Nikko
Vzbudil jsem se brzy ráno. Nebe teprve bledlo a ptáci začínali cvrlikat. Jinak všude panovalo naprosté ticho.
Prohrábl jsem si vlasy a mírně jsem se zamračil. Vždyť já zaspal celou oslavu. Začalo se mi v hlavě vybavovat vše, co se včera událo. Bylo toho tak moc… Mám z toho pěkný zmatek.
Přepadl mě náhle pocit, že v pokoji nejsem sám. Prudce jsem se otočil a díval se přímo do očí táty Maro.
Seděl v křesle, s rukama zkříženýma na prsou a podle toho, jak se tvářil, opravdu se zlobil.
Posadil jsem se a sklonil hlavu.
„Já… promiň, králi…“ zašeptal jsem a neměl odvahu se mu do těch očí podívat.
„Promiň, králi?“ zpozorněl a postavil se. Sledoval jsem jen jeho boty, jak se ke mně blížil. Zastavil se u postele a jeho chladná ruka mě chytla pod bradou. Zvedl mi hlavu, abych se na něj podíval.
„Nikko, přišli lidé, aby vám popřáli, aby vás přivítali mezi dospělé, protože to už oficiálně jste. Ale ty se zatím chováš jako malé děcko. Utečeš, a kdyby nám Kane neřekl, že jsi zpátky, nevěděli bychom ani, že jsi v pořádku. Zvlášť, když se přes nás přehnala ta bouřka. Jednou ten král budeš ty, tak se podle toho začni chovat,“ mluvil na mě přísně, přesto jsem však v jeho očích viděl lásku ke mně a starost.
Nechci být král. Nebudu. Nehodím, se na to. A já odsud odejdu. Vlčí lid nepotřebuje krále, který se bojí i obyčejné bouřky.
„Ely bude kralovat. Je starší,“ usmál jsem se nevinně, abych zamaskoval všechno, co se mi honilo hlavou.
Táta si povzdechl a raději nic neříkal. Tuhle debatu jsme vedli už x-krát a nikam to nevedlo.
Přejel mi prstem přes rty a po tváři.
„Potkal jsi snad někoho, čí krev ti voněla?“ zeptal se zničehonic a já na něj zůstal v šoku hledět.
„Prosím?“ nechápal jsem.
„Tvé zuby,“ přejel mi znovu prstem po rtech a jemně ho přimáčkl v místech, kde mám špičáky.
Automaticky jsem si na ně najel jazykem. Upíří zuby mi zůstaly od včerejška. Nestáhly se. Ani jsem si to v tom rozrušení neuvědomil.
„Ne!“ odpověděl jsem rychle. Nemůžu říct, co mi Kane včera udělal. Že moc nechybělo a já se do něj zahryznul. Řekl jsem si, že to nikdy neudělám.
„Jednou to udělat budeš muset,“ pustil mě táta. „Nesmíš se tomu donekonečna bránit, ničí to tvé tělo. Potřebuješ to. Budeš čím dál slabší a zranitelnější. Uprav se, nasnídej se a pak přijď do trůnního sálu. Máš tam dary, které vám vlci včera přinesli. A měl by ses omluvit, za to, jak jsi včera zmizel.“
Táta se na mě ještě usmál a pak odešel. Zůstal jsem sám. Sám, abych mohl přemýšlet.
Kane
Stejně se moje myšlenky neuklidnily a já musel jít králům říct, že je Nikko zpět, aby se nebáli. Vstal jsem tedy z pohovky a zamířil na oslavu. Všichni se dobře bavili a vytáčeli Ely v kole. Bylo vidět, že se dobře baví, ale nemohl jsem si nevšimnout muže, který seděl ve stínu a urputně pozoroval Ely. Necítil jsem z něj vlka a o to víc jsem se na něj soustředil. Ale i on si všimnul mě a podíval se směrem k Maro, jako by říkal, že je tu na jeho rozkaz. Přivřel jsem podezřívavě oči a zamířil za Tomokem.
„Nikko je zpět. Dovedl jsem ho a nyní spí. Mám otázku králi, kdo je ten muž?" ukázal jsem směrem k červenovlasému muži.
„Jsem rád, že jsi ho donesl zpět. Takže si s ním mluvil? Ví to? Změnil si svůj názor? Jo, ten muž, je z Marova zámku. Nevím o něm nic, ale Maro mu věří."
Tomoko mě poplácal po zádech a čekal na mé odpovědi.
„Je mi líto, ale nic jsem si nerozmyslel. Nemohu ho do svého života zatahovat, když stále nevím, co mu mohu udělat. Hlavně co bylo spouštěčem k mému vzteku tu noc. A řekl jsem mu to, co vím i já, takže by to měl vědět. Půjdu se vyspat a zítra začnu s jejich hlídáním."
„Dobře tedy, nemusíš se bát, vše bude v pořádku. Když tomu muži věří Maru, potom i já."
Tomoko stále nějak ví, na co myslím, stejně jako Suri. To je to zatracené vlčí pokolení.
Vydal jsem se k pokoji, ale Ely mě strhla na parket a začala se mnou tančit. Bylo to spíš jako svíjení žížaly, protože já nikdy netančil a připadalo mi to divné, ale Ely se opravdu bavila.
„Bráška je doma?"
„Ano, nemusíš se bát."
„Jsi poklad, Kane. Je dobře, že ses vrátil. Víš, on se spíš bojí sám sebe, než čehokoliv jiného."
Jo, to vím i já.
Najednou jsem se zasekl a zastavil náš tanec. Vytáhl jsem z kapsy dva přívěšky na kůži a jeden připnul Ely na krk. Sundal jsem ten, co jim dal Saisho a uschoval ho Ely v dlani. Na moment jsem jej spojil se svým, než se její rozzářil a červená barva osvítila jeji krk. Druhý jsem si vzal zpět.
„Půjdu... Dobrou noc, princezno."
Potom jsem odešel z oslavy a šel rovnou spát. Dnešek byl pro mě opravdu náročný a já toužil po chvilce klidu. Jenže... Jak mám být klidný, když spím v jednom zámku s Nikkem? Nakonec jsem já idiot zašel k němu do pokoje a až do rána ho pozoroval, jak spí. Během noci, v nejtemnější čas, jsem došel k jeho posteli a opatrně sundal Saishův přívěšek. Místo něj mu dal na krk ten ode mě. Spojil jsem ho se svým a on se rozzářil na polo světle modře a na polo červeně. Ano, stejný jako on. Pohladil jsem ho po vlasech a s povzdechem si sedl zpět do křesla.
