Jeho vystrašený a uplakaný pohled bylo to poslední, co mi mohl věnovat.
Neviděl, že se Merin napřáhl k poslední ráně. Moje dýka se zabodla do jeho srdce, a on jen v šoku do široka otevřel své uslzené oči...
Ještě jednou, naposledy se nadechl, a pak s tichým výdechem zůstal bezvládně viset strážci v rukách.
„Jirou...“ tiše jsem několikrát vyslovil jeho jméno, jako bych ho chtěl tím udržet naživu.
Ale jeho oči, které ještě před chvílí byly upřené na mě, ztratily svůj lesk. Ani je nestihl zavřít. Prázdný mrtvolný pohled upřený někam do prázdna. Někam, kde my, živí, nemáme možnost dohlédnout...
Jeho halena se okamžitě zabarvila do ruda krví, která vytékala z jeho hrudi, když z něj Merin vytáhl dýku. Jako by se chtěl ujistit, že jeho smrt bude pojištěná tím, že vykrvácí. Jirouovo tělo dopadlo na zem, když ho strážce pustil. Dřevěná podlaha do sebe vsakovala to, co jeho oblečení nestihlo pojmout.
Stále uvězněn mezi dvěma strážci, jsem byl nucen dívat se na skon mého drahého přítele.
Bylo to tak bolestivé, že jsem nebyl schopen ze sebe dostat jediné slovo. Na hrudi mě to svíralo tak děsivě, až hrozilo, že se i mé srdce zastaví, a já budu následovat Jiroua na jeho cestě za našimi předky. Snažil jsem se popadnout dech a celý jsem se třásl. Vztekem, smutkem i zoufalstvím...
„Svleč mu halenu,“ rozkázal najednou Merin a přerušil tím ticho, které tu na chvíli nastalo.
Strážce se sklonil k Jirou a chytl jeho halenu, aby ji z něj stáhnul.
„Nechte ho!“ vykřikl jsem nečekaně, až sebou všichni trhli. „Nechte ho být! Jirou není zrádce! Nesloužil ti! Zabiju tě! Zabiju tě, Merine!“
Křičel jsem na ně jako smyslů zbavený a snažil se vytrhnout strážcům. Zapřel jsem se nohama o zem, ale oni mě strhli zpátky, a ještě víc mě mezi sebou sevřeli, až mi zalupalo v rameni a nohy podkluzovaly, jak moc jsem zapíral o podlahu, abych mohl po tom strážci skočit.
Proč ho nenechají být? Je mrtvý... Zabili ho, tak proč mu už nedají pokoj? Proč?
Strážce se na moment zastavil, ale když viděl Merinův pokyn rukou, znovu se k Jirouovi sehnul, a i přes mé protesty z něj stáhnul zakrvácenou halenu a hodil ji přede mne na důkaz, že byl zabit jako zrádce.
Musel jsem zavřít oči, když se odhalila Jirouova hruď a v ní krvácející rána, která mu vzala život. Nedokázal jsem tenhle pohled snést. Tak silně mě to zasáhlo, že jsem opravdu byl v koncích. Takový bolestivý pocit jsem ještě nikdy nezažil a nevěděl jsem si s ním rady.
Chtělo se mi brečet, chtělo se mi řvát, křičet... Chtělo se mi stočit se do klubíčka a tiše kňučet. Chtěl jsem je zabít, roztrhat je za živa... Chtěl jsem jim vrazit dýku do srdce tak, jak to oni udělali Jirouovi...
Tolik silných pocitů mnou probíhalo, až mě to uvnitř rvalo na kusy.
Ale Merin mi nenechal ani chvilku vydechnout.
„Udělejte s ním to, co obvykle,“ znovu promluvil, aniž by se na mě jedinkrát podíval.
Nereagoval ani na mé výhružky. Jeho chladný necitlivý postoj doslova ovládl celou tuhle místnost. Dokonce i ostatní byli zticha a jen mlčky poslouchali jeho příkazy. Jediný, kdo teď mluvil, jsem byl já. Chrlil jsem na něj všechnu svou zlost. Vyhrožoval jsem mu snad tisíckrát smrtí. Ale on mě naprosto ignoroval.
Strážce, který už nějakou dobu stál u dveří a jen tiše sledoval celé to dění uvnitř pokoje, vešel dovnitř a zamířil rovnou k Jirou. Popadli ho každý z jedné strany a táhli ven z pokoje.
Chtěl jsem po nich skočit, chtěl jsem se vytrhnout a zabránit jim, aby ho odtáhli pryč. Ale jakákoli snaha byla okamžitě utnuta už jen v náznacích. Už mě nedrželi za vlasy a nenutili mě se dívat. Byl jsem sražen k zemi. Klečel jsem a skoro se dotýkal hlavou země, jak mi tlačili na záda. Jediné, co jsem mohl zahlédnout, když jsem pootočil hlavu, byly Jirouovy holé nohy, na které si už nikdy neobuje boty, které mu Yakei opravil.
Merin mě tiše pozoroval. Nemusel jsem se na něj dívat. Ten jeho arogantní a pohrdavý pohled plný zloby mi doslova propaloval díru do zad.
„Postarejte se o Gordana,“ znovu se ozval jeho hlas, když dovnitř vešli další strážci.
Nebylo to stejné jako s Jirou. Stáhli plachtu z mé postele, rozprostřeli ji na zem a pak do ní Gordana opatrně zabalili. Když byli hotoví, zvedli ho a odnášeli pryč, jako něco vzácného.
„Co...co s ním chceš udělat?“ tiše jsem se zeptal, když jsme v pokoji zůstali sami.
Z chodby se ozývaly hlasy, dusot, různě rychlé kroky... Bylo tam živo ještě víc než předtím, než se tohle všechno stalo. I strážci, kteří pak vtrhli do pokoje, a teď mě drželi u země, byli oblečení a připravení vyrazit ven.
