Měl jsem pocit, že na mě padá strop. Že se stěny pohybují a blíží se, aby mě sevřely a rozmáčkly. I ten člověk, který se na mě díval ze stropu, se zlomyslně šklebil a říkal: „Je konec. Jsi v úplných sračkách a už se z toho nevyhrabeš.“
Zvedl jsem ruku, abych ho od sebe odstrčil, ale on se přibližoval čím dál víc, a já měl pocit, že se mě za chvíli bude dotýkat.
„Jasone,“ znovu se na mě zašklebil. „Jsi kořist. Jsi ten, který je využíván, pro dobro druhých. Jsi kořist, která padla dravci do spárů, do pasti, ze které není úniku.“
Je to vážně tak? Opravdu už nemám možnost se bránit? Uniknout z toho pekla, které mě pronásleduje, už kdo ví kolik dní, a jen proto, že já jsem ten slabý článek?
To bylo to, co mi Normen naznačoval?
Ležel jsem na Alanově posteli a ztěžka oddechoval. Potřeboval jsem se uklidnit. Potřeboval jsem se uvolnit od toho napětí, co svíralo mé tělo. Kdyby to bylo jen v mé hlavě... Ale tohle je chemie. Chemie, co nutí dělat lidi věci, které nechtějí.
Při dalším návalu jsem sevřel v rukách rámeček fotky tak silně, že křupnul a ostrý hrot se mi zabodnul do dlaně.
Bylo mi jedno, že to vlhko, které se po kapkách vpíjelo do čistého a drahého povlečení, ho zabarví do ruda a už nejspíš nepůjde vyprat. Je to jen malá odplata za to, čím jsem si musel projít jen proto, že někdo si něco usmyslel.
Normen mě varoval, abych neudělal nějakou hloupost. Ale, i když jsem se tomu snažil vyvarovat, a odešel jsem od Francise, stejně jsem skončil v jámě lvové, a to jen proto, že Alan je ten hlavní predátor, který se dlouho skrýval v křovinách a tiše pozoroval svoji kořist, než zaútočil.
I Timy mě před ním varoval...
Zvedl jsem fotku před oči a znovu se na ni zadíval. Alan na ní vypadal, jako by vypadnul z mého snu. Ale ten druhý, to jsem nebyl já.
Proč, Timy? Proč zrovna ty?
Proč mi to nedošlo už dříve, když v momentě, kdy jste se potkali u Francise v předsíni, všechno kolem ochladlo až na stupeň mrazu? Když ses okamžitě otočil a odešel, zatímco se Alan stále usmíval, jako by byl na nejteplejší pláži u moře?
„Jasone!“
Trhnul jsem sebou a začal dýchat tak rychle, že ani plíce nestíhaly.
„Jasone!“ ozvalo se znovu zabušení na dveře.
Opatrně jsem pootočil hlavu, jako bych chtěl skrz ně vidět, kdo na mě volá. Ale nepotřeboval jsem ho vidět. Ten has jsem moc dobře znal.
„Jasone! Otevři!“
„Vidíš, Carsone, říkal jsem ti to. Nechce odsud odejít...“
Z druhého hlasu mě zamrazilo až v kostech.
„Nevím, z čeho mě obviňuješ,“ pokračoval Alan. „Je tady, protože tu chce být. Musíš mít všechno, co mám já? Musíš mi stále něco brát?“
Ani nevím, jak jsem se k těm dveřím dostal. Odemkl jsem a prudce je otevřel, že málem narazily do stěny.
Alan se na mě jen s úsměvem podíval a mávl ke mně rukou.
„Vidíš? Říkal jsem ti to...“
„Jasi, co se tu děje? Je pravda, co Alan říkal?“ otočil se na mě i Carson a popošel blíž, neustále si mě prohlížejíc.
Nedbal jsem na to, že se před nimi ukazuji. Že stále mám až skoro bolestivou erekci, která nechce klesnout. Nedbal jsem na to, že právě vycházím z Alanova pokoje a může to vypadat... No prostě všelijak.
„Co vy dva máte společného?!“ vyhrkl jsem na ně oba, ale vzápětí se musel chytil rámu dveří a mírně se předklonit, když mým tělem projel ten pocit, kterého bych se teď nejraději zbavil. A to jakkoliv.
„Proč... Proč já...“ řekl jsem tiše, když jsem klesal k zemi na kolena.
Byl jsem slabý vůči tomu, co se se mnou dělo. Nedokázal jsem ani na těch nohách stát. Fotka dopadla na zem, když jsem se rukama opřel o podlahu.
„Pomůžu ti,“ sklonil se ke mně Carson.
Chytl mě za paže a chtěl mi pomoct vstát. Ale v ten moment jsem skoro zaskučel, jak mě ten chtíč skoro spaloval, a ten dotek to ještě víc zhoršil.
„Ne!“ vzchopil jsem se a prudce ho od sebe odstrčil. „Nech... nesahej... na mě...“
Dýchal jsem s pootevřenou pusou, a ani jsem nebyl schopen otřít si sliny, které se mi hromadily v ústech a kapaly do toho huňatého koberce pode mnou.