Když přišel Maru, jen jsme se vystřídali a já konečně odešel do svého pokoje spát.
Nikko
Vešel jsem do koupelny a začal se svlékat. Stále jsem měl na sobě věci z předešlého dne. Jen plášť zůstal v lese, když jsem tam seděl u toho stromu. Budu se muset pro něj vrátit. Je po pradědečkovi a nesmí se ztratit. Rukou jsem zavadil o přívěsek. Zarazil jsem se, něco bylo jinak. Byl o něco delší. Chytl jsem ho do ruky a začal prohlížet. Vždyť to ale není ten od Saisho... Ten je jiný... Přemýšlel jsem, kdo a kdy mi ho mohl vyměnit. Ale nejspíš to bylo, když jsem spal.
Přestal jsem nad tím uvažovat a začal si nalívat vodu do vany.
Chvíli se na ni díval a přemýšlel nad tím, proč tu není Ely, aby mi ji ohřála. Ona umí plameny ovládat, já ne. Jednou mi to stačilo, když jsem málem podpálil postel.
Já podpálil postel? Jak mě právě tohle napadlo? Vždyť se to ani nikdy nestalo. Nebo snad ano? A kdy?
Najednou jsem měl pocit, jako bych si vzpomněl na něco, co v mé hlavě ani být nemělo. Začal jsem přemýšlet tak moc, až mě z toho začala bolet hlava. Ale stále se mi i pod zavřenými víčky míhaly jen mžitky červených plamenů a mé postele. A něco, co jsem nedokázal rozeznat. Kdy to bylo? Co se stalo? Proč si nemůžu vzpomenout?
Vykřikl jsem a chytl se za hlavu, jak silně mě rozbolela. Klečel jsem nahý vedle vany a s pevně zavřenýma očima se o ni opíral čelem.
Musím se uklidnit… Musím… Ale když mám pořád pocit, že se mi hlava rozletí na milion kousků…
nebyl jsem schopen vstát a vytěsnit to pryč.
Jen někde v koutečku, malém zapadlém koutečku mého mozku jsem zoufale prosil o pomoc.
Kane
Než jsem vlezl do postele, zašel jsem se omýt a převlékl se do čisté šedé košile, kterou jsem si nechal do polovic rozepnutou a lehkých kalhot, aby mi nic při spánku nepřekáželo. Přesto jsem byl schopen zareagovat na případné potíže veličenstev.
Jen jsem si mokrou rukou pročísl vlasy a vlezl do postele, ale než jsem stihl zavřít oči, rozsvítil se mi přívěšek a zabrněly vlčí zuby.
Ano, jak jinak, Nikko.
Vstal jsem a zamířil do jeho pokoje, abych se podíval, co se s ním děje. Zarazil jsem se, když jsem ho uviděl nahého sedět vedle vany a tisknout si ruce na uši.
Došel jsem k němu a odtáhnul mu je.
„Bolí tě něco, Nikko? Potřebuješ pomoct?"
Klepal se a já cítil jeho studené tělo, jak se otírá o mou dlaň. Sakra... Byl nahý... Byl nahý a tak blízko mne... Jak kost, kterou si mohu po takové době vzít pro sebe. Ne! Dost!
Vzal jsem osušku a přehodil jí přes něj. Podebral jsem jej do náruče a odnesl na postel, kam jsem ho usadil.
„Co se děje? Já vím, že mě nechceš vidět, ale pokud tě něco bolí, vím to. Cítím to."
Natiskl jsem si ho na hruď a jen se modlil, aby moje vlčí já nedokázalo vyhrát nad lidskostí. Vím, po čem touží a jeho nahé tělo mi rozhodně nepomáhá.
Nikko
Pocit, že mi někdo v hlavě mlátí těžkým sochorem, mě úplně vyřadil z provozu. Jen rudé záblesky jsem měl stále před očima a nepomohlo ani to, že jsem je měl pevně zavřené.
Náhle mě někdo pevně chytil za zápěstí a snažil se mi odtáhnout ruce od hlavy.
Mluvil na mě, ale přes tu bolest jsem mu nerozuměl. Byl jsem stažený v křeči, i když na mě přehodil osušku a odnesl mě do postele.
Jen jsem se s pootevřenou pusou snažil popadnout dech, místo toho však z ní vcházely jen bolestivé steny.
Ale i přesto mě do nosu udeřil ten známý pach zemního vlka. Přitáhl mě k sobě a já se podvědomě ještě víc přitiskl na jeho teplou hruď.
„Hlava…“ zvedl jsem ruce a zaskučel, když jí znovu projela bolest.
Saisho… Saisho mi pomůže… Vždycky mi pomohl…
Přesto jsem však nebyl schopen nic dalšího říct, jen jsem se čelem zapíral o jeho poodhalenou hruď a snažil se popadnout dech.
Kane
Cítil jsem, jak se jeho hrudník rychle nadzvedává a i to, jak se mu těžce dýchá. Věděl jsem, že mu nepomohu, protože léčivé schopnosti mám jen okrajové a jediný, kdo je léčitelem je Saisho a Ziro.
Ještě víc jsem ho zabalil do osušky a vzal do náruče, abych ho mohl odnést k Ely, já ho přenést nedokážu, ale ona ano. Doběhl jsem k ní do pokoje a posadil Nikka na postel.
„Ely! Vstávej! Nikko, zase to dýchání…"
Ely prudce otevřela své červené oči a podívala se ihned na Nikka. Sedla si a jen v bílé košilce, která jí halila tělo po kolena, nás přenesla k Zirovi na zámek.
„Saisho… Saisho! Saisho!"
Volala do místnosti, jako smyslů zbavená a hledala ho. Konečně se polonahý Saisho vyřítil z pokoje a nebyl zrovna nadšený z naší návštěvy.
„Co chcete?"
Podrážděně si promnul krk a zadíval se na nás.
„Nikko..."
Ely se podívala směrem ke mně na chvějícího se Nikka v mém náručí.
Ukázal na pohovku a já Nikka položil na měkké polštáře. Stál jsem u jeho hlavy a díval se na Saisha, jak ho prohlíží a ustaraně hledá důvod jeho bolesti.
„Co s ním je?" zeptal jsem se a sám hledal odpověď i u sebe.
