Nikko
Sotva jsem dýchal, když se kolem mne ty černé křídla sevřely. Už jsem cítil jeho hluboký nádech, před přenesením, když náhle proti nám vyskočil vlk.
Obrovský vlk. Byl skoro velký, jako ta brána, kterou proskočil k nám. V mžiku serval tu zrůdu bokem a mě strhl dovnitř za bránu. Dopadl jsem na tu studenou dlažbu, až jsem si odřel ruce a kolena. Rychle jsem se otočil a s hrůzou se díval, jak to dopadne.
Proč se tam Kane vrhnul? Vždyť mu Belial ublíží!
Ale oni stáli naproti sobě a nepropustnou hranici mezi nimi tvořila brána. Pochopil jsem.
Belial nesmí dovnitř. Ale já tu taky nemám být! Vždyť mi to Kane sám říkal. Co je teď horší?
Kane stál výhružně přede mnou a bránil mě svým tělem. Belial chodil sem a tam a díval se na mne a na Kaneho. Poslouchal jsem, co říká, když náhle mé uši zaregistrovaly sotva slyšitelný zvuk. Moje vlčí smysly zbystřily a konec ocasu se mi začal nervózně třást.
Otáčel jsem hlavu, ale nikoho jsem neviděl, ani necítil.
Náhle jsem měl však pocit, jako by se mne něco dotklo. Jako by na mne sáhla smrt. Byl to studenější dotek, než bylo mé vlastní tělo. Chtěl jsem vyskočit na nohy, ale v ten moment mě něco zamrazilo v pohybu. Mé tělo se vzneslo nad zem, jako by mě nesla spousta rukou a já jen mohl sledovat, jak se vzdaluji od Kaneho.
Nebyl jsem schopen vydat ani hlásku, jako by mi někdo sevřel hrdlo. Zavřel jsem oči.
Bojím se.
Kam mě to nesou? A kdo mě to nese? Proč?
Čerstvý závan vzduchu se změnil na jiný. Zatuchlý a starý, jako bychom byli někde, kde se dlouho nevětralo, kde dlouho nikdo nebyl.
Náhle jsem začal klesat a mé tělo bylo položeno na něco studeného a tvrdého. Jako kámen…
Bojím se podívat. Bojím se….
Přesto jsem však opatrně otevřel oči. Jen škvírama jsem hleděl na vysoký strop s různými kresbami. Chtěl jsem se pohnout, ale v tu chvíli mé ruce i nohy něco pevně sevřelo.
Nemohl jsem nic. Jen se bezmocně dívat po rozlehlé místnosti…
Kane
Konečně, po dlouhém hledání a stopování až na druhou stranu města, která byla zakončena skálami, jsem je našel. Zůstal jsem stát jak opařený před velikým chrámem země. Tohle bylo asi to nejhorší, kam ho mohli vzít. Až teď mi začalo docházet, proč ho vláčejí až sem.
Chtějí mu vzít jeho démonní podobu, jenomže to ho zabije.
Rozběhl jsem se a vší silou začal narážet do masivních dřevených dveří, až se moje tělo těmi nárazy třáslo.
Už mě bolel celý bok a to zpropadené dřevo se nepohlo ani o kousek. Přestal jsem tedy a sedl si na zadek.
„Prosím, předci mého rodu, vyslyšte mou prosbu. Otevřete vrata tohoto chrámu a vpusťte mě dovnitř, za mým druhem. Nedovolte zničit poslední pár našeho druhu. Pokud mu vezmete démona, umře. Otevřete..."
Nic… Vše zůstávalo tak jak bylo. Zavrčel jsem a znovu se postavil. Tentokrát jsem se plně zapřel do nohou a vší silou zařval.
„Dožaduji se svého práva posledního. Otevřete! Hned! Jinak povstanou kamenní válečníci."
Jediná možnost, jak by mě mohli poslouchat, tak jsem čekal.
Nikko
Náhle se kolem mne začaly rozsvěcovat velké svíce. Otevřel jsem oči do široka a konečně je viděl.
Pohybovali se neslyšně kolem mne. Byli sotva viditelní. Jako pára se vznášeli těsně nad zemí a jen jejich průhledné obrysy připomínaly lidské tělo.
Nepočítal jsem, kolik jich bylo. Někteří se pohybovali po místnosti, jako by něco chystali, jiní stáli okolo mne. Jen z toho, jak měli skloněné hlavy, jsem usuzoval, že mne pozorují.
Pohlédl jsem na své ruce. Nebyl jsem připoutaný řetězy ani provazem. Přesto však jsem měl pocit, jako bych byl pevně přikován k oltáři.
Já… hrklo ve mně. Já ležím na oltářním kameni! Já mám být oběť? Čeho? K čemu jsem jim dobrý?
Nebo se mě chtějí zbavit, aby zahnali zlo, které ve mně je? To, kterému jsem se tak dlouho bránil?
Ale já to nechtěl…
I přesto, že jsem byl schopen se sotva hnout, začal jsem se třást.
Tady skončím. A vlastně – nechtěl jsem to? Neříkal jsem snad, že jsem zbytečný? Co vlastně chci?
Chci se vrátit… Chci, aby mě někdo objal. Někdo, kdo mě vždycky chránil…
Mihotavé světlo svíček náhle doplnilo jiné. Zvláštní… Modro červené světlo, které vycházelo od mého těla.
Přívěsek na mém krku se rozzářil…
Náhle jedna z těch mlhavých postav ke mně přistoupila blíž a zvedla ruce nad mou hlavu.
Jako by mi do ní někdo vrazil obrovský hřeb. Vykřikl jsem bolestí, která mě donutila pevně zavřít oči.
Kane
Srdce mi začalo silně bušit a vnitřnosti se mi stáhly do malé kuličky, jak mě rozbolelo tělo. Můj přívěšek na krku se rozzářil tak silně, že jeho světlo osvítilo malé okénko na konci chrámu. Doběhl jsem k němu a v plné rychlosti do něj skočil. Svým tělem jsem udělal díru do zdi a cítil jsem, jak mě bolí každý sval, když se tříštila skleněná výplň a kousky se zabodávaly do mé srsti. Proskočil jsem na druhou stranu a tvrdě dopadl na zem, až pár kostí zapraskalo tak silným nárazem. Podjely mi tlapy, a já sebou pleskl o kachličky a skluzem narazil do zdi naproti. Otřepal jsem se a postavil, abych se vzápětí znovu rozběhl do hlavní obětní místnosti. Běžel jsem chodbou a každý skok mě stál krutý zásek do srdce, jak to Nikka bolelo.
Konečně jsem se k ní dostal a vběhl dovnitř. Ihned mě přibilo pár mrtvých duší ke zdi a nechtělo pustit dál, ale já se nevzdával a pokračoval v chůzi. Tlačil jsem tu zvláštní sílu před sebou, až se konečně mé drápy dotkly kamenné desky, na které ležel Nikko.
