Grilování je jedna z mých oblíbených činností. Pozvat si přátele a známé, udělat pohoštění, naložit maso a pak pěkně pomalu grilovat. Kolikrát jsme takhle se Sergim dělali párty s grilovačkou? Hodněkrát… A nikdy nechyběli ti, které jsme měli rádi. Společní známí, s kterými jsme si dobře rozuměli a nikdy mezi námi nebyla nevraživost.
Vůně grilovaného masa se nesla vzduchem a zvala ke stolu i ty, kteří stáli v koutě zahrady a o něčem zaujatě diskutovali. Snad probírali smysl života, nesmrtelnost brouka, nebo já nevím co…
V obrazech se mi vracely vzpomínky na všechny ty usmívající se lidi.
Všechny je znám jménem. Ale… Někdo tu chybí. Proč tu není? Vždyť je to nejlepší kamarád a já ho mám rád. Proč tu mezi nimi chybí?
Nejspíš jen nemohl…
Ale teď je čas dát si to dobře ugrilované maso. Voní to tak, že se nedá odolat a člověk to jí horké, sotva stáhnuté z grilu…
„Jasone! Jasone, cos tu dělal?!“
Pomalu jsem otevřel oči a rozhlížel se kolem sebe. Nejspíš se mi jen zdálo, že mě někdo volal.
„Chceš, aby to tu vyhořelo?!“
Aha. Nejspíš jsem zapomněl sundat maso z grilu, a to se připálilo.
Chtěl jsem se opět ponořit do svého snu, ale bouchání a dusot mě nenechaly usnout.
„Co… Co se děje?“ posadil jsem se a promnul jsem si oči.
V šedé mlze, která se tu kolem rozprostírala, jsem skoro nic neviděl. Chtěl jsem se nadechnout, ale rozkašlal jsem se.
„Pojď sem!“
Někdo mě popadl a táhl ven na terasu. Čerstvý vzduch se mi dostal do plic a já se rozkašlal ještě víc. Klečel jsem na té chladné dlažbě, vedle malé lavičky, jednou rukou jsem se jí přidržoval a druhou se držel za břicho. Kašlal jsem tak, že to až bolelo…
„Budu muset nechat zkontrolovat hlásič. Nejspíš je vadný, jinak by tu už byli hasiči.“
Pootočil jsem hlavu. Uviděl jsem nohy ve značkových teniskách. V takových, které nosí jen jeden člověk, kterého znám.
„Sergi?“ zvedl jsem hlavu a podíval se na něj.
„Hned jsem tu,“ opět mi zmizel vevnitř v té šedé mlze a postupně otevíral všechny okna.
Pomalu jsem se zvedl na nohy a jen se přesunul na tu malou lavičku. Seděl jsem v mírném předklonu, snažil se zhluboka dýchat a místy jsem ještě pokašlával.
Co se vlastně stalo?
Nechal jsem se z letiště odvézt sem. Na tuhle adresu, kterou jsem měl napsanou na papírku. Našel jsem klíč přesně tam, kde mi bylo řečeno. Vešel jsem dovnitř a rozhlížel jsem se po bytě, který byl podle všeho nově zařízený. Necítil jsem se dobře, tak jsem si vzal léky. Ale potom jsem…
„Jasi, měl bys být opravdu opatrný.“
Kus ode mne dopadl na zem spálený hrnec s něčím, co kdysi bývalo maso.
„Už jednou jsi málem podpálil barák. Myslel jsem, že si dáš pozor,“ zakroutil Sergi hlavou a kopnul do hrnce.
Ten se po dlažbě svezl a s klepnutím se zastavil o mosazné zábradlí.
„Promiň. Měl jsem hlad, chtěl jsem uvařit,“ mumlal jsem. „Ale nebylo mi dobře a vzal jsem si prášky. Asi jsem usnul.“
„Na, napij se,“ sedl si Sergi vedle mne a podával mi sklenici s vodou. „Ještě že jsem přišel dřív. Nejspíš by ses v tom dýmu udusil a s největší pravděpodobností by to tu shořelo.“
„Vážně mě to mrzí,“ pořádně jsme se napil a pak sklenici odložil na stolek.