Třásl jsem se jako osika a nedokázal jsem v tu chvíli na nic myslet. Přestal jsem se opírat o jednu ruku a ztěžka ji posunul pod sebe, abych vyřešil můj největší problém, bez ohledu na to, kde právě jsem. Ale v momentě, kdy jsem se dotkl penisu a s třesoucími prsty ho sevřel, znovu jsem zaskučel. Dolehl jsem na bok a stočil se do klubíčka, svírajíc tu naběhlou věc v ruce.
„Jasi,“ ozval se znovu Carson a sklonil se blíž ke mně.
„Říkal, že na něj nemáš sahat, tak běž bokem,“ odstrčil ho Alan a sám si ke mně dřepnul. „Pomůžu ti.“
Ucítil jsem jeho ruce, když se mě snažil podebrat, ale v tu chvíli mnou znovu projel ten šílený pocit, že jsem jen zasténal, a nebyl schopen ho ani dostrčit.
„Pane, omlouvám se, že vyrušuji, ale...“
„Co je?“ nervózně přerušil Alan svou služebnou.
Jeho ruce se zastavily, a on vstal a otočil se k ní. Postavil se tak, aby ji aspoň trochu zakryl výhled na mou ubohost.
„Promiňte, ale ten druhý pán se dožaduje vstupu do domu.“
„Nezval jsem ho!“ odsekl ji. „Ať jde pryč!“
„Chtěla jsem ho poslat pryč, ale říkal, že se odsud nehne. Že chce mluvit s... S vaší návštěvou,“ mírně pohnula rukou směrem ke mně.
Alan se zarazil. Když jsem pozvedl hlavu, viděl jsem, jak zatíná ruce v pěst. Byl vyrušen, a to se mu velice nelíbilo. Někdo mu narušil plány...
Ale já tohle vyrušení uvítal. Nechtěl jsem, aby se mě dotýkal, a tady byla šance, že mě nechá na pokoji, a já se mezitím dokážu vzpamatovat.
„Řekněte mu, ať jde naho-“ vstoupil jim do toho Carson.
„Nebudeš tu rozhodovat. Je to můj dům. Ať počká, teď nemám čas,“ přerušil ho Alan. „A mladý pán je momentálně indisponovaný, nemůže s ním mluvit.“
„Omlouvám se, pane,“ hlas služebné se už mírně třásl, jak zřejmě měla z Alana strach. „Ale říkal, že s ním musí mluvit okamžitě. Je neodbytný. Že to prý nesnese odkl-“
„Dobře, vyřídím to! Ať počká v hale!“ umlčel ji mávnutím ruky a pak se otočil na Carsona. „A ty si ho běž uklidnit, nebo ho nechám vyvést!“
Rychlé kroky služebné se vzdalovaly. Nejspíš byla ráda, že to nedopadlo hůř. Možná že znala i odvrácenou tvář Alana, kterou on jen tak někomu neukazuje. Každý ho nejspíš zná jako klidného člověka, který je vždy nad věcí.
„Pojď, pomůžu ti do postele. Vybavím to a hned se za tebou vrátím,“ znovu se ke mně Alan otočil a sklonil, aby mě vzal do náruče a odnesl do postele.
„N-ne,“ zachraptěl jsem.
Za tu chvíli, kdy si mě nikdo nevšímal, jsem se trochu vzpamatoval a byl schopen promluvit.
„Postarám se o něj,“ ozval se Carson.
Také on stál přede mnou tak, aby na mě služebná neviděla, a když zaregistroval, že se ke mně Alan sklonil, hned přistoupil, aby mu v tom zabránil.
„Měl bys raději jít dolů,“ pootočil hlavu k Alanovi, a přitom se na něj zamračil. „Raději hned, než bude pozdě. Zapomněl jsi, jak to bylo tenkrát? Chceš, aby se to opakovalo? Chceš mít další jizvu? Ani ten ti laser nepomohl. Pořád je vidět...“
Alan cuknul hlavou, když Carson namířil prst na jeho tvář těsně pod levé oko. Zadíval jsem se na to místo. Opravdu tam byla. Skoro neznatelná, ale přece...
„Běžte pryč oba,“ ozval jsem se, když nade mnou stály jak sudičky, jen jim do počtu chyběla třetí.
Ale ta se blížila tichým krokem, a zaregistrovali jsme ji v momentě, když promluvila.
„Carsone! Kde je Jasi...“
Sergiho hlas zněl rozčíleně, ale když mě uviděl ležet na zemi, hned se k nám rozběhl.
„Věděl jsem to! Věděl jsem, že se něco stane!“ zvyšoval hlas.
Carson rychle vstal a chytl Sergiho za ramena, aby ho zastavil. Aby ho udržel na místě, protože se hnal už po Alanovi.
„Uklidni se,“ promluvil na něj klidným hlasem. „Jasi je v pořádku. Není to nic vážného, nic se mu nestalo...“
„A co ta krev?!“ odstrčil ho Sergi a přiskočil ke mně.
Chytl mě za ruku, po které v koberci zůstávaly krvavé šmouhy, a podíval se na ní. Ale když jsem ucuknul, a ještě víc se roztřásl, stáhl mi zpocené vlasy z čela a zadíval se mi do očí.
