Neměl jsem čas přemýšlet nad tím, jestli je jeden, nebo dva, nebo je jich více. Zaútočil na mě, a já se musel bránit. Jediná možnost byla postavit se mu... jim, i když šance na vítězství nebyla moc velká. Utéct by se mi v tomhle případě nepovedlo. Honili by mě, dokud bych někde nepadl vyčerpáním, a pak by mě už jen dorazili. Svoji sílu, kterou jsem teď měl, bylo nejlepší zužitkovat v boji.
Možná vyhraji, možná ne...
Promiň, Manzo. Tvoje dopisy jsou možná to poslední, co jsem od tebe mohl číst... Nevím, jestli ti ještě zvládnu dát na ně odpověď.
Ale i tak... Svoji kůži jim zadarmo nedám.
V té rychlosti jsem si stihl akorát všimnout, že ten bílý vlk je o něco větší než já. Nejspíš to bude tvrdý oříšek. Ale velikost neznamená všechno. Já měl důvod, proč bojovat. Chtěl jsem žít, chtěl jsem se vrátit, i když jsem se v duchu s Manzem už rozloučil. Ale přesto mi právě myšlenka na něj dodávala odvahu.
Narazili jsme na sebe vší silou, jak ani jeden z nás nechtěl uhnout. Náraz nás od sebe odmrštil, a já v tlamě ucítil krev a zaslechl jeho krátké bolestivé zakňučení. Když jsem znovu vyskočil na nohy a rychle se na něj otočil, už také stál a blížil se ke mně. Teď už však ne tak bezhlavě. Ta krev, kterou jsem ucítil, byla jeho. Podařilo se mi ho v tom letu zachytit, a z roztržené tlamy mu kapala krev a barvila jeho bílou srst do červena.
S nakrčenými pysky a vyceněnými zuby jsem se přikrčil a připravoval se na další útok. Musel jsem si hlídat zranitelná místa. Nedovolit, aby se do mne jeho zuby zabořily, protože kdybych tenhle útok přeci jen přežil, každé zranění by jen zpomalilo moji cestu domů. Už jsem chtěl po něm skočit, když jsem si všiml, že jeho pohled nepatrně uhnul. Byl to jen mžik, ale mě to stačilo na to, abych uskočil bokem.
Jen těsně mě minuly zuby druhého vlka. Podklouzly mu nohy, když dopadl na udusaný sníh. Zřejmě nepočítal s tím, že mu uhnu... Zabořil se svým tělem do hradby sněhu, který jsem si proti větru vytvořil.
Sníh je překážka, ale v tuhle chvíli pro mne i výhoda. Nečekaje na nic, skočil jsem po něm. Byl v téhle chvíli menší zlo, když se snažil vyhrabat. Byl na moment zranitelný, a já toho využil, nehledíc na to, že je tam další vlk. Skočil jsem po něm dřív, než se stihl zvednout na nohy. Jen s nimi zahrabal a rozhazoval sníh kolem sebe, když jsem se mu zakousnul do krku. Snažil se mě od sebe odrazit tlapama. Ale neměl dostatečnou sílu a jeho drápy jen klouzaly po mé husté srsti.
Byl to jen okamžik, ale dal jsem do toho vše.
Silně jsem stiskl čelisti k sobě. Ozval se nepříjemný zvuk, když se moje zuby dostaly skrz kůži a zabořily se hlouběji. Zaslechl jsem zuřivý štěkot toho druhého, který se už vzpamatoval ze šoku a hnal se po mně. Jen díky tomu, že bylo všude plno sněhu, nebyl dostatečně rychlý.
V hlavě mi blesklo, že i tenhle, který se snažil dostat z mých zubů na mě ještě může zaútočit, kdybych ho teď pustil. Sevřel jsem proto čelisti k sobě ještě víc a trhnul...
Kůstky zapraskaly... Krev z jeho rozervaného hrdla valila doslova proudem a roztápěla sníh pod ním.
Rychle jsem couvnul dozadu.
Mezi mnou a druhým útočníkem ležela překážka. Jeho spolubojovník, který teď škubal nohama ve smrtelné křeči, a z jeho tlamy vycházelo už jen slabé chrčení, když se snažil naposledy nadechnout.
Krátce jsem se na něj podíval, ale nenadálý pohyb mě okamžitě probral. Jeho tlama byla tak blízko, že jsem jen na poslední chvíli uskočil. Ale i mně podjely nohy na sněhu. Snažil jsem se co nejrychleji vstát, ale srazil mě k zemi, když po mně hned znovu skočil.
Před jeho zuby, které mířily na můj krk, mě zachránilo jen to, že jsem se i s ním svezl po sněhu, a on ztratil rovnováhu. I přesto jsem cítil, jak se mi na hřbetě jeho drápy dostaly skrz hustou srst až na kůži. Rychle jsem se po něm ohnal tlamou.
Odrazil se ode mne, abych se mu nezakousnul do nohy. Myslel jsem, že na mě znovu zaútočí, než se budu schopen zvednout. Ale k mému překvapení se zastavil ve výhružném postoji a s vyceněnými zuby na mě vrčel.
Konečně se mi podařilo dostat na všechny čtyři. Ztěžka jsem oddychoval a z tlamy mi do sněhu kapaly sliny smíšené s nepřítelovou krví. Nohy se mi třásly, jak mi postupně ubývaly síly. Mohl toho využít, ale zřejmě tušil, že by se to neobešlo i bez jeho zranění. Už jen to, jak rychle jsem zabil toho druhého, u něj muselo vzbudit respekt.
V boji s mečem mám ještě rezervy, ale jakmile jsem ve vlčím kožichu, je problém najít soupeře, který by se mi rovnal.
Zapraskání větví, které se najednou ozvalo z druhé strany, mě však okamžitě vyvedlo z omylu. Neměl strach na po mně jít. On čekal na svého druha, který se blížil z druhé strany, aby mohli zaútočit společně.
Couval jsem opatrně dozadu mezi stromy, kde by měli problém zaútočit oba najednou. Jen jsem se díval střídavě nalevo a napravo, jak se ke mně oba pomalu blíží, a s pokrčenými čumáky na mě cení ty jejich ostré zuby. Nebyli však hloupí. Místo, aby se přiblížili ještě víc, najednou se od sebe vzdálili. Nespustili ze mě pohled, když mě kolem stromů obešli a já měl už problém je sledovat oba najednou.
