Pohled jsem stále upíral před sebe a zcela v šoku držel za břicho, jako kdybych se snažil něco zachytit. Ale pravda byla jinde. Stála přímo naproti mně a držela se pod srdcem. Přímo pod ním měl totiž velikou trhlinu, ve které se leskla dýka.
Udělal jsem to… Bylo mi špatně… Chtělo se mi řvát…. Brečet…. Trhat vše kolem sebe… Cokoliv… Jenže bylo už na všechno pozdě.
Jeho oči se změnily, jeho výraz byl jiný… Byl to zase on.
„Sio…“ tiše zašeptal a svezl se k zemi.
Na poslední chvíli jsem ho zachytil nad zemí, aby se neuhodil do hlavy. Aby se neuhodil? Jak vtipné v této situaci. Ale bylo to, to jediné, na co jsem mohl myslet.
Držel jsem ho v náručí a díval se na to, jak se na zem z jeho zranění spouští tmavá krev, jak sražená. Odkapávala v kusech a pleskala o zem, jak kdyby to byl nějaký sliz a ne krev člověka. Člověka? Ano, on už nebyl člověk, ale upír… I má krev je taková?
Proč jsme neměli stejnou krevní skupinu? Proč to jeho tělo nepřijalo a mé ano? Proč zabil svou ženu a málem i Honey? Proč máme tak málo času?
Na vše bych se ho zeptal. Mluvili bychom hodiny a hodiny, dokud bych mu vše neřekl a on mě. Jako vždy… Jako bratři… Ale čas… Ten čas byl proti nám.
Jeho teplá dlaň se dotkla mé tváře a konečky prstů pohladil mou pokožku.
„Sio… Je mi to líto… Všechno… Já… Chtěl jsem zabít i tebe. Jsem rád, že jsi to byl ty, já už to nemohl zastavit,“ chvěl se a já nedokázal zastavit slzy.
„Nebuď smutný, blbečku!“ usmál se a to bylo tam hřejivé. Jeho poslední úsměv.
„Mám tě rád. Uvidíme se na druhé straně. Počkám na tebe. Postarej se o Honey a o sebe…. Sbohem bratříčku,“ jeho hlas se postupně s každým slovem tišil, až se ztratil.
Držel jsem jeho tělo a díval se do těch očí, které mi tolikrát říkaly pravdu. Jediné, které byly vždy upřímné a nepáraly se semnou. Jeho pohled byl jediným důkazem, že ještě žil. Vše ostatní se začalo ztrácet.
Od prstů u nohou ke krku se začalo jeho tělo měnit v prach. V jemný šedý prach, jak když pálíte papír v ohni. Vznášel se vzduchem a odlétal pryč. Jak kdyby se po kouskách ode mě vzdaloval a já cítil, že přicházím o posledního člověka, který mě znal.
Z mých očí padaly slzy na jeho tvář a zastavovaly alespoň kousky toho prachu, který lepily do celku. I ty slzy se snažily udržet alespoň částečku jeho já. Tohle byl on, konečně jeho já. Ale bylo to zbytečné. Odcházel pryč. Mizel a průvan, který najednou v místnosti vznikl, mu jen pomáhal.
Opouštěl mě a měl tak smířený výraz ve tváři, že bych ho nejraději praštil, aby se ztratil z jeho obličeje. Moje srdce praskalo a já cítil, že mi ho někdo drtí, tak silně, že jsem chtěl jít s ním, ať je to kamkoliv. Nechtěl jsem to… Nechtěl jsem ho zabít.
Jak jsem to mohl udělat? Jak se tohle mohlo stát? A proč držím jeho tělo, ze kterého v tuhle chvíli zbýval už jen trup a hlava?
Měl jsem to být já a ne on.
Už i jeho krk se začal pokrývat prachem a odlupovat se v šupinkách od kostí. Odhalovaly se lícní kosti, brada... Zuby… Jen ty oči, ty zůstávaly. Ještě se naposledy usmály a zbytek jeho těla se celý změnil v prach. Vylétl ke stropu takovou rychlostí, že jsem stihl jen pár kousků toho popílku zachytit na prstech, abych ho ještě chvíli cítil.