„Co... Co jsi mu dal?!“
Prudce vstal a nečekaně se ohnal po Alanovi.
„Já?“ Alan hbitě uhnul a jen pokrčil rameny. „Nevím, z čeho mě obviňuješ. Poskytl jsem Jasimu postel, když usnul v restauraci uprostřed rozhovoru. A taky... Vyhodili jste ho. Vyhrožuješ mu, Carsi, že mu všechno vezmeš. Jason je milý kluk a já mu jen nabídl pomoc...“
„Ty, hajzle!“ znovu se po něm Sergi ohnal.
„Tak dost!“ zastavil Carson jeho ruku na poslední chvíli.
Potáhl Sergiho dál od Alana a nasměroval ho ke mně.
„Místo toho, abyste pomohli Jasimu, tak se tu dohadujete. Rozbít pusu si můžete později.“
Všichni se jako na povel otočili ke mně.
Nevím, co se jim v těch jejich hlavách honilo, ale kdyby pro mne situace nebyla vážná, nejspíš bych se začal smát.
Jeden skoro umírá a oni se tu dohadují jak tetky na trhu. Fakt k popukání...
Už jsem se na ně nedíval a ani neposlouchal, co říkají. Zapřel jsem se o ruce a opatrně jsem se začal zvedat.
Musím jít odsud někam pryč. I kdyby zpátky do Alanova pokoje, ale tady na chodbě už nechci zůstat. Nemám zájem jim tu převádět porno. Už tak mám se sebou co dělat, a ještě bych k tomu měl obecenstvo? Musím se toho svinstva v těle zbavit za každou cenu, a co nejdříve.
„S-Sergi...“ vydechl jsem a chytl se ho roztřesenou rukou, když se nade mnou sklonil, aby mi pomohl vstát.
Ze všech těch lidí, co tu byli, on byl ten, komu jsem dovolil na mě sáhnout. Sevřel jsem jeho triko a vzepřel se na nohách, abych se mohl konečně mohl postavit.
„Potře... potřebuji...“ přitiskl jsem se na něj, když mě podepřel.
„Zabiju tě,“ zavrčel vztekle a otočil přitom hlavu k Alanovi.
„Sergi... prosím...“ zasténal jsem, a ještě víc se o něj zapřel.
Musel cítit, že jsem na pokraji svých sil.
Nepátral jsem po tom, jak se tu mohl objevit. Bylo mi v tu chvíli jedno, že je tu i Carson, Alan a že někde po domě pobíhá služebná...
Za to Alan najednou ztratil řeč. Nejspíš nepočítal s tím, že se tu objeví celá parta mých bodyguardů. Ano... tak bych je mohl nazvat, protože od samého začátku na mě dávali pozor.
„Jdu to vyřídit dolů, a ty se postarej o Jasiho,“ ozval se Carson a zavřel za námi dveře Alanovy ložnice.
Najednou všechno kolem mne zmizelo. Byl jsem tu se Sergim, a to jediné jsem teď vnímal.
On je ten, kdo mi pomůže od těch šílených pocitů, které s láskou nemají nic společného. Je to vynucené vzrušení a já to nechci. Ale... Miluji člověka, který mi teď může pomoct. Jemu jedinému dovolím na mě sáhnout, i když od chvíle, co jsme vešli do ložnice, neřekl ani slovo.
Konečně jsem však mohl uvolnit to napětí. Podvolit se všemu, co mělo přijít.
Měkká postel mě přivítala s otevřenou náručí, a já se zavřenýma očima propadal té úlevě, kterou mi přinášely Sergiho doteky.
Každé místo na těle, kterého se dotkl, skoro hořelo. Úplně planulo tím chtíčem, ale můj mozek si to pomalu přerovnával do těch správných rozměrů. Už to nebyla bolest, odpor, snaha o uvolnění od toho svinstva... Teď to postupně přecházelo v touhu po milování se s milovaným Sergim.
Celý pokoj se se mnou točil, když jsem s hlasitým sténáním konečně propustil svou první várku sperma. Svíjel jsem se pod Sergim, když neváhal a přidal se ke mně. Bylo mi jedno, co se mnou dělá. Pro mne bylo důležité, že to byl on...
I přesto, že jsem už měl svůj vynucený orgasmus, stále jsem potřeboval víc... Byl jsem jak smyslů zbavený a nedokázal se uklidnit. Jeho útoky na můj zadeček jsem přivítal s opětovným sténáním, které skoro přecházelo v tichý nářek, když se podruhé dostavil ten kýžený okamžik dalšího uvolnění. Ještě dlouho jsem se třásl, ale i to pomalu přecházelo v jemné chvění, než docela ustalo.
Když jsem se uklidnil, a nebylo třeba dál pokračovat, chtěl se Sergi přesunout na matraci, aby mne nezatěžoval svou váhou, ale já ho nepustil. Držel jsem ho v pevném objetí, protože se mi i síla pomalu začínala vracet.
Už jsem nebyl tak bezmocný. Pomalu ustával vliv toho, co mi kolovalo v žilách a nutilo mě chtít dělat ty věci za každou cenu.