Nedokázal jsem se dívat na jednoho, aniž bych se k druhému musel otočit zády.
V tuhle chvíli mi ani stromy nepomůžou...
A když se ozvalo další tiché zavrčení, věděl jsem, že je konec. Dva bych možná s nějakým zraněním ještě zvládl, ale tři...
A ten třetí nečekal. Jamile vyběhl z křovisek, okamžitě se rychle dostal až k nám. Rozběhl se přímo proti mně, a já se instinktivně přikrčil s myšlenkou, že se mu vyhnu. Skočil mým směrem, ale vzápětí se ode mne vší silou odrazil, že jsem v boku ucítil i jeho drápy, a vrhnul se rovnou na toho, co byl za mnou. Slyšel jsem, jak se do sebe pustili, ale moment překvapení byl na jeho straně.
Okamžitě jsem se vzpamatoval i já. Posílen touto nečekanou pomocí, jsem se vrhnul na svého protivníka...
Netrvalo dlouho, a já stál nad mrtvým tělem dalšího bílého vlka. Pod námi uválený sníh, zbarvený do červena z jeho i mé krve. Odlehčoval jsem zadní tlapu, do které se mi zakousnul, ale naštěstí jsem se z toho sevření dostal bez hlubšího zranění. I on měl na těle různá zranění, ale poslední, které jsem mu, s velkým štěstím pro mne, způsobil, bylo smrtelné.
I když jsem se zbavil protivníka, nepřestával jsem být ve střehu. Stále sledujíc ty dva zbývající, jsem se se k nim přiblížil, a ve chvíli, kdy na sebe znovu zaútočili, jsem se mezi ně vrhl i já. Chytl jsem svého pronásledovatele za zadní nohu a s couváním zpátky jsem za ní škubal. Nepustil jsem ji ani ve chvíli, kdy se otočil a chtěl se po mně ohnat tlamou. A právě tenhle moment nepozornosti ho stál život, když mu jeho soupeř skočil na nechráněný krk...
Ještě chvíli jsme proti sobě leželi, se zuby zabořenými do našeho protivníka. Ztěžka jsme oddechovali, a přitom se navzájem pozorovali. A když tělo mezi námi leželo už beze známky života, pustil jsem ho, okamžitě jsem se zvedl, a s tichým zavrčením na něj vycenil zuby. Byl jsem ve stavu, kdy pro mne každý jeho pohyb znamenal možný útok.
Pomohl mi, ale je to sněžný vlk, nemůžu mu hned důvěřovat...
Zavětřil jsem. Někoho mi připomínal, ale nedokázal odhadnout, koho. Jeho pach se mi mísil s pachy mrtvých vlků a jejich krve. Nespustil jsem z něj oči, když i on pustil hrdlo svého soupeře, a postavil se. Chtěl se ke mně přiblížit, ale po mém dalším výhružném zavrčení, se zastavil.
„Uklidni se, nic ti neudělám,“ ozval se, ale já na něj znovu zavrčel.
Když zjistil, že ho neposlouchám, že jsem pořád v bojovém nastavení, postavil se na zadní.
Díval jsem se, jak se mění v člověka a mé vrčení pomalu ustávalo.
„Tak co, už mě nezahryzneš?“
Přestal jsem se na něj dívat a kulhavým krokem jsem se vrátil ke svým rozházeným věcem. Věděl jsem, že tenhle člověk mi nic neudělá, protože jsem mu věřil. Kromě starého kováře, jsem ze všech sněžných vlků, co mi pomohli, jeho jediného znal jménem.
„Nemyslel jsem si, že tě tady potkám. Byl jsi obviněn ze zrady,“ promluvil jsem na něj, jako bychom se právě potkali někde na procházce.
Změnil jsem se i já v člověka a zvedl ze země halenu, abych se mohl obléct.
Snažil jsem se mluvit klidně, ale stále jsem byl vnitřně rozhozený z toho, co tady proběhlo. Dokonce ani tu zimu jsem moc nevnímal, jak jsem se ve mně ještě vařila krev. Takhle jsem ještě na život a na smrt nikdy nebojoval. A i když jsem se snažil při boji zachovat chladnou hlavu, i tak jsem se teď třásl, když jsem se usadil na větve, abych se mohl podívat, jak vážné je zranění na noze.
„Jsem rád, že ses ze zámku dostal živý,“ ignoroval Yakei moji poznámku, a pro jistotu ještě šel zkontrolovat vlky, jestli jsou opravdu mrtví. „Těchhle není škoda. Stáli na Merinově straně a chtěli tě zabít. A o ten zbytek se starat nemusíš. Už není nikdo, kdo by tě pronásledoval.“
Automaticky jsem se podíval směrem, kam mezi řečí mávnul rukou.
Nejraději bych si v tu chvíli ale nafackoval. S vědomím, že tihle už nežijí, a je tu Yakei, jsem úplně zapomněl na ostatní strážce, kteří za mnou šli.
„Šli zpátky?“ zeptal jsem se a vrátil se k ošetřování kousance na noze.
Utrhnul jsem pruh ze spodní části haleny. Nabral jsem sníh a vetřel ho do látky, aby navlhla a já mohl otřít krev, která mi po tekla po noze. I když teď, kdy pomalu opadalo napětí z boje, to začínalo bolet, nebyla rána hluboká a neměla by mě nějak výrazně zpomalit v návratu domů.
„Ne. Zůstali dole pod kopcem,“ nabral Yakei čistý sníh a klekl si za mě. „Sundej si tu halenu, ať ti můžu zkontrolovat záda.“
„Čekají na tyhle?“ na moment jsem se podíval k mrtvým vlkům, ale hned, se staženým žaludkem, jsem raději stočil pohled jinam.
Přetáhl jsem si halenu přes hlavu a odložil ji bokem.
„Ne, pokud je někdo nenajde, poslouží jako potrava pro mrchožrouty,“ dotkl se Yakei mých zad.
