Nikdy jsem ve sportech nijak nevynikal. Moje štíhlá postava by se hodila snad jen na plavání či běh. A tohle bylo snad jediné, co jsem provozoval, abych se nějak udržel aspoň trochu v dobré kondici.
Štíhlé nohy jako gazela, která běží africkou savanou, prchá před svým pronásledovatelem. Před svým největším nepřítelem gepardem, jehož útoky končí se sedmdesáti procentní úspěšností.
Skoro žádná šance.
Nepomůžou ani ty rychlé nohy, ani skoky ve vzduchu… Nepomůže ani úhybný manévr, či kličkování…
To vše má nepřítel už dávno přečteno a ví… Přikrčený trpělivě pozoruje svou kořist. Opatrně se plíží a pak náhle vyskočí a rozběhne se za svou kořistí. Odežene ji od stáda, donutil ji zamířit tam, kam chce on.
Žádný volný prostor, žádná skulinka, kterou by se dalo uniknout.
A v jednom krátkém, kratičkém okamžiku skočil…
Stržen k zemi, divoce oddechujíc a s rychle bijícím srdcem, cítím zuby té šelmy. Zahryzává se hluboko a bolestivě do mého já... Mé tělo je paralyzováno strachem a brutalitou toho útoku. Jediné, co se ještě hýbe, jsou mé nohy…
Moje štíhlé, přesto silné nohy, mohou ale jen kopat. Jen kopat…
Avšak bez šance, když se dostanu do smrtelného sevření této nebezpečné šelmy.
Ale…
Pořád je tu ta třicetiprocentní šance na útěk. Šance na vysvobození z téhle prekérní situace, kdy už můžu spoléhat jen na…
Na co vlastně? Nikdo tu není. Nikdo mi nepomůže a navíc – neprosím se o pomoc.
Ta skvrnitá šelma mě trhá na kusy. Moje srdce, moje duše je na cucky. Cáry něčeho, co nemá ani fyzickou podobu, ale přesto je člověk skoro může zahlédnout, když se rozlétávají kolem nás a pak se tiše rozplynou ve vzduchu.
Ve vzduchu naplněném bolestí, zlostí, chtíčem, bezradností, smutkem, pláčem, křikem…
„Leone! Leone, pusť mě!“ poslední slovo jsem zachroptěl a můj hlas se ztišil, když pevně jednou rukou sevřel můj krk.
Snažil jsem se aspoň kopat, shodit ho ze sebe, ale uvěznil nakonec mé nohy mezi svými a jednou rukou držel mé zápěstí nad mou hlavou.
„Proč si myslíš, že bychom spolu nespali? Vím, co máš rád. Vím, co na tebe platí,“ vrčel mi Leon do ucha a následně mě do něho kousnul.
Snad ho svými zuby i proštípnul. Mohl bych si nasadit novou náušnici…
Kolikrát mi tohle dělal Sergi. Šeptal mi hezká slova a každé doprovodil jemným skousnutím. Líbal mě na těchto místech, zanechával vlhké otisky na krku a než se dostal na mou hruď, aby mi přinesl svými polibky a doteky další vlnu rozkoše, byl jsem už dávno vzrušený a mé vzdychání se měnilo na slastné sténání…
Jenže tohle… tohle ne. Tohle mě bolelo. Nelíbilo se mi to. Nechtěl jsem to a bylo mi z toho zle.
„Bolí to. Leone, prosím, pusť mě,“ chrčel jsem sotva slyšitelně, když mi jeho ruka stále svírala hrdlo, že jsem měl problém se i nadechnout.
„Prosím…“
V očích se mě zaštípaly slzy. Začaly mi stékat po spáncích, našly si cestičku kolem uší a pak se tiše vpíjely do polštáře.
„Prosíš?“ sklonil se Leon až k mé tváři. „Chceš tohle?“
Olízl mé rty a pak se na ně svými ústy přitiskl, až umlčel další mé prosby. Chtěl jsem ucuknout. Nechtěl jsem to dovolit. Nebyl to stejný polibek jako ty, které mi tolikrát věnoval Sergi. Nebyl to lehký polibek na tvář od nejlepšího přítele. Tenhle byl dravý, útočný a pro mne nepřátelský.
Povolil sevření mého krku, když se mi přece jen podařilo pootočit hlavu a osvobodit svá ústa. Jen jednou jsem se stihl nadechnout, než mě silně udeřil do tváře a pak sevřel mé vlasy. Znehybnil mě a bolestivě se mi zakousnul do brady. Pak znovu vsunul svůj jazyk do mých pootevřených úst.
Umlčel mě.
Nedokázal jsem ze sebe vypravit ani zaskučení, ani hlásek. Nedokázal jsem ani sevřít čelisti k sobě, abych ho potrestal za tenhle útok. Držel pevně mé vlasy, že jsem cítil, jak se mi kůže na hlavě napíná, když se jednotlivé prameny mých vlasů zamotaly mezi jeho prsty.
Bolí to… Bojím se… Chci Sergiho…
Prosím… Sergi, pomoz mi. Jen tebe miluji. Jen od tebe bych se nechal trápit, i když vím, že bys ke mně takový nikdy nebyl. Vždy jsi byl jemný, milý, i když sílu máš. I když mě dokážeš vzít do náruče, jako bych nic nevážil, a nosit mě jako nějakou cennou a křehkou věc třeba celé hodiny, aniž by na tobě byla znát únava.
Slzy se už roztekly proudem, když mé uši zaregistrovaly zvuk trhající látky. Tak drsně se dobýval pod mé oblečení, že nitky zapraskaly a švy povolily. Cítil jsem jeho ruku, která konečně pustila mé vlasy, aby se vzápětí dobývala na místa, která jsou pro něj zakázaná.
„Prosím, Leone. Nedělej to…“
Jeho vzrušení se otřelo o mé stehno, když se posunul, aby stáhl ty volné tepláky, které mi teď už jako jediné poskytovaly ochranu.
Zavřel jsem oči.
Nemám sílu se mu bránit. Je silný. Silnější než já…
A já… to vzdal. Přestal jsem vnímat všechno kolem sebe. Zasunul jsem se do své ulity, schoval jsem se před světem, propadl jsem apatii…
Neposlouchá mé prosby. Nevnímá mé slzy. Všechno je ztraceno…
Náhle tíha jeho těla zmizela. Neměl jsem však odvahu otevřít ani oči, i když sevření mých zápěstí povolilo. Necítil jsem už na sobě jeho ruce…
„Co to děláš?!“
Teprve Francisův rozčílený hlas mě probral. Dlaněmi jsem si přikryl obličej a stáhl jsem se do klubíčka. Nechtěl jsem nic vidět. Jen mé uši registrovaly to, co se dělo vedle mě. Slyšel jsem, jak se Leon zvedá ze země a něco Francisovi říká. Rozčílené hlasy obou se roznášely bytem jako silná bouře.
Vzdalovaly se stejně jako hromy, když ta náhlá průtrž mračen ustupuje.
Kroky jednoho i druhého se zastavily... Dveře bouchly, když vyšli na chodbu, kde se jejich hlasy ztlumily natolik, že nebylo slyšet už skoro nic z toho, co si říkali.
Bylo mi to však jedno.
Nebezpečí bylo pryč. Bylo daleko ode mne a já si tu hrozbu teprve teď naplno uvědomil.
Můj tichý pláč se změnil v hlasité vzlyky Tiskl jsem dlaně na obličej, snažil jsem se zatlačit ty slzy zpátky, ale byl to marný boj. Tak, jak byl předtím každý můj sval napnutý, teď vše povolilo a já se nekontrolovatelně roztřásl.
„Jasone…“
Trhnul jsem sebou, když se mě Francisova ruka dotkla. Opatrně mi ji položil na rameno a sklonil se ke mně.
Ještě víc jsem se skrčil. Roztržené triko se srolovalo, když jsem si kolena přitáhl až k hrudi.
„Už je pryč,“ pohladil mě Francis po vlasech. „Nemusíš se bát, už se tě ani nedotkne.“
Políbil mě na hřbet ruky, pod kterou jsem si stále schovával tvář. Podsunul svoji pode mne, mírně mě nadzvedl a přitáhl si mě do náruče, aby mi ve svém objetí poskytl útočiště, i když bylo nebezpečí už zažehnáno. Chytl jsem ho kolem pasu a s hlasitým pláčem se k němu přitiskl.
