Hořkost…
K čemu bych to mohl přirovnat?
Hořká čokoláda, která se však rozplývá na jazyku a přes svou chuť nakonec přináší potěšení…
Hořké kafe, které může chutnat i nemusí, ale člověka to povzbudí a dodá energii, stejně jako ta čokoláda…
Hořko v puse, když je člověku špatně a vydáví ze sebe vše a zůstane jen ten nepříjemný hořký pocit, který se těžko přerazí něčím jiným…
Zvedá se vám žaludek, snažíte se ubránit všemu, co vás nutí se zbavit toho, co jste předtím tak s chutí do sebe nacpali. Bolí vás celé tělo, břicho, když se stahuje pod těmi odpornými návaly, každý další sval, když křečovitě držíte ten bílý porcelán a vytroubíte do něj všechnu bolest.
Pálí vás z toho v krku…
Dávíte se…
Snažíte se popadnout dech…
Nikdy si na to nezvyknu. A kdo by taky si na takovou věc chtěl zvykat. Je to ještě horší než to studené kakao. Ten škraloup, co uvízne v krku a člověk nestačí doběhnout na záchod, jak ho z toho natáhne…
Ale co je horší?
Tohle, nebo vynucené zvracení? Dva prsty zaražené až do krku s rozkazem: Zvracej!
Proč bych měl?
Snědl jsem to a vypil, protože jsem chtěl. Proč bych se toho měl teď zbavovat? Nechci…
Vlastně chci… Chci, aby to ve mně zůstalo. Aby to mé tělo i můj mozek dokonale uspalo a já už nemusel nic…
Přejde bolest…
Proč mě teda nenecháš být? Nesnáším tě! Já už nechci nikoho vidět. Zůstal jsem sám bez Sergiho.
Chci usnout a už se nevzbudit. Vyhodil mně. Už mě nemiluje. Nebudu nikomu chybět.
„Ty idiote!“
Chci to dostat pryč. Snažím se vyplivnout tu věc, která se mi příčí v krku a nedovoluje mi normálně dýchat. Je to tak hluboko, že se mi nepodmíněným reflexem stáhne žaludek a vytlačuje ven to svinstvo, které jsem si tam dobrovolně uložil. Proč jsem to nerozkousal? Nerozdrtil na prach… bylo by to rychlejší…
„Proč jsi to udělal?!“
Není to snad jasné? Chtěl jsem usnout. Odejít pryč odsud, kde pro mne není místo. Místo vedle něj…
„Tak to, sakra, vyzvracej!“
Nedovolil mi, abych si to nechal. Všechno to padalo do té bílé mísy s modrým perleťovým prkýnkem. Jen občas mi zašumělo v uších, když sáhl po splachovači, aby stopy mého činu odplavaly tou rourou někam daleko. Možná, kdybych se proměnil v jednu tu kulatou věc, která se mi v žaludku nestihla ani rozpustit, poznal bych, co je to volnost.
Bylo by to jako na tobogánu. Přes všechny ty trubky, roury, stoky… Propral bych se v čističce a pak by mě poslední odpadová roura vyplivla někam do oceánu čistého a svobodného…
Třásl jsem se. Vysílením, zimou, pláčem…
Nechtěl jsem, aby mě zachraňoval. Od toho jsem chtěl utéct a místo toho teď ležím na posteli, Francis mě objímá a hladí po zádech a já…
Brečím.
Nedokážu zastavit ten příval slz.
Horké, jako letní den… Slané jako moře… Mokré jako… slzy.
„Neblázni, Jasone. Nestojí ti to za to, dělat takové věci. Víš kolika lidem by si chyběl? Kolika lidem by po tobě bylo smutno? Nedovolím ti, abys něco takového znovu udělal.“
Francis mě pohladil a otřel mokré tváře, i když to bylo zbytečné. Další a další slzy se mi řinuly z očí a já je nedokázal zastavit.
„Teď se vyspíš a až ti bude lépe, trochu se najíš. Máš štěstí, že jsem přišel včas…“
Jemný polibek do vlasů, poslední pohlazení, pevné objetí. Ležel se mnou, dokud se mé oči nezavřely a já už jen s tichým vzlykáním usnul.
„To jsou všechny věci, které máš?“
Francis vytahoval mé oblečení z kabely, ukládal je do skříně. Byl jsem u něj už druhý den. Pořád jsem se utápěl ve své lítosti a nebyl jsem neschopen normálně fungovat.
„Kdy máš focení? Neměl bys zavolat svému agentovi?“
Na každou otázku jsem jen přikývl, či zavrtěl hlavou.
Ze začátku jsem každou chvíli bral do ruky telefon a díval se na něj, jestli mi Sergi nenapsal zprávu. Já sám mu napsal asi deset zpráv a ani na jednu mi neodpověděl.