A v tu chvíli, jako by do mě něco vjelo, jsem se vrhnul na čistý sníh, a co nejvíc si ho nabral do pusy. Prsty jsem projížděl snad každou skulinku, každý zub, na kterém jsem ještě cítil jejich krev. Plival jsem kolem sebe, až jsem se rozkašlal. S roztřesenýma rukama jsem to několikrát zopakoval, a jen na sílu se držel, abych nevydávil ze sebe tu trochu jídla, které jsem před bojem pozřel. Nedokázal jsem zastavit ten silný třes v mém těle. Moje nervy prostě povolily, a já byl úplně v háji. Ulovit nějaké malé zvíře a sežrat ho, je jedna věc. Ale zabít vlka...
Klečel jsem na kolenou, s rukama opřenýma o zem, a snažil se zhluboka dýchat.
„Uklidni se, nebo si z toho mrazivého vzduchu uženeš zápal,“ zvedl se Yakei a dřepl si přede mne. „Máš záda i zadek jak struhadlo. Naštěstí nic vážného. Trochu ti to otřu, aby se to zatáhlo, a mohl ses obléct. Jestli halenu nebo kožich, už bude na tobě.“
„Mo... mohl jsem umřít...“ sípal jsem s obličejem skoro u země.
„To mohl, ale neumřel,“ položil mi ruku na hlavu. „Musím ale uznat, že i já bych s tebou nejspíš měl co dělat, kdybys na mě takhle zaútočil.“
Nečekal, až se uklidním a posadím se. Přemístil se k mému boku a hned mi začal sněhem otírat záda i zadek. I přes ten nervový záchvat, co jsem v tuhle chvíli nedokázal opanovat, jsem cítil, jak to studí a místy i štípe.
„Cesta do jeskyně asi stála za to, co? Ale lepší odřené záda, než čekat na smrt.“
„Tys... tys o tom věděl?“
„Sice jsem nebyl poblíž, ale věděl. Bylo to domluvené už v momentě, kdy dorazil váš posel. Počítali jsme s tím, že by se to mohlo stát, hned jak si Merin přečetl ten dopis. To, že odešel ze zámku, jen umožnilo tvůj rychlejší útěk.“
„Nebyl jsi tam, jak víš, že Merin je pryč?“ zbystřil jsem.
Jak to mohl vědět? Vždyť už při mém uvěznění ho prohlásili za zrádce. A určitě se neschovával u Merina pod stolem. Musel utéct někdy to odpoledne, když odešel z mého pokoje.
„Viděl jsem je.“
„Viděl? Kde?“ posadil jsem se, když mě Yakei plácnul po zadku, že je hotovo.
Vzal jsem si halenu a začal si ji oblékat. Ale když Yakei místo odpovědi jen ukázal rukou na západ, ztuhnul jsem.
„Mají necelého půl dne náskok.“
„Musíme je zastavit!“ vykřikl jsem a vyskočil na nohy, jako bych se chtěl za nimi okamžitě rozběhnout.
„A jak?“ stáhl mě Yakei za ruku zpátky k zemi.
„Pomůžeš mi!“
„Jsi normální?“ plesknul mě okamžitě po čele. „Víš kolik jich je? Není to Merin sám, jen s nějakým malým doprovodem. Jsou s ním všichni bojovníci, kromě těch, co zůstali na zámku, a těch pár, co pátrali po mně. Takže skoro většina. Jak je chceš zastavit?“
„Pomůžeš mi!“ zopakoval jsem a postavil se proti němu.
„Chceš, kdo ví, kolik bojovníků zastavit ve dvou? A taky... Tohle se týká tvého rodu, a-“
„Ale i tvého! To tvůj rod jde do naší země a všichni jsou po zuby ozbrojení. Víš, co to znamená!“ rozčílil jsem se nad Yakeiho lhostejností.
„Máš pravdu. Nakráčím před Merina a řeknu mu, hele, jdi domů, Katashi tě tu nechce,“ ironicky, za to však úplně klidným hlasem poznamenal, ale na to se hned zamračil. „Podívej, není mi jedno, co Merin vyvádí, ale já mám něco na práci. Proč myslíš, že jsem byl prohlášen za zrádce? Jen tak z rozmaru? Nemůžu se před ním ukázat. A i když je mi vašich lidí líto, pro mne je teď důležitější to, co musím udělat. Tady jde zas o budoucnost našeho rodu. Buď rád, že jsem se pohyboval poblíž a zachránil ti krk, ale tohle po mně nechtěj. Jindy bych ti možná pomohl, ale teď prostě ne!“
„Nemůžu dovolit, aby z našich někdo další zemřel! Stačí, že Jirou...“ rozkřikl jsem se, ale po vyslovení Jirouova jména, se mi zlomil hlas.
Dosedl jsem zpátky na zem a jen hleděl před sebe.
„Zabil Jiroua,“ hlesl jsem tiše a oči mě zaštípaly, jak se mi do nich hrnuly slzy.
„Je mi to líto,“ dřepl si Yakei přede mne a lehce se dotkl mého dobitého obličeje. „Ale buď rád, že ty jsi přežil.“
„Zabil i posla...“
Yakei zřejmě nevěděl, co na to říct. Jestli mě má utěšovat, nebo nadávat, jaká je to nespravedlnost.
„Nemůže mu to projít. Sám ale nic nezmůžu. Řekni, co mám dělat,“ odstrčil jsem jeho ruku a zadíval se mu do očí.
Vážně jsem chtěl, aby mi pomohl. Věděl jsem, že sami dva se hordě ozbrojených vlků postavit nemůžeme, ale mohl by snad na něco přijít, protože já...
Já nejsem schopen teď rozumně uvažovat. Já mám teď hlavu plnou jen toho, že se chci vrátit domů. Ale, co když už se nebudu mít kam vrátit?
„Opravdu ti nemůžu pomoct. Jediné, co pro tebe teď můžu udělat, je, dělat ti doprovod aspoň část cesty, než se rozdělíme. Říkal jsem, že mám nějakou práci, a to opravdu nemůže počkat. Ale... Chtěl jsi být král, tak jako král začni uvažovat,“ dodal Yakei zcela vážně.
Možná má pravdu. Teď už sice nemám proč bojovat o místo alfy, když už otec není král, ale co když jednou...?
