Docela překvapeně jsem se díval, jak se s mečem proti mně napřahuje. Merin jen stál bokem a s rukama zkříženýma na prsou se spokojeně usmíval.
Muselo být vidět, že jsem překvapený, protože stejný úsměv měl i ten Gordan, když se ke mně blížil.
„Jak jsem říkal, pokud se někomu něco stane, je to na jeho zodpovědnost,“ pozvedl Merin ruce ve výmluvném gestu a pak se šel usadit na lavici.
Couvnul jsem o pár kroků a rychle v paměti pátral, co všechno mi Merin říkal, když jsme sem šli.
Žádné výzvy k souboji neplatí, musí být připraven i ten, kdo nechce bojovat, i když jde jen o cvičení. Za zranění si může každý sám, protože to je známka toho, že byl slabý a takoví tu nemají co dělat.
Tak proto jsem neviděl žádného strážce bez meče, i když nebyl zrovna ve službě...
„Kdo je připraven, není překvapen, Katashi,“ znovu se ozval Merin.
Seděl na lavici, nohu hozenou přes nohu, ruce opět zkřížené na prsou a pohodlně se opíral o tu studenou zeď. Spokojenějšího vlka by teď tady asi nikdo nenašel.
Podíval jsem se ke dveřím. Mí strážci jen stáli a zvědavě nakukovali dovnitř. Čekali, jak se k tomu postavím, ale ani jeden neměl snahu, jakkoliv zasáhnout. Zřejmě to brali jako cvičný boj, i když nevyrovnaný.
Nevím, co se jim všechno honilo hlavou, ale docela mě to namíchlo.
„Budeme tu na sebe jen hledět?“ ozval se Gordan posměšně. „Nebo jsi dostal strach?“
Jasně že jsem dostal strach, když mám v ruce jen obyčejné dřevo...
„Ach, promiň, vůbec jsem si tě nevšiml,“ uvolnil jsem přesto svůj napjatý postoj a s úsměvem se na něj otočil. „Čekal jsem nějakého protivníka pro cvičný souboj, ale ty ses tu zřejmě rozhodl někoho zabít. Nebo se pletu?“
Výmluvně jsem pohlédl na Merina, ale vzápětí jsem musel uskočit, když se Gordan proti mně rozběhl. Na poslední chvíli jsem uhnul před jeho mečem a uskočil bokem.
Tady přestává veškerá legrace. Myslí to vážně, a pokud se něco stane, vysvětlí to tím, že jsem byl neschopný a neopatrný při cvičném souboji.
Merin jen mírně nahnul hlavu, když jsem se zastavil o lavici, zapřel se rukou o zeď, a zůstal nad ním skloněný.
„Teda, tohle jsem nečekal, ten to bere smrtelně vážně, až by si jeden myslel, že mě opravdu chce zabít.“
Merin se znovu jen pousmál, ale víc nereagoval. Pootočil jsem hlavu, když jsem zaslechl kroky.
Gordan se ke mně rychle blížil a já musel jednat. Ke strážcům, abych si od nich vzal meč, bylo daleko. Nestihl bych tam doběhnout. Musel jsem jednat jakkoliv...
Za zranění si každý může sám...
Odrazil jsem se jednou nohou od lavice a ve výskoku jsem zachytil jednu z loučí. Při dopadu jsem se rychle skrčil a hned se s ní ohnal po Gordanovi. Prakticky okamžitě to mého protivníka zastavilo. Nečekal to, ale jeho reakce byla rychlá, když uskočil dozadu, aby byl mimo dosah. Louč nebyla dlouhá tak jako meč, ale oheň je oheň, a já se musím bránit. Sotva se mi zahojily rány ze souboje s otcem a nepotřeboval jsem nějaké nové zranění.
Gordan byl překvapený, stejně jako Merin. Možná si mysleli, že jsem neschopný, ale byl jsem naučený využít k obraně všech dostupných prostředků. Jediné, na co jsem neměl čas, bylo změnit se ve vlka.
Využíval jsem toho, že Gordan uhýbal před hořící loučí. Podařilo se mi ho i několikrát zasáhnout dřevěným mečem, ale vždy to byly jen lehké rány do ruky, či do nohou. Svůj meč držel pevně, že ani při jednom úderu mu nevypadl z ruky, i když jsem do nich dal veškerou sílu. On zas vždy využil chvilky, kdy jsem byl nekrytý, aby znovu útočil.
Moje mrštnost, na kterou jsem byl tak hrdý, se mi vyplatila. Rychle jsem uhýbal před jeho mečem. Jen jednou mě nepatrně škrábnul na paži, ale v tu chvíli jsem ho odrazil.
Podběhl jsem pod jeho rukou a dostal se mu za záda. Rychle jsem se s rozmachem otočil.
Ozvalo se zlověstné zasyčení a břinkot Gordanova meče, když dopadl na zem. Zahodil ho, aby rychle uhasil své vlasy, které vzplály, když se plamen louče dostal k němu moc blízko.
Stihl je uhasit, ale z poloviny se mu sežehly. Byl vzteklý, možná víc, než kdybych mu jednu vrazil. Už se hnal po svém meči, ale já mu to už nedovolil. Všechno jsem zahodil a okamžitě vyrazil proti němu. Nabral jsem ho v pase tak silně, že jsme oba dva dopadli na zem. Než se však vzpamatoval, uštědřil jsem mu pořádnou ránu.
Zalapal po vzduchu, když jsem mu tím skoro vyrazil dech. Zatím, co se on snažil posbírat ze země, já se rychle zvedl a doběhl pro jeho meč. Bylo to už jen okamžik, než jsem se k němu vrátil a zapíchnul mu hrot do haleny na hrudi.
„Skončili jsme,“ donutil jsem ho sednout zpátky na zadek.
Gordan už se nepokusil znovu zaútočit. Seděl na zemi a čekal, až odstoupím, ale po celou dobu mě propaloval snad tím nejvražednější pohledem, který uměl. Kolem nás se ještě nesl smrad z jeho spálených vlasů, které mu teď sahaly sotva po lopatky.
A to měl štěstí, že je stihl včas uhasit.
Nejspíš byl na ně pyšný, a kromě toho, že jsem ho porazil i bez meče, tak tohle ho namíchlo ještě víc. A taky... Král viděl jeho porážku.
Myslím, že tenhle vlk mým přítelem rozhodně nebude. Budu si na něj muset dávat pozor.
Po chvilce vzájemného zírání na sebe jsem nakonec odstoupil. Zamířil jsem ke stojanu s meči a ten jeho zasunul mezi ty dřevěné. Nechtěl jsem mu ho dát do ruky, aby na mě znovu nezaútočil. Taky jsem ho nechtěl potupit tím, že bych ho zahodil někam na druhou stranu místnosti a on by si pro něj potom musel dojít. Tohle samo o sobě bylo dostačující.
