Kane
„Kane... Kane, vstávej!"
Někdo se mnou lomcoval a já pootevřel oči.
„No?" zavrčel jsem na svého otce.
„Maru odnesl Nikka na zámek a-"
Víc jsem neposlouchal, protože jsem měl v hlavě jen vztek. Ihned jsem se postavil a promnul si oči, abych se probral.
„Co? Přeneseš mě?"
„Nejde to Kane, mám zákaz a Ely taky."
Naštvaně jsem otce odstrčil a změnil se ve vlka, abych byl schopen najít matku. Akiův pach znám nazpaměť a není pro mě problém ho najít. Během chvíle jsem ho vystopoval na zpáteční cestě z města ve kterém měl poslední práci. Změnil jsem se zpět v člověka a došel k němu. Bylo mi jedno, že jsem nahý. Zná mě, koupal mě a moc se toho nezměnilo. Je to prostě máma a ne táta.
„Prosím, tati. Přenes mě na Marův zámek. Musím tam... Musím."
Díval se mi do očí a četl si v nich jako v knize. Ale nic neřekl, jen se na mě natiskl a přenesl na upíří zámek. Hned na to, zmizel pryč. Je mi jasné, že tady se mu to nelíbí a to že mě sem přenesl, ho bude stát opravdu hodně. Hlavně až na to přijde Suri. Sakra... Asi jsem Akiovi zavařil a vlastně jsem počítal s jeho mateřskou láskou. Jenže já neměl jinou šanci a tady ho nenechám.
Odvedu si ho pryč. Je můj.
Poprvé převládla moje vlčí povaha a jako by se objevil ten zemní vlk, co ho nikdo nedokáže zkrotit.
Natáhl jsem pachy ze vzduchu a musel jsem si odkašlat, protože upíři tak strašně smrdí, že se to ani nedá. Jen... Ely a Nikko jsou spíš cítit po vlcích.
Našel jsem ho. Jeho vůně se linula ze sklepení. Bylo mi jedno, co se semnou stane, ale chci ho mít u sebe.
Jinak... Chci být u něj.
Pomalu jsem otevřel těžké kovové dveře a zamířil do podzemí. S každým krokem se mi dělalo hůř a hůř, ale musel jsem jít dál. Nakonec jsem došel ke dveřím, odkud jsem Nikka cítil nejvíc. Otevřel jsem je a vešel dovnitř.
„Přišel jsem si pro něj. Je můj Maru a vy nemáte právo ho ode mě vzít! Nikdo!"
Nikko
Táta mě uložil na postel a přisedl si ke mně.
„Proč to je takové? Proč to bolí?“ zeptal jsem se tiše a pevně ho chytil za ruku, když jsem cítil, jak mým tělem znovu prostupuje bolest. Zasahovala každou část, jako by se ve mně krev vařila.
„Protože jsi tak dlouho vzdoroval, Nikko,“ odpověděl a stáhl mi vlasy z čela. „Odmítal jsi to hodně dlouho. A navíc… Nejsi jen upír. Máš vlčí i démonskou krev. Kdyby ses krmil hned od začátku, jako Ely, nebyl by takový problém,“ ustaraně se na mě díval. „Jen vydrž, tvé tělo si zvyká na přeměnu. Pak už to nebude takové…“
Chytl znovu do ruky mé vlasy a zadíval se na ně. Měl jsem je už skoro celé bílé. Výraz v jeho tváři, ale nevěstil nic dobrého. Jako by mi tím říkal, že takhle změna bude něco víc.
Znovu jsem se zkroutil v bolestech a jeho prsty zakřupaly, jak silně jsem je sevřel.
„Přijde Saisho, pomůže ti, aby ti nebylo tak zle,“ pohladil mě táta po hlavě a chtěl se zvednout, když se náhle rozletěly dveře a dovnitř vrazil Kane.
Něco bylo špatně.
Táta mě pustil a okamžitě stál na nohách. Postavil se mezi mne a Kaneho.
„Kane! On zůstane tady!“ zazněl jeho silný hlas zámkem, až mi zalehlo v uších. Jeho černé vlasy zbělaly a začal se měnit. Ovládal ho vztek. Viděl jsem, jak mu na obličeji a na rukách vyvstávají černé kresby, jak se mu na hlavě objevily rohy a na zádech démonská křídla. Jen jednou jsem viděl jeho démonskou podobu. Tenkrát, když náš zámek napadli divocí vlci.
Roztáhl křídla do šířky, aby mě za nimi schoval. Nechtěl Kaneho ke mně pustit.
„Ty… Ty tu nemáš co dělat. Okamžitě se vrať. Máš hlídat princeznu!“
Ale Kane nehodlal ustoupit. Necouvl ani o krok. Proč? Co na mě má, že si pro mne přišel?
„Nikko tu musí zůstat, dokud jeho proměna nebude úplná. Nemůže být teď mezi vlky. Takže naposledy: Vrať se a okamžitě! Už jsi toho napáchal víc než dost! Jsem král a ty musíš poslechnout!“
Natáhl jsem zesláblou ruku a dotkl jsem se jeho křídla.