„Bál jsem se,“ zašeptal jsem tiše, když jsem už nějakou chvíli hleděl do zrcadla nad postelí.
Chtěl jsem Sergiho políbit, ale on se v tu chvíli zvedl. Přišlo mi to líto, ale raději jsem nic neříkal, protože jsem věděl, že jsem udělal chybu. Já jsem na vině toho, co se mohlo stát. Nedbal jsem na varování.
„Zlobím se na tebe,“ posadil se Sergi vedle mne a prohrábl si vlasy, jak byl ještě nervózní. „Měl jsi zůstat u Francise. Snad jsme se domluvili jasně.“
Převrátil jsem se na bok a položil jednu ruku na jeho zkřížené nohy. Pohladil jsem ho po ní, ale pak jsem ji zase stáhnul zpátky.
„Omlouvám se. Ale měli jste mi říct, jakou roli v tom hraje Alan. Ani jsem nevěděl, že existuje, dokud se neobjevil u Francise.“
„Nevěděl jsem o něm. Je to Carsova a Timyho minulost. Dozvěděl jsem se to teprve dneska, když nám Timy volal, že jsi tady. Ani já jsem pořádně nechápu, o co jde. Myslel jsem, že je to práce jen Francise, proto jsem pak už nic nenamítal, když jsi souhlasil s Carsonovým plánem.“
Sergi se zamračil a znovu si prohrábnul vlasy. Otočil hlavu a konečně se na mě podíval jiným než rozzlobeným pohledem.
„Neudělal ti nic?“ sklonil se nade mnou a políbil mě na tvář.
„Neudělal. Stihl jsem utéct,“ oplatil jsem mu polibek a konečně jsem se i já zvedl do sedu. „Jak se vlastně dozvěděl, že jsem tady?“
Posunul jsem se na okraj postele a rozhlédl jsem se po pokoji, abych se ujistil, kde jsou dveře do koupelny. To, že postel byla od nás zašpiněná, mi bylo úplně jedno. Já se však potřeboval osprchovat, abych se mohl konečně obléct.
„Nevím, jak se to dozvěděl. Jen vím, že Carson začal být nervózní, když mu od tebe došla zpráva. Volal i Timymu, ať pro tebe okamžitě jede, že ti napsal, kde máš počkat. Ale nebyl jsi tam.“
Po těchto slovech jsem si vzpomněl, že mi po odchodu od Francise přišla zpráva. Ale já ji nečetl. Kdyby ano, tohle se nemuselo stát.
„Nevím jak, ale Timy pak volal, že už ví, kde jsi, a že pro tebe jede,“ pokračoval Sergi. „Ale Carson byl najednou úplně nepříčetný. Pohádal se s Timym, že v žádném případě pro tebe nepojede, že to zařídí sám. A když jsem to slyšel, tak jsem mu řekl, že jedu taky. Nechtěl o tom ani slyšet, ale já se mu prostě nakvartýroval do auta…“
Když domluvil, postavil jsem se a zamířil konečně do koupelny. I Sergi vstal z postele a šel za mnou. Vešli jsme pod sprchu, a já na nás hned pustil příjemně teplou vodu. Často jsme se takhle společně sprchovali, ale teď to bylo jiné. Teď to bylo, jako bychom se šli sprchovat po nějakém náročném tréninku. Sotva jsem se sebe dotýkali. Měl jsem pocit, jako bych ve sprše ani nebyl s někým koho miluji, a to mě začínalo nepříjemně tížit.
Pocit, že se Sergi zlobí, stále přetrvával. Spíš sílil s každou vteřinou.
Po chvíli jsem to už nevydržel, a v momentě, kdy už se natahoval pro osušku, jsem k němu rychle přikročil. Pevně jsem ho objal a přitiskl se mu na záda.
„Omlouvám se, Sergi. Omlouvám se,“ šeptal jsem do jeho zad a můj hlas skoro splynul se šuměním tekoucí vody. „Nechtěl jsem to pokazit.“
Sergi zůstal stát, jen v rukách převracel osušku, jako by v ní hledal návod, co mi na to má říct. Zdálo se mi, že takhle stojíme věčnost. Že se zastavil čas, a já se přesto nedočkám jeho slov. Když jsem měl pocit, že to trvá moc dlouho, a že tím stejně ničeho nedosáhnu, povolil jsem objetí a odstoupil od něj.
„Vážně je mi to líto...“ zašeptal jsem znovu.
Natáhl jsem se po kohoutku a zastavil jsem vodu. Vzal jsem osušku a začal se utírat. Snažil jsem se na Sergiho ani nedívat, protože ta jeho nehybnost na mě doslova řvala jeho pocity.
