Kane
Pousmál jsem se, když jsem spatřil, jak se upřeně dívá do mého rozkroku. Že by se mu můj penis líbil? To je hezká představa.
„To je jedno, Až vylezu ven z vany, postarám se o to. Nahoře je jedna stará matrace, jen je přehodím a postel moc zasažena nebyla. Neublížil si mi. Jsme spojení, tvoje plameny mi už nemůžou ublížit."
Popravdě mi nemohly ublížit ani před tím, ale to mu říkat nebudu, líbí se mi, když se stydí. Asi jsem hrozný, ale je tak sladký. Vlci mají tendenci chránit svoje slabé články smečky a právě proto, si je často vybírají za své druhy. Jeden silný a druhý slabší, aby se rovnováha druhů ustálila.
Ale u nás? Nikko je víc silný, než si myslí.
„Je mi jedno, jestli jsou to plameny, nebo láva, jsi můj, Nikko. Tohle jsi ty a takového tě chci. Nikdy už neposlouchej nikoho, že tohle je špatné, protože není. Je to součást tebe, stejně jako je zemní vlk a neuznávání autorit je moje já. Podívej se mi do očí!"
Otočil jsem jeho obličej k mému a držel ho pod bradou, aby mi neuhnul pohledem. Moje tmavě modré oči svítily a značka na mém rameni jen místy zabolela, jak se ustalovala v kůži.
„Jsi to ty, ne tvůj dědeček, ty nejsi démon. Ty jsi Nikko! Rozumíš mi? Je na čase, aby sis začal věřit. Aby ses stal silným, nejen pro svou sestru, ale i pro lid, který tě potřebuje. To, že se tu Belial ukázal, nebude jen tak, musíme přijít na to, co se děje."
Nikko
Tiskl jsem se ke Kanemu a poslouchal, co říká.
„A máš dost velkou zásobu matrací? Neumím ten oheň ovládat,“ uhnul jsem hlavou, když mě pořád držel a díval se mi do očí. Začínal jsem se cítit divně, protože jsem cítil, jak upírská proměna ustupuje a určitě mám zase ty svoje dvoubarevné oči.
Opřel jsem si o něj hlavu a hladil ho po noze. Nějak jsem prostě nemohl přestat a měl jsem nutkání se ho stále dotýkat.
„Ty si myslíš, že Belial nepřišel jen tak? Ale sem stejně nemůže, takže jsem tu v bezpečí. Ale co až odsud odejdu? Měli bychom si promluvit i s mým tátou. Nebo s tvým. Vím, že s ním bojoval a hodně o něm ví.“
Voda začala pomalu chladnout a já se otřepal zimou. Chtěl bych vylézt ven a obléct se, nebo se aspoň zachumlat do deky, ale nějak jsem se styděl před Kaneho se takhle nahý postavit. Když jsem byl skrčený v jeho náručí, nebyl to takový problém. Ale postavit se před něj, jako předloha pro obraz…
Raději v té vodě zamrznu…
Oklepal jsem se.
A nebo ne…
„Můžeš mi podat halenu?“ zeptal jsem se nejistým hlasem.
Kane
Pousmál jsem se nad tou otázkou o matracích. Ale musel jsem se stále dívat do těch jeho očí, které se změnily na dvoubarevné.
„Určitě nepřišel jen tak, ale předci nám pomohou s kouzly a naučí tě, jak se ovládat. Vím, že se ti to nelíbí, ale bude lepší, je poslouchat. Já se budu také učit."
Ví vůbec, že jak se mě dotýká, tak mé tělo znovu probouzí k životu a hlavně jednu část?
„Ne! Nepodám ti halenu. Kdo řekl, že jsme pro dnešek skončili, Nikko?"
Postavil jsem se a postavil i jeho. Díval jsem se na něj, jak po něm stéká voda a krásně rámuje jeho postavu.
„Víš, měl bych ti něco říct. Když se mě takhle dotýkáš, tak mě to vzrušuje. A po tolika letech ovládání, mám na tebe chuť, ale pořád. Když jsme u toho, nejvíc se mi líbí tvé oči, ale když jsou dvoubarevné."
Vylezl jsem z vany a jeho si přehodil přes rameno. Položil jsem ho na postel a vyhoupl se nad něj. Uchopil jsem cíp huňaté deky z dlouhosrstých koz a oba nás do ní zahalil. Začal jsem se třít o jeho tělo a ještě než jsem ho políbil, zašeptal jsem do jeho ucha: „Nebo nechceš?"
Nikko
Jen jsem se zděšeně na něj podíval, když mě před sebe postavil a začal si mě prohlížet.
