Vzpomínky se tvoří nezávisle na tom, co člověk chce nebo nechce. Krásné vzpomínky, špatné vzpomínky… Ty, na které bychom nejraději zapomněli, nebo ty, které bychom si chtěli pamatovat napořád.
Ale proč si člověk nejlépe pamatuje to zlé? Je to snad proto, že to nejvíc pohnulo s jeho vnitřním světem? Že je to něco, co zabolelo tak moc, že to zanechalo jizvu na srdci, která se už nedá vyléčit?
Ať už chceme zapomenout a myslíme si, že jsme zapomněli, stačí jedna malá… malinkatá maličkost, která to připomene, a to špatné vzpomínání hned zaplaví celý mozek a dostane nás na samé dno.
Nedokážeme to úplně vymazat ze své mysli. Snad jen něčí pomoc nás toho může zbavit. Někomu o tom říct, někomu se svěřit, zanadávat si, poplakat si, vyčistit si svou bolavou duši…
Tolik jsem plakal, když mi Sergi řekl sbohem. Tak nešťastný jsem byl, že jsem chtěl umřít.
Ale byli tam, aniž bych je o to žádal. Nenechali mě samotného. Objali mě, postarali se o mně, nenechali mě odejít z tohoto světa.
To všechno byla pomoc, o kterou jsem nežádal, protože to neumím. Pochopili to však i bez mých slov a stáli při mně…
Ale i přesto to pořád bolí. Svírá mé srdce i teď, když stojím u Carsonového auta a dívám se na ten krásný horský hotýlek, kde jsem prožíval ty nejkrásnější chvíle s ním.
Jen on… Sergi… by dokázal tu největší bolest zahnat.
Stojím tu, a i když jsem byl pln odhodlání ho najít, najednou se mi třesou nohy a nejsem schopen jít dál.
Proč?
Bojím se toho, že bych ho tu nenašel?
Bojím se toho, že by se vyplnil můj sen a on by tu už nebyl pro nikoho?
Nebo se bojím toho, že tu bude a on mě od sebe znovu odežene?
Proč se bojím jen těchto věcí? Proč si nepředstavuji třeba to hezké…
Protože je to stejné, jako s těmi vzpomínkami. To horší, to, čeho se nejvíc bojíme, vždycky převládne…
A přitom…
STRACH JE ČASTO VĚTŠÍ NEŽ SAMOTNÉ NEBEZPEČÍ…
„Půjdeme dovnitř a zeptáme se, jestli se tu ubytoval,“ drcnul do mne Carson, když viděl, jak stále nehnutě stojím a jen zírám před sebe.
Vykročil, ale po pár krocích, když zjistil, že nejsem vedle něj, se zastavil a otočil se na mě. Když jsem nereagoval na jeho pobídku, vrátil se zpátky.
„Tak co je? Mám tam jít sám? Byl jsi rozhodnutý tu za každou cenu jet i sám a teď tu stojíš jak solný sloup. Čeho se bojíš?“
Přesně na to jsem myslel. Čeho se bojím… Já sám nevím, protože je toho tak moc, čeho bych se mohl bát a nevím, co převládá. Vím jen, že to drží mé nohy pevně připoutané k zemi, jako ty nejsilnější kořeny vzrostlého stromu. Takovou sílu má strach…
„Tak, Jasone,“ promluvil na mě Carson o něco tišeji. „Půjdu s tebou, nemusíš se ničeho bát. Nic ti neudělá.“
„Toho se nebojím,“ probral jsem se konečně. „Mám strach, že…“ polkl jsem naprázdno, protože jsem to nebyl schopen vyslovit.
I když mě už jednou vyhodil, bojím se, že se to bude opakovat a zmizí tak veškerá má sebemenší naděje, že bychom zas mohli být spolu.
„Víš co? Počkej tady. Zajdu na recepci a zjistím aspoň, jestli se tu ubytoval.“
Přikývl jsem a odevzdaně jsem se opřel o auto. Tak moc jsem ho chtěl vidět. Vědět, jestli jeho SBOHEM nemělo být úplně to poslední, které někomu napsal. Tak jsem se bál, že by chtěl udělat to samé co já, když mě v koupelně našel Francis a doslova mě donutil svou smrt vyzvracet do záchodu.