„Je můj... Nemáte právo. Jen nás to naučte ovládat a já přísahám, že se postarám o to, aby se něco podobného už nikomu nestalo. Nikko je jiný, není Belial. Dávám své slovo. Slovo strážce tajemství zemních vlků... Posledního... Vyslyšte mě."
Najednou se sevření uvolnilo a Nikko se mohl také posadit.
„Pravidla... Znáš pravidla... Tvoje povinnosti Kane.... Pomůžeme, ale on musí poslouchat... Souhlasíte?"
Místností se rozeznělo asi dvacet hlasů a dohromady jako jediný, který drněl v hlavě. Podíval jsem se na Nikka a došel za ním.
„Já souhlasím," řekl jsem a čekal na Nikkovu odpověď.
Nikko
Bolest hlavy byla tak silná, že jsem místy ztrácel vědomí. Krev se ve mně vařila, jako by chtěla roztrhat mou kůži na cáry a rozletět se na všechny strany. Zmítal jsem sebou. Škubal jsem sebou. Chtěl jsem se uvolnit, ale spíš to byla bolestná a bezmocná agonie. Náhle se tlak na mou hlavu uvolnil a já zaslechl silný hlas Kaneho.
„Běž pryč…“ šeptal jsem sotva slyšitelně. „Uteč… Nech mě tu…“
Ale nikdo z nich mě neslyšel. Náhle jsem však pocítil, jak sevření mého těla uvolnilo. Chtěl jsem se posadit, abych se podíval po Kane, ale závrať mě složila zpátky na tu studenou kamennou desku. Jako by se mi v hlavě přelívalo moře. Vlnobití doplňované šuměním v uších a příboji narážející na mou lebku.
Sotva jsem slyšel, co ty hlasy říkají. A co říká Kane.
Já musím poslouchat? Já? Proč mi pořád musí každý určovat, co mám nebo nemám dělat? Proč?
Já jsem já a stále mi někdo bere mou svobodu. Stále za mě někdo rozhoduje. Stále někdo ovládá mou mysl. Nechci nikoho ve své hlavě. Nechci tam žádné hlasy, žádné příkazy, žádné démony…
„Je mi to jedno,“ hlesl jsem. „Klidně tu umřu. Nejsem potřebný. Nejsem to já. Já jsem vy, oni… Vy co všichni za mě pořád rozhodujete… Nech mě tu být.“
Chtěl jsem ještě něco říct, ale v tu chvíli se mi udělalo tak zle, že jsem se jen nahnul bokem a začal zvracet.
Jo… ať si to uklidí… celou tu jejich podělanou obřadní síň…
Už je mi to jedno. Chtěl jsem být svobodný a zároveň… toužil jsem po objetí… Po jeho objetí a jeho silných paží, které by mě chránily.
Kane
Díval jsem se na to, jak Nikko zvrací a proměnil jsem se do lidské podoby, abych mu mohl pomoct se uklidnit. Přisedl jsem si k němu a přitáhl si ho na hruď.
„Jen klid, nikdo ti neublíží... Postarám se o to."
Duše se pomalu ztrácely z našeho dosahu. Asi jim stačila odpověď, že si ho tu mají nechat. Nebo to nechali na mě, taky blbá volba, ale aspoň ho nezabili, i když k tomu neměli daleko.
Pevněji jsem Nikka stiskl a vytáhl z kapsy kapesník, abych mu ho podal.
„Je čistý a ty se potřebuješ otřít od... To je jedno... Jen se uklidni, ano? Je to už pryč. Vezmu tě do postele, aby ses mohl vyspat. Ráno to bude vypadat jinak, než teď."
Dal jsem si Nikka na záda a změnil se ve vlka, abych ho na hřbetu odnesl do... Ano... Do mého domu. Opatrně jsem s ním šel a přitom jsem si všiml, že se noc prosvětluje a pomalu nastává den. Potřebujeme se vyspat a to pořádně, jinak nebudeme mít žádnou sílu. Ještě na snídani pro něj sílu mám, ale potom musím na lov.
Došel jsem ke starému podlouhlému domu, který byl zapuštěn do skály tak, aby jeho základy byly mnohem pevnější. Se skřípáním jsem otevřel dveře a najednou se mi zastavilo srdce.
Vím, že tu byl Suri, aby to uklidil a já nic nepoznal, ale i tak jsem z každého centimetru tohoto domu slyšel jejich hlasy a cítil vůni masa, které máma pekla.
Vešel jsem dovnitř a po čichu našel postel, na kterou jsem Nikka uložil. Sám jsem se změnil v člověka a ulehl vedle něj. Přitáhl jsem si ho a objal, aby mi nemohl utéct a když jsem cítil, jak jeho tělo tuhne spánkem a on pravidelně oddechuje, jen jsem spokojeně usnul taky.
Nikko
Nenechal mně tam. I když jsem o to žádal, on mě tam nenechal. Držel jsem se z posledních sil srsti na jeho mohutném hřbetě, abych nespadl. Ale on našlapoval měkce a šel opatrně, že jsem ani skoro necítil žádný pohyb navíc. Myslel jsem si, že mě nese do domku před městem. Ale on zamířil do jiné části města, kde se zastavil u podlouhlé přízemní budovy.
Mám žízeň. Potřeboval bych si vypláchnout pusu a opravdu mám žízeň. Potřeboval bych se aspoň trochu omýt. Stále cítím na stehnech Kaneho zaschlé sperma. Potřeboval bych něco, aby mě hlava přestala bolet.
Neřekl jsem však ani slovo. Byl jsem zničený, jako by se na mě vrhla smečka divokých vlků. Jen ty šrámy nejsou na povrchu, ale zaryté uvnitř mě.
Přitiskl jsem se ke Kaneho teplému tělu, když vedle mě ulehl. Můj vlčí ocas se kolem něj ovinul a já konečně pocítil aspoň trochu úlevu. Nechal jsem se objímat jeho pažemi. Ano… Po tomhle jsem toužil tam, kde mi málem vzali mé já…
Nemyslel jsem už na nic. Jen jsem zavřel oči, tiskl se k jeho teplému tělu a s hlavou zabořenou do jeho hrudi jsem nasával jeho pach. Jeho vůni, která mi tolik let chyběla.
Ano… Chyběl mi… Moc mi chyběl. Jsem tak rád, že se vrátil a já přitom nejsem schopen se chovat normálně a přijmout vše, co se děje.
Cítil jsem, jak mi po tváři stékají slzy. Všechno to na mě najednou dolehlo. Jsem z toho všeho pořádně zmatený a nevím co s tím.
Po nějaké chvíli, kdy jsem položil ruku na Kaneho bok, abych měl jistotu, že tam bude se mnou, jsem začal pravidelně oddechovat. Usnul jsem tvrdě, jen občas jsem sebou trhnul, když se mi ve snech míhaly obrazy, kterým jsem nerozuměl.
Kane
Probudily mě první paprsky slunce, které prostupovaly vymlácenou okenicí. Osvětlovaly celou místnost a mě bylo všelijak, když jsem viděl, jak tenhle dům dopadl. Budu muset opravit to, co je rozbité a trochu uklidit, co táta nestihl, aby se Nikko nelekl.