Cítil jsem se už o něco lépe. Voda mi svlažila hrdlo a když jsem se ještě zakuckal, už to nebylo tak strašné.
„No nic, hlavně že jsi v pořádku…“
Ucítil jsem jeho ruku kolem svých ramen. Cuknul jsem sebou, ale nakonec jsem to nechal tak. Tak moc mi chybělo jeho objetí, že jsem byl ochoten podstoupit pro to cokoliv. I kdyby to mělo být naposled, třeba pro rozloučení. Vím, že bych si potom do sucha oči vyplakal, ale potřeboval jsem to.
Pootočil jsem se k Sergimu zády. Zvedl jsem nohy na lavičku a opřel se o něj. Chytl jsem jeho ruku a víc si ji k sobě přitáhl.
„Bylo mi po tobě strašně smutno,“ zašeptal jsem a pozoroval přitom, jak se ta šedá mlha rozptyluje kolem a byt se pomalu plní čerstvým vzduchem.
„Mě po tobě taky. Strašně moc,“ objal mě i druhou rukou a víc si mě na sebe natiskl. „Je mi to všechno moc líto.“
Naklonil se ke mně a políbil mě na krk.
Cítil jsem, jak mi do zad tluče jeho srdce. Jako by se chtělo probít skrz a připojit se k mému, které bilo jako splašené. Jeho teplo mě zahřívalo v tom chladném podvečeru. Podzimní vzduch byl studený a teplota klesla ještě o něco dolů a já se chvěl zimou. Snad i z toho probuzení. Z toho šoku, co se mohlo stát. Nebo z toho všeho, co se doposud stalo.
„Je mi zima,“ přitáhl jsem si jeho ruce ještě víc, aby mě celého objal a já se o něj mohl zahřát.
Netroufal jsem si cokoliv jiného teď říct. Měl jsem strach, že kdybych s něčím začal, kdybych se zeptal, že by tím tohle všechno skončilo. A mě právě teď bylo moc dobře.
Seděl jsem a tiskl se na něj. Měl jsem pocit, že kdybych vstal, že to skončí. A to já nechtěl. Stále jsem měl takový pocit. Byl jsem šťastný, že můžu být u něj, opírat se o něj, cítit jeho tělo a nechat se objímat. Ale stále jsem měl strach, že to je jen sen.
Napětí, které jsem v sobě měl bylo neskutečné, Chvěl jsem se a podvědomě se ještě víc na Sergiho přitiskl.
„Je ti ještě zima?“
„Už ne,“ zalhal jsem. „Jen…“
„Co jen?“
„Bojím se, že… že… no, že to nebude trvat na pořád. Že se spolu rozloučíme,“ polkl jsem slzy, protože to byl tak silný pocit, že se mi chtělo plakat.
Stále jsem byl nejistý…
„Vážně je mi to všechno líto, Jasi,“ sklonil se Sergi k mému rameni a opřel se o něj bradou. „Je mi to líto,“ zašeptal znovu.
„Nechápu, proč se to všechno stalo.“
Sergi na moment ztuhnul, jako by hledal odpověď. Jeho objetí povolilo a on vstal. Já se ten moment roztřásl ještě víc, když jsem necítil jeho oporu.
Je to právě ta chvíle, kdy mi řekne pravdu a pak mi řekne sbohem?
„Půjdeme dovnitř. Uvařím ti čaj a udělám večeři, ano?“ nabídl mi ruku.
Chytl jsem se jí bez jediného zaváhání.