„Děkuji za dnešní lekci,“ mírně jsem k němu ještě kývnul hlavou, jako by se vlastně nic nestalo, a pak jsem se otočil k Merinovi. „Myslím, že to pro dnešek stačilo. Příštího protivníka si vyberu sám, pokud souhlasíš.“
„Nemám nic proti,“ konečně se postavil.
„Musím se jít umýt a převléct,“ sundal jsem opasek, aby se halena uvolnila a nelepila se tolik na mé zpocené záda.
„Povečeříš se mnou?“ vstal Merin z lavice a zamířil ke dveřím.
„Musím se omluvit, ale ne. Jsem unavený, takže dnes už zůstanu ve svém pokoji,“ odmítl jsem jeho nabídku a následoval ho ven.
Za sebou jsem ještě zaslechl, jak se Gordan zvedl ze země, přešel ke stojanu a vztekle vytáhnul svůj meč. Mírně jsem pootočil hlavu, abych se ujistil, že znovu nezaútočí. Ale viděl jsem už jen, jak zasunuje meč do pochvy.
Na chodbě jsem se zastavil před svými strážci a naštvaně se na ně podíval. Mírně couvli, když viděli můj pohled. Zlobil jsem se, že neměli ani trochu snahy mi pomoct.
„Chci vás všechny ve svém pokoji,“ dal jsem jim nakonec příkaz.
Víc jsem se s nimi nebavil. Vyšel jsem ze sklepení nahoru, kde mě přivítalo větší teplo než tam dole. Byl jsem opravdu zpocený, a ještě jsem rychle oddechoval z té námahy. Halenu jsem měl zválenou a špinavou, vlasy rozházené, jako by se jimi prohnal prudký vítr. Oprášil jsem si narychlo aspoň kalhoty, a pak se sunul za Merinem, který také mířil do své ložnice.
Jeho strážci nás tiše následovali. Dobře jsem cítil jejich pohledy ve svých zádech, ale ignoroval jsem to. Bylo to zadostiučinění, ukázat jim, že nejsem jen tak někdo, kdo se nechá hned zastrašit. I ostatní, včetně sloužících, které jsme potkali, si mě zvědavě prohlíželi. Počítal jsem s tím, že nebude trvat dlouho a po zámku se roznese, co se dole událo.
Ale já nebudu ten, kdo bude klopit uši k hlavě. Já, na rozdíl od Gordana, tenhle ‚cvičný‘ souboj vyhrál.
„Co se stalo?“ vykřikl Jirou hned, jakmile jsem vešel do svého pokoje.
Čisté prádlo, které právě ukládal do komody mu vypadlo z ruky. Rozběhl se ke mně, hned mě chytil za ruku a vyhrnoval zakrvácený rukáv.
„Co se stalo? Někdo tě napadl? Kde jsou strážci?“ byl rozčílený, když viděl ten dlouhý šrám přes paži.
„To je v pořádku, jen jsem si vyzkoušel cvičný souboj No, a trochu jsem nedával pozor,“ jemně jsem ho odstrčil, abych se mohl svléct.
Přetáhl jsem si halenu přes hlavu a hodil ji na zem, stejně jako opasek, který jsem zahodil hned při příchodu do pokoje.
„Připrav mi, prosím tě, koupel,“ prohlížel jsem si, jak moc mě Gordan zranil.
Tam dole mi to ani nepřišlo. Krev mi vřela v žilách tak moc, že mi ani nepřišlo, že by to mohlo být vážnější. Ale teď, když jsem se pomalu uklidňoval, začínalo to bolet a trochu víc krvácet. Ale i přesto rána nebyla hluboká, a při správném ošetření se brzy zahojí.
Jirou rychle posbíral a uložil věci, které mu předtím popadaly na zem, a pak vyběhl na chodbu, aby požádal služebnou o teplou vodu, abych se mohl umýt. Byl jsem za to rád, protože jsem neměl moc chuti, se teď umývat ve studené vodě.
Necky, které stály schované za dřevěnou přepážkou, jsem mu pomohl postavit blíž ke krbu, aby se s tím nemusel tahat sám. Sotva Jirou přisunul stoličku, na kterou položil mýdlo a plátno na mytí a osušení, už na dveře klepala služebná. Pustil ji hned dovnitř, aby nanosila teplou vodu do necek.
Když odcházela s prázdnými vědry, aby je znovu naplnila, málem se ve dveřích srazila s našimi strážci, kteří dorazili na můj rozkaz.
Pokynul jsem jim, aby vešli dovnitř, ale nechal jsem je stát, a čekal jsem, dokud služebná nenaplnila necky a neodešla. Bylo vidět, že jsou strážci mírně nervózní. Určitě i těch zbývajících šest už vědělo, co se stalo dole ve sklepení. Netušili, co po nich vlastně budu chtít. Někteří přešlapovali na místě, další jen nehnutě stáli a sledovali služebnou, dokud za sebou nezavřela dveře.
„Počkám vedle, zavolej mě až se budeš chtít umýt,“ promluvil Jirou a chtěl odejít.
Byl taky mírně nervózní, když viděl všechny strážce v mém pokoji a nevěděl, co se děje.
„Zůstaň tady,“ zarazil jsem ho v odchodu a hned se otočil na ostatní vlky.
Ti okamžitě zpozorněli.
„Nechápu jednu věc. Proč mi jeden z vás nepodal meč, i když jste viděli, co se děje?“ ukázal jsem na ty dva, co se mnou byli dole. „Venku jste vytáhli meče bez zaváhání, ale proč ne dole?“
Došel jsem k nim a zle se na ně podíval. Možná jsem byl rozcuchaný, špinavý a oblečený jen na půl, a mohl jsem v tuto chvíli vypadat jako potulný vlk, ale pořád jsem byl králův syn, a oni sem jeli proto, aby mě chránili.
Ti dva se na sebe podívali, jako by přemýšleli, jak mají své chování vysvětlit. Jeden z nich se už nadechoval, ale já ho přerušil. Nechtěl jsem poslouchat nějaké výmluvy.
„Zítra přijede posel a budu odesílat otci zprávu,“ pozvedl jsem obočí a mírně naklonil hlavu, když jsem viděl, jak v nich hrklo. „Ale tentokrát to nechám být. Nezmíním se o tom. Ale tohle se už nestane, rozuměli jste? Nejste tady na návštěvě, máte nějaký úkol a ten máte splnit, pokud se nepletu.“
Myslím, že v tuhle chvíli mně víc nenávidět ani nemohli. Doslova jim lítaly blesky z očí. Ponížil jsem je před ostatními, a hlavně před Jirou. Ale bylo mi to jedno. Potřeboval jsem, aby si všichni do jednoho uvědomili, že nejsem jen tak někdo. V tuhle chvíli, kdy nejsme na našem zámku, jsem ten, kdo zastupuje krále. A podle toho by se měli chovat a poslouchat mě.