A teď… Teď se spíš bojím toho, že tu bude…
Stál jsem a rozhlížel se kolem sebe. Snad jsem podvědomě hledal Sergiho. Kdo ví…
Ale ať už jsem se podíval kamkoliv, všude jsem viděl vzpomínky. Všechno se mi vracelo, jako by to bylo právě teď, kdy jsem tu prožíval ty šťastné chvíle.
To malé parkoviště, kde mi Sergi řekl, že mě miluje.
Ty vchodové dveře, kterými jsme vcházeli dovnitř, abychom prožili tu nejkrásnější noc.
Tu malou cestičku vedoucí do hor, kudy jsme šli, abychom si udělali pěknou procházku.
Tam za těmi stromy, asi kilometr odsud, je schováno to místo, které jsme si našli, když jsme z té lesní stezky sešli, abychom se ponořili do ticha a byli jen sami pro sebe, ničím nerušeni.
„Není tady.“
Lekl jsem se. Tak jsem hypnotizoval to místo za stromy, které odsud nebylo ani vidět, že jsem přestal vnímat vše okolo sebe.
„Co?“
„Není tady,“ zopakoval Carson, který se už stihl vrátit z recepce.
V očích mě zaštípaly slzy. Rychle jsem si je otřel, ale přesto jsem se neubránil povzdechu.
Není tady. Ta strašně moc jsem si přál, aby tu byl.
Přál jsem si to? Vždyť jsem měl strach, že tu bude. Tak co vlastně chci? Jsem tak moc zmatený, sám v sobě se už nevyznám.
„Myslel jsem, že tu určitě bude,“ zamrkal jsem, abych zabránil dalším slzám.
„Špatně jsem se vyjádřil,“ otřel mi Carson vlhké tváře. „Ubytoval se tu. Má pokoj číslo 15 v prvním patře. Ale teď tu není. Prý někam šel.“
„Pokoj s číslem 15?“
Srdce mi začalo divoce bušit, když jsem to slyšel. Byl to ten samý pokoj, ve kterém jsme bydleli poprvé a potom pokaždé, když jsme tu jeli na naše výročí.
„Kam šel?“ zeptal jsem se, jako by měl být Carson jasnovidec a obsluha na recepci také.
„Nevím. Prý říkal, že se jde projít, ale neříkal kam. Ale na oběd má být zpátky.“
Podíval jsem se na hodinky. Do oběda bylo ještě spousta času. Tak dlouho bych tu nevydržel čekat. Nejspíš bych se za tu dobu zbláznil, a co když…
Pořád mě straší to jeho SBOHEM. Co když se už na oběd nevrátí?
„Jasi, tebe nic nenapadá? Nevíš, kam by mohl jít?“ chytl mě Carson za ruku, abych ho dostatečně vnímal.
Musel jsem vážně vypadat, že jsem duchem nepřítomný. Přemýšlel jsem usilovně, kam by tak mohl jít. Byla tu spousta míst, kam jsme spolu chodili. Několikrát jsem se rozhlédl na všechny strany, ale vždycky se můj pohled nakonec zastavil na jednom místě.
„Vím,“ přikývl jsem. „Teda… Myslím si to. Je to asi tak kilometr odsud,“ ukázal jsem na lesní cestu, která mizela mezi stromy.
„Dobře, tak jdeme.“
„Půjdu sám,“ odmítl jsem Carsonovu společnost.
„V žádném případě,“ zvýšil hlas. „Půjdu s tebou, ať se ti to líbí, nebo ne. Jinak tě tu nacpu a pojedeme domů!“ zamračil se a ukázal na své auto.
Rychle jsem zapřemýšlel. Teda moc mi to nešlo, protože jsem měl v hlavě plno věcí, které zaměstnávaly můj mozek, ale nakonec jsem došel k závěru, že budu muset souhlasit, i kdybych nechtěl.
Cesta ubíhala celkem rychle. Myslel jsem si, že než projdem ten kilometr až na místo, že to bude trvat. Ale moje tempo se snad zrychlovalo každým krokem a každou myšlenkou na Sergiho.