Sehnul jsem se ke svým věcem a vytáhl dopis, který byl určený pro Merina.
„Možná strážci, co mě měli doprovodit domů, by mohli...“ podal jsem mu ho.
Yakei si ho vzal a otevřel. Musel si ho hodně přiblížit, aby v té tmě, která nastupovala, aspoň trochu viděl, co je tam napsáno.
„Na to zapomeň. Vaší strážci ti nepomůžou,“ zavrtěl po chvíli hlavou a vrátil mi ho.
„Proč?“ uložil jsem dopis k ostatním. „Vím, že by nás pořád bylo málo, ale už je to lepší, než kdybych byl sám.“
„To máš pravdu. Ale kde jsou teď, když Merin dostal ten dopis? Byli na zámku?“ zeptal se mě Yakei.
„Ne. Aspoň o tom nevím. Nikdo o nich nemluvil,“ zapátral jsem v paměti. „Měli dorazit do dvou dnů po poslovi...“
Yakei se na chvíli zamyslel. Zvedl se a začal přecházet sem a tam. Všiml jsem si, že se mírně třese, jak mu bylo chladno, a občas si promasíroval paže. Ale nakonec se změnil ve vlka, aby se chránil před zimou. Zastavil se přede mnou ve vlčí podobě a zadíval se na mě svýma jasně modrýma očima.
„Oni ti na pomoc nepřijdou. Určitě ne... Spočítej si, jak dlouho jim měla trvat cesta, a kdy ty sám jsi ze zámku utekl. Vím, že ten posel tam byl. To jsme přece zjistili ještě v ten den, kdy jsem musel utéct. Ale ani já vaše strážce nikde neviděl. A podle tohoto dopisu měli dorazit tak do dvou dnů po poslovi. A to byla právě doba, kdy ty jsi už byl na útěku. Jak je teda možné, že Merin ten dopis už měl?“
Začal jsem přemýšlet i já. Během toho jsem si svlékl halenu, poskládal všechny věci na hromádku a pak to dobře zamotal a zavázal, abych byl připravený na cestu.
Posel dorazil kolem půlnoci. Merin v té době už ten můj dopis četl. Uvěznil mě večer, a když mě vedli do kobky, přišel jeho rychlý posel se zprávami. Skoro dva dny jsem nevěděl, co se děje. A když jsem utíkal, už byl Merin pryč.
Strážci... posel... dopis...
Dosedl jsem na svůj vlčí zadek a vyděšeně se zadíval na Yakei, když mi to v tu chvíli došlo.
Posel musel Merinovi přinést ten dopis. A pokud to tak opravdu bylo, tak to znamená, že můj doprovod...
Strážci jsou mrtví...
„Je to tak. Jsou mrtví,“ pokývl Yakei svou vlčí hlavou, jako by dokázal číst mé myšlenky. „Merin vyslal jednu skupinu za mnou a druhou za vašimi vlky. A pokud ten dopis tu je a oni ne, tak to znamená jediné... Posel pak rychle přiběhl do zámku s dopisem, a Merin se rozhodl vydat se na cestu. Kam, to ti snad ani nemusím připomínat.“
„Jsou to jenom dohady, mohli být jen donuceni vrátit se zpátky,“ živil jsem v sobě malou jiskřičku naděje, že to není být pravda, a oni jsou naživu.
„Jak moc hloupý můžeš být? Myslíš si, že by Merin něco takového riskoval? Jestli jsem dobře z toho dopisu pochopil, Keri by neváhal zaútočit, pokud by se mu něco nezdálo A kdyby se strážci vrátili bez tebe, a ještě tak brzy po odchodu, to samo o sobě by nejspíš stačilo... Váš nový král jasně dal najevo, že není to samé, co tvůj otec, a na jakýkoliv náznak nepřátelství bude okamžitě reagovat, aby ukázal, že je silný a s ním i váš rod. Že nebudete tolerovat žádný útok na kohokoliv z vás.“
Měl pravdu. Když jsem si spočítal, kolik dní měla trvat strážcům cesta, to, že Merin tak rychle dostal ten dopis a je teď půl dne cesty před námi... A taky směr, kterým se vydal...
„No, ale že jde na západ, ještě neznamená, že chce zaútočit na nás,“ zkusil jsem ještě namítnout, i když jsem už tušil, že to neprojde.
„Dobře víš, že na západ je to jen část cesty, a pak se stáčí na jih. Je to nejschůdnější cesta,“ vyvrátil Yakei i tuhle moji poslední naději, že by to všechno mohlo být jinak. „Sloužil jsem Merinovi jako špeh. Vím o všem, co se dělo. Byl jsem dokonce i poblíž, když byl u vás na zámku. Od samého začátku si na vaši zemi brousil zuby. Nechtěl ji zničit, ale chtěl vás ovládnout pomocí někoho, kdo by mu sloužil jako loutka bez vlastního rozumu. Vaše země je bohatá na zvěř i úrodu. A i když jsou tam poblíž ještě další dva rody, vy jste, i když se ti to možná nebude líbit, nejslabší z nich. A navíc první na ráně. Takže by z vašeho místa měl možnost postupně ovládnout i zbývající dva. Jestli by se mu to povedlo nebo ne, to už je druhá věc, ale takový měl plán, a váš nový král mu to překazil. Proto se určitě teď rozhodl, že si to vezme silou. A tím, že vytáhl hned, jakmile to zjistil, má náskok několik dní, než se to donese k vašemu králi. A to už bude pozdě. A taky, my jsme na zimu zvyklí. To je výhoda oproti vám. Proto Merin už na nic nečekal...“
Seděli jsme ještě nějakou dobu, než jsme si odpočinuli, abychom se mohli vydat na cestu. Ale ani na chvíli jsem nedokázal zamhouřit oči, a buď jsem mluvil s Yakeiem, nebo přemýšlel o všech možnostech, které mohou nastat, a co já můžu udělat proto, abych tomu zabránil.