Ani jeden si i přesto, že mě neměli rádi, nedovolil v tuhle chvíli nic namítat. Opravdu udělali chybu, za kterou by u nás na zámku zaplatili tvrdým trestem a oni si toho byli vědomi.
„Počítám, že jste už byli všichni zpraveni o tom, co se stalo dole ve sklepení.“
Skoro okamžitě se po sobě navzájem podívali, čímž mi dali najevo, že jsem se nespletl. Musel jsem se pousmát nad tím, jak byli průhlední.
„Nevím, s jakou verzí tihle dva přišli, a je mi to jedno. Ale je to taky hlavní důvod, proč jsem si vás nechal zavolat. Ode dneška, všichni, včetně tebe,“ otočil jsem se na moment na Jiroua, „budete ozbrojení, bez ohledu na to, jestli máte službu nebo ne.“
Mezi strážci to zašumělo, když jsem domluvil. I Jirou překvapeně popošel blíž ke mně a chytl mě za rukáv.
„Proč já? Vždyť nemám meč, nevím ani jak s ním zacházet.“
Stáhl jsem jeho ruku dolů, a ještě ji na moment stiskl, než jsem ho pustil.
„Nemyslím si, že je to potřeba“ promluvil konečně Sho, který mezi těmi, co tu byli, měl pozici velitele. Zarazil jsem se. Chvilku jsem zůstal stát nehybně, než jsem se uklidnil, a pak se teprve na něj otočil.
„Nemyslíš si, že je to potřeba? Já si naopak myslím, že je. Viděl jsi tu někoho z místních, že by byl neozbrojený, i když nebyl ve službě? Řekli vám,“ ukázal jsem znovu prstem na ty dva strážce, co byli dole, „jak to tu vlastně chodí? Je jen štěstí, že se doteď nikomu nic nestalo!“ vážně mě namíchl, a ač jsem nechtěl, nakonec jsem stejně zvýšil hlas.
Po mém proslovu zůstali všichni zaražení a neřekli jediné slovo. Dokonce ani Sho, který jinak býval výmluvný víc než dost. Ale nejspíš mu došlo, že zanedbal své povinnosti.
„Králi Merinovi se to nemusí líbit,“ znovu se, ale už opatrněji ozval Sho.
„Král Merin nebude nic namítat. Za to ručím. Prostě budete ozbrojeni a meče budete mít po ruce, i když budete spát. Můžete jít,“ mávl jsem rukou ke dveřím.
Chtěl jsem, aby odešli. Neměl jsem chuť se tu už s nikým dohadovat. Na to jsem byl dost rozzlobený. A nejen na ně, ale i na Merina. Nejspíš mě zkoušel, a já nevěděl, jestli zjistil z našeho souboje to, co chtěl. Ale své rozčílení jsem mu neukázal. To jsem si nechal až na teď, na dobu, kdy jsem byl za zavřenými dveřmi.
Když jsem zůstal sám s Jirou, konečně jsem se svlékl a usadil se do teplé vody. Bylo to jako pohlazení po dnešní procházce, i po té námaze dole ve sklepení. Cítil jsem mírnou únavu, a nebylo se co divit. Už tak jsem vydával víc energie, když jsem musel zvládat tuhle tu nepříjemnou zimu. A dneska... Za celou dobu, co jsem tu byl, jsem nic nedělal. Byl jsem prakticky pořád ve svém pokoji, až na občasné procházky po zámku. A tak nebylo divu, že po tom nicnedělání mě dnešní aktivity docela zmohly.
Posadil jsem se, aby mi mohl Jirou dobře umýt vlasy, které jsem měl také zpocené a špinavé od prachu, který byl dole. Na jeho opětovnou otázku, co se vlastně dole stalo, jsem mu nakonec vše řekl.
Nebylo by dobré, kdyby jako jediný o ničem nevěděl.
„Nemusel ses tolik na strážce rozčílit,“ řekl nakonec, když jsem domluvil.
Chtěl jsem mu hned odseknout, ale pusu mi zaplnila voda, když mi polil vlasy, abych z nich spláchl mýdlo. Vyprskal jsem tu špinavou vodu, a pak se na něj podíval.
„Nemusel? Slyšel jsi dobře, o čem jsem mluvil?“
„Slyšel, ale i tak,“ odpověděl odhodlaně.
Sice mě to štvalo, ale nechtěl jsem být na něho zlý. Stáhl jsem si dlaní vodu z obličeje a postavil se, aby mohl spláchnout i mýdlo z mého těla, a já mohl vylézt z necek.
Chvilku jsem byl zticha, a až teprve, když mi otíral záda suchým plátnem, promluvil jsem.
„Nemusel jsem být zlý, možná máš pravdu. Ale, pokud bych se nezajímal o to, kde tu můžu cvičit, možná bych ani teď nevěděl, jak to tu chodí. Není náhodou Shoova práce tohle všechno zajistit? Až by jeden z vás ležel na zemi s dírou v břiše, jen bych pokrčil rameny s tím, že za své zranění si každý zodpovídá sám. Taky jsem se na to mohl klidně vykašlat,“ zamručel jsem.
„Nemyslel jsem to zle,“ rychle namítl Jirou. „Ale jsem rád, že myslíš i na ostatní.“
„Ani náhodou. Nevím, jak jsi na to přišel,“ odfrkl jsem.
„Kdyby ti to bylo jedno, nic bys jim neřekl a jen sám ses mohl podle toho zařídit.“
„Je mi jedno, co s nimi bude,“ vyškubnul jsem mu z ruky věci a začal se oblékat.
„Není ti to jedno,“ pousmál se Jirou.
„Ale je,“ odsekl jsem.
„Nemyslím si, jsi dobrý čl-“
„Zavolej služku, ať to uklidí,“ přerušil jsem ho, protože jsem to už nechtěl poslouchat.
Jirou si nakonec jen povzdechl, ale šel na chodbu zavolat služebnou. Zatím, co ona s pomocí další služky vynášela špinavou vodu a utírala mokrou podlahu, Jirou uklidil stoličku, a věci, které na ní byly, poukládal zpátky na stolek. Přiložil do krbu, a pak se postavil ke komodě a čekal, až služebné odejdou.