Má mě dost. Určitě mě už má dost, a tohle je poslední chvíle, kdy jsme spolu v jedné místnosti. Jen, co vyjdeme ven, naše cesty se rozejdou. Proč by taky ne? Našel mě polonahého v cizím domě, se ztopořeným penisem. Ano, mohl jsem se obhajovat tím, že jsem se stal obětí něčích zvrácených plánů. Ale na druhou stranu... Jsem dospělý. Měl bych mít rozum a být opatrnější. Vždyť i Normen mě varoval. Ale od chvíle, kdy Carson přišel se svým návrhem, jako by mě někdo vyměnil. Já byl ten, kdo první souhlasil s celým tím divadlem. Sergi se mi to snažil zpočátku rozmluvit. Nabádal mě, abych byl opatrný, ptal se, jestli to zvládnu. Ani Timymu se to nezamlouvalo... Ale já se ten den cítil strašně silný a byl jsem rozhodnutý.
Sergi mi dodal zpátky tu sebedůvěru, když se ke mně vrátil. Když mi celou noc opakoval, jak moc mě miluje. Pro naši lásku jsem chtěl všemu přijít na kloub a dokázat mu, že to všechno byla jen něčí zvrácená hra. Vrhnul jsem se do toho po hlavě, i když jsem neznal všechny podrobnosti, a neviděl jsem do zákulisí celého toho představení.
Tentokrát to byl Sergi, který se mohl zlobit a cítit se zrazený. Měl právo se takto cítit, protože on byl jediný, který se tomu všemu stavěl proti.
„Půjdu se oblíct,“ odhodil jsem osušku na zem a chtěl vyjít z koupelny.
Ale v tu chvíli mě Sergi chytil a přitáhl si mě zpátky. Jako před chvílí já jeho, teď on mě chytl do objetí.
Cítil jsem, jak silně mu bije srdce a jeho dech je mírně rozechvělý, i když se snažil to zamaskovat.
„Opravdu jsem se o tebe bál,“ sklonil se ke mně a zabořil nos do mých vlhkých vlasů. „Tušil jsem, že to nebude jen tak. Jsem rád, že jsem tu jel taky. Už tě nikam nepustím, ani kdyby mi Carson vyhrožoval vyhazovem.“
„Nevyhodí tě. Na to jsi moc dobrý fotograf,“ objal jsem ho kolem pasu.
I mé srdce se rozbušilo silněji než před chvílí. Ale bylo to štěstím. Úlevou, že jsem se obával zbytečně.
Miluji tohoto fotografa víc než kohokoli jiného. Nedokázal bych bez něj žít, což potvrdily i předchozí dny, kdy jsem byl bez něj nucen přetrpět ty šílené chvíle, než jsme ho s Carsonem našli u toho potůčku.
„Měli bychom jít dolů,“ ještě jednou mě Sergi políbil, a pak mě za ruku vyvedl ven z koupelny, jako by mi i tím chtěl dokázat, že už mě nikam nikdy nepustí.
V ložnici posbíral své odhozené věci a začal se oblékat. Já na sebe hodil jen trenky a triko, a když byl i on oblečený, teprve potom jsme vyšli z Alanovy ložnice a zamířili do vedlejšího pokoje pro mé věci.
Kalhoty, které jsem měl předtím na sobě, jsem schoval do tašky a vytáhl si čisté. Nechtěl jsem si obléct něco, co ze mne stáhl ten člověk, který málem zničil to, na čem jsem si tolik zakládal.
Sergi vzal moji sbalenou tašku do ruky a společně jsme se konečně vydali dolů za ostatními.
Nevím, jak dlouho jsme mohli v té ložnici být. Ale určitě to nebylo pět minut. Když jsme scházeli schody dolů, obával jsem se toho, co se mezitím mohlo dole odehrát. Už hlavně kvůli tomu, jak Carson zareagoval, když sem přišel.
Pořád je tu ta otázka, co to vlastně všechno mělo znamenat.
„No, tak nikdo neumřel...“ poznamenal tiše Sergi, když jsme vešli do haly a viděli, jak oba sedí na sedačce proti sobě a jen se na sebe mračí. Na stolku mezi nimi leželo pár složek, a několik různě poházených dokumentů.
A jednu z těch složek jsem dobře znal...
„To je dost, že jdete,“ otočil se na nás Carson, když nás viděl vejít. „Už jsem si myslel, že pro vás budu muset dojít.“
„Měl bys být raději zticha, nebo druhý, komu rozbiju hubu, budeš ty,“ zavrčel Sergi.
Pustil moji ruku a pak tašku na zem, a klidným krokem, zato však s nebezpečným výrazem se blížil k Alanovi.
Ten se na něj jen díval se svým typickým úsměvem, jako by se ho to ani netýkalo.
„Radím ti, aby ses uklidnil,“ pohodlně se opřel a zkřížil ruce na prsou. „Neznám tě a nejsi tady vítán. Vnikl jsi do cizího domu bez svolení majitele. Není pro mne problém zavolat ochranku, která má na starosti tuhle část města. Stačí jen zmáčknout tohle tlačítko a budou tu do dvou minut.“
Alan jen mírně povystrčil ruku a ukázal na stolek, kde na boku bylo umně skryto tlačítko. Opravdu by si toho člověk ani nevšiml, pokud by na něj neupozornil.