Najednou byl i ten pryč.
Díval jsem se na své prázdné ruce a nedokázal vstát. Jen jsem brečel a cítil, že on už tu není. Jak kdyby polovina mě odešla s ním a já měl v sobě jen prázdnotu.
Mám pro co žít. Mám upíra, co mě miluje. Jeho bratra, co mu proženu kulku hlavou, abych se díval, jak mu kus jeho mozku visí na stěně. Jen jako důkaz, že ho za proměnu bratra nenávidím.
Mám Honey… Slíbil jsem to, i když jsem to nevyslovil, má duše souhlasila. Tedy to, co z ní zbylo.
Bolest projížděla celým mým tělem a usazovala se v hrudníku. Cítil jsem, jak se rve ve formě vetřelce ven z mého těla. Zapřel jsem ruce o zem a zhluboka se nadechl. Otevřel jsem ústa a z nich vyšel jen hlasitý řev, který se rozléhal celou továrnou. Projel všemi místnostmi a všechna skleněná okna, zrcadla v jeden okamžik roztříštil. Parapety lítaly vzduchem a rozbíjely se o stěny. Chladící boxy se tříštily na ledové krystaly, jak se tekutý dusík přeléval přes jejich okraje. Kdyby to šlo, vyřval bych si plíce. Vyrval hlasivky a dupal po nich jak stádo koní.
Ale vše se tak krásně uvolňovalo. Vykřičet to… Jen tak jsem mohl nyní žít.
Silné sevření mého těla a ruce, které mě vytahovaly na nohy, mě probudily. Obmotaly se kolem mého těla a pevně mě zmáčkly v obětí.
Tak silné a pevné ruce, které mi pro tuto chvíli daly oporu, abych dokázal odejít z tohoto místa. Vrávoravě, jak kdyby mě nohy neposlouchaly, jsem vyšel z továrny. Podíval jsem se na vlastníka těch rukou a uviděl Stephana. Vše se ve mně pralo. Nevěděl jsem, zda ho mám obejmout, nebo ho sejmout k zemi.
Jestli na něj řvát, nebo ho líbat.
Věřit mu, nebo si myslet, že tohle vše je jen veliká lež.
Co vlastně jsem? Na jaké hranici mezi životem a smrtí se pohybuji?
Jen mě vzal do náruče a odnesl k autu. Cestu jsem už ani nevnímal. Nevnímal jsem nic. Kdybych stál ve tmě, bylo by to stejné, jak tady sedět a vidět světla velkoměsta.
Necítil jsem nic, jak kdyby mě někdo vypnul. Žádné další slzy… Pocity, které svírají srdce. Nic… Vůbec nic… Ani jsem si nevybavoval to, jak se měnil v prach.
Jak kdybych vše dal za dveře a zavřel je. Zamkl a klíč spolkl. Co se to se mnou dělo?
Stephanova ruka se usadila na mém koleni a jemně po něm přejela až na stehno.
„Je to jen obrana. Umíme si vypnout city. Necítíme, když nechceme. Je to jen způsob obrany před bolestí. Ale nevyplácí se… Stejně se tomu budeš muset postavit a je jen na tobě kdy a kde. Je to jedna výhoda upírského života,“ říkal klidným hlasem.
Byl vyrovnaný a zdálo se mi, jako kdyby tohle už viděl. Ale já se necítil klidný, věděl jsem, že někde uvnitř mi to rve vnitřnosti. Věděl jsem, že mě to má bolet, ale nebolelo. To bylo to špatné. Měl jsem trpět. To bylo správné.
„Tak to můžu zapnout… Nechci necítit,“ řekl jsem rozhodným hlasem.
„Jen tak, že budeš sám chtít. Stačí zavřít oči a vzpomenout si na svého bratra. Tak jako já na své rodiče,“ byl slyšet smutek v jeho hlase, ale jeho tvář nezměnila výraz, stále ledově klidná.
Zavřel jsem oči, ale nic… Nešlo to… Nejspíš jsem se tomu všemu bránil.
