Sny jsou prý okno do duše…
Promítá se v něm to, co jsme prožili, to co chceme, aby se stalo, nebo se má stát bez ohledu na naši vůli.
Nemívám sny. Spíš… Málokdy se mi něco zdá.
Pravda je taková, že se často bojím toho, co se mi bude zdát. Bojím se usnout, abych neviděl ve svém snu někoho, na kom mi hodně záleží… Vždy je to varování, že se něco stane. Vždy pak po probuzení beru do ruky telefon a zjišťuji, jestli jsou všichni v pořádku. Nechci, aby se mi zdály noční můry, které se pak často stávají skutečností.
Nejsem věštec a ani si nenechávám vyložit, co mé sny znamenají. Vždy jen čekám, co se stane, protože vím, že se něco stane…
Nechat si věštit budoucnost? Nebo si nechat vysvětlit, co vlastně můj sen znamená?
Nemám zájem. Bojím se toho, co bych slyšel a proto… Raději se vzbudím a žiju si svůj život v nevědomosti. Chci žít ničím neovlivněn.
Jenže ty sny… ty sny… Ač se tomu bráním, často přinesou do reality něco nepěkného.
Chci, aby se mi zdálo něco hezkého. Něco, kdy bych se po probuzení usmíval…
Nechci ty noční můry…
Klečím na zemi, mezi našimi vzpomínkami, a jen se dívám. Beru do ruky jednu fotografii po druhé a vzpomínám na to, co jsme v tu danou chvíli dělali.
Naše první rande, první dovolená, oslava tvých narozenin a pak mých, první společné Vánoce a Novoroční polibek plný přání toho nejlepšího do našeho společného života.
Navždy…
…říkal jsi tenkrát, když odbyla půlnoc a políbil jsi mě.
Navždy…
…říkal jsem já, když jsem ti v prvních vteřinách Nového roku polibek opětoval.
Stále se mi na prstě leskne ten prsten, které jsme si tenkrát dali…
Všechny ty společné vzpomínky se mi vybavují, jako by se to událo před pár vteřinami.
Prsty se mi lepí na ten lesklý papír, který vlhne od mých slz, ale nedokážu od něj odtrhnout zrak.
Všechno to šťastné… Všechno to trápení se teď slévá v jednu velkou šmouhu. V jeden jediný příběh, který nemá začátek, kde není možné se zorientovat v ději, kde je konec v nedohlednu…
SBOHEM
Napsal jsi mi tohle slovo, které ten konec začíná přetvářet v realitu. Co všechno si pod tím slovem dokáže člověk představit...
Vidím tě, jak odcházíš s lehkým mávnutím ruky, na které se také třpytí prsten. Ale ten vzápětí padá na zem, kde jen lehce cinkne a pak se kutálí až ke mně a zastaví se u mých nohou.
SBOHEM
Vidím tě ležet na měkké trávě, provoněné létem a horkým sluncem. Přijdu k tobě blíž a mluvím na tebe. Odpovíš jen jedním slovem a zavíráš oči…
SBOHEM
Držím tě za tvé studené ruce, hladím tě po bledé tváři, dívám se na tvé chladnoucí tělo, ve kterém už není ani kapka krve. Jen v jedné ruce svíráš lístek s jedním jediným slovem: SBOHEM…
Prudce jsem otevřel oči. Divoce jsem oddechoval a jednu ruku přiložil na hruď. Na místo, kde to teď zatraceně bolelo.
Bolí to…
Jedno jediné slovo vytvořilo další noční můru do mé sbírky.
Jen matně jsem si vybavoval poslední okamžiky toho snu, který pokryl celé mé tělo studeným potem. Rozhlížel jsem se kolem sebe a snažil se vzpamatovat z toho, co mě teď tak silně zasáhlo.
„Tady jsi,“ ozval se za mnou Carson, když vstoupil do ateliéru. „Není ti dobře?“ přiklekl si přede mne a pátravě si mě prohlížel.