Nesmím dovolit, aby se mi zas ztratil. Nenechám ho odejít. Já to určitě nedovolím. Ale pokud to udělá on…
Šel jsem za ním do bytu jako mátoha. Nohy jsem měl roztřesené a byl jsem rád, že se můžu posadit na sedačku. Díval jsem se na něj, jak chystá jídlo. Ani na okamžik jsem z něj nespustil oči.
„Měl jsem strach, že tu nebudeš. Že opravdu odletíš do Evropy. Tak nějak mě to nutilo skončit co nedříve. Měl jsem chuť jít za tebou hned, ale nemohl jsem,“ položil na stůl tác s večeří a posunul ho přede mne, abych si nabídl.
„Byl jsem už na letišti. Vážně jsem chtěl odletět, protože jsem toho měl už dost. Chtěl jsem být sám a daleko odsud.“
Pomalu jsem ujídal obložené chleby a popíjel čaj, který mě zahřál a uklidnil. Už jsem se sice tolik netřásl, ale nervozita stále ovládala můj mozek i mé tělo. Mnul jsem si neustále prsty, abych to celé přehlušil a byl schopen normálně mluvit a uvažovat.
„Sergi,“ odložil jsem hrnek.
Vytáhl jsem si nohy na sedačku a rukama je objal. Opřel jsem si bradu o kolena a zadíval se na Sergiho. Jako by i tohle potvrzovalo moji nejistotu. Strach z toho, co bude. Jako bych se tím chránil před špatnými zprávami.
„Hm?“ podíval se na mě, když má odmlka byla trochu delší.
„Miluješ mě?“
Potřeboval jsem to slyšet. Byl tu, ale přitom jsem měl stále pocit, že je mezi námi zeď. Mluvili jsme spolu, ale bylo to, jako bychom si nic neřekli. Potřeboval jsem slyšet odpovědi na mé otázky, i kdyby to byla tahle jediná.
„Miluji,“ přikývl.
„Věříš mi? Věříš tomu, že vůbec nemám tušení, co se tu vlastně děje? Že bych tě nikdy vědomě nepodvedl? Že nemám vůbec tušení, co to bylo za fotky? Že Francis a ani Bred se mnou nikdy nic neměli? Že to nebylo tak, jak ti Leon namluvil, a tak, jak ses dočetl v novinách? Věříš mi, nebo máš pochybnosti?“
Znovu jsem se začal třást. Tahle odpověď byla pro mne důležitější než to, když mi řekl, že mě miluje.
Musel jsem to vědět. Musel jsem znát jeho odpověď.
I když jsem jeden odlet propásl, pořád mám možnost na to letiště odjet a zamluvit si novou letenku. Čert vem peníze… Důležité je, udělat si v tom jasno.
Proto jsem se na tom parkovišti rozmýšlel. Proto jsem odpověděl taxikáři, že odjet nechci. A proto jsem se nechal odvézt sem, abych si v tom udělal pořádek.
Sergi neodpověděl hned. Jako by přemýšlel, co mi vlastně může říct. Jako by si svou odpovědí nebyl jistý.
Začínal jsem ztrácet naději. Opřel jsem se o kolena čelem, aby neviděl, že mi opět vlhnou oči.
Nevěří mi a bojí se mi to říct. Váhá se svou odpovědí a pro mne to znamená, že…
„Věřím ti,“ ozval se jeho hlas těsně vedle mne. „Je pravda, že jsem pochyboval. Nechal jsem se unést a ublížil jsem ti.“
„Proč? Někdo ti donese nějaké fotky a namluví ti, že mě miluje. Místo toho, aby ses mě zeptal, promluvil si se mnou, vyhodil jsi mě.“
Hlas jsem měl roztřesený, když jsem si na ten večer vzpomněl. Nezvedl jsem hlavu. Nemohl jsem se na něj podívat, ani když teď seděl tak blízko. Kalhoty na kolenou mi vlhly od mých slz.
„Věřil jsem ti i před tím. Celou tu dobu, co jsme spolu byli. Víš… Ty fotky… To byl moment, kdy jsem opravdu zapochyboval a jednal jsem neunáhleně.“
„Proč?“ stále mi to nedávalo smysl.