„Proč to udělal?“ vzlykal jsem. „Myslel…myslel jsem, že je … můj nej…nejlepší přítel…“
Francis nechal mou otázku bez odpovědi. Jen tiše seděl a objímal mě.
Znal jsem Leona už pět let. Od doby, kdy jsem s obavami poprvé vstoupil do agentury. Nabídku na focení jsem dlouho odmítal. Ale můj agent byl neodbytný. Při každé příležitosti mi říkal, jak jsem pěkný, jak mám dokonalou výšku, postavu, tvář a celkový vzhled na to, abych se stal nejžádanějším modelem. Nevěřil jsem mu. Já sám sebe viděl jako obyčejného kluka.
Ale jeho slova se nakonec potvrdila, když jsem po mých prvních zkušebních fotkách dostal hned dvě nabídky.
Byl jsem z toho vedle. Nevěděl jsem pořádně, co mám dělat. Nervozita ze mě doslova kapala a myslím, že jsem tenkrát vylil i celou konvici kávy, jak se mi třásly ruce.
A Leon… Leon se mě ujal. Staral se o mně, doprovázel mě na focení, našel si vždy čas ve svém nabitém programu. Naše domovská agentura nám zajistila i nejedno společné focení.
Ovládli jsme přehlídková mola…
Doplňovali jsme se. Dokonalost v naší společné práci byla stejná tak, jako bílá nemůže existovat bez černé. Stejně jako jing a jang… Světlo a tma…. Jeden bez druhého jsme byli poloviční…
Často jsme se Sergim seděli v ateliéru dlouho do noci a procházeli naše fotky. Říkal, jak mi to sluší, jak se s Leonem dokonale doplňujeme. Usmívali jsme se všichni tři a…
Bylo nám dobře.
Co se tedy stalo? Proč ta náhlá změna? Vždyť Leon ví, jak moc Sergiho miluji. Jak dlouho mi nadbíhal, dělal na mě oči, nosil mi dárky a nafotil mi ty nejlepší snímky. Říkával, že všichni musí vědět, jak krásný je ten, kterého on miluje…
Kolik času jsem strávil s Leonem v důvěrném rozhovoru, svěřoval se mu, když jsem se Sergim šel poprvé na rande... Pomáhal mi vybrat pro něj dárek, když jsme spolu poprvé slavili jeho narozeniny.
Co se tedy pokazilo? Proč už není můj nejlepší přítel?
Skoro se stmívalo, když mě Francis usadil v obýváku na jeho pohodlnou sedačku. Posbíral nákup rozházený v předsíni, jak tašky hodil na zem, když šokovaný běžel do ložnice, aby zastavil Leona v jeho počínání.
Pozoroval jsem ho, jak rozděluje potraviny a ukládá je na předem určené místo. Snad počítal s tím, že z tohoto bytu hodně dlouho nevyjdu ven. Že bude celou dobu při mně, abych nebyl sám. Všechny poličky v lednici byly přeplněné, jako by se chystal na velkou párty.
„Zůstanu nějaký čas tebou. Budu pracovat z domu,“ potvrdil Francis mou domněnku.
Postavil přede mne velký hrnek horkého čaje. Prý to pomůže a uklidní. Na bylinky nedal nikdy dopustit.
„Vypadáš hrozně,“ posadil se vedle mne.
Stáhl mi vlasy z čela a zastrčil mi je za ucho. Pohladil mě a já syknul, když jeho prsty přejely po opuchlé tváři. Chladil jsem si to zmraženým hráškem, ale moc to nepomáhalo. Tu ruku, která mě uhodila stále cítím. Ty zuby, které se mi zakously do brady tam mám otištěné tak, že by se podle toho dala udělat nová protéza.
„Nebudeš asi moct fotit,“ dal mi před obličej zrcadlo. „Nebo se to zamaskuje? Půjde to?“
„Nevím a je mi to jedno. Nepůjdu na focení,“ podíval jsem se do zrcadla na svůj zřízený obličej.
Mám jít fotit? Proč bych ta šel? Zvládl bych to?