„Tati, prosím… Nech ho, nic neudělal. To já… já za to můžu
Kane
Pousmál jsem se nad přeměnou Mara.
Nebojím se ho. Nikdy jsem se ho nebál. Já ho jako svého krále neberu, to nikoho.
Přikrčil jsem se a cítil, jak se mi na hlavě usazují uši a za zády se nebezpečně vlní ocas. Oči mi zčernaly a zuby se protáhly do pořádné délky. Cítil jsem, že tohle nejsem já, že tohle... Bylo to mé pravé já... Zemní vlk, který si říkal o své právo.
Zavrčel jsem na něj a vycenil zuby.
„Půjde se mnou... Půjde tam, kam já. Nevezmu ho do vaší říše ale do mé. Nejste moji králové, já žádné nemám. Poslouchám vás jen kvůli němu a rodičům, co mě vychovali. Myslíš si, že nevím, že jste nezabránili smrti mého rodu? Že tu Tomoko nebyl a nikdo nechránil naši zemi? Já byl u nich,to jejich těla tuhla. Byl jsem u nich! Měl jsem jejich hlavy v klíně... Nemohl jsem nic udělat, byl jsem tak malý a přitom si vše tak živě vybavuji, jako by se to právě dělo. Nic o mě nevíte... Nic... A tvoje krev může za jejich smrt... Krev Beliala, to on je vyvraždil. Jednoho po druhém... Nikko, je můj!"
Naštvaně jsem po Nikkovi hrábnul a odhodil Marovo křídlo.
„Můžu ti je i urvat, pokud chceš. Buď ho se mnou necháš odejít, nebo mě zabij. Dělej!"
Nikko
Jen jsem mohl sledovat, jak ti dva proti sobě stojí a ani jeden nechce ustoupit. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Bál jsem se. Bál jsem se obou. Vypadali odhodlaně a klidně by se tu navzájem pozabíjeli.
Když se Kane nebezpečně přiblížil a odstrčil mou ruku z tátova křídla, zděsil jsem se jeho výrazu. Byl tak blízko, že jsem mohl vidět i výraz jeho očí.
Ale i přesto…
„Tati, prosím…“ zamumlal jsem. „Králi!“ ozval jsem se o něco hlasitěji, když mě nevnímal a vypadal, že každým okamžikem skočí po Kane.
Prudce se na mě otočil a já sebou cuknul, když jsem viděl, jak se tváří. Jako by si to uvědomil, povolil stažené obočí a snažil se tvářit přívětivěji.
„Já… půjdu s ním…“ řekl jsem tiše a bál jsem se jednomu či druhému podívat do očí.
„To nedovolím, Nikko. Potřebuješ pomoc. Jsi upír a démon a on tě…“ mávl k němu rukou a zmlknul uprostřed věty.
Posadil jsem se, svěsil nohy na zem a pak opatrně vstal.
„Neboj se o mě,“ chytl jsem ho za ruku, „Chceš, abych byl král. Nechci, abyste mě pořád chránili. Já jen potřebuji čas. Potřebuji odpovědi. Nech Kaneho být, prosím,“ ani jednou jsem se, však na Kane nepodíval. Jeho vztek mě děsil, ale musím to udělat.
To já můžu za tohle všechno, co se stalo.
„Promiň, tati. Mám tě rád,“ objal jsem ho a pak jsem přistoupil ke Kane.
„Jsem tvůj, můžeme jít.“ Chytl jsem ho za ruku a s pohledem na tátu Tomoka, který se právě objevil ve dveřích jsem nás přenesl k domu Suriho a Akia.
Kane
Byl jsem připraven si bránit to, co je moje. Jakkoliv a bylo mi jedno, že tohle ani nejsem já... Nebo jsem to opravdu já?
Jenže... Když jsem slyšel Nikkova slova a jeho ruka stiskla tu mou, trochu jsem se zklidnil.
Nechal jsem se přenést a díval se, kde to jsme.
„Kane? Nikko? Je vše v pořádku?"
Spěchal k nám Akio a už z dáli kontroloval, jestli nejsme zranění. Natáhl jsem ruku před sebe a zastavil ho v přiblížení.
„Promiň tati, ale nadešel ten den, na který jsi mě tak dlouho připravoval. Musím pryč... Musím domů... Mám vás rád, ale je čas..."
Změnil jsem se ve vlka a tyčil se nad Nikkem. Hlavou jsem mu ukázal na svůj hřbet a čumákem jej popostrčil, aby na mě vylezl.
„Vrátím se," štěkl jsem ještě, než jsem zamířil do lesa i s Nikkem na zádech.
Běžel jsem opravdu dlouho, tak daleko, že jsem málem spadl na tlamu, když jsem doběhl k mému rodnému domu.
Stál jsem u veliké kamenné brány, kde na obou stranách byl znak vlka a ten měl pod tlapou zemní kámen. Ukázal jsem hlavou na malý domek před vstupem do města a vešel dovnitř. Byl celkem zachovalý a na přespání to stačí. Proměnil jsem se zpět do člověka a podíval se na Nikka.