Chvílemi se mi zdálo, jako by mi někdo volal, ale i to byla jen představa. Displej byl tmavý a ani jednou se nerozsvítil. Ani jednou se na něm nekázalo Sergiho jméno. Druhý den jsem ho schoval pod polštář, abych na něj neviděl.
„Dochází nám jídlo, zajdu něco nakoupit. Půjdeš se mnou?“ zastavil se u mě, když jsem seděl v obýváku na sedačce a nepřítomně se díval na televizi na nějaký dokument o zvířatech.
I to jídlo do mě musel Francis doslova nacpat, jinak bych nejspíš nic nesnědl. A teď už nejspíš docházelo.
„Ne,“ odpověděl jsem krátce, aniž bych k němu aspoň zvedl hlavu.
Nedokážu teď kamkoliv jít. Nechci být mezi lidmi. Usmívali by se, zatím co já se utápím ve své bolesti. Nesnesl bych teď jakýkoliv pohled, ať už chápavý, či usměvavý…
„Za chvilku jsem zpátky. Ať tě nenapadne nějaká blbost.“
A i kdyby mě napadla... Stejně jsem věděl, že Francis schoval všechny léky, které mu zbyly, abych je nenašel. Dokonce i nože zamknul do šuplíku. Celé dva dny mě hlídal, byl mi pořád nablízku. Když jsem spal, seděl nebo ležel vedle mě. Když jsem se šel mýt, byl se mnou v koupelně. Když jsem jen tak seděl a zíral před sebe, jen se tiše pohyboval kolem a dělal si svou práci. Hlídal mě, a kdykoliv mi zvlhly oči pláčem, objal mě a snažil se mě utišit.
„Neboj se. Budu tady,“ odpověděl jsem mu aspoň něco.
Dveře klaply a já zůstal sám.
Opět na mě padla ta tíha, z které jsem se nebyl schopen dostat. Tak strašně mě to tížilo a tlačilo u srdce. Tak moc to bolelo. I když jsem nechtěl, stejně jsem znovu začal brečet.
Jak dlouho dokáže člověk plakat, když ho něco trápí? Kdy to přejde?
Opravdu to bylo už druhý den, co jsem zůstal u Francise. A jediné, na co jsme dokázal myslet, byl Sergi.
Copak asi dělá? Stále se na mě zlobí? A proč se to všechno vlastně stalo? Vždyť si nejsem vědom toho, že bych něco takového udělal.
Ale ty fotky…
Nevydržel jsem to. Stesk po Sergim byl najednou tak silný, že jsem vyskočil a běžel do ložnice. Natáhl jsem se k posteli a vytáhl telefon.
Nevolá mi, nepíše mi, ale já ho musím slyšet. Musím mu říct, že to všechno je jen lež. Možná že aspoň teď, po dvou dnech, se trochu uklidnil a vyslechne mě. Že se mnou promluví aspoň pár slov.
Volací tón zněl hodně dlouho.
Ale… nezvedl to.
Možná to jen neslyšel, třeba se právě koupal, nebo třeba…já nevím co… Musí mi to zvednout. Musím s ním mluvit…
Znovu jsem vytočil jeho číslo. Opět jsem ho nechal zvonit dlouho. Už mi ruka skoro klesla dolů, když v telefonu náhle cvaklo.
„Sergi?!“ ozval jsem se opatrně.
Neodpovídal. Jen jeho tichý dech jsem slyšel…
„Sergi, prosím tě. Potřebuji s tebou mluvit…“
Stále se neozýval. Tísnivý pocit kolem srdce se začal zvětšovat.
„Sergi, prosím,“ můj hlas byl roztřesený, jak vykazoval známky přicházejícího pláče.
„Sergi, mluv se mnou, prosím. Miluji tě. Potřebu-“
Má další slova přerušil jeho hluboký nádech a cvaknutí v telefonu.
Vypl to.
Vypl to, aniž by mi řekl jediné slovo. Bylo to, jako by se mi vypnul život.
Nechce mě. Nestojím mu ani za to, aby mě poslal do háje. Nejsem pro něho nic…
Svěsil jsem ruku a telefon spadl na zem. Už ani nevím pokolikáté jsem znovu začal brečet.
Nechápu, kde se ty slzy stále berou. Hlava mě už z toho neustálého pláče bolí a já si ani nemůžu dát prášek. Francis všechno schoval…
Seděl jsem na posteli, a všechno kolem mne jako by snad ani neexistovalo. Přestal jsem vnímat vše. Zvuky, vůně, čas…Vypnul jsem.