„Já… já…“ snažil jsem se popadnout dech. „Musím najít Sergiho.“
„Ty jsi usnul?“ podivil se Carson, když viděl můj rozespalý a zmatený pohled. „No, nedivím se. Je už dost hodin,“ pohlédl na hodinky.
„Musím za Sergim. Co když…“ nedopověděl jsem.
Neměl jsem ani odvahu vyslovit to, co jsem viděl ve snu.
„V první řadě se musíš vyspat. A navíc ani nevíš, kam Sergi jel,““ zamítl můj návrh na rychlý odjezd do neznáma. „Kriste Pane, kdy už tohle skončí,“ nadával ještě, když se mě snažil zvednout ze země.
Vytrhl jsem se mu. Znovu jsem dopadl na kolena, po kterých jsem se přesouval po podlaze, dokud jsem neposbíral všechny ty rozházené fotky. Skládal jsem je na jednu hromádku jako nějakou vzácnost.
Sergi je spálil… Ale jsou tu zas…
Popadl jsem ten štos a konečně vstal. Přešel jsem k židli, ztěžka na ni dosedl a položil je na stůl.
Až teď jsem si všiml, že počítač není vypnutý a na tiskárně bliká světýlko upozorňující na to, že došla barva.
Stiskl jsem rychle ENTER na klávesnici. Obrazovka modře zablikala…
Díval jsem se na jednu ze vzpomínek, která mezi fotografiemi chyběla. Z monitoru se usmívaly dvě tváře a za nimi hory. Horská bouda… Malý hotýlek daleko od civilizace. Pět hodin cesty odsud. Krásná příroda okolo a přírodní horké prameny. Skoro jako v pohádce…
„To znám,“ píchnul Carson prstem doprostřed monitoru. „Tam jsme fotili sérii pro-“
„Já vím,“ stáhnul jsem jeho ruku dolů, aby mi nezavazela. „Tohle bylo naše první velké společné focení se Sergim.“
„Tady je krásně,“ rozpažil jsem ruce a otočil se dokola kolem své osy.
Jen koutkem oka jsem stihl zahlédnout tvůj úsměv, když jsi na mě zamířil foťák a stisknul spoušť.
„Už jsme skončili, ale…“ odložil jsi foťák a přistoupil jsi ke mně blíž.
„Ale co?“ udiveně a trochu v rozpacích jsem se díval na tvé ruce, které právě chytly ty mé.
„Zůstaňme tu ještě aspoň na dva dny.“
„Dva dny? Budeme něco ještě fotit?“ podivil jsem se.
„Chci tu zůstat… Jen s tebou,“ zadíval ses mi zpříma do očí. „Nevím, jak to říct, ale… No… nejspíš to nejde jinak než: Miluji tě.“
V tu chvíli jsem ztuhnul a nereagoval ani na volání ostatních, že jsme připravení k odjezdu. Tváře mi hořely, srdce divoce bilo a nemohl jsem se pořádně nadechnout.
Miluješ mě…
To byla slova, která tenkrát rozhodla. Nadbíhal jsi mi, kupoval dárky, choval ses ke mně hezky, byl jsi ke mně milý za každých okolností… A ač jsem se snažil odolat tvým návrhům, získal sis postupně mé srdce. A po těchto slovech, po tvém návrhu jsem ti naprosto propadl.
Ani Carson nic nezmohl, když jsme se rozhodli.
Zůstali jsme.
Mé nejkrásnější vzpomínky na naše první milování, slova plné lásky a něhy, které jsme si věnovali v tu noc. Noc, která byla jen naše…
Je to naše nejmilejší místo. To, kam se jednou za rok vracíme. Vždy na výročí tohoto dne, kdy jsme celému světu dali najevo, že se milujeme.
„Pojedu tam!“ vykřikl jsem zničehonic a tentokrát jsem já píchnul prstem do monitoru.