Já jsem seděl na pohovce, s vlasy zamotanými do plátna a pozoroval ho. Neuniklo mi, jak se dívá na můj meč a usilovně o něčem přemýšlí. Nemusel jsem dvakrát hádat o čem. Bylo mi to jasné, a potvrdil mi to hned, co jsme zůstali sami, a on se vrátil ke mně, aby mi vysušil vlasy.
Rozmotal plátno, a já jen víc zaklonil hlavu, aby vlasy visely volně přes okraj pohovky. Postupně mi je vytíral, i když bylo jasné, že neproschnou hned. Byly dlouhé, vlnité a husté tak, že jsem měl občas problém je rozčesat.
„Říkal jsi, že i já mám být ozbrojený. Jenže nemám žádný meč a neumím s ním zacházet,“ konečně přerušil Jirou ticho.
„O meč se neboj, pozítří jdeme do kovárny, jeden ti nechám udělat. Zatím můžeš nosit aspoň dýku,“ ukázal jsem k mým věcem.
„To nejde,“ namítl. „To je tvoje, a stejně bych s ní dokázal akorát tak nakrájet maso na oběd.“
„Tebe nikdo neučil bojovat?" narovnal jsem se, až mě Jirou škubnul s vlasama. „Ani otec?“
„Ne,“ potáhl mě za vlasy, abych se znovu opřel a zaklonil hlavu. „Když jsem se narodil, táta už nežil a máma umřela, když jsem byl hodně malý. Vyrostl jsem u starých vlků, kteří vlastně ani nebyli moje rodina. A později jsem se spíš staral já o ně, protože už nezvládali žádné práce.“
Věděl jsem, že to tak u nás chodí. Mláďata, která zůstanou sirotky, vychovávali hlavně vlci, kteří byli sami. Ale občas se i stávalo, že si k sobě sirotka vzal někdo, kdo už vlastní děti měl. Jirou to štěstí zřejmě neměl. Ale i tak jsem byl překvapený, že se doteď ani trochu nenaučil zacházet s mečem.
„Naučím tě to. Budeš cvičit se mnou a začneme hned zítra. Nemusíš se bát, pro začátek budeme používat jen dřevěné meče. Dole je jich víc než dost.“
„Rozčešu ti vlasy, ale možná by ses měl posadit blíž ke krbu, aby ti rychleji proschly, máš je pořád vlhké,“ zvedl se Jirou ze země a prokřupal si nohy.
Po celou dobu za mnou klečel, aby se nemusel ohýbat až k zemi, když mi je sušil. Přehodil mokré plátno přes provaz a šel pro hřeben s řídkými zuby, kterým jsem se vždy česal, když jsem měl vlasy hodně zacuchané. Čekal, až k němu dojdu a usadím se na kožešinu před krbem. Posadil se za mě a pomalu mi začal rozčesávat tu moji hustou hřívu.
„Máš krásné vlasy,“ šeptnul Jirou spíš pro sebe, jako by se styděl, že to vůbec řekl.
„Vždycky o ně pečovala máma, později mi s nimi pomáhala Shino,“ natáhl jsem se pro pohrabáč a začal šťourat do ohniště, i když to nebylo potřeba.
„Musí ti zavazet, když bojuješ, ne?“
Neubránil jsem se malému zasmání, protože jsem si v tu chvíli vzpomněl na Gordana a jeho připálené vlasy.
Nejspíš mě za to jednou zabije.
„Nebylo by lepší, kdybys je trochu zkrátil?“
Přestal jsem se usmívat. Ruka se mi zastavila a železný konec pohrabáče začínal nabírat rudou barvu, jak se začínal v ohni nažhavovat. Sklonil jsem hlavu a zadíval se na prameny, které mi Jirou přehodil dopředu přes rameno, aby mu při česání nezavazely.
„Nezavazí mi a zkracovat je nebudu. Nechal jsem si je narůst, protože... protože...“
Nedopověděl jsem to.
Smutek okamžitě ovládl mou mysl. I když jsem se snažil na něho nemyslet, abych se zbytečně netrápil, přesto byly chvíle, kdy jsem se tomu nedokázal ubránit. A někdy stačila nějaká maličkost, jako třeba na trhu, či teď.
„Vím, že se Manzovi líbí,“ dodal jsem tiše.
„Promiň, nechtěl jsem...“ Jirouovy ruce se na moment zastavily.
Já taky nechci. Nechci na něj myslet, nechci se trápit tím, že tu není, že nemůžu být s ním. Nechci být smutný... Ale nejde to. Miluji ho tak moc, že někdy v noci nejsem schopen ani spát, když na něj myslím. Kdybych mohl, okamžitě bych se rozběhl domů jen proto, abych ho mohl vidět. I kdyby mě odstrčil, stačil by mi jen ten pohled na mého milovaného Manza. Trápím se bez něj tolik, že některá rána jen těžko maskuji kruhy pod očima, když probdím celou noc, a jen zírám z okna směrem k naší zemi. Stále to bolí, i když se tomu bráním...
Zhluboka jsem se nadechl, abych ještě víc nepropadl té pochmurné náladě, která tu okamžitě zavládla. Ozvalo se zasyčení a vznesla se pára, když jsem konečně z ohniště vytáhl pohrabáč, rozžhavený do běla, a strčil ho do vědra s vodou.
„Zamluvil jsi ten tvůj výcvik,“ přestal jsem se hrbit a vztyčil hlavu. „Tu dýku si vezmeš. Dám ti k tomu i pouzdro, aby sis ji mohl připnout k opasku. Nechci nic slyšet, prostě to uděláš. Nezáleží mi na ní. Nemám k ní žádné pouto, takže si ji necháš. Ber to jako dar.“
Potřeboval jsem převést řeč na něco jiného, abych nepropadl ještě většímu smutku, než jaký jsem právě pocítil. Jirou mlčel. Věděl, že by se se mnou jen dohadoval, a já bych stejně neustoupil. A možná se i necítil dobře kvůli tomu, že mi připomněl Manza. Počkal jsem, až mi splete vlasy do copu a pak jsem konečně vstal. Přešel jsem ke komodě a otevřel horní šuple. Vytáhl jsem pouzdro s dýkou.
„Pojď sem,“ přikázal jsem mu, když stále seděl u krbu a v ruce přetáčel hřeben.
Docela neochotně vstal a došel ke mně. Hned jsem mu povolil opasek, přidělal jsem mu k němu dýku a zase mu opasek utáhnul. Bouchnul jsem ho do zad, aby se přestal hrbit. Poodstoupil jsem a dobře jsem si ho prohlédnul.
„Sluší ti to,“ usmál jsem se na něj, až celý zčervenal.