Nevnímal jsem ani tu krásu kolem sebe. Tu, kterou jsme se Sergim tak obdivovali, když jsme tudy tolikrát procházeli. Stromy, které lemovaly stezku, jsem teď vnímal jako nepřátelskou hradbu. Něco, co mě tísnilo a já se z toho potřeboval dostat co nejrychleji pryč.
Díval jsem se jen před sebe a čekal, kdy porost začne řídnout a já uvidím to sluncem ozářené místo. To, kde to tak krásně voní čerstvou trávou, kde je slyšet zurčení potůčku, přes který vede malý dřevěný mostík. Ten plácek pokrytý malinkými kamínky, kde jsme sedávali a povídali si o tom, jak je tady krásně.
Neposlouchal jsem Carsona, abych zpomalil, nebo z toho šíleného tempa dostane infarkt. Kdybych mohl, snad bych i běžel.
Srdce mi znovu začalo bít v rytmu divokého tance a začal jsem překotně dýchat, když se stromy rozestoupily a my se zastavili na kraji malého paloučku. Neviděl jsem na ten plácek. Museli jsme projít ještě přes ten zelený koberec, protkaný barevnými vzory lučních květin. Mírná vyvýšenina, za kterou se skrývala odpověď…
I když jsem opět začínal mít strach, šel jsem dál. Až teprve, když se objevily první sloupky dřevěného mostku, zastavil jsem.
Už jen pár kroků a já budu vědět, jestli jsem se nemýlil. Jestli opravdu tak dobře Sergiho znám a on tu bude. Zda tu přišel právě proto, že nás tohle místo spojuje společnými vzpomínkami.
Pokud ano, pokud tu přišel právě proto, je tu ještě naděje…
„Sergi!“
Carson, který mě konečně došel, zakřičel to jméno a rozběhl se přímo k potůčku. Přesně na to místo pokryté malými oblázky…
„Sergi! Ty zmetku jeden!“
Jeho rychlost se dala rovnat té mé, když jsme procházeli lesem. Konečně jsem se pohnul i já.
Musí tam být, když tak Carson vyletěl. Musí!
Jeden, dva, tři, čtyři…
Pátý krok jsem už neudělal. Znovu jsem se zastavil s rukama přitisknutýma na hrudi, kde mi do dlaní silně tlouklo srdce. Viděl jsem ho. Byl tam.
Opravdu tam je!
Nevěděl jsem, co mám v tuhle chvíli dělat. Nevěděl jsem, jaký pocit převládal.
Radost, že je v pořádku, nebo štěstí, že ho vidím? Smutek z toho, že tu sedí sám beze mne, nebo bolest, která se při pohledu na něj připomněla vzpomínkou, že mně od sebe odehnal? Strach, že znovu udělá to samé? Dokážu to snést?
Sergi se prudce otočil, když uslyšel Carsonův hlas. Vyskočil na nohy a šokovaně hleděl nejprve na něj a potom zabloudil pohledem ke mně. Jeho překvapení se nedalo s ničím splést. Určitě si nemyslel, že ho tu bude někdo hledat. A rozhodně ne to, že to budu já.
Naše pohledy se střetly. Ten můj byl rozmlžený, jak se mi oči zalily slzami.
Tak strašně moc ho miluji. Tak strašně moc bych chtěl být u něj, obejmout ho, říct mu, jak moc mi scházel a jak moc mě bolí, že mě vyhnal.
Ale nedokázal jsem udělat jediný krok. Jen jsem stál a brečel jsem…
Jeho rty se pohnuly. Snad jen podle jejich pohybů jsem mohl odhadnout, že vyslovil mé jméno.
Také se na mě díval, aniž by se hnul z místa. Nevnímal ani, že se k němu žene Carson, ani jeho nadávky.
Až teprve dobře mířená rána ho probrala. Odletěl dozadu, když se po něm Carson ohnal pěstí. Dosedl na zadek do potůčku a jen na poslední chvíli stihl dát ruce za sebe, aby tam nespadl úplně celý. Přikrčil se, když se Carson znovu ohnal, avšak neuhnul. Jen se chytil za bradu, když dostal další ránu.