Dojeli jsme k domu a já zamířil rovnou do jeho pokoje. William stál opřený u dveří a houpal malou Honey v náručí, aby spala. Vešel jsem k Stephanovi do pokoje a nechal pootevřené dveře. Stephan venku ještě rozmlouval s Williamem a já v tu chvíli uviděl, že i upír umí projevovat city.
Stephan odebral Honey z jeho rukou, když se William sunul k zemi a díval se vyděšeně před sebe. Dokonce bych přísahal, že se mu po tváři svezla slza. Zabořil si tvář do dlaní a přejel si po celém obličeji až ke vlasům, které jedním tahem prohrábl. Pomalu se zvedl zpět na nohy a malou si vzal do rukou.
„Spí… Uložím ji u sebe na poste,“ řekl roztřeseným hlasem a odcházel i s ní pryč.
I tento nepatrný projev citů, byl pro mě příjemný. I William trpěl tím, že můj bratr umřel. Musel tím trpět. Já si to přál. To on za tohle všechno mohl. Ale…
Dokázal projevit lásku, kterou k němu cítil. V jednu chvíli jsem si dokonce myslel, že se složí, jak se zády opíral o zeď. Bolest… Ta je pro všechny stejná a i on ji pocítil… Byli jsme si rovni.
Už jsem se zvedal, že si dojdu pro Honey a postarám se o ni sám, ale Stephan došel za mnou do pokoje a zavřel dveře.
Jeho pohled mně propaloval a svazoval, jak tenkrát, když si mě poprvé vzal. Byl to pohled lovce a někoho, kdo má vše, po čem touží. Vycenil na mě špičáky a nepříjemně zavrčel. Bylo slyšet, jak jeho drápy skřípají o dřevo, kdy po něm sjíždí. Díval jsem se na něj a instinktivně vycenil své špičáky. Na rukou se mi prodloužily nehty a změnily se v ostré drápy, které jsem zasekl do matrace postele. Prudce jsem se zvedl a najednou mnou projel pocit, že mám chuť se porvat.
Nevím jak, ale během vteřiny jsem ho narval na dveře a prudce stiskl jeho hrdlo. Tak silně, že dveře zaskřípaly, jak se prohnuly směrem ven. On se jen usmál a olízl si rty. Uchopil mou druhou ruku a zakousl se mi do zápěstí, nasál mou krev a já ucítil, jak mnou projel silný elektrický výboj. Vyjel špičáky z kůže a v momentě jsem byl obličejem natisknutý na stěnu vedle dveří. Jeho jazyk mi přejel po krční tepně a špičáky se znovu zakously, ale tentokrát silněji a on víc nasál mé krve.
Další přívaly elektriky do mého těla mě donutily, abych se prudce otočil a tentokrát skončil na protější stěně on. Ihned jsem se na něj natlačil a přibil ho k nim. Ucítil jsem, jak se mi něco nebezpečně pne v kalhotách a hlásí se to o své místo na světle. Otřel jsem se svým vzrušením o to jeho a zakousl se mu do krku… Nasál jsem jeho krev a to mě ještě víc vzrušilo. Dodalo to do mého těla víc energie, než jsem tušil.
Vyjel jsem špičáky z jeho krku a olízl si rty. Jak kdybych v tuhle chvíli myslel jen na něj… Na to, jak moc ho chci.
Moje ruka mu vjela do rozkroku a rozepnula zip u kalhot. Dostal jsem se i pod tenkou látku trenek a začal mu přejíždět po jeho penisu. Ten pocit, jak mi tvrdnul v ruce, byl neskutečný. Vše se napínalo a jen nepatrné žilky se otíraly o mou pokožku. Tak jemná kůžička, kterou jsem mu ihned sroloval ze žaludu. Jak kdybych byl smyslů zbavený.
Chytil mě za krk a přitáhl si mé rty ke svým. Jazykem mi orámoval rty a potom mi vjel do úst. Proplétal se s mým jazykem a být člověkem, nejspíš jsem mrtvý z nedostatku vzduchu. Líbal mě vášnivě a nedával mi prostor, aby se jen na chvíli od něj vzdálil. Držel jsem tu jeho pevnost v ruce a stále po ní přejížděl, jak kdybych ho chtěl udělat teď a tady.