Opravdu tahle maličkost stačila k tomu, aby Jirou vypadal jinak. Byť hubený, přesto šlachovitý a pevných svalů. Byl sice o půl hlavy menší a v obličeji vypadal spíš žensky, ale jak řekl, a já se už mohl i sám přesvědčit za tu dobu, co tu se mnou byl, on tu sílu měl. Jen ji zatím nedokázal využít jinak, než na nošení dřeva, vody, či mně, když jsem byl mimo sebe.
„Naučím tě zacházet s mečem a dýkou, a ty mě zas na oplátku naučíš, jak správně uložit své věci. To víš,“ zasmál jsem se, když na mě udiveně pohlédl. „Nudím se tu, tak proč ne.“
A taky se stalo, jak jsem řekl. Ještě v ten samý den jsem se snažil pomoct Jirouovi uložit všechno mé čistě vyprané prádlo. Myslím, že jsem ho tím spíš jen zdržoval, ale nakonec jsme se u toho dobře bavili, když mi několikrát rozdělal halenu, abych ji znovu poskládal. Chvíli jsem měl na to i pořádné nervy a chuť ten kus oblečení roztrhnout, ale když jsem viděl, jak se mi Jirou směje, uklidnil jsem se a zatvrzele pokračoval dál, dokud výsledek nebyl aspoň trochu uspokojující.
Hned druhý den po snídani jsme společně zamířili do sklepení, abychom, začali jeho výcvik.
Strážci nás všude, jako obvykle, doprovázeli, a já byl rád, že mě poslechli a všichni do jednoho začali nosit meče prakticky neustále. Dokonce se občas někdo z nich i nabídl a vystřídal mě, když jsem učil Jirou používat meč nebo bojovat jen s dýkou. Musel jsem uznat, že se učil rychle. Prakticky hned pochopil, co po něm chci, a často jsem ho přistihl, jak nacvičuje rychlé vytáhnutí dýky i ve svém pokoji, místo aby odpočíval.
Jirou svůj pokoj používal už jen na to, aby se v něm mohl převléct, nebo si přes den odpočinout. Zvykl si na to, spát večer se mnou. Jen jedinkrát jsem ho poslal pryč, když můj stesk po Manzovi byl tak velký, že jsem se prostě potřeboval vybrečet. Ale věděl jsem, že nespal, dokud jsem já vyčerpáním neusnul, a potom seděl vedle mé postele skoro do svítání.
Meč po mém boku později doplnila dýka od městského kováře. Přišli jsme k němu tak, jak jsem slíbil. Sněžní strážci nás opět doprovázeli i přes můj protest. Trh byl opravdu prázdný, a venku se pohybovalo už o poznání méně vlků, než když jsme tu šli poprvé. Maje na paměti, že Jirou tenkrát skoro zmrznul, donutil jsem ho vzít si jeden z mých hrubých přehozů, ve kterém mu bylo teplo rozhodně víc než v tom jeho.
Starý kovář nás hned s úsměvem zval dál. Musel však nejdříve přetrpět prohlídku svého obydlí. Ani mí, ani sněžní strážci mě nechtěli pustit dovnitř dřív, než měli jistotu, že mi nic nehrozí. Teda ti naši určitě. Jaké byly pohnutky těch sněžných, jsem si mohl jen domyslet. Ale jedině pod tou podmínkou souhlasili, že počkají venku pod přístřeškem, kam jim starý kovář ještě donesl horkou medovinu, aby se trochu zahřáli při tom čekání.
Návštěva nebyla dlouhá. Převzal jsem si od něj slíbenou dýku, na které jsem mohl oči nechat. Byl to opravdu mistrovský kousek, který mi dokonale padnul do ruky. Rukojeť byla nádherně ozdobená, a přitom nic z toho mi nevadilo při úchopu. Čepel o něco užší a delší, než jsem byl zvyklý, oboustranně naostřená tak, že stačilo jen jemně potáhnout, a člověk mohl přijít o všechny prsty. Několikrát jsem kováři poděkoval za tenhle úžasný dar, až mě musel napomenout, že to už stačí.
Chvíli jsme poseděli, kdy jsem ho ještě požádal o meč pro Jirou, a pak jsme mluvili jen o běžných věcech. Jeho otázky či odpovědi byly zpočátku neurčité. Spíš vyhýbavé. Jako by si mě nejprve oťukával, aby věděl, co všechno si může dovolit. Ale neměl jsem mu to za zlé. Věděl jsem, že venku za dveřmi postávají sněžní strážci a mají napnuté uši, aby věděli, o čem se vevnitř mluví.
Ale já si nakonec udělal svůj závěr.
Starý kovář toho ví víc, než mi řekl. Ví určitě věci, které by měly být utajeny. A podle toho, jak se vyhýbal řečem o současném i bývalém králi, musí hodně vědět i o tom, jakým způsobem se dostal Merin k vládnutí nad tímhle vlčím rodem.
A stejně to tak cítil i Jirou, podle toho, co říkal, když jsme v noci leželi blízko sebe a šeptali si, co si o tom myslíme.
Snažil jsem se chovat tak, abych nevyvolával žádné zbytečné spory, i když to občas bývalo hodně těžké. Kolikrát jsem měl chuť skočit Merinovi po krku, ale udržel jsem se, a raději se tomu usmál a udělal ze sebe hlupáka.
A to mi také pomohlo k tomu, že jsem měl klid. Všichni si tu na to postupně zvykli. Pořád jsem sice slýchával různé narážky, ale přízvisko: rozmazlený spratek, se změnilo na: neškodný a hloupý vlk.
Už jsem se ani nepouštěl nikdy do boje s žádným ze sněžných vlků. Vždy jsem cvičil se svými nebo s Jirou, který se den ode dne lepšil. Stále se měl co učit, ale už neplatilo to, že neumí zacházet s mečem. Přinejmenším na obranu mu to prozatím stačilo.
Blížil se už druhý úplněk od doby, co jsem tu přijel. Netrpělivě jsem očekával posla, který měl každým dnem dorazit z naší země. Zprávu pro mého otce jsem měl už dávno napsanou. Moc se mi sice psát nechtělo, ale byl to jeho příkaz. Kromě strohé zprávy pro něj jsem přiložil dopis mámě. Psal jsem ji o tom, jak se mi vede, a že se mám docela dobře, aby se o mně nebála. A tak, jako minule, jsem poslovi dal ještě jedno psaní. Měl zakázáno ho předat komukoliv jinému než Manzovi. Nikdo, kromě něj, neměl právo číst, jak moc mi chybí. A hned v tom prvním, co jsem mu poslal, jsem se mu omluvil za všechno to špatné, čím jsem ho počastoval, když jsme se viděli naposled.