Nemohl jsem od něj odejít, bál jsem se... Co když se mu něco vážného stane a já tu nebudu? Když mu nepomůže, udělám to já a je mi jedno, co to bude mít za následky. Nenechám ho odejít beze mne nikam! Nikdy!
Nikko
Bolest byla tak silná, že jsem začínal ztrácet vědomí. Skoro jsem nevnímal nic kolem sebe. Jen podvědomě jsem se tiskl na Kaneho. Cítil jsem, jak se mnou někam běží a pak už jen ten známý tlak na těle, když jsme se přenášeli.
Ztěžka jsem dýchal a nemohl ani otevřít oči, jak mi bolest hlavy tlačila na víčka, která byla pevně sevřená. Stále jsem viděl ty rudé záblesky. Měl jsem pocit, jako by se mezi nimi něco pohybovalo. Plameny se náhle zvětšily, ale vzápětí se začaly zmenšovat a ustupovat. Něčí postava mi mizela a já se na ní snažil dosáhnout. Jenže má zakrvácená ruka pouze hrábla do prázdna a najednou vše zmizelo.
Škubnul jsem celým tělem a pak jsem ucítil teplo. Něčí dlaně se mi tiskly na spánky a těsně u mých uší někdo šeptal divná slova, kterým jsem nerozuměl.
A jakoby někdo mávnul kouzelným proutkem, začala bolest ustupovat. Cítil jsem strašnou úlevu, jako by někdo moji hlavu zcela vyprázdnil. Moje tělo se uvolnilo z křeče. Otevřel jsem oči, zhluboka jsem vydechl a s pohledem do Saishovy tváře a jediným slovem „Proč?“ jsem upadl do hlubokého spánku.
Kane
Díval jsem se na to, jak ho Saishovy ruce na spáncích uklidňují a tiší jeho bolestnou agónii, ve které se svíjel. Modré světlo, které se tolik podobá Zirovu, se vpíjelo do kůže a léčilo. Když na moment otevřel oči, konečně jsem si oddechl a víc se k němu nahnul, ale on zase upadl do spánku. Nevím proč, ale měl jsem špatné tušení, že Saisho zná odpověď, na jeho otázku, kterou tiše vypustil do větru. Ale taky jsem se nedokázal zbavit toho svírání u srdce, které mi říkalo, že za to můžu já.
Jen jsem pokynul Ely, aby si k Nikkovi přisedla a odvedl Saisha bokem, abych si s ním promluvil.
„Řekni mi, co jsi s ním udělal? Proč se mu tohle děje?"
„No, řekněme, že o ničem nevím... Měl bych?"
„Opravdu mě chceš naštvat? Lžeš mi, Saisho a já tu pravdu potřebuji vědět. Je to kvůli mně?"
„Nelžu, jen neříkám všechno... Myslím si, že o tomhle by sis měl promluvit s Maru a ne se mnou. Nepřísluší mi říkat tajemství rodu. Ale něco ti přece jen prozradím. Ano, jsi to ty..."
Nic víc mi neřekl a naštvaně mě od sebe odstrčil.
„Měl bys jít, mám spousty práce v posteli a vy rušíte. Už nejsem chůva, takže mám právo na pořádnou soulo... No, být se svým partnerem. Takže dobrou všichni."
Udiveně jsem se díval, jak mizí do svého pokoje a pomalu jsem šel k Ely a Nikkovi. Ta mě jen chytila za ruku a přenesla zpět do Nikkova pokoje.
„Musím si něco zjistit. Budeš tu s ním?"
„Jen běž," přikývla Ely a já se ještě zadíval na spícího Nikka.
Sakra... tohle je víc než špatné. Od doby, co jsem se vrátil, má chuť po jeho těle jen roste a vlčí smysly řvou jeho jméno.
Odešel jsem z pokoje a na chodbě ještě vydýchával tohle zjištění, které zaměstnává můj mozek.
Nikko
Cítil jsem, jak mě někdo hladí po tváři. Pootevřel jsem oči a díval se přímo do rudých, které bezpochyby patřily mé drahé sestřičce.
„Kde… Kde to jsem?“ začal jsem otáčet hlavou a rozhlížet se kolem sebe.
„Jsi u sebe v pokoji, Niki,“ políbila mě na tvář. „Měli jsme o tebe strach.“
„Proč? Co se stalo?“ jemně jsem ji odstrčil a posadil se. Osuška, kterou jsem měl na sobě, sklouzla a já tu seděl skoro nahý.
„Ty si nepamatuješ?“ Ely se také posadila a udiveně na mě pohlédla.
„No… vím jen, že jsem se chtěl jít umýt a pak už nic,“ přehodil jsem přes sebe peřinu, abych se tu před ní tak nevystavoval, i když na to byla zvyklá. Ale přece jen…
„Dostal jsi záchvat, museli jsme tě odnést k Saishovi. Pomohl ti…“
„My?“ rychle jsem ji přerušil.
„No Kane a já.“
„A on… on mě takhle viděl?“ složil jsem hlavu do dlaní a opřel ji o kolena, aby neviděla, jak jsem rudý.
„Niki, prosím tě, měli jsme strach, nikdo ani neměl náladu si tě prohlížet,“ zvedla se Ely a pohladila mě po vlasech. „Měl by ses oblíct a jít se najíst. Za chvíli už bude skoro oběd a počítám, že jsi ještě ani neměl snídani. Líbí se ti dárek od Kaneho?“ chytla do ruky přívěsek a podívala se na něj.
„To je od něj?“ udiveně jsem na ni pohlédl.
Jen s úsměvem přikývla a pak se otočila a šla pryč. „Běž se najíst, ať máš sílu,“ řekla ještě mezi dveřmi, než se za ní zavřely.
Pomalu jsem vstal z postele. Byl jsem mírně malátný, ale jinak jsem měl pocit, jako bych byl úplně někdo jiný. Jako by se ve mně všechno uvolnilo. Opatrně jsem došel do koupelny a opláchl si obličej studenou vodou. Pohlédl jsem na své věci na zemi. Došlo mi, že mezi nimi není pradědečkův plášť.
Vždyť já ho chtěl jít najít.
