OMLOUVÁM SE ZA VŠECHNO. SBOHEM
Sergi… Omlouváš se mi? Co se stalo? Víš něco, co já nevím? Mluvil jsi s někým? S kým, když ne se mnou? Co ses dozvěděl? Na co jsi přišel?
Odpouštím ti všechno. Ale… Co ti odpouštím? Snad jedině to, že jsi mě od sebe odehnal. Ale pokud ti mám odpustit něco dalšího… Promiň, ale já nevím co. Nevím, co se stalo, nevím, kde je pravda…
Pravda…
Sám vím, že tě natolik miluji, že bych tě nikdy nepodvedl. Jenže jsou tu ty fotky… Fotografie, které mě usvědčují z něčeho, co si ani nepamatuji, že by se kdy stalo.
Píšeš mi – Omlouvám se za všechno… a… SBOHEM
Proč sbohem? Tohle slovo, často používané při loučení. Buď s Bohem…. Odcházím, sbohem… Uvidíme se příště, sbohem… Není to: Na shledanou, měj se, ahoj, čau… Je to SBOHEM. Něco končí. A při spojení s předchozí omluvou, to vyzní zoufale, definitivně. Rozloučení navždy.
Proč jsi to napsal? Co si mám o tom všem myslet? Proč jsi jen nenapsal omlouvám se a nic víc? Co chceš Sergi udělat? Už tě nikdy neuvidím?
Sergi, prosím… Neodcházej, neudělej nic hloupého. Odehnal jsi mě a moc to bolí. Ale pocit, že by se stalo něco horšího, že bych tě vážně už nikdy neviděl, bolí ještě víc.
Tak moc, že ani nemůžu dýchat…
„Jasone!“
Trhnul jsem sebou.
„Vylez z té vany,“ někdo mě chytil za ruku a táhl ven.
Bylo mi mdlo. Křečovitě jsem svíral telefon a stále zíral na těch pár písmen, které mi málem zastavily i srdce.
„Jsi úplně bledý, nebudu tě tady křísit,“ chytl mě Carson za obě paže a donutil mě vylézt z vany.
„Musím mluvit…“ ozval jsem se tiše.
Velká osuška zahalila mé tělo a silné ruce mě táhly ven z koupelny.
„To bych taky rád, abys začal mluvit. Jedna jobovka za druhou a já pořád nevím, co se děje,“ zamračil se, když mě usadil v ložnici na postel. „Měl by ses utřít a obléct.“
„Potřebuji… Sergiho…“
Tření na mém těle jen dokazovalo netrpělivost mého agenta. Neposlouchal jsem ho, nedělal jsem, co mi říkal a jen jsem dokola stále opakoval Sergiho jméno a že s ním potřebuji mluvit.
Velká froté osuška postupně otírala každou kapku…
„Krucinál,“ zaklel, když se jeho prsty dotkly mého krku. „Máš tu otlaky, které jen tak nezmizí. Tohle mě už vážně sere. To tě chtěl uškrtit, nebo co? Tak co se vlastně stalo?“
Co se stalo? Já to sám nevím. Mám hlavu plnou jednoho jediného slova. Zabralo celou mou mozkovou kapacitu a nejsem chopen myslet na nic jiného. Jedno jediné slovo a nadělalo takovou paseku. SBOHEM…
„Sergi, kde…“ třásl se mi hlas, když jsem znovu vyslovil jeho jméno.
„Tak řekneš mi to už? Kdo ti to udělal? Byl to Sergi?“ zvýšil Carson hlas.
Zvedl jsem k němu hlavu právě v momentě, kdy mi začal navlíkat triko.
Látka, která se otřela o můj obličej, mě donutila zavřít oči. Setřela těch pár slz, které se stihly dostat ven, a zavřená víčka schovala ten strach, který jsem teď ve svých očích měl.
Sergi mě chce opustit… Navždy…
Carson se otočil na Francise a vzal z jeho ruky další kousek oblečení, které mi mezitím vytáhl ze skříně.