Poslední slova v dopise byla rozmazaná, když jsem roztřesenou rukou psal: Miluji tě. Slzy, které jsem v tu chvíli neudržel dopadaly na pergamen a rozpíjely inkoust do nečitelných znaků. Ale doufal jsem, že Manzo pochopí, co jsem měl na srdci, protože jsem neměl sílu na to, abych tento dopis psal znovu.
„Posel je tady,“ ohlásil strážce druhý den po úplňku, když mu Jirou otevřel dveře.
Pustil jsem ho dovnitř a převzal jsem si od něj dopisy. Jen krátce jsem se ho zeptal, zda bylo po cestě všechno v pořádku, a jestli kromě dopisů nemá pro mě nějaký vzkaz. Když mi potvrdil, že dorazil bez problémů, ale nic jiného pro mne nemá, poslal jsem ho do pokoje, který mu přidělili, aby se zahřál, najedl a pořádně vyspal. Měl příkaz se hned druhý den vrátit zpátky.
Ale i přesto, že jsme neměli moc času si spolu více promluvit, věděl jsem, že vždy donesl psaní i pro Merina. Jenže tentokrát to nebylo jen to.
Právě jsem si sedal ke stolu, abych rozdělal předaný balíček a přečetl si, co mi, kdo napsal, když se znovu ozvalo zaklepání.
„To jsem já, Sho, potřebuji s tebou mluvit, Katashi,“ ozvalo se za dveřmi.
„Pojď dál,“ odložil jsem balíček zpátky na stůl.
Jirou mu hned otevřel a Sho bez váhání došel až ke mně. V ruce také držel dopis, na kterém byla jasně viditelná královská pečeť.
„Co potřebuješ?“ zeptal jsem se, když se přede mnou zastavil.
Oči jsem upíral na ten dopis v jeho ruce. Podivný pocit mi sevřel žaludek. V duchu jsem si přál, aby to byly dobré zprávy. Aby otec napsal, že se vracíme domů.
„Vracíme se domů,“ odpověděl Sho a sevřel ruku, až se pergamen pokrčil.
Jirou hned s úsměvem popošel blíž, a já vyskočil na nohy. Doufal jsem, přál jsem si to, a...
„Vy zůstáváte tady. Vracíme se jen my.“
Shoova slova mě okamžitě zarazila zpátky do židle. V šoku jsem na něho hleděl a nebyl s to něco říct.
Strážci se vrací domů? Proč ne já a Jirou?
Otočil jsem k němu hlavu. I on zůstal zaraženě stát a jeho úsměv okamžitě zmizel.
„Proč se vracíte?“ vydoloval jsem ze sebe konečně. „Jaký je k tomu důvod? Dostali jste přece rozkaz tu být jako moje ochrana.“
„To je pravda, ale ne celá. Rozkaz zněl, doprovodit tě sem a vrátit se zpátky, až bude král vědět, že jsi v pořádku a schopen se tu o sebe postarat.“
„Jak on může vědět, že je všechno v pořádku?!“ rozkřikl jsem se a praštil pěstmi o stůl.
„Omlouvám se, Katashi, ale bylo naším úkolem posílat mu zprávy. A dneska jsme od něj dostali rozkaz vrátit se zpět.“
„Co jste mu psali?!“ to už jsem stál a zle se na něj díval.
„Jen pravdu.“
Pravdu... Podávali mu zprávy o všem, co se tady děje. Jak často tu posel byl, a já o ničem nevěděl? Nemohl z jednoho nebo dvou psaní uznat, že je čas, aby se strážci vrátili domů. Co všechno mu psali? A byl to jenom Sho, nebo i Merin?
Udělalo se mi špatně. Rozbolel mě okamžitě žaludek, když jsem si to uvědomil. Jedno bylo jisté. Bral jsem to od nich jako zradu. Byli zticha, nic neřekli ani náznakem. Po celou tu dobu mě neměli chránit, ale jen sledovat a podávat zprávy.
„Ty taky?“ otočil jsem se na Jirou.
Ten jen couvnul o krok zpátky, ale zavrtěl hlavou. V jeho očích, v jeho výrazu, jsem viděl stejné překvapení a šok, jaký jsem prožíval teď i já.
„Kdy se vracíte?!“
Nechtěl jsem to slyšet. Nechtěl jsem vědět, že oni odejdou, a já zůstanu tady. Nechtěl jsem, ale musel jsem se zeptat.
„Zítra ráno, s poslem,“ přistoupil Sho blíž a podal mi dopis, který stále krčil v ruce.
Byl evidentně nervózní. Možná měl strach, jak zareaguji na tuhle zprávu. A že se měl čeho obávat... Všichni tady totiž věděli, jak moc se chci vrátit zpátky.
Vzal jsem si to a hned i přečetl. Měl pravdu. Byl to rozkaz vrátit se hned s poslem zpátky.
„Měl bys to mít i ty ve zprávě od tvého ot-“
„Na nic jsem se tě neptal!“ přerušil jsem Sho prudce.
Věděl jsem, že pokud oni dostali tenhle rozkaz, určitě mi to napsal taky. Ale já neměl ani trochu chuť teď ten balíček otevřít, abych se přesvědčil na vlastní oči. Věděl jsem, že by mi v tomhle strážci nelhali. Nedovolili by si to... A já teď rozhodně nechtěl číst nějaké lži o tom, proč vydal takový rozkaz.
„Odejdi,“ vrátil jsem Shoovi zpátky dopis. „I ti, co jsou za dveřmi. Připravte se a dobře se vyspěte. Cesta je dlouhá.“
Dosedl jsem zpátky na židli a už se na něho ani nepodíval. Hleděl jsem na své ruce, a přál si, aby to byl jen sen. Aby vytáhl nový dopis a řekl, že to byla jen legrace, a domů se vracíme všichni. Ale nic z toho se nestalo.
„Stráž zůstane u tebe až do našeho odchodu,“ ozval se Sho.
„Řekl jsem, že odejdou. Okamžitě. Nepotřebuji tu žádnou stráž, která mě nechrání. Jste jen...“ zarazil jsem se dřív, než jsem to dořekl.
„Katashi...“
„Řekl jsem, že máte odejít všichni! Čemu jsi nerozuměl? Posel ještě pořád neodešel. Mám poslat otci ještě jednu zprávu, že jste mě neposlechli?“
Nezvýšil jsem na něj už hlas, ale můj tón byl jasně výhružný.
„Dobře,“ pochopil Sho moji výhružku. „Zastavím se ještě ráno, než budeme odcházet.“
„Nechápu proč. Svůj úkol jste splnili na jedničku. Otec vás za to určitě pochválí. Nechci vás už vidět. Ani jednoho.“
Opravdu nechci vidět, jak odchází.
