohu místnosti. Byli jsme ticho. Nejspíš jsme oba stále nechápali, proč se Nikko takhle choval. Byl jak smyslů zbavený. Z hodného a ustrašeného kluka, se mávnutím proutku stal až moc sebevědomý a drsný kříženec. Nějak jsem se v něm ztrácel, ale mé city se přesto nezměnily. Pořád ho miluji, jenže... Musím se stát silnějším. Pokaždé, když chci použít tu schopnost, tak mě to vyčerpá. Štve mě to. To já jsem tu ten silnější, proč mi tedy nejde se změnit ve vlka? Zavřel jsem oči a soustředil se na svou vlčí podstatu, snažil jsem se, ale zase nic... Nešlo to. Naštvaně jsem praštil do malého stolku před sebou.
„Bude Ely v pořádku?"
„Co?" podíval jsem se udiveně na Mariuse, protože v tuhle chvíli jsem přemýšlel nad něčím jiným.
„Myslíš si, že jí Nikko nic neudělá? Kde je? Půjdu si pro ni."
„Už si toho natropil dost. Radši seď, než přijdou. Mám pocit, že si to slízneme oba víc, než dost. Nechci říkat, že tě nechápu, ale copak si nevěděl, jak to dopadne? Ely je hlídaná víc, než poklad."
„Tak proč ty můžeš být s Nikkem a já s Ely ne? Copak jsem něco podřadnějšího? Nejsem jeden z nakažených, já se tak narodil. Nejsem nejvyšší, ale taky nejsem podřízený všem. Proč tedy? Miluji jí. Poprvé v životě někoho miluji a dal jsem jí slib. Neublížil bych jí. Přišel jsem jí hlídat, ale okamžitě jsem se zamiloval," vyprávěl mi svůj příběh a já po celou dobu nevěděl, co mu na to mám říct.
„Máš pravdu, já taky netuším, proč můžu být s Nikkem, ale nenech se mýlit, Maro mě nesnáší a nechce, abychom spolu žili. Jenže my jsme označeni. U vlků to funguje jinak. Ely je taky kříženec, může tě to i zničit. Jsi připraven, pro ni obětovat život?"
Nikko
Probouzel jsem se. Někdo se tu dohadoval a podle hlasů to byla Ely a tátové.
„Nesnaž se,“ zastavil mě hlas Saisho, když jsem se chtěl posadit. Položil mi ruku na hruď a potlačil mě zpátky. Rozhlížel jsem se kolem sebe a měl pocit, že mám v hlavě prázdno.
„Co se stalo?“ chytl jsem se za hlavu.
„Musel jsem tě uspat. Vyšiloval jsi tu jak blázen, Nikko,“ podíval se na mě Saisho vyčítavě. „Trochu toho upíra v sobě nezvládáš.“
Chytl jsem ho za halenu a přitáhl si ho k sobě, že na mě skoro ležel.
„Byl za mnou Belial, chtěl mě vzít k sobě.“
Viděl jsem, jak Saisho doširoka otevřel oči.
„Tak přece. Probudil jsi v sobě démona a on to cítil. Měli byste oba odejít,“ pootočil hlavu k Ely, která se právě rozčilovala a divoce gestikulovala přitom rukama.
„Kam?“
Vždyť není místo, kde by nás nenašel.
Saisho vstal a přerušil Elyiny výčitky.
„Půjdete ke mně na hrad. Je to tam chráněno. Tam vás Belial nenajde.“
Udiveně jsme se na něj všichni podívali. Saisho má svůj hrad? Nikdy o něm nemluvil. Co vím, tak vždycky býval tady u táty na zámku nebo ve vlčí říši.
„Nikko se musí naučit ovládat upíra a hlavně démona. A Ely…“ pohlédl na ní. „No Ely, ty taky.“
Tátové chvíli mlčky přemýšleli, něco si pak pošeptali a vrátili se k nám.
„Dobře,“ promluvil Maro. „Půjdu tam s vámi, ale nejdříve dětem zajdeme pro nějaké oblečení,“ máchl rukou k Ely, která stále byla v jeho věcech.
„Běžte tam, přijdu hned za vámi.“
Kane
„Byl jsem na to připraven už před tím, než mi Ely udělala tohle."
Stáhl si z ramene košili a ukázal mi značku červeného vlka. Elyinu značku. Tohle asi jejich rodiče nerozdýchají. Už takhle se jedno z jejich dětí rozhodlo pro mne a teď?
„No..." chtěl jsem mu něco říct, ale to už se zde objevili Tomoko a Maru a mířili k nám.
Maru chytil Mariuse za límec a vytáhl jej na nohy.
„Jak sis tohle mohl dovolit? Nejsi hoden naší dcery. Ukaž!"
Strhl z něj košili a kontroloval obě jeho ramena, než zjistil, že opravdu má její znamení. V tu chvíli se ještě víc naštval a jeho zlost byla cítit ve vzduchu jako těžký kámen.
„Maru!" okřikl jej Tomoko a chytil ho za rameno, aby se uklidnil.
Jenže jeho ruce pomalu mířily na Mariusův krk.
„Řekl jsem dost, Maru! Když je označený, nic s tím neuděláme. Zabili bychom i Ely. Musíme se s tím smířit, nebo aspoň oběma pomoci, aby byli natolik silní, a dokázali naše děti ochránit."