„To je snad jasné, ne? Dopřeji mu poklidnou cestu k jeho předkům. Sloužil mi dobře a dlouho, a bude mi opravdu chybět,“ odpověděl Merin.
„Gordan je mi ukradený!“ zavrčel jsem o něco hlasitěji.
„Měl jsem ho opravdu rád. Byl skoro jako můj bratr,“ přešel Merin k oknu a zadíval se ven. „Chtěl jsem mu dopřát to, po čem tolik toužil. Měl jsem se toho sluhy zbavit dřív, než jsem tě Gordanovi nabídl.“
„Kdyby ho nezabil Jirou, udělal bych to já!“ vykřikl jsem, ale hned na to, jsem narazil čelem do podlahy.
„Bude mi opravdu chybět,“ ignoroval mě Merin.
„Ale mě ne! Má, co si zasloužil! Co chceš udělat s Jirou?!“ vztekle jsem vrčel do podlahy.
Očekával jsem nějakou další ránu, ale strážci mě místo toho popadli pod paží a zvedli ze země. Táhli mě k Merinovi, který stál u okna a škvírou skrz okenice se díval ven.
„Nevím, co na tobě Gordan viděl. Jsi fakt ubožák,“ s odporem si mě Merin prohlédl.
Cítil jsem, jak mi na obličeji zasychá krev, která se nějakou chvíli mísila se slzami. Musel jsem vypadat opravdu hrozně, zvlášť, když jsem měl napuchlý nos a jedno oko jsem musel mít přivřené, jak mi obličej natékal. Halenu jsem měl špinavou od Gordanovy krve, opasek servaný na bocích, kde se mi přes halenu zařezával až do kůže. Kalhoty mi zůstaly viset na kotnících, a jen boty zabránily tomu, aby ze mě spadly úplně. Dokonce i na nohách jsem měl místy fleky od krve, která ale nepatřila mně.
Merin se ode mne zhnuseně otočil. Rozrazil okenici a strážci mě přitáhli až k oknu. Okamžitě mě ovanul mrazivý vzduch, a já se roztřásl ještě víc. Zima útočila na celé mé tělo, a já si na moment pomyslel, že mě tu nechá zmrznout, nebo mě vyhodí z okna, podle toho, jak mě na něj strážci natlačili, až jsem byl horní polovinou těla skoro venku.
Mráz mě štípal v nose tak silně, že jsem zapomněl i na bolest, a nadechnout se ústy mi dělalo velký problém.
„Za tohle mi zaplatíš,“ popadl mě Merin za vlasy a natočil mi hlavu doleva.
Díval jsem se na prostornou zámeckou zahradu, osvětlenou spoustou loučí, které byly vsazeny do stojanů, či je drželi vlci, kteří se tam právě nacházeli. V téhle části zahrady, kde v noci býval klid a ticho, bylo teď živo víc než ve dne. Strážci se pohybovali různě po zahradě, jako by se na něco chystali. Někteří stáli ve skupinkách a zdálo se, že čekají na rozkazy.
O něco dál leželo Gordanovo tělo a vedle něj stáli dva strážci. Kolem pobíhalo služebnictvo a ze dřeva, které úhledně skládali na hromadu, tvořili velkou hranici. Jakmile bude hotová, uloží na ni Gordana a umožní mu důstojný odchod do říše mrtvých.
„Tam máš svého sluhu,“ natočil mi Merin hlavu na druhou stranu.
Také tam stála skupina strážců. Dva z nich se starali o koně, který měl za sebou zapřáhnuté velká nosítka.
„Co s ním chceš udělat?“ zachrčel jsem, jak jsem měl pořád problém v tom mrazu dýchat.
Díval jsem se na Jirouovo polonahé tělo, ležící mezi strážci, a znovu mě zaplavila ta bolest kolem srdce, která na moment v tom rozčílení ustoupila. Sníh se pod ním zabarvil do ruda, když z něj vytékala krev, která mu ještě zbývala.
„Co bych měl... To, co se dělá se zrádci. Pochutnají si na něm mrchožrouti,“ uchechtl se Merin.
Jako by ho strážci dole slyšeli, zvedli Jirouovo tělo a potáhli ho k nosítkám. Strhli plachtu, která na nich byla...
„Jo, málem bych zapomněl. Měl jsi pravdu. Posel tu byl. A víš co? Taky chtěl napadnout krále. Skončil stejně, jako tvůj milovaný sluha. Tak si můžou po cestě aspoň popovídat, a nebudou se nudit,“ ukázal Merin tím směrem.
Ne mrazem, ale tím, co jsem viděl, mi krev v žilách doslova ztuhla. Dýchal jsem jen povrchně a nebyl schopen to pobrat. Snad se mi i srdce na moment zastavilo, když jsem se díval na to, jak necitelně hází Jirouovo tělo na ty, k sobě svázané větve, kde už zřejmě nějakou dobu ležel další mrtvý vlk. Poznal jsem ho.
Byl to jeden ze čtyř královských poslů a do této země byl poslán vůbec poprvé. Znal jsem ho od vidění. Občas jsem se s ním potkal, když po něm otec posílal zprávy do vedlejších rodů. Nikdy jsme nebyli přátelé, skoro jsme spolu nemluvili, spíš jen obvyklé pozdravy. Ale tohle, co jsem teď viděl... Tohle ve mně vyvolalo neskutečný hněv.
Zabili vlka z našeho rodu. Vlka, který ani nebyl strážce. Člověka, který jen doručoval zprávy, když bylo potřeba. Někoho, kdo s tím vším, co se dělo kolem nás, neměl nic společného.
