Byla to zvláštní noc. Dostal jsem se tak blízko svému domovu, a místo, abych se vrátil za svými, běžel jsem úplně na jinou stranu. K sousednímu vlčímu rodu, kde jsem chtěl požádat o pomoc.
Mugena jsem znal a doufal jsem, přál jsem si, aby vyslechl mou prosbu a pomohl mi.
Myslel jsem si, že je už všechno ztraceno, když mi nejprve pomoc odmítl, ale nakonec...
Jsem teď součástí jeho smečky, která míří do mé země. K mému městu, pomoct našim lidem...
Bylo to tak silně emotivní, že i po cestě zpátky jsem se celou dobu skoro třásl tím, jak moc to na mě působilo.
Obrovská skupina vlčích bojovníků, přičemž část z nich byla oblečena ve vlčím kožichu, a v čele se mnou a Romem jsme běželi jako předvoj, protože jsme byli daleko rychlejší než ti, kteří měli lidskou podobu a byli plně ozbrojeni.
Sníh nám sice ztěžoval cestu, ale proto, že ho začalo ubývat, tak zpomalení nebylo až tak velké. I přesto jsem měl pocit, že cesta k našemu městu je nekonečná.
Pozoroval jsem všechno kolem sebe, lesy, vzdálené kopce, jestli neuvidím nějaký náznak toho, že by se Merin pohnul dopředu. Pozoroval jsem místo před sebou, kde začínala naše vesnice. Byť stále tma, přeci jen jsem měl strach, abych nezahlédl žlutočervené záblesky, které by daly najevo, že vesnice hoří. Toho jsem se strašně bál.
Toho, že přijdeme pozdě.
Ale v duchu jsem stále doufal, že to bude přesně tak, jak říkal Yakei. Věřil jsem jeho slovům a jeho zkušenostem, které získal během své služby pro krále. Ale i přesto jsme neměli času nazbyt. Čím víc se blížil druhý den, tím větší jsem měl strach, že to nestihneme.
Museli jsme se dostat k našemu městu ještě před setměním druhého dne.
Byl jsem unavený. Putování ze Sněžného království až sem, k Mugenovi, bylo dlouhé a únavné. Ale přesto jsem si to nepřipouštěl. Jediné, co mě teď hnalo dopředu, co mi dodávalo sílu, byl strach o naše lidi.
Chtěl jsem se s nimi všemi vidět. Chtěl jsem vědět, že jsou v pořádku, ať už by se jednalo o Manza, mámu, Shinu nebo ostatní, které jsem znal, a v tuhle chvíli jsem je všechny bral jako svou rodinu.
Zima, která v noci panovala, pomalu povolovala s prvními slunečními paprsky, které ozařovaly vrcholky kopců a hor, méně či více vzdálených. Sníh na holých pláních se třpytil tak, že jsem občas musel přivřít oči.
Udělali jsme si dvě malé přestávky, kdy jsme se snažili odpočinout, jak nejvíc to šlo, a dodat síly jídlem, o které se vlci se mnou byli ochotni podělit, aniž bych je o to musel požádat.
Byla to zvláštní skupina, která mířila k mému městu. Jen menší počet vlků zůstal na hranicích našich území, aby byli na stráži, kdyby přeci jen někdo z nepřátel pronikl dále a chtěl na ně zaútočit.
Menší část naší skupiny vždy běžela napřed ve vlčích podobách. Pozorovali jsme okolí, zajišťovali správné místo k odpočinku, vyhledávali jsme ty nejkratší, a přitom nejpřístupnější cesty, přičemž jsem dost pomohl s výběrem, protože jsem naši zemi znal nejlépe. Nehleděl jsem na to, že jsou to vlci ze sousedního rodu, kteří by mohli mých znalostí jednou využít. Pro mne bylo teď hlavní dostat se k městu včas.
Druhá, větší část, kterou vedl Mugen, se v lidských podobách přesouvala za námi svým vlastním tempem, které ani tak nebylo pomalé. Jménem jsem znal jen pár z nich, s kterými jsem stihl prohodit pár slov. Ale ve chvílích, kdy jsme odpočívali, jsem byl hlavně ve společnosti Romeho, a pak Mugena, když nás se svou skupinou dohnal. A shledal jsem tyto krátké rozhovory, jako velmi zajímavými a poučnými. Rome byl opravdu pravá ruka Mugena. Tak moc, až jsem je začal podezřívat, že by ti dva snad mohli tvořit pár. A bylo jasné, že pokud by se někdy Mugenovi něco stalo, Rome by byl ten, kdo by svrhnul následujícího krále a zaujal by místo alfy za Mugena.
Oba dva byli velice chytří a dokázali se rozhodovat jako jeden. Nemuseli si kolikrát ani nic říkat, aby ten druhý pochopil, co se po něm chce. Tak nějak mi přišlo, že v tomhle nejsme já a Manzo vůbec podobní. Co chybí mně, to doplňuje Manzo. Ale já Manzovi přitom snad ani nemám co doplňovat.
Bylo po poledni, když jsme byli už blízko města. Zastavili jsme v lese, na opačné straně, než měl dorazit Merin. Rome vyslal tři vlky, aby šli obhlédnout situaci a co nejdříve se vrátili se zprávami, jak to vypadá, abychom se podle toho mohli zařídit.
Už dávno, někdy před svítáním, bylo rozhodnuto, jak budeme postupovat. Ale museli jsme vědět, jestli se na straně sněžných vlků něco nezměnilo.
Trvalo nějakou chvíli, než dorazila Mugenova skupina. Skoro se stmívalo, když se konečně ukázali, zatím co my hlídali okolí a průběžně vysílali zvědy.
„Merin se zastavil ještě po poledni. Pokud vyjdou po půlnoci, tak budou u města před svítáním. Takže počítám, že vyrazí už dříve. Zatím je nejspíš nikdo nezpozoroval, aspoň se to tak jeví, protože ve vesnici byl klid. Normální běžný život,“ hlásil jeden z nich, který se právě vrátil.
„Musíme počítat s tím, že opravdu vyrazí dříve,“ zamyslel se Mugen. „Před svítáním už bývá dost vlků vzhůru a mohli by varovat ostatní. A tomu budou chtít zabránit. Sice se boji nevyhnou, ale čím dříve zaútočí, tím víc a rychleji se zbaví případných bojovníků. A v boji je moment překvapení velkou výhodou. Nepřítel může napáchat obrovské škody, než se vesnice či město vzpamatuje z šoku a zmatku, který se tím způsobil.“
„Měli bychom vyslat varování k vašemu králi,“ ozval se Rome, který tu, sem a tam, přecházel zahalený v Mugenově plášti.
„Já půjdu,“ hned jsem vyskočil na všechny čtyři a ohlížel se po svých věcech.
„Ne,“ okamžitě mě zastavil Mugen.
„Proč? Keri mě zná, bude mi věřit!“ zvedl jsem k němu svou vlčí hlavu.
