… domů se nejede…
Ale kam vlastně chtěl Francis jet? Kde je můj domov? U něj? Je to jen přítel, který si mě v téhle těžké chvíli vzal pod křídlo. Je to jeho domov, ne můj.
Nebo chtěl jet k Sergimu? Tam určitě taky ne. Z toho místa jsem byl vyhoštěn a nemám právo se tam jen tak vrátit. To on postavil ten dům, on je jeho majitelem… Já se tam „jen“ nastěhoval.
Jinde svůj domov už nemám. Svůj byt, který jsem kdysi obýval jsem prodal a teď je ze mne bezdomovec. Někdo, kdo se jen bude muset spolehnout na milosrdenství druhých…
Snad bych mohl… domů… k mámě a tátovi. Tam je místo, kde se vždycky mohu kdykoliv vrátit…
Jeli jsme po dálnici jen kousek. Hned na prvním sjezdu jsme odbočili a mířili jsme k městu, o kterém jsem ani nevěděl, jak se jmenuje. Ale vzpomněl jsem si, že jsme tu už kdysi byli, když jsme jeli na jedno focení a tady jsme přespávali. Projížděli jsem jím a já se díval z okýnka. Míjeli jsme domy, obchody.
„Mám hlad,“ promluvil jsem konečně a ukázal jsem na jednu malou pekárnu, ke které jsem se blížili.
Francis bez řečí zaparkoval. Vybral si z přihrádky peněženku a už otvíral dveře.
„Půjdeš dovnitř, nebo ti mám něco vybrat?“
„Zůstanu tady,“ zavrtěl jsem hlavou. „Vem mi, prosím tě, čokoládové muffiny.“
Díval jsem se na něj, jak vystupuje, obchází auto a mizí vevnitř. Bylo slyšet i cinknutí zvonečku, který nejspíš visel nad dveřmi, aby upozornil na příchod zákazníka. Podíval jsem se přes výklad dovnitř. Za pokladnou stál mladý muž. Spíš kluk, dalo by se říct. Na moment jsem se na něm pohledem zastavil.
Někoho mi připomínal… Ale koho?
Znovu jsem se začal rozhlížet po okolí. Opravdu se tohle město zdálo být klidné a pohodové. Nejspíš by se mi i líbilo tady bydlet. Řada rodinných domů, mizící v mírné zatáčce za třemi vysokými stromy.
Jenže… Byl bych tu sám.
Nevím, jestli bych to dokázal. Jestli bych byl schopen se zmátořit a začít žít normální život. S novými sousedy, možná s novými přáteli, ale… Bez něj…
„Mohli jsme se najíst i tady. Vaří tam i kávu nebo čaj,“ ozval se vedle mne Francis.
Ani jsem nezaregistroval, že se už vrátil. Tak jsem byl pohroužený do svých myšlenek. Podával mi malou krabičku, ze které to nádherně vonělo, a to jsem ji ještě ani neotevřel.
„Prý si tady všechno pečou sami,“ hodil peněženku zpátky do přihrádky, připásal se a už startoval auto, abychom mohli pokračovat v cestě.
„Kam vlastně jedeme?“
„Kousek za městem je menší motel. Tam se zatím ubytujeme, než mi Carson zavolá. Nezapomeň, co říkali v nemocnici. Máš odpočívat, tak nebudeme zbytečně nikde courat. Najíme se tam a pak si půjdeš lehnout.“
Přikývl jsem. Bylo zbytečné něco namítat, když jsem já sám nevěděl, co mám se svým životem dál dělat. Nechám se vést, jako marioneta, která dělá vše přesně tak, jak si žádá ten, co tahá za provázky.
A… Byl jsem unavený. Nejspíš se na mě opravdu podepsalo všechno, co se stalo za poslední dny, a ten odjezd z nemocnice k tomu jen přispěl.
Cesta k motelu trvala asi deset minut. A když jsme dojeli, vzpomněl jsem si…
Už vím, odkud toho kluka znám.
Tenhle motel… tohle parkoviště… Byl tu klid i tenkrát. Jen pár aut tu stálo různě zaparkovaných a uvnitř restaurace bylo několik hostů, zřejmě těch, co tu byli ubytovaní.
„Tss… Kruci!“ ozvalo se tiché zaklení.