Tušil jsem, proč se Merin tak zachoval. Věděl, že pomoc z naší strany by nemohl očekávat. Každý vlčí rod si chránil své teritorium. Všichni se starali hlavně o to, aby se uživila jejich vlčí smečka, ať už v létě či v nepříznivé zimě, kdy je potravin nedostatek. Nikdy bychom nedovolili nikomu jinému lovit na našem území, aby naši lidé nestrádali. Každý rod si proto hlídal to své. A v jejich zemi, kde je léto opravdu krátké, musí být obtížnější přežít tu dlouhou zimu... Merin byl opravdu chytrý. A ať už jeho cesta k získání postu alfy a způsob jeho vládnutí byl jakýkoliv, měl na paměti dobro svých lidí. Ale přesto jeho způsoby byly pro mne nepřijatelné. A nejspíš ne, jen pro mne...
Ještě jednou jsem rozbalil své věci, abychom se mohli posilnit aspoň z toho mála, co jsem měl, a mohli tak pokračovat v cestě. A když měsíc byl asi tak v polovině své cesty, konečně jsme se pohnuli i my. Yakei se na moment ještě změnil do lidské podoby, aby mi mohl věci přivázat na hřbet, a pak už jsme za svitu měsíce běželi skrz les dolů pod hory.
Tentokrát cesta ubíhala rychleji. Yakeiho znalost terénu nám dávala výhodu. Nemusel jsem se tak často zastavovat a hledat, kudy je možné nejschůdněji, a přitom bezpečně projít, protože on přesně věděl, kterým směrem jít, kde odbočit, a čemu se vyhnout. Také pozornost byly rozdělená, a pokud by jeden něco přeslechl, či přehlédl, neuniklo by to druhému. Když jsme se druhý den k večeru zastavili na delší odpočinek, jeden na chvíli spal a druhý hlídal, abychom pak v noci zase pokračovali v cestě.
I Yakei mi potvrdil to, co říkal mladý kovář. V noci jsme mohli snížit jejich náskok, protože se na nějakém vhodném místě utáboří, a zůstávají tam do rozbřesku. Nejen proto, aby se chránili proti případnému nečekanému útoku, ale také proto, aby šetřili síly na rozhodující boj. Přeci jen, cestovat v noci je o dost vyčerpávající než ve dne.
Krajina se postupně měnila, a také zima už byla o dost snesitelnější než tam nahoře v těch vysokých horách. Kopce už nebyly tak vysoké a naše cesta se postupně začínala stáčet k jihu. Zima ani tady zatím úplně ještě neskončila, ale sněhu už bylo o poznání méně, než dál na severu.
A když bylo něco po poledni, konečně jsme se zastavili.
„Dohnali jsme je,“ změnil se Yakei v člověka a ukázal někam před sebe. „Nemůžeme se k nim víc přiblížit.“
Sklonil se ke mně, a sundal mi věci, abych se také mohl bez nějakých překážek změnit. Postavil jsem se na lidské nohy, zaclonil jsem si oči proti slunci, a zaměřil svůj pohled tam, kde Yakei ukazoval.
„Tam, na úpatí toho menšího kopce. Zadívej se mezi ty tři vysoké stromy,“ znovu mi ukázal, když si všiml, že stále pátrám a nic nevidím.
Ty tři vysoké stromy se zdály malé, ale opravdu převyšovaly ostatní. A mezi nimi, bylo volné prostranství, které z té dálky vypadalo, že by se mi na dlaň vešlo. Zaostřil jsem zrak...
Když jsem je uviděl, srdce se mi rozběhlo ještě rychleji, než když jsme sem doběhli. Podle toho, co jsem viděl, jich bylo opravdu hodně. Připadalo mi, jako bych se díval na nějaké mraveniště...
„To... to je zlé,“ vydechl jsem.
Třásl jsem se, když na mě naplno dolehla vážnost celé situace. Doteď jsem to bral jako jeden z útoků, kterých už jsme zažili spousty. Měl jsem zato, že prostě přiběhnu do města a všechny zalarmuji. Že se jim prostě postavíme a ubráníme si své území. Ale teď, když jsem je uviděl, veškeré mé plány, ať už jich bylo sebevíc, prostě vzaly za své.
Dosedl jsem na své věci a jen hleděl na své ruce, které se mi třásly. Ne však zimou, ale strachem.
Opravdu jsem dostal strach, že je všechno ztraceno. Že doběhnu na zámek, abych se s Manzem nepřivítal, ale rozloučil. Tahle bílá vlčí smečka, která se v plné síle hnala na naše město, nás smete, a nestihneme ani vytáhnout meč z pochvy. Nikdo tam u nás neví, co se na ně žene. Nikdo, kromě mě... A i když Merina předběhnu a upozorním na blížící se útok, naše ztráty, i když se jim včas postavíme, budou obrovské.
„Jak to, že je jich tak hodně? Vždyť na zámku jich tolik nebylo, a vaše město se mi nezdálo tak velké.“
„To máš pravdu,“ naskládal si Yakei větve na zem a také si sedl, aby nechal odpočinout svým nohám. „Na zámku jich není tolik, ale to neznamená, že byli všichni. Od města jsou necelý den vzdáleny ještě tři vesnice, které stráží město ze tří stran. Dalo by se říct, že je uprostřed nich a zámku. Merin tam nechal jen nezbytný počet strážců, a ostatní nechal stáhnout na zámek. Museli dorazit potom, co tě uvěznili. Pokud by na ně nečekal, tvoje město by už dávno hořelo...“
Ač byla situace opravdu vážná, s úžasem jsem hleděl na Yakei. Netušil jsem, jak sněžní vlci uvažují. Nikdy by mě nenapadlo, že jsou tak chytří. A to byl zřejmě jen střípek toho, co dokážou. I když jsem se Yakeie po cestě zkoušel vyptávat, abych přišel na nějakou Merinovu slabinu, neřekl mi nic navíc. Ale i to mi bohatě stačilo, abych pochopil, jak silný a nebezpečný soupeř to pro náš rod je.
„Už je ti jasné, že i kdybych s tebou nakrásně šel, že bychom nic nezmohli? Jediná možnost je zabít Merina. Ale i tak nemůžeš počítat s tím, že by ostatní odtáhli zpátky domů Chtěli by se pomstít a zaútočili by tak, jako tak. Musel by přijít někdo z našich, někdo, kdo by Merina sesadil a začal vládnout místo něho. Někdo, kdo by byl tak silná osobnost, že by ho poslechli i Merinovi přívrženci, kterých je teď bohužel v našem rodě většina.“
„Někdo, jako třeba bývalý král?“ zeptal jsem se a vytáhl zbývající kousky masa a placky, abychom se mohli najíst.