„Vzpomeň si, co jsi mi říkal o tom, když jsi běžel za mnou,“ dřepl si Mugen, aby byl ke mně blíž. „Říkal jsi, že jsi vyslal varování, když jsi běžel za námi. A my teď, plně ozbrojeni a ve velkém počtu, táhneme k vašemu městu. Musíš zůstat s námi. Co se stane, když se tam objevíme zničehonic? Můžou na nás zaútočit dřív, než nás vyslechnou. Můžou si myslet, že zrovna my jsme ti nepřátelé...“
Položil mi svou velkou ruku na hlavu mezi uši, aby mě přibrzdil a donutil se nad tím opravdu zamyslet.
„Když půjdeš s námi, tohle riziko se výrazně sníží. Nechceme, aby se nakonec místo pomoci, mezi námi strhla bitva dřív, než dorazí Merinova skupina.“
Díval jsem se na něho a jeho ruka na mé hlavě mě pomalu uklidňovala. Opravdu jsem chtěl hned vyběhnout k městu a varovat všechny před blížícím se nebezpečím.
Kdybychom my měli takového krále, tahle situace by nejspíš nikdy nenastala, a já bych snad ani nikdy neměl snahu stát se králem jen proto, abych shodil z trůnu svého otce, kterého jako krále ani neuznávám.
„Probereme si ještě jednou, na čem jsme se domluvili, abych si byl jistý, že všichni máme jasno. Není toho sice moc, ale jistota je jistota. Posaď se a odpočiň si. Za chvíli vyrazíme, a je potřeba, abys nabral síly,“ ukázal mi Mugen, abych vzal na sebe lidskou podobu stejně jako Rome a ostatní.
Hned jsem dostal do ruky jeden z těch bylinných odvarů, které sice nebyly horké, protože jsme nechtěli rozdělávat oheň, ale účinek a sílu měly i tak.
Opravdu jsme se nezdrželi dlouho. Znovu jsme jen zopakovali to, co jsme si už předtím řekli, abychom se ujistili, že to všichni ví a nikdo nebude tápat, až přijde na věc. A když se začalo šeřit, vyrazili jsme... Všichni ve vlčích podobách se rozběhli na různá místa, odkud měli sledovat přístupovou cestu do města, připraveni zaútočit, kdyby bylo potřeba. Stejně postupovali bojovníci v lidských podobách, ale ti byli o něco pomalejší a museli být opatrnější.
Jako poslední vyrazila Mugenova skupina, čítající asi dvacet bojovníků, včetně mně.
My jsme se neskrývali, ale přesto jsme byli opatrní, hlavně když jsme vyšli na planinu, kudy vedla široká cesta do vesnice a dál do města. Šel jsem vedle Mugena se vztyčenou hlavou, a snažil jsem se nedát najevo, jak moc nervózní jsem. Slechy jsem neustále natáčel po jakémkoliv zvuku či šelestu, co chvíli jsem větřil, zda neucítím nějaký pach, který by se mi nelíbil.
Celý náš plán byl hodně jednoduchý. Vlastně nic speciálního to nebylo, ale mohlo to mít dostatečně velký účinek na nepřítele. Ale co se mi stále honilo hlavou, byla poslední Mugenova slova těsně předtím, než jsme vyrazili na poslední úsek cesty.
„Pokud mě zradíš, pokud ucítím jen náznak něčeho nekalého, zabiju tě, Katashi. A když ne já, tak kdokoliv z mých lidí. A pak... Přej si, aby se to nestalo, protože v tu chvíli už nebudu dobrý soused a bude mi jedno, kolik vlků z vaší smečky přežije, je ti to jasné?“
Šli jsme bez loučí, a jen naše kroky mohly prozradit, že se blížíme k vesnici. Nebylo proč se skrývat. Mugen byl král, a jako takový měl právo vejít do města i neohlášený. Jenže tentokrát vešel s ozbrojenou skupinou, což okamžitě vzbudilo pozornost vlků, kteří se v tuhle dobu pohybovali venku.
Jako první k nám přistoupil strážce, který měl právě službu ve vesnici.
„Máme zprávy, že by se v okolí měli pohybovat ozbrojení muži. Co tu chcete vy?“ zeptal se strážce, jen co se před námi zastavil.
Podezřívavě si prohlížel celou naši skupinu, a bylo vidět, že už v duchu uvažuje nad tím, jestli jsme přišli ve zlém, nebo ne.
„Jdeme za králem!“ ozval se pevným hlasem Mugen. „Nech nás projít!“
„Nemůžu, ne dokud král nedá svolení.“
„Nebudu tady stát a čekat, kdo ví, jak dlouho. Situace je vážná, a já, Mugen, alfa smečky, můžu projít bez ohlášení!“
„Ano, ale neozbrojený!“ nedal se odbýt strážce a mávnul rukou.
Z poza domků vystoupili další čtyři strážci a opatrně se k nám přiblížili.
„Odložte zbraně a necháme vás projít!“
„Zbláznili jste se?!“ zvýšil Mugen hlas. „Musím mluvit s králem hned. Opakuji, že situace je vážná!“
„Víme! A právě proto nepustím nikoho dál jen tak!“
Mugenova, stejně jako strážcova ruka, dopadla na jílec meče. Začalo tu vznikat napětí, které vůbec nebylo teď tou nejlepší variantou.
„Přestaňte!“ vystoupil jsem ze skupiny a postavil se mezi ně.
Strážce se na mě překvapeně podíval, ale ruku z meče dolů nedal.
„Katashi?“ ozvalo se za ním.
Otočil jsem se po známém hlase. Za strážcem se objevil Kaida a překvapeně se na mě díval.
„Kaido! Musíme okamžitě za Kerim! Je to nutné a opravdu to nepočká!“
„Proč za Kerim?“
Všichni do jednoho jsme se po jeho otázce zarazili. Mugen se napřímil, a o něco pevněji sevřel v ruce jílec meče.
„Víš, kdo jsem?“ zeptal se Kaidy bez vytáček.
„Ano, vím, Mugene,“ mírně Kaida sklonil hlavu.
„A ty se ještě ptáš, proč chceme jít za Kerim? Proč? Je snad něco divného na tom, že chci mluvit s alfou vaší smečky?“
„Kaido!“ vyštěkl jsem i já, protože jsem to už nevydržel. „Merin sem táhne se svými bojovníky! Potřebujeme mluvit s králem! Dříve, než někdo zemře! Kaido, prosím tě!“
Kaida se na moment zarazil. Odstrčil srážce a postavil se přede mne a Mugena. Oba, i naši skupinu, si pozorně prohlédl. Mírně se zamračil a pak zavrtěl hlavou.
„Víme o Merinově návštěvě, Katashi. Král Hikaru ho očekává...“
„Cože?!“ vykřikl jsem a změnil se bleskem v člověka.
Chtěl jsem popojít ke Kaidovi blíž, ale v tu chvíli mě silná rána srazila k zemi. Dopadl jsem do rozšlapaného sněhu. Zatmělo se mi před očima a na těle jsem ucítil tlak, když mi něčí těžké tělo zakleklo do zad.
„Říkal jsem ti, že tě zabiju, jestli ucítím jen náznak zrady!“ zavrčel vztekle Mugen těsně u mé hlavy.
