Hodil jsem na svůj obličej tak litr vody a osušil se. Pomalu jsem přešel ke dveřím a přehodil přes sebe dlouhý černý baloňák. Venku bylo příjemně, tak hezky teplý večer byl pro podzim nezvyklý. Zaskřípaly brzdy a Kano prudce otevřel dveře.
„Nastup, zdržuješ!“ řekl příkře. Bylo vidět, že touto dobou by radši dělal jiné věci.
„No promiň, že žiju,“ vypadám snad, že jsem z toho nadšený?
Nasedl jsem a ještě bouchl velmi silně se dveřmi. Kano šlápl na plyn a během chvilky jsme stáli u celkem pěkného domku na konci města. Vyšli jsme z auta a zamířili na místo činu. Musel jsem uznat, že tentokrát se ten vrah pěkně vyřádil. Při vchodu do pokoje v prvním patře, by zamrazilo v zádech i zkušeného vraha. Všude po zemi se válely kusy roztrhaného oblečení. Po zemi se táhly dlouhé rýhy po nehtech, které vedly k mrtvému tělu ženy na zemi. Nábytek, který býval celkem pěknou starožitností, byl roztřískán na spoustu malých kousků dřeva. Závěsy se v širokých pruzích válely po zbytku nábytku. Střepy ze skleněného lustru se nebezpečně leskly na povrchu malého stolku v rohu místnosti. Jen s hlubokým nádechem jsem došel k patologovi, který se již skláněl nad mrtvým tělem.
„Jak k tomu došlo?“ optal jsem se Akaniho.
„Už zase? Nemůžou poslat někoho, který neustále nesmrdí alkoholem?“ vyhrkl na mě vzápětí.
„Tak nějak mám pocit, že se tu v krvi chcete válet vy, Akani. A pro vaši neuspokojenou zvědavost, jsem dnes nepil,“ podezřívavě se na mě podíval a prohlédl si mě od vlasů po palec na noze.
„No, alespoň něco. Jen by vám neškodilo se občas vykoupat,“ dodal vzápětí.
„Co takhle, kdybych vám tu nevymáchanou hubu vymáchal v záchodu?“ říkal jsem s velmi silným pocitem podráždění.
„A co kdybych vás v tom záchodě vymáchal oba? Jak malé děti. Máme tu práci. Pokud máte potřebu se tu balit, tak po práci. Akani, začněte!“ Kana přešlápl z místa na místo a uštědřil mi malý pohlavek.
„Proč zase já? To on si začal. No nic….“ Z Kanova pohledu mě silně zamrazilo a já si rychle rozmyslel, že vlastně nic říct nechci.
„Vzhledem k tomu, že je voda ve vaně v koupelně, ještě vlažná. Odhaduji dobu smrti tak před 1 hodinou. Zavolala nás sem sousedka. Co se týká těla, je opět bez krve. Nehty odlámané, to jak se snažila zarývat do země. Pokusím se znovu něco vydolovat ze srdce. Z předešlého těla, jsem získal jen nepatrné množství a to právě ze srdce. Zatím nemám výsledky, ale dělám na tom. Volal jsem do laboratoře, ale ještě mi nedokázali potvrdit, jestli v tom byly nějaké omamné látky, nebo ne.“
Kano se podíval na vysušené tělo kdysi mladé dívky a pozoroval dva malé vpichy na krku.
„Už zase? Připadá mi to, jako kdyby jí pokousal nějaký had. Anebo, tu máme upíry?“ řekl s pobavením v hlase.
Otočil jsem se k němu a pobaveně se usmál.
„Nekoukáš moc na horory?“ jen se uculil a pokračoval v hledání důkazů na těle.
Pořádně jsem si prohlédl celý pokoj. Už tak dlouho jsem neměl žádnou předtuchu, nebo nepříjemný pocit z místa činu. Ale tentokrát to tu znovu bylo. Ta chvíle, kdy mi hlavou proběhne celé místi činu a já si vybavím i sebemenší kousek místnosti. Vše se mi vyfotilo do hlavy a dělalo si to své vlastní závěry. Mít fotografickou paměť, není vždy tak dobré, jak se zdá. Zavřel jsem oči a v mysli si vybavoval důkazy a zkoušel si představit, jak se vše stalo.