Černé boxerky, z jemné lycry… Prádlo, na které jsem fotil společně se Sergim a Leonem. Já v bílé… Leon v černé… Jeho sportovní postava se vždy dobře hodila k mé štíhlé. Jako když silný muž chrání křehkou ženu…
Občas se focení muselo na chvíli zastavit. Sergi potřeboval aspoň na krátkou pauzu, když už se nemohl dívat na to, jak jsme s Leonem tak blízko sebe, na jeho ruce, které se dotýkaly mého těla… Ale vždy se zachoval jako profesionální fotograf. A pak… doma…
„Žárlím na všechny, kteří se tě dotýkají…“ šeptal mi do ucha, když mi dával svými doteky a polibky najevo, jak moc mě miluje.
Naše milování bylo potom vždy to nejvášnivější… Nedal mi vydechnout a já se rád podvolil. Přijímal jsem všechno, co mi tak s láskou a s nádechem žárlivosti dával.
„Francisi, tak aspoň ty mi to řekneš?“ pokračoval Carson s hlavou skloněnou k mým nohám, když mi natahoval ponožky. „S ním není vůbec řeč. Byl to Sergi?“
Francis se už nadechoval k odpovědi, ale já ho předešel.
„Musím za Sergim,“ prudce jsem vstal.
Musel jsem se na moment zapřít o Carsonovo rameno, aby se mi přestala točit hlava.
„Sedni si!“ vyštěkl a potlačil mě zpátky na postel.
„Ale já musím!“ křikl jsem na něj.
Uvolnil jsem prsty, kterými jsem svíral telefon a rychle jsem naťukal Sergiho číslo.
Nezůstal jsem sedět. Několikrát jsem přešel pokoj tam a zpátky, a když se asi po desáté ozvalo, že volaný účastník není dostupný, zamířil jsem do předsíně.
„Kam jdeš?“ zavolal na mě Carson a hned se rozběhl za mnou, když viděl, že si obouvám boty. „Co chceš dělat?“
Otevřel jsem dveře, aniž bych mu odpověděl.
„Jasone! Vem si aspoň bundu!“ potáhl mě Francis zpátky do bytu a zabouchl. „Kam chceš jít?“
„Napsal mi SBOHEM. Má vypnutý telefon. Proč? Co chce udělat? Bojím se… Chci jít za ním,“ strčil jsem telefon do kapsy a začal si oblékat bundu.
„Proč?“ postavil se Francis před dveře. „Vyhodil tě. A to: SBOHEM, bylo jen potvrzení toho, co udělal.“
„Musím jít za ním. Musím ho vidět…“ zoufale jsem hleděl na dveře.
Francis tam stál a nechtěl mě pustit.
Možná má pravdu. Možná to je vážně tečka za vším. Možná se mnou Sergi opravdu už nechce nic mít. Ale já… já… neuvěřím tomu, dokud mi to neřekne do očí.
„Pusť mě, Francisi.“
„Už tě jednou vyhodil. Nechal tě na ulici jen tak. Spálil všechno a to doslova, Jasone. Vzpamatuj se. Nemá to cenu.“
„Musím jít, prosím, pusť mě.“
Jsem pevně rozhodnutý, za každou cenu ho musím vidět. I kdyby mě to mělo bolet ještě víc, i kdyby mě to mělo zabít.
„Neublížil ti už dost? Nechci tě vidět ještě víc zničeného, Jasi,“ ztišil Franci o něco hlas.
„Půjdu s ním. Stejně potřebuji se Sergim mluvit,“ Carson ho odstrčil ode dveří a otevřel je. „Přivezu Jasona zpátky.“
Luxus byl znát hned, jakmile jsme nastoupili do Carsonového auta. Rád jsem v něm jezdil, užíval jsem si toho pohodlí, té vůně… Vyhřívané kožené sedačky mi však teď to obvyklé pohodlí neposkytlo. Měl jsem pocit, jako bych seděl na rozbitém skle, na rozsypaných jehlách či hřebících. Nedokázal jsem se udržet v klidu. Seděl jsem napnutý jak struna… Sledoval jsem cestu a měl přitom pocit, že všechno, co se teď venku děje, je proto, aby mě to ještě víc zdržovalo. Jako by řidiči, kteří jeli před námi, nechtěli dovolit, abych se setkal se Sergim…
Tichá ulička na konci města... Pár rodinných domů, ve kterých se svítilo. Jen v jednom jediném byla tma…
Carson snad ani nestihl vypnout motor, když jsem vystoupil a zamířil… tam…
Tam, kam mě mé srdce táhlo, i přesto, že bylo zraněné, bolavé.
