Být v úplné tmě, ticho, klid… Nic vás neruší a vy… Nevíte o ničem. Čas kolem vás plyne a vy to ani nevnímáte. Utečete od reality, která na vás doráží svými ostrými drápy a zanechává na vaší duši šrámy, které se jen těžko hojí.
Proto se vám nechce zpátky… Chcete tak zůstat navždy. Pryč od všeho…
To je první dojem, když vás někdo donutí otevřít oči. Proč byste měli? Vrátit se tam, kde na vás čeká jen bolest?
Ale co když první, koho uvidíte, je někdo, koho milujete tak moc, že jste pro něj ochotní opustit to NIC a vrátit se tam, kde na vás někdo čeká?
Uděláte to. Otevřete oči, podíváte se do tváře, kterou tolik milujete, chcete se usmát, pohladit ho a říct: „Je to dobrý…“
Odejít je tak lehké, ale zůstat… To chce kuráž.
„Jasone!“
Jsem unavený. Nechci se probudit. Nechte mě spát.
„Jasone!“ ozve se znovu ten hlas.
Znám ho. Ten jediný mě dokáže probudit s úsměvem na tváři.
Otevřel jsem oči a hleděl na Sergiho, který se nade mnou skláněl.
„To je dost, že ses probral.“
„Co se stalo?“ zmateně se rozhlížím kolem sebe.
„Omdlel jsi,“ přiblížil se ještě víc.
Chtěl jsem zvednout ruku a pohladit ho, ale on mě za ní chytil a přidržel ji.
„Můžeš vstát?“
Přikývl jsem a s jeho pomocí jsem si opatrně sedl. Cítil jsem se však slabý, a když se mi zatočila hlava, dolehl jsem zpět na záda. Ležel jsem na těch oblázcích a nevěděl jsem, zda to šumění, které jsem slyšel, přichází od toho malého potůčku nebo jestli mi šumí v uších.
„Už sem jede sanitka. Budou tu za chvíli, ale musíme tě dostat aspoň na lesní cestu,“ ozval se vedle nás Carson a ukázal k lesu, odkud jsme přišli.
Znovu jsem se zkusil postavit. Pomalu jsem se zvedal a když jsem se už udržel v sedě, opatrně jsem vstal. V momentě, kdy jsem stál na nohách, podlomily se mi, a jen Sergiho silné ruce mě stihly přidržet, abych znovu nespadl na zem.
„Takhle to nepůjde,“ zamračil se Carson. „Chyť ho z druhé strany, pomůžu ti.“
Přistoupil ke mně zprava a chtěl si mou ruku přehodit přes rameno, aby mě mohl podepřít.
Ale já se náhle vznesl do vzduchu. Hleděl jsem šokovaně na Sergiho, který mě vzal do náruče a vydal se bez řečí k lesu.
Nesl mě tak jako tolikrát předtím, když jsme byli šťastní. V náruči, kde jsem se cítil vždy tak dobře a bezpečně. V náruči, která mi tolik chyběla. Chytl jsem se ho kolem krku a přitiskl se k němu, jak nejvíc to šlo.
Aspoň tuhle chvilku mám… Poslední, než mě zas postaví na zem a já o tohle teplo přijdu.
Zavřel jsem oči, abych neviděl ty stromy, mezi kterými byla cesta, po níž přijížděla sanitka. Svým houkáním oznamovala celému lesu, že se rychle blíží.
Jak dlouho jsem byl mimo sebe? Tolik času, kdy jsem mohl být se Sergim, jsem promarnil tím, že jsem upadl do bezesného spánku. A teď mě nese ve své náruči jen proto, aby se se mnou zas rozloučil.
Carson šel za námi bez jediného slova. Neviděl jsem na něj, ale byla jasné, že stále nad něčím usilovně přemýšlí. Kdyby ne, celou cestu by nadával. Kdo ví, na co myslel. A mě to bylo teď úplně jedno. Pro mne bylo důležité, že jsem aspoň chvíli mohl být v Sergiho blízkosti. Aspoň na tu chvíli…
Ani on nic neříkal.
A já…
Tolik jsem toho chtěl říct, ale také jsem mlčel. Neměl jsem už odvahu ani otevřít pusu. Nejspíš by to dopadlo stejně, jako u potůčku a já bych zas přišel o možnost být při vědomí, když jsem tak blízko něj.
„Nechci do nemocnice, už je mi dobře,“ promluvil jsem nakonec, když mi výhled na nebe zakryly první větve stromů.
„To ani náhodou,“ zavrčel Carson a zamával na lidi, co stáli u sanitky.
Stáhl se mi žaludek, začal jsem se znovu třást a jen mělce jsem dýchal. Uvědomil jsem si, že v momentě, kdy mě předá zdravotníkům, bude konec.
Zbývalo už jen několik metrů k rozcestí, kde bylo vidět to modře blikající světlo. Zatímco jeden vytahoval nosítka, druhý už běžel rovnou k nám. Hned spustil lavinu otázek.
Nemusel jsem nic říkat. Mluvil za mě Carson… Já se jen pevně držel Sergiho košile a nechtěl ji za žádnou cenu pustit.
„Odnesu ho tam,“ zavolal Sergi na zdravotníka, který nám už také šel naproti.
Čas byl proti mně. Utíkal tak rychle… Trvalo to jen okamžik, než mě uložil na nosítka, stojící vedle sanitky. Musel mi na sílu roztáhnout prsty, abych konečně pustil jeho košili.
Veškeré první vyšetření jsem snad ani pořádně nevnímal. Celou dobu jsem se jen díval na Sergiho. Stál kousek dál a mluvil s Carsonem. Občas se ke mně jeden nebo druhý podívali, jako by si chtěli něco potvrdit.
„Počkejte!“ vykřikl jsem náhle. „Sergi!“
Nosítka, které už z části najely dovnitř, se zastavily.
„Sergi, chci s tebou mluvit,“ zavolal jsem na něj, když se po zavolání svého jména otočil. „Co jiného kromě těch fotek ještě bylo?“
„To teď není důležité,“ došel ke mně. „Potřebuješ klid.“
„Chci to vědět,“ chytl jsem ho za ruku, aby bylo jasné, že to myslím vážně.
„Proč? Co bys dělal, kdybych ti to řekl? Teď se hlavně musíš dát do pořádku.“
„Je mi to jedno!“ vykřikl jsem. „Je mi jedno, jak vypadám. Nechci do nemocnice! Já chci… Chci to vědět!“ začal jsem se zvedat.
„Přestaň dělat kraviny! Řekl jsem, že se máš dát do pořádku, rozuměl jsi?!“ zvýšil Sergi hlas a zarazil mě zpátky do nosítek.
Vytrhl se z mého sevření a odstoupil.
Šokovaně jsem na něj hleděl, dokud se nezabouchly dveře. Nebyl jsem schopen nic říct. Nikdy na mě nezvýšil hlas. Nikdy na mě nekřičel, a to ani v ten den, kdy mě vyhodil z domu.
Hypnotizoval jsem ty dveře. Tak moc jsem chtěl Sergiho ještě vidět. Ale jen drncání auta na lesní cestě mě doprovázelo, než jsme pomalu vyjeli na rovnou asfaltovou, kde sanitka již nabrala svou obvyklou rychlost.
Nemám nic.
Všechno zůstalo tam v lese u Sergiho. Jeho náruč, jeho pohled, jeho pohlazení... Jen prázdno mi zůstalo.
Ano, jsem prázdný. Jsem jen loutka, s kterou se hýbe podle toho, jak je potřeba. Převézt mě do nemocnice. Vytáhnout mě ze sanitky… Vyšetření… Otázky bez odpovědi…
Svléknout se za pomocí cizích rukou… Uložit se do postele… Spolknout prášek… Dívat se na tu hadičku, která vede do mé žíly a s každou kapkou se cítit ještě víc prázdnější a otupělejší.
Jen jedna jediná myšlenka mě doprovázela celou tu dobu, než jsem opět usnul.
Je opravdu konec…
Ani nevím, jak dlouho jsem spal. Když jsem se probudil, hleděl jsem na strop, který mi nic neříkal. Blikala na mě zářivka, která vypadala, že každou chvílí doslouží. Všude bylo ticho a při pohledu z okna jsem zjistil, že je večer. Nebo už noc? Kdo ví…
Když jsem se kolem sebe znovu rozhlédl, uvědomil jsem si, spíš jsem si vzpomněl, že jsem v nemocnici.
Jsem tam, kde jsem nechtěl být.
Nechali mě tady. Samotného… Už mě nikdo nechce.
Ani Carson, který tak důrazně trval na tom, že musím fotit. Který tak vyšiloval, když jsem mu řekl, že končím, a dokonce si vydupal i jednodenní odklad focení.