Kousek dál, vedle vchodu do recepce stál mladý kluk. Jednou rukou se držel za bok a v druhé měl krabičku s pečivem. Byl mírně v předklonu a evidentně se snažil rozdýchat bolest. Na zemi před ním ležel kelímek s rozlitým kafem.
„Pomůžu ti,“ vykročil jsem k němu.
Máma vždycky říkala, že jsem jak dobrý anděl. Kdykoliv vidím někoho v nesnázích, i kdyby šlo jen o spadnuté klíče, hned přiskočím a snažím se pomoct. Nikdy mi to nepřišlo, prostě jsem to dělal automaticky. A nikdy jsem za to ani nic nečekal.
Proč teda si já sám neumím říct o pomoc?
Nejspíš jsem už takový. Možná čekám, že i ostatní to udělají, aniž by o to byli požádáni.
Zvedl jsem kelímek ze země, vyhodil ho do koše. Zalovil jsem v kapse a naházel do automatu pár drobných.
„Které kafe?“
Mladej se na mě díval jako na zjevení. Chvilku si mě prohlížel, ale pak mlčky ukázal na tlačítko.
Zatím, co se dělala káva, já si ho stihl prohlédnout. Byl mladší. Mohl mít odhadem tak osmnáct nebo devatenáct. Moc hezký kluk se světlými vlasy a modrýma očima. Kdyby byl vyšší, určitě by mohl dělat modela. Ale on svou postavou a svými jemnými rysy připomínal spíš dívku. Vypadal křehce a byl opravdu pěkný, až na ty… modřiny.
„Děkuji,“ postavil kelímek bokem, když se ozvalo pípnutí, že je káva hotová.
Pak i on zašmátral v kapse a vhodil také pár drobných.
„Potřebuji ještě jedno pro…“ zmáčkl tlačítko a pak teprve domluvil. „Pro přítele.“
Jako by se to bál doříct. Jako by nevěděl, jestli to oslovení je to správné. Nebo se snad za to styděl?
„To je v pořádku. Taky mám přítele,“ pousmál jsem se.
Podal jsem mu druhou kávu, která už čekala na vytažení. Když se pro ni natáhl, mírně se mu shrnul rukách a já si nemohl nevšimnout otlaku a modřin i na zápěstí.
„Co se ti stalo?“
Tahle otázka ze mě vyletěla, aniž bych ji dokázal zastavit.
Rychle cuknul rukou zpátky, aniž by si vzal kelímek. Chytl rukáv do zubů a přetáhl si ho skoro až k prstům.
„Nic… Jen… někomu jsem věřil a on...“
Měl jsem pocit, že jsem zasáhl hodně citlivé místo. Pohled, který v tu chvíli měl, se nedal srovnávat s ničím, co jsem doposud poznal. Byl v něm hodně velký smutek a strach. Ano, viděl jsem strach, který jsem já snad ani nikdy nepoznal.
„Ale už je to v pohodě,“ konečně si ode mne vzal kávu. „Snad…“
Zamyšleně jsem se díval, jak mírně kulhavým krokem odchází a má co dělat, aby mu ty věci nepopadaly z rukou. Aniž bych nad tím přemýšlel, doběhl jsem ho a vzal jsem mu aspoň jednu kávu z ruky.
„Pomůžu ti to odnést.“
„To není potřeba. Jdu jen tam,“ kývl hlavou k poslednímu apartmánu.
„Málem ti to zase spadlo, tak aspoň ke dveřím. Ano?“
Mlčky jsme prošli kolem řady pokojů až na samý konec. Až teprve u dveří, když si odemkl a pootevřel je, se na mě konečně podíval a promluvil.
„Děkuji za kávu a za pomoc.“
„Budeš v pohodě?“
„Snad,“ mírně sklopil zrak. „Věřím tomu.“
Tentokrát mě už Francis nemusel vytahovat z auta. Prostě jsem vystoupil a šel za ním poslušně jako pejsek. Šel vybavit naše ubytování na recepci, zatímco já na něj čekal venku. Veden vzpomínkami jsem popošel k tomu automatu na kávu. Chvíli jsem tam jen tak stál, a pak, snad bezděčně, jsem zamířil k tomu poslednímu apartmánu.
Jako bych se chtěl vrátit v čase, abych si opět vyslechl ta slova. Bude v pohodě, věřil tomu, říkal tenkrát. A zřejmě se nemýlil. Jen ten krátký pohled na něj do pekárny, jak s úsměvem obsluhoval zákazníky, mi potvrdil, že jeho vysněná budoucnost se stala realitou.