„Nechci o tom slyšet! Já mu tu značku vyrvu z těla a skončí to. A možná i Kanemu."
„Tak to by stačilo. Už jsem vám řekl, že nejsem váš sluha a vy moji králové. Nechali jste povraždit můj rod a ani nemrkli, když jste se vrátili, abyste potrestali bezpráví. Že si vaše děti vybraly podle své vůle, vám vadí? A vy jste udělali co? Kde jsou? Kde je Ely a Nikko?" už jsem se neudržel a na oba řval. Nedalo se tomu zabránit.
Nikko
Saisho mě i Ely objal a během vteřiny jsme byli ze zámku pryč. Ocitli jsme se uprostřed lesa v horách. Díval jsem se, co se přede mnou zjevilo, a nechápal jsem. Jak to tu mohl někdo postavit?
Hrad částečně zasazený do veliké skály vyhlížel majestátně a tajuplně.
„To je tvoje?“ zeptala se Ely, která málem zapomněla zavřít pusu.
Saisho se jen pousmál a přikývl. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Opravdu jsme byli někde hluboko v horách a tento kopec byl jeden z těch, co se tu majestátně tyčil, avšak hrad byl dobře krytý z jedné strany skálou a z druhé strany lesem. Cítil jsem i chlad od horských potoků, které tu pramenily a dokonce i slunce mělo problémy sem prodrat pár svých paprsků. Osvětlovaly jen část louky před hradem.
Vstoupili jsme dovnitř. I přesto, že tu byl všudypřítomný chlad, nebylo tu vlhko a tma. Hlavní místnosti byly jemně prosvětleny menšími okny, ale přesto na nic byly závěsy, pokud by bylo potřeba celý hrad zatemnit proti ostrému slunci.
„Dlouho jsem tu nebyl, ale je to jen trochu zaprášené. Jinak by to mělo být všechno v pořádku. Mám tu stálý dozor, který vždy uklidí, když mám přijít, ale teď tu jsem neohlášen.“
Saisho prošel hlavní místností a vedl nás dozadu, hlouběji do skály, odkud šel větší chlad.
„Tady jsou ložnice,“ ukázal na pár dveří v prostorné chodbě. „Moje je tahle,“ došel k tmavě červeným a otevřel je. My jsme s Ely jen popošli k dalším a vešli jsme dovnitř. Já nalevo od Saisha, ona napravo od něj. Jako bychom chtěli být od sebe co nejdál. Pořád jsem cítil, jak se na mě zlobí a já také stále nebyl úplně v pohodě.
„Radím vám, abyste se odsud nepokoušeli přenést!“ ozval se silný hlas Saisha na chodbě. Přestal jsem si prohlížet svou ložnici a vyšel zpět na chodbu právě v momentě, kdy se na hrubých stěnách hradu objevila namodralá záře a tvořila se bariéra. Jo, tak tohle znám. Tohle na nás používal Saisho se Zirem, když nás chtěli jako děti mít pohromadě.
Jen jsme s Ely na sebe s povzdechem pohlédli a zas každý zmizel ve svém pokoji.
Kane
Najednou po mě Maru skočil a chytil mě pod krkem. Aspoň pustil Mariuse, který nevypadal, že by ten jeho stisk ještě nějakou dobu vydržel. Taky jsem pocítil, jak moc silný Maru je. Jeho prsty mi pomalu drtily hrdlo a mě se začalo těžce dýchat.
„Tak poslyš, ty spratku. Označil sis našeho syna potom, co jsi ho napadl a chtěl zabít. Nemluvě o tom, že byl ještě dítě a ty sis ho tímto pojistil, až bude dospělým. Nedal si mu jinou možnost a teď s tím nejde nic udělat, když si i on označil tebe. Co po něm chceš? Nebo jinak, dokážeš ho ochránit, vlku?"
Pomalu mě pustil ze sevření a postavil zpět na zem. Prudce jsem se nadechl a cítil, jak mi do těla znovu proudí kyslík.
„To nevím, ale dám za něj svůj život, to nestačí?"
„Ne! Dokud se nenaučíš ovládat to, co ti Nikko předal, není možnost, aby si byl s ním. Je pryč a nevrátí se, dokud se zase on nenaučí ovládat Beliala v sobě. A co se týká tebe Mariusi... Zabiju tě!" mluvil Maru již klidněji, ale o to děsivěji.
„Dost, Maru!"
„Dělám si srandu, ale trest dostane. Bude tady ve vlčí říši a týden o hladu. Potom si dá krvavý steak, abych zjistil, co všechno mu Ely dala."
„Jsi si tím jistý, Maru?" opatrně se ho snažil uklidnit Tomoko.
„Ano."
„Chápu vaše rozhodnutí," pronesl jsem jako první a přenesl se ihned zpět do svého města. Zvláštní bylo, že přímo do knihovny. Něco mi říkalo, že musím číst, dokud nenajdu pravdu, která mi pomůže povstat. Rozsvítil jsem louče a svícny a zasedl ke stolu. Měl jsem se najíst, ale nešlo to. Nevadilo mi to. Během tréninku jsem byl i tři dny bez jídla. Co mi fakt vadilo, byl fakt, že tu Nikko není se mnou a až nyní jsem pocítil velikou prázdnotu.