A teď jsem tady. Nejspíš si řekl, že jsem opravdu k ničemu a nebude vadit, když to nafotí někdo jiný.
Však potencionálních modelů, kteří mě mohou zastoupit, je víc než dost. Celá fronta jich už určitě čeká za dveřmi Carsonovy kanceláře, aby se ucházeli o tuhle lukrativní zakázku.
Kdo ví, jaká hezká tvář ho zaujme… A třeba zaujme i Sergiho, který to všechno bude fotit. Možná to bude někdo, s kým bude šťastný. Někdo, kdo mu hned při první příležitosti skočí do náruče a nebude odmítat jeho nabídky tak, jak jsem to dělal já a pěkně dlouhou dobu.
Tak strašně moc bych teď potřeboval objetí, hřejivá slova, která by mne utěšila a jemné ruce, které by mi otřely slzy.
Ano, už jsem zase brečel. To ticho, ta samota, to cizí prostředí jen umocňovaly mou beznadějnost.
Jsem vážně ztracený případ. Jak dlouho bude trvat, než se z toho všeho dostanu?
Kroky, které se ozvaly na chodbě, přerušily to tíživé ticho. Dveře se pomalu otevřely. Nejdříve jsem viděl dlouhé blond vlasy svázané do copu, pak ženskou tvář s několika zřetelnými vráskami a pak úsměv, když si všimla, že nespím.
„Jak je vám?“ vstoupila sestřička dovnitř.
Hned zamířila k mé posteli, a podala mi teploměr.
„To jen preventivně,“ znovu se usmála, když jsem nechápal, proč mi ho podává. „Máte hlad?“
Zavrtěl jsem hlavou a teploměr si přehodil z jedné strany na druhou jako když cumlám lízátko.
„Ale i tak vám donesu večeři. Spal jste celý den a měl byste se najíst.“
„Celý den?“ vytáhl jsem teploměr z pusy, když zapípal.
Podíval jsem se znovu do okna, abych si potvrdil, že opravdu nelže.
„Kolik je hodin?“
„Bude za chvíli osm,“ převzala si teploměr.
Podívala se na něj, spokojeně zakývala hlavou a naměřenou teplotu zapsala do karty.
„Kde mám své věci?“ podíval jsem se na stolek, který stál vedle postele.
Byla na něm jen sklenice a džbán s vodou. Jinak nic. Otevřel jsem šuplík, ale i ten byl prázdný. Jen erární ručník visel přes pelest u nohou.
„Všechny cenné věci máte uschované a oblečení máte tam,“ ukázala na velkou skříň, která stála v rohu, hned vedle dalších dveří.
„A tam je koupelna,“ dodala ještě, když viděla, jak jsem se na ty dveře zahleděl. „Chcete se osprchovat?“
„Ne, jen bych si zašel na záchod, začal jsem se zvedat do sedu.
Sestřička ke mně hned přiskočila a podepřela mne. Držela mne celou dobu, dokud jsme neslezl a nenazul si erární cukle. Šla se mnou až ke dveřím koupelny a teprve tam mě pustila.
„Kdyby se vám udělalo zle, tak hned zavolejte. Budu tady,“ věnovala mi další ze svých úsměvů a zavřela za mnou dveře.
Byla to starší paní. Určitě už měla dost za sebou a takových případů, jako jsem teď byl já, už viděla bezpočet. A přesto se usmívala i když jsem vypadal tak uboze. Nebo možná proto se usmívala?
Byla hodně podobná mámě. Ty dlouhé blonďaté vlasy, vrásky, modré oči, drobná postava…Jen obličej měla trochu kulatější.
Najednou, když jsem si to uvědomil, strašně moc jsem chtěl být s ní. U nás doma... Přitulit se k ní a vyplakat se ze všeho smutku a bolesti, co mě už několik dní tížily. Jak moc mi v tuhle chvíli chyběla. Snad jen ona mohla teď pochopit to, jak jsem se cítil.
I přesto, že je mi už tři a dvacet, pořád je to moje máma. Snad jediný člověk, který mi věří a miluje mě bez výhrad. Vždycky mě vítala s úsměvem a nikdy mi nevyčítala, když jsem se dlouhou dobu neukázal. Trpělivě čekala, až přijedu domů…
Zastesklo se mi po ní. Tak moc, že když jsem vyšel z koupelny a viděl sestřičku, jak na mě s úsměvem čeká, nedokázal jsem se vládnout. Chytl jsem ji do objetí a položil hlavu na její rameno.