„A proč? A víš vůbec, jak je to daleko?“
„Je mi jedno, jak je to daleko. Vlakem jsem tam za pět hodin. Nasednu hned na první a odpoledne tam budu,“ vstal jsem od stolu, a rozhodně se na Carsona podíval.
„To ti nedovolím,“ zarazil mě zpátky do židle, až se mnou kousek popojela dozadu. „Ani nevíš, jestli tam Sergi je. A navíc…“ ukázal prstem na můj obličej.
„To je mi jedno!“ zamračil jsem se. „Pojedu tam.“
Musím tam jet. Co když se právě tam Sergi rozhodl jet? Je mi jedno, že mi neodpovídá na zprávy, že vypnutý telefon, odhozený svým majitelem, teď leží na stole. Nechci… Nemůžu dovolit, aby se tento sen stal skutečností. Musím Sergiho vidět. Musím změnit budoucnost, která se teď vybarvuje do černa tak jako mé myšlenky, mé deprese, které mě vždy v ten pochmurný podzimní čas celého omotají jako nejsilnější pavučina. Já pak zcela paralyzován jedem hnusného pavouka, čekám na probuzení. Na jaro, kdy všechno opět začíná a já znovu ožiju…
Carson se na mě chvilku mlčky díval, jako by věděl, že si potřebuji uspořádat myšlenky, které teď zaplňují celou mou hlavu. Když už toho čekání i na něj bylo moc, chytl opěrky židle a přitáhl si mě blíž k sobě.
„Nejraději bych ti přidal další modřinu na ten tvůj krásný obličej. Už mě pěkně serete a to všichni. Dva dny, Jasone. Dva dny máš do focení, a ty a Sergi tu vyvádíte jak malí spratci. Vážně mám chuť vám oběma rozbít hubu. Jediné tvé štěstí je, že mě tvoje tvář živí, jinak bys už jednu dávno chytil. Tak se hleď vzpamatovat, ano?“
Pěkně dlouhý proslov. Ještě jsem od něj takový neslyšel. Možná mě tím, a i svým zabijáckým pohledem chtěl zastrašit, ale na mě to tentokrát nezapůsobilo ani trochu.
„Pojedu tam a nezastavíš mě. A je mi jedno, co bude s focením. Končím, Carsone.“
„Chceš mě zabít!?“ vykřikl jak nějaká hysterka a pustil konečně židli. „Vidíš to, Bože? Mám já to zapotřebí?“ podíval se ke stropu a spojil ruce jako při modlitbě.
Začal přecházet po ateliéru sem a tam. Bylo vidět, jak usilovně přemýšlí, jak z této, pro něj prekérní situace, vybruslit bez větší újmy. Já jsem mezitím vstal a zamířil jsem do kuchyně.
Byla uklizená, nádobí se mylo v myčce a odpadkový koš byl prázdný. Kdo ví, jak dlouho jsem na té podlaze spal, když stihl tohle, a ještě všechno umyl, vyleštil a celkově to tu vypadalo, jako by tu proběhla parta uklízeček.
Podíval jsem se na hodinky. Blížilo se k půlnoci a já začal být hodně unavený.
První vlak vyjíždí ráno v šest hodin. Carson má pravdu. Trochu se prospím a pak půjdu…
Zamířil jsem do ložnice. Snad automaticky, jak jsem tuhle cestu znal i zpaměti, když jsem každý večer vedle Sergiho usínal. Ale v momentě, kdy jsem se zastavil mezi dveřmi a podíval se na uklizenou postel, nebyl jsem schopen udělat další krok.