Copak nevidí, jak se stydím? Určitě vidí, ale zřejmě mu to nevadí a ještě si to užívá. Jsem červený snad všude. I mezi prsty na nohách.
Vlčí uši jsem tiskl k hlavě a ocasem nervózně švihal ze strany na stranu. Už jsem si s ním chtěl překrýt aspoň svůj rozkrok, když mě chytl a odnesl do postele.
Otřepalo mě, když jsem dopadl na tu ohořelou matraci, mokrou a studenou od vody. Dole pod zády to nepříjemně zastudila, nahoře však se moje tělo rozpalovalo, když se Kane o mně začal otírat. To dělá proč?
Proč tohle všechno říká? Má na mě chuť? Jako na zákusek? Jasně že ne, nejsem hloupý, ale vypadá, jako by mě chtěl slupnout jako malinu.
Jestli nechci? Nevím co chci…
Chtěl jsem ho odstrčit, jak jsem se styděl, přitom se ve mně tím otíráním, jeho slovy a jeho vůní ve mně začala probouzet touha.
Mé tělo ztuhlo. Celé… komplet… Jen jsem se na něj díval a začal rychle oddechovat, když jsem cítil, jak se o mně tře a jeho penis tvrdne, stejně jako můj.
Jsem ztracený případ.
Zavřel jsem oči a jen jsem pod dekou opatrně pohnul rukama, abych se dotkl jeho horkého těla. Cítil pod dlaněmi jeho pevné svaly. Bylo to prostě tak lákavé, že jsem tomu nemohl odolat. Přejížděl jsem mu po pažích a po zádech. Na moment jsem se zastavil prsty na jeho pravé lopatce. Cítil jsem to… Znamení, které bylo hmatatelné pod bříšky prstů…
Taky si ho někdo označil?
Stáhl jsem ruku pryč. Nechtěl jsem na to myslet. Tak jen se chytl jeho loktů a nechal se unášet tím příjemným, co se na mně hrnulo, když otírání sílilo stejně jako jeho vůně, která mě přiváděla do stavu, kdy jsem přestával být sám sebou.
Kane
Jeho prsty, které se mi potulovaly po těle, mě jen utvrdily v tom, že mohu pokračovat. Když se však dotkl mého znamení na lopatce, jen jsem se mu zpříma podíval do očí a zprudka vydechl. Bylo to, jako by se dotkl mé holé kosti. Je to naše značka, stejnou má i on. Značka zasvěcení, jemu. Proč jsem měl tedy pocit, že se mu nelíbila?
Chytil jsem jeho ruce a vytáhl mu je nad hlavu. Jazykem jsem olízl každý prst zvlášť a táhl ho až na zápěstí, kde jsem ho mírně kousl. Potom dál na loket, rameno, bok, až jsem se přiblížil k bradavkám, které už ztvrdly. Prvně jsem jednu olízl po celém dvorci a vsál ji do úst, aby cítila to napětí ještě víc. To stejné jsem udělal s druhou a pomalu se polibky vracel ke krku, který jsem si jazykem přímo vychutnával. Moje ruka, už sjela do jeho rozkroku a pohrávala si s napnutým údem, který jí šel naproti. Přejížděl jsem po něm prsty a vždy nabral trochu vlhka z jeho špičky, abych ho rozetřel po celé délce. Když jsem slyšel jeho zrychlený dech, jen jsem prsty sjel níž a zajel s prvním dovnitř, abych zkusil, jestli ještě něco zůstalo po našem prvním milování. A taky že zůstalo…
Byl krásně vlhký a stahování jeho stěn, mě přímo lákalo ke vniknutí. Byl tak nádherný, když se jeho tělo chvělo a já se ho mohl dotýkat.
„Nikko..." zašeptal jsem, než jsem jeho nohy vzal pod koleny a víc si ho stáhl pod sebe.
Nastavil jsem svou tvrdost proti vábivému vstupu a pomalu do něj vnikal. Bylo to trýznivé i pro mě, ale je to jen jeho podruhé, nemůžu poslouchat zvířecí pudy, které přímo řvou, abych se nedržel zpátky.
Nikko
Nejspíš mé bradavky jsou místo, které si budu muset chránit. Každý dotek na nich, každé olíznutí či stisknutí, ať už mezi prsty či rty mi přiváděly do těla zvláštně příjemné pocity. Tak příjemné, že jsem začal propadat svému vzrušení a já s mírnou nelibostí jemně zakňučel, když je opustil a vrátil se na můj krk.
Dýchal jsem jako bych byl v posledním tažení a doufal, že tohle, co se na mne žene, za chvilku skončí, protože to bylo k neudržení. Můj penis se napínal tak, že to snad už víc nešlo. I Kane musel cítit, jak tvrdý je a tlačí se mu do břicha, aby na sebe upoutal pozornost. Stačí, aby se ho dotkl a já bych mu nejspíš hned podaroval svou první várku semene.