„Ne... Nevím o ničem!“ zachrčel jsem, když jsem konečně popadl dech. „Keri má být král! Dostal jsem dopisy! Četl jsi je!“
Chraptěl jsem, jak jsem byl omráčený z té rány, a v šoku z toho, co řekl Kaida. Nezmohl jsem se na žádný odpor. Byl jsem z toho tak vedle, tak vyveden z míry, že jsem jen hleděl na Kaidovy boty.
„Pusť ho!“ zaslechl jsem jeho rozkaz i přes to, jak mi hučelo v uších.
Další zvuk patřil meči, který se svými slovy vytáhl z pochvy, a já ucítil, jak sebou Mugen mírně škubnul.
Ostré zahvízdání se rozlehlo po klidné vesnici.
Mugen na moment povolil sevření, a já mohl konečně zvednout aspoň hlavu, i když se mi jeho dýka zakusovala do krku.
„Kaido! Co se děje?!“ znovu jsem se ozval i přes výhružné Mugenovo zavrčení.
Jeho skupina bojovníků se stáhla blíže k nám a utvořila kolem nás nepropustnou hradbu, když k nám z více míst začali přicházet další strážci naší smečky, a všichni do jednoho byli připraveni k boji.
„Kaido!“ křikl jsem, co mi tlak na krku dovoloval. „Merin sem táhne s celou smečkou! Chtějí nás napadnout! To není jen tak nějaká návštěva!“
„Keri není král už dva dny,“ ozval se Kaida polohlasně, jako by měl vůbec strach to vyslovit. „Hikaru si vzal post alfy zpátky. Ví, že sem Merin táhne a chce ho přivítat jako přítele. Čekáme na něho.“
V tuhle chvíli se mi málem zastavilo srdce. Nemohl jsem se skoro nadechnout... Jako by mě celého sevřela nějaká obrovská ledová ruka a rozhodla se mne nadobro rozdrtit.
„Sebral mi dopisy od Keriho, zavřel mě v kobce a zabil všechny vlky, kteří šli do Sněžného království! Kaido!“
Bylo mi skoro do breku, jak jsem byl zoufalý. Potřeboval jsem, aby mi věřil, ale tak těžko mi bylo, když jsem promluvil o smrti ostatních.
„Merin zabil i Jirou...“ polkl jsem slzy, které se chtěly tlačit ven. „Zabil ho mojí dýkou jen proto, že mě Jirou chránil... A mě... já... kdyby nebylo některých vlků, zemřel bych tam taky. Jen díky tomu, že Merin odešel ze zámku, se jim podařilo dostat mě z kobky ven...“
I když tu napětí doslova trhalo vzduch na kusy, v tuhle chvíli nikdo neřekl ani slovo. Jako by všichni naši strážci potřebovali vstřebat ta slova, která jsem tu vyslovil do nočního ticha.
Spousta z nich Jirou znala, měli ho rádi. Znali posla, který mi měl doručit dopis. Věděli, koho Keri vyslal ve skupině, aby mě přivedli domů. Já ne, já zatím mohl jen odhadovat, kdo tu už není a teď je potravou pro mrchožrouty v té chladné zemi.
Všichni do jednoho mlčeli, a někteří i meč sklonili k zemi.
„Merin není přítel. Merin jen chce naši zemi, aby tu mohl vládnout. Chtěl ošálit mého otce, s kterým by manipuloval podle toho, jak by se mu to hodilo. A taky se mu to povedlo. Merin je špatný král. V jeho rodu se ho skoro všichni bojí, jen pár jeho vyvolených stojí na jeho straně. Nikdo z ostatních mu nevěří...“
Tíha na mém těle povolila. Mugen vstal a schoval dýku. Popadl mě za paži a zvedl ze země.
„Podívej se na něho,“ ozval se přísně ke Kaidovi i ostatním, a ukázal na mě. „Přišel k nám pro pomoc. Utekl, a místo toho, aby běžel rovnou domů, zamířil k nám, i když riskoval, že ho zabiju. Máš snad pocit, že to, co ti... co vám teď řekl, je lež?“
Pokynul rukou, a jeden z jeho chlapů schoval meč do pochvy a přešel k nám. Sundal z ramene vak, ve kterém nesl mé věci. Zahrabal v něm, a pak ten balík hodil před nás na zem.
I v tuhle chvíli, i přesto, co se dělo, mi stejně probleskla hlavou myšlenka, jak jsou Mugenovi vlci sehraní, že jim jen stačí gesto a oni vědí, co mají dělat.
Sehnul jsem se k němu, rozvázal ho, a pak jsem z něj vytáhl svou dýku zabalenou v Jirouově zakrvácené haleně. Narovnal jsem se a natáhl jsem ruce ke Kaidovi.
Ten nejprve váhavě pohlédl k Mugenovi a jeho vlkům, aby se ujistil, že mu nic nehrozí, a pak teprve přistoupil ke mně blíž. Natáhl ke mně ruce, ale místo toho, aby si vzal halenu a podíval se, co v ní je zabaleno, popadl mě za ruku a přitáhl si mě blíž.
„Pojď sem s tím ohněm,“ promluvil na jednoho ze strážců, aniž by ze mě spustil pohled.
Ucítil jsem teplo, když se louč přiblížila k mému obličeji, a trochu jsem cuknul ze strachu, že se popálím. Kaida mě však pevně chytl za bradu a zadíval se mi do obličeje.
Musel v něm vidět všechno...
Nejen v mých očích, které vysílaly zoufalý pohled prosící o pomoc, ale i to, co jsem prožil. Všechny ty modřiny i rány, které se nestačily za tu chvíli zahojit, a nejen v obličeji, ale i různě po těle, které zdobily i odřeniny utržené na Merinově zámku a při útěku. Všechny ty šrámy na duši, které jsem za tu jednu jedinou zimu utržil, odloučený od své smečky, od svých nejmilejších.
„Nemyslel jsem si, že když tam půjdeš, že takhle dopadneš. A to jsem ti přitom sám říkal, aby ses otci neprotivil a byl silný...“ povzdechl si Kaida a pustil mě.
Vzal si do ruky Jirouovu halenu a rozbalil ji. Přizvedl si ji i s dýkou k nosu a přičichl si k ní.
„Merin mě předhodil svým vlkům,“ zavrčel jsem tiše a přitáhl si kolem těla plášť, který mi někdo přehodil přes ramena. „Nechal ho, ať si se mnou dělá, co chce, a sám se díval, jak... jak mě... Jirou na toho vlka vyběhl z úkrytu a na poslední chvíli ho zastavil. Zabil ho. A za to mu Merin sám osobně mou dýkou probodl srdce, Kaido. Nikdy jsem nezažil nic bolestivějšího než to, když přede mnou umíral můj přítel, a já s tím nemohl nic dělat. A on ho prohlásil za zrádce, prohlásil, že chtěl napadnout krále, a přitom to vůbec nebyla pravda. Takový člověk si nezaslouží přátelské uvítání...“
„Chcete mít takového krále?! Takového, který vede váš rod do záhuby?!“ zvolal najednou silným hlasem Mugen, až sebou všichni trhli.
Až na jeho vlky, kteří nejspíš na tohle byli zvyklí a ani při jeho slovech se nehnuli z místa.
Naši vlci se všichni do jednoho zarazili. Dívali se střídavě na mě a na Mugena, a bylo vidět, že vážně přemýšlí o mých i jeho slovech.