„Ty jsi snad jasnovidec,“ ozval se vedle mne Francis a odemkl dveře. „Tohle je teď naše, než se rozhodne, kam se pojede.“
„Půjdu se osprchovat,“ položil jsem krabičku s pečivem na stůl a zamířil jsem rovnou do koupelny.
„Mohl bys mi, prosím tě, koupit kafe?“ zavolal jsem ještě na Francise, než jsem za sebou zavřel.
„A cos u toho automatu teda dělal?“ ozval se nazpátek, ale vzápětí bylo slyšet bouchnutí dveří, když odešel pro tu kávu.
Co jsem tam dělal? Nic zvláštního. Jen jsem viděl jednu ubohou duši, která přímo volala o pomoc. A nejen s tou kávou. Cítil jsem z něj, z jeho pohledu, že na tom byl daleko hůř než jsem teď já a přitom…
„Věřím tomu…“
Jeho slova znamenaly naději. Věří tomu, že bude v pohodě. Že bude lépe. Kdo ví, co zažil. Určitě to nebylo nic krásného, když vypadal, že by tu nemocnici místo mě potřeboval spíš on.
Ale věřil tomu, že bude v pohodě. Možná za těmi dveřmi do pokoje byl někdo, na kom mu záleželo. Někdo, kdo mu pomohl a bude pomáhat i dál.
Věří tomu…
I když jsem nevěděl, kdo ten kluk byl, nevěděl jsem, co se mu stalo, měl jsem v tuhle chvíli pocit, že moje trápení je nic proti tomu, co nejspíš zažil on.
Tak proč se já cítím tak mizerně? Tak moc, že jsem se pokusil spolykat celou Francisovu lékárničku? Proč nezačnu věřit já? Možná je někdo i pro mne. Někdo za dveřmi… Ale – za kterými?
A vlastně, proč se tomu nepostavím čelem? Proč nezačnu bojovat? Zatím jsem jen brečel a nic víc.
Stál jsem pod sprchou, opřený rukama a čelem o zeď a nechal na sebe téct horkou vodu. Vždycky jsem měl rád horkou vodu. Pomáhalo mi to uvolnit se, a tak nějak v klidu si uspořádat své myšlenky, ať už se jednalo o cokoliv. Často jsem to dělával, když jsem byl unavený a vždy mi to pomohlo. Šel jsem potom spát s čistou hlavou. Jako by ta voda odplavovala všechny mé starosti.
I tentokrát jsem se cítil o něco lépe, když jsem se vrátil zpátky do pokoje.
Vytáhl jsem si čisté prádlo a volné triko. Nevadilo mi, že je tam Francis. Stejně mě už kolikrát viděl nahého. Usadil jsem se u stolku, a i když byla skoro doba oběda, pustil jsem se do těch úžasných muffinů a popíjel kávu.
„Nad čím přemýšlíš?“
Zvedl jsem hlavu a zadíval se na Francise. Také on popíjel kávu a přikusoval k tomu čistý croissant.
„Ani nevím,“ zalhal jsem.
Nechtělo se mi vykládat o tom, jak jsem nešťastný, jak je mi smutno, a že přemýšlím o tom, co vlastně budu dělat dál. Už tak měl se mnou starostí víc než dost. A přidávat mu další jsem nechtěl. Tohle byl můj první bod v plánu. Přestat se litovat a nezpůsobovat další potíže.
„Omlouvám se, že se takhle se mnou musíš tahat. Nejspíš tě zdržuji od práce. Promiň.“
„To je v pohodě. Však víš, že pracuji doma a vždycky sebou i práci nosím,“ ukázal na svou brašnu. „Když mi Carson zavolal, abych pro tebe přijel, raději jsem se sbalil i já. Tak nějak jsem tušil, že to bude na dýl.“
Vstal a vyhodil prázdný kelímek. A jako by mi chtěl potvrdit svá slova, vytáhl si z brašny notebook a nějaké složky a položil si to na stůl.
„Měl by sis jít lehnout. Já budu zatím pracovat. Tak vidíš, že mě nezdržuješ,“ usmál se na mě, když lezl pod stůl a hledal zásuvku, do které by mohl napíchnout nabíječku.