„Já… omlouvám se…“ zavzlykal jsem tiše. „Prosím… jen chvilku…“
Neviděl jsem, jestli se usmívá, nebo se zlobí, že jsem ji takhle přepadl. Cítil jsem jen její ruce, které mne také objaly a slyšel její tichá slova.
„To je v pořádku,“ pohladila mě po zádech. „Zas bude dobře, uvidíte.“
Asi to tak mělo být. Vyplakat se na rameni někomu cizímu. Někomu, kdo mě pochopil i přesto, že mě vlastně ani neznal. Ani nevím, jak se to stalo, ale začala se mě ptát. Byly to otázky, které tentokrát nezůstaly bez odpovědi. A s každým slovem, kdy se dozvídala, jak moc nešťastný jsem, se slzy z mých očí řinuly čím dál víc.
Stáli jsem tam do té doby, než mi opět začaly slábnout nohy a ona mě donutila jít si lehnout.
„Jste slabý, tak raději zůstaňte ještě v posteli,“ přikryla mě. „Donesu vám večeři, abyste nabral trochu síly. Podle toho, jak se na vás dívám, jste toho za poslední dny asi moc nesnědl, co?“
„Já ani nemám hlad,“ zavrtěl jsem hlavou.
Díval jsem se na ní, jak uklízí zmuchlanou hromádku papírových kapesníků.
„Omlouvám se,“ řekl jsem tiše.
„Za co?“ udiveně na mě pohlédla.
„No za… Moc mi připomínáte moji mámu. Chybí mi,“ stočil jsem pohled na ruce, v kterých jsem svíral peřinu.
„Nejspíš máte hodně trápení, co? A máma je vždycky ta, která vás pochopí,“ pohladila mě po vlasech.
Přikývl jsem.
„Je dobré se vyplakat. Mít někde útočiště. Ale jste silný mladý muž a možná je čas, abyste se všemu postavil čelem,“ poplácala mě po ruce, když viděla, jak stále svírám deku. „Pláč pomůže, ale možná byste měl začít bojovat.“
Byla to tentokrát její slova, které se mi usadily v hlavě. Vytěsnily všechno ostatní a provázely mě celou dobu, když jsem se pustil do jídla a k její radosti, jsem snědl skoro všechno. Provázely mně i během noci, kdy jsem nemohl usnout, jak moc jsem nad tím vším přemýšlel.
Bojovat… Postavit se tomu čelem. Neutíkat před realitou.
Co všechno to obnáší, když skoro nic nevím? Kde mám začít?
Nevěděl jsem, co všechno k tomu Leona vedlo. Neměl jsem nikdy pocit, že by mi vyjadřoval náklonnost větší, než jen přátelskou. Nikdy se ani slovem nezmínil, že by ke mně něco cítil. Vždycky to byl přítel, s kterým jsme si mnohé řekli. Kolegové, kteří spolu pracovali už tak dlouho.
A jeho vyjádření údajné lásky ke mně? Rozbití něčeho, co tak dobře fungovalo. Násilí, zlost, když mi chtěl ukázat, jak dobře mě dokáže uspokojit…
To je jeho: Miluji tě?
Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Dával jsem si všechno dohromady, spojoval jednotlivé části… Ale stále jsem měl hluchá a slepá místa. Nevěděl jsem spoustu věcí, které by to doplnily.
A když jsem skoro za svítání usínal, byl jsem tam, kde na začátku.
Nepřišel jsem na nic.
Ráno jsem se vzbudil a měl jsem pocit, jako bych vůbec nespal. Cítil jsem se unavený stejně jako předešlý den. Sestřička mi znovu změřila teplotu a pak mi přinesla snídani. Chvíli u mě poseděla, snad aby mě pohlídala, že se pořádně najím. Povídali jsme si, ale tentokrát se vyhýbala tomu, co jsem ji řekl předtím, když jsem ji brečel na rameni. Jako by mi tím chtěla ukázat, že je opravdu čas pohnout se dál.
Už vstávala a chtěla odnést tác, když se ozvalo zaklepání a vzápětí se otevřely dveře.
„Můžu dál?“
Šokovaně jsem hleděl na Francise, který se mezi nimi objevil.