Než však stačil kdokoliv z nich něco říct, ozvaly se rychlé kroky, jak k nám někdo běžel.
„Kaido!“ volal do toho ticha další zadýchaný hlas. „Kaido, jde sem Hikaru.“
Mladý vlk, který musel nastoupit teprve tuhle zimu, protože jsem ho moc neznal, doběhl ke Kaidovi, aniž by se pozastavil nad touhle situací, která tu panovala.
„Proč sem jde?“ otočil se na něho Kaida.
„Chce jít Merinovi naproti. Má zprávu, že se Merin dal do pohybu,“ odpověděl zadýchaně mladý strážce a ukázal směrem k městu, odkud bylo vidět několik pohybujících se světel.
Průvod osvětlený loučemi se k nám přibližoval docela rychle. Museli ze zámku vyrazit ve chvíli, kdy jsme se tady zastavili.
„Nesmíme dovolit, aby se s ním Hikaru setkal!“ křiknul jsem na všechny. „Nesmíme to dovolit, jinak tu bude vládnout Merin, ne Hikaru! Mugen se vás už ptal, a teď se ptám já... Chcete, aby vám vládl někdo jako on?! Jste snad slepí, že nevidíte, do čeho nás Hikarovo vládnutí žene?!“
Všichni se vrátili pohledem ke mně. Všichni do jednoho, včetně Mugenových lidí. Nejspíš nečekali, že budu schopen se takto ozvat. Já, který se sice stavěl otci na odpor, ale jinak se na nic nezmohl.
Ale tentokráte je to jiné...
„Poznal jsem, co je Merin zač! Nemůžeme mu dovolit, aby přivedl náš rod do záhuby. Cením si krále Mugena. Vládne svému rodu dobře a moudře, a všichni mu bezmezně věří. A taky proto jsem ho požádal o pomoc! Je to dobrý vlk, rozhodl se mi... nám... pomoci, i když nemusel! Mohl zůstat na svých hranicích, a jen si je hlídat! Nechci si znepřátelit rod, který nám vyšel na pomoc! Nechci, aby se tu Merin roztahoval! Nedovolte to Hikarovi. Hikaru... Můj otec, není dobrý král!“
Ač jsem to byl já, kdo tady mluvil silným hlasem, aby ho bylo slyšet všude, kde jen bylo možné, i přesto mi při mých slovech vstávaly chlupy na těle. Mrazilo mě z toho, že jsem získal tu odvahu promluvit ke všem, kteří tu byli. Mrazilo mě z toho, že se všichni do jednoho na mě dívali a poslouchali. Nikdo z nich mě jedinkrát nepřerušil. A když jsem skončil, začalo se ozývat tiché mručení a vrčení. Ale ani jedno nebylo namířeno proti mně.
Mugen jen tiše stál, stejně jako jeho vlci, a pokyvoval hlavou. Ani on neřekl jediného slova. Dobře věděl, že tohle je teď na mě a na našich vlcích. Věděl, že musím něco udělat bez jeho pomoci, abych ostatním otevřel oči.
„Takhle mluví pravý král,“ nakonec se přeci jen ozval a položil mi ruku na rameno, jako uznání mých slov. „Jeho byste měli poslouchat, protože to, co říká, je pravda. I my máme zprávy o tom, že sem Merin táhne a rozhodně nejde na přátelskou návštěvu. Jde s ním skoro celá smečka jeho nejlepších bojovníků. A pokud mu dovolíte sem vstoupit, pokud ho uznáte za přítele, budu já ten, kdo proti vám pozvedne meč!“
Nevím, která slova vlky víc šokovala. Jestli moje nebo Mugenova. Ale jak Kaido, tak i ostatní viděli, že jsme pevně rozhodnuti, že si stojíme za svými slovy...
„Co chceš udělat, abys Hikaru přesvědčil o tom, co jsi nám teď řekl?“ zeptal se mně po chvilce, kdy se světla loučí ještě víc přiblížila a nebude dlouho trvat, a budou všichni na doslech.
„Proč není Keri král? Jak se mohlo stát, že za tak krátkou chvíli převzal otec zpátky post Alfy?“ zeptal jsem se místo odpovědi.
Kaida se zarazil a rozhlédl se po ostatních. Jako by sám tápal v tom, co se vlastně před dvěma dny stalo, a ostatní na tom byli stejně.
„Nevíme,“ sklonil mírně hlavu a pokrčil rameny. „Bylo to celé zvláštní. Ale bylo u toho několik svědků, když Hikaru znovu vyzval Keriho na souboj. Keri... No, prý vypadal, že s ním měl hodně potíže, jako by ztrácel sílu. Ale podle svědků všechno proběhlo podle regulí...“
Zarazil jsem se. Znovu jsem pohlédl k cestě, odkud už byly slyšet zvuky doprovázející celý ten průvod.
Podle toho, co Kaida říkal, začínal jsem mít pocit, že se tohle všechno podobá tomu, jak si získal svůj post Merin...
„Jak je na tom Keri?“ zeptal jsem se opatrně, protože jsem se bál odpovědi.
„Je zraněný, ale žije. Hikaru mu okamžitě odebral hodnost královského kováře. Nesmí už se k zámku ani přiblížit, a pokud to poruší, vyžene ho.“
„A co Manzo?“ můj has zněl ještě tišeji a roztřeseněji, když jsem zmínil tohle jméno. „Manzo se tomu nepostavil?“
„Manzo...“ Kaida se zarazil a otočil se k městu. „Manzo se proti tomu ohradil, dokonce hned vyzval Hikaru na souboj, ale nevyhrál. Manzo je-“
„Cože jsi to řekl?!“ vykřikl jsem. „Jak mohl můj otec vyhrát nad někým jako je Keri a Manzo! To je nemožné! Vždyť oba dva jsou silnější než můj otec! Jak se to mohlo stát?!“
Kaida otevřel pusu, že něco řekne, ale vzápětí se znovu otočil k městu. Díval se na celý ten průvod asi třiceti vlků, kteří došli až skoro k nám. Mohl jsem rozeznat už i jednotlivé tváře každého z nich.
Začal jsem se třást, když jsem mezi nimi zahlédl tu jednu...
Netřásl jsem se zimou, nebo nervozitou Třásl jsem se vzteky, který doslova rychlostí úderu blesku zachvátil mé tělo i mou hlavu. Nechápal jsem, jak Manzo a Keri mohli prohrát s mým otcem. Nechápal jsem nic z toho, co mi tady Kaido řekl. A v momentě, kdy jsem svého otce uviděl, ten vztek nabral na takové síle, že jsem okamžitě začal vrčet a cenit zuby. Shodil jsem ze sebe plášť, a i když mě Mugen chytil za rameno a snažil se mě zastavit, vytrhl jsem se mu.
„Nedovolím, aby tu vládl někdo jako ty!“ zakřičel jsem na něho i přesto, že jsem byl jen dva kroky před ním.