Ale nestalo se tak. Držel se statečně, jako by si říkal, moje sperma ti jen tak nedaruji, musíš se Kane víc snažit.
Přes všechno to jemné chvění v břiše, třas mého těla a buchot mého srdce, které každý svůj úder vysílal do mých bubínků, až mě to ohlušovalo, jsem ani skoro nepocítil jeho prst, který si dělal místo pro něco většího.
Se zavřenýma očima jsem se tomu poddával, ztrácel jsem se v tom tak, že mé jméno, vyslovené z jeho úst mě naprosto odvedlo ze soustředění a já vykřikl, když se do mne nečekaně natlačil.
Stáhl jsem se očekávaje tu bolest, jako při prvním aktu. Ale on se jen pomalinku, krátkými klouzavými pohyby probíjel dál. Nezastavilo ho ani moje sevření všech svalů, ani škrcení jeho údu mými svěrači.
Jako by to bylo naprosto přirozené, byl se mnou najednou spojen celý. Dvě těla v jednom…
V tuhle chvíli jsem náhle zatoužil po jeho pohybech. Po tom tření, které mou mysl odnášelo někam pryč. Po tom milování, se kterým jsem se už jednou setkal a které doslova rozžhavilo mé tělo. Prohnul jsem se proti němu, abych ho vybídl k dalšímu pohybu. Aby neotálel, protože já…
Já to už déle nejsem schopen vydržet. Chci to… Chci to krásné… Chci znovu zahořet a podpálit třeba celý tenhle dům…
Kane
Po počínajícím odporu při pronikání, to v jeho nitru začalo vlhnout ještě víc. Klouzavými pohyby, které místy až zabolely, jak moc byl těsný, jsem se dostal až k slastnému konci. Můj žalud se otřel o jeho prostatu a i já cítil, jak mnou projel elektrizující pocit, který mi stavěl všechny chlupy na těle.
Už jsem se nedokázal ovládat a tak se moje pohyby začaly zrychlovat a vnikání do jeho těla se znásobilo. Jednou rukou jsem zůstal zapřený u jeho hlavy a druhou jsem stáhl mezi naše těla, abych začal přejíždět po jeho již tvrdém penisu.
Jeho žilky se mi otíraly o dlaň a já zpevnil stisk, aby cítil tu intenzitu, s kterou ho dráždím. Přetahováním jeho předkožky přes žalud, jsem si sám dopřával příjemný pocit rozkoše. Ve stejném tempu jsem do něj vnikal a skoro celý vyjížděl z jeho horké dírky.
Zaplavila mě vlna extáze, když jsem všechno svoje sperma vpustil do jeho těla a ještě s cukáním svého penisu, jsem si užíval ten slastný dozvuk orgasmu. Jen stěží jsem pokračoval v jeho uspokojování a přitom se nedokázal nabažit té jeho červené tváře.
Nikko
Chvíli setrval nehnutě a já v duchu přemýšlel, jak moc musel narůst. Zabíral každičké místečko uvnitř mne. Byl to příjemný pocit, zvlášť když se začal pohybovat. Pomalu opatrně, avšak se zrychlujícím tempem a razancí. Nejspíš jsem se i posouval po posteli.
Uvědomil jsem si, že mám ruce stále nahoře nad hlavou, i když mě dávno pustil a já jimi narazil na dřevěné tyčky pelesti. Pevně jsem se jich chytil a zaryl do nich nehty, když mě mé tělo začalo zrazovat.
Vím, že jsem se musel červenat. Ležel jsem pod ním zcela nahý a on mě přiváděl do stavu, který se snad nedá ani pojmenovat.
Tření uvnitř mě bylo tak příjemné, že jsem mohl jen polohlasně vzdychat, ale v momentně, kdy se dotkl mého penisu, zasténal jsem. Hodně nahlas…
Ztrácel jsem se v tom. Místy se mi snad i zatmělo před očima, když to bylo čím dál víc intenzívnější. Vypnul jsem mozek a nechal mluvit za něj své tělo. Prohýbal jsem se proti němu, aby mi ani kousek z něj neunikl. Zapíral jsem se vší silou o pelest, abych víc cítil to vnikání do mého nitra. Mé nohy se samovolně zvedly a pevně se omotaly kolem něj, abych se s posledními záškuby mohl na něj narazit, jak nejvíc to šlo a nepustit. Jen vnímat tu slast, kterou mi přinášelo vyvrcholení. Nechat své sperma třísnit mou pokožku na břiše, které vzápětí schlo a tvořilo bílou krustu, jak moc jsem byl rozpálený.