„Omlouvám se za to všechno. Jenže... Nemůžu už utíkat před pravdou... Je mi líto, že to musíš odnést i ty."
Sedl jsem si na postel a zapálil svíčku, jinak by tu byla naprostá tma, stejně jako venku.
„Tady mě trénovali, nikdy jsem do města nevstoupil, ale nyní chci a jen s tebou se mi to povede. Proto je tento dům udržovaný."
Nikko
Jen jsem stál a sledoval Kaneho. Prostě byl rozhodnutý a evidentně nehodlal ustoupit. Nedovolil ani Akiovi, aby se k nám přiblížil. Viděl jsem tu starost, která se mu zračila ve tváři, ale nakonec nás nechal odejít. Vylezl jsem Kanemu na hřbet a pevně se držel jeho srsti. Snažil jsem se nespadnout, protože mým tělem stále ve vlnách procházela bolest.
Když jsme dorazili na místo, slezl jsem z něj a jen se rozhlížel kolem sebe. Byla už tma, moc jsem toho neviděl, tak jsem jen vešel za ním do malého domku. Rozhlédl jsem se po místnosti, kterou osvětlovalo jen mihotavé světlo svíčky. Jednoduše zařízená, nebylo tu nic navíc.
„Nejsem si jistý, jestli jsem ten pravý, kdo ti pomůže,“ chytil jsem se za břicho, když se znovu ozvala křeč. Rozhlížel jsem se po místnosti a marně hledal další postel.
Jenže kromě bolesti a únavy se přihlásil i hlad. Vždyť já vlastně už skoro dva dny nic nejedl. Když nepočítám … Raději jsem se od Kaneho odvrátil.
Chtěl jsem se změnit ve vlka a jít si něco ulovit. Nějakého nočního tvora bych zvládl. Jenže něco bylo špatně. Objevily se mi pouze uši a ocas a tím se má přeměna zastavila. Musel jsem vypadat opravdu jak nějaká zrůda. Napůl vlk, napůl člověk- upír.
Když se znovu ozvala bolest ve svalech, pochopil jsem. Tohle nejspíš bude chvilku trvat, než se to ustálí. Jenže v tuhle chvíli, kdy se nemůžu změnit ve vlka, si těžko něco ulovím. A navíc sám.
Ještě jednou jsem se rozhlédl kolem sebe, ale pak jsem se rezignovaně sunul k posteli. Ulehl jsem až dozadu a otočil se ke stěně.
„Potřebuji jíst…“
Kane
Pousmál jsem se, když si lehl na postel a zasunul se až ke kraji, aby se mě ani kouskem nedotkl. Jo... Ale jak já se chtěl dotknout jeho, to byl ten problém.
Jen jsem si povzdechl, když řekl, že má hlad.
„Já vím... Problémem je, že musíš pít mojí krev, nic jiného nepozřeš. Ne během těchto dvou dní. Potom se to změní... Možná. Úplně nevím, jak to mají kříženci, ale mělo by to tak podle Tomoka být. Musím pít... Najez se, než půjdeš spát, abys měl sílu. Zítra tě někam vezmu... No... Jestli to místo ještě existuje."
Sundal jsem si košili a došel si pro hadřík s vodou. Omyl jsem si krk a sedl si zpět na postel.
„Podává se večeře. Neboj se, neubližuje mi to... Od tebe ne."
Čekal jsem na jeho ostré zuby a už nyní se držel zuby nehty, abych ho potom neudělal definitivně svým.
Nikko
Podává se večeře…
Tyhle slova mě donutila otevřít oči do široka, až se v tom mdlém světle odrazil jejich rudý záblesk ode zdi, která byla přede mnou. Začal jsem rychle oddychovat a jen jsem sevřel ruce v pěst, až jsem si do dlaní vyryl značky od svých drápů.
To ne… Já chci normální jídlo. Třeba krvavý steak jako Ely. Sním jich třeba plný talíř. Ale tohle…
Slyšel jsem, jak se Kane svléká, jak se omývá, a cítil jsem, jak se postel mírně prohla, když se usadil vedle mě.
Ne, to vážně nechci…
Jenže upírský pud byl silnější. Naprosto začal ovládat mé tělo a já se nakonec k němu otočil, i když jsem si v hlavě pořád přehrával, že to nechci udělat.
Jenže pohled na jeho žíly, na jeho tepnu, která se tak krásně rýsovala na jeho krku a na které ještě byly známky mého předchozího kousnutí, mi vzaly poslední zbytky sebeovládání. Jako smyslu zbavený jsem se na něj vrhnul. Zahryznul jsem se mu do krku tak hluboko, že jsem nestačil polykat všechnu krev, která mi tekla do úst. Sál jsem jako smyslu zbavený a křečovitě jsem svíral jeho vlasy na zátylku. Klečel jsem u něj, dotýkal se jeho polonahého těla a moje druhá ruka sjížděla po jeho zádech, až na nich zanechala pět krvavých čar.