Cesta bude trvat ještě jeden den, a to už snad hlady neumřu. A zítra, až se rozdělíme, bude se už muset Yakei o své jídlo postarat sám. Ale s jeho zkušenostmi, s tím, jak dokázal i po cestě ulovit králíka, a my ho sežrali dřív, než stačil vychladnout, nebude pro něj problém si něco znovu ulovit.
„Ano, někdo, jako bývalý král.“
„Myslíš, že se mezi vámi někdo takový najde? Co třeba ty?“ podal jsem mu jeho díl jídla a sám jsem začal jíst.
„Já určitě ne. Jsem moc mladý na to, abych vládl...“
„Věk nehraje roli,“ namítl jsem, protože já sám jsem měl tendenci vzít otci místo krále.
„To možná ne, ale nechci vládnout. Jsem spokojený s tím, jak to je.“
„Jsi spokojený s tím, že jsi prohlášen za zrádce?“
Yakei se na chvíli zarazil. Urputně přežvykoval ten ztuhlý kousek masa a snad poprvé jsem u něj uviděl malé zaváhání. Jako by přemýšlel, co na to říct...
A nemýlil jsem se. Jeho další slova mi to potvrdila.
„Zrádce teď možná jsem. Ale mělo to svůj důvod. Ptal ses na někoho, kdo by nám vládl místo Merina. On sice není, kdo ví jak, silný, polovina z našich vlků by ho hravě dostala na kolena, ale-“
„Tak jak získal místo krále?“ vyhrkl jsem nečekaně, aniž bych nechal Yakeie domluvit.
Alfa smečky by měl být přece vlk, který je nejen chytrý, ale i silný. Alfou se stává většinou ten, který svou silou převýší vládnoucího krále.
„To je právě to, co nikdo neví. Až na pár zúčastněných. Viděl jsi někdy Merina bojovat?“
Po jeho otázce jsem zapátral v paměti a musel jsem připustit, že na tom něco je. Byl jsem tam dost dlouho, a přitom jsem s Merinem nikdy v boji ani necvičil. Vyhýbal se všemu, co by ho přimělo proti mně zvednout meč. Dokonce jsem ho neviděl ani bojovat s někým ze strážců. I v momentě, kdy Jirou zabil Gordana, on jen uskočil, a ani se nesnažil bránit nebo zaútočit, i když byl, podle jeho slov, Gordan jako jeho bratr. Zabil Jiroua, to ano, ale i v tomto případě se jistil tím, že ho jiný vlk držel, když on vrazil dýku do jeho srdce.
„Merin sám o sobě je slabý,“ pokračoval Yakei. „Ale dokáže přemýšlet jako jiný ne. Je opravdu hodně chytrý a umí manipulovat s ostatními. Přečte každého, kdo proti němu stojí, a dokáže z toho vytěžit pro sebe to nejlepší. To je jeho styl boje. Ale o to je nebezpečnější.“
Už mi to dávalo smysl. Proto se Merin nebál toho, že by mu někdo chtěl vzít místo alfy. Všichni mu věřili a spoléhali na jeho schopnosti. Dokázal to, co jiní ne, aniž by musel pozvednout meč.
„Nebyl jsem u toho, ale pár z nás zjistilo, že Merin krále nezabil v souboji. Co vím, tak v tom bylo víc vlků, které on stáhl na svoji stranu. A podle všeho, Gordan byl jedním z nich. On, a ještě pár dalších, dělají za Merina špinavou práci. Rodová linie předchozího krále patřila mezi nejsilnější mezi sněžnými vlky a chytrostí se rovnali Merinovi. Byla velká pravděpodobnost, že Senichi převezme vládu po svém otci. Tahle královská linie nám vládla tři generace a Merin to teď přerušil.“
„Proč se teda syn krále Merinovi nepostavil?“ nedalo mi, abych se nezeptal.
Snad nebyl z těch, které Merin dostal na svou stranu?
Ještě jsem ani nedomyslel svoji myšlenku, když jsem zbystřil. Zadíval jsem se na Yakeie, jehož chování se po mé otázce náhle změnilo. Jako by řekl něco, co neměl, a já mu to svou otázkou připomenul. Okamžitě ztichnul a vypadal, že z něj nedostanu už ani slovo.
V tichosti dojedl svůj podíl, a pak se změnil zpátky ve vlka.
„Měl by ses vyspat. Zítra se rozdělíme, a ty potřebuješ nadehnat čas, který jsi teď ztratil zbytečnými otázkami. Musíš se dostat do města dřív než naši vlci. Můžeš získat velký náskok. To, že se utábořili dneska tak brzy, znamená, že se snaží nabrat síly pro útok. Stejné to bude i zítra, protože do vašeho města už to není daleko. A můžeš počítat s tím, že zaútočí před rozbřeskem.“
Yakei se po svých slovech ke mně otočil zády a zadíval se směrem, kde byli utáboření sněžní vlci.
Ještě chvilku jsem ho pozoroval, ale když se ani na moment neotočil a jen mlčky pozoroval okolí, vzdal jsem to. I když se mi podařilo z něj dostat aspoň něco, stejně to nejspíš bylo jen v nestřeženém momentu, kdy se zapomněl.
Vlastně ne...
Řekl mi to, co chtěl, abych slyšel. A když jsem nad tím popřemýšlel, došlo mi, že vlastně mluvil jen o Merinovi. Jako by mi chtěl říct, jaké má silné stránky, na co si mám dávat pozor, a kde jsou jeho slabiny. Jako by mi dával návod... O svém rodu, o tom, jak fungují jejich útoky či obrana, neřekl ani slovo. Jen to, když mluvil o tom, odkud se vzalo tolik bojovníků, a kdy nejspíš zaútočí na naše město.
Podle všeho jde Yakeimu jen o jednu věc. A to, sesadit Merina jakýmkoliv způsobem. Ale svůj rod chrání dál, i když byl prohlášen za zrádce.
Také jsem si oblékl vlčí kožich a stočil se do klubíčka, abych se aspoň trochu prospal.