Už ani nevím, pokolikáté se mi zastavil dech. A nejen mrazem, ale i tím, co jsem viděl, co jsem prožíval. Další zbytečná smrt, která sice tolik nebolela, ale i tak mě zasáhla.
„Zabiju tě, Merine,“ procedil jsem mezi zuby.
Ten se jen krátce zasmál a mávl rukou na strážce venku. Několik jich vykročilo k bráně a s nimi i kůň...
S neskutečnou bolestí, která mě doslova rvala na kusy, jsem se díval, jak odváží jejich těla pryč. Jen z posledních sil jsem zadržel slzy, které se mi draly ven a zamrzaly hned v koutcích očí.
Sevřel jsem čelisti k sobě, až mi zuby zaskřípaly, abych ze sebe nevydal ani náznak toho, co jsem právě prožíval. Nevydal jsem ze sebe jediné povzdechnutí, či zaskučení, které by naznačilo i ten neskutečný hněv, který ovládal mou mysl stejně silně, jako bolest ze ztráty vlka, kterého jsem opravdu miloval jako svého bratra.
Zatímco tenhle malý smuteční průvod mizel ve tmě za branami, jinou část zámecké zahrady náhle ozářilo silné světlo, když vzplála hranice s Gordanovým tělem.
„Bude mi chybět,“ povzdechl si Merin, když se tam na chvíli zadíval.
Strážci mě konečně stáhli od okna dolů. Merin se ještě jednou rozhlédl po zahradě, a pak už zabouchl okenice. Postavil se přede mne, jako by přemýšlel, co teď se mnou.
„Za tohle zaplatíš,“ zavrčel jsem na něj.
Hlas se mi třásl a místy ztrácel, a celý jsem se klepal zimou. Strážci museli cítit, jak se třesu, když mě drželi. Ale ani jeden z nich nic neřekl. Jen tiše stáli, drželi mě mezi sebou a čekali na další Merinovy pokyny. I má síla, která mě doposud držela na nohou, mě pomalu opouštěla. Přesto jsem však na něj mluvil. Potřeboval jsem odpovědi na vše. Chtěl jsem ho nějak umlčet, znejistit, i když jsem tušil, že má snaha nejspíš vyjde na prázdno. Měl jasnou převahu, protože já... Já neměl ani tušení, co se vlastně děje.
„Zabil jsi mého sluhu, když mě chránil, zabil jsi posla... Otec nedostane mou odpověď, na kterou čeká. Myslíš si, že se nebude zajímat, proč nepřišel posel zpátky? A navíc jsi zaútočil na syna krále...“
„Syna krále...“ ušklíbl se Merin.
To jediné ho snad z toho, co jsem řekl, zaujalo.
„Myslíš si, že jsi pořád tak důležitý?“ zeptal se a se zájmem očekával mou odpověď.
Zarazil jsem se. Nechápal jsem, proč se tak zeptal. Něco se nejspíš stalo, a on to ví. Něco, co bylo v dopise, který jsem nedostal. Ne, já jeho, ale on mě dostával stále víc a víc na kolena. V tuhle chvíli nade mnou s přehledem vyhrával.
Co se tu, sakra, děje? Proč mám pocit, že se stalo něco hodně důležitého? Pokud se mě otec chtěl zbavit, nebylo nutné všechno tohle divadlo, a hlavně... zabíjet posla.
„Máš dohodu s králem naší země, s mým otcem...“ poznamenal jsem s nejistotou v hlase.
„Pravda, mám dohodu s tvým otcem. Se synem krále bych takhle nikdy nezacházel...“
„Cože?!“
Merin se však otočil a vyšel z pokoje. Strážci mě potáhli dál od okna a postavili na nohy. Jeden z nich mi vytáhl kalhoty a zavázal tkanici, aby mi nespadly. Když se ke mně skláněl, konečně jsem si mohl prohlédnout jeho tvář. Byl to ten, kterého jsem napadl dole na ubikaci strážných.
„Něco zkus, a nebudu váhat tě zabít,“ zavrčel mi do obličeje, když se naše pohledy setkaly.
Nejspíš mi nemůže zapomenout, co se dole stalo, ale pro mne to byl ten nejmenší problém. Já teď měl hlavu plnou jiných věcí, s kterými jsem se musel poprat. A na některé otázky jsem potřeboval odpovědi.
Strážci, jako by dostali nějaký neslyšitelný rozkaz, mě znovu popadli pod paží a táhli z pokoje ven na chodbu. Počítal jsem s tím, že mě hodí do nějaké kobky, ale oni mě vedli rovnou do Merinova pokoje.
I přes tu krátkou cestu jsme míjeli několik dalších strážců, kteří zde byli, a čekali na rozkazy. Ustoupili sice stranou, abychom mohli projít, ale většina si mě přitom znechuceně či nenávistně prohlížela. Jejich nenávist ke mně, kterou se po celou dobu snažili skrývat, se teď naplno projevila. Už se nemuseli přetvařovat a jen si tak pro sebe šeptat všelijaké poznámky. Teď už ne... A smrtí Gordana se jejich nenávist vůči mně ještě víc prohloubila. Stačilo by jediné gesto, či slovo, a okamžitě by ukončili můj život, ani bych nestačil mrknout.
Když jsme vešli do pokoje, hned se za námi zavřely dveře. Strážci mě dotáhli až k jeho stolu, u kterého Merin seděl a prohlížel si nějaké listiny.
„Co to mělo znamenat? Odpověz mi, co jsi tím myslel?!“ ozval jsem se zhurta, jen co jsme se před stolem zastavili.
Merin si mě však nevšímal a dál si četl. Vypadalo to, jako by hledal něco konkrétního.
„Merine, odpověz mi!“ zvýšil jsem hlas a škubnul sebou dopředu, až mě strážci museli pevně chytit a zastavit.