Jediný, kvůli koho bych tam šel, je Sergi. Ale co řekne na to, až uvidí, jak vypadám? Bude vůbec se mnou chtít mluvit, když mi neodpověděl ani do telefonu? Teď, kdyby mě viděl, nejspíš bych mu jen potvrdil, že ho podvádím. Že s Leonem něco mám. Je mi jedno, jak focení dopadne. Je spousta jiných modelů, kteří by pro tuhle zakázku udělali cokoliv.
„Co budeš dělat, když přijdeš o tuhle zakázku? Co když přestanou chodit nabídky?“
„Je mi to jedno.“
„Jasone, co když se na tebe agentura vykašle?“
„Je mi to jedno.“
„Jasone…“
„Je mi to jedno, Francisi! Uživil jsem se i bez focení!“ vykřikl jsem, protože už jsem toho měl dost.
Co mi po takové práci, když z ní nemám radost? Už to nebude tak, jak to bývalo. Musel bych se vídat s Leonem i se Sergim. Která varianta je pro mne horší? Dokázal by se mnou Sergi vůbec spolupracovat? I když je to jeden z nejlepších fotografů…
„Jasone,“ promluvil na mě Francis opatrně. „Je to velká zakázka. Firma, která si pro své reklamy vybírá jen ty nejlepší. Není snad místo na světě, které by o nich neslyšelo. Billboardy snad na každé cestě, reklamy ve všech televizích, v časopisech. Opravdu to chceš zahodit? Je to velká příležitost.“
Vím to. Tohle všechno vím. Nemusí mi to říkat. Ale jak by vypadaly fotky? Oči někoho, kdo má být jeden z nejlepších by byly mrtvé. Neusmívaly by se. Nebyla by v nich ani trocha života. Nedokázal bych se přetvařovat. Ne, když bych měl pracovat se Sergim. A právě on měl tuhle sérii nafotit.
„Pojedu domů. Nebudu fotit,“ postavil jsem se. „Už nikdy.“
Máma mě ráda přivítá. Vrátím se k nám na farmu a budu jim pomáhat tak, jak jsem to dělával dřív. Vím, že je tam život těžký. Že se počítá každý cent, že jim mé peníze, které jsem jim posílal, hodně pomohly. Ale věřím, že to pochopí. Opravdu bych nemohl zůstat uprostřed toho všeho, co by mi Seegiho připomínalo na každém kroku.
„Zvoní ti telefon,“ vytrhl mě z myšlenek šokovaný Francis.
Když jsem oznámil, že se vrátím domů, jen na mě hleděl a nebyl schopen cokoliv namítnout.
„Co?“ nechápal jsem, co mi říká.
„Zvoní ti telefon!“
Vyskočil jsem na nohy a rozběhl se do ložnice, odkud se ozýval. Ležel na zemi, na místě, kde mi vypadl z ruky, když na mě Leon zaútočil. Rychle jsem ho zvedl v naději, že snad volá Sergi, ale vzápětí jsem s ním mrsknul na postel. Nechal jsem ho zvonit a vrátil jsem se zpátky do obýváku.
Nepotřebuji s nikým mluvit. Ne právě teď. Ať mi všichni vlezou na záda. A hlavně… řekl jsem, že s focením končím.
Francis se na mě jen mlčky díval, když jsem se usadil zpátky a vzal do ruky ten velký hrnek, ve kterém už čaj pomalu chladl.
Zvonění přestalo.
Ale…
Za chvilku začalo znovu.
„Volá ti Carson,“ podával mi Francis po chvíli ten otravný přístroj.
Nevydržel to, když viděl, že zvonění ignoruji a sám pro ten telefon šel. Jen jsem se na něj podíval, vyrval jsem mu ho z ruky a hned přejel palcem po displeji, abych hovor odmítl.
„Jasone…“
„Řekl jsem, že s focením končím!“ vyštěkl jsem na Francise.
„Myslíš to vážně?“
Přikývl jsem.
„Nemusíš jet domů. Zůstaň u mě. Postarám se o tebe,“ usadil se vedle mě a jednou rukou mě objal kolem ramen. „Peněz mám dost,“ přitáhl si mě k sobě blíž.
„Nechci nikoho otravovat,“ sklonil jsem hlavu a jen po očku pozoroval telefon odložený na stolku.