Ale já ho tolik potřebuji vidět a nezastaví mě ani to, že se doma nesvítí. Možná už spí…
Nohy jsem měl jak z olova, když jsem se blížil k domu.
Opět to známé zavrzání branky a pak tiché klapnutí, když zámek zapadl na přesné určené místo. Opatrně jsem natáhl ruku k těm hnědým masivním dveřím. Mosazná klika zanechala studený otisk na mé dlani, když se zasekla v jednom místě a dál se nepohla. Tvářila se jako můj nepřítel.
Já teď hlídám dům, nepustím tě dovnitř. Leda že bys měl ten správný klíč…
Rychle jsem hrábnul pod triko a vytáhl z pod něj řetízek s tím největším pokladem.
Ruce se mi třásly, když jsem vsunoval klíč do zámku. Ten, který jsem držel v ruce snad tisíckrát, který pro mne znamenal štěstí, bezpečí, lásku, teplo domova. Za těmi zamčenými dveřmi… Tam to všechno je…. Bylo…
Jen těžko jsem zadržoval slzy, když jsem zjistil, že ten klíč už není ten správný. Vyhodil mě, spálil naše vzpomínky, vypnul telefon, vyměnil zámek…
Zoufale jsem se snažil otočit tím klíčem, až hrozilo, že se zlomí.
Musí to zapadnout, ty zatracené zoubky musí zapadnout správně, zámek cvakne a já otevřu ty dveře. Ale ani ta studená mosazná klika nebyla teď můj přítel. Spolčily se proti mně… Klika tiše poslouchala rozkazy zámku…
Nepustíš ho dovnitř, nemá ten správný klíč…
Dvakrát cinknul, když dopadl na zem. Jen jsem se na něj díval a vedle něj dopadaly slzy. Vyměnil zámek…
Už zase brečím. Proč? Protože tohle už opravdu znamená definitivní konec? Tohle mělo znamenat to jeho SBOHEM?
„Sergi! Otevři!“ Carson mě odstrčil a zabouchal na dveře.
Bylo však ticho. Ani žádný náznak pohybu… Nic…
„Sergi, otevři, nebo ty dveře vyrazím!“ znovu Carson zabouchal, a ještě si do dveří kopnul. „Se na to vyseru, kurva!“ zařval, když jeho trpělivost překročila hranice.
„Nemá to cenu,“ řekl jsem tiše a chytl ho za ruku.
Nedokázal jsem to vstřebat. Bránil jsem se tomu, i když vše říkalo, že je opravdu konec.
Proč mi tenkrát tak sliboval svou lásku? Proč mi dával ten klíč, který je teď tak nepotřebný? Ale přitom ještě před chvílí to byla jistota, která pro mne znamenala vše…
Měl jsem to před těma mýma zaslzenýma očima, jako bych si promítal nějaký film.
Ta vzpomínka, kdy jsi mi dával do ruky klíč. S úsměvem, s polibkem, s pohlazením.
„Miluji tě,“ říkal jsi mi tenkrát, „a chci, abys tu žil se mnou.“
Milovali jsme se, hladil jsi mě všude po těle, líbal mě a já ti ty polibky oplácel. Společně jsme prožívali to nekrásnější, když jsme se spojili v jedno tělo. Každý pohyb, každý dotek stále cítím, jako by to bylo právě teď… A celou dobu jsem ten klíč nepustil z ruky. Vtiskl jsem si do dlaně natrvalo jeho tvar. Každý zoubek, každou hranu, zaoblení, či hrot…
„Nemusíš ho pořád držet,“ smál ses, když jsme vedle spokojeně leželi.
„Mám strach, že ho ztratím,“ odpověděl jsem a políbil tě.
„Nemusíš se bát. Mám ještě jeden. Náhradní… Jen ty budeš vědět, kde je. Venku, pod tím velkým květináčem. Vím, že je těžký a sotva s ním pohneš, ale pokud se budeš chtít dostat domů, věřím, že to dokážeš.“
„Květináč!“ pustil jsem Carsona a prudce jsem se otočil.