„Kane!“ vykřikl jsem, když jsem cítil ten náhlý příval horka. „Kane!“ vykřikl jsem znovu, když už jsem samou blažeností nevěděl, co dělám a kde jsem.
Z hrdla se ozývalo pak už jen spokojené vrčení, protože jsem nebyl schopen už vyslovit ani jeho jméno.
Kane
Jeho penis se v mé ruce napnul a vypustil všechen svůj sladký obsah na svou bílou pokožku. Jak krásně doplňovalo jedno druhé, že jsem měl chuť ho olízat, jak nejlahodnější maso. Dokonce jsem skoro cítil jeho chuť na patře a jazyk samovolně olízl moje rty. Udělal jsem v něm ještě pár pohybů, abych jemu i sobě dopřál prodloužení orgasmu a ještě na chvilku mohl vnímat jeho rozpálené tělo na svém. Potom z něj jen můj ochablý penis vyklouznul a společně s ním, v pramínkách z jeho těla vytekla i trocha mého sperma, které se nyní lesklo na prostěradle.
Lehl jsem si vedle něj a přitáhl si jej do náruče, abych cítil jeho kůži na své a mohl se ho dotýkat i dál.
Hladil jsem ho po zádech, která se chvěla stejně, jako celé jeho tělo a tišil jeho zrychlený dech.
Nikko
Uvědomil jsem si, že stále vrčím, v momentě, když Kane ze mne vyklouzl. Doprovodil jsem to dlouhým vydechnutím a konečně pustil skoro zlomené tyčky pelesti. Povolil jsem napětí v těle, ale třas neustával. Jako by si mé tělo žádalo další a další doteky a pozornost.
Rychle jsem oddechoval a silně bušící srdce jsem se snažil uklidnit položením dlaní na hruď. Cítil jsem každý jeho úder… Kane si mě přitáhl do náruče a teplo, které ke mně vysílal, mě pomalu uklidňovalo.
Co se to se mnou děje? Mám pocit, jako bych v tomhle momentě byl někdo jiný. Je to něco, co bylo dlouho schováno uvnitř mě a Kane to tímhle spojením probudil? Reagují takhle vlci? Démoni či upíři?
Aspoň že jsem teď znovu nepodpálil postel…
Tiskl jsem se ke Kanemu a bylo mi v jeho náruči tak dobře, že se mi v tuhle chvíli nechtělo vůbec nic.
Ale mírná bolest, která náhle projela mým tělem, mými svaly mi připomněla, proč tu vlastně jsme.
Už to není tak silné a bolestivé, jako zezačátku. Ale přesto mám stále pocit, že má přeměna není u konce. Viděl jsem tátu Maro, jak se zcela změnil. Viděl jsem jeho kompletní upírskou podobu i démonskou. Dokonce i Saisho se mi předvedl, když řešil spory mezi upíry a já přitom viděl, jak děsivě vypadal. Jsou to silní upíři…
Ale co já? Budu stejný? Co Belial a jeho krev?
Všechno tohle mi teď vytlačilo z hlavy myšlenky na to pěkné, co před chvílí proběhlo. Myslím, že jsem se i přestal třást a už jen klidně oddechoval, s rukama omotanýma kolem Kaneho těla.
Už byl zcela jasný den a já najednou pocítil touhu jít ven. Jen nějak jsem neměl odvahu si říct. Kane se na mě tiskl, jako by mě nechtěl už nikdy v životě pustit ze své náruče.
„Kane?“ špitl jsem nakonec opatrně. „Mohl bych… Chtěl bych… jít ven…“
Kane
„Ven? Chceš jít ven? Opravdu?"
Pousmál jsem se a propustil ho ze sevření, které se mi rozhodně povolovat nechtělo, ale měl pravdu, měl bych taky myslet na to, co se to s námi a hlavně s ním, děje.
„Dojdu pro oblečení."
Zvedl jsem se z postele a ještě došel k neckám, abych ze sebe smyl zbytky našeho spojení. Ještě jsem si předtím přičichl k prstům, abych všude a vždy poznal jeho vůni a ta se mi zapsala do paměti. Jenže je to zbytečné, protože já už si ho pamatuji dokonale i tak mi to silné aroma z mých prstů projelo nosem a moje oči se tmavě modře zaleskly vzrušením. Bylo to jak droga, kterou jsem konečně dostal a nedokázal se jí nikdy vzdát.
Nakonec jsem se omyl a došel do skříně pro nějaké oblečení, které tu otec zanechal, až sem přijdu. Suri myslí pokaždé na vše, za to za Akiem jsem si vždy mohl přijít popovídat. Mám je rád, opravdu nevím, co bych bez nich dělal. Asi bych byl divoký a vrátil se sem jako nezkrotná bestie.