Po těle se mi rozlévalo teplo. Bolest mírně ustupovala a já se uklidňoval. Můj třas ustával a po prvním hltavém sání, jsem se zklidnil a jen tiše, s občasným zasyčením do jeho kůže pil dál. Musím přestat. Musím! Nebo ho zabiju. Viděl jsem tátu Maro, jak mu pod rukama umřel člověk, když ho zcela vysál i z poslední kapky.
S velkým sebezapřením jsem pustil jeho krk. Olízl jsem ranku, z které ještě skapávala krev. Olízl jsem ji ještě jednou. Po tepně jsem táhl jazyk nahoru, přes jeho bradu až ke rtům. Když se jich však můj jazyk dotkl, vzpamatoval jsem se. Rychle jsem ho pustil a odtáhl se.
Co to bylo? Proč jsem to udělal? Proč se zase cítím tak divně?
„Už mi to nikdy nedovol,“ zavrčel jsem na Kaneho a otočil se, abych si znovu lehl a uklidnil se.
Kane
„Ještě ti to povolím tolikrát, že budeš přejedený. Nejsem člověk a jsem silnější, než obyčejný vlk, nemáš se čeho bát. Už jsem z tebe něco převzal, naše těla jsou na sebe zvyklá... Ty mi nikdy neublížíš tak, jako já neublížím tobě."
I když jsem to říkal s klidným hlasem, mé tělo rozhodně klidné nebylo. Jak táhl ten svůj jazyk po mém krku ke rtům...
Sakra... Tohle ne Nikko... Tohle ne!
Cítil jsem to pnutí v tříslech a musel aspoň ochutnat jeho rty...
Hned! Prostě tohle dělat nemá a ať si odnese i následky, já je taky musím prožívat.
Otočil jsem se k němu a nahnul se nad něj. Chytil jsem mu ruce a vytáhl je za zápěstí nad jeho hlavu. Tím se otočil ke mě a já se ihned pustil do jeho úst, které ještě tolik voněly po mé krvi. Ale mě to bylo jedno, chtěl jsem jeho... Hned.
Spojil jsem naše rty a jazykem se ihned prodral dovnitř. Lačně jsem přejížděl po jeho jazyku a vychutnával si náš společný polibek. Potom jsem se odtáhl a lehl si na postel vedle něj, zády k němu. „To je moje odměna za dnešní jídlo. Jestli s tím máš problém, tak je jen tvůj. Dobrou noc."
Musel jsem se usmívat, protože tohle rozhodně nečekal a já potřeboval trochu toho vzrušení upustit.
Nikko
Lehl jsem si a chtěl si ještě otřít pusu, když mě náhle Kane chytil za ruce, a přitiskl mi je k polštáři nad hlavou. Sotva jsem se stihl nadechnout měl jsem jeho jazyk ve svých ústech. Bylo to tak nečekané, že jsem jen prudce vydechl a zavřel oči. Nebyl jsem schopen jediného odporu. Ani náznaku. Jen jsem sevřel ruce v pěst. Začal jsem se chvět, když se jeho jazyk otíral o můj.
Proč to dělá? Proč nepřestává?
Příjemný pocit se mi náhle začal rozlévat tělem. Byl jsem jak omámen a bezděčně se proti němu pohnul. Ani nevím proč, ale chtěl jsem se otírat o jeho tělo.
Jenže on mě náhle pustil a lehl si zády ke mně, jako bych tam vůbec nebyl. Otevřel jsem oči, zíral do stropu a ani si neuvědomil, že mám stále ruce nad hlavou. Až po drahné chvíli, kdy ten pocit stále neodcházel, jsem se tiše otočil ke zdi a ruce zasunul mezi stehna.
Cítil jsem jak mě to svírá v rozkroku. Tlačil jsem na penis, rychle oddychoval a snažil se uklidnit.
Ale copak to jde?
Jen jsem se stočil do klubíčka, zavřel oči a snažil se na to nemyslet.
Proč mi to udělal? On mi řekl, že si mám vzít jeho krev. Já to nechtěl. Bude to vždy takové?
Třásl jsem se, že celá postel musela vibrovat, tiše jsem oddychoval a snažil se tlumit zaskučení, které se mi dralo ven z hrdla.
Kdybych se aspoň mohl změnit ve vlka a utéct ven. Ale ani přenést jsem neměl odvahu. Měl jsem strach z toho, co by Kane mohl udělat. Co kdyby se zase rozzuřil? I když jsem chtěl v tuhle chvíli být na míle daleko, přesto mě stále něco nutilo zůstat. Aniž bych si to uvědomil, začal jsem pravidelněji oddychovat a podvědomě se tiskl Kanemu na záda, abych se aspoň trochu zahřál.
Kane
Tak takhle se spát nedá... Celá postel se klepala a jeho tělo se chvělo na mých zádech. Skvělé...
Otočil jsem se k němu a pevně ho objal. Opřel jsem jeho záda o mou hruď a ležel s ním na boku. Jednu ruku jsem dal pod něj a chytil jej pod bradou, abych si přiblížil jeho ústa. Druhou jsem stáhl do jeho rozkroku.