Možná kdyby zavolal Sergi…
„Nevadí mi to. Budu rád, když u zůstaneš.“
Opřel jsem se o něj a zavřel oči.
Rozmyslím se…
Horká voda, zamlžené zrcadlo... Bublinky tvořící neproniknutelnou hradbu, pod kterou se schovávalo mé tělo. Příjemná vůně, která zaplnila celou koupelnu…
Seděl jsem ve vaně a přemýšlel.
Bylo toho opravdu hodně, na co jsem myslel. Hlavu jsem měl tak přeplněnou, že jsem to nedokázal srovnat a myšlenky se navzájem zmateně přebíjely, jako by se praly o to, která z nich je teď ta nejdůležitější. Co jsem ale věděl s jistotou, bylo, že je konec…
Konec s prací, kterou jsem si po nějaké době zamiloval. Konec s Leonem, o kterém jsem si myslel, že je nejlepší přítel. Konec se Sergim…
Mírně pootevřené dveře propouštěly dovnitř aspoň trochu čerstvého vzduchu. Slyšel jsem všechno, co Francis dělá, ale nevnímal jsem ho. Jen jsem se snažil srovnat ten bordel v hlavě.
Něco říkal, ale já mu neodpovídal. A on snad ani odpověď nečekal. Mluvil dál…
Nevnímal jsem ani zazvonění domovního zvonku, ani otevření těch dveří, které dopoledne ukončily mé nejlepší přátelství.
Nevnímal jsem ani ty rychlé a důrazné kroky, které mířily ke koupelně…
„Jasone!“
Dveře koupelny se rozletěly. Otočil jsem hlavu a nepřítomně jsem zíral na Carsona.
„Co to s vámi, sakra, je?! Jak to vypadáš? Proč mi nebereš telefony!“
Naštvaný pohled mého agenta jsem ignoroval. Otočil jsem hlavu zpátky a pozoroval jsem pěnu, kterou jsem nabíral do dlaní.
„Jasone!“ zastavil se Carson vedle vany.
Popadl mě za paži a donutil mě vstát. Pěna na mém těle tvořila různé obrazce, které se pomalu roztahovaly a sjížděly dolů, kde splynuly s tou vysokou bílou a voňavou hradbou.
„Jasone! Tak vnímáš mě?“ rozčiloval se dál Carson. „Za dva dny máte mít focení! Ty vypadáš, jako by tě zmaloval Piccaso. Co se stalo?“
„Nic se nestalo. Končím…“ vytrhl jsem se mu a usadil jsem se zpátky do vany.
„Proč jsi tady? Kde je Sergi?“
Sergiho jméno mě donutilo zpozornět. Zadíval jsem se do Carsonových očí.
„Chcete mě přivést do hrobu? Jeden i druhý? Ty se rozhodneš, že nebudeš fotit a Sergi si prostě jen tak zmizí. Nebere telefony! Neotvírá dveře! Za dva dny se má fotit a vy… vy… Zbláznili jste se, nebo co? Tohle ti udělal on?!“ chytl mě za bradu a dotkl se modřiny pod mým okem.
„Sergi…“ polkl jsem naprázdno.
Nechápal jsem to. Co se stalo? Tuhle otázku jsem si teď pokládal já.
„Sergi…“
„Prostě zmizel. Nebo je doma, ale neotvírá, já nevím,“ povzdechl si Carson. „Kde seženu tak dobrého fotografa?“ pustil mou bradu a usadil se na kraji vany.
„Sergi zmizel?“ šokovaně jsem vydechl.
Jeho přikývnutí hlavy odpovědělo na mou otázku.
„Máš zprávu,“ přidal se Francis do naší společnosti zmatených a nešťastných lidí.
„Nechci teď nic-“
„Je od Sergiho,“ přerušil mě.
Moje ruka vystřelila a měl jsem co dělat, abych ten telefon zachytil, když mi z ní vyklouznul. Prsty se mi třásly, když jsem mokrým palcem přejížděl po displeji. Zmatkoval jsem, když se mi zpráva hned neotevřela a já ji málem smazal.
Sergi mi napsal.
Srdce mi divoce bilo, i když jsem skoro nedýchal.
Jen jsem šokovaně hleděl na těch pár písmenek.
„OMLOUVÁM SE ZA VŠECHNO. SBOHEM.“