Aniž bych nad něčím přemýšlel, změnil jsem se ve vlka a rozběhl se ze zámku pryč. Rovnou na naše tajné místo. Když jsem tam doběhl, aniž by mě kdokoli zastavil, oddychl jsem si. Plášť ležel na zemi u stromu, bez jediného poškození. Dokonce stihl uschnout po včerejší bouřce.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl tu klid a ticho. Tady to mám opravdu rád. Rozběhl jsem se k jezírku, jehož hladina se třpytila ve slunci a skočil do něj. Chvíli jsem tam poskakoval jak malé štěně a pak s měnící se podobou do člověka, se pomalu usadil na břehu, a jen rukama čeřil vodu.
Proč se najednou cítím tak lehký? Jako by mě nikdy nic netížilo….
Kane
Konečně jsem se odrazil od zdi a pomalu se plížil chodbou k pokoji Tomoka a Maru. Pochybuji. Že tak brzy budou vzhůru, nebo dělají něco jiného. To zjištění, že by mohli dělat něco jiného, mě opět rozrušilo. Jak jinak, pořád po Nikkovi toužím a je jedno, jak daleko jsem byl, stačí mi, se na chvíli přiblížit a znova to ve mě vyvolá.
Tu noc to ale bylo jiné, já ho opravdu chtěl zabít, ale proč? Nechápu... Vždyť byl jak můj malý bratříček a k tomu, jsem mu dal značku. Jak kdybych tím říkal: „Nemohl jsem tě zabít, ale až dospěješ, budeš můj."
Proč jsem mu to udělal? Co mě k tomu vedlo? Je hodně věcí, co se zemních vlcích neví. Vlastně se toho ví jen málo. Dochované dokumenty jen naznačují, jak se chovali a žili. Takže jsem docela záhadou a těžko se určuje, jací opravdu byli. Musím to nějak zjistit. Po celou dobu, co jsem byl pryč, jsem se jen učil, jak se ovládat a chránit královskou rodinu.
Protože… Označení nejde zrušit. Je jasné, že je Nikko prostě můj. Ale já nechci, aby neměl na výběr. Sakra... Tohle se stejně už nedá ovlivnit, jen mu můžu dát volnost, aby se necítil nucený do života se mnou. Jenomže, může mě mít po tom vše, rád? Podle všeho, mu Saisho zablokoval paměť. Nejsem totiž idiot a vidím, jak ho bolí hlava po tom, co se snaží vzpomenout na tu noc.
Konečně jsem v tom zamyšlení došel ke královskému pokoji a zaklepal.
„Co? Kdo to otravuje? Ať je za těmi dveřmi kdokoliv, asi umře..."
To už Maro nedořekl, protože otevřel dveře a viděl mou naštvanou tvář.
„Hmmm... Také si to zjistil?"
„Aha... A co bych měl zjistit? To, že svému synovi blokujete paměť? To, že si nesmí vzpomenout, co se stalo? Pokud je to takový problém, vy jediní máte možnost mu značku odebrat. On si na to přece nevzpomene, ne?" naštvaně jsem na Mara vrčel.
„Hele ty spratku, oba víme, že to, co se stalo tu noc, nebylo vůči našemu synovi férové a ty sis ho označil i bez našeho vědomí. Byl ještě dítě. Co kdyby se ti povedlo ho opravdu zabít? Víš třeba, jak trpěl, když si odešel? Jak s nikým nemluvil? Jak se odcizil i Ely? Chtěl umřít... Museli jsme něco udělat."
Překvapeně jsem na něj koukal a snažil se to všechno vstřebat. Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel a asi jsem si neuvědomil fakt, že on mohl trpět víc, než jsem si myslel. Musím, zjistit, jak je to se zemními vlky. Je to jediná možnost, jak nás oba ochránit.
Nikko
Blížilo se už skoro k poledni a moje pokožka byla za slunce celá rozehřátá. Jako by někdo sáhl na kamna. Zvedl jsem se a vylez z vody ven. Přehodil jsem přes sebe plášť a pomalu se vracel do zámku. Cesta pěšky delší, zvlášť když jsem neměl na sobě ani boty. Ale nic z toho mi nevadilo. Jen jsem si zapnul těch pár knoflíků. Jemný letní vítr mě ovíval, načechrával mé vlasy a občas rozhodil cípy pláště, kdy se mi ukázala jedna nebo druhá noha, to podle toho, která právě vykročila.
Chodidla mě začaly bolet, ale nechtělo se mi měnit ve vlka a ani se přenášet. Prostě jsem se cítil dobře, když jsem se takhle mohl v klidu projít až k zámku.
Na zahradě jsem se na chvíli zastavil a pozoroval všechen ten shon kolem sebe. Uklízely se stoly, židle a plachty, které tu zbyly po včerejší oslavě. Trochu jsem se zastyděl. Vždyť já tu měl být a místo toho…
Ruka mi samovolně zajela pod plášť a já vytáhl přívěsek od Kane. Prohlížel jsem si ho. Hřál mě do dlaně a já se cítil ještě lépe, než před chvílí.
Měl bych se mu omluvit za to, co jsem mu řekl. Není pravda, že ho nenávidím. Chyběl mi. Moc.
Zašel jsem dozadu, do vzdáleného kouta zahrady a usedl na lavečku, schovanou za rozkvetlým zimolezem. S přívěskem schovaným v dlani jsem jen seděl a přemýšlel.
Co mu ale vlastně řeknu? Bude stačit jednoduché - promiň?
Kane
Nějak nebylo co dál řešit, ať bych se zeptal na cokoliv, stejně nezměním fakt, že to já můžu za jeho utrpení. Vlastně bych měl být rád, že mě králové po tom všem nezabili, vlastně by tím vyřešili hodně problémů. Ale nejspíš v tom hraje roli i to, že jsem svého druhu poslední žijící vlk.
Pomalu jsem se rozloučil a zamířil do zahrady, abych si uklidnil myšlenky. Chtěl jsem být sám a tak jsem zamířil do schovaného koutku zahrady. Jaké bylo překvapení, když jsem tam spatřil Nikka.
Díval jsem se na něj, jak je zahalen jen v plášti a kdybych mohl slintat, asi by po jeho těle stékaly sliny. Sakra... Proč je pod tím nahý? Je blázen? Uvědomuje si vůbec, jaké jeho postavení?
„Měl by ses obléct a nechodit tu jen v plášti. Co kdyby tě někdo unesl a vzal si tvoje tělo? Uvědomuješ si vůbec, že jsi přímo lákadlo pro zdejší vlky?"
Kecám, každý z něj cítí můj pach. Ihned dají ruce pryč. Ale on si tu tak pochoduje a ani to neví.