Taky jsem vstal. Pouklízel jsem zbytek věcí ze stolu, aby měl Francis místo na práci.
„Půjdu si lehnout,“ souhlasil jsem.
Zamířil jsem rovnou do postele. Odestlal jsem jen jednu polovinu a hned si do ní lehl. Byla studená a já se roztřásl. Přikryl jsem se až po krk a snažil se zhluboka dýchat, abych se přestal třást, než se postel aspoň trochu zahřeje.
„Na něco jsi zapomněl,“ došel ke mně Francis a podával mi léky a sklenici s vodou.
Chtě nechtě jsem se musel odkrýt a posadit se. Vzal jsem si prášek, hned to zapil a postavil jsem sklenici na stolek. Znovu jsem zalezl pod peřinu, ale i když jsem se snažil, nepřestával jsem se třást.
Možná to chvilku potrvá, než zaberou léky a zahřeju se.
V duchu začal počítat ovečky.
„Nejlépe zahřeje lidské teplo.“
Postel se zhoupla, peřina se mírně nadzvedla a já jen udiveně hleděl na Francise, který si přilehl ke mně a přitiskl se mi na záda. Nestačil jsem říct ani popel, když mě jeho ruce pevně objaly. Tiskl se na mě celým tělem a opravdu hřál.
„Ty, Francisi…“ ozval jsem se po chvíli.
„Hmm?“
„Proč se zrovna mě muselo stát něco takového?“
„Kdo ví, proč zrovna ty. Snad osud,“ odpověděl tiše, jako by mě chtěl svými slovy uspat.
„Myslíš si, že budu někdy šťastný jako předtím?“
„Určitě budeš. Věř tomu.“
„Čemu?“ povzdechl jsem si. „Sergi mě už nechce. Nevěří mi.“
„Já ti věřím.“
„Ale s kým budu šťastný?“ i můj hlas se ztišil.
Začínal jsem pociťovat únavu, a aniž bych si to uvědomil, přestal jsem se i třást. Zřejmě začínaly působit léky a Francisovo teplé objetí.
„Už jednou jsem ti řekl, že se máš dívat kolem sebe. Někdo se určitě najde,“ jeho objetí mírně zesílilo.
„A kdo?“
Zavíraly se mi oči. Usínal jsem. Nedalo se tomu bránit. Jen jsem ještě ucítil Francisův horký dech na své zátylku a jeho prsty ve svých vlasech.
„Třeba já…“
Ty jeho poslední slova jsem už slyšel jakoby zdálky. I když jsem se chtěl probudit, otevřít oči a zeptat se, jak to myslel, nedokázal jsem se už ubránit spánku.
Léky mají moc člověka uzdravit. Mají moc člověka uspat. Přivodit mu tvrdý spánek, ve kterém se mu nezdají žádné sny.
Měl jsem pocit, když jsem se vzbudil, že jsem spal jen krátce. Ale při pohledu do okna jsem zjistil, že se blíží večer. Prospal jsem skoro celý den a opravdu se mi nic nezdálo.
Ale… Cítil jsem se odpočinutý. Aspoň pro teď.
Vstal jsem a pomalým krokem jsem zamířil rovnou na toaletu. Až teprve, když jsem otevřel dveře, jsem si uvědomil, že to šumění není v mých uších.
Francis stál za skleněnými dveřmi ve sprchovém koutě a myl se. Otočil se, když zaslechl klapnout dveře.
„Promiň, nedošlo mi, že jsi tady. Jsem ještě nějak zblblý,“ přichytil jsem se umyvadla, když se mi zatočila hlava. „Asi z těch prášků.“
Francis vyšel ze sprchy, hodil přes sebe jen osušku a hned zamířil ke mně.
„Neměl by ses teď sprchovat, dokud se víc neprobereš,“ podepřel mně a chtěl mě odvést zpátky do pokoje.
„Já se nechci,“ zavrtěl jsem hlavou a pak jsem ukázal na toaletu. „Potřebuji…“
„Aha,“ odpověděl jen a už mě vedl přesně na to místo, na které jsem ukázal.
„Zvládnu to sám,“ odstrčil jsem jeho ruku, která už chtěla zvednout prkýnko.
„Počkám venku,“ pustil mě Francis.
Zašel do sprchového koutu zastavit vodu, vzal si ještě jednu osušku a vyšel ven. Když odcházel, ještě po něm stékala nespláchnutá pěna z mýdla.