Nemůžu… Nemůžu si lehnout do prázdné postele. Jedině se Sergim a ten tu není…
„Odvezu tě tam autem,“ dotkl se náhle Carson mého ramene a vytrhl mě tím z mých myšlenek. „Volal jsem do agentury. Pozdrží focení o jeden den. Pokud bys jel vlakem, nestihl bys to. Tahle tam budeme ráno a pokud tam Sergi nebude, můžeme se hned vrátit. Mieli už shání náhradního fotografa.“
Jen chvíli jsem zaváhal. Opravdu jen na setinu vteřiny, než jsem přikývnul a vzápětí vyrazil ke dveřím.
Takhle tam budu o hodně dříve. Už teď mám pocit, jako by mi neustále něco propadalo mezi prsty. Děsí mě ten pocit, že tam musím být okamžitě, jinak se něco stane. Pocit, který člověku nedá spát, a ani nemůže jíst, protože ho z toho bolí strašně břicho.
„To byla rychlost,“ zaklapl Carson dveře od auta, když nastoupil.
Kdyby nebylo jeho, nechal bych všude rozsvíceno a odemčeno. Poctivě všechno pozhasínal, zamknul a když nastoupil vtiskl mi do daně klíč.
„Nemám zájem se tahat s tou těžkou krávou, jen abych ten klíč dal zpátky na místo,“ mrknul na mě, když jsem ho pevně stiskl v dlani.
Bez problémů by ten květináč zvedl. Ale neudělal to. Pochopil jsem. Dával mi tím naději.
Sundal jsem si řetízek z krku a navlékl jsem na něj klíč. Přidal se k tomu, který byl už jen vzpomínka. Ale nedokázal jsem se ho zbavit, i když byl už nepoužitelný.
Mám teď dva. Minulost a snad budoucnost…
Ještě poslední pohled k domu, který opět stál ponořený do tmy… Prázdný, tmavý…
Carson na mě mluvil. Snad aby neusnul, protože i na něm už byla znát únava. Nebo se chtěl dozvědět, co se vlastně stalo, protože zatím stále nedostal odpovědi.
Ale vypadalo to, jako by spíš trpěl samomluvou, protože já mu neodpovídal.
„No tak, Jasone, odpovíš mi aspoň na něco?“
„Promiň, ale jsem unavený,“ otočil jsem hlavu do okýnka a sledoval, jak krajina kolem ubíhá a všechno zůstává někde vzadu za námi.
„Tak si stáhni sedačku a prospi se.“
„Nechci spát.“
„Ale potřebuješ si odpočinout.“
„Bojím se usnout.“
„Proč?“ ztlumil Carson hudbu a krátce se na mě podíval.
„Bojím se toho, co se mi bude zdát.“
„Sny jsou odrazem toho, co člověk prožívá. Tak zkus myslet na něco hezkého,“ poplácal mě po noze a hned se zase věnoval řízení.
Zavřel jsem oči…
„Já…nevím, jestli… to… půjde,“ můj hlas se ztišoval s každým slovem.
„Ale půjde. Jen chtít,“ zaslechl jsem ho ještě, než jsem tvrdě usnul.
„Myslíš, že tu můžeme zůstat? Nebudou se ostatní zlobit, že s nimi nepojedeme zpátky? Je toho potřeba ještě hodně udělat, až se vrátíme,“ namítl jsem.
Usmál ses na mě. Bral jsi to jako mé ano a nic víc tě už v tuhle chvíli nezajímalo.
„Neboj, nikdo si stěžovat nebude.“
Díval jsem se za tebou, jak odbíháš za ostatními a mluvíš s nimi. Carson rozčíleně rozhazoval rukama, něco říkal, ale pak si povzdechl a nastoupil do auta.
„Slíbil jsem, že do zítřejšího večera budeme zpátky,“ usmál ses, když jsi moji tašku pokládal na zem vedle velké postele.
Stál jsem a tiš pozoroval vše, co jsi dělal. Byl jsem roztřesený z téhle situace. Z toho, že jsem si v tuhle chvíli uvědomil, jak moc tě miluji. Jak dlouho jsem tenhle cit v sobě potlačoval... A pak stačila dvě slova a bylo rozhodnuto.