Aha... Tak tímhle to je.
Musel jsem uznat, že ta jeho pevnost vzrušila i mě. Jen se toho dotýkat mi stačilo k tomu, abych se svým penisem začal otírat o jeho zadek. Zaklonil jsem mu hlavu a začal ho divoce líbat, až se můj jazyk pohyboval jak had v jeho ústech. Prsty jsem se prodral pod jeho prádlo a konečně pohladil toho kluzkého krasavce. Tak hezky mi jezdil v ruce, když jsem s ním začal pohybovat nahoru a dolů a mohl tím dopřával příjemné vibrování i do mé dlaně.
Musel jsem mu ho na chvíli pustit, abych si stáhl kalhoty a na svět vypustil i svůj úd, který svojí tvrdostí už sám měl co dělat, abych se neudělal.
Jen jsem mu stáhl kalhoty níž pod zadek a sám jsem se o jeho zadeček otřel. Znovu jsem uchopil jeho chloubu a laskal jí stejnými pohyby ve správné frekvenci. Abych konečně uslyšel jeho hlas... Chci ho slyšet.
„Nikko, chci tě slyšet... Nikko..."
Nikko
Byl velký omyl, myslet si, že když si budu tisknout ruce na rozkrok, že se tím uklidním. Opak byl pravdou. Já se však snažil být ticho. Nevydat ze sebe ani hlásku, Zadržoval jsem v hrdle steny a doufal, že to všechno zaspím.
Ale náhle se Kane pohnul. Přitiskl se na má záda a jeho ruce…
Jeho ruce!
Polilo mě horko a já byl rád, že rozžhavený knot zasyčel, když se ponořil do roztopeného vosku a svíčka zhasla. Místnost se zahalila do tmy a já to v tu chvíli uvítal, protože jsem cítil to teplo ve tvářích, když se mě jeho teplá ruka dotýkala tam… tam dole. Musel jsem být červený snad všude. Je to poprvé, co se mě takto někdo dotýká.
Jeho měkké rty se přitiskly na mé a já jen tiše vydechl. Nechal jsem jeho jazyk zkoumat má ústa, zatím co mé tělo bylo celé ztuhlé, když mi stáhl kalhoty pod zadek. Instinktivně jsem stáhl půlky k sobě, ale když se o ně začal otírat, povolil jsem.
Nedokázal bych popsat, co se v tu chvíli dělo s mým tělem. Jindy chladný jsem se nyní zahříval pod těmi úžasnými pocity, které mě zasahovaly do každičkého místa. Brněly mi i prsty u nohou a já je jen propínal. Mravenčení se mi roztahovalo břiše a přesouvalo se níž. Když protahoval můj penis ve své dlani začal jsem rychle a krátce oddechovat. Jeho chlouba se o mně stále otírala a její špička se tlačila mezi má stehna. Cítil jsem tu jeho pevnost, horkost a to všechno mě bralo do jiného světa. Musel jsem zavřít oči, když se na mě vyhrnul pocit, který jsem ještě nezažil. Zachvátil mé tělo tak náhle, že jsem vyslal do jeho úst táhlý sten.
Roztřásl jsem se snad ještě víc. Mé tělo vibrovalo tak silně, že jsem se celý prohnul a víc se o něj svým zadečkem zapřel a sevřel jeho penis mezi stehny.
Nechci to říct. Nechci… Chci tiše trpět…
„Kane!“ vykřikl jsem náhle, když se má erekce až bolestivě napla a začala sebou cukat. „Kane, prosím!“
Mé vědomí šlo někam daleko na procházku a já jen opakoval jeho jméno, když mě ten skvělý pocit naplno zachvátil a cítil jsem, jak jeho ruka vlhne pod tím, co jsem mu dobrovolně daroval.
Jen jsem sevřel prostěradlo, až bylo slyšet praskání látky a doufal jsem, že tohle nikdy neskončí. Bylo to tak úžasné, že jsem se toho nechtěl vzdát a několikrát se ještě prohnul proti jeho ruce.
Co na tom, že jsem ucítil bolest v rameni. Nevnímal jsem to. Nechtěl jsem vnímat nic jiného, než jen tu rozkoš.
Kane
Horko jeho sperma plnilo mou ruku a místy stékalo mezi prsty na prostěradlo. Pustil jsem ho a ruku stáhl na svůj penis. Zasunul jsem mu ho mezi stehna a přitom odolal touze natlačit se na jeho vstup. Donutil jsem ho, aby si lehl na břicho. Víc jsem se rozkročil a sedl jsem si obkročmo na něj, abych mu stáhl stehna k sobě. Bylo to jako bych byl v něm. Začal jsem se v té mezeře pohybovat, abych si dopřál svůj vlastní orgasmus.
Bylo mi jedno, jak to může z mé strany vyznít, ale já ho chtěl. Jenže ne hrubě a tohle je jediné řešení.