Když se za Sho zavřely dveře, požádal jsem Jirou, ať se podívá, jestli odešli i strážci, kteří měli službu.
Nakoukl do chodby, a pak s přikývnutím zase dveře zavřel. Díval jsem se na něj, jak se ke mně pomalu blíží, a v jeho tváři jsem mohl číst spoustu otázek Nemusel je ani říkat nahlas. Dobře jsem věděl, co se mu honí hlavou.
„Jestli se chceš vrátit domů, zařídím to,“ nespustil jsem z něj oči. „Můžeš si sbalit a odejít zítra s nimi. Nechci tě nutit k tomu, abys tu zůstal. Není to tvá povinnost.“
Za ty dny, které jsme tu spolu strávili, jsem si Jirou opravdu hodně oblíbil. Dobře jsme si rozuměli, vycházeli jsme spolu, a já začínal chápat jaké to je, mít sourozence. Opravdu jsem ho bral jako svého mladšího bratra. Měl jsem ho rád, chtěl jsem být s ním, ale věděl jsem, že by se chtěl vrátit i přesto, že sem jel dobrovolně. A to mi dávalo možnost poslat ho domů s ostatními. Nebyl tu na něčí rozkaz, nebyl moje stráž...
„Naučil jsi mě, jak se o sebe postarat, zvládnu to. Nemusíš se o mně bát,“ pokračoval jsem, když stále mlčel.
Vynutil jsem úsměv, ale on mi ho zřejmě nevěřil.
„Ty už mě tu nechceš?“
Zaskočil mě tou otázkou. Bylo těžké mu odpovědět, i když jsem v tom měl jasno prakticky okamžitě.
„Jsem rád, že tu jsi. Ale taky vím, že se tady necítíš moc dobře, a chceš se vrátit domů,“ odpověděl jsem nepřímo.
„Na to jsem se neptal,“ ozval se Jirou o něco důrazněji, až jsem byl tím překvapen.
Neodpověděl jsem hned. Abych zamaskoval svou nervozitu, vzal jsem do ruky balíček s dopisy a rozbalil ho. Na stůl vypadly dva pergameny. Jeden od otce, který ho nezapomněl označit svou královskou pečetí, aby zdůraznil, kdo je král, a jeden od mámy. To bylo všechno.
„Odpověz mi, Katashi,“ přiblížil se Jirou, opřel se o stůl, a naklonil se ke mně. „A hlavně mi nelži.“
Ruce se mi roztřásly. Chtěl jsem jít domů. Po tom jediném jsem teď nejvíc toužil. Chtěl jsem vidět Manza. Chtěl jsem vědět, proč mi nenapsal aspoň jeden jediný dopis. Aspoň pár slov... Jen dva dopisy ležely na stole. Nic víc... Nehnutě jsem na ně zíral.
„Katashi! Odpověz mi!“
Jirouův hlas mi zazněl blízko hlavy, až jsem sebou trhnul. Zvedl své ruce z desky stolu a chytl do nich mé.
„Chtěl bych, abys tu se mnou zůstal,“ odpověděl jsem tiše.
Už jsem své rozpoložení nedokázal skrývat. Ruce, byť mě za ně Jirou držel, se mi roztřásly ještě víc, a po tvářích mi začaly téct slzy. Byla v nich všechna ta bolest a ukřivdění, které jsem teď cítil.
Strážci o mně posílali otci tajně zprávy a zítra odejdou domů, zatímco já musím zůstat tady.
Cítil jsem opravdu obrovskou křivdu, zradu z jejich strany. Bylo to pro mne, jako by mě bodli do zad. Všichni, včetně otce.
Proč mám pocit, že nechce, abych se vůbec domů vrátil? Proč se cítím jako vyhnanec? Opravdu se mě chtěl zbavit, poslat pryč, abych neohrozil jeho vládnutí? Vážně se mě tolik bojí?
A proč se mi neozval Manzo? Nedostal jsem od něj žádný dopis. Ani jedno jediné slovo...
„Zůstanu s tebou. Doma mě stejně nikdo nečeká, staroušci jsou už dvě zimy po smrti,“ stiskl Jirou o něco víc mé ruce, ale nijak nekomentoval to, co viděl.
„Zajdi... zajdi, prosím za poslem,“ vymanil jsem se z jeho držení a ruce stáhnul do klína. „Zeptej se ho, jestli pro mne... jestli mi...“
„Já vím, zeptám se ho, jestli ti dal všechno, co měl,“ položil na moment ruku na mou hlavu, jako by mě chtěl utišit.
Je mladší, a přitom víc dospělý než já.
Jirou se bez dalších slov otočil a vyšel ven z pokoje. Počkal jsem, až za ním klapnou dveře, a teprve potom jsem zvedl ruce z klína, kde jsem si je nervózně tiskl.
Díval jsem se, jak se mi třesou čím dál víc. Měl jsem je vlhké od slz, které stále tekly, a já neměl ani sílu je zastavit. Položil jsem ruce na stůl a opřel jsem si o ně hlavu.
Zavřel jsem oči. Možná jsem chtěl utéct před tou krutou skutečností, jak moc jsem se cítil zrazený. Černé myšlenky začaly útočit na mou mysl.
Co když mi lžou všichni? Nechtějí mě zpátky? Co tak zlého jsem udělal? Nikdo mi ani jednou nenapsal, abych se vrátil. Nikdo se za mě nepostavil, kromě mámy, ale její slovo nemá takovou váhu, aby otec změnil rozhodnutí. Co když mě všichni do jednoho zradili? Můžu ještě někomu věřit? Někomu jinému, kromě Jirou?
„Jirou?“ zašeptal jsem chraplavým hlasem.
Probralo mě bouchnutí, a já se snažil rozlepit oči, abych zjistil, co se stalo. Konečně se mi je podařilo otevřít, ale moc jsem toho neviděl. Bylo přítmí a já měl stále rozmlžené vidění.
„Jirou?“ znovu jsem zašeptal.
„To jsem já,“ ozvalo se vedle mě a moje ruka se pohnula, když mě za ní někdo chytil.
Tyhle ruce jsem poznal okamžitě.
„Manzo?“ zaměřil jsem se na tvář, která se nade mnou objevila.
„Vítej zpátky,“ usmál se na mě Manzo a shrnul mi zpocené vlasy z čela. „Pořád máš horečku, blouznil jsi tu skoro dva dny.“
„Zradili mě... otec mě zradil...“
Manzo se musel víc naklonit, aby dobře slyšel, co jsem šeptal. Měl jsem vyprahlé hrdlo, sucho v puse a rozpraskané rty, že jsem nebyl schopen pořádně mluvit.