„Myslíš, že mě tím zastrašíš?“ výhružně se nad něj Sergi postavil. „Než se sem dostanou, ty budeš mít zmalovaný ks-“
„Sergi!“ vyskočil na nohy Carson. „Uklidni se, ano? Nepotřebujeme nějaké další pro-“
„Ty mlč!“ prudce se na něj Sergi otočil. „Tohle všechno je jen kvůli vám dvěma! Co Jasi a já s tím máme společného? Nic! Nás se vaše spory vůbec netýkají!“
„Je mi líto, že se to dotklo i vás dvou,“ ozval se Carson. „I když…Vlastně by se tobě a Jasimu měl omluvit Alan. Netušili jsme, že něco plánuje. Že to i po takové době nepřekousne. Nemyslel jsem si, že je tak pomstychtivý.“
„Pomstychtivý? Já?“ pousmál se Alan. „Ale kdeže. Jen jsem náhodou zaslechl Francise, který mluvil o tom, jak by chtěl Jasimu pomoct. A já rád pomůžu člověku v nesnázích.“
Sledoval jsem mlčky tuhle jejich krátkou slovní přestřelku. Až doteď... V momentě, kdy Alan zmínil Francise, jsem už nemohl mlčet, ať už byl, jaký chtěl.
„Říkal jsi, že Francis udělá, co mu řekneš! Zmanipuloval jsi ho stejně, jako jsi chtěl zmanipulovat mně!“
„Zmanipuloval? Na to jsi přišel sám, nebo ti to on řekl?“ nehnul Alan ani brvou, když jsem na něj vyjel.
Začínal jsem mít na něj vztek. Měl jsem chuť k němu přiskočit a zarazit mu ten jeho klidný výraz pěstí. Možná bych to byl i udělal, kdyby mě Sergi nestáhl zpátky.
„Celé je to fraška,“ pousmál se znovu Alan a pokračoval, jako by se nic nedělo. „Snažil jsem se ti pomoct, ale jak vidím, bylo to zbytečné. Ale i tak ti děkuji, Jasi. Dodal jsi mi informace, které jsem potřeboval.“
Úkosem se podíval na Carsona, a pak zase na mě. Ale ať už čekal cokoliv, rozhodně ne to, že jsem se začal usmívat. Možná čekal, že se začnu rozčilovat, jak mě využil, nebo že zblednu nad tím, jaký jsem hlupák, když jsem mu dobrovolně dal všechny ty papíry, a ještě jsem mu povykládal, jaký Carson je.
Ale nic z toho se nedělo. A jeho úsměv pomalu mizel...
„Co si myslíš, že bylo pravdy na tom, co ti Jason všechno dal nebo řekl?“ pochopil Carson a ukázal na papíry na stole, když se na něj Alan otočil. „Udělal jsi chybu, Alane. Velkou chybu, že ses zaměřil na Jasiho. Ano, málem se ti to povedlo, ale rozhodně ses tentokrát přepočítal.“
„Zničím tě,“ zavrčel Alan a mírně se naklonil, jako by chtěl Carsona zahryznout.
Jeho klid byl ten tam. Už se přestával ovládat. Došlo mu, že všechno, co plánoval, se bortí jako domeček z karet.
„Zaměřil ses na špatného člověka. Myslel sis, že Jasi je slabý, a právě to ti podrazilo nohy.“
Alan už nedokázal sedět. Postavil se a vztekle se díval na Carsona, který už taky stál, a vypadalo to, že se do sebe každou chvíli pustí.
„Zničím tě, Carsone!“ zopakoval Alan svou předchozí větu, a přitom zatínal ruce v pěst.
„A jak?“
„Mám toho na tebe víc než dost. Budeš rád, když ti nechám trenky na zadku. Přijdeš o všechno a Timy se vrátí ke mně...“ poklepal na papíry na stole. „Mám dost dobrého právníka, který už podnikl jisté kroky...“
„Myslíš tohle?“ i Carson se podíval na stůl, kde mezi jinými ležela i má složka se smlouvou a výpovědí. „Když myslíš,“ pokrčil nezúčastněně rameny.
Viděl jsem, jak v Alanovi cuklo a na moment se s vražedný pohledem na mě zadíval. Rozhodně nečekal, že zrovna já bych byl schopen udělat něco takového a dát mu papíry, které by mu byly k ničemu, i když zatím neví, jaký zádrhel v tom je.
Tentokrát jsem to byl já, kdo to s klidným výrazem a úsměvem sledoval.
„I kdyby to byla pravda, nejsou to jediné informace, které mám. A vůbec jsem k tomu nepotřeboval někoho tak neschopného, jako je on,“ mávl ke mně rukou, jako by mě chtěl rozmáznout jako nějaký škodlivý hmyz.
Alan Rosenberg... Člověk sebevědomý, klidný, ten, který za všech okolností stojí nad věcí... Takového jsem ho poznal. Ale i tihle lidé mají své temné stránky. Ty, které před ostatními skrývají jen proto, aby vypadali, že jsou dokonalí. I manipulátor může být jednou zmanipulován, když se objeví někdo schopnější, než je on, nebo, když se proti němu spojí víc lidí.
A to se právě teď dělo...