Stál tam. Na stejném místě jako vždycky. Jehličnan, kterému by se lépe dařilo někde ve volné půdě, strážil ten poklad. Tu naději, kdybych ztratil svůj klíč, který jsem od té doby neustále nosil na krku. Propustku do bezpečí za těmi masivními dveřmi…
Tři rychlé kroky a byl jsem u něj. Dřepnul jsem si a oběma rukama ho objal.
Ale co když na něj Sergi zapomněl? Co když tam nechal ten původní klíč, protože věděl, že mám problém ten květináč, byť jen nadzvednout. Co když je to jen má tichá prosba, která bude nevyslyšena?
Je mi to jedno… Pokud to nezkusím, nebudu vědět. Pořád je tu naděje, a já se jí budu držet do poslední chvíle.
„Pomůžu ti,“ sehnul se Carson ke mně, když viděl, že jsem s květináčem skoro nehnul.
„Ne!“ prudce jsem ho odstrčil, až dopadl na zadek.
Tohle musím udělat sám!
„Ale je to těžké,“ namítl s udiveným pohledem.
Nechápal, kde se ve mně vzala síla, že jsem ho byl schopen odstrčit. Síla, která nakonec přizvedla ten těžký květináč.
Zapřel jsem se o něj tělem, aby nedopadl zpět na zem. Jednou rukou jsem ho pustil a zasunul prsty do té úzké škvíry.
Se strachem, s napětím, s nervozitou jsem se snažil nahmatat ten malý kousek kovu, který pro mne v tuhle chvíli znamenal všechno. Těžký květináč, vlhký od podzimního deště, sklouzával, a ani nepomohlo, že jsem se o něj zapíral celou svou váhou. Úzký prostor, ve kterém jsem hledal tu záchranu se zmenšoval…
„Pitomče! Chceš přijít o prsty?!“ zařval na mě Carson, a na poslední chvíli zachytil květináč, aby mi nerozdrtil prsty.
Nepříjemný zvuk se roznesl nočním tichem, když těžká keramika, naplněná až po okraj hlínou dopadla na kachličky. Jedna z nich praskla a malý kousek odletěl bokem, když se po dopadu uštípnul.
Ale našel jsem ho. Držel jsem ho v roztřesených prstech a druhou rukou z něj sundával nečistotu, která se na něm držela. Každý zoubek jsem otřel, každou rýhu jsem očistil.
Je jiný… Není to ten, který znám tak dobře. Ten je opravdu jiný…
„Musí pasovat. Musí…“ opakoval jsem stále dokola, když jsem se vracel ke dveřím a první zoubky mizely v zámku.
Říct, že dveře zavrzaly, by bylo v tuhle chvíli zřejmě příhodné. Působivě by to podkreslilo celou tu atmosféru, když jsem vstupoval dovnitř. Ale nestalo se tak. Všude panovalo naprosté ticho, jen z vedlejší zahrady k nám doléhal štěkot psa, kterému zřejmě pod čumákem proběhla sousedovic kočka.
Nejen ticho, ale i tma mě provázela, když jsem procházel domem. Rozsvěcoval jsem každé světlo, abych se přesvědčil, že opravdu dobře vidím a Sergi tu nikde není.
Kuchyně…
V dřezu bylo na jednu hromadu naházené špinavé nádobí. Na lince a na stole ležely krabičky od jídel, které si Sergi zřejmě nechal přivézt. I přesto, že uměl vařit a vařil rád, tentokrát na sporáku nestál jediný hrnec. Odpadkový koš doslova přetékal…
„To je bordel,“ konstatoval Carson, když vešel za mnou.
Otevřel myčku. Byla úplně prázdná. Ani jeden kousek z použitého nádobí nebyl vevnitř.
Obývací pokoj…
I zde to bylo stejné. Na stolku pár krabiček od jídla, zaprášená sklenice s nedopitou colou. Deka a malý polštář na sedačce. Na místě, kde jsem s oblibou tak sedával. Pár kousků oblečení různě po místnosti.