Dveře byly otevřené, ale nepoškozené. Musela pustit svého vraha do domu zcela dobrovolně. Po schodech šli ještě zcela v klidu. Vešli do pokoje a ona si šla napustit vanu do koupelny. Zavřela kohoutek. Malá známka po kapce krve na okraji vany naznačovala, že v tu chvíli, jí vrah stáhl za nohy k sobě a ona se uhodila do hlavy. Potom jí táhl až ke dveřím. Od dveří se již bránila a její nehty se zarývaly do tvrdých parket. Párkrát s jejím tělem švihnul na všechny strany a rozbil vše v dosahu. To svědčí o vrahově nezvladatelné agresivitě a síle. Dotáhl jí k oknu a nadzvedl k sobě. A potom? Co se stalo potom? Jak z ní dostal všechnu krev? Co to mohlo způsobit?
V mé hlavě se objevil jen jeden obrázek a to z filmu Upír z Nosferatu, který jsem osobně považoval za nejlepší ztvárnění upíra. No to snad ne? To je naprostá blbost. Ale vše tomu nasvědčuje. Tělo vysáté do poslední kapky. Oběť se nebránila, až když se uhodila o vanu, nejspíš se probudila z omámení. Obrovská síla i agresivita. Dva malé vpichy na krku. Ne… Je to blbost… Není možné, aby to byla pravda… Musím najít jiné řešení.
Jen mi něco stále nebylo jasné. Vypadalo to, jako kdyby se oběť na chvíli otočila a něčím se bránila. Jako kdyby měla zbraň. Přešel jsem místnost a pozorně si prohlížel stěnu, u které byl malý stolek. Prsty jsem po ní přejížděl, až mě zarazil malý výstupek na jejím hladkém povrchu. Bylo to tam… Spokojeně jsem se usmál a malým nožíkem, který jsem měl schovaný v kapse, jsem vydoloval kulku, zaraženou do omítky. Opatrně jsem jí vhodil do sáčku a šel ke Kanovi. Udiveně na mě koukal, když jsem mu podával sáček s vystřeleným nábojem. Pozorně si jej prohlížel a znovu pohlédl na mě.
„Ano, vypadá to na GLOCK 42 ráže .38, jsou to policejní zbraně. Nějak to všechno nedává smysl. Odvezeme to na velitelství a necháme udělat rozbory. Ještě se musím zastavit, za tou sousedkou.“
Kano jen přikývl hlavou a otočil se na patologa.
„Pokud budete mít nové důkazy, tak nám zavolejte. Jedeme na velitelství.“
Akani souhlasně kývl hlavou a zapnul oběť do pevného černého pytle. Došli jsme k domu sousedky a úklonem pozdravili paní, která se právě koukala od dveří na nás.
„Dobrý večer paní Sakani. Já jsem detektiv Sio Matison a to je můj kolega Kano Matison. Přišli jsme se zeptat na informace o tom, co jste zde viděla,“ postarší žena se jen nadechla a spustila vlnu slov, které si v hlavě již nějakou chvíli porovnávala do celku.
„Slyšela jsem hrozný hluk a podívala se oknem na ulici. Nebylo časté, aby v tom domě byl nějaký hluk. Byli nastěhovaní teprve před 2 týdny a její manžel odjel do práce. Všude bylo rozsvíceno a já uviděla, jak se otevřely dveře. Jenže nikdo dovnitř nevešel. Po chvíli jsem uslyšela hrozný řev a zavolala policii. Ještě jsem se dívala oknem na ulici, ale nikdo neodešel. Jen nepatrná šmouha vystřelila od dveří do tmy. Ale to se mi mohlo je zdát. Nic jiného nevím detektivové.“
S Kanem jsme se na sebe podívali a poděkovali za informace. Naše kroky již mířily k autu. Vše bylo podivné a nedávalo to žádné rozumné vysvětlení.
Velitelství bylo jen kousek od místa zločinu. Vešli jsme do vysoké budovy a zamířili ke kanceláři našeho velitele. Jen, co jsem otevřel dveře, mi vedle hlavy přistál vrhací nožík a nebezpečně se zaryl do zdi. Jako obvykle neměl velitel dobrou náladu a házel na naší společnou fotku nože, jako o závod.