„Už je to dávno pryč, netrap se tím. Mysli teď na sebe, aby ses co nejdříve uzdravil,“ otřel mi zpocené čelo a pustil ruku, aby mohl vstát. „Zavolám Ichiho, hned jsem zpátky.“
Slyšel jsem jeho rychlé kroky, a do pokoje se dostalo o něco víc světla, když otevřel dveře na chodbu a vyšel ven.
Chtěl jsem se otočit na bok, ale okamžitě jsem zaúpěl bolestí. Celé tělo jsem měl jak v ohni a silným škubáním se mi připomněly zranění, které jsem utržil v souboji s Rizem. Zůstal jsem nehybně ležet na zádech a s tichým sténáním jsem rozdýchával tu neskutečnou bolest.
Když jsem se trošku uklidnil, pootočil jsem aspoň hlavou, abych se přesvědčil, že jsem opravdu doma, ve svém pokoji...
Zahlédl jsem oheň v krbu, mírně pootevřené okno, aby dovnitř šel čerstvý vzduch. Stolek vedle mé postele byl přeplněný všemi možnými mastičkami, lahvičkami a pytlíky, ve kterých zřejmě byly byliny.
Uprostřed toho všeho stál džbán a sklenice zpola naplněná vodou.
„Mám... žízeň,“ zašeptal jsem, ale nikdo mi neodpověděl.
Pohnul jsem víc hlavou, abych se podíval, jestli tu někdo je. Ale můj pohled se zastavil na komodě. Na stojanu ležel můj meč, a pod ním...
Náhlé světlo mě znovu donutilo zavřít oči. Slyšel jsem několikery kroky, když se Manzo vrátil, a s ním Ichi a Tame. Poznal jsem je podle hlasů. Služebné, které jim byly v patách, donesly více loučí a hned je nastrkaly do stojanů.
„Doneste teplou vodu,“ přikázal jim Ichi, který si už sedal na stoličku vedle postele, a hned mi položil dlaň na čelo. „Podívej se na mě, Katashi.“
Po několika pokusech se mi podařilo otevřít oči.
„Chci... pít...“ požádal jsem ho tichým hlasem.
Jen přikývl, chytl mě jednou rukou pod hlavou, aby mi ji mírně nadzvedl a přiložil mi k ústům sklenici.
„Pomalu, opatrně,“ nechal mě polknout pár doušků a zase sklenici postavil na stolek.
Olízl jsem si popraskané rty. Pořád jsem měl žízeň.
„Za chvilku ti dám znovu napít, ano?“ otřel mi Ichi pusu vlhkým hadříkem. „Sundáme ti zábal, abych mohl zkontrolovat tvé zranění.“
Mohl jsem jen malinko přikývnout. Na nic jiného jsem neměl sílu, a každý pohyb navíc mě bolel. I když se snažili se mnou hýbat opatrně, přesto mi uniklo bolestivé zasténání. Očima jsem těkal mezi těmi, kteří se nade mnou skláněli. Z jedné strany Ichi a Manzo, z druhé strany Tame.
„Jak je mu?“ ozval se ode dveří náhle další hlas.
„Je při vědomí, ale moc se nelepší. Pořád hoří,“ pootočil Tame hlavu k příchozímu.
Isao se zastavil vedle něj a také se na mě zadíval. Povedlo se mi zvednout ruku a chytnout ho za rukáv. Sklonil se ke mně, když viděl, že otvírám pusu, a chci mu něco říct.
„Mer... Merin... musíš... ty...“ zachraptěl jsem skoro neslyšně.
Isao se na mě nechápavě podíval.
Pustil jsem ho a pootočil hlavu ke komodě.
„Podej... mi to...“
Teď už pochopil. Podíval se však nejdříve na ostatní, a když Manzo přikývl, došel ke komodě, vzal balíček, který ležel pod mým mečem, a vrátil se s ním zpátky ke mně.
Chytl mou ruku, vložil ho do ní, a pak mi ruku položil zpátky na postel.
Ztěžka jsem ji zvedl a podíval se na tu látku, na které byla patrné zahnědlé fleky od krve. Pomalu jsem ji začal rozmotávat, i když se to Ichimu moc nelíbilo, protože mě potřeboval ošetřit. Ale já na to nedbal.
Látka rozbalila, a pod ní se ukázala krásně nazdobená dýka, s delší a užší čepelí, než bývá obvyklé. Když jsem ji uviděl, ruce se mi ještě víc roztřásly a klesly na mou hruď. Ale nepustil jsem ji. Začal jsem znovu ztěžka oddechovat. Vysílením jsem zavřel oči...
„Jirou, kde je Jirou?“ zeptal jsem se tiše.
„Jirou tu není,“ ozval se Manzo.
„Za... zavo...lej ho...“
Už ne, jen ruce, ale celé tělo se mi třáslo, jak mě znovu ovládla zimnice. Cítil jsem, že mnou opět prostupuje horko. Zachvacovala každou část mého těla, a přitom mi byla zima. Klepal jsem se zesilující se horečkou, ale současně s tím, jsem začínal mít divný pocit, že musím něco nutně udělat. Hned teď, jinak se stane něco špatného. Snažil jsem se pohnout Možná jsem chtěl slézt z postele a někam jít něco udělat. Ale co? Nedokázal jsem se však ani posadit. Něčí ruce mě jemně zatlačily zpět na postel.
„Ji...Jirou...Jirou...“ šeptal jsem dokola.
I přes zavřená víčka jsem vnímal namodralé světlo, které se přiblížilo k mé hlavě.
„Chci jít... za...“ ještě víc jsem v ruce sevřel dýku. „Půjdeme... domů... společně...“
Náhle jsem pocítil nové teplo. Nebyla to horečka, bylo to jiné. Uklidňující... I přes všechnu tu bolest a horkost jsem cítil teplé dlaně na svých spáncích.
„Chci...“ přestal jsem jednou rukou svírat dýku a zvedl ji, abych chytl Tameho ruku, kterou jemně tiskl k mé hlavě. „... jít za Jirou...“ hlesl jsem skoro neslyšně.
Neměl jsem už žádnou sílu. Tak moc jsem ho chtěl vidět. Tak moc jsem s ním chtěl mluvit, jít za ním, ale neměl jsem už žádnou sílu. Pustil jsem Tameho, a moje ruka dopadla na postel. Přestával jsem pomalu vnímat, co se kolem mě děje. Poslední věc, kterou jsem si s sebou vzal do hlubokého bezvědomí, byl Manzův stisk na mé ruce a jeho roztřesený hlas.
„Nemůžeš jít za ním... nedovolím to...“