Proč mi říká, že mi věřil i předtím? Nejsem si vědom toho, že bych udělal něco, co by ho donutilo o mně pochybovat.
„Jasone,“ dotkl se mé hlavy, abych se na něj podíval. „Chci, aby ses na mě díval. Abys věřil tomu, že to, co ti řeknu, je pravda.“
Měl jsem strach se na něj podívat. Znovu mě přepadl pocit, že uslyším něco, co nechci. Něco, co bude znamenat definitivní konec. Ale jeho hlas zněl tak naléhavě. Tak, jako by ten strach měl i on…
Otřel jsem si oči o kalhoty a pak se na něj podíval.
„Víš, Leona znám už strašně dlouho. Déle než tebe, to ti musí být jasné. Když jsi tenkrát přišel do agentury, myslel jsem si, že vy dva spolu něco máte. Stále jste byli spolu, pomáhal ti, hlídal tě jako oko v hlavě. Až to vyvolávalo pocit, že nechce, aby se k tobě kdokoliv přiblížil. Ale pak jsem zjistil, že to tak není. Že jste jen přátelé. Proto jsem se o tebe začal zajímat blíže. Víš, jak dlouho mi trvalo, než jsem tě uhnal,“ pohladil mě po vlasech a usmál se.
Tahle vzpomínka vyvolala malý úsměv i u mne, přestože jsem stále cítil to silné napětí, které tu panovalo.
„Po nějaké době ke mně začínaly přicházet různé drby o vás dvou,“ pokračoval Sergi a můj úsměv okamžitě zmizel. „A nejen to. Dostával jsem i anonymy o tom, že vy dva máte vztah. Že mě podvádíš, a sem tam mi přišla i nějaká fotka, kde jste byli vy dva spolu.“
„Co?“ silně se mi rozbušilo srdce. „Nikdy jsem s ním nic neměl! Proč jsi mi o tom neřekl?!“
Přestal jsem objímat kolena. Shodil jsem nohy dolů a otočil jsem se na Sergiho.
„Vůbec o ničem nevím! Nikdy se nic z toho ke mně nedoneslo! Proč ses mě nikdy na nic z toho nezeptal?!“ začal jsem zvyšovat hlas.
Srdce mi bilo čím dál rychleji a ruce se mi silně třásly.
„Proto, že jsem ti věřil.“
Nechápavě jsem na něj pohlédl.
„Věřil jsem tomu, že to není pravda. Že je to jen něčí hloupý vtip, nebo závist, nebo nevím co. Byly to anonymy. Nikdo za celou tu dobu za mnou nepřišel osobně. A věřil jsem tomu, že bys mě nikdy nepodvedl, a proto jsem ti to neřekl. Nechtěl jsem tě tím zbytečně rozrušovat. Teď vím, že to byla chyba,“ povzdechl si Sergi a tentokrát to byl on, kdo na moment sklonil hlavu.
„Kdybys mi to řekl, mohli jsme to vyřešit už dávno!“ vyčetl jsem mu plačtivým hlasem.
Opravdu tohle nemuselo být, kdybych o tom věděl. Někdo za mými zády dělal takové věci a mě nechali stát bokem. A přitom jsem v tom hrál hlavní roli.
