Ne. Ne. Nenenenenenene. Na tohle jsem nebyla psychicky připravena. Jak klesalo Bredovo vyšilování, klesalo i mé. Věřila jsem, že se nic strašného nestane, a ono bum. Po přečtení kapitoly jsem si musela dát dlouhou studenou sprchu, ve které jsem vše vydýchávala.
Jak se říká, věř svému šestému smyslu. Do háje, zatracený strýc. Doufám, že si na těch schodech zlomil třeba vaz, aby od něj byl už klid. Po tom, co Melovi provedl, se ještě vrátí a samé "miluji tě, ach miluji tě" a "je to tvoje vina, že jsme museli být odloučeni." Plivla bych mu do tváře. A to, co udělal Bredovi... ach bože... Mele, vrať se, hned, šup! Honem, jinak ti Bred...
...
Proč nám tohle děláš, topko. Po tak krásném vyznání doslova kudlu do zad (břicha). Ať ten další díl je co nejdelší a ať překypuje duhou, srdíčky, třpytkami, jednorožci, poníky, a vším možným kýčovitým, protože pro jednou za tuhle povídku si to zasloužíme. Neříkám, že na temných, psychologicky založených povídkách je něco špatného, to ne, miluji je, ale pro jednou si je zasloužíme vidět oba dva šťastné... :) Pro jednou a doufejme i navždy. Drž se, Brede!
Ps. Samozřejmě také děkuji za tento neskutečný zážitek. Tvé povídky mě vždy dostanou ze židle :)