„Nerušíme, šéfe?“ optal se Kano velmi opatrně, když vytahoval nůž ze zdi.
„Rušíte! A zajímalo by mě, co bych vám měl provést, za to dnešní odpoledne? Máte jediné štěstí, že k tomu případu, zatím žádné další informace nejsou. Jinak bych vás oba zavřel do cely a dal vám štus mých nedodělaných dokumentů. Začínáte, to pěkně flákat hoši. A ty by ses měl opravdu vyspat Kano, vypadáš jak mrtvola,“ řekl s podrážděným tónem v hlasu.
Pohodlně se opřel o křeslo a s démonickým výrazem v očích pozoroval Kana.
„Kdyby to tak šlo, spal bych klidně celé dny. Ale nejde to,“ odpověděl Kano.
„Šéfe, máme kulku, není to nic moc, ale menší důkaz se hodí,“ řekl jsem vzápětí a pozoroval jejich vražedné pohledy, kterými se propalovali navzájem.
„A ty? Krvinko, musíš s tím případem pohnout. Ta oběť je dcera celkem vysoce postaveného muže, o kterém se samozřejmě nesmí mluvit. Šlape po mně. Takže já šlápnu na vás. Chci, aby ses konečně vzchopil a začal pracovat tak, jako dřív. Jsi nejlepší. Takže žádný alkohol, jinak letíš.“
Tahle poznámka mě silně podráždila. Ještě ten jeho arogantní pohled. Měl jsem chuť zkusit, jak dobře umím házet já, ale rozdýchal jsem to. Otočil jsem se ke dveřím a prudce je otevřel. Hodil jsem na velitele naštvaný pohled a zmizel na chodbu…
„Musím ještě hodit ten náboj na testy, tak se uvidíme dneska u mě?“ řekl Kano, jakoby se ujišťoval, že tam přijdu.
„Jo, počkám na tebe. Ale není už moc pozdě?“ zeptal jsem se vzápětí.
„Ne, stejně neznáme slovo spánek, tak co?“
„Dobře, jdu hned za nimi. Jen se ještě kouknu na patologii. Chci vědět, jestli už něco Atari má.“
Odešel jsem na patologii a vyhledat Atariho. Opět ten jeho arogantní přístup a protivné vystupování.
„Nemusíte mě hlídat, detektive. Co takhle obtěžovat svou přítomností někoho jiného? Ještě nic nemám, teprve jí jdu otevřít,“ vzal malou elektrickou ruční pilku a tvrdě se zabořil do ztvrdlého těla.
Byl slyšet hrubý zvuk, to jak křupaly ještě teplé kosti. Atariho ruce se klepaly a na malou chvilku se ukázaly nepatrné známky odřenin na jeho zápěstí. Vypadalo to, jako kdyby si někdo užíval sado-maso hrátky. No, ale je to jeho život, nebudu se do toho plést. Odvrátil jsem pohled, když otevřel její hrudník a zamířil ke dveřím.
„Stavím se zítra, doufám, že budete mít nějaké potěšující informace,“ jeho hlava se jen na moment vzdálila od těla a s pobavením se na mě podíval.
S těmi brýlemi, na kterých se pěkně ukazovaly známky úlomků kostí, vypadal směšně. Potom se znovu vrátil ke své práci a jen mávnul rukou směrem ke mně.
Odešel jsem z velitelství a zamířil k domu Kana. Nebyl odsud daleko, jen pár ulic. Byla tma, ale pouliční osvětlení, stačilo na to, abych došel bez úrazu. Cítil jsem mrazení v zádech a neustále se otáčel, abych zjistil, jestli mě někdo nesleduje. Takový podivný pocit, který naznačuje, že na mě visí něčí pohledy. Zrychlil jsem v chůzi, ale co krok, to se ten pocit zhoršovat. Byl už tak intenzivní, že jsem i chvíli šel pozpátku.
Zbývalo jen pár kroků ke dveřím. Už jsem se dotýkal dveří. Když jsem ucítil podivné chladné prsty na mém krku. Stál jsem jak zamražený a můj pohled se upíral na lesknoucí se povrch koule u dveří.