Nikko
Málem jsem vypustil duši, když na mě Kane promluvil. Byl jsem tak pohroužený do vlastních myšlenek, že jsem si vůbec nevšiml, kdy přišel. S mírně červenými tvářemi jsem rychle schoval přívěsek za plášť, jako bych byl přistižen při něčem, co by se nemělo.
„Mě? Moje tělo? Co by na něm kdo měl? Je úplně obyčejné, ani jako vlk nejsem nic extra. Vždyť si mě za celou dobu nikdo ani pořádně nevšiml. Jako bych tu ani nebyl.“
Chytl jsem cíp pláště a přehodil si ho přes odhalená stehna.
„To Ely má daleko víc nápadníků. Po mě ani vlčice neštěkla,“ ukázal jsem Kane, aby se vedle mne posadil. Necítil jsem se dobře, když takhle nade mnou stál.
„Víš,“ Pootočil jsem se k němu čelem a zvedl nohy nahoru. „Já… Mrzí mě, že jsem řekl, že tě nenávidím,“ trochu jsem sklonil hlavu, protože jsem nebyl schopen se mu dívat přímo do očí. Třel jsem si chodidla, které mě pálily od všech těch kamínků a klacíků, po kterých jsem celou dobu šlapal. Kdybych se změnil ve vlka, bylo by to v pohodě, ale moje lidské nohy, na tohle moc stavěné nebyly.
„Nemyslel jsem to tak. To jen, když jsi tak náhle zmizel a pak se po tolika letech najednou objevil,“ srdce mi silně tlouklo, když jsem to říkal. Chtěl jsem ještě něco říct, ale zmlkl jsem.
Moje upovídanost se naplno projevila. Tohle… projevit své city, které schovávám uvnitř sebe… Prostě neříkám to nahlas. Nikdo nepotřebuje vědět, co v sobě nosím. Nač všechny zatěžovat. Už tak jim přidělávám starosti…
Kane
Viděl jsem, jak si tře nohy, a nemohl jsem si nevšimnout, jak červené je má. Jen jsem zakroutil hlavou nad jeho hloupostí a sedl si vedle něj. Uchopil jsem obě jeho nohy a natočil si chodidla do svého klínu.
„Seď a nevrť se!"
Vytáhl jsem z mošny lahvičku s léčivým olejem a polil mu obě chodidla. Pomalu jsem každý polštářek masíroval a dával si záležet, aby se olej vpil dovnitř do kůže.
„Není to tím, že by o tebe neměli zájem. Jen jaksi nemohou. A problém je taky v tom, že Ely je silnější a taky průbojnější. Měl by ses taky někdy postavit na své vlastní nohy, Nikko. Podívej, zase děláš hlouposti."
Sjel jsem pohledem na jeho nohy a nemohl se ubránit tomu, abych pokračoval i prsty trochu dál. Moje ruka putovala na jeho kotník a dál na lýtko. Z lýtka se jen krouživými pohyby dostávala do podkolenní jamky. Sakra...
Cítil jsem, jak se mi zrychluje dech a moje vzrušení se jen těžko maskuje. Podíval jsem se na něj a snažil se uklidnit. Ale copak to jde?
Sundal jsem z něj ruce, ale nohy jsem si dál nechával v klíně. Co to provádím? Zbláznil jsem se?
„Chceš ode mě trénovat? A dovolíš mi, abych tě chránil?"
Jo, dovol mi to, protože já se on tebe už nedokážu držet dál. Chci tě Nikko.
Nikko
Kane si sedl vedle mne a začal mi ošetřovat chodila. V první chvíli jsem sebou cuknul, ale když mi přikázal, abych seděl v klidu, přestal jsem se vrtět.
Říkal, že o mě nikdo nemůže mít zájem? Proč? Je to snad tím, že jsem královské krve? Ale to je Ely také a ničemu to nebrání.
„Jo, máš pravdu. Ely je průbojnější a silnější. Vždyť já se ani neměl narodit. Jsem tu jaksi navíc. Všichni věděli, že se Ely narodí, o mně nevěděl nikdo,“ mluvil jsem tiše, zatím co jsem si užíval těch příjemných dotyků na svých chodidlech.
Náhle Kaneho prsty změnily směr. Sledoval jsem se zatajeným dechem, jak kloužou po mých lýtkách. Jak jemné ruce měl, jak příjemné dotyky to byly. Takové hřejivé, které se zapisovaly do mé kůže, jako by tam chtěly zůstat napořád. V momentě, kdy se zastavil na mé podkolení jamce, zavřel jsem oči a tiše vydechl.
Byl to pro mne nový pocit. Neznámý… Ale velice příjemný. Lehké šimrání zasáhlo můj žaludek a přesouvalo se níž do podbřišku.
Mírně jsem se naklonil ke Kanemu blíž a s přivřenýma očima jsem do nozder natáhl jeho vůni. Byla tak omamná… Byl jsem v ní naprosto ztracen a sám jsem nechápal, co se se mnou děje.
Cítil jsem, jak mi teplo stoupá do tváří, a byl jsem rád, že na sebe nevidím. Nejspíš jsem musel být celý červený. Mírný vánek mi rozhodil vlasy a ochladil rozpálenou tvář. Já se v ten moment probral. Co to vlastně dělám?
„Pro… omlouvám se,“ chtěl jsem stáhnout nohy z jeho klína dolů, ale otřel jsem se o jeho rozkrok.
Tak v tuhle chvíli jsem byl červený snad úplně všude, když jsem ucítil tu jeho pevnost.
Rychle jsem se otočil tváří bokem a shodil nohy dolů, až se mi plášť svezl ze stehen.
„Já… Budu rád, když mě budeš trénovat,“ mumlal jsem a chytl se za břicho, aby se to svírání žaludku zastavilo.
Kane
No, doteď, jsem se ovládal, ale potom, co se mu rozevřel plášť a on mi zase odhalil svoje tělo, nějak převážil můj zvířecí pud. Byl to svazující pocit, nemoci se ho dotknout, ale on se mi tak nastavil tváří a jeho nahota...
Nechápal jsem, jak to, že se nedokážu ovládnout, ale chytil jsem ho na kotníky a přitáhl si jeho rozkrok ke svému. Cítil jsem, jak nám oběma tohle dělá víc než dobře. Pomalu jsem zatlačil na jeho hruď a tím ho položil na lavičku. Byl jsem jak poblázněný. Pustil jsem mu nohy a jednou rukou jej chytil zezadu za krk. Nahnul jsem se nad něj a trochu si jej přitáhl k ústům. Spojil jsem je a jazykem obkroužil ty sladké rty, které mi nabízel. Ví vůbec, co se mnou dělá?