Jediné, co mě teď zajímalo, k čemu jsem upíral svůj zrak, byl ten ztichlý telefon. Hypnotizoval jsem ho. Vysílal jsem k němu tichou prosbu…
Zazvoň. Zazvoň, prosím… Zavolej mi…
Zazvonil…
Ten zvuk, se rozlehl po celém bytě. Trhnul jsem sebou, jak jsem se lekl, ale vzápětí jsem skočil po telefonu a přiblížil si ho k očím. Ale displej byl tmavý. Telefon byl hluchý…
Znovu se ozval ten zvuk a já si teprve teď uvědomil, že to je zvonek ode dveří.
Ale já tam nechtěl jít. Seděl jsem dál a jen se díval na ten ztichlý telefon.
Já chci mluvit se Sergim, nikdo jiný mě teď nezajímá.
Ale ten někdo za dveřmi byl neodbytný. Znovu zazvonil. Držel zřejmě prst na zvonku, protože ten otravný zvuk neustával.
Co když si Francis zapomněl klíče?
Nakonec jsem vstal a pomalu se šoural ke dveřím. V jedné ruce jsem stále svíral telefon a druhou jsem se natáhl po klice.
„Už jsem tu,“ řekl jsem tiše, když jsem otvíral dveře.
Ani jsem se nedíval, kdo tam je. Prostě jsem se otočil a chtěl se vrátit zpátky do ložnice, když se dveře prudce rozletěly a můj další krok zastavily silné paže, které se hned ovinuly kolem mého těla.
V šoku jsem se zapomněl i nadechnout. Jen jsem zíral před sebe do stěny a nechápal.
„Našel jsem tě,“ zašeptal mi do ucha a přitiskl se mi na záda.
Zaregistroval jsem ten pohyb, kdy natáhl nohu za sebe, aby zabouchnul dveře.
Nevěděl jsem v první chvíli, co mám dělat, co si mám myslet…
„Bál jsem se o tebe, hledal jsem tě,“ další šeptaná slova se otřela o mé ucho.
Roztřásl jsem se, a ještě pevněji sevřel v ruce telefon.
Snad jsem ho bral jako záchranu? Jako něco, co by mi teď řeklo, co mám dělat? Ale nic z toho se nedělo… Ten hloupý komunikační přístroj mě svými hranami jen tlačil do dlaně. Nic víc…
„Proč?“ dostal jsem ze sebe konečně aspoň jedno slovo.
„Miluji tě, Jasone,“ jeho paže se kolem mne ovinuly ještě pevněji.
Jako dva hadi, jako ta krajta tygrovitá, o které právě mluvili v televizi. Svíral mě, dusil mě…
V momentě, kdy jsem bojoval s dalším nádechem, kdy mé srdce začalo silně bít na poplach, jsem se vzpamatoval.
Vzepřel jsem se. Rozerval jsem to svíravé objetí a na sílu ho od sebe odstrčil.
„Proč jsi to udělal? Proč, Leone? Co jsi namluvil Sergimu?“ prudce jsem se na něj otočil.
„Řekl jsem mu jen pravdu,“ pomalu se ke mně blížil, jako šelma na lovu.
„Jakou pravdu!“ křikl jsem na něj.
Nelíbil se mi jeho pohled. Děsil mě. Couval jsem před ním a rozhlížel se kolem sebe, kudy bych mohl uniknout.
„Nic jsme spolu neměli! Proč sis to vymyslel?! Co jsem ti udělal?! Tak zastav se a mluv!“
Celou dobu jsem se posouval dál od něj, on však, se zrakem zaměřeným na svou kořist, nedovolil, aby se vzdálenost mezi námi zvětšila.
„Nic jsme spolu neměli?“ zasmál se.
Zamrazilo mě v zádech.
Proč se zasmál? Proč to řekl? Neměli jsme spolu nic. Nikdy bych o tom ani nepřemýšlel. Natolik miluji Sergiho, že by mě nikdy ani nenapadlo si začínat s někým jiným.
„Neměli,“ odpověděl jsem, ale můj hlas zněl nejistě.
Pořád jsou tu ty fotky a já nevěděl nic. Nevím nic… Ale on by mohl…
„Vysvětli mi, kde jsi vzal ty fotky. Jak jsi k nim přišel? Kdo je udělal? Musela to být fotomontáž, nebo něco takového… Nikdy bych s tebou nespal! Tak stůj!“ napřáhl jsem proti němu ruku.
Neměl jsem to dělat. Byla to chyba. Skoro okamžitě mě za ní chytil a škubnutím mě přitáhl k sobě.
Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale držel mě pevně a tlačil mě dál do ložnice.
„Nikdy bys se mnou nespal? Zapomněl jsi? Tak já ti to připomenu!“ zavrčel mi do ucha v momentě, kdy se na mě natlačil a oba jsme dopadli na postel.
„Leone! Prosím! Leone, ne!“