„Taky tě zdravím, synu,“ ignoroval to, co jsem řekl. „Pokud vím, tak máš být v Merinově království.“
„Utekl jsem, a víš proč? Protože mě zavřel do kobky jako toho nejposlednějšího lapku! Zabil Jiroua, zabili i posla! A taky doprovod, který vyslal Keri! Proč? Protože jsi neschopný král, který mu tohle všechno dovolil!“
Byl jsem rozčílený, zatímco se otec tvářil klidně, jako bychom si tu podívali o hezkém počasí.
„Kdo ví, jak to bylo. Od samého začátku se mi protivíš. Od první chvíle, co sem Merin přišel, jsi stál proti němu. Odmítal jsi poslušnost, a počítám, že v jeho království to bylo taky tak. Nebo nemám pravdu?“ usmál se na mě, jako by on byl ten vítěz.
Za sebou jsem zaslechl tiché, ale výhružné zavrčení. Jediný Mugen si v tuhle chvíli mohl dovolit vyjádřit nesouhlas s otcovými slovy.
„Jdi na zámek,“ pokračoval otec, jako by tam ostatní ani nebyli. „Mám teď důležitější věci na práci než se s tebou dohadovat. Jdu naproti Merinovi, a až se i s ním vrátím na zámek, pak si promluvíme. A půj-“
„Nikam nejdu! Ani ty nikam nepůjdeš! Nedovolím, aby sem Merin páchnul, byť jen jednou nohou. Useknu mu ji, pokud to udělá! A tobě taky, pokud ho sem přivedeš!“ znovu jsem na svého otce zakřičel.
„Tak dost!“ tentokrát zařval on, protože poslední věta ho nejspíš naštvala. „Porušil jsi můj příkaz! Měl jsi zůstat ve Sněžném království! Teď to kvůli tobě budu muset všechno napravovat! A budu rád, když Merin přijme moji omluvu!“
„Tvoji omluvu! Ne, moji, nebo jejich!“ rozkřikl jsem se znovu a rukou jsem ukázal na ostatní vlky. „Nikdo nechce, aby nám tu vládl Merin! Nikdo!“
„Jak si dovoluješ!“ otcův hlas se o něco ztišil, ale o to výhružněji zněl. „Okamžitě se vrátíš na zámek a tam na mě počkáš!“
„Nikam nepůjdu! To raději...“ nedopověděl jsem.
Ať už jsem byl naštvaný a rozčílený, jak chtěl, přesto mi nešla slova o mém odchodu z pusy.
Já nechtěl odejít. Tohle byl můj domov, tohle byl můj rod, kde jsem se narodil, a kde jsem chtěl zestárnout. Tady jsem měl své blízké, které jsem nechtěl opustit.
„Odveďte ho na zámek a zavřete ho do kobky!“ mávnul otec rukou ke stráži. „Nemám čas se tu s ním dohadovat.“
Strážci udělali bezděčný pohyb vpřed po otcových slovech, ale vzápětí se zarazili a zůstali stát. Otec se k nim překvapeně otočil, ale jeho pozornost k sobě přitáhl Mugen, který zatím po celou dobu naší slovní potyčky mlčel.
„Hikaru,“ promluvil na mého otce. „Je to vaše věc, váš spor, ale měl bys svého syna vyslechnout. V mnoha ohledech je prchlivý, horkokrevný, ale rozhoduje se na základě toho, co mu říká jeho srdce, že je pro váš rod to nejlepší A když k tomu přičteš i to, co prožil ve Sněžném království, a to, že Merin sem táhne s ozbrojenými muži, neřekl bych, že tentokrát jedná neuváženě. Jsem proti Merinovi, a pokud neuznáš, že to, co říká Katashi, je pravda, může se stát, že nakonec budeme stát proti sobě. A dobře víš, že nemáš proti nám šanci, i kdyby ti Merin chtěl pomoci.“
Otec se na něj otočil a přemýšlel, jak si to teď má přebrat. Nejspíš si myslel, že nikdo nebude stát na mé straně. Že on, jako král, tu má hlavní slovo, a nikdo mu nebude odporovat. Ale Mugen byl král, stejně jako on. Mugen by mohl být do budoucna velkou hrozbou, pokud by se postavil proti našemu rodu.
Otec na moment zaváhal, ale potom roztáhl svá ústa v úsměvu a popošel k Mugenovi blíž.
„Máš pravdu. Tohle je naše záležitost, do které bys neměl mluvit. Ale trochu ti to vysvětlím, abys měl jasno. Katashi od samého začátku dělá všechno proti tomu, aby se mi stavěl na odpor. Je to jen jeho mladická nerozvážnost a chuť ukázat se před ostatními,“ mávnul ke mně rukou. „Budu rád, když mě doprovodíš k Merinovi. Uvidíš, že najdeme společnou řeč. Nemusí mezi námi vznikat žádné nepřátelství.“
„Já sám se postavím na Mugenovu stranu, pokud sem přivedeš Merina!“ skoro jsem chraptěl, jak jsem celou dobu na otce křičel.
Oba dva byli překvapeni mými slovy tak, že se na mě otočili a nebyli schopni slova. Mugenovi muži se ale v tu chvíli pohnuli. Přiblížili se k nám, a svým rozestavěním a postojem dali jasně najevo, že budou stát za svým králem, a budou ho chránit svým vlastním životem.
To, co jsem řekl, byla slova zoufalce, který už nevěděl kudy kam. Ale byla to troufalá a silná slova vůči králi našeho rodu. Byla to jasná výhružka, že budu bojovat na Mugenově straně.
V tuhle chvíli by mě mohl okamžitě zabít jako zrádce...
„Odveďte ho, okamžitě!“ zahřměl jeho hlas. „Postavil se králi, postavil se proti svému rodu! Bude souzen jako zrádce!“
„Nenechám se odvést!“ také jsem znovu zvýšil hlas. „To ty jsi ten zrádce, když dobrovolně předáváš náš rod sněžnému králi! Tebe by měli soudit!“
Ať už jsem předtím řekl cokoliv, tak tohle bylo už moc. Dovolil jsem si vystoupit proti králi, a navíc jsem ho obvinil, že je zrádce. Všichni byli tak šokovaní, včetně Mugena, že opravdu tu zavládlo naprosté ticho.
„Jak sis mohl dovolit?!“ zavrčel na mě výhružně otec, který jako jediný byl schopen promluvit. „Zavřete ho!“
Znovu ke mně mávnul rukou, ale k jeho údivu se nikdo ani nehnul.
„Tak slyšeli jste?! Dal jsem vám rozkaz! Nebo taky chcete být souzeni jako zrádci!“
„Nikdo z nich zrádce není!“ nečekaně jsem natáhl ruku k jednomu z vlků a vyrval jsem mu z ruky meč, aniž by stihl zareagovat. „Nikoho nebudeš obviňovat! Ty ne! To já tě obviňuji, to já budu mít to právo tě soudit! Vyzývám tě na souboj, Hikaru! Už nebudeš víc králem!“
Než se otec stihl vzpamatovat, vyběhl jsem proti němu. Na poslední chvíli uskočil, a snažil se co nejrychleji tasit meč. Ale byl tak v šoku, že se mu to povedlo až na podruhé, kdy jsem se k němu znovu přiblížil. Tak, tak, že stihl uhnout mému meči, který mu prosvištěl těsně u obličeje.