Zajel jsem do jeho úst a hladil jeho jazyk tím svým. Líbal jsem ho tak hladově, že i já cítil, jak se mu nedostává kyslíku. Otřel jsem se o jeho penis svým, který se mi tísnil v kalhotech a málem jsem pokračoval, kdyby mě nepřerušily hlasy kousek od nás.
Byla to Ely a hledala nás, ještě s někým. Ale s kým?
Posadil jsem ho a upravil Nikkovi plášť, aby se neodhaloval.
„Omlouvám se," řekl jsem náhle a zvedl se z lavičky. „Musím... Půjdu něco zařídit a potom se uvidíme. Zatím."
Sakra... Sakra... Sakra... Tohle je víc než v háji.
Málem jsem si ho na té lavičce vzal. Ne... Ovládej se Kane... ovládej se! Nesmíš! Ještě ne!
Odcházel jsem k Ely, abych zamaskoval Nikka a jeho nahotu.
Nikko
Už jsem chtěl vstát, když mě náhle Kane chytil za kotníky, a rychle si mě přitáhl k sobě. Moje nohy se zapřely o jeho boky a plášť se mi tak svezl ještě víc. Můj odhalený rozkrok se přitiskl na jeho. Málem se mi zastavil dech. Naprázdno jsem několikrát otevřel pusu, ale to už mě potlačil na lavečku a já nebyl schopen vypravit ani hlásku.
Jen jsem jednou rukou pevně stiskl jeho loket a druhou se zapřel o jeho hruď, abych ho odstrčil. Jako bych se nemohl rozhodnout, zda to chci nebo ne.
Polilo mě horko, když se jeho jazyk dotkl mého a v tu chvíli mi ruka klesla zpátky na lavečku.
Jen jsem vydal tiché zasténání, když se znovu jeho rozkrok otřel o můj a já cítil opět ty zvláštní pocity v podbřišku.
Držel mě za zátylek a nedovoloval mi uhnout byť jen o centimetr, a byl jsem nucen přijímat jeho polibek, který mě připravoval o vzduch.
Třásl jsem se...
Proč? Bojím se... Bojím se toho, co mi to přinese... Ještě nikdy... S nikým...
Zavřel jsem pevně oči, jak se svět kolem roztočil. Všechno mělo náhle jiné barvy... Jako by mě moje vlastní síla opustila. V nose se mi usadila jeho výrazná vůně. Ta, která mě už jednou málem donutila udělat to, co jsem nechtěl. Zuby mě začaly brnět a já i pod zavřenými víčky viděl rudě. Rychle jsem oddechoval, když mě jeho ústa opustila. Na poslední chvíli.
Moc nechybělo a cítil by, jak se mi prodloužily upíří špičáky. Kdyby se podíval do mých očí, kdybych je jen na moment otevřel, viděl by to.
Naštěstí se zničehonic zvedl, přehodil přese mne plášť.
"Omlouvám se.." znělo mi v uších, když odcházel.
Ztěžka jsem se zvedl do sedu a opíral se o lavečku, protože se mi točila hlava. Opatrně jsem otevřel oči, jen škvírky, aby neměl možnost se mi do nich nikdo podívat. Viděl jsem Kaneho záda, když se blížil k Ely. V uších mi šustilo a pořádně jsem neslyšel, co říkají. Jen ten zvláštní příjemný pocit, začínal přebíjet jiný. Díval jsem se na Kaneho krk a čím dál hůř se mi dýchalo. Tak mě to k němu táhlo, že jen horko těžko jsem tomu odolával. Postavil jsem se na roztřesené nohy a udělal jeden opatrný krok k němu.
Ne! To nesmím! Nechci to udělat!
Z posledních sil jsem se s tichým zašustěním přenesl zpět do zámku, do svého pokoje. Sesunul jsem se na zem podél zdi a s již nezvladatelným upírským pudem jsem se zakousl do svého vlastního zápěstí.
Kane
Došel jsem k Ely a začal se s ní bavit, doufaje, že Nikko zmizí do svého pokoje. Ta prokletá značka, se začala drát na povrch, a pokud s ním budu víc, je jasné, že přijde na to, že je označený. Sakra... Nemohl jsem se ovládat? Proč? Ten pud... Ty zatracené vlčí pudy.
„Hledáme Nikka, nevíš o něm?" zeptala se Ely.
„Jo, byl tu, ale nejspíš odešel do svého pokoje."
Mohl jsem na to odpovědět, protože jsem už necítil jeho pach, ale za to, jsem cítil něco jiného.
Ne! Nesmí! Nebude to správná přeměna a bude ho to bolet. Neví o mě a jen se mnou, když už je označený, se může změnit. Beze mě, ho to bude bolet a ještě to nebude kompletní.
Rychle jsem se podíval na Ely.
„Přenes mě do Nikkova pokoje a prosím, hned odejdi. Děkuji."
Ani se na nic neptala, jen mě chytila za ruku a přenesla do Nikkova pokoje. Okamžitě na to zmizela a já tam zůstal sám. Hned jsem vyhledal Nikka, který se už napájel svou krví a rychle ho vtáhl na nohy. Posadil jsem ho na postel a ihned odkryl svou šíji.
„Pij! Už musíš, když ses napil sám sebe. Beze mě to nezvládneš. Pij! Jen já ti mohu dát krev. Dělej a nepřemýšlej, jinak umřeš!"
Když jsem viděl, že se k ničemu nemá, chytil jsem ho za zátylek a přitáhl na svůj krk.
Nikko
Krčil jsem se v rohu pokoje, zakousnutý do své vlastní ruky a má krev mi klouzala po jazyku do hrdla. Co jsem nestihl spolykat, teklo koutky úst po bradě a skapávala na zem.
Bolí to... Proč to bolí? Když se na mě Ely krmí, je to jiné. Je to mnou? Můžu já druhým způsobovat takovou bolest? Nechci nikomu ubližovat...
Jak smyslu zbavený jsem hltal vlastní krev a nemohl se zastavit, když se vedle mne objevil Kane.
Nechtěl jsem s ním mluvit. Nechtěl jsem od něj nic. Chtěl jsem být od něj daleko.