Během chvíle, kdy se mi kůžička stahovala ze žaludu a penis byl příjemně obemknut jeho stehny, jsem cítil, jak mě zaplavilo horko a to ovládlo moje tělo. Vypustil jsem se škubavými pohyby všechno svoje sperma mezi jeho stehna a jen na něj dopadl, jak jsem byl tímhle zcela pohlcen.
Fantastický pocit, který mě může dát jen jeho tělo, protože jen jeho je moje.
„Nikko... Jsi můj a můj zůstaneš... Já... Tu noc, jsem si tě označil... Promiň."
Nikko
Ještě jsem se zcela nevzpamatoval, když mě náhle Kane přetočil na břicho. Svíral mé nohy těsně u sebe a já cítil, jak mi mezi ně zasouvá svůj penis. Teprve teď jsem si uvědomil, jeho velikost. Zatajil se mi dech, když jsem dostal náhle strach, že udělá něco jiného. Ale on se jen otíral o má stehna…
Celý ztuhlý, s jemným chvěním mého těla a s povrchním dýcháním jsem vnímal to tření a jeho hlasité oddechování. Snad se mi to i líbilo? Nevím. Ale i když to bylo zvláštní, jako by to o něco prodloužilo mé vlastní pocity z vyvrcholení.
Ještě pár jeho otření a cítil jsem, jak mi stehna vlhnou od jeho sperma. Byl tak horký a kluzký, a já to začal vnímat čím dál víc. Znovu se mi začalo svírat v podbřišku a znovu jsem začal rychle oddychovat, když na mne Kane dopadl a řekl ta slova.
Jen jsem prudce vydechl pod jeho váhou.
Co to řekl?
Vytřeštil jsem oči do tmy a zastříhal vlčíma ušima.
Co to řekl?
„Jak… Jak jsi to mohl udělat? Proč?“ pokrčil jsem ruce, pevně jsem se zapřel o matraci a nadzvedl se, Shodil jsem Kaneho ze sebe dolů a bylo mi jedno, jak moc dobře se teď cítí. Pro mne tohle jeho přiznání bylo jak ledová sprcha. V tu chvíli všechno to hezké ustoupilo do pozadí a já měl zlost. Vztek.
„Kdy jsi to udělal?!“ křičel jsem na něj. „Vždyť naposledy jsme se viděli, než jsi odešel! Byl jsem ještě dítě! Jak jsi mohl!“ do očí se mi draly slzy bezmoci nad tím zjištěním. „Proč?! Vzal jsi mi volbu se rozhodnout!“
Nevěděl jsem jak dál. Měl jsem ho rád, Vždycky jsem ho miloval. Jako svého staršího brášku. Miloval jsem ho víc než Ely. Nebo to bylo jinak? Proč mě tedy tak vzalo, když náhle zmizel? Proč jsem se bez něj cítil tak ztracený?
Ale to mu nedávalo právo si mě označit bez mého svolení!
„Nenávidím tě, Kane!“ vykřikl jsem do tmy. Jen jsem si natáhl kalhoty zpátky na zadek a rychle jsem vyběhl z domku ven.
Nevěděl jsem, kam běžím. Potřebuji pryč. Pryč od něj. Potřebuji klid na to, abych si to mohl v sobě přebrat. Možná mu tím ubližuji, ale i pro mne tohle zjištění bylo dosti bolestivé.
Když mě začaly bolet chodidla, uvědomil jsem si, že se nedotýkají trávy, ale kamenné cesty.
Kde to jsem? Jen matně jsem vnímal obrysy domků. Bylo tu ticho. Děsivé ticho. Opřel jsem se o jeden, kterému v rozbitém okně jen vrzala okenice poháněná větrem. Rychle jsem oddechoval a snažil se v té tmě cokoli rozeznat.
Zkusil jsem se přenést, ale jako by mě něco drželo u země.
Kde to jsem?
Kane
Sakra... Měl jsem držet hubu a počkat si, až bude bílý dne a ne noc. Ještě, že v noci vidím jak kočka, ale on ne. Cítil jsem jeho pach, který se linul z mého města... Tohle nebylo dobrý. Ne pro něj a navíc když tam vběhl beze mě. Mohl mě to nechat vysvětlit a ne hned zdrhnout. Pořád mě soudí podle normálních vlků, ale zemní to mají jinak. Ale to on vědět nemůže, protože neposlouchá a zbrkle uteče. Asi ho kousnu do nohy, aby nemohl nikam běžet, když mu řeknu pravdu.
Udělal jsem krok do města a cítil, jak na mě dosedá ta ukrutná bolest ze ztráty mých rodičů. Vše bylo cítit bojem... Po tolika letech, ještě stále bylo slyšet zvuky a řev vlků, kteří se bili o život. Jak kdyby se to tu nezměnilo. A taky že ne…
Nebylo mi dobře, nechtěl jsem tu vejít sám, ale s ním. Jenže takhle nemám jinou možnost. Podle pachu jsem ho našel a pomalu se k němu plížil, přitom jsem mluvil, aby se mě nelekl. Změnil jsem se v člověka.
„Mohl bys mě to nechat vysvětlit, než utečeš? A ještě sem? To nebyl dobrý nápad, Nikko."