Najednou bylo kolem nás prázdno. Nikdo neměl snahu vstoupit do našeho souboje. Nikdo neměl snahu mě zastavit, i když král rozkázal, aby mě odvedli na zámek a zavřeli.
Všichni do jednoho se stáhli do bezpečné vzdálenosti, a jen sledovali, co se děje.
Nevím, jestli chtěli, abych vyhrál já nebo otec. Ale tentokrát opravdu nikdo z nich neuposlechl otcův rozkaz, a po mé výzvě už ani nemohli.
Otec byl vzteky bez sebe. Přede všemi jsem mu odporoval. Křičel jsem na něho, vyzval jsem ho k souboji. Tentokrát to nebylo, jako předtím na zámku. Tentokráte tu bylo plno svědků, včetně sousedního krále. A já otce svým chováním ponížil.
Víc zuřit snad ani nemohl. Výraz v jeho obličeji, který měl, když se na mě vrhnul, jasně říkal, že mě na místě zabije. Že se už nebude starat o to, aby mě nechal na živu, a pak potrestal. Tentokráte ne.
Tentokráte jsem to vyhnal tam, kde se zapomíná na to, že proti sobě stojí otec a syn.
Teď jsou to dva soupeři, kteří bojují na život a na smrt.
Věděl jsem, že v boji s mečem proti němu nemám šanci. Ale za dobu, co jsem byl u Merina, mě Yakei naučil mnoha věcem, které jsem teď mohl zužitkovat.
Měl jsem však nevýhodu, že jsem byl nahý, a mé bosé nohy podkluzovaly na ušlapaném sněhu.
I přesto, že byla zima, za chvíli mi tekl pot po holých zádech, a zprudka jsem oddechoval při každém dalším výpadu. Musel jsem vynaložit všechny své síly, které jsem po tom putování ještě měl, abych se mu ubránil. Jeden úder střídal druhý. Chvíli jsem útočil já, a nato otec, a já se musel bránit.
Dopadl jsem na záda, když jsem odrazil jeden z jeho silných úderů, a svezl jsem se po sněhu až k Mugenovým nohám.
„Nevzdávej to!“ na moment se ke mně sklonil, ale vzápětí uskočil, když se nade mnou mihnul stín, a já jen na poslední chvíli uhnul meči, který se zabodl do zmrzlé země těsně vedle mé hlavy.
Síly mi pomalu docházely. Měl jsem už problém se zvednout na nohy, a otec to dobře viděl, a ještě víc zesílil své útoky.
On byl odpočatý, najezený, kdežto já byl unavený několika denním putováním a hladověním. Na těle mi přibyly další šrámy od našeho souboje, které jen doplnily ty, co jsem utržil u Merina na zámku a při svém útěku. Krvácel jsem na několika místech, zatímco otec měl jen rozervaný rukáv a rozseknutou nohavici, kde mu uniklo jen pár kapek krve. Pomalu získával svou jistotu a přesvědčení, že tenhle souboj je u konce.
Nebyla tady matka, která by ho zastavila, když se rozhodl mě s konečnou platností zbavit života. Už jsem skoro neudržel meč v ruce, když se ke mně rozběhl s úmyslem tohle všechno ukončit poslední ranou...
Neoběhl...
Náhle vykřikl bolestí, když proti němu nečekaně vyskočil vlk a zahryznul se mu do ruky tak silně, až zapraskaly kosti.
Meč mu vypadnul z ruky a zůstal ležet na zemi, zatím, co mě otec popadnul za kožich a snažil se mě servat dolů.
Nepustil jsem ho. Dopadl jsem na všechny čtyři a strhnul jsem ho sebou k zemi. Škubáním jsem jeho ruku táhl dál od jeho těla. Ani na chvíli jsem mu nedal možnost, aby vytáhnul dýku a mohl mě zasáhnout. Trhavými pohyby jsem ho táhnul po sněhu, zatímco on se mi snažil vyrvat ze zubů i za cenu, že by o tu ruku přišel.
Nevzdávej to, zněla mi pořád v hlavě Mugenova slova.
Po nich jsem si uvědomil, že vlčí podoba je poslední možnost, jak se svému otci postavit, aniž bych přitom umřel. Jako vlk jsem se dokázal vybičovat k větší síle. Stisk mých zubů byl jeden z nejsilnějších v našem rodě. Moje hbitost byla jednou z nejlepších mezi vlky. A právě tohle byla moje poslední šance, jak ukončit tenhle souboj a svrhnout krále...
Jako vlk jsem byl silnější než otec, a on to dobře věděl. Proto mi nikdy nedovolil se při našich soubojích změnit. Ale teď neměl čas mě zastavit. Nestihl mi zabránit v mé přeměně, která přišla jako blesk z čistého nebe.
A tenhle moment překvapení ho srazil na kolena.
Když se otec přestal vzpírat, ještě chvíli jsem stál s jeho rukou v tlamě a rychle oddechujíc jsem ho pozoroval.
Ležel na zemi, a jen se snažil mezi bolestivými steny popadnout dech. Jeho ruka byla skoro napadrť. Nechybělo mnoho, a já bych mu ji úplně svými zuby rozdrtil. A kdyby se nepřestal vzpírat, určitě bych to udělal. Teď to totiž nebyl můj otec. Teď to byl můj protivník, kdy jenom ten silnější vyhrává svůj život.
Přilehl jsem na břicho, abych mohl nabrat síly. Pomalu jsem uvolňoval stisk zubů.
Uválený sníh se okamžitě začal barvit do ruda, když se otci vyvalila krev doslova proudem.
Ztěžka dýchal a podle jeho zkřivené tváře bylo vidět, že trpí velkými bolestmi. Ale mě to bylo v tuhle chvíli jedno. Pro mě to byl soupeř, kterého jsem porazil...
Po chvilce jsem jeho ruku pustil úplně, a postavil jsem se zptáky na všechny čtyři.
Pootočil jsem hlavu k ostatním, abych si vyžádal jejich rozhodnutí, kdo jim bude vládnout.
Udělal jsem pár kroků ke Kaidovi a k Mugenovi, když se náhle ozvalo mé jméno.
„Katashi! Pozor!“
Stihl jsem pootočit hlavu ve chvíli, kdy vzduchem proletěla dýka. Její čepel se zaleskla ve světle loučí a měsíce, když obrovskou rychlostí mířila na můj bok.
Rychle jsem se přikrčil... Dýka rozčísla můj kožich na hřbetě, a pak se zabodla u Mugenových nohou.
Ani nevím jak, snad veden svým instinktem, najednou jsem se vzepjal a vyskočil proti svému otci, který se právě zvedal na nohy. Ještě nebyl ani v kleku, když jsem na něj doskočil, a svým těžkým vlčím tělem jsem ho srazil zpátky k zemi. Moje zuby se zabořily přes přehoz a halenu do jeho krku.
Musel jsem vynaložit dost síly, abych se mohl přes ty vrstvy do něj zahryznout.
Jen zachrčel, když se mé zuby prodraly skrz, a kolem krku mu oblečení začalo nasakovat krví.
Zuřil jsem.
Zuřil jsem tak moc, že jsem ho chtěl okamžitě zabít.