Chytl mě za ruce a odhodil mě na malou komodu naproti nám. Praštil jsem se hlavou o zeď a chtěl po něm hned vystartovat, ale on mě stiskl ruce za záda a pevně je uchopil do jedné ruky. Druhou rukou mi rozerval tričko a i kalhoty. Vlastně ze mě serval kompletně všechno oblečení, které se teď v kusech válelo po zemi. Vysadil mě na komodu a natiskl se svým penisem na mou dírku. Otíral se o ní velmi pomalu, až jsem ho chtěl chytnout za zadek a narazit ho do sebe.
Oddálil se svým rozkrokem a jeho rty se natiskly na moji bradavku, olízl ji a potom do ní kousl tak, že nasál kousek mé krve. Málem jsem se z toho udělal. Byl to tak silný pocit rozkoše, který mi projel tělem, že jsem nebyl schopen udržet hlasité zasténání. Prohnul jsem hlavu dozadu a užíval si, jak mi to stejné dělá i s druhou bradavkou. Moje mužství se otíralo o jeho břicho a trošku to bolelo. Potřeboval jsem ho cítit v sobě. Ihned… Teď…
Přitáhl si mě k okraji komody a olízl mi špičku penisu. Jazykem objel žalud a vtáhl jej do svých úst. Zajel s celou erekcí do svých úst a znovu vyjel… S úsměvem si olízl prsty a jen s jedním zajel velmi hluboko do mého těla. Pustil mé zápěstí a jeho ruka se začala pohybovat po mém vzrušení ve stejném rytmu, jako mi vjížděl již dvěma prsty do dírky.
Už jsem to nemohl vydržet a chytil ho za jeho pevný zadek. Prudce jsem si ho k sobě přitáhl a natiskl na můj otvor.
„Pojď…“ vyzval jsem ho.
Bylo vidět, jak i s ním cloumá chtíč… Vášeň…
Zajel do mě až po kořen a já cítil, jak se jeho kulky otřeli a ty mé. Začal se pohybovat a s každým přírazem zvyšoval a zvyšoval frekvenci, až byla víc než zvířecí. Chytil jsem se ho kolem krku a on mě pevně sevřel kolem boků. Líbali jsme se.
Jeho penis se otíral o mé stěny a já cítil, jak se uvolňuji ještě víc a on snad zajel ještě hlouběji do mého nitra.
Uchopil můj penis a pár silnými tahy mě dovedl k orgasmu. Moje sperma mi postříkalo břicho a on jen pokračoval v přírazech do mého těla. Jak kdyby mě zaplavovala další vlna vzrušení, když se jeho teplo rozlilo do celého mého těla a já se jen slastně propnul v pase a obmotal mu nohy kolem pasu.
Zvedl mě z komody a stále zůstával ve mně. Položil se i se mnou na postel a ještě víc mi zalehl tělo.
Díval se upřeně do mých očí a jen nechával doznít vše, co tolik rozpálilo ledová těla.
„Děkuji…“ řekl jsem tiše a políbil ho.
Věděl jsem moc dobře, proč tohle udělal a proč se to tolik zvrhlo, ale byl jsem rád, že se znovu spustily moje city. Protože bych jinak nevěděl, že ten, co mě drží v náručí, mě miluje a já jeho.
Stal jsem se upírem, ale jen proto, že končil můj život. Ale ten byl na konci už dávno. To spíš až s ním a ve smrti, konečně začal.
Zůstal jsem žít se Stephanem a častokrát jsme se stěhovali. Nevadilo mi to. Hodně jsem se naučil a vztah nás dvou byl naplněn láskou ke krvi a k sobě navzájem. Byl jsem suspendován potom, co se nenašla kulka z místa činu, kterou stopil Kano. Nenašlo se jeho tělo, tím pádem byl případ uzavřen jako nevyřešený. My tři společně jsme vychovali Honey, ze které vyrostla krásná dívka, která se….
Nenávidím Williama. Kdybych věděl, pro koho Honey vychovávám, ihned bych mu urval hlavu. Udělal z ní v den jejich dvacátých narozenin svou družku a tentokrát mu to vyšlo. Čímž si podepsal rozsudek smrti, jestli jí ublíží.