Ložnice…
Naše postel…
Jak dlouho jsem v ní nespal? Už skoro týden a stále vypadala jako ten den, když jsem odcházel.
Ve vzteku rozházené věci byly různě po zemi a několik kousků i na posteli.
Bylo mi z toho těžko.
Bylo mi do pláče, když jsem viděl tohle místo v takovém stavu. Jako by Sergi nebyl schopný udělat nic navíc.
Proč?
Stýskalo se mu po mně? Nebo byl tak zlomený zradou, která na něj křičela z těch zatracených fotek? Zlomený z těch slov, co mu Leon řekl? Nebo toho měl už prostě dost a řekl si, že nemá cenu udržovat něco, co už dávno skončilo? Ale vždyť tenhle dům, který zdědil po rodičích, tolik miloval. Dával si záležet, aby nám tu nic nechybělo. Každá malilinkatá věc musela být hned opravena. Každé smítko hned uklizeno... Nebyl puntičkář, ale vždycky říkal, že chce, aby se mi tu žilo dobře. S ním…
A teď… Jako by tu už dávno žil někdo jiný.
Poslední dveře čekaly na otevření. Zatímco Carson začal uklízet nepořádek, já se je rozhodl otevřít.
Jeho království…
Sáhl jsem po vypínači a světlo se rozlilo po celé místnosti. Ozářilo každou věc, která tady byla. Nebylo místa, které by zůstalo schováno ve stínu.
Opatrně jsem pohladil každý fotoaparát, které tu měl uložené. Každou kameru, stojan, objektiv. Všechno, co Sergi potřeboval ke své práci, tu zůstalo. Ale něco bylo přesto jinak… Něco tu nadbývalo.
Nechápavě jsem zíral na jeho stůl a na podlahu.
Spousta fotek rozházených tak, že skoro nebylo kam šlápnout.
Fotek, které jsem naposledy viděl, když je trávil oheň.
Všechny ty fotky, které se předtím před mýma očima měnily v popel, byly tady. Nové, neohmatané…
Srdce mi začalo silně bušit. Až bolestivě tlouklo o hrudní koš, když jsem doklekl na kolena a vzal jednu z nich do ruky.
Co to má znamenat? Vždyť je všechny spálil. Viděl jsem to na vlastní oči. Stál jsem u toho, když je házel do ohně. Tak… tak proč…
Proč jsou tady?
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: snad nejhůř se píše taková povídka, když máte po opici :D A proto jsem to odložila a pokračovala dneska. Ale všechno se asi proti mně spiklo, protože - pořád někdo kolem mně chodil, pořád někdo na mě mluvil, pořád po mně někdo něco chtěl. Kruci...
No ale zmákla jsem to a snad se bude líbit, i když já sama už skoro nevím, co jsem vlastně psala. Budu si to muset přečíst v klidu od začátku. :D
Jinak - komentík od Kated u minulé kapitoly, mi napověděl, že by bylo fajn, vám trochu přiblížit, jak kdo vypadá - ale opravdu jen trochu, zbytek nechám na vaší fantazii a vytvořte si hrdiny povídky k obrazu svému.
Jason - štíhlý, výška cca 175 cm, světlé delší vlasy, modré oči, ženské rysy. Už na první pohled křehký a když se na něj člověk člověk podívá, má pocit, že stále potřebuje chránit.
Sergi - sportovní postavy, výška 180 cm, hnědé vlasy, hnědé oči. Je silný, i když dělá fotografa. Dokáže Jasona nosit na rukou, jako by nic nevážil.
Francis - taková normální postava, žádný sportovec, přesto však na sobě nemá žádný zbytečný tuk. Stejně vysoký jako Jason. Po obličeji pěkný, modré oči, světle hnědé vlasy, střižené na ježka. Jako jediný nepracuje v modelingu.
Leon - i když je sportovní postavy, tak s jeho celkovým vzhledem je ideální pro modeling. Výška 185 cm, černé vlasy střižené na krátko - ne však na ježka. Má také hnědé oči, ale světlejší, než Sergi.
Carson - ten nejlepší agent, kterého můžete najít. Zbytek nechám na vaší představivosti. :)