„Je to v pořádku?“ otočila se na mě sestřička.
Přikývl jsem.
„Kdybyste něco potřeboval, zazvoňte.“
Francis odstoupil, aby mohla odejít a pak za sebou zavřel.
„Co tu děláš?“ byla moje první otázka, když položil na postel tašku a pak se usadil na židli, na které ještě před chvilkou seděla sestřička.
„Přijel jsem pro tebe.“
„Co?“ nechápal jsem. „Jak víš, že jsem tady?“
„Volal mi Carson. Chtěl, abych se o tebe postaral a dovezl tě domů. Mluvil jsem s doktorem. Prý jsi hodně vyčerpaný a potřebuješ odpočívat. Není to ale důvod tě držet tady,“ rozmáchl rukou kolem sebe. „A taky…“ odmlčel se, jako by nevěděl, jak pokračovat.
„Taky co?“ narovnal jsem se do sedu. „Bojí se snad, že bych něco provedl? Stejně už se nevrátím. Řekl jsem, že končím a on to zřejmě přijal, když mě tady nechal.“
„Ne, tím to není. Víš, novináři se nějak dozvěděli, že se s tebou něco děje. Už se na tebe prý vyptávali v agentuře a hledají tě. Zjistili, že se Carson pohyboval tady v okolí, tak chce, abys odsud co nejdříve odjel. To víš. Nejspíš nemají o čem psát.“
Povzdychl jsem si. To by mi tak ještě scházelo, aby se někdo veřejně šťoural v mém soukromí. Zvlášť teď.
„Jsi tu napsaný pod svým pravým jménem, ale jeden nikdy neví. Přivezl jsem ti čisté věci, tak se obleč a pojedeme ke mně domů,“ ukázal Francis na odloženou tašku. „Carson už všechno zařídil. Jen si ještě převezmeš léky a pojedem.“
„Myslíš, že má cenu se vracet někam, kde mě už nikdo nechce?“ neubránil jsem se úšklebku.
„Proč myslíš, že tě nikdo nechce?“ chytl mě Francis za ruku a jemně ji stiskl. „Stačí se jen trochu víc dívat, Jasi,“ dodal o něco tišeji.
Rezignoval jsem. Neměl jsem sílu odporovat. Na to jsem byl vážně hodně unavený.
Když jsem souhlasil, že pojedu, pustil mě a vstal, aby vytáhl a sbalil mé oblečení ze skříně. Chtěl mi pomoct s oblékáním, ale odmítl jsem to. Trvalo mi to déle než obvykle, ale zvládl jsem si sám obléct čisté věci, které mi donesl.
Už jsem chtěl vyjít na chodbu, když se dovnitř nahrnula sestřička. V ruce nesla mé osobní věci a malý pytlík s léky.
„Donesla jsem vám věci,“ opatrně mě postrčila zpátky do pokoje. „Tohle berte podle toho, jak to tam máte napsáno a měl byste tak do dvou tří dnů zajít za svým lékařem na kontrolu,“ zavřela za sebou dveře.
„Řekl jsem, že mát odejít!“ ozval se na chodbě silný mužský hlas.
„Hlavně byste měl ležet a odpočívat. Nic nedělejte, na procházku si zajděte až se opravdu budete cítit dobře,“ pokračovala sestřička, jako by se nic nedělo.
Stála přede dveřmi a já bych mohl odpřisáhnout, že mi chtěla zabránit, abych vyšel ven.
„Okamžitě odejděte. Nikdo takový tu není a nejste ani pacient,“ znovu se ozval ten mužský hlas tentokrát kousek od mých dveří.
Druhý mužský hlas mu o něco tišeji odpovídal, ale nebylo dobře rozumět tomu, co říkal.
„Práci byste teď měl na nějakou dobu vynechat. Minimálně čtrnáct dní, jinak se zase sesypete a pak to bude ještě horší než teď,“ ignorovala sestřička dění za dveřmi.
Ale já to už nevydržel. Chtěl jsem vědět, co se děje, protože jsem měl pocit, že se to týká toho, proč mě nechce pustit z pokoje ven. A stejně to vnímal i Francis.
„Co se tam děje?“ zeptal se.
„Vemte si to a nezapomeňte, co jsem říkala,“ podala mi sestřička věci.
Když se mužské hlasy vzdálily, odmlčela se. Zaposlouchala se a když na chodbě bylo už ticho, pootevřela dveře. Vyhlédla ven, spokojeně si oddychla a pak se otočila zpátky k nám.