Opatrně jsem vstal, aby ho neprobudil a šel nabral ven do kotlíku vodu. Rozdělal jsem ve starém krbu oheň a vodu dal ohřát. Všude jsem rozsvítil svíčky a pomalu uklízel rozbitý nábytek a kousky skla. Ale byla pravda, že krev jsem tu nikde nenašel. Suri věděl, jak zakrýt stopy a neubližovat mi tím, co bych viděl. Když se voda ohřála, už to tu vypadalo celkem útulně. Nalil jsem vodu do vany a pomalu probudil Nikka.
„Běž se vykoupat, voda je teplá. Půjdu na lov a potom dostaneš jídlo i ty, ano? Klidně si jen přelez do vany a spi dál, ale potřebuješ se omýt."
Ještě jsem ho pohladil po těch jeho zpropadených vlasech a vyšel jsem ven.
Změnil jsem se ve vlka a rozběhl se na lov, který mi tolik chyběl.
Nikko
Měl jsem pocit, že jsem sotva usnul, když mě Kane probudil. Přivřel jsem oči, když mě pohladil a chtěl se otřít o jeho teplou dlaň, ale on se otočil a odešel.
Opatrně jsem se posadil a rozhlížel se kolem sebe. Teď ve světle, které sem prosvítalo skrz rozbité okenice a při těch svíčkách, jsem jasně viděl, jak to tu vypadá. Dýchla z toho na mě zvláštní melancholická nálada. Bylo tu uklizeno, ale i přesto… A i když Kane odešel, měl jsem pocit, jako by tu se mnou stále někdo byl. Přejel jsem si rukou po zátylku, abych srovnal naježené chloupky a vylezl konečně z postele.
V druhém rohu místnosti stály dřevěné necky, z kterých mírně stoupala pára. Došel jsem k nim, svlékl se a opatrně se usadil v té horké vodě.
Pocítil jsem úlevu, když mě obalilo to teplo. Všechno napětí, které ještě místy přetrvávalo, ze mne odcházelo jako mávnutím proutku. Přejel jsem si rukou po vnitřní straně stehen, abych smyl to, co na mě včera ulpělo. Mé ruce se dotýkaly těch míst a já si najednou přál, aby to byly Kaneho ruce.
S povzdechem jsem ruce přehodil přes okraj necek a pohodlně se opřel.
Zavřel jsem oči a myslel na to, co asi Kane právě dělá.
Měl pravdu, když říkal, že si jen mám přelézt do vany a spát dál. Příjemný pocit z teplé vody, která uvolňovala napětí v mém těle a doznívající bolesti, mě pomalu ale jistě uspával. Postupně jsem zavíral oči, až jsem na konec neudržel víčka otevřená a já usnul.
„Kane a budeš u mě?“ zeptal jsem se brášky, když jsme se pomalu plížili chodbou z kuchyně do mého pokoje. V ruce jsem nesl pár koláčků, které jsem si byl ukrást. Byly nachystané na snídani, ale když já je tak moc miluji a prostě jsem do rána nechtěl čekat.
„Jo neboj,“ postrčil mě dopředu, abych se nikde nezdržoval. Moje malé nohy vydávaly jen pleskavý zvuk, jak se bosá chodidla dopadaly v rychlé chůzi o studenou dlažbu. V jedné ruce koláčky, druhou jsem se ho držel za košili a cupital vedle něj tou tmavou chodbou, jen spoře osvětlenou loučemi.
Potichu jsme otevřeli dveře a nahlédli, jestli v pokoji nemám nevítanou návštěvu, ale byl prázdný.
„A nebude tě táta hledat? A zůstaneš až do rána?“ otočil jsem se k němu, když vešel a zavřel za sebou dveře. Volná halena na spaní se mi svezla z ramene a mě ovanul chlad, který sfouknul i svíčky. Jako by kolem mne proudil studený závan vzduchu. Otřásl jsem se zimou. Položil jsem koláčky na stolek a přešel k oknu, abych ho zavřel. Jenže s mou nešikovností jsem zakopl a rukou narazil do skla. Rozbilo se a já v momentě ucítil ostrou bolest, jak mi dlaní projel velký střep.
„Auu!“ vykřikl jsem a chytl jsem se za ruku. Díval jsem se, jak mi ten střep trčí z dlaně a z očí se mi spustily slzy. „To bolí, Kane. Vyndej mi to!“ plakal jsem bolestí, potahoval jsem a natáhl jsem k němu ruku. Nechtěl jsem volat na chůvu. Dostal bych vynadáno a Kane taky.
Podíval jsem se na něj, když se nehýbal.
„Kane?“ špitl jsem tiše a mé dětské oči se na něj vystrašeně dívaly. „Kane?“
Můj bráška, ten který mě vždy chránil, ten který byl vždy větší než já a starší a silnější… Ten bráška tu najednou nebyl. V jeho očích se objevilo něco, co jsem neznal.
„Kane…“ zašeptal jsem a začal jsem couvat, až jsem narazil na postel. „Kane, bojím se tě…“
Blížil se ke mně a já se jen strachy přikrčil. Byl jsem ještě menší, než obvykle a celý jsem se třásl. Z očí mi tekly slzy a z ruky skapávala krev na podlahu. A pak najednou proti mně skočil a já ucítil strašnou bolest, jak se do mě jeho zuby zakously…
Prudce jsem sebou škubnul, až voda vyšplíchla z necek na zem a otevřel jsem do široka oči. Rychle jsem oddechoval a snažil se pobrat to, co se mi právě zdálo. Byl to vážně jen sen?
„Kane?“ rozhlédl jsem se kolem sebe, jako bych se chtěl ujistit, že u mne nestojí ten čtrnáctiletý kluk, který mě v tom snu tak vyděsil.
„Kane!“ rychle jsem vstal, ale musel jsem se chytit necek, jak se mi tím prudkým pohybem zatočila hlava. „KANE!“
Kane
Tiše jsem se plížil lesem a nastražoval uši, zda nezaslechnu nějaké zvíře, které by se potulovalo lesní houštinou. Konečně mi v uších zazněl ten libý zvuk, jak praskla větvička a kopýtka se propadla do měkkého povrchu čerstvě orosené trávy. Přikrčil jsem se a cítil, jak se mi v tlamě usadila krvavá chuť zvířete na lovu. Oči se mi přivřely, jak jsem se snažil zaměřit svůj cíl.
„Mám ji," zaznělo mi v hlavě a já se rozběhl mezi dva mohutné stromy, za malinový keř. Skočil jsem a chňapl jí dřív, než stačila uskočit. Její svaly se napnuly, jak chtěla běžet, ale její krk už byl v mé mohutné tlamě. Jedním stiskem, jsem jí zlomil vaz a nechal dopadnout na trávu. Změnil jsem se v člověka, abych neporušil rituál, který má dát svobodu jak lovci, tak zvěři, která je lovena.