Čeká mě poslední úsek cesty, a já se opravdu musím do města dostat dříve než oni. I když můžu získat náskok, musím je oběhnout velkým obloukem, abych se jim vyhnul, a to mě o něco zdrží. Ale zvládnu to.
Musím... Nedopustím, aby někdo, jako je Merin, zmařil spousty dalších životů nic netušících vlků.
Když jsme znovu vyrazili na cestu, byla už tma, ale měsíc ještě nebyl v polovině své cesty. Tentokrát jsme náš odpočinek zkrátili jen na nezbytně nutnou dobu, abychom se mohli dostat před Merinovu skupinu ještě před svítáním. Už nějakou chvíli jsme mířili k jihu, kde byla zima už nejvíce na ústupu. Velkým obloukem jsme se vyhnuli Merinovi, a když svítalo, byli jsme už kus před ním. Jediný problém byl, že jsme si tím cestu o něco prodloužili.
„Tady se budeme muset rozejít,“ ozval se Yakei, když jsme se před polednem zastavili ke krátkému odpočinku.
Bylo mi divné, že se zastavujeme tak brzy, ale stejně jsem měl unavené nohy, a tak jsem nic nenamítal. Všiml jsem si však, že po cestě, už nějakou dobu, Yakei o něco zpomalil. Špicoval uši víc než normálně a o dost častěji větřil a běhal s čenichem u země, jako by hledal něco konkrétního. V jednu chvíli se dokonce na moment zastavil popoběhl zpátky a znovu zkontroloval místo, kde se mu něco nezdálo.
„Kam půjdeš?“ nedalo mi to, abych se nezeptal.
„K vyhnancům,“ kývl svou vlčí hlavou napravo, než se změnil do lidské podoby.
„Proč tam? Teda jako jo, jsi prohlášen za zrádce, ale myslím si, že by tě přijali v jiném rodě, kam se sněžní vlci nedostanou.“
„Hloupost,“ div, že neprotočil oči. „Dobře víš, že to nejde. A navíc, nejdu tam protože jsem zrádce. Už jsem ti říkal, že mám něco na práci.“
„Jo, něco, co se týká budoucnosti tvého rodu. Co to tak asi může být mezi vyhnanci, to mi fakt není jasné...“ poznamenal jsem, protože mi to vážně bylo divné.
U vyhnanců jsou povětšinou zrádci, kteří byli vyhnáni nebo utekli sami. Nebo tam byli ti, co se jinak provinili vůči svému rodu, a z dobré vůle alfy jejich smečky nebyli popraveni.
Jaká tam asi může být budoucnost rodu sněžných vlků?
Yakei byl chvíli zticha, a já viděl, jak usilovně přemýšlí. Ale po chvíli se nakonec rozhodl mluvit.
„Pamatuješ, co jsem ti říkal o předchozím králi a jeho rodové linii?“
Přikývl jsem, protože to bylo málo z toho, co mi byl ochoten říct.
„Zmínil jsem Senichiho. Ptal ses, proč syn mrtvého krále, nevezme Merinovi post alfy. No, je to proto, že je ještě malý. Má asi tři roky. Nikdo od nás, až na malé výjimky ani nevěděl, že se vůbec narodil. Královský pár už tenkrát tušil, že by Merin něco takového mohl udělat. A když zjistili, že králova žena je v očekávání, tak opustila zámek a schovala se na samotě. Nikdo nevěděl, kde je. Král jen prohlásil, že je nemocná a odešla více na jih, kde ji po dohodě přijal jiný vlčí rod.“
Pozorně jsem Yakeie poslouchal. Bylo to opravdu poprvé, co mi zmínil něco víc, a ještě ke všemu takovou věc, o které nemá tušení ani většina vlků z jejich rodu. V rychlosti mi řekl, že královna porodila syna, a měla v úmyslu se vrátit, až by byl dost velký na to, aby se mohl ubránit případným útokům. Jen pár věrných předchozího krále vědělo, jaká je vlastně pravda. Ale někdo z těch věrných nakonec zradil.
Merin se mezitím stal králem a začal po nich pátrat, aby se zbavil i jich. A právě ve chvíli, kdy mě Merin uvěznil, vyšlo najevo, že je našli. Jen na poslední chvíli se podařilo dvěma věrným vlkům utéct s malým Senichim.
„Merin se dozvěděl, že jsem byl jedním z těch, kteří o tom věděli. Dostal jsem varování, že mám okamžitě zmizet. Musel jsem utéct. Věděl jsem o všem, i o tom, že králova žena už nežije...“
„A proč teda jdeš do vesnice vyhnanců?“ pořád mi to nedávalo smysl.
„Jeden z našich mi předal zprávu od těch, co utekli s malým Senichim, že se schovají právě tam. Proto tam jdu. Postaráme se o něj, dokud nevyroste, a pak se s ním vrátíme zpátky do naší země, aby si vydobyl své místo zpátky. Pochybuji, že až bude velký, že se mu někdo od nás vyrovná. Jak jsem říkal, jejich moudrost a síla se prostě dědí. A taky... Teď si to možná ještě neuvědomuje, protože je malý, ale až se jednou dozví, jak zemřeli jeho rodiče, určitě to nenechá jen tak.“
„Říkáš, že má asi tři roky. Pokud všechno dobře dopadne, tak se do vaší země vrátí tak za 15 let nejdříve, aby byl dost silný na boj. To nevyjde. Kdo uvěří tomu, že je královský syn, když o něm nikdo nevěděl? A ti, co žijí, a ví to, tak za tu dobu můžou umřít, včetně tebe. To si tam taky může nakráčet kdokoliv ze sněžných vlků, a říct, že je syn bývalého krále,“ zavrtěl jsem hlavou, protože to tak opravdu bylo.
Neušlo mi, že se ve chvíli, kdy jsem to dořekl, Yakei pousmál.
„Nemůže jen tak někdo prohlásit, že je králův syn. Ostatní by hned poznali, že lže.“
„Jak si tím můžeš být tak jistý?“ opravdu jsem nechápal tu jeho jistotu.