„Někdo zjistil, že jste tady. Byl to nějaký otravný novinář. A i když mu pan doktor ukázal seznam pacientů, nedal si říct. Tak ho zřejmě nechal vyvést ochrankou.“
„Jak… Jak… tak rychle?“
Byl jsem tak v šoku, že se mi nedostávalo slov.
„Carson je snad vědma, nebo co,“ vyhlédl i Francis na chodbu. „Je dobře, že mě pro tebe poslal. Pojedeme,“ chytl mě za ruku a potáhl mě na chodbu.
Na radu sestřičky i doktora, který se mezitím vrátil, jsme však přece jen ještě chvíli počkali, dokud jsme neměli jistotu, že opravdu je klid. Když zavolala ochranka, že dotyčný odjel, konečně jsme se rozloučili a vyrazili k autu.
„Už abychom byli doma,“ povzdechl si Francis, když jsme se zastavili u dveří a čekali, až se otevřou. „Mám auto hned tam,“ ukázal kousek dál na parkoviště.
Pro jistotu se ještě kolem sebe rozhlédl a pak mě chytil znovu za ruku. Nechal jsem se vést, jako bych neměl ani svou vlastní vůli.
Zastavili jsme se u jeho auta. Čekal jsem, až ho odemkne a uloží mé věci do kufru. Ale ve chvíli, kdy ho zavíral, se kousek od nás ozvalo cvakání, které jsem tak dobře znal.
Otočil jsem se. Hleděl jsem přímo do objektivu.
„Pane Parkre,“ ozvala se žena, která stála kousek o nás. „Co se vám stalo? Slyšeli jsme že-“
„Vypadněte!“ prudce Francis zabouchnul kufr auta a přiběhl ke mně.
„Čtenáře by zajímalo, jak se vám vede,“ nedala se novinářka odbýt a znovu na mě namířila objektiv.
„Co se vám stalo? Napadl vás někdo?“
„Řekl jsem, že máte vypadnout!“ křikl na ní znovu Francis a už mával na ochranku, která se objevila u dveří, když zaregistrovali ten rozruch.
„Slyšela jsem, že jste se rozešel se svým přítelem,“ znovu stiskla spoušť.
Ale v ten samý moment mě Francis chytil. Přitáhl mě k sobě a schoval můj obličej na své hrudi.
„Proto jste se rozešli? Tohle vám udělal on?“ ignorovala ta žena Francisovy nadávky. „Proč se schováváte? Čtenáři mají právo vědět, co se děje s jejich módním idolem,“ dál mačkala spoušť foťáku.
„Máte štěstí, že jste ženská, jinak bych vám už dávno rozbil pusu,“ vztekal se Francis a tlačil mě na druhou stranu auta.
Schovával mě pod svými křídly, aby už neměla možnost udělat víc fotek mého domláceného obličeje.
„Jste nový přítel pana Parkera? Jak se jmenujete?“
Ochranka, která běžela k nám, ji konečně zastavila. Jen koutkem oka jsem zahlédl, že ji chytli a odváděli pryč, i když se jim vzpírala a vykřikovala něco o svobodě slova a omezování její osobní svobody.
Ale to už za mnou Francis zabouchnul dveře. Nečekal ani, jestli se připoutám nebo ne. Rychle nasedl a netrvalo snad ani dvě vteřiny a odjížděli jsme od nemocnice pryč.
„Doufám, že tu už nikdo jiný nebyl,“ zamračeně se ještě podíval do zpětného zrcátka. „Snad ji zdrží a nepojede za námi.“
Vyjeli jsme z města za necelých deset minut. Jediné, co Francis dodržoval, byla červená na semaforu. Ale po celou dobu nahlížel do zpětného zrcátka, jestli za námi nejede někdo podezřelý.
Když jsme byli už na dálnici a zdálo se být všechno v pohodě, zajel na krajnici a zastavil.
Vytáhl telefon a hned vytočil nějaké číslo.
Když se konečně na druhé straně ozval hlas, podíval se na mě a pak odpověděl.
„Našli ho…“
Chvíli jen mlčky poslouchal a přikyvoval, jako by ho ten druhý mohl vidět.
„Dobře, rozumím.“
Zavěsil, schoval telefon do kapsy a pak se znovu na mě podíval.
„Změna plánu. Domů se nejede.“