Přisedl jsem si k jejímu chladnoucímu tělu a tlamu nasměroval k mé puse. Vtáhl jsem poslední známky jejího dechu a vyfoukl k nebi. Potom jsem pohladil její světle hnědou srst a položil zpět na zem.
„Děkuji ti, že tvé maso nakrmí mé tělo. Abych byl silnější, a ty se zrodíš znovu, aby tvá duše sloužila zemi. Ze země jsi vzešla, zemi tě navrátím."
Potom jsem se znovu změnil ve vlka a vzal její tělo do tlamy, abych se rozběhl k domu.
Dům byl už blízko, když jsem slyšel Nikkův hlas, jak mě volá. Zrychlil jsem a málem rozrazil dveře, jak jsem spěchal. Jenže když jsem vběhl dovnitř, byl Nikko stále ve vaně a díval se na mě. Odnesl jsem tedy srnku do kuchyně a změnil se v člověka.
Potom jsem došel za ním, abych zjistil, proč volal mé jméno.
„Děje se něco Nikko? Stalo se ti něco?" zeptal jsem se, když jsem byl skoro u něj.
Bál jsem se jít dál. Nemůžu vidět jeho nahé tělo. Je to jak opiát, který musím mít. Jen pohladit a už se nezastavím, hlavně, když ve mně stále běhá adrenalin z lovu, který se v mém těle rozpouští jak horká láva.
Nikko
Kane se ke mně přiblížil a já měl znovu před očima svůj sen.
Jen ten jeho pohled byl teď jiný.
„Udělal jsi to?“ zeptal jsem se tiše. „Vážně jsi mě chtěl zabít? Byl jsem malý. Chtěl jsem jen koláčky. Chtěl jsem vytáhnout střep z ruky. Chtěl jsem, abys se mnou zůstal do rána, protože jsem nechtěl být sám. Neměl jsi mě rád? Proč jsi mě chtěl zabít? Proč sis mě teda označil? Co to mělo všechno znamenat? Co pro tebe znamenám teď? Proč ses vrátil?“
Sypal jsem ze sebe zmateně jednu otázku za druhou a stále se na něho díval.
„Pořád nevím všechno. Nevím, co se stalo potom… Nepamatuji se… Jen to, že jsi na mě zaútočil.“
Náhle se mi vybavilo to, jak jsem si na zámku vzpomněl na plameny.
Byly moje? Bránil jsem se? Nebo mě přišel chránit táta? Co se sakra stalo? Potřebuji si vzpomenout!
Natáhl jsem se pro plátno a přehodil si ho přes ramena. Opatrně jsem vystoupil z vany a přiblížil se ke Kanemu. Jen mokré stopy a kapky vody za mnou zůstávaly a vsakovaly se do dřevěných prken podlahy.
„Vždycky jsem tě miloval ze všech nejvíc,“ řekl jsem tiše. „Tak proč?“
Kane
Jen se zatajeným dechem jsem poslouchal Nikka, jak na mě chrlí jednu otázku za druhou a ještě víc jsem se k němu přiblížil. Natáhl jsem ruku k jeho tváři a pohladil ho.
„Nechtěl jsem ti ublížit. Nikdy, Nikko. Problém byl ten, že já nikdy necítil tvou krev tak silně až ren den, kdy ses zranil... Víš, zemní vlci dokážou zabít démony a po vyvraždění mého rodů jsem ten pach nesnášel. Ten večer jsem ho z tebe cítil a najednou mě přepadl pocit, že tě musím zabít. Bojoval jsem s tím, moc, a proto jsem si tě i označil. Protože jsi byl můj malý bráška, kamarád, rodina a asi jsem doufal, že jednou i něco víc... Tak jak každý vlk mého druhu věří i já věřil, že budu mít partnera, ale nikdo nezbyl. Byl jsem jen já a potom... Vlastně sis tím zachránil život, jinak bych tě zabil... Nikdy bych s tím už nedokázal žít, protože..."
Odmlčel jsem se, tohle ještě ne... Ještě mu to nemůžu říct. Nejde to.
„Když jsem si tě označil, najednou mě pohltili plameny. Nepálily, jen mě obklopovaly a ty ses klepal. I přesto jsi svíral svými prstíčky mojí zakrvácenou srst. Odtrhli nás od sebe tvoji rodiče a já hned druhý den odešel. Bylo to opatření, abych se k tobě nepřiblížil a nepřipomněl ti to. Mohl jsem se vrátit až nyní, když si dospělý. Musel jsem trénovat, abych se dokázal ovládat a byl silný, pro tebe a Ely. Ale i Ely brzo najde partnera. Proto... Dokud máš čas, najdi si někoho, kdo pro tebe bude lepší. Takhle se mnou jen trpíš Nikko. Udělej to dokud, je možnost, protože tě potom už nikdy nepustím. Nikdy!"
Stáhl jsem ruku a odešel do kuchyně. Vzal jsem nůž a očišťoval a porcoval srnu.
Potřebuji jídlo, abych mohl nakrmit jeho. Ale bude to potřeba? Třeba brzo odejde a najde si jiného partnera, který ho ochrání líp, než já. Ale dovolím mu odejít? Opravdu?
Nikko
Přitáhl jsem si plachtu víc kolem svého těla a zamířil za Kane.
„Co uděláš, když začnu teď krvácet? Znovu na mě zaútočíš?“
Zůstal jsem stát na druhé straně stolu a pozoroval ho, jak porcuje srnu.
„Proto mě posíláš pryč?“
Měl jsem z toho v hlavě pěkný zmatek. Už od samého začátku, co se vrátil, jsem v tom měl pořádný zmatek. A ty plameny…
Je možné, že byly moje? Vždyť já je nikdy nepoužil. Ani jsem nevěděl, že to umím.
A odejít? Chci to vůbec? Ano, mám z něj občas strach. Ale něco mě nutí, abych u něj zůstal. Je to snad tím, že si mě označil? Nebo tím, že bych k němu mohl cítit něco víc? Vždycky když je blízko mě, rozbuší se mi silně srdce a já dělám jednu hloupost za druhou. Říkám věci, které bych ani nechtěl. Znamená to snad, že je pro mne tak důležitý? Někdo, s kým chci být dobrovolně?
Jsem z toho všeho zmatený.
„Kane, nechci odejít… Ne bez tebe. Bojím se, ale nechci…“ nedořekl jsem. Do nosu mě udeřil zápach srnčí krve a mně se obrátil žaludek. Okamžitě jsem se chytil za břicho, mírně se předklonil a zhluboka dýchal, aby mě to přešlo.
Musím pryč…
Vrátil jsem se do pokoje a lehl si na postel. Stále jsem se pravidelnými a hlubokými nádechy snažil uklidnit.
Jen neuklidňoval jsem jen svůj žaludek… Uklidňoval jsem své srdce, které mi začalo silně tlouct v momentě, když jsem chtěl doříct tu neukončenou větu.