Dostali jsme Alana na lopatky. Aspoň zatím. Myslel jsem si, že je tím všechno ukončeno, že budeme moct v klidu odejít a zavřít za tím vším konečně dveře. Ale když Alan domluvil, znovu se na jeho tváři rozprostřel nebezpečný úsměv, který Carsona nenechal klidným. Bylo vidět, jak zbystřil. Bylo jasné, že mu to v hlavě jede na plné obrátky, protože se jeho výraz změnil.
„Nic na mě nemáš,“ ozval se Carson.
„Myslíš?“ uchechtl se Alan.
Měnil výrazy ze vteřiny na vteřinu. Tentokrát z něj arogance čišela na míle daleko, jak si byl sám sebou jistý. Podařilo se mu protivníka znejistit, a to mu dodalo zpátky tu jeho přílišnou sebedůvěru.
„Nic na mě nemáš...“ zopakoval Carson, ale v jeho hlase byla znát nejistota.
„Když myslíš,“ tentokrát to byl Alan, kdo pokrčil rameny, a chtěl se posadit, když dovnitř vešla jeho služebná.
Všichni jako na povel zmlkli a jen ji sledovali, jak míří rovnou k Alanovi, a v ruce nese velkou hrubou obálku.
„Promiňte, že vyrušuji,“ rychle se omluvila, když viděla, jak se na ni Alan zamračeně podíval. „Tohle přinesl poslíček a říkal, že je to hodně důležité. Že si to máte přečíst co nejdříve.“
„Teď na to nemám čas,“ odsekl ji.
„Omlouvám se, ale ten poslíček říkal, že je to opravdu hodně důležité, a že se na to máte podívat co nejdříve,“ natáhla k němu ruku s obálkou a čekala, až si ji Alan převezme.
Ten se na ni chvíli díval, než si ji konečně vzal. Služebná se rychle otočila a chvátala pryč z jeho dosahu. Po celou dobu jsme ani jeden nic neřekli, jen jsme to celé zvědavě pozorovali. I to, jak Alan otevřel obálku a povytáhl první papíry, aby se podíval, co na nich je tak důležitého, že to nemohlo počkat.
„Odejděte,“ promluvil najednou a přerušil tím to ticho, které tu na chvíli zavládlo.
„Ještě jsme neskončili,“ nehnul se Carson z místa.
„Říkal jsem, že máte odejít! Vypadněte!“ rozkřikl se na něj Alan.
Ale vzápětí si uvědomil, že opět ztratil svůj klid. Znovu nasadil svůj nic neříkající výraz, když ukázal směrem ke dveřím.
„Nemám si s vámi už co říct. Návštěva skončila. Odejděte.“
„Jdeme,“ Sergi se sehnul pro moji tašku, chytl mě za ruku a potáhl mě k východu.
Ale Carson se zřejmě nechtěl nechat jen tak odbýt. Už se nadechoval, že něco řekne, ale v tu chvíli mu začal zvonit telefon. Vytáhl ho z kapsy, a když viděl, kdo mu volá, okamžitě hovor přijal. Jen poslouchal…
„V žádném případě!“ odsekl do telefonu a hned ukončil hovor.
Strčil ho do kapsy, a bez jediného slova zamířil ven.
„Varuji tě, Alane, abys už nic nezkoušel,“ ještě se moment otočil. „Jinak to pro tebe nedopadne dobře.“
Beze slova jsme všichni vyšli z toho prokletého domu. Když jsem se ještě u dveří otočil, viděl jsem, jak Alan ztěžka dosedá na svou drahou sedačku a v ruce krčí tu obálku, z které pár papírů a fotek vypadlo na zem. Ani se nenamáhal se pro ně ohnout a posbírat je.
Sergi mě potáhl, když jsem se na moment zastavil. Stihl jsem si jen od služebné vzít svou bundu, a na to jsme už stáli venku, na té dokonalé zahradě.
Velké masivní dveře se za námi zavřely na potvrzení, že v tomhle domě už nejsme vítáni.
A kdo by se sem taky chtěl vracet...
Zhluboka jsem se nadechl čerstvého podzimního vzduchu, a snad poprvé jsem to chladné podzimní počasí přivítal s úlevou. Po celou dobu, co jsme byli vevnitř, jsem měl pocit, že se tam dusím. Že mě tam něco drží proti mé vůli.
„Jedeme domů,“ dal Carson povel.
Zamířil k autu, které jsem teprve teď zaregistroval.
„Jdeme,“ potáhl mě Sergi.
Šel jsem za ním jako loutka. Měl jsem pocit, jako by se se mnou točil svět. Jako by mi někdo vyprázdnil hlavu, protože jsem nebyl schopen přijít na kloudnou myšlenku, proč to všechno. Co se vlastně stalo, že jsme tak najednou odešli. Že Alan najednou zmlknul a vyhodil nás z domu. Že Carson, který chtěl pokračovat v diskuzi, najednou beze slova odešel.
Celý ten náš náhlý odchod byl zvláštní. Jako by prostě někdo vypul televizi uprostřed filmu a řekl: ‚Jde se spát.‘
Nic z toho mi nedávalo smysl.
Co bylo v té obálce, že se situace tak náhle změnila? Kdo mu ji poslal?
Co donutilo Carsona tak najednou bez řečí odejít?