„Ale říkal jsi mi, že jsi mi věřil, tak proč potom…“
„Nejdříve to bylo jen sem tam. Ta jsem tomu nepřikládal důležitost. Ale stupňovalo se to. Dokonce jsem měl fotky už i v práci na stole. Ale na žádné jste nebyli vyfoceni tak, jak na těch posledních. Vždycky to bylo někde venku, nebo v nějaké společnosti,“ pokračoval Sergi. „Ale pak se to do mě prostě zahryzlo a já se začal dívat. Všímal jsem si toho, jak se Leon snaží být poblíž tebe každou možnou chvíli. Jak se k tobě důvěrně chová. Jako by tušil, že vás pozoruji. Myslel jsem, že ho to přejde. Že to dělá naschvál, aby mi tě vzal. Zvlášť, když ty ses k němu choval normálně. Ale pak, když přišel k nám domů a řekl mi přímo do obličeje, že už to tak prostě dál nejde, že tě miluje a ty ho taky, jen se bojíš mi to říct… Prý máš ze mě strach. Ani tehdy jsem mu nechtěl věřit, už jsem mu chtěl dát pěstí, ale v tom momentě vytáhl ty fotky. Řekl mi, že jestli mu nevěřím, tak ať se podívám sám, a že si pro tebe přijde. Pak odešel. Vyhodil jsem tě… Nechtěl jsem vidět, jak si tě on odvádí…“
„Jak... jak dlouho to trvalo?“ dostal jsem ze sebe jedinou otázku.
„Tak rok a půl…“
Teď mě Sergi nemusel prosit, abych se na něj díval. Neměl jsem ani sílu sklonit hlavu, či ji otočit, jak v šoku jsem byl z toho, co jsme právě slyšel. Chtěl jsem něco říct, ale jen jsem naprázdno otevřel pusu a zas ji zavřel.
Byla chyba, že mi o tom už neřekl dříve, než se to dostalo do tohoto stádia. Ale pochopil jsem jednu věc.
I když mi předtím věřil, tak ve chvíli, kdy to dosáhlo do bodu varu, nebylo už cesty zpět. I kdyby mě v ten večer nechal mluvit, nebyl by schopen mi věřit. Tak dlouho se snažil to zvládnout sám, až se v tom utopil.
Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.
Byl ten večer tak rozčílený, nalomený, a tak zničený, potom co viděl ty fotky, že by mi opravdu nebyl schopen uvěřit snad jediné slovo, i kdybych mu to vysvětlovat třemi jazyky. Byli jsme s Leonem dobří přátelé od samého začátku, víc než s kýmkoliv jiným. Leon mu řekl, že se Sergiho bojím, proto se chovám tak, jak se chovám. Dal mu ty fotky, ke kterým, ani nevím, jak přišel. To všechno stačilo k tomu, aby se opravdu pochybnosti vítězně usadily na trůně a zavládly pevnou rukou.
„Nikdy, opravdu nikdy, mi Leon ani nenaznačil, že by ke mně něco cítil,“ díval jsem se na Sergiho rozmlženým zrakem. „Nikdy mi ani neřekl, že mě má rád. Nikdy na mě důvěrně ani nesáhl. A ani já jsem mu nikdy neřekl, že ho miluji. Bral jsem ho jako dobrého přítele, který mi hodně pomohl, když jsem nastoupil do agentury.“
Slzy mi tekly po tváři. Cítil jsem se zrazen ještě víc než v ten den, kdy jsem se ocitl na ulici. Důvěřoval jsem Leonovi, zatím co on hrál tohle divadlo. Důvěřoval jsem Sergimu, a on přitom celou dobu mlčel.
„Proč jsi mi o tom neřekl už tam v lese?“ i přes ten šok, jsem si vzpomněl na to, jak jsme ho s Carsonem hledali.
„Dlouho jsem o tom přemýšlel. Ani nevíš, jak mně mrzelo, že jsem spálil všechny ty fotky. Vytiskl jsem nové,“ řekl úplně něco jiného, než na co jsem se ptal.
„Viděl jsem je. Byli jsme u tebe doma. Proto jsem věděl, že budeš tam… Měl jsi mi to možnost říct, a místo toho jste mě poslali do nemocnice.“
„To byl ten důvod, proč jsem ti to už tenkrát neřekl. Zkolaboval jsi a než ses probral, Carson mi zakázal ti cokoliv dalšího o tom říkat.“
„On to věděl?!“ vykřikl jsem, aniž bych si to uvědomoval.
„Než ses probral, tak jsem mu to zhruba řekl.“
„Všichni všechno ví, jen já jsem zůstal bokem. Umíš si představit, jak mi bylo?! Nenapadlo vás, že to pro mne mohlo být ještě horší, než kdybyste mi to řekli?! Mysleli jste jen na sebe! Bylo vám jedno, jak se cítím!"
Už jsem nedokázal v klidu sedět. Vyskočil jsem na nohy a začal jsem přecházet po obýváku sem a tam.
„Kdybyste mi to řekli už tam, nic z toho se potom nemuselo se stát!“ rozhazoval jsem rukama, jak jsem byl rozčílený. „Vůbec jsem vám nestál ani za jedno blbý slovo!“
„Jasi, uklidni se, prosím,“ postavil se i Sergi.
„Jak se mám uklidnit?! Ty bys byl klidný?!“ začal jsem dýchat o poznání rychleji.
„Jasone, prosím!“ přiblížil se Sergi ke mně.
„Nech mě být! Jaká je to důvěra, když jste mi to všechno tajili! Proč?! Proč jsem vám nestál za to, abyste mi to řekli?!“
Zastavil jsem se, protože jsem měl problém se nadechnout. Začal jsem lapat po dechu a měl jsem pocit, že omdlím. Polil mě pot a srdce vyvádělo jak šílené.
„Právě pro tohle!“ křikl na mě Sergi.
Popadl mě za ruku a donutil mně sednout do křesla. Přiskočil ke kuchyňské lince, vytáhl ze šuplíku papírový pytlík a vrátil se rychle ke mně.
„Snaž se dýchat, Jasi, nebo odpadneš!“ přistrčil mi ho k obličeji. „Chceš zase zkolabovat?“
Roztřesenýma rukama jsem popadnul ten papírový sáček a přidržel si ho u nosu a pusy. Snažil jsem se dýchat zhluboka, ale šlo to hodně těžko. Sergi přede mnou klečel, pomáhal mi ho přidržovat a jednou rukou mě hladil po zádech.
„Nádech… výdech… nádech… výdech…“ instruoval každé mé nadechnutí a vydechnutí v pravidelných intervalech.
Cítil jsem, jak se mé tělo postupně uvolňuje. Křeče, které se předtím začaly hlásit, pomalu ustupovaly. Už jsem byl schopen ovládat i ruce, které jsem chvíli nebyl schopen ani sevřít v pěst.
„Už je to lepší,“ zamumlal jsem do papírového pytlíku a pustil jsem ho.
Sergi mě ještě jednou nechal do něj nadechnout a vydechnout, a pak ho konečně odhodil na zem.
„Pojď se položit,“ vstal a chytl mě za lokty.
Pomalu jsem se zvedal na nohy, ale nebyl jsem si ještě zcela jistý. Zatočila se mi hlava a já skončil v jeho náruči.
„Bude to dobrý,“ otřel mi zpocené čelo a nasměroval mě k sedačce.
Nestihli jsme k ní ani dojít, když se ozval domovní zvonek. Sergi se zastavil a bylo vidět, že přemýšlí, co teď má udělat. A když zvonek zazvonil ještě jednou, otočil hlavu k předsíni.
„Je otevřeno, pojď dál!“ zavolal.
„Kdo… je…“
„Pojď si lehnout,“ nenechal mě domluvit a pomalu se mnou obešel stolek.
Když jsem se ukládal na sedačku, zahlédl jsem známou postavu, která právě vešla do obýváku.
„Co se tu zas, do prdele, stalo?!“ ozval se Carson a zamračeně se podíval na Sergiho.
Jak to, že je tady? Vždyť Sergi, když mi dával ten papírek s adresou, říkal, že o tomhle bytě nikdo neví. Tak proč je tady Carson?
„To chci vědět já,“ ozval jsem se unaveně, ale rozhodným hlasem. „Chci vědět, co se děje a chci vědět všechno.“