Vytáhl jsem dvě košile a kalhoty a donesl je zpět k posteli.
„Není to nic moc a asi velikostně to taky asi nebude sedět, ale tohle tu můj otec nechal, až se sem vrátím. Položil jsem to vedle něj a sám jsem se oblékl.
Nikko
Přikývl jsem na souhlas, že opravdu bych rád šel ven. Mám příležitost si město prohlédnout v denním světle. Teď jsem se však zadíval na Kaneho tělo, když se klidným krokem přesunul k neckám. Jak každý jeho sval pracuje a zatíná se podle toho, jaký pohyb právě vykonává. Byl to krásný pohled a já na něm mohl oči nechat.
Myslím, že v tuhle chvíli mě bodl do srdce i osten žárlivosti.
Kdo se na něj takhle mohl dívat? Celých těch jedenáct let přeci nebyl úplně sám? Vždyť ví, co má dělat, ví jak mě potěšit, kam položit ruku či přitisknout ústa, abych se cítil příjemně.
Raději jsem si ho přestal prohlížet a vzal do ruky věci, které na mě položil. Stále jsem se před ním styděl, tak jsem ani nekontroloval, co mi vlastně dal a rychle to na sebe natáhl. Nechtěl jsem se jít ani opláchnout, abych se nemusel před ním takhle ukazovat.
Postavil jsem se a na poslední chvíli zachytil ty velké kalhoty, které se mi svezly z boků. Po nohavicích jsem si šlapal a ruce byly zcela schovány pod dlouhými rukávy. Fakt jsem musel vypadat směšně.
„Potřeboval bych nějaký opasek nebo provaz,“ zamumlal jsem a začal procházet místnost a nahlížet všude, jestli něco nenajdu. Už jsem se řítil k zemi, když jsem si přišlápl nohavici.
Kane
Pozoroval jsem Nikka, jak se obléká a tenhle pohled v ranním světle, které sem prosvítalo okny, se mi velmi líbil.
Tohle je moje a vždy bylo... Jak dlouho jsem čekal a když to mám, jsem za to vděčný. No, vděčný... Sakra...
Musel jsem se na chvilku podívat jinam, nebo bychom s mou náruživostí ani neopustili tenhle pokoj.
Když jsem se však znovu podíval jeho směrem, jen jsem zahlédl, jak se řítí k zemi a na poslední chvíli jej zachytil. Ale ne jen tak... Bylo to rychle, až moc rychle. Byl jsem z toho mírně v šoku, ale potom mi něco došlo… Takže tohle jsem si od něj převzal. Pousmál jsem se, protože nyní mi už rozhodně nemá kam utéct. Ale neřekl jsem nic, ponechám si to jako takové malé tajemství.
Postavil jsem ho zpět na nohy a ze závěsu jsem stáhl provaz, který jej stahoval. Omotal jsem mu ho kolem pasu a svázal tak, aby mu už kalhoty nepadaly.
„Snad to bude stačit. Pro oblečení se můžeme... Můžeš potom přenést, ale až budeme vědět pár informací, co by tě měly ochránit."
Neodolal jsem, a když jsem měl tak blízko jeho obličej, políbil jsem ho.
„Budeš si muset ohrnout nohavice a rukávy, jinak se budeš válet po zemi každý krok. Nebo se ti líbí, když tě chytám? To je taky možnost, ale to nemusíme ani chodit ven."
Usmál jsem se a ve tváři se mi muselo lesknout šibalství.
Nikko
Čekal jsem tvrdý dopad na zem, ale zachytily mě Kaneho silné paže. Kalhoty, které jsem si stále držel v hrsti, aby mi nespadly, mi zpevnil kolem pasu provazem, a když už jsem mu chtěl poděkovat, vzal mi ta slova z úst krátkým polibkem.
Na moment jsem přestal i dýchat, když se jeho teplé rty dotkly mých. Přivřel jsem oči, ale on mě vzápětí probral svými slovy o rukávech a nohavicích. A že se mi líbí, že mě chytá? Ani náhodou… lhal jsem si sám sobě v duchu.
Začal jsem si rychle zahrnovat rukávy a nohavice. Vůbec jsem nevypadal jako někdo královské krve. A proč bych taky měl. Jsem snad ten nejhorší kříženec, co může existovat.