„Tak nasedni už,“ postrčil mě Sergi, když viděl, jak stále stojím a hledím na zavřené dveře, jako bych chtěl skrz ně vidět, co právě Alan dělá.
Nastrkal mě do auta a přisedl si ke mně. Carson už měl nastartováno a nervózně bubnoval prsty do volantu. Když klaply naše dveře, hned zamířil po té dokonalé příjezdové cestě ven.
V autě bylo ticho, že by se dalo krájet. Snad každý z nás měl své vlastní myšlenky, které se snažil dát dohromady. Pozoroval jsem své ruce složené na klíně, a přemýšlel, jestli je tohle opravdu konec. Pokud ano, stejně budu chtít pořádné vysvětlení, proč se to všechno stalo. Proč Timy, proč Carson, proč Alan... Co se stalo, že to Alan, podle Carsonových slov, i po tak dlouhé době nedokáže zapomenout.
Vyjeli jsme za bránu, která se za námi hned začala zavírat. Ještě jsem se ohlédl, ale Alanův dům teď vypadal jako nepropustná pevnost.
Ještě jsem se nestačil ani otočit zpátky, když náhle Carson dupnul na brzdu a skoro smykem zastavil u chodníku, těsně před nějakým autem.
Stejně jako Sergi a Carson, jsem se znovu otočil zadíval se dozadu.
Za námi stály dvě auta. Jedno z nich patřilo Carsonovi, a druhé…
Mělo stažené okénko u řidiče a Timy se nakláněl dovnitř. Když nás zaslechl, na moment pootočil hlavu, ještě něco řekl, a pak se narovnal, s hnědou obálkou v ruce, tak moc podobnou té, kterou držel předtím Alan.
Okénko řidiče se zavřelo, a po další vteřině se auto kolem nás rozjelo pryč.
Nenápadné auto, s jedním člověkem vevnitř. Měl na hlavě kšiltovku, která mu částečně zakrývala tvář. Než zrychlil, zvedl hlavu a na moment ke mně pohlédl.
Naše pohledy se střetly...
Možná se mi zdálo, že se na mě usmál, ale rozhodně jsem byl v šoku. Normen nepatrně pokývnul hlavou, než sešlápnul plyn, aby nám vzápětí zmizel z dohledu v ruchu velkoměsta.
Zaťukání na okénko mě probralo. Skoro jsem nadskočil, jak jsem se lekl.
Sergi mi stiskl ruku, abych se uklidnil, naklonil se ke mně a políbil mě na tvář.
„Za chvilku pojedeme,“ jen šeptnul.
„Říkal jsem ti, že tu nemáš chodit,“ Carson stáhl u sebe okýnko a zamračeně se zadíval na Timyho.
„Čekal jsem tady. A máte štěstí, že jste vyjeli. Už jsem se chystal, že půjdu dovnitř,“ zamračil se i Timy. „Myslíš si, že bych to nezvládl? Nebo, že by se stalo, kdo ví, co? Myslel jsem, že mi věř-“
„Je jedno, co si myslím!“ vyjel Carson o něco víc ostřeji. „Ale dobře víš, jaký Alan je, a co po tobě chce. Myslel jsem, že-“
„Tak dost!“ okřikl ho Timy.
Zarazil jsem se, když jsem ho viděl takhle vyjet na Carsona.
Ale na něho to zřejmě platilo, protože jen sevřel silně volant, až kůže pod jeho prsty zaskřípala, a vztekle otočil hlavu a díval se před sebe.
„Podívej se na mě, Carsi,“ ozval se Timy.
Ale ten nereagoval. Zatvrzele svíral volant, díval se dopředu, a já bych přísahal, že slyším, jak skřípe zubama.
„Jedu domů, tam si promluvíme. Nebudeme se dohadovat tady. Na to vážně nemám náladu,“ dodal ještě Timy.
Krátce se na nás podíval, pak se narovnal, a hned, bez dalšího slova, zamířil k druhému Carsonovu autu, s kterým přijel.
A zatímco my pořád stáli na místě, on nastoupil, nastartoval a brzy nám zmizel z dohledu.
„Carsone?“ ozval se Sergi a mírně se k němu naklonil, aby se na něho mohl blíž podívat.
„Carsi!“ dotkl se jeho ramene.
Carson sebou trhnul a Sergiho ruku odstrčil.
„Zabiju ho. Vážně ho jednou zabiju,“ zavrčel ještě, když jsme se konečně hnuli z místa.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: Slíbená přepsaná 24 kapitola je tady. Nevím, kdy přesně bude pokračování, a kolik bude ještě kapitol, ale konečně jsem se dokopala k tomu, abych pokračovala a dopsala tuhle sérii. Dle mého odhadu budou možná tak jedně nebo dvě kapitoly ještě určitě. Ale to přesně uvidím, až se do toho naplno zas pustím...
PS: prosím, vy, kdo jste četli původní 24 kapitolu a budete chtít napsat komentík, nesrovnávejte to s touhle novější verzí a ani to nezmiňujte, prosím. Jen by mi to vzalo chuť do dalšího psaní. ♥ ♥ ♥