Sedl jsem si na kámen kousek od něj, abych dodržel pro něj bezpečnou vzdálenost a začal vysvětlovat.
„Ještě jsem o tom nechtěl mluvit, ale moc možností nemám. Takže... Tu noc... Nevím co se stalo, nebo co mě vydráždilo, abych tě napadl, ale při spojení mé a tvé krve, se moje značka propsala na tvou lopatku. Zemní vlci používají značkování partnerů jinak. Snad už od narození si jejich krev vybere toho, s kým budou a značka se tomu druhému objeví na lopatce. Znamená to, že je mi zaslíbený a nese na bedrech jeho život. Jenže vy... U vás je to jen o sexu, jak se spojíte, tak se zapíšete. Já ti volbu dávám. Dokud mě neoznačíš ty, je to jen jednostranné a ty můžeš mít někoho jiného. Nejsi mi upsán, tak jak to je u vás."
Zavrtěl jsem se na kameni a na hlavě se mi objevily uši, jak zaregistrovaly podivný zvuk.
„Asi jsem z tebe cítil Beliala a proto, tě napadl. Jenže nevím, co mě zastavilo a ani netuším, proč zrovna ty, ses stal pro mou krev důležitý. Ale je to tak. Nepřivlastnil bych si tě, dokud bys nedospěl. Vaše vůně potom zintenzivní a my se po ní můžeme zbláznit. Proto jsem byl tak dlouho pryč, abych se naučil ovládat a jak vidím, nepomohlo to. Tohle je moje město, tady jsem byl doma. Ale neměli bychom tu být v noci."
Zvedl jsem se a podával mu ruku, aby se mě chytil.
„Vyvedu tě ven a potom se můžeš přenést, tady kouzla nefungují. Nechám tě jít, nemám právo na to tě tu držet. Omlouvám se."
Nikko
Seděl jsem u zdi domku a špicoval uši. Ale všude byla tak zvláštní ticho, jen mírně narušované větrem. Pomalu jsem si zvykal na tu tmu a o něco jasněji viděl stavby a domky kolem sebe. Dokonce jsem i zřetelně viděl jejich okna či dveře.
Už jsem se chtěl zvednout, když jsem zaslechl tiché kroky. Otočil jsem hlavu po zvuku a i v té tmě rozeznal Kaneho vysokou postavu. Posadil se vedle mne a promluvil na mě. Jen jsem mlčel a poslouchal. Neodpovídal jsem. Nechtěl jsem s ním mluvit. A bylo mi jedno, co mi v tu chvíli říká. Prostě jsem to cítil jinak. Měl mě tady nechat. Klidně bych tu zůstal do rána a bylo mi jedno, jestli mě tu něco sežere. Stejně můj život nemá smysl.
Přesto jsem se pomalu zvedl, ignorujíc jeho ruku. Ať říkal cokoli, zlobil jsem se na něj. Teď mi jasně dal najevo, že když ho odmítnu, ublížím mu tím. A taky zmínil Beliala.
Ano, jsem zrůda. Mám jeho krev a jako takový tu nemám co dělat. Co když budu stejný jako on? Je to přesně ta obava, kterou jsem viděl v tátových očích, když se zavřel se mnou ve sklepení?
„Chci jít domů,“ řekl jsem tiše. Jen jsem stál a čekal, kterým směrem se pohne.
Kane
Ty slova... Proč je vůbec člověk pouští z úst? Jen proto, aby ublížil druhému? Je to nejhorší zbraň v jakékoliv formě. Musel jsem se zhluboka nadechnout, když mě jeho odpověď zasáhla. Má pravdu, bude lepší, když si najde někoho, kdo mu nebude ubližovat a kdo bude z vyšších kruhů. To já nejsem. Stáhl jsem ruku ke svému tělu a jen mlčel. Až dojdeme k hranicím, nechám ho jít a já tu zůstanu. Nemusí vědět, že já už si nikoho jiného neoznačím. On může, já už ne. Je to naše jediná šance, ani kouzlem se to odstranit nedá, ale u něj to půjde. Ať je šťastný, bude mít určitě rodinu a ne někoho tak špatného, jako jsem já. To je mé místo, můj domov... Musím tu najít svoji pravdu a asi potom zmizet všem ze života. Hlavně daleko od Nikka... Daleko... Stejně jako osamělí vlci.
„Pojď."
Slyšel jsem jeho kroky, jak mě následuje, ale také něco, co mi příjemné nebylo. Dokonce jsem cítil smrt, která na nás sahala ledovýma rukama noci. Jak kdyby se kolem nás stahovala smyčka a na všech stranách byly vlci. Chytil jsem Nikka za ruku a pomalu ho natiskl na hruď.
„Hlavně mlč, Nikko. Tvůj hlas je dráždí. Jdeme dál a zrychlíme."
Přidal jsem do kroku, a když už jsme byli skoro u brány, bylo to náhle jako stát ve svěráku. Vše, jakoby mi rvalo Nikka od těla a nechtělo ho tam. Neměli jsme sem chodil... Neměli.