Miluji tě… Stále mi to zní v uších a nikdy snad ani nepřestane. I když jsi mi to řekl potom už snad tisíckrát, tak to, jak jsi mi to řekl poprvé, bylo nejkrásnější…
„Půjdeme se projít?“ otočil ses na mě.
Přistoupil jsi ke mně blíž a chytl mě kolem pasu. Stále jsem nevěřil tomu, že se to opravdu děje a měl jsem strach se tě i dotknout. Jako by to byl jeden z těch mála příjemných snů a svým dotekem bych ho přerušil.
Nechtěl jsem se vzbudit…
„Nebo raději zůstaneme tady,“ dodal jsi, když jsem stále mlčel.
Tvá ústa se přitiskla na mé rty. Horky polibek okamžitě vyvolal příjemné pocity, které zaplavily celé mé tělo.
Už jsem neváhal. Objal jsem tě kolem krku a přitiskl se na tebe.
„Chci zůstat tady,“ zašeptal jsem.
Nechal jsem tě, abys mne svlékl. Nechal jsem tvé ruce bloudit po mém těle. Byl jsem šťastný a tohle bylo něco nádherného. První mé milování s tebou. První je vždy to nekrásnější a nikdy se nebude opakovat.
Užíval jsem si s tichými vzdechy tvé polibky, které mapovaly každou část mého těla. Probíral jsem se tvými vlasy, když ses posouval níž a níž, abys mi poskytl ještě větší rozkoš…
Neudržel jsem už svůj hlas, když jsi mě vyplnil snad do posledního místečka a my se stali jedním. Prohýbal jsem se proti tobě, zatínal jsem prsty do kůže na tvých zádech, třásl jsem se, když přišla má chvíle.
Tak úžasná chvíle, že jsem byl na chvíli i mimo sebe a jen tvůj další polibek mě vrátil zpátky na zem.
„Miluji tě,“ byla má poslední slova, než jsem vyčerpaně usnul.
Tvé tělo mě hřálo celou noc a snad poprvé jsem se nechtěl vrátit zpátky do města, když jsem se ráno vzbudil a můj první pohled patřil tobě.
Smál ses, když jsem trucoval a stále oddaloval náš odjezd.
Seděl jsem na posteli, která nám byla celou noc tichým svědkem, a díval se na tvá záda, když jsi odcházel z pokoje.
Neodcházej… Sergi, prosím, vrať se. Zůstaňme tu ještě chvíli… Zůstaň tu se mnou, prosím. Nechci tě ztratit…
Znovu ten bolestivý pocit. Vidět Sergiho záda, když odchází…
Nechci, aby se mi něco takového zdálo. Chci se vzbudit. Chci se probrat hned, nechci vidět, jak za sebou Sergi naposledy zavírá dveře.
Prosím!
„Jasone.“
Otevřel jsem oči a rozespale se rozhlížel kolem sebe s obavami, že to nebyl jen sen. Lehký dotek na rameni…
Sergi?
Chytl jsem tu ruku, která se mě dotýkala, ale hned jsem poznal, že nepatří mému milovanému. Zklamaně jsem si povzdechl a znovu zavřel oči.
Možná se mi o něm bude zase zdát…
Carsonova ruka se mě opět lehce dotkla.
„Jasone, vstávej. Jsme tady…“
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: teda psala jsem, že nevím, jak to zvládnu. Navíc jsem byla dneska v práci. Ale byť unvená, nedalo mi to a pro mé zlatíčka, které mě vždy podpoří pěknými komentáři, jsem napsala další kaptiolku, abych jim zkrátila čekání na něco dalšího. Děkuji všem, kteří mě vždy potěší se sývmi komentíky.
A mimochodem - po přečtení téhle kapitoly - jak jste na tom se svými sny vy? Já tak nějak stejně, jako Jason....