Chci být s ním. Prostě cítím, že bez něj bych to nebyl já…
Kane
Poslouchal jsem pozorně, co mi říká, ale nedokázal jsem mu zcela jasně odpovědět. Prvně jsem si na to nechával čas, abych si dokázal utřídit myšlenky i já. Díval jsem se na něj, jak se ukládá na postel a bylo mi jasné, že to je z hladu. Ale ne po srnčí krvi, z které mu je očividně zle, ale po mé. Jen jsem si povzdechl a ukrojil slabý plátek nejměkčí svaloviny z hřbetu, abych si ho dal do úst a snědl. Nemám problém s tím jíst i syrové maso. Častokrát v lese nebyl oheň a tak jsem ho jedl syrové. Zvěřina dává mnoho síly a mnohdy se úpravou nad ohněm ztratí spousta živin. Ukrojil jsem si ještě další dva a zbytek masa uložil do kamenných hrnců a uložil do chladné díry pod podlahou.
Umyl jsem si ruce a vrátil se k Nikkovi. Usedl jsem vedle něj na postel a pomalu přejel po jeho břiše, aby si mě všiml. Když se na mě podíval, jen jsem odhrnul košili z ramen a nastavil mu krk.
„Je na čase, aby ses najedl. Je dobře, že nechceš odejít, ale možná jen pro mě. Opravdu sis to dobře rozmyslel? Víš, kým jsem? Já sám ti nedokážu odpovědět, zda tě nenapadnu. Ale protože jsem ti ošetřoval zraněné zápěstí a neměl jsem touhu tě zakousnout, tak rozhodně tě nechci sežrat." pousmál jsem se na něj.
„Taky nechci, aby si odešel, ale jsi nastupující král. Ty a Ely budete vládnout ve shodě a jeden bez druhého nejste celkem. Tak to je Nikko. Moje říše je zničena a já mám jen jednoho krále a tím jsi ty. Je na tobě, kde zůstanu, ale opravdu se dobře rozhodni, co chceš. Protože já tvá slova můžu vzít vážně a co je moje, to je moje."
Přesně tak, pokud mi dá svolení, bude to jeho konec. Nebudu se držet zpátky a rovnou... Sakra... Kde je moje ovládání? Kde je?
Nikko
Byl jsem zmatený z jeho slov. Na jednu stranu vypadal, že si je jistý tím co chce. Že jen tak neustoupí, ale na druhou stranu z něj cítím váhavost. A to mi, vážně nepomáhá.
Jak se mám rozhodnout? Vždyť jsem mu to jasně řekl a stejně mi řekne: Dobře se rozhodni?
Když se ke mně naklonil s odhalenou šíjí, natáhl jsem nosem jeho pach. Ten, který mě tak svádí a přitom svazuje.
Cítil jsem, jak se mi opět prodlužují špičáky a drápy na prstech. Posadil jsem se k němu a omotal kolem něj nohy. Zvedl jsem ruku a ukazováčkem jen objel jeho tepnu, až se ukázala krvavá rýha a kapka krve mu pomalu stékala dolů za košili. Oči se mi rudě zableskly a já už bez dalšího zaváhání olízl tu krvavou cestičku, abych se následně do něj zakousl.
Prostě jsem to vzdal. Podřídil jsem se své upírské podstatě. Té, které jsem se tolik bránil. Už to nejde vzít zpátky.
Hltavě jsem pil jeho krev a pomalu se přestával ovládat. Pevně jsem ho držel jednou rukou za krk a druhou za vlasy. Tiskl jsem se na jeho tělo, jako bych měl strach, že mi náhle zmizí a já nebudu nasycen. Jen jsem se nosem snažil nabrat dostatek vzduchu, abych neomdlel z toho přívalu energie, která se na mě hnala s jeho krví.
Je to tak u každého? Cítí i ostatní upíři to samé, když pijí krev z lidí?
Třásl jsem se, pod všemi těmi vjemy a nedokázal jsem se zastavit. Snad jen moje podvědomí říkalo DOST! A já si to konečně uvědomil. Rychle jsem Kaneho pustil a zacouval jsem po posteli až ke stěně.
Co se to se mnu děje?
Otřel jsem si ústa do plátna, které mi málem sklouzlo z ramen, a jen se na něj díval očima, které se omlouvaly za mou nezvladatelnou nenasytnost.
Kane
Už jsem zase cítil ten zvláštní pocit, kdy se jeho zuby zaseknou do mé kůže a první doušek se otře o jeho jazyk. Vnímal jsem každé nasátí mé krve, jak kdyby ze mě bral kousek tepla. Jenže mi to dávalo opět ten slastný pocit vzrušení, který se rozléval do mého těla, jak nezadržitelná lavina. Jen jsem přivíral oči, jak silně mi držel vlasy a tiskl se nohama na můj pas. Moje ruce jak nezastavitelné magnety jezdily po jeho pokožce na stehnech a hladily tu dokonalou pokožku. Nemohl jsem to zastavit a tak se mi na hlavě objevily uši a za zády ocas. Moje drápy už přejížděl po jeho kůži a místy se víc zaryly, když se ještě hltavěji napil.
Ano... Tohle je to, po čem toužím, aby se ze mě krmil a já si ho mohl brát. Chci to... Musím to mít.
Oči mi tmavě modře zazářily, když mě náhle opustil a schoulil se div ne do kouta. Chytil jsem jeho nohy a stáhl ho prudce na postel. Jazykem jsem začal přejíždět po krvavých šlincech, co jsem mu udělal a slízával každou kapičku jeho krve, jak kdybych ho koštoval.
„Vidíš, nechci tě sníst. Ani tě netoužím zabít... Toužím po něčem jiném, a jestli mě nezastavíš, Nikko, vezmu si to."
Položil jsem ho na polštář a rty přejížděl od čela po lícní kost. U rtů jsem se zastavil, abych mohl jeho a mé spojit v dlouhý a vášnivý polibek. Jazyk mu nezastavitelně lítal v puse, jak jsem nebyl schopen se ovládat. Přestal jsem ho líbat a jazykem jsem sjel na jeho bradu, kde jsem ho mírně kousnul. Pokračoval jsem na jeho krk a vsál kůži tak silně, že když jsem jí pustil, zůstala mu červená značka.
Čert vem trénink... Byl absolutně k hovnu... Kašlu na ně, jediný, kdo tu může říct, že to nechce, je Nikko sám. On si ještě nikoho neoznačil.
Nikko
Lekl jsem se, když mě náhle Kane chytil za kotníky a prudce potáhl k sobě. Svezl jsem se po stěně, až ze mě celé plátno sklouzlo dolů a zůstalo srolované pod mou hlavou. Celý ztuhlý a nahý jsem zůstal ležet pod Kanem. Chtěl jsem se zvednout, vycouvat zpátky, ale jeho těžké tělo mě přibilo k posteli. Jeho vášnivý polibek mi vzal veškerá slova protestu. Srdce se mi rozbušilo, když plenil má ústa a otíral se svým jazykem o můj.