Všechno... tohle všechno se děje, sotva se tu objevil.
„Běž pryč," odstrkoval jsem ho od sebe a zanechával na jeho haleně krvavé fleky. „Nechci ti ubližovat. Proč za mnou pořád chodíš!" ztěžka jsem vyslovoval každé slovo, on mne však neposlouchal. Přitáhl si mě ke svému krku. Znovu mě do nosu udeřil pach jeho krve. Byla silně cítit, i když nekrvácel.
„Já... já nemůžu..." z očí mi tekly slzy, jak bezradný jsem byl. „Nechci... ublížit... tobě..." zapřel jsem se rukama a chtěl se odtáhnout. „Já... jsem vlk..."
Jeho krev mě však táhla k sobě čím dál větší silou.
„Nemůžu..." otevřel jsem oči, aby viděl můj odpor v nich, ale můj pohled se zastavil na jeho pulsující tepně. „Prosím... ne..."
Kůže lupla, když se do ní mé zuby zabořily. Jen jsem zaskučel, zaryl jsem do Kaneho paží drápy, které se mi protáhly, a zuby se do něj bořily čím dál víc. Ústa se mi začala plnit jeho krví. Snažil jsem se i přesto nepolykat. Stékala mi po krku a já už nevěděl, jak víc se mám tomuhle bránit.
Touha po krvi byla v tuhle chvíli silnější. Cítil jsem, jak s každou kapkou, která se přes všechen můj odpor dostala až do mého hrdla, se mé tělo mění. Třásl jsem se, přesto jsem však tomu již nedokázal zabránit.
Kane
Jak roztomilý byl, když mi tvrdit, že nechce, aby mě to bolelo. Jenže on neví pravdu a já mu jí jen tak neřeknu, všechno má své důvody a já jsem jeden veliký problém. Pohladil jsem ho po těch jemných vlasech a přijímal jeho zakousnutí do mé kůže na krku. Bylo to tak příjemné...
Je jasné, že od partnera, je to úplně jiné, než když se ze mě napila Ely. Ta jen ochutnala, aby ten večer zjistila, že jsem si Nikka označil. V krvi je vše... Od prvních krůčků, po poslední myšlenku, co mi právě projíždí hlavou. A že je to myšlenka jenom na něj, jak pode mnou kňučí a já mu dávám to, co je jeho... Sakra... Dost!
Musel jsem se zprudka nadechnout, když mě zaplavovalo to příjemné horko, které se usazovalo v tříslech a stavělo do pozoru můj penis. To pití mé krve mě snad vzrušuje? Je to tím, že je to Nikko?
„Neublížíš mi... Mě ne... Tohle je tvá krev Nikko a je zbytečné se tomu bránit. Pij! Nic se neděje."
Hladil jsem ho po zádech a pomalu si ho bral na klín, abych cítil jeho nahé tělo na svém, které se ještě schovávalo pod košilí. Rozhrnul jsem mu plášť a jezdil po té ledové pokožce, která mi do těla vpouštěla dávky vzrušení a rozrušovala mou mysl.
Nikko
Třas v mém těle pomalu ustával s tím, jak jsem cítil teplo, které se mi s pitím jeho krve rozlévalo do těla. Začal jsem vnímat i to, jak ke mně mluvil. Jeho hluboký hlas mě uklidňoval. Sevření mých rukou povolilo. Pustil jsem jeho krk, a když jsem viděl, jak mu ještě krev v malém pramínku stéká po krku, olízl jsem ji.
Chtěl jsem se Kanemu omluvit, když jsem náhle ucítil jeho teplé dlaně na svém břiše. Ani jsem si v tom rozpoložení neuvědomil, že rozhalil můj plášť a přitáhl si mě k sobě tak blízko, že jsem cítil jeho teplé tělo na svém. Zatl jsem břišní svaly, když jeho ruce začaly putovat po mém těle.
„Ka… Kane…“ vydechl jsem. „Já ne…“ celý červený jsem se na něj podíval. Rudý záblesk mých očí se odrazil od těch jeho. Hned jsem je zase zavřel. Začal jsem rychle oddechovat. Cítil jsem, jak mi ten zvláštní pocit opět putuje tělem a usazuje se v podbřišku a tlačí se do třísel. Jeho doteky jsou tak příjemné a já se jim nedokážu bránit.
„Kane… prosím…“ zasténal jsem, když se mi vzrušení přehnalo přes třísla.
Zkusil jsem se od něj odsunout, ale jako by mě tím paralyzoval.
Co je to? Chci to a současně nechci.
Ten nový pocit je tak zvláštní… Ale bojím se toho…
„Kane…“ zasténal jsem znovu a moje ruce zůstaly bezvládně viset podél těla.
Kane
Moje jméno z jeho úst mě dráždilo ještě víc. Nemohl jsem se nabažit jeho těla a neustále mé prsty jezdily po té dokonalé porcelánové pokožce. Jako kdybych to ani nebyl já. Jako kdyby mě přepadla touha, která nade mnou vládne.
Pohled do jeho tváře mě ještě víc rozpálil a stačil jen kousek a já bych se už neovládl. Ale on... Skoro brečel...
Proč? Nechci mu ublížit, a pokud tohle dělá jen kvůli tomu, že mi patří, potom to nechci.
Chytil jsem ho pod zadečkem a zvedl se i s ním do stoje. Pomalu jsem ho postavil na zem a zahalil do pláště.
„Měl bys odpočívat, během dvou dní u tebe přijde změna a ty konečně budeš celý. Omlouvám se, pokud ti ubližuji svojí přítomností. Máš pravdu, ty nemůžeš... "
Pomalu jsem se otočil ke dveřím a s obrovským sebezapřením, jsem odešel ven. Zavřel jsem a jen se svezl po dřevě dolů. Cítil jsem, jak se nadzvedává moje vzrušení a já musím ihned pod sprchu, nebo se tam vrátím a bude mi vše ukradené.
Nikko
Nechal mě tam stát. S roztřesenýma nohama, příjemným pocitem, který se mi stále rozléval po těle a rozporuplnými pocity. Jen jsem se díval, jak se za ním zavírají dveře. Došel jsem k nim a opřel se o ně čelem a rukama. Stále jsem rychle oddychoval a snažil se uklidnit.
Ale copak to jde? Od chvíle co se vrátil, je to jedna katastrofa za druhou. Ztratil jsem svůj klid a pořád se chovám jako idiot.