Zastavil jsem se, jako kdyby mi někdo přibil nohy k zemi. Ale Nikka jsem postrčil dál, aby šel. Už stačil jeden krůček a bude venku.
„Běž! Mě se nic nestane, já jsem doma."
Nikko
Šel jsem pomalu za Kane, když mě náhle chytl za ruku a přitáhl k sobě. Už jsem chtěl protestovat, ale on mě umlčel. Jen mě rychlým krokem vedl ven z města, jako by se něčeho obával. Už jsme byli u brány, když náhle zastavil.
To jak mě postrčil s tím, že on tam zůstane, se mi vůbec nelíbilo. Ale já setrvačností udělal ještě dva kroky a ocitl se těsně za hranicí města.
Rychle jsem se po něm otočil.
„Proč bys tu měl zůstat?“ nechápal jsem. „Koho dráždí můj hlas? Nikdo tu není!“
Ale on jen stál a díval se na mě bez dalšího slova.
Chtěl jsem se vrátit k němu. I když mi jeho slova, jeho přiznání zabolela, nemínil jsem ho tam nechat. Chci odejít s ním.
Udělal jsem krok a chtěl natáhnout k němu ruku, když jsem náhle ztuhnul.
Jako by mě někdo očaroval. Jen jsem stál, oči mi těkaly na všechny strany a uši se natáčely po zvucích.
„Má pravdu. On je tu doma, ale ty ne, Nikko,“ ozvalo se náhle vedle mého ucha.
Chtěl jsem otočit hlavu, ale nemohl jsem. Kolem mne se mihnul stín. Povrchně jsem oddechoval, jak mě pohltil strach z něčeho neznámého.
„Tady nejsi doma, Nikko. Ale u mě ano,“ ozval se hlas z druhé strany a já cítil, jak se mé vlasy nadzvedávaly, jako by je někdo vzal do ruky a prohlížel si je.
„Jsi moje krev. Jsi stejný jako já. Ani Maru, můj syn se mi tolik nepodobá, jako ty.“
O krk se mi otřel ledový závan a v nozdrách jsem ucítil pach síry. Pach pekla.
Pohlédl jsem zděšeně na Kane. Chci jít za ním. Chci jít za tebou, Kane!
Ale nevypravil jsem ze sebe ani hlásku. Nebyl jsem schopen pohnout byť jediným prstem. Jen jsem stál krok od brány, poslouchal ta slova a přes záda mi přejížděl mráz, když se o mně něco znovu otřelo.
„Chtěl jsi jít domů, můj drahý Nikko. Odvedu tě tam. Všechno tě naučím. Je v tobě skryta má síla.“
Cítil jsem, jak mi po pažích přejely něčí dlaně. Jako by mě hladil rozpáleným želízkem.
„Čekal jsem na ten den, kdy přijdeš. Jdeme domů, Nikko.“
Kolem mého těla se začaly omotávat velká černá křídla.
Kane
Díval jsem se na Nikka a cítil, že je u něj Belial. I na dálku, mě jeho pach vytáčel do obrátek. Konec... Moje tělo rostlo a rostlo... Samovolně se měnilo ve vlka. Ale jiného... Většího... Děsivějšího. Ještě nikdy jsem se takhle necítil... Možná jednou... Tenkrát v tu a noc.
Na tlapách se mi objevily obrovské drápy a nebezpečně se zarývaly do země. Zuby se mi protáhly a na zádech jsem ucítil něco, čemu jsem nerozuměl. Jak kdyby se mi něco rvalo z páteře. Ale než se to stačilo prodrat kůží, už jsem se dostal k Belialovi a zakousl se do jeho křídla. Prudce jsem ho odhodil a Nikka postrčil zpět do mého města.
Vrátil jsem se za hranice a postavil se před Nikka. Belial jen stál naštvaně před hradbami a i on tušil, co by ho čekalo, kdyby vstoupil.
„Tam nesmíš Beliale! Znáš kletbu!"
Oni ho nepustí... Oni se postarají o jeho věčnou smrt.
„Vrátím se pro tebe, Nikko, budeš můj. Nebo si mě zavolej, až tě to nebude bavit s tímhle psem."
Po těchto slovech zmizel a zůstal po něm jen pach síry.
Ale co teď? Ven nesmíme a tady? To je možná větší nebezpečí, než si myslím.
Otočil jsem se k Nikkovi a už jen sledoval, jak se nese vzduchem a Oni ho odnášejí pryč ode mě. Začal jsem je stopovat. Ale jak stopovat duchy? A proč ho nesou na druhou stranu víc do města? Popadl mě strach o Nikka... Chci ho mít u sebe, proč mi ho pořád něco, nebo někdo bere?
Běžel jsem hustým lesem, který rámoval celé město, jako jeho hranice a místy prudce narazil do stromu, jak byl jeden na druhém. Ale já ho chtěl najít. Hodlal jsem být rychlejší než oni i když to nebylo možné.
Je to moje chyba... Maro měl možná pravdu, měl jsem ho nechat s ním... Ale moje horká hlava... Sakra.