„Chtěl bych si prohlédnout město. Jsou tu někde uložené dokumenty, nebo knihy, do kterých bych se mohl podívat? A co ten chrám, nebo co to bylo. Ty…“ přemýšlel jsem jak je nazvat. „Ty… ti tvorové tam jsou pořád?“
Nějak jsem měl nutkání se tam jít podívat. Pořád ve mně přetrvával pocit, že tam najdu něco, co by mi mohlo vysvětlit něco o mé démonské krvi. Nevím, proč jsem se o to nezajímal už dříve. Táta Maro by mi toho určitě řekl hodně. Nevím, proč jsem se tomu tak bránil, když jsem mohl tušit, že mě to stejně dostihne.
Pomalu jsem vyšel před dům, jako bych měl strach, že na mě něco vyskočí hned za dveřmi. Všude bylo takové zvláštní ticho. Ani jediné zacvrlikání ptáků se tu neozvalo. Jako by se tu zastavil čas. Měl jsem z toho husí kůži. Nevím, jak dlouho tu chce Kane zůstat. Ale já bych nejraději hned odešel. Jenže to bych musel za bránu. Odsud se nemůžu přenést. To už jsem zjistil.
Kane
Tak prohlédnout město? Vlastně ano, už to je i jeho domov.
Jsme dva... Nejsem, sám. Měl bych si to uvědomit dřív, než mu tím ublížím. Ale mě jde tak těžko vyjadřovat city. To že o nich občas mluvím, neznamená, že je tak cítím. Nebo aspoň pro něj to tak může být. Co když stále o všem pochybuje? Chtěl bych mu vidět do hlavy, ale líbilo by se mi potom vedle něj být? Není tajemství vlastně na tom druhém zajímavé? A že jich mám… A on? Syn upírského křížence a krále vlků.
Pousmál jsem se a následoval ho ven, když se tak hrnul ze dveří. Chytil jsem ho kolem pasu a přitiskl na svou hruď.
„Není se už čeho bát a ano, jsou tu všude. Slyšíš něco?" udělal jsem dramatickou odmlku a potom mu rychle stiskl paže. „Můžou být i takhle blízko. Bojíš se?"
Jsem opravdu nepoučitelný, nezapřu zemního vlka. Temnota v mém srdci se častokrát dostane na povrch, ale jen před jedním mužem jsem sám sebou a toho pevně svírám.
Nikko
Zčervenal jsem, když mě přitáhl k sobě. Ale tak nějak se cítím v jeho objetí dobře. Ale…
„Nebojím se!“ odstrčil jsem ho od sebe. „Nemám se čeho bát.“
Jo nebojím se ničeho… No… Možná tak sebe… A trochu…
Kradmo jsem pohlédl na Kaneho.
I když jsem rád, že se vrátil, pořád si tak nějak nemůžu zvyknout na tu jeho změnu. Nebo jsem se změnil já? On toho nikdy moc nenamluvil. Býval vážný už jako dítě, ale teď… teď mi přijde jiný.
Byl celou dobu opravdu sám? Celé ty roky?
Moje obočí se mírně stáhlo nad představou, která se mi uchytila v mozku.
Dal jsem se mu. Vryl jsem do něj své znamení. Ale co když… Třeba teď někde někoho nechal, a jednou se bude chtít vrátit. Tak jak nechal tady mně a odešel. Co když to znamení má tak hmatatelné jen proto, že se s někým spojil již dříve? Co když…
Raději jsem se otočil a rázným krokem se vydal do středu města. Chtěl jsem si prohlédnout vše, co bylo možné. A ve středu většinou bývají hlavní budovy. Určitě tam bude nějaká knihovna nebo něco takového, kde se uchovávaly pergameny, knihy a různé důležité dokumenty.
Kane
Musel jsem se zasmát tomu, jak hned odpověděl, že se nebojí. Jasně... Nebojí se a to tělo se mu chvěje jen tak.
Nemohlo mi uniknout, že se na mě stále dívá.
Proč mám pořád divný pocit, že mu na mě něco nesedí…
„Je na mě něco špatně? Co kdybys mi řekl, co jste s Ely po celou tu dobu, co jsem byl pryč, dělali? Nic o vás nevím a hlavně o tobě. Akio mi nosil nějaké zprávy, ale od tebe to bude lepší. Tak?"
Chytil jsem ho za ruku a pomalu ho vedl k jedné budově, která nebyla daleko od mého domu. Celkem nízká, ale jako jedna z mála, měla stále všechny okenice a nebyla poničená. Pomalu jsem otvíral dveře a ucítil jsem tu těžkou vůni prachu, který tam leže snad století.
„Počkej tu chvíli."
Zastavil jsem Nikka v chůzi a rychle vběhl do budovy, abych otevřel okna a vzduch se dal alespoň trochu dýchat. Zapálil jsem svíčky ve svícnech a celá místnost se krásně osvítila. Došel jsem zpět k Nikkovi.