Sjel jsem rukama po dveřích, až na nich zůstaly rýhy po mých drápech. Díval jsem se na ruce a to co jsem viděl, se mi vůbec nelíbilo.
Tak dlouho jsem se tomu bránil. Bude ze mě stvůra. Shodil jsem ze sebe plášť a došel do koupelny. Zastavil jsem se u zrcadla a pohlédl na sebe. Pnutí v rozkroku se mi uklidňovalo, ale…
Stále jsem měl upíří zuby, které se sotva schovaly v mých ústech, stále jsem měl dlouhé drápy, stále jsem měl rudé oči.
Aspoň tohle jediné se mi líbilo. Konečně mají obě oči stejnou barvu.
Přesto jsem byl pořád jak ve snách. Jako mátoha jsem došel k umyvadlu a jen se trochu opláchl. Ani nevím, jestli jsem se pořádně umyl, ale když jsem se dotkl své rozkousané ruky, sykl jsem bolestí.
Hodil jsem na sebe jednoduchou halenu a kalhoty.
Kane říkal, že se do dvou dnů změním. Jak moc? A proč? Nechci být zrůda.
Nervózně jsem si potáhl vlasy, které už měly víc bílých pramenů, než ten jeden obvyklý.
Musím za tátou. Pomůže mi.
Vyšel jsem ze dveří, aniž bych se díval nalevo či napravo, a zamířil jsem přímo do jejich pokoje. Cítil jsem jejich pach. Jsou tam. Nepřemýšlel jsem a bez zaklepání jsem rovnou vešel. Tátové se právě oddávali svým hrátkám a já, jako bych to ani nevnímal, jen na ně nepřítomně hleděl.
„Já… chci s tebou mluvit tati,“ promluvil jsem, když na mě Maro otočil hlavu s podmračeným pohledem. „Já… počkám, až…“ mávl jsem bezradně rukou.
Sedl jsem si do koutku a bez ohledu na to, při čem jsem je vyrušil, jsem si opřel hlavu o kolena a zavřel oči. Seděl jsem na zemi vedle dveří, tiskl jsem si rozkousané zápěstí a snažil se přijít k nějakým rozumným myšlenkám. Ale jde to vůbec?
Kane
Konečně jsem došel do pokoje a okamžitě ze sebe sundal oblečení, abych se mohl polít studenou vodou. Jiné řešení nevidím.
Ta ledová voda stékala po mém těle, a že by zrovna pomáhala, to se nedá říct. Tohle je už jak být v pekle.
To si budu muset dávat pokaždé ledové závaly, abych se uklidnil? Opravdu mě štve, že si ho nemůžu jen tak vzít, ale to moje tajemství by nás oba zabilo. Chci ho, ale ne tak, že to bude brát jako povinnost. Tohle je šílený a já nevím, jak z toho ven.
Stáhl jsem ruku mezi nohy, abych si ho promnul a přesto mu nepomohl znovu povstat. Jen jsem si upravil kulky a stáhl penis mezi stehna, aby se mi ulevilo.
Je to hrozný cítit takové pnutí a touhu po jeho těle a nesmět to udělat... Teď ne, ale potom... To už nerozchodí. Nepustím ho z postele nejmíň týden.
Otřel jsem se a oblékl si černou košili a tmavě modré kalhoty. Na chvíli jsem se potom všem usadil v křesle a zavřel oči, abych...
Sakra... Abych viděl jeho tvář... To je skvělé, asi se zblázním.
Nikko
Tátové to nakonec vzdali. Zřejmě jim má přítomnost vadila, aby to dokončili.
Ale když já seděl v koutku a nevšímal si jich…
„Co se děje Nikko?“ zeptal se starostlivě Tomoko, když si přede mne dřepl. Chytl mé vlasy do ruky. „Maru, pojď sem!“ zavolal na tátu.
Slyšel jsem kroky, jak se k nám blížil. Také on si přede mne dřepl. Chytl mě pod bradou a zvedl mi hlavu. Přejel mi prstem o tváři a po krku. Zřejmě jsem se dobře neumyl a zůstal jsem od krve.
„Podívej se na mě,“ přikázal mi.
Nechtěl jsem. Jen jsem zasyčel a uhnul hlavou.
„Podívej se na mě!“ řekl o něco přísněji a já mírně pootevřel oči.
„Já to nechtěl, tati,“ řekl jsem tiše a znovu oči zavřel.
Nic na to neřekl, chytl mě za ruku a ukázal Tomokovi mé rozkousané zápěstí.
„Ty, proč jsi to udělal?“ zeptal se mírně zděšeně, ale pak se ke mně nahnul a přičichnul si k mému krku. „Kdo to byl?“
„Já to nechtěl. Je mi to líto…“ zakňučel jsem tiše a chtěl uhnout.
„Kdo to byl!“ chytl mě pevně za paže a donutil mě stoupnout na nohy.
„Kane,“ zazněla tichá odpověď.
Táta chtěl něco říct, ale já se v tu chvíli zkroutil, jak mě zasáhla bolest do celého těla. Jen jsem syčel a chtěl ho odstrčit, když mě zachytil.
Tátové se na sebe podívali a pak jsem už jen zaslechl Tomokovo volání: „Suri! No tak, Suri!“
Nestihli mě ani dovést k posteli a uložit na ní, když se Suri zjevil v pokoji.
„Ano, pane?“
„Nikko okamžitě půjde ke mně na zámek vyřiď Saishovi, že ho tam potřebuji,“ ukázal Maro na postel, kde jsem ležel a Tomoko seděl vedle mne a hladil mě po vlasech.
„A co princezna?“
„Ta zůstane tady, doufám, že má rozum a nebude se tam teď motat.“
„Mám říct Kane, aby šel s vámi a …“
„Ne!“ prudce ho Maro přerušil. „Udělej, co jsem ti říkal!“
Táta Maro byl hodně nervózní. Ale já přišel, abych se zeptal jen na pár věcí. Proč takhle vyvádí?
„Zajdu sbalit Nikkovi věci a přijdu za vámi. Jen ještě sdělím rádci, že tu pár dní nebudeme,“ Tomoko se zvedl a vyšel z pokoje.
„Tak pojď. Nadechni se, přenesu nás,“ chytl mě táta do objetí a během chvilky jsme stáli u něj na zámku a on mě vedl dolů do sklepení, do své černé ložnice bez oken.