Zuřil jsem tak moc, že jsem nehleděl na to, že je to můj otec.
Tlamu jsem měl plnou slin, jeho krve a jeho vlasů, když jsem v čelistech drtil jeho krk. Pomalu, ale jistě jsem ukončoval jeho kralování.
Nebyl jsem pozorný. Zapomněl jsem na svou ostražitost, když se otec přestal hýbat po mém prvním útoku. Neuvědomil jsem si, že je stále schopen bojovat, a že neřekl ta důležitá slova...
„Vzdávám se...“ zachrčel pode mnou.
Ale já, jako bych neslyšel. Hučelo mi v uších a byl jsem úplně mimo sebe. Krev mi v těle doslova vařila a já nebyl schopen okamžitě na jeho slova zareagovat.
„Vzdávám se,“ ozval se znovu chraplavě a snad z posledních sil.
Jeho život visel na vlásku. Měl jsem ho doslova ve svých zubech, a jen na mě bylo, jestli ho ukončím.
„Katashi,“ ozval se náhle vedle mne o něco klidnější hlas, který patřil Mugenovi.
Položil mi ruku na hřbet a druhou na hlavu mezi uši, i když jsem výhružně vrčel, stále svírajíc otcův krk.
„Nechceš začít kralovat s tím, že hned porušíš jednu zásadu, že ne?“ zeptal se mě tiše Mugen.
Pak se narovnal, nechávajíc svoji ruku položenou na mé hlavě, a rozhlédl se po ostatních.
„Hikaru se vzdal! Všichni jsme to slyšeli! Je tu někdo, kdo nesouhlasí s tím, aby Katashi byl váš nový král?!“
Ticho, které nastalo, přerušovalo jen praskání loučí, mé tiché vrčení, a otcovo chrčení, jak mu docházely síly a opravdu měl už na mále.
„Souboj byl spravedlivý, a on vyhrál! Uznáte Katashiho jako alfu vaší smečky? Jako nového krále?!“
Mugenův hlas se nočním tichem nesl jako hromobití. Všichni jím byli doslova uchváceni, a já, když o něco víc přitlačil svoji ruku mezi mé uši, se konečně vzpamatoval.
Vyhrál jsem... Otec řekl ta slova, o kterých si myslel, že je od něj nikdy neuslyším.
Vzdal se...
Pustil jsem konečně jeho krk a zacouval jsem od něj dál, nespouštějíc z něj oči. Ale on už zůstal ležet a skoro se ani nehnul. Byl vyřízený. Krvácel a rány po mých zubech, byly devastující.
Bude rád, když bude moct svou ruku ještě používat. Bude rád, když přežije tuhle noc...
Žádnou lítost jsem ale vůči němu necítil. Ani on ji ke mně nikdy neprojevil. Necítil jsem k němu teď vůbec nic.
Jen prázdno jsem uvnitř sebe měl...
Zvedl jsem hlavu k nebi a silným hlasem jsem zavyl. Mé vytí, které se neslo do všech stran, oznamovalo, že já jsem se stal novým králem.
Najednou se začaly kolem mne ozývat výkřiky a vytí další vlků. Postupně mě uznávali za svého nového krále, a pokorně přede mnou klopili uši a skláněli hlavy.
Rozhlédl jsem se kolem sebe.
Doslova mě z toho všeho mrazilo, zvlášť, když jsem viděl, že se kolem nás začal srocovat dav vesničanů, které z domovů i v téhle noční hodině, vyhnal hluk probíhajícího souboje. Všichni do jednoho hlasově projevovali svou pokoru a uznání vůči mně.
Ještě nikdy jsem nic takového nezažil.
Vyhrál jsem. Porazil jsem svého otce. Jsem novým králem mého milovaného rodu.
Jsem nový Alfa...
Třásl jsem se po celém těle, byl jsem tak plný tím vším, tím novým pocitem, že jsem byl doslova na rozervání...
Znovu jsem pozvedl hlavu a vítězně jsem zavyl, abych ze sebe dostal aspoň trochu toho napětí, které stále proudilo mými žilami.
Po strašně dlouhé době několika generací, tohle byl první souboj, který se nekonal na zámku za zavřenými dveřmi.
Bojoval jsem za to, abych srazil svého otce z trůnu. Nebojoval jsem proto, abych ukázal, že jsem silný, silnější než on, ale bojoval jsem za to, abych ochránil náš rod...
A oni mají právo jako první spatřit svého nového krále, protože je chci ochránit před tím, co se na nás žene.
Stále jsem se z toho nemohl vzpamatovat. Jen Mugenova ruka na mé hlavě mě držela při smyslech, a postupně uklidňovala.
Podíval jsem se na něj, a když dal konečně ruku dolů, s vděkem, za jeho pomoc, jsem na ní zanechal krvavou šmouhu, když jsem ji olízl.
Mugen se jen usmál, ale ruku si neotřel. Byla by to neúcta k mé osobě.
Sklonil jsem hlavu a nabral si do tlamy co nejvíce sněhu, jak jen to šlo, abych se zbavil té pachuti krve.
A až teprve potom jsem se konečně změnil zátky v člověka.
„Nebýt tvých slov, nejspíš bych to nezvládl,“ promluvil jsem upřímně k Mugenovi, když jsem konečně stál na lidských nohách.
Byl jsem strašně unavený. Ještě jsem rychle oddechoval a snad ani nevnímal ten zimní chlad, který útočil na mé tělo. Ale Kaida mi ho připomněl, když se vedle mne zastavil a podával mi věci, abych se oblékl.
„Zvládl bys to. Byl jsi rozhodnutý, a to ti dodávalo sílu. Už to nebylo jen tak, aby ses protivil otci. Tentokrát jsi bojoval za něco víc. To ti pomohlo stát se novým králem,“ položil mi Mugen ruku na rameno, když jsem si natáhl halenu a přebíral si od Kaidy kalhoty.
„Máš se co učit, ale budeš dobrý král. Podívej... Nikdo se proti tobě nepostavil. Nikdo neuposlechl rozkazu tvého otce, aby tě odvedli. A měli dost času to udělat. Tím, co jsi tady předtím řekl, jsi jim dal najevo, že opravdu ti jde o dobro vašeho rodu Věřili tvým slovům. Věří ti...“
Znovu jsem se rozhlédl kolem sebe. Všichni do jednoho stáli a čekali na mé další povely. Vesničané, kteří vyšli ze svých domovů ven, uctivě stáli opodál a živě se bavili o tom, co tu před chvílí proběhlo. Strážci měli schované meče, Kaida, který přede mne položil boty a přehodil mi přehoz přes ramena, už spěchal k Romelovi, vesnickému felčarovi, který ošetřoval mého otce. Rozkázal několika strážcům, aby ho opatrně odnesli do felčarova domku, který stál nedaleko.
Všichni občas zabloudili pohledem ke mně, a když se naše oči náhodou setkali, hned na znamení pokory a poslušnosti, sklonili hlavy.
Ale ať jsem se díval, jak jsem chtěl, ani u jednoho jsem neviděl jakýkoliv náznak nesouhlasu, či protivenství. Někteří se sice tvářili vážně, ale většina z nich se usmívala.