Místo toho, abych mu byť náznakem dal najevo, že má přestat, začal jsem se třást a rychle dýchat.
Celé tělo mi ztuhlo, když jsem čekal, kde příště se mě dotknou jeho ústa.
Proč se nebráním? Proč mi v hlavě běží velké STOP a přitom se mé tělo chová úplně jinak?
Co to se mnou je? Opravdu to chci? Dal mi na výběr? Proč nic neříkám? Proč ho nezastavím?
„Kane…“ zašeptal jsem jeho jméno a prudce vydechl, když se mi přisál na krk. Ničeho víc, jsem v tuhle chvíli nebyl schopen.
Jen jsem se chvěl pod tím zvláštním pocitem, který zaplavoval mé tělo. Cítil jsem, jak hořím a v rukách jsem sevřel prostěradlo, jako bych od něho čekal záchranu.
Ale chci vůbec zachránit?
Kane
Neodpovídal... Nic neřekl. Jenže mi dal souhlas, když vyslovil mé jméno takovým tónem hlasu, že se mi okamžitě postavil penis, jak na povel. Už mi to bylo všechno jedno. Můj mozek nefungoval, najednou převládlo něco jiného, co mě zcela pohltilo a vlévalo adrenalin do už tak touhou rozpálené krve.
Polibky jsem sázel na jeho klíční kost a pokračoval jsem na narůžovělé hrbolky, co tvrdě naznačovaly svou přítomnost. Objel jsem je jazykem a vtáhl do úst jedním vdechem. Mezi rty jsem je jemně svíral a přitom má ruka jak nezastavitelný had, se sunula k jeho penisu. Prsty jsem se dotkl jeho špičky a přejel po ní, až jsem stáhl kůžičku pod žalud. Ten se ukázal v celé kráse na světle a já nedokázal zastavit svůj chtíč po jeho těle. Přejel jsem mu po celé délce až ke kulkám a promnul je, tím se mu ještě víc zpevnilo mužství a já mohl nasadit rychlejší tempo na jeho dráždění. Přesunul jsem se na druhou bradavku a tu trápil stejně, jako tu první. Hezky pomalu, není kam spěchat, už mi neuteče a já ho nenechám. Je jak moje lovená zvěř, jen s tím rozdílem, že jeho chci sníst touhou.
Nikko
Každý dotek jeho rtů byl, jako by mne značkoval rozpáleným železem. Vnímal jsem každé označení na mé rozpálené pokožce, která je jindy tak chladná.
Snad jeho krev mě tak rozehřála? Nebo jeho polibky, kterým jsem se nedokázal bránit?
Když se dotkl mých bradavek, vystřelil do mého těla nový pocit. Od každého jejich podráždění mě to vždy zasáhlo až do středu břicha. Cítil jsem, jak se to vzrušení začíná rozlévat po celém těle. Každá částečka mého já tomu začala podléhat a já jen přivřel oči pod touhou, která mne ovládala čím dál víc.
Měl jsem pocit, jako by někdo jiný ovládl mé tělo. Jako bych to ani nebyl já. Jen tichými vzdechy, které se změnily na slabé zasténání, jsem byl schopen se vyjádřit.
Cukl jsem sebou, když se dotkl mého penisu. Náhle jsem měl snahu utéct pryč, jako bych se bál toho, co má přijít. Jenže on mě držel pod sebou, a jako by ani nevnímal co se děje, dál si pohrával s mým tělem zkušenými dotyky.
Vždyť ale já chci zůstat s ním… Je tohle platba za to, aby tomu tak bylo? Chci se mu takto dát?
Nedovolil však mým myšlenkám dál zaměstnávat mou hlavu.
Stisk na mém penisu mě zcela zbavil všeho. I slov, které jsem se snažil vyslovit a zněly pouze jako slabé steny, vysílané do tichého pokoje.
To co mne náhle pohltilo, když se jeho tempo ruky zrychlovalo, donutilo mé tělo se prohnout.
Silný tlak v podbřišku se stáhl níž, zasáhlo mé varlata a penis, který se začal cukat a já už neudržel hlas ve svém hrdle. Prohnul jsem se v bocích několikrát proti jeho ruce a s vytřeštěnýma očima ji plnil svým teplem.
Prostěradlo se pod mým sevřením začalo trhat na cáry, když jsem do něj zaryl své drápy.
S otevřenými ústy, které vysílaly hlasité steny, jsem se celý napnul a pak vykřikl, když mě pohltil ten nádherný pocit a já jen ztěžka zvedl ruku a zabořil ji do jeho vlasů.
Kane
S cukavými pohyby, které dokazovaly jeho uspokojení, mi plnil ruku spermatem. Stáhl jsem ji a přiblížil si ji k ústům. Zadíval jsem se mu do očí a jeden prst si olízl, abych nabral jeho chuť na jazyk.
„Jsi tak dobrý... Nejen tvá vůně i chuť je dokonalá. Nikko, neboj se."
Druhou rukou jsem ho pohladil po vlasech a táhl jí dolů na jeho zadeček, který jsem mírně nadzvedl, abych mu pod něj dal polštář, tím se mi odhalil perfektní pohled na jeho vstup. Zatajil se mi na moment dech, protože tohle byl opravdu nádherný pohled. Zrychleně jsem dýchal, když jsem se přibližoval ještě vlhkou rukou k jeho dírce. Obkroužil jsem ji prsty a tím ji navlhčil.
Začal jsem Nikka líbat, aby se soustředil jen na mě a pomalu do něj jedním prstem vnikal. Cítil jsem jeho odpor, ale přesto jsem pokračoval a probíjel se až na to místo, které se chvělo pod mým dotekem. Ukazováčkem jsem se dotkl výstupku a začal jej dráždit, jak kdybych ho chtěl udělat tímhle způsobem. Líbal jsem ho, a když trochu povolil, přidal jsem další prst a následně další, že už měl v sobě tři a krásně se kolem nich stahoval jeho otvor.
„Nikko... Jdu dovnitř."
S těmito slovy, jsem vytáhl prsty, a chytil ho pod koleny, abych si jej mohl víc přitáhnout k svému rozkroku. Sundal jsem si košili, abych se necítil ničím svázaný. Stáhl jsem si kalhoty pod zadek, abych měl prostor a volnost na přírazy a nastavil se proti němu.
„Nadechni se, Nikko."
S tím jsem do něj pomalu vnikal, až jsem cítil, že pojal celou mou špičku a já se mohl dostávat dál, jak to krásně klouzala v jeho zadečku.
Nikko
Stále jsem se nestačil vzpamatovat z toho, co proběhlo mým tělem. Díval jsem se na něj rozmlženým pohledem, jak ochutnává to, co ulpělo na jeho prstech. Jen trochu olízl prst a spokojeně se pousmál.
Moje chuť? Moje vůně? Nemám se bát? Čeho?