Ale ani tohle si nevynutilo žádnou jeho reakci směrem ke mně. Dál četl, jako bych tam ani nebyl.
Proč mě sem teda přivedli?
Už jsem ani neskrýval svou vlčí podstatu. Uši jsem měl už dávno našpicované a ocas vzpřímený. Drápy jsem zarýval do provazu, kterým jsem měl spoutané ruce.
Věděl jsem, že nemám šanci se teď změnit ve vlka, ale beze zbraně jsem se takhle cítil o trošku jistěji. Vrčel jsem výhružně na Merina, zatímco on si mě nevšímal. Už hrozilo, že se strážcům přeci jen vyškubnu, když náhle vstal.
„Našel jsem to!“ vykřikl s úsměvem.
Pomalu obešel stůl a zastavil se kousek přede mnou. Stále měl svůj úsměv na tváři, a vůbec to nevypadalo, že by ho nějak Gordanova smrt zasáhla hlouběji. Jako by se předtím v mém pokoji nic nestalo. Listinu, kterou stále držel v ruce zvedl před můj obličej.
Šokovaně jsem hleděl na královskou pečeť mého rodu.
Tak přece jen... Tohle je dopis, co mi otec poslal.
„Co jsi našel? Ten dopis...“ zadíval jsem se znovu na pečeť, a pod Merinovými prsty šla přečíst část mého jména.
Něco se mi na tom dopise nezdálo. Ale ve svém rozčílení jsem se nedokázal na nic soustředit.
„Ano, ten dopis,“ ušklíbl se Merin. „Je tady jedna zajímavá pasáž. Kde to bylo...“
Zamyšleně, jako by se znovu ztratil v textu, si to znovu začal pročítat. Měl jsem však pocit, že dobře ví, co chce přečíst, a tohle všechno zdržování dělá schválně. Jako by měl radost z toho, že mě může trápit ještě víc. Mučit tou nejistotou a přidávat sůl do mých ran, které s Jirouovou smrtí byly hodně hluboké a bolestivé.
„Milý Katashi,“ ozval se konečně po chvíli, kdy jsem zatínal všechny svaly, jak jsem měl chuť po něm skočit. „Tady je odpověď na tvoji otázku...“
Zvedl znovu dopis před své oči, jako by chtěl mít jistotu, že nic nepřehlédne. Už se nadechoval, že začne číst, když se náhle ozval větší šum z chodby a vzápětí důrazné zaklepání na dveře.
Merin nervózně mlasknul a ruku s dopisem svěsil dolů.
Ani já jsem v sobě nedokázal zadržet sprosté zaklení. Tohle napětí bylo tak strašné, že jsem sotva zvládal udržet své emoce na uzdě. Třásl jsem se a stále jsem měl tendenci se strážcům vyškubnout. Odpověď, na kterou jsem tak čekal, mohla vnést trochu světla do té černoty, která mě obalovala z venku i zevnitř. Má netrpělivost rostla s každým okamžikem. Pomalu, ale jistě, jsem dosahoval bodu varu.
„Tak mi to přečti!“ zakřičel jsem na Merina. „Dej mi to! Přečtu si to sám!“
Ten však jen mávnul rukou, aby mě strážci umlčeli, a já se vzápětí znovu ocitl na kolenou s hlavou zaraženou do dřevěných prken podlahy. Už ani nevím pokolikáté za tento večer... Už jsem snad ani nevnímal bolest na svém dobitém obličeji...
„Co je?!“ otočil se Merin ke dveřím, když se znovu ozvalo zaklepání.
„Vrátil se špeh se zprávami, které jste chtěl. Spěchá to...“
Podle Merinových noh, které se pohnuly na místě, jsem jen mohl odhadovat, že se otočil na mě, pak na dveře, a znovu zpátky na mě. Jako by se rozmýšlel, co právě teď udělat. Jestli mě tu má nechat nebo ne.
„Odveďte ho dolů,“ rozhodl se nakonec, že to, s čím jeho špeh přišel, nebude pro mé uši.
Strážci mě popadli za lokte a zvedli ze země. Neodvedli mě však zpátky do pokoje. Šli jsme tak rychle, že jsem neměl ani kdy se rozhlížet kolem sebe. Netušil jsem, kdo z těch vlků, co tu byli, mohl být onen špeh. Všichni byli v pozoru, připraveni okamžitě vykonat jakýkoliv Merinův rozkaz. I oni byli napjatí, jako by očekávali, že půjdou do boje...
Jedno malé ohlédnutí po nich mě stálo klopýtnutí, jak rychle jsme šli. Na schodech jsem strážcům doslova visel na rukách, jak spěchali. Bylo jasné, že nechtěli dovolit, abych, byť jen něco málo, zaslechl.
Když jsme mířili ke kuchyni, bylo mi vše jasné.
Rozhodně nejdeme na večeři...
Stihl jsem zahlédnout překvapený výraz hlavního kuchaře, který vykoukl z kuchyně v momentě, kdy jsme zabočili do chodby vedoucí do podzemí.
Tentokrát jsme pod schody neodbočili doprava, ale šli na druhou stranu, kterou bedlivě strážili dva vlci, co právě měli službu.
Tušil jsem, že tu bude něco takového. Menší kruhová místnost, kde celistvost stěny narušovaly několikery dveře, za kterými byly kobky. Uprostřed stál jen jeden stůl a dvě stoličky, a chybějící denní světlo tu doplňovaly pouze louče zasunuté v držácích mezi jednotlivými dveřmi. Jedny z nich strážce, který tu právě hlídal, se zadostiučiněním otevřel, a se škodolibým úsměvem ustoupil bokem.