„Tohle je stará knihovna, nikdo sem moc nechodil. Jsou tu jen velmi staré dokumenty a nějaké svitky. Je ještě novější knihovna, ale my potřebujeme tuhle. Chceš jít dál? Potom nejspíš zamíříme do svatyně. Nemyslím si, že tě duchové ještě napadnou, ale potřebujeme se s nimi spojit. Souhlasíš?"
Nikko
Vešli jsme do budovy, která na rozdíl od ostatních byla v relativně dobrém stavu. I tak všude leželo plno prachu, po stěnách visely pavučiny a bylo tu děsivé ticho stejně jako v celém městě.
„Spojit se s duchy?“ při vzpomínce co bylo, jsem se na Kaneho zděšeně podíval.
Nejspíš jim pozvracím celou tu jejich svatyni.
Opatrně jsem nakouknul do místnosti, kterou Kane otevřel. Vysoké regály pokryté prachem, uzavřené vitríny a několik stolů i židlí. Každý náš krok zvedl obláček prachu, který se pomalu zpátky usazoval na dřevěnou podlahu. Jediný zvuk, kromě našeho dechu, bylo vrzání prken, když jsme vcházeli dovnitř.
Procházel jsem kolem polic, prohlížel si knihy, ale zatím mě nic nezaujalo. Zastavil jsem se u jedné z vitrín. Rukávem jsem setřel prach a zadíval se dovnitř.
Prázdná.
Přešel jsem k druhé a i tady jsem stáhl prach. Ale tentokrát jsem už jen zůstal hledět. Dvě knihy. Zamčené pod sklem jako největší poklad. Jedna menší jedna větší. Opotřebování jejich desek dávalo znát, že knihy byly hojně využívány. Bez jakéhokoli nadpisu či označení. Jen černě kožené desky, schovávající zjevně něco důležitého.
Zkusil jsem to otevřít, nadzvednout víko, ale nešlo to. Prohlédl jsem vitrínu ze všech stran, ale nikde jsem neviděl zámek.
Teď už moje zvědavost vypukla na plno. Najednou jsem měl pocit, že to prostě musím vidět. Zkoušel jsem lomcovat s víkem, ale stále nic. Místo toho ve mně vzrůstalo napětí, jak moc jsem se chtěl do těch knih podívat. Jako bych měl odkrýt nějaké tajemství a já měl potřebu to vědět okamžitě.
Vztekle jsem do ní bouchnul pěstí.
Nějaká síla mě odrazila a já dopadl na zadek, dobrý metr od vitríny.
Začal jsem se třást. Ne strachy, či leknutím. Narůstal ve mně vztek. Jen matně jsem vnímal, že se něco se mnou děje. Ale v tu chvíli jsem viděl rudě. S temným vrčením jsem se zvedal zpátky na nohy a ani si neuvědomil, jak se mé tělo mění.
Kane
„Nikko... Ne!" vykřikl jsem, když jsem spatřil, jak stojí u vitríny, jenže už bylo pozdě.
Jeho tělo najednou odletělo dozadu a on přistál na zadku. Došel jsem k němu a pomohl mu na nohy, jenže jsem ucítil tu nepříjemnou auru, která z něj šla.
„Nikko! Nikko, ovládej se! Je to chráněno kouzlem, jen můj rod na to smí sáhnout. Jsem z rodiny knihovníků, co spravovali všechny knihy v tomto městě. Nemusíš do toho bušit."
Pousmál jsem se a pomalu nadzvedl víko, které svým skleněným povrchem halilo starodávné knihy.
„Popravdě nevím, co je v nich napsáno. Když jsem byl malý, častokrát jsem se tu schovával a četl si staré pohádky a bajky, co jsou támhle v policích."
Znovu jsem se vrátil ke knihám pod sklem a celou vrchní část vitríny sundal dolů, aby se ukázaly na světle.
Vytáhl jsem větší z nich a položil jí na stůl. Černá kůže se zaleskla ve světle svíček, jak se na ní odráželo světlo. Otevřel jsem první stránku a vůně starého papíru mě přímo uchvátila. Tak dávno tuto knihu nikdo nečetl. Jak kdyby lačnila po otočení další a další stránky.
„Pojď, podívej se."
Nikko
Přestal jsem vrčet, když mě Kane chytil a zvedl a nohy. Přešel k vitríně a vytáhl větší knihu a položil ji na stůl.
Chtěl jsem se jí dotknout, ale když můj pohled padl na mou ruku, okamžitě jsem ji stáhl zpět. Rudé čáry, v podobě ornamentů se mi táhly od prstů dál po rukách nahoru. Rychle jsem si stáhl rukávy, abych je skryl.