Jen jsem pohlédl do jeho očí, ale ty mi zmizely z dohledu, když se sklonil. Jen na chvíli, co pode mne podložil polštář. Zavřel jsem oči a jen vnímal tělem, co všechno se mnou dělá. Snad samovolně se mi nohy pokrčily a roztáhly víc od sebe, když jsem ucítil ten dotek. Ale vzápětí vpád jeho prstu mě donutil prudce vydechnout a reflexivně jsem se stáhl a přitiskl nohy k jeho tělu.
Je to… Nepříjemné…?
Rychle jsem dýchal a nebyl schopen se uvolnit. Zaštípalo to a já vydal jen tiché zaskučení. Vlčí uši se mi přitiskly až k hlavě a špička ocasu se třásla. Ale on, jako by mě ani nevnímal, natlačil prst dál.
„Aach… Kane!“ vykřikl jsem, neovládaje svůj hlas, když se mi náhle zatmělo i pod těmi zavřenými víčky. Pohladil bříškem prstů místečko, které do mě okamžitě vlilo silnou vlnu vzrušení, a mé stáhnuté stěny začaly povolovat. Jako by do mne proudila nová síla, roztahovala to zvláštní brnění a mravenčení po celém těle a já se v tom ztrácel, že jsem nepostřehl, že do mne vniká víc prstů.
Ztěžka jsem vydechl do jeho úst, když jsem náhle pocítil to prázdno.
Můj penis se znovu začínal napínat a plnit se krví a on mě opustil?
Ne však na dlouho. Slyšel jsem jeho slova: „Jdu dovnitř“
Copak tam už nebyl? Co chce udělat?
Otevřel jsem oči a díval se, jak přede mnou odhaluje své tělo. Poprvé jsem viděl ty jeho svaly, jeho pevné břicho a ruce…
„Nadechni se, Nikko…“
Jak se mám nadechnout? Jak, když…
Probíjel se dovnitř… Byl tak velký… větší než prsty a já ho sevřel a nechtěl pustit dál.
Vykřikl jsem a následně skousnul silně ret, až mi z něj vytekl pramínek krve.
Bolí to…
Aniž bych tomu dokázal zabránit, zvlhly mi oči a já křečovitě sevřel jeho lokty a zatl mu do nich drápy. Díval jsem se na něj a nevěděl který vjem je silnější.
Ten dole, či ten, který začal silně zahřívat mé pravé rameno?
Níž, kousek nad mým srdcem se začalo objevovat mé znamení. Srdce mi silně tlouklo a já svýma očima hledal u Kaneho jakýkoli náznak čehokoli, co by mě přesvědčilo o tom, že to bude v pořádku…
Kane
Zjihnul jsem, když jsem uviděl jeho tvář, ale nedokázal jsem to zastavit. Chtěl jsem ho... Tak moc jsem cítil tu touhu přivlastnit si jeho tělo hrubou silou… Ale nemohl jsem.
Nahnul jsem se nad něj a jedním prudkým pohybem do něj najel až po kořen. Dál jsem se nehýbal, jak jsem slízávat z tváří jeho slzy a snažil se ho uklidnit. Vevnitř mě tak svíral, že jsem měl místy pocit, že mi rozdrtí penis.
„Nikko... Nikko, mám tě rád," zašeptal jsem mu do ucha a začal plenit jeho ústa.
Jednu ruku jsem stáhl mezi naše těla a začal jsem jezdit prsty po jeho ochablém údu. Pohyby nahoru a dolů se zrychlovaly a jeho tělo povolovalo. Začal jsem se pomalu pohybovat v jeho kluzkém nitru a měl jsem co dělat, abych se ovládl. Vyjížděl a zajíždět jsem tak, abych ho zcela neopustil a mohl jsem vnímat to vzrušení, které zaplavilo každou část mého těla.
Nepřestával jsem mu dráždit mužství a sám se stejnou frekvencí pohyboval v jeho dírce. Můj mozek se zcela ztratil ze světa a jen horká vlna extáze mi projela z hlavy do třísel, když jsem pocítil škubání v mém penisu. Jak kdyby ze mě odcházela všechna touha a plnila jeho zadeček. Tak úžasný pocit, že jsem musel přestat chvíli uspokojovat jeho a jen jsem se zapřel rukama u jeho hlavy, abych jej nezalehl.
Měl jsem otevřené oči a nepřestával se dívat na jeho tvář. Ale až nyní jsem ucítil i něco jiného, co přebilo mé vyvrcholení. Strašně mě rozbolel hrudník v místě, kde mám srdce, jak kdyby se mi tam něco vypálilo.
Nikko
Náhle, jako by chtěl zkrátit celé to mé trápení, do mne prudce najel. Zasténal jsem a víc se zakousl do svého rtu. Zavřel jsem oči a snažil se rozdýchat ten vpád.
Bude to vždycky takové? Bude to vždycky bolet?
Byl jsem jím plný, a stále se mé tělo odmítalo uvolnit. Měl jsem pocit, že ho musím vypudit ven, ale on zůstával nehybně, nasunutý celou délkou, jako by mi nedával na výběr.
Ale já to dovolil. Já to chtěl. Chci být jeho.
Zněla mi v uších jeho slova o tom, že mě má rád.
Rád? Tohle stačí proto, aby se se mnou spojil v jedno tělo? Má mě rád… I přesto mi to stačí. Já ho obdivuji, vzhlížím k němu od našich dětských let… Já ho miluji…
Vydechl jsem nervózně, když jsem si uvědomil tuhle skutečnost. Ty slzy, které mi tekly po tváři, už nebyly jen bolestí. Bylo to tím, co jsem si v tuhle chvíli přiznal.
A on… On je olízl. Začal jsem se ještě víc třást, když to udělal. Po mém těle se rozbíhaly různé pocity, když zaútočil na má ústa, jako by věděl, že snad chci něco říct. Jako by mě chtěl umlčet a říct mi tím, že jsem jen jeho.
Budu jeho… Navždy. I kdyby mě opustil.
S jeho opatrnými pohyby, postupně se zrychlujícími, jsem začal opět podléhat tomu příjemnému, co tohle spojení přinášelo. Dotkl se mého penisu a já jen zasténal do jeho úst, které stále odmítal opustit. Velmi rychle se vracelo všechno to hezké, co jsem už s ním dvakrát zažil. Jen teď… teď to bylo jiné. Intenzívnější tím, jak jsem cítil jeho pevnost, která se ve mně pohybovala. Rozpalovala každičký kousek mého těla do maxima.
Všechno mravenčení, brnění po těle se začalo stahovat do jednoho místa. V podbřišku jsem ucítil ten známý tlak, který se přesunul ještě níž. Už jsem cítil, jak se blížím ke svému konci, už jsem měl na jazyku jeho jméno, které jsem chtěl vykřiknout s tím nádherným pocitem, který mě zasáhl, když náhle ustal.
Jen jsem se proti němu se zaskučením prohnul a otevřel oči. Byl tak blízko… tak blízko, že jsem viděl jak jsou jeho oči nádherné a mění barvy podle toho, co právě prožíval.
