No vážně, taky jsem včera utírala slzy. Napsala větu, musela si dát přestávku, napsala druhou, zas si musela dát přestávku. Když jsem psala o tom, jak držel v ruce Mareovy vlasy a nechtěl je pustit, a jen se celou dobu díval do země, tak jsem si říkala, jak je to smutný. Ale to jsem fakt netušila, co bude na konci kapitoly :) To fakt byl mazec i pro mne, zvlášť, když jsem každou větu, kterou jsem psala, dokonale viděla před sebou. Jak tam klečí na kraji srázu, opírá se o ruce a křičí, řve svou bolest, jak klečí a jen se drží za srdíčko, opírá hlavu o zem, kde ještě slabounce cítil Mareův pach a pláče... Jen on sám a jeho bolest... Hele, tak tohle bylo pro mne jako rána palicí.
Kenji bude jednou silný, hodně silný vlk. Když teď dokázal držet v sobě vše a pak to vyřvat někde, kde byl naprosto sám... Něco - tohle něco - v něm udělalo velký zlom. Je fakt, že se člověk nezmění ze dne na den, ale tohle co teď prožil, pro něj znamená velký krok dopředu i za cenu takové ztráty.
Yakei - že ty si se do něj zamilovala? :D :D Hele, bude tam, to ti můžu prozradit. Ale nic víc... Jo, taky ho mám ráda.
Kaida - no, nemžeš se na něj zlobit, že se zeptal Kenjiho, jestli chce zapomenout. Nemyslel to zle :) Prostě nechtěl, aby Kenji odešel, i pro něj to nebylo lehký a jak říkal, Kenji je poslední, kdo mu zůstal. Když to tak vezmeš, i Kiichi byl z toho vedle, kdo ví, jak to prožíval on, ale na druhou stranu, ten aspoň svou bolest dokázal schovat, vyvztekal si to an Kenjim a kdyby tam nebyl Kaida nebo Hajime, tak by mu dal určitě co proto.
No, jsem se nějak moc rozepsala :) Ano, chápu, jak to myslíš s tím, že byl díl, jaký byl a děkuji za to :)
ps: ano, chtěla jsem tě rozbrečet a pak dorazit... přišla jsi na to :D :D