„Tahle rodová linie je totiž zvláštní od ostatních sněžných vlků. Určitě sis všiml, že všichni máme modré oči, ale...“
Yakei mi vysvětlil, proč není možné si tuto vlčí rodinu s někým jiným poplést. A když to zmínil, ani já jsem nechápal, že někdo takový je sněžný vlk. Prý to je výjimka, která se rodí jednou za čas, ale je. A u nich se tyhle znaky předávají už pátou generaci.
Když jsem tak nad tím přemýšlel, nedokázal jsem si to ani představit. A zvlášť teď, když o tom vím, chtěl bych to vidět. Nejen to, jak vypadá v lidské podobě, ale i jejich přeměnu ve vlka.
„Už je mi jasné, že se takový člověk mezi vyhnanci v pohodě schová, a pokud je v lidské podobě, tak ani nikdo nemusí vědět, že patří mezi sněžné vlky,“ zamyslel jsem se.
„No, to jo, ale u vyhnanců máme jistotu, že ho tam hledat nepůjdou. No,“ zvedl Yakei náhle hlavu k nebi, aby se podíval, jak čas pokročil. „Musíme jít. Vesnice vyhnanců je na druhé straně než tvé město. Máš už necelý den, abys tam dorazil. Před Merinem máš náskok, takže to nepromarni. Počítám s tím, že se za chvíli někde utáboří, aby zítra mohli zítra kolem poledne dorazí na místo odkud to nebudou mít daleko, aby si dostatečně odpočali a mohli pak zaútočit. Ale i tak buď opatrný. Mohl poslat zvědy napřed, tak ať na někoho nenarazíš.“
Podal jsem Yakeimu své věci s prosbou, aby mi je připevnil, až se změním ve vlka. Ale než jsem to udělal, ještě jsem se mu zadíval přímo do očí i přesto, že to, co jsem se mu chystal říct, nebylo pro mne moc příjemné. Nastala pro mne těžká chvíle, zlom, na který jsem se připravoval už od momentu, kdy řekl, že jde k vyhnancům.
„Yakei, ani nevíš, jak moc jsem ti vděčný za všechno, co jsi pro mne a pro Jirou udělal. Za to ti nebudu moct nikdy dostatečně poděkovat. Bez tebe bych tu ani už nebyl. Ale...“ na moment jsem se odmlčel, ale Yakei trpělivě čekal, až to dopovím, aniž by ze mě spustil zrak.
Odvahu, Katashi... Musíš to říct, protože to jinak nejde. Musí to vědět a možná to pochopí. Určitě to pochopí, protože je rozumný...
Znovu jsem se zhluboka nadechl, abych překonal svou nervozitu, a pak jsem pokračoval o něco méně jistým hlasem.
„Jsi prohlášen za zrádce a jdeš k vyhnancům. Rozhodl ses tam dobrovolně žít, ať už jsou tvé důvody jakékoliv. Já se vracím zpátky domů. Ať už budu, nebo nebudu jednou alfou naší smečky, a nevíme, jak to dopadne s Merinovým plánem na nás zaútočit... No... Víš... Od teď, jsi pro mne nepřítel. Od této chvíle tě neznám a nevím o tobě nic. I kdyby se mě na tebe někdo ptal, neřeknu nic. Potkal jsem tě jen u vás na zámku, nic víc. Měl by ses od našeho města držet co nejdál, protože by se mohlo stát, že naši vlci, nebo možná i já, jednou proti tobě pozvednu meč. I když u vás jsi zrádce, přesto jsi součástí smečky, která na nás chce zaútočit.“
Když jsem domluvil, zavládlo naprosté ticho. Já jsem nevěděl, co říct dál. Už tohle mé zmatené vysvětlování mě stálo hodně sil, abych to vůbec vypustil ze svých úst. Opravdu jsem byl Yakeimu neskonale vděčný. Nemohl za to, že Jirou zemřel, ale aspoň mi zachránil život. A nejen on... I ostatní, co mi pomohli, a já neznal ani jejich jména.
„Je mi to moc líto, že to tak je, ale-“
„Ne,“ přerušil mě Yakei. „Neříkej, že je ti to líto. Promluvil jsi jako král, tak nelituj toho, co jsi řekl. Tvé rozhodnutí je správné, a já s tím i počítal. Jsem rád, že jsi našel tu odvahu to říct. Jednou z tebe bude dobrý vůdce.“
„Nemám už důvod se ucházet o místo krále.“
„Možná teď, ale věř, že jednou se tak stane... Teď je důležité, abys měl komu vládnout,“ ukázal rukou směrem, kde vedla moje cesta domů.
Pravda... Ať už je mi teď těžko z toho, že se z vlka, který mi zachránil život, stává můj nepřítel, musím myslet i na to, co mě čeká, a co proto udělám.
Rozhodnutí hodné krále...
Netušil jsem, že to bude tak těžké. Netušil jsem, že kralování není jen o tom ukázat, že jsem silný. Ale i o tom, mít sílu čelit těžkým rozhodnutím.
V duchu jsem mu ještě snad tisíckrát za všechno děkoval. Mrzelo mě, že ho nemůžu prohlásit za svého přítele a vzít ho s sebou k nám. Ale on s tím byl srozuměn od samého začátku, a já to svými slovy jen potvrdil.
Už cestou dolů do údolí, které jsem tak dobře znal, jsem měl rozhodnuto. Právě Yakei, který teď mířil na druhou stranu k vyhnancům, byl ten, který mě přivedl na tuhle myšlenku.
Kdybych běžel ještě tak půl dne přímo na jih, viděl bych už první domy naší vesnice. Ale já v polovině cesty odbočil znovu na západ, i když mě mé srdce táhlo na opačnou stranu.
Musím využít ten náskok, který jsem před Merinem získal.
Doufám...
Ne...
Musím věřit tomu, že tohle prostě vyjde...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: vzhledem k tomu, že jsem neměla pořádný klid na kontrolu, rovnou se omlouvám za případné chyby či nesrovnatlosti. Budu to v nejbližším možném čase znovu pročítat a opravovat. Snad se bude kapitola líbit, i když je hodně kecací.
PS: pokud to nebude nějaká důležitá informace, rozhodla jsem se, že se už budu vyvarovat jakýchkoliv dodatků a úvah k mému psaní. Tak snad se mi to povede. :)