Cítil jsem jeho bezděčné pohyby, když plnil mé nitro svým teplem.
V tu chvíli jsem zapomněl na své vlastní potěšení a zcela se vpil do těch jeho očí.
Miluji ho…
„Ka… Kane…Omlouvám se…“ tiše jsem zaskučel a má ruka vystřelila na mou hruď, když mě zasáhla ostrá bolest přesně v místě, kde se mé znamení silně rozzářilo, a já cítil, jak ta horkost prostupuje kůží a míří přímo do jeho srdce.
Už to nejde vzít zpátky…
Opatrně jsem se dotkl prsty místa na jeho kůži, kde zářil znak mého vlka….
Kane
Jeho prsty na mé hrudi mě utvrdily v tom, co jsem si myslel.
Jsem označený... On si mě označil. Spojil nás v jednoho. S ním, bude i můj rod zachráněn. Chci s ním sdílet vše, po čem touží. Být s ním.
Zapřel jsem se o loket a druhou rukou přejížděl po jeho tváři.
„Neomlouvej se. Za tohle se neomlouvej. Já... Miluji tě, Nikko. Opravdu. A nikdy jsem si s tvými city nehrál, já je mám taky. Možná vypadám jak drsný typ, ale to je jen slupka a ty ses dostal pod ní."
Byl jsem tak šťastný, ale pořádně něco vyjádřit, to mi prostě nejde. Jenže ve mě se vše tak zahřívalo tím příjemným pocitem, že si i on vybral mě.
Ale budu tomu opravdu moci věřit? Třeba je to označení ode mě, nebo jen touhle chvílí. Ale... Už ho nepustím. Nikdy!
Znovu jsem začal rukou pohybovat po jeho penisu a jen si užíval ten pohled, jak se mu chvěje tělo a
skáče ohryzek, když volá moje jméno.
Ano... Křič pro mě.
Jeho penis tvrdnul a napínal se do mé ruky tak, že během chvilky došel ke svému konci. Místy jsem udělal pár pohybů i v jeho zadečku, abych mu dopřál ten oboustranný příjemný pocit rozkoše a jeho sperma se rozstříklo mezi naše těla.
Jen jsem zrychleně oddechoval a díval se do té krásné tváře plné vzrušení a uspokojení. Bylo to jak nejhezčí obraz visící na stěně, jen tenhle okamžik zachytit.
Nikko
Poslouchal jsem ho a roztřesenými prsty hladil svého vlka na jeho prsou.
Miluje mě?
Když se zapřel o loket, pocítil jsem, jak se ve mně pohnul a to hned vystřelilo do mého těla zpět ten skvělý pocit, který na moment ustoupil do pozadí. Přivřel jsem oči a otíral se tváří o jeho dlaň, když mě po ní hladil, jako toulavé vlče, které je lačné po každém dotyku.
Úd, který mi pod vlivem bolesti pomalu klesal, teď znovu začal ožívat, když se ho Kane ujal.
Byl jsem jak v jiném světě. Už jsem zapomněl na to, že jsem ho chtěl předtím ze sebe vypudit. Vyplňoval mně, pohyboval se ve mně a já měl pocit, že je moje součást, o kterou nechci přijít. Jak se otíral o mé stěny občasnými pohyby, podráždil mé místečko, které posílalo do mého těla nové a nové vzruchy, příjemné pocity zaplavující i mou hlavu… Hlavu, která náhle byla snad i prázdná. Jen jedno se mi v ní stále ozývalo dokola. Jeho jméno…
Myslím, že jsem ho i křičel… Nevím… Ale pocit vyvrcholení mi sebral veškerou mou sebeúctu a já tomu naprosto propadl. S každým dalším výstřikem mého semene jsem se třásl víc a víc, zatínal jsem drápy do matrace. Myslím, že jsem ji zničil, podle toho, jak kolem začala poletovat sláma a mizela v plamenech.
Hořel jsem… Celý jsem vzplál, jak mě orgasmus naplno pohltil, ale já jen zavřel oči a hlasitě sténal a křičel, jak moc úžasné to je…
Kane
Najednou nás zahalily plameny, které se na naše těla tiskly, jak kdyby k nám patřily. Podíval jsem se na Nikka a hned mi to došlo. Z něho vycházely a do něho se vracely.
„Nikko... Nikko... Nikko... Podívej se na mě!Nikko! Všechno tu podpálíš, slyšíš?"
Vysunul jsem se z něj a s tím se z jeho těla odplavilo i moje sperma, které nyní ulpělo na prostěradle. Vytáhl jsem si ho do náruče, když mě stále nevnímal a donesl k neckám. Položil jsem ho do již zchladlé vody, kterou ihned ohřál. Pousmál jsem se a pohladil ho po vlasech.
„Nikko, asi tě budu používat jako ohřívač, co ty na to?"
Ještě jsem se vrátil k posteli a z vědra na ní nalil vodu, abych uhasil žár. Vlezl jsem za ním, když plameny pohltila voda a přitáhl si ho do klína.
„Nebolí tě něco?"
Nikko
Nejspíš jsem i na moment přišel o vědomí. Probralo mne, když jsem ucítil nepříjemný chlad. Prudce jsem otevřel oči a hleděl na Kane, který stál vedle necek a hladil mě po vlasech.
Otočil se a odešel uhasit postel.
Plameny? Já?
Zvedl jsem ruku před oči a v tu chvíli si uvědomil, že mi na pokožce stále poskakují malé plamínky, které se zmenšují a pomalu uhasínají.
Já jsem vzplál? Proč mě to nepálí? Je Kane v pořádku?
Podíval jsem se na něj, jak se vrací ke mně. Mé tělo pomalu chladlo, zatím co voda se ohřívala. Prohlížel jsem si ho s červenými tvářemi, a když si mě přitáhl do klína, jen jsem zabořil hlavu do jeho hrudi, aby neviděl, jak je mi stydno.
„Já? Nevím… Asi jsem v pořádku,“ nenápadně jsem si prohlížel pokožku na jeho hrudi, břiše, nohou a…
Zhluboka jsem se nadechl, když jsem se pohledem zastavil na jeho rozkroku. I přesto, že jeho penis už nebyl v bojovém postavení, byl to pěkný pohled. Díval jsem se víc, než bylo zdrávo… Styděl jsem se, ale nemohl jsem se přestat dívat. Tohle bylo ve mně? Tohle…?
„Asi jsem zničil postel. Já nevím, co se stalo. Nebyl jsem to já, omlouvám se,“ řekl jsem tiše, protože jsem se opravdu styděl. „Neublížil jsem ti?“ pohladil jsem ho jednou rukou po stehně, abych se ujistil, že opravdu není nikde popálený.
Voda nás hřála a já se cítil příjemně unavený. Jako bych tím, co bylo, vypustil veškerou přebytečnou energii, která mě za poslední dva dny stála tolik sil. Přitulil jsem se ke Kanemu víc a druhou rukou se ho chytil kolem pasu. Bylo mi po dlouhé době moc dobře…