Vyhekl jsem bolestí, když jsem dopadl na tvrdou kamennou zem, nahrubo opracovanou stejně jako v místnosti, kde jsem tolikrát cvičil s Jirou a Yakeiem. Nestihl jsem se ani rozhlédnout, když se za mnou zabouchly ty těžké dveře, a ocitl jsem se v naprosté tmě. Byla v nich škvíra velká jen tak, aby se skrz ni podala miska s jídlem či vodou. Nebyla tu ani žádná okna, ani malá škvíra nahoře ve stěně či ve stropě, kudy by sem pronikalo aspoň trochu světla či čerstvého vzduchu. Zatuchlina doslova zaplňovala mé plíce, když jsem se snažil rozdýchat bolest utrženou pádem na tu tvrdou zem.
Nemohl jsem ani dát ruce před sebe, abych pád zmírnil. Nechali mi je svázané, a jen mě prostě hodili dovnitř jako pytel slámy. Bolestivě jsem si narazil rameno a hlava mi doslova třeštila, když jsem se do ní při pádu uhodil.
Docela dlouho jsem ležel na té ledové zemi. Všechno, snad každý kousek těla, mě bolel víc než po posledním souboji s otcem. Slzy, které mi vyhrkly, jsem už ani neskrýval.
Nebylo proč...
Byl jsem sám, ve tmě, kdy i po delší době šly těžko rozeznat aspoň obrysy kobky. Nebyl tu nikdo, před kým bych svůj smutek, bolest i hněv musel skrývat. Jediné, co jsem v sobě dusil, byly hlasitější vzlyky.
Tuhle radost jim neudělám. Neukážu jim, že mě dostali na kolena a sebrali mi i poslední zbytky hrdosti, kterou budu jen horko těžko sbírat a dávat zpátky dohromady.
Bylo to tak, jak řekl Merin.
Opravdu jsem přišel o svou hrdost... Ne tak, jak si on představoval. Před tím mě uchránil Jirou. Ale o to byl následek horší. O to víc mě to srazilo na kolena, a jen díky tomu, že se toho seběhlo tolik, a rychle za sebou, neměl jsem kdy ukázat, jak skutečná má bolest je.
Ale i přesto všechno jsem v některých okamžicích dal průchod svým citům. Své zlosti a nenávisti vůči Merinovi. Kdyby tam nahoře nebyli strážci, a já neměl svázané ruce, nejspíš by už jeden z nás nežil.
Ale ať už byla má nenávist vůči Merinovi velká, jak chtěla, nedalo se to srovnat s pocitem křivdy a bolestí, kterou jsem cítil s Jirouovou smrtí.
V té tmě a tichu, kdy jsem tu ležel sám za zavřenými dveřmi, jsem si jeho ztrátu začínal naplno uvědomovat. Myslel jsem si, že horší, než když jsem byl svědkem jeho posledního vydechnutí, či když ho odváželi do lesa, aby se stal potravou pro divou zvěř, to být nemůže.
Ale opak byl pravdou.
Stále dokola se mi vracely obrázky toho, co jsem viděl, a co se mi natrvalo usadilo v mysli.
Nikdy jeho pohled plný strachu nezapomenu. Do konce svého života, budu slyšet jeho: „Omlouvám se, Katashi...“
To já jsem ten vinný. To já jsem ten, kdo zapříčinil tvou smrt, Jirou. Nemáš se zač omlouvat. Bolí mě srdce, že jsi s tímhle pocitem odešel z tohoto světa. Měl jsi zůstat na živu. Měl jsem se stát králem a ty mým rádcem. Měl jsem tě víc chránit... Neměl jsi sem se mnou chodit... Měl jsem... Měl jsi...
Bolest a výčitky vůči mně samému mě naplno zaplavily, a já se tomu již nedokázal bránit.
Tiše jsem proléval slzy. Chvílemi jsem měl pocit, že se udusím, jak jsem se nemohl ani nadechnout. Jen jsem se vždy víc skrčil do klubíčka a kousal se do rtů, aby nebylo ani trochu slyšet, jak moc velkou bolest právě prožívám. Byl jsem jak kotel plný vřící vody, avšak s pevně přidělanou poklicí, která bránila té páře vyjít ven. Stačilo by jen přiložit pár polen do ohně, aby voda v kotli začala vřít ještě víc, a on se vší tou nahromaděnou silou roztrhl a rozletěl na kusy.
Přesně takhle jsem se cítil. Jako ten kotel, kterému skrz malé škvíry poklice uniká pára, a co nevidět vybuchne, aby způsobila svému okolí velké škody.
Jenže, jaké škody mohu napáchat? Jsem tady a bez jakýchkoliv možností něco udělat. Cokoliv, co by zmírnilo tu bolest a neskutečný vztek, který právě prožívám.
Byl jsem uvězněný nejen v tmavé kobce, ale i sám v sobě.
Znamená to konec? Konec všem mým nadějím, že se Merinovi pomstím za všechno, co udělal? Ať už se na to dívám, jak chci, nedokážu přijít na nic, co by mě odsud dostalo ven. Není nikdo v téhle nepřátelské zemi, kdo by mi mohl podat pomocnou ruku. Starý kovář ani netuší, co se se mnou děje. A stejně ani nevím, jak právě on by mi mohl pomoci. Yakei byl prohlášen za zrádce, a já ani netuším proč. Od nás nikdo neví, co se tady stalo. Ten jediný, který tu se mnou byl, už tu není... Jsem sám...
Znamená to konec mým nadějím, že se ještě někdy podívám domů?
Netušil jsem, jak dlouho jsem na té zemi mohl ležet. Vzpomínky na Jirou se postupně míchaly s myšlenkami na to, v jaké situaci se nacházím. Podle toho, co jsem zaslechl z chodby, stráž se minimálně jednou vyměnila. Ale netušil jsem, jak to tady chodí. Jak často se střídají. Kdy donesou nějaké jídlo, nebo mě přijdou třeba jen zkontrolovat, jestli ještě žiju.
