topka se červená, má nos nahoru, plácá se hrdě po rameni a její ego lítá u stropu jako nafukovací balonek... :) Moc mě potěšila tvoje slova a děkuji za ně. :) Jak píšeš, že psaní jde na náladě pisatele poznat, tak je to pravda. Klidně bych ti řekla, která kapitola u jakékoliv povídky, je psaná s jakou náladou. Nevím, jestli to je viditelné, nebo to poznám jen já. Ale poznám... :D
ps: s tou topkou - víš že mě to přirovnání vlastně nikdy nenapadlo? :D :-D
Podle toho, jak to píšeš, to opravdu všechno napovídá tomu, že by to Mareo mohl být. A jak jsem psala u Tary - je to pade na pade... Přeci jen jsou v zámku, kde se pohybuje hodně vlků. :)
No, neopatrný je. Ale asi se nějak mezi těmi krásnými kousky zapomněl. Však ještě neměl nikdy možnost něco takového vidět. Přeci jen pro něj byl doteď meč něco, s číms e může bránit, či případně zabít.
Táta opravdu nevěděl jak se k tomu slzavému údolí postavit, protože to u Kenjiho neznal a byl překvapený. Ale myslím, že to nakonec zvládnul docela bravurně. ještě chybělo jen chlapsky poplácat po rameni... :)
I tobě moc děkuji, komentík potěšil a zvedl náladu... :) :)