Ne, nespletl jsem se... I v tomhle přítmí, které v noci vládlo, jsem viděl jejich úsměvy, a to mě zahřálo na duši.
Nikdy jsem si nemyslel, že bych se jednou mohl tohoto dočkat.
I když jsem o tom často mluvil, a byly to spíš jen plané výhružky a zoufalé výkřiky, nikdy jsem si nemyslel, že by se moje slova o tom, že se stanu králem, mohla splnit.
I když to všechno s mým otcem už skončilo, pořád jsem se třásl. Byl jsem hodně unavený, a také se mé tělo ještě snažilo zvládnout ten nápor z boje. Musel jsem se posadit, když jsem si chtěl obout boty. Nedával jsem si ani onuce, nechtěl jsem se s tím zdržovat. A když jsem roztřesenými prsty zavazoval poslední tkanici, a pak se zvedl, musel jsem se na moment opřít o Mugena, který mě hned chytil, abych se nesesunul zpátky k zemi.
„Ještě nemůžeš odpočívat,“ zašeptal, i když dobře viděl, jak na tom jsem. „Ještě chvíli vydrž.“
Přikývl jsem a zvedl jsem hlavu k nebi.
Měsíc se posunul doprostřed noční oblohy a všem nám tím ukazoval, že polovina noci je za námi.
Ani jsem si neuvědomil, kolik času jsme ztratili tím dohadováním a soubojem.
Bylo jen štěstí, že Merin nedorazil dříve. Nevím, jak by to dopadlo... Ale věřil jsem v Mugenovy lidi, kteří byli ukrytí před městem podél přístupové cesty.
Rozhlédl jsem se, kde je Kaida, a když jsem ho viděl, kousek od nás, zavolal jsem na něho.
„Pošli hned někoho na zámek, aby se všichni připravili na boj. Jen nezbytná část zůstane na zámku, všichni ostatní přijdou sem co nejdříve. Žádné zdržování. Nemáme čas na nějaké dohady. Pokud se bude někdo protivit, bude se mi osobně zodpovídat. A nechej taky vyhlásit, že jsem nový král, aby nebyly žádné pochybnosti.“
Kaida si vyslechl mé příkazy, přikývl a hned šel zařídit vše, oč jsem ho žádal.
Když Mugem viděl, že jsem získal jistotu a nemám už tendenci jít k zemi, konečně mě pustil.
Rozhlédl jsem se po místě, kde jsem bojoval s otcem, až jsem našel, co jsem hledal. Rozešel jsem se pro své věci, které stále ležely tam, kde je Mugenův strážce položil na zem.
Zvedl jsem svůj meč a hned jsem si ho připásal. Svoji dýku v Jirouově haleně, jsem na moment podržel v rukách a přemýšlel, zda si ji také připnout k opasku. Nakonec jsem ji však zabalil zpátky a celý ten můj balík, který jsem si jako vzácnost přinesl až sem domů, jsem předal Kaidovi, který se už ke mně vrátil, a poprosil ho, aby se o to postaral.
„Předávám ti tady velení,“ mávl jsem rukou, abych umlčel jeho protest, že není velitel stráže. „Nemám čas teď velitele shánět, a ty jsi spolehlivý a ostatní tě respektují. Vesničani ať se ukryjí ve svých domech a nevychází ven, dokud nedostanou zprávu, že je všechno v pořádku. Část stráže, kteří dorazí, budou hlídat na hranici města a vesnice, ale větší část bude tady a na kraji vesnice u cesty. Kdyby se něco stalo, nesmíte za žádnou cenu dovolit, aby se dostali dovnitř. Zabijte každého vetřelce, a je mi jedno, jestli to bude sněžný nebo divoký vlk, Ani jedni z nich tu nemají co pohledávat. Nikdo však nesmí zaútočit na Mugenovy vlky.“
„Opravdu si myslíš, že Merin zaútočí?“ i přesto všechno se mě Kaida zeptal.
Mugen který stál opodál, jen při jeho slovech pootočil hlavu, a také on čekal na mou odpověď.
„Kaido, nemyslím si to. Já to vím. S jistotou můžu říct, že na nás Marin zaútočí, i kdyby měl zprávu, že otec se vrátil ke kralování. I s tím musíme počítat. Protože, až sem dojde a zjistí, jak se věci mají, rozhodně nebude stát o přátelský rozhovor. Když zabil Jiroua, když mě nechal odvést do kobky, slíbil jsem mu, že ho jednou zabiju. A on si to rozhodně bude pamatovat.“
„Jen doufám že se nedostane až sem,“ rozhlédl se Kaida po vesnici, kde obyvatelé postupně odcházeli a zavírali se ve svých domech.
„Snad ne Snad se nám ho podaří zastavit dříve, než sem dojde. Mám v plánu-“
„Potřebuji mluvit s králem!“ náhle mě přerušilo hlasité zakřičení. „Kde je král?! Je to důležité!“
Jeden ze strážců, kteří sloužili u zámku hlavně jako špehové, či průzkumníci, se rychlým během blížil k nám.
„Kde je Hikaru?!“ znovu se rozkřikl a hledal mého otce.
„Tady!“ zavolal na něho Kaida. „Co se děje?!“
Strážce přiběhl až k nám, a už chtěl spustit, když se zarazil. Znovu se kolem sebe rozhlédl, a pak spočinul zrakem zpátky na Kaidovi.
„Kde je Hikaru? Musím s ním mluvit. Mám nové zprávy, spěchá to!“
„Řekni, co jsi zjistil!“ ozval jsem se důrazně.
„Katashi?“ došlo mu, s kým vlastně mluví. „Co tu děláš? Mě jsi být... To je jedno. Musím mluvit s tvým otcem, kde je?“
„Katashi je nový král,“ promluvil místo mě Kaida a natočil strážce k místu, kde byla země zbrocena otcovou krví. „Katashi ho vyzval na souboj a vyhrál. Pokud máš něco hodně důležitého, tak rychle mluv!“
Strážce zalapal překvapeně po dechu, když to slyšel. Bylo na něm však vidět, že zprávy jsou opravdu důležité, ale chtěl nejprve přesvědčit, že byl Hikaru poražený. Došel k místu, kde ještě před chvíli ležel otec, dřepl si a sklonil hlavu až k zemi. Nabral trochu toho rudého sněhu do dlaně a přičichl si k němu.
Až teprve potom se postavil, otřel si ruku o kalhoty a vrátil se k nám.
Mírně sklonil hlavu, aby mě uznal jako svého nového krále, aniž by se dál vyptával na otce, nebo na to, co se tady stalo.
„Tak co to je za zprávy?“ zeptal jsem se netrpělivě.
„Merinova družina... Jsou na úpatí západního kopce. Jejich počet je...“
„Vím, viděl jsem je. Je jich opravdu hodně,“ přerušil jsem ho na moment, ale hned jsem mu pokynul, aby mluvil dál.
Jenže už toho moc nebylo. To, co řekl, vzápětí dalo věci do pohybu.
„Merin se pohnul z místa. Celá jeho skupina míří sem. Hikaru k nim vyslal posla, aby mu oznámil, že ho přivítá jako přítele, ale Merin ho zabil. Viděl jsem to. Budou tady každou chvíli...“