Čím déle jsem tu ležel, tím víc jsem si začínal uvědomovat bolest mého těla. Ruce mi trply a nepomohlo ani, když jsem se převrátil na druhý bok. Nedokázal jsem se ani posadit, jak jsem měl tělo celé bolavé a ztuhlé. Jen občas jsem zahýbal prsty, aby se mi do nich vrátila krev.
Slzy, které jsem tu dlouho proléval, už dávno uschly. Halena, která mi na zádech doslova ztvrdla, když Gordanova krev úplně zaschla, mě nebyla schopna ochránit před chladem, který tu panoval. Útočil na každý kousek mého těla.
Ještě chvíli tu budu ležet na té promrzlé zemi a nebudu moct potom už ani vstát.
Pootočil jsem se znovu na druhý bok a zkoušel jsem se rozhlédnout po té černé místnosti. Tma byla tak velká, že jsem opravdu sotva rozeznal obrys dveří. Jen díky tomu, že skrz škvíry kolem pantů pronikalo nepatrně světlo, jsem věděl, kde právě jsou.
„Chci pít!“ zavolal jsem ochraptělým hlasem směrem ke dveřím.
Ale jako by za nimi nikdo nebyl. Nikdo neodpověděl.
„Mám žízeň!“ zkusil jsem o něco hlasitěji.
Chvíli jsem vyčkával... Ale když se ani potom nic nedělo, přetočil jsem se a po kouscích jsem se posunul blíž ke dveřím.
Posbíral jsem poslední zbytky sil, co jsem ještě měl. Pokrčil jsem nohy a pak s nimi vykopnul tak moc, jak jen to v tuhle chvíli šlo. Tiše jsem zaskučel, když nohy narazily do dveří. Měl jsem pocit, jako by mi do nich někdo zabodnul spoustu hřebů. Přitáhl jsem nohy k sobě a skrčil se, když bolest jimi prošla až do páteře. Snažil jsem se zhluboka dýchat, a když ta největší bolest přešla, znovu jsem vykopnul proti dveřím.
„Dejte mi vodu!“ zakřičel jsem.
Pokud nebyli úplně hluší, museli mě slyšet.
„Chci pít!“ znovu jsem zakřičel, když jsem opětovně kopnul do dveří.
Přetočil jsem se na záda a ztěžka oddechoval. Už mi bylo jedno, že si ležím na svázaných rukách. Už jsem bolest v ramenou ani skoro nevnímal, protože mě bolelo celé tělo. Vyčerpaně jsem ležel a čekal. Poslední sílu jsem vyplýtval nejspíš zbytečně.
Nejspíš se rozhodli mě tu nechat umřít.
I kdyby mi nedali vodu, chtěl jsem aspoň na moment zahlédnout kousek světla. Aspoň tolik, abych se mohl rozhlédnout, co kolem mě je. Vědět, že tam, na druhé straně zdi, je život. Že ten pocit, jako by mě hodili do hluboké tmavé jámy, aby mě tu nechali zdechnout, je jen moje špatná představa.
I když jsem byl v beznadějné situaci, tohle jsem si udržoval ve svých myšlenkách jako naději, že tady na tomhle místě neskončím, i když na mé volání nikdo nereagoval. Jako bych tu ani nebyl...
Chci jít ven... Chci umřít jako svobodný vlk, ne jako prašivý pes přivázaný na obojku někde u stromu, aby chcípnul hlady...
Trhnul jsem sebou, když po delší době náhle zarachotila petlice u dveří. Jen tak, tak jsem stihl uhnout s nohama, když se otevřely, a dovnitř proniklo mdlé světlo z loučí, které osvětlovaly chodbu. Zamrkal jsem, abych si co nejdříve tomu světlu přivyknul, a rozhlédl jsem se kolem sebe.
Zahlédl jsem jen proleželou matraci na zemi a díru v rohu, která zřejmě sloužila proto, aby si vězeň do ní mohl ulevit. To bylo veškeré vybavení. Podmínky ještě horší než v kobkách u nás na zámku.
Pár kroků, které jsem za sebou zaslechl, mě donutilo otočit hlavu. Než jsem však stihl cokoliv říct, něčí ruka se mi přitiskla na ústa a umlčela mě.
„Tady máš vodu a něco k snědku,“ ozval se tichý hlas a dřevěná miska klepla o podlahu, když ji přede mne položil.
Skoro šeptal a já musel zapojit všechny smysly, abych slyšel, co mi říká. Jeho šepot byl přerušován zvuky z chodby, kdy druhý strážce postupně otvíral ty malá okénka ve dveřích dalších kobek a podával jimi vězňům jídlo.
„Uvolním ti ruce, ale varuji tě, abys nic nezkoušel. Rozumíš?“
Malinko jsem pohnul hlavou, aby věděl, že rozumím.
„Dostaneme tě odsud pryč. Ale pokud uděláš nějakou hloupost, já osobně tě zabiju.“
Byl jsem v šoku z toho, co jsem slyšel, ale znovu jsem přikývnul.
„V žádném případě se nesnaž změnit ve vlka. Buď trpělivý a nikoho se na nic nevyptávej. Nevíš, kdo je na tvé nebo Merinově straně...“
Měl jsem na jazyku spoustu otázek. Chtěl jsem se tomu vlkovi aspoň podívat do tváře, ale jakmile jsem se trochu pootočil, hned mi víc přitiskl ruku na ústa, a znehybnil mě, když mi kolenem zatlačil do zad.
„Nedělej ze sebe zbytečně hrdinu. Jen tím uškodíš nejen sobě, ale i ostatním...“ ještě ten strážce šeptem dodal, když se z chodby ozvaly blížící se kroky.