Opláchl jsem si ruce, když jsem skončil, a vrátil se zpátky do pokoje. Francis byl už oblečený ve volném triku a lehkých kalhotách.
„Nepůjdeme na večeři?“ dolehl jsem zpátky na postel.
„Ne. Zůstaneme raději tady. Nechal jsem nám něco objednat, měli by dorazit tak do deseti minut. Asi by nebylo dobré, kdybys takhle někam šel,“ zastavil se u postele a zadíval se na mě.
„Stihl jsi udělat tu svoji práci?“ stočil jsem pohled ke stolu, kde ležel jeho notebook.
„Tak na půl.“
„Říkal jsem ti, že tě zbytečně zdržuji,“ vzpomněl jsem si na svá slova.
„Ale houby,“ klekl si jedním kolenem na postel a sklonil se nade mnou. „Jen jsem prostě usnul stejně jako ty. Ale nemusíš se bát. Tahle práce až zas tolik nespěchá.“
„Usnul?“
V hlavě se mi promítl okamžik, kdy si ke mně lehl a objal mě. Hřál mě a povídal si se mnou, dokud jsem nezavřel oči. Vím, že mi ještě něco říkal, ale nemohl jsem si vzpomenout, co byla jeho poslední slova.
„Promiň, kdyby ses o mně nestaral, nestalo by se to,“ mírně jsem stáhl obočí.
Stále někomu přidělávám starosti…
„Neomlouvej se. Opravdu mi to nevadí. A nemrač se,“ přejel mi prsty přes čelo. „Nesluší ti to.“
Jeho prsty byly teplé a jemné. Přejížděly po mém čele tak dlouho, dokud jsem se nepřestal mračit. Nechal je zasunuté v mých vlasech, když mi je shrnul bokem.
„Francisi…“ vydechl jsem.
Nechtěl jsem si to připustit, ale bylo to uklidňující. Příjemné…
„Říkal jsem ti, že mi to nevadí. Dělám to pro tebe a rád.“
„Proč?“ chytl jsem ho za tu ruku a stiskl ji.
„Protože…“
Zvonění telefonu přerušilo jeho slova.
„To bude nejspíš večeře,“ vymanil se z mého sevření.
Ještě jednou mě pohladil, zvedl se a podíval se na telefon.
„Jo, večeře,“ potvrdil svá slova, když nakouknul i přes okno.
„Chci slyšet tvou odpověď, Francisi,“ posadil jsem se.
On však jen mlčky vzal peněženku a šel ke dveřím.
„Možná jednou… později…“ otevřel dveře, aniž by se na mě podíval.
Ale já to chci vědět. Proč se někdo jako on o mně tak stará? Proč mu to nevadí?
Vstal jsem a šel jsem za ním.
„Ne jednou, chci to vědět teď,“ postavil jsem se za něj a sledoval, jak platí a přebírá od poslíčka naši večeři.
„Teď se jdeme najíst,“ otočil se ke mně Francis a přísně se na mě podíval. „Potřebuješ nabrat síly. Víš, co ti říkali v nemoc-“
„Francisi!“ zastavil jsem ho. „Je mi jedno, co mi říkali v nemocnici. Nepotřebuji, abys mi to pořád opakoval dokolečka!“ začal jsem ztrácet trpělivost. „Řekni mi to. Zopakuj mi to, co jsi říkal, než jsem usnul!“
Tentokrát to byl Francis, kdo se zamračil. Pomalu došel ke stolu, položil na něj krabičky s jídlem a pak se stejným pomalým krokem vracel ke mně.
„Vážně to chceš vědět hned teď?“
Přikývl jsem.
„Chtěl jsem počkat, až ti bude lépe,“ došel ke mně a chytl mě za ruce.
„Ale je mi jasné, že sis postavil hlavu a nic s tebou nehne. Tak dobře…“ tlačil mě před sebou.
Couval jsem a napjatě jsem čekal, co bude. Co mi řekne. Ani jsem se nesnažil vytrhnout se z jeho držení. Naklonil se ke mně, když jsem se zarazil o skříňku vedle postele. Byl tak blízko, že jsem viděl tu dokonalou kresbu v jeho očích… Jeho rty se skoro dotýkaly mých, když promluvil.
„Řeknu ti to…“