„Carsone!“ konečně jsem se vzpamatoval. „Přestaň!“ rozběhl jsem se k nim.
„Co si myslíš, že děláš?! To si říkáš profík? Nebereš telefony! Nikdo se s tebou nemohl spojit! Zmizíš si jen tak, aniž bys někomu něco řekl! Máš fotit velkou zakázku a ty se vypaříš jak pára nad hrncem! Nehledě na to, že Jason vypadá, jako bys ho chtěl zabít! Přeskočilo ti?! Jak se to chováš?! Jsi snad puberťák, nebo násilník?! Tak co se děje?! Proč se oba dva chováte jak idioti?! Proč?! Řekneš mi konečně už něco?!“
Carson po něm řval jak pominutý. Nedokázal se zastavit a snad se nestihl ani nadechnout mezi všemi těmi nadávkami.
„Carsone, přestaň!“ zakřičel jsem na něj a zavěsil se na jeho ruku, která se už napřahovala k další ráně.
„Tak mluv! Co jsi Jasonovi udělal?!“ vytrhl se mi a odstrčil mně bokem tak prudce, až jsem zvrávoral.
Takhle rozčíleného jsem ho ještě neviděl. Všechny ty nervy, co měl, když nevěděl, co se děje, když mě našel u Francise, když jsem mu řekl, že končím, když se mnou jel k Sergimu domů… Tohle všechno v sobě držel dost dlouho a teď, když viděl Sergiho, prostě to v něm bouchlo.
Musel jsem ho zastavit. Jeho výraz mluvil za vše. Byl rozhodnutý tu Sergiho mlátit tak dlouho, dokud by mu všechno nevysypal.
Ale to já nechtěl. Nechtěl jsem vidět, jak se Sergi nechává dobrovolně bít. Protože on… On ani jednou nezvedl ruce na obranu. Jen přijímal ty rány, kterými ho Carson počastoval.
„Přestaň, prosím tě, nech toho,“ chytl jsem Carsona kolem pasu a snažil se ho ze všech sil udržet na místě.
Bylo to těžký. Cítil jsem, jak je napjatý a nejraději by po Sergim znovu skočil. Opravdu v něm nervy pracovaly tak, že se těžko ovládal.
„Proč bych měl přestat?“ roztrhl mé ruce od sebe a pak se na mě otočil. „Podívej se na sebe! Kdo je tu samá modřina? Kdo spolykal celou lékárničku? Kdo chce skončit s focením, co? Za tohle všechno by měl dostat ještě víc!“
„Kdo ti co udělal?!“ vykřikl náhle Sergi a vyskočil na nohy.
Mokré kalhoty se na něj lepily a kopírovaly každý sval jeho vypracovaného těla. I přesto, jak nervózní jsem byl, jak jsem byl také rozčílený, na moment jsem se zastavil a zadíval se na něj.
Pořád je krásný. Vždycky se mi bude líbit, i když se na mě zlobí a už mě nechce.
Povolil jsem napětí v těle, když jsem si konečně uvědomil Sergiho otázku.
Můžu mu to říct? Ať už je Leon, jaký chce, tohle by nedopadlo dobře. A navíc… Udělal to proto, že mě miluje. Aspoň to tak říkal. A co se stane, když tady řeknu, co se vlastně u Francise doma stalo? Navíc… Pořád tu jsou ty fotky. A Sergi mi nemusí věřit.
Stál jsem a mlčel jsem. Sklonil jsem hlavu, abych se ani jednomu nemusel dívat do tváře plných otázek a výčitek. Nedokázal jsem se přiznat k ničemu z toho, co v minulých dnech proběhlo.
„Kdo ti to udělal?“
Carson odstoupil bokem, když ke mně Sergi došel.
Chytil mě za bradu a zvedl mi hlavu. Prsty se dotkl modřiny na tváři a mého krku. Jemně… Tak jemně a s citem, že se mi znovu chtělo plakat.
Tak moc mi chybí. Tak moc bych chtěl vrátit čas a zabránit tomu, aby se něco takového opakovalo.
Cukl jsem hlavou a odstrčil jsem jeho ruku.