Rychle mi přeřezal provazy na rukách, a než jsem se stihl, byť jen otočit, dveře se zabouchly, a já se znovu ocitl ve tmě.
Ještě chvíli jsem nehnutě ležel. Hlavou se mi honilo, co to mělo znamenat. Poznal jsem ten hlas... Věděl jsem, komu patří, a o to více jsem byl překvapený. Ale jedno bylo jisté.
Aspoň malá naděje, že se z toho můžu dostat, tu je.
Když hlasy na chodbě utichly, konečně jsem se pohnul. Pomalu jsem nejprve rozhýbal ruce, aby se mi prokrvily a já se o ně mohl opřít. Opatrně jsem se posadil. Chvíli trvalo, než jsem získal jistotu, jak mě tělo z toho dlouhého ležení skoro neposlouchalo. Ale v momentě, kdy jsem seděl, cítil jsem se o něco lépe. Byla tu konečně možnost trochu rozhýbat mé ztuhlé a namožené svaly.
Po paměti jsem zašmátral rukou před sebou. Pomalu jsem se snažil nahmatat tu misku, kterou mi tu ten strážce nechal. Když jsem se jí konečně dotkl, oddychl jsem si.
Přitáhl jsem si ji k sobě a strčil do ní prsty. Zabořily se do něčeho měkkého a mokrého.
Vzal jsem kousek toho něčeho, co mi v první chvíli přišlo jako bláto, a přičichl si k tomu.
Byl to kus chleba, rozmočený ve vodě.
Už jsem neváhal. Hned jsem to strčil do pusy a postupně vybíral ten z poloviny rozmočený chleba z misky, aby mi v ní zůstalo aspoň trochu vody na zapití.
Bylo to studené. Možná stejně, jako ta zem, na které jsem seděl. Ale bylo to první jídlo za tu dobu, co jsem tu uvězněný. Když jsem všechno snědl, napil jsem se ještě trochu vody, které v misce zůstala. Chutnala hnusně, když v ní plavaly drobky, a měla chuť po tom něčem rozmočeném. Ale byla to voda a já ji potřeboval. Myslíc na to, že nevím, kdy zas dostanu nějaký ten příděl, jsem si nakonec trochu té hnusné vody nechal. Po hmatu, kdy jsem lezl po kolenou, jsem se dostal ke stěně, a po paměti jsem se podél ní doplazil k matraci.
Misku jsem odložil v rohu matrace a stěny, abych si pamatoval, kde je, a v té tmě ji rychle našel. Nechtěl jsem riskovat, že bych o ní mohl zakopnout a vylít si zbytek vody, co jsem si ušetřil.
Opřel jsem se rukama o stěnu a pomalu jsem se pomocí ní zvedal na nohy.
Byl jsem hodně unavený, vyčerpaný a bolavý, ale potřeboval jsem se trochu rozhýbat. Nechat rozproudit krev, a trochu se tím zahřát. V tuhle chvíli mi ani nevadilo, že mě všechno bolí. Protože cítit bolest pro mne znamenalo, že ještě žiju, a navíc mám šanci na útěk. A tuhle šanci jsem nehodlal promarnit.
Byla pravda, že jsem byl překvapen. Nevěděl jsem, zda mu opravdu můžu věřit, zvlášť po tom, co se v chodbách zámku a v mém pokoji stalo. Byl to pro mne v první řadě nepřítel. Ale...
Co když to myslí vážně? Řekl by mi tohle všechno jen proto, aby mi dal falešnou naději, a pak se bavil tím, jak tady ještě víc trpím? Pokud ano, jsem potom ten největší hlupák pod sluncem.
Ale i přesto to byla malá jiskra, která zažehla ten skomírající plamen mých nadějí, že bych se z toho někdy mohl dostat živý.
Trvalo dlouho, než jsem začal chodit podél stěny. Skoro jsem neviděl, kam šlapu, ale pamatoval jsem si zhruba, kde, co je, když jsem měl možnost se aspoň nakrátko rozhlédnout kolem sebe. Přidržoval jsem se stěny a pomalu podél ní šel ke dveřím. Aspoň u těch jsem měl jistotu, kde jsou, když jsem se zaměřil na to skoro neviditelné světlo, co procházelo úzkou škvírou kolem pantů. Dokonce ani otvor, skrz který se podávalo jídlo, nepropustil žádné světlo. V duchu jsem děkoval tomu, kdo ty dveře dělal, že je špatně usadil, a já se tak podle nich mohl aspoň trochu v té tmě orientovat.
Několikrát jsem si udělal obchůzku, stále se přidržujíc stěny. V místě, kde jsem tušil onu díru v zemi, jsem se vždy zastavil a raději se otočil, a znovu pomalu přecházel zpátky ke dveřím a od nich k matraci. Po nějaké době jsem si vzdálenost dokonale zapamatoval. Věděl jsem kolik kroků je od matrace ke dveřím, kolik kroků k díře. Jednou jsem se odvážil jít středem kobky od mého ‚lůžka‘ k protější stěně. S rukama napřaženýma před sebe, jako bych byl slepec, jsem se posunoval krůček po krůčku, a když jsem jich napočítal dvanáct, stejně jako na straně dveří, narazil jsem rukama do stěny.
Těch dvanáct kroků jsem se potom vrátil zpátky, a konečně jsem se unavený uložil na něčem, co spíš připomínalo pelech pro psa.
Byl jsem opravdu hodně vyčerpaný. Ale tohle všechno mě aspoň na nějakou dobu zaměstnalo a já si tak trochu vyčistil hlavu od zbytečných myšlenek. Pochyby a beznaděj, že se z toho nikdy nedostanu, jsem zastrčil hodně dozadu. Snažil jsem se myslet na to, co bude, až se odsud dostanu pryč. Představoval jsem si, jak se vracím domů... Tam, kde už pomalu začíná jaro a nebude trvat dlouho a všechno bude zelené a barevné, jak stromy začnou kvést, aby se připravily na nadcházející úrodu.