Co to má být? Co se to ve mně probudilo? Viděl jsem podobné na tátovi Maro, ale on měl černé. Objevily se jen tehdy, když v sobě probudil démona.
V odraze vitríny jsem zahlédl, že se mi stejné ornamenty táhnou i po krku. Vyhrnul jsem si košili až nahoru. Jen jsem popošel dva kroky blíž ke Kanemu a díval se, jak otáčí stránky. Cítil jsem se, jako by odhaloval něco, co se mě týkalo.
Byl jsem nervózní a jen těžko jsem se bránil vrčení, které se mi znova dralo z hrdla ven.
„Já… můžeš tu knihu vzít ven? Necítím se tu dobře,“ řekl jsem tiše a snažil se zakrýt hlasem své vrčení. Sevřel jsem ruce v pěst, abych odolal nutkání sáhnout na ty otevřené stránky. Drápy se mi zaryly do dlaní, až jsem pocítil bolest, jak ostré byly.
Chtěl jsem se tady jít podívat, ale v tuhle chvíli jsem se tu vážně necítil dobře. Něco tu na mě působilo zvláštním způsobem. Že by ta kniha? Co v ní je? Nahlížel jsem Kanemu přes rameno a snažil se rozluštit, co v ní bylo napsáno.
Kane
„Nebyl by dobrý nápad, je někam přenášet. Mohly by se poničit. Nevím, jak by reagovaly na denní světlo a jak by na ně působit čerství vzduch. Víš, jsou moc staré a původně byly všechny knihy psané krví na pergamenové papíry i tahle je původně tak psaná. Podívej se na tu linii tahů v každém písmenu. Byl to kouzelník, co to psal. Jasně daná vlnka u M. Tohle bude asi pradávný kouzelník, co žil spousty věků a ochraňoval tuhle zem vlků. To on přišel na to kouzlo u květin na vlčí hoře. Podívej, popisuje hodně věcí, které se tu udály."
Pomalu jsem otáčel každou stránku, aby se ani jediný list nepoškodil. Divil jsem se jen jedné věci, jak to, že tu ta kniha stále je. Podle všeho, je v ní zaznamenáno hodně věcí o Belialovi a možná i způsob, jak se ho zbavit.
Proč tedy nešel po ní... Proč jí té noci nezničil?
A pak jsem to ucítil, zvláštní kouzlo jí obalovalo. Jak nepropustný obal, jí dával možnost, aby nebyla vidět. Proto tu tak dlouho ležela nepovšimnuta. Je chráněna. Musí obsahovat veliká tajemství a to ve mně probouzelo zvědavost. Adrenalin se mi vléval do žil a já se cítil přímo upoután na její stránky.
Ale něco mě rušilo... Jako kdyby mi za zády stál Belial a zároveň to nebyl on. Otočil jsem se na Nikka a spatřil, jak se mu všude po těle objevují červené ornamenty.
„Děje se něco, Nikko? Jsi v pořádku?"
Nikko
Neodpověděl jsem Kanemu, jen jsem hypnotizovaně hleděl na tu knihu.
Proč mám nutkání ji vzít a odnést pryč? Někam daleko a hodit ji do ohně… Spálit vše, co v ní je.
Měl jsem pocit, jako by mi někdo našeptával, abych to udělal. Ruce se mi třásly, kdy jsem rozevřel pěsti a natáhl se ke knize, abych ji vzal a odnesl pryč. Vyskočily mi na nich plameny a kresby po mém těle se ještě víc zvýraznily.
„Spal ji… Znič ji… Udělej to…“ znělo mi stále v hlavě.
„Já nemůžu!“ zaskučel jsem a s posledními zbytky sebeovládání jsem vyběhl ven z knihovny.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a můj pohled se zaměřil na vzdálený konec města. Tam kde je ta jejich svatyně.
„Běž tam… Znič ji… Znič to všechno…“ stále mě ten hlas ovládal a já nevěděl, co dělám.
Rozběhl jsem se tím směrem.
Cítil jsem, jak se mé tělo mění. Už to nebyly jen kresby… Svaly se mi napínaly, rostly a já měl pocit, že jsem najednou větší. S každým krokem jsem se blížil víc a víc k démonské podobě, která se občas mihla odrazem ve skle oken, co ještě držely pohromadě. Mé bílé vlasy za mnou jen vlály, jak rychle jsem běžel, oblečení, co mi dal Kane, mi najednou bylo skoro malé.
S planoucím pohledem jsem vběhl do temné chodby vedoucí k obřadní síni. Jen plameny z mého těla ji osvětlovaly…
„Znič to všechno… Spal to na prach…“