„To je jedno,“ řekl jsem tiše a couvnul jsem o dva kroky, abych byl od něj dál. „Nevěřil bys mi, stejně jako tenkrát, když jsi mě… Když jsi…“
Nedokážu to. Nedokážu ani slovy připomenout to, jak mne od sebe odehnal.
Už jsem to nedával. Znovu se přihlásila ta bolest v srdci. Stejná jako ten večer…
„Máš focení. Jsi ten nejlepší, tak bys tam měl být. Měl by ses vrátit. Já… Nemusíš se bát. Já tam nebudu,“ otočil jsem se, aby neviděl, že se mi oči znovu zalily slzami. „Jsem rád, že jsi v pořádku.“ zašeptal jsem ještě, když jsem vykročil na cestu zpátky.
„Jak nebudeš?!!“ zařval Carson.
„Řekl jsem, že končím,“ nezastavil jsem se a šel jsem dál. „Domů pojedu vlakem. Měl bys Sergiho odvézt autem, abyste stihli to focení.“
„Jasone Parkre!“ znovu na mě zakřičel celým jménem. „Mám ti taky jednu přiložit? Proč končíš! Dal jsem ti ještě možnost a ty mi řekneš tohle?! Co se to krucinál s vámi děje?! Co jste si udělali?!“
Nechtěl jsem ho poslouchat. Chtěl jsem jít dál. Pryč od nich. Tady mě všechno svíralo a bolelo ještě víc, když tu byl Sergi.
„Nech ho být. Můžu za to já. Vyhodil jsem Jasiho. A chápu, že se mnou už nechce ani pracovat. Omlouvám se, ale nech ho, Carsone, prosím tě, být. Nedělej to ještě těžší.“
V ten moment, ač mé rozhodnutí odejít bylo pevné jako skála, začalo se bortit. Podemletá tou vodou, která tu už věky protékala, se zhroutila a sesunula se k zemi.
Teď už jsem neskrýval své rozpoložení. Tentokrát jsem to byl já, kdo vybouchnul.
„Proč to říkáš? Proč?!“ vykřikl jsem na Sergiho a zatl jsem ruce v pěst.
„Když jsem viděl ty fotky-“
„Já sám nevím, jak k těm fotkám přišel!“ přerušil jsem ho. „Nikdy bych tě nepodvedl! Miluji tě a ani netušíš, jak moc to bolí, když jsi mě od sebe vyhnal a ani jsi mě neposlouchal! Nevěřil jsi mi!“ s každým slovem jsem se k němu blížil.
Mračil jsem se, a přitom jsem brečel. Chtěl jsem být v klidu, ale prostě to nešlo. Ta bolest šla sama ven.
„Nejde jen o ty fokty, Jasi,“ začal Sergi přede mnou couvat.
„A o co teda jde? O to, že věříš někomu jinému, než mě?! Víš, jak moc jsi mi tím ublížil? Já sám nevím spoustu věcí, ale kdyby šlo o tebe, věřil bych ti! Slyšíš?! Věřil bych ti!“
„Já vím! Zatraceně, vím to! Uvědomil jsem si to, ale už-“ zastavil se v mluvení i v couvání přede mnou.
„Co už?! Co tím chceš říct?!“ několikrát jsem ho praštil pěstí do hrudi. „Tak řekni to!“ křičel jsem na něj.
Sergi jen stál a nechal do sebe mlátit. Moje rány snad ani nepocítil, jak slabý jsem byl. Nervové vypětí bylo na samé hranici a já se z posledních sil snažil udržet na nohou. Ta tíha na mě útočila ze všech stran, tlačila mě k zemi a bránila mi dýchat.
„Tak řekni konečně něco!“ vzlykal jsem.
„Nemůžeme už spolu být…“
Přestal jsem do něj bušit a jen se křečovitě chytl jeho košile, když mé nohy začaly slábnout.
Řekl to… Opravdu to řekl. To, čeho jsem se tak bál.
Nedokázal jsem už nic. Ani se nadechnout. Jen jsem naprázdno otvíral pusu, ale žádný nádech nenaplnil mé plíce.
„Proč?“ zašeptal jsem, než se mi zatmělo před očima a vše se kolem mne ztratilo.