Jediné, co jsem však nedokázal odsunout z hlavy pryč, byly myšlenky na Jirou.
Ač jsem se snažil, jak jsem chtěl, nešlo to. Nechtěl jsem se utápět v bolesti, nechtěl jsem propadat trudomyslnosti, když jsem se potřeboval soustředit na to, co má přijít. Ale přesto, ve chvíli, kdy jsem ležel na té zatuchlé matraci, skrz kterou jsem cítil každou nerovnost kamenné podlahy, se mi v myšlenkách stále vracely poslední okamžiky jeho života.
Tohle si budu do smrti vyčítat... S tímhle se prostě nedokážu smířit...
Ve chvíli, kdy ta tíha výčitek byla největší, mi oči znovu zvlhly. Ležel jsem na zádech, s pohledem upřeným do tmy, a tiše jsem brečel. Slzy mi stékaly po tváři, a kolem uší až na krk, odkud pak končily na matraci a vpíjely se do ní. Ani jsem je nezkoušel setřít. Bylo jich tolik, že bych je ani několikerým otřením nezastavil.
Byly to slzy bolestí ze ztráty. Největší ztráty, jakou jsem kdy za svůj život zažil.
Už jsem přestal i naslouchat, co se děje venku na chodbě. Všechno kolem mne se ztratilo a já vnímal jen svůj roztřesený dech a pod svou dlaní rychlý tlukot mého srdce, které smutnilo, tesknilo za Jirou a za mým domovem, kde byl vlk, kterého jsem tak strašně moc miloval.
Kdybych tak mohl být teď s ním. Kdybych se tak mohl teď stulit do jeho náruče. Brečel bych za Jirou stejně jako teď, ale... Měl bych někoho, kdo by se mnou tu bolest mohl sdílet... Chci se vrátit. Chci být s ním. Musím se vrátit už jen proto, že díky Jirou jsem byl uchráněn před zprzněním jiným vlkem, a díky němu jsem na živu. Nesmím promarnit tuhle šanci, kterou mi dal, a za kterou on zaplatil svým životem...
Ztracen ve všech těch myšlenkách, unavený z pláče, se mi nakonec podařilo usnout. Nevěděl jsem kdy, ani jsem nevěděl, co byla poslední věc, na kterou jsem myslel, než se mi únavou oči zavřely, a já se ztratil ve světě snů...
Když jsem se po nějaké době probudil, bylo všude naprosté ticho. Jako by ani za těmi dveřmi nikdo nebyl. Na chvíli jsem se posadil a jen se díval do tmy. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem mohl spát. Ale podle toho, jak jsem byl unavený a oči mě stále pálily od slz, nejspíš to dlouhý spánek nebyl.
Natáhl jsem se pro misku s vodou, trochu se napil a zas ji odložil na stejné místo, abych ji měl při ruce. Myslel jsem si, že bych vstal a znovu se trochu prošel, ale byla jsem tak unavený, že jediný pohyb, který jsem udělal, bylo svalení se na matraci. Na moment jsem pomyslel na to, že bych se změnil ve vlka, abych si lépe odpočinul. Ale vzpomněl jsem si na to, co mi strážce říkal a raději ho poslechl. Ale i tak netrvalo ani krátkou chvíli, kdy jsem znovu usnul, i přesto, že mi byla zima a já se neměl ani čím přikrýt.
Opětovné probuzení bylo nečekané. Měl jsem pocit, jako bych právě zavřel oči, a v ten moment se ozval hluk, který mě donutil se posadit. Opřel jsem se o stěnu, jako bych v ní hledal záchranu, a přitáhl si nohy k sobě. Se zrychleným dechem jsem naslouchal, a jen podle zvuků jsem mohl odhadovat, co se děje tam za těmi dveřmi.
Když se náhle otevřely, vyskočil jsem na nohy, připraven na cokoliv. Mé jméno a jasné výhružky smrtí dolehly až k mým uším.
Merin pro mne poslal? Chce mě zabít? Zabijí mě hned tady, nebo to udělá on, tak jak to udělal Jirouovi a poslovi? Proč zrovna teď, když jsem začínal doufat v brzký návrat domů? Proč tak spěchá, aby se mne zbavil?
Srdce mi bilo jak šílené, a pomalu jsem se začal hrbit, jak jsem měl tendenci se změnit ve vlka. To byla jediná možnost, která mě mohla uchránit a prodloužit můj život o pár chvil.
Už, už jsem pomalu přetahoval halenu přes hlavu, když světlo z chodby zastínila tmavá postava.
„Říkal jsem ti něco o přeměně ve vlka,“ zavrčel na mě strážce, a já halenu hned pustil.
Došel ke mně a podával mi měch s vodou.
„Napij se. Postaví tě to na nohy, a ty teď rozhodně budeš potřebovat,“ otevřel měch a přistrčil mi ho k ústům, když jsem se k ničemu neměl a jen na něj tupě zíral.
„Tak pohni si!“ zavrčel netrpělivě. „Není čas otálet. Každou chvíli může někdo přijít. Tak slyšíš?“ popadl mě za bradu, zaklonil mi hlavu a začal mi lít obsah do pusy.
„Pokud budeš zdržovat, nechám tě tu,“ pustil měch, když jsem se vzpamatoval, a konečně si ho vzal do ruky. „Je nejvyšší čas odsud vypadnout...“
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: ano, vím, že jsem slíbila prozradit tajemství dopisu, ale - moc, moc se omlouvám. Jaksi se mi to tu nevlezlo :( Ale tentokrát, už na stoprocent, v další kapitole se to dozvíte... :)