Mám rád teplo. Ne horko, ne zimu, ale teplo. Takové to akorát, kdy se člověk cítí opravdu příjemně. Nepotí se, neklepe se zimou.
Občas se stane, že člověka z něčeho otřepe, přeběhne mu mráz po zádech, a pokud je to jen na okamžik, vzápětí na to zapomene.
Ale když je to něco, co zasáhne hluboko v srdci, potom se jen tak třást nepřestane.
Tak jako já teď...
I přesto, že jsem měl na sobě teplou bundu, klepal jsem se jako při zimnici. Seděl jsem na té studené dlažbě a nechápavě zíral na Francise, který se nade mnou skláněl.
„Kde jsi, prosím tě, zmizel?“
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Žádný dům na pláži, ale tmavá studená chodba mě obklopovala, a já se začal třást ještě víc.
„Vstaň, nebo se nachladíš,“ popadl mě za paže a donutil mě vstát z té studené země. „Pojď dovnitř.“
Odemkl dveře a bez milosti mě natlačil rovnou dovnitř.
„Kde jsi byl?“ vzal mi bundu a pověsil ji na ramínko.
Já byl stále mimo z toho snu. Kdyby na mě Francis nepromluvil, kdyby mě neprobudil, nebyl bych si jistý, co je sen a co realita.
Co to vlastně mělo znamenat? Dva sny v jednom dni, a v obou byl Alan mým přítelem, a já byl šťastný. Ale co víc mě děsí, je to, že jsem si v tom snu nedokázal vzpomenout na Sergiho. Proč vlastně? Jak si to mám vysvětlit? Znamená to snad, že je se Sergim konec? Že bych byl šťastnější s Alanem? Nebo je to právě naopak? A co Francis, který tady na mě mluví, zatímco já na něj jen zírám a nejsem schopen odpovědět? Ten se v mém snu neobjevil ani náznakem.
„Tak Jasi!“ drcnul do mě Franci, když jsem mu stále neodpovídal.
„No? Co?“ konečně jsem se vzpamatoval.
„Kde jsi byl? Pojď si sednout, udělám ti kafe nebo čaj, ať se zahřeješ,“ potáhl mě za ruku do obýváku a bylo mu jedno, že jsem se ani nevyzul.
„Dám si kávu,“ posadil jsem se a díval se, jak hned zamířil do kuchyně.
„Tak řekneš mi už konečně, kde jsi byl?“ zeptal se znovu, aniž by se na mě otočil.
Dal vařit vodu a začal chystat hrnky.
Nejspíš taky potřebuje kafe.
„No, byl jsem u Rosenberga,“ odpověděl jsem mu konečně na to, co ho jako jediné celou dobu zajímalo. „Vlastně, proč jsi mu řekl o té výpovědi? Říkal jsem ti, že to máš nechat být. Prosil jsem tě jen o to, abys mi to poslal. Nic víc.“
Francis odložil lžičku na talířek, zavřel dózu s kávou, a pak se teprve na mě otočil.
„Není ti to snad jasné?“ zeptal se mírně vyčítavě. „Říkal jsem ti, co k tobě cítím a chci ti pomoct. Nechci, abys svůj život zahodil jen tak.“
„Nic nezahazuji!“ zvýšil jsem mírně hlas.
Přestal jsem se opírat a narovnal se, jako bych chtěl po něm skočit. Upřeně jsem hleděl do jeho očí, i když jsem z nich na tu dálku nedokázal nic vyčíst.
„Prostě chci konečně mít klid! Nechci se už v ničem hrabat! Chci prostě odejít a žít znovu od začátku!“
Byl jsem nervózní. Protivný... Pořád jsem se třásl, jak jsem na té zemi prochladl, ale i nervy pracovaly.
„Jen jsi mi to tím ještě víc zkomplikoval!“
Francis na mě udiveně hleděl. Ještě nikdy jsem na něj nezvýšil hlas, a on z toho byl teď mírně v šoku. Kdyby neklapla konvice, když dovařila voda, nejspíš by stál bez hnutí ještě pěkně dlouho.
Zalil kávu, vzal hrnky a donesl je na stolek. Posadil se do křesla, nasypal si do své kávy tři lžičky cukru a pomalu to míchal. Celou dobu mlčel, jako by si to chtěl v hlavě srovnat. Nejspíš opravdu nepočítal s tím, že na něj takhle vyjedu.
„Nechtěl jsem ti to zkomplikovat, Jasi,“ promluvil si po pěti minutách vzájemného zírání. „Vážně jsem ti chtěl pomoct. Carson ti ublížil. Vyhodil tě a nechal tě bez jediného dolaru. Máš právo se bránit. Neprovedl jsi nic, co by ho opravňovalo takhle jednat. Nemůžeš to jen tak nechat. Jsou to tvé peníze, Jasone. Bojuj o ně. V té smlouvě je spousta trhlin, které se dají napadnout. A věř tomu, že to s dobrou pomocí určitě vyhraješ.“
„Spousta trhlin, říkáš? Jak to můžeš vědět? Jsi snad právník?“
Po téhle otázce se Francis zasekl. Asi jsem trefil do černého. Už tak jsem měl pocit, že mi v tom všem něco nehraje, a nejspíš jsem měl pravdu.
Opět na chvíli zavládlo ticho, které narušovalo jen jeho usrkávání horké kávy, zatímco já se té své ještě ani nedotkl. Pohlédl jsem k oknu, jako bych se s ním ani nechtěl bavit. Venku se zvedl vítr, který ohýbal vrchy stromů a strhával i ten zbytek listí, který se na nich ještě držel. Na okna dopadly první kapky. Leskly se v pouličním osvětlení jako diamanty, ale neměly dlouhého trvání, protože je vítr roztáhl po skleněné výplni, kde pak tvořili cestičky, které se různě propojovaly, avšak všechny měly jeden směr.
Zemská gravitace je mocná... Všechno jednou skončí na zemi...
„Omlouvám se, Jasi. Vážně jsem ti chtěl pomoct. Mluvil jsem se šéfem. Říkal, že ses s ním sešel na obědě, a že to přenechal svému právníkovi. Proto vím, že ta tvoje výpověď je napadnutelná.“
Ještě chvilku jsem se díval na ty stékající kapky, než jsem pomalu k Francisovi otočil hlavu.
„Neprosil jsem se o to,“ zamračil jsem se.
Tak on věděl, že jsem se sešel s Alanem, a přesto se mně zeptal, kde jsem byl?
„Proč to odmítáš? Proč prostě nechceš přijmout moji pomoc?“ položil konečně hrnek na stůl a mírně se nahnul dopředu, jako by mi chtěl být blíž. „Říkal jsem ti, že tě...“
„Neříkej to, Franci,“ zastavil jsem ho.
Vážně jsem to nechtěl slyšet. Ať už jsem to probíral x-krát a z jakékoliv strany, nedokázal jsem si představit, že bych ho mohl někdy milovat.
Snažil jsem sám sebe přesvědčit, že to půjde. Že to v pohodě zvládnu. Ale opravdu to nejde, i kdybych to měl jen předstírat.
„Je mi líto, že ti to musím říct,“ pokračoval jsem o něco tišším hlasem, který si však ale získal jeho plnou pozornost. „Ale odejdu. Chtěl jsem tu zůstat, než bych si něco našel, ale nedokážu to. Nechci ti dávat nějaké falešné naděje.“
Na potvrzení svých slov jsem se postavil a rovnou zamířil do ložnice. Nechal jsem šokovaného Francise v obýváku, zatímco jsem si vytáhl kabelu a začal si do ní balit své věci. Mé balení netrvalo dlouho. Moc věcí jsem neměl, a tak jsem je za chvíli naskládal do tašky a nahoru nastrkal svých pár krámů z už bývalé práce, co mi donesl Timy. Zatáhl jsem zip, zvedl kabelu ze země a šel do předsíně.
Teprve, když jsem vzal do ruky bundu, abych se oblékl, se Francis vzpamatoval.
Vystřelil ze svého křesla rovnou za mnou a popadl mě za ruku, aby mě zastavil.
„Nechoď nikam. Zůstaň tu. Slíbil jsem ti přece, že-“
„Pusť mě. Už jsem se rozhodl,“ chtěl jsem se mu vyškubnout, ale on mě držel jak ve svěráku.
„Děkuji ti za všechno, co jsi pro mne udělal, ale nezůstanu tady. Nemiluji tě, a nechci, aby sis myslel, že někdy by to snad mohlo vyjít.“
Výraz ve Francisově tváři byl v tuhle chvíli nečitelný. Díval jsem se mu do očí, když jsem mu to všechno říkal, ale on nehnul ani brvou. Nebyl zklamaný, nebyl smutný, nebyl rozladěný, a snad ani rozzlobený. Jako by se ho nic z toho netýkalo.
Chlad. To jediné mi teď přišlo na mysl, když jsem ho tak viděl.
„Kam chceš jít? Zůstaň aspoň do rána,“ o něco víc mou ruku sevřel.
„Nevím ještě kam půjdu, ale nemusíš se o mě bát. Nejsem už ten rozklepaný ratlík, co jen stáhne ocas mezi nohy a čeká, až mu někdo připraví pelíšek.“
„Změnil ses, Jasi,“ povzdechl si Francis.
Ale neznělo mi to jako zklamané povzdechnutí. Bylo to spíš jako suché konstatování, že je něco jinak, než mělo být. Že to všechno, co doposud dělal, bylo pro Jasiho, který jen brečel, krčil se, všeho se bál.
„A to je špatně?“ nedalo mi, abych se nezeptal.
Francis na mě chvíli hleděl, ale nakonec mě bez odpovědi pustil a odstoupil o krok. Natáhl se pro bundu a oblékl si ji.
„Kam chceš odvézt?“ sebral klíče od auta a začal se obouvat.
„Nechci, abys mě někam odvážel. Chci si to prostě zařídit sám, i kdybych měl jet třeba vlakem. To je mi jedno. Ještě jednou ti za všechno děkuji, Francisi. Vážně jsi mi ze začátku hodně pomohl. A já ti za to jsem vděčný. Ale i tak se chci zeptat... Opravdu to bylo proto, že mě miluješ?“
Touhle poslední otázkou jsem Francise dokonale šokoval. Možná počítal s tím, že se ho nic takového nezeptám, že je mi všechno jasné, zvlášť, když mi to několikrát zopakoval. Ale já... Já začal mít pochybnosti.
„Psychologická válka...“ povzdechl jsem si skoro neslyšně.
„Co? Nerozuměl jsem ti,“ probral se konečně Francis, aniž by mi odpověděl i na tuhle předchozí otázku.
„Víš, chtěl jsi, abych tu s tebou bydlel, ale ani jsi mi nedal klíč. Tohle je věc, kterou bych udělal jako první, kdybych někoho opravdu miloval a chtěl, aby zůstal se mnou,“ přiložil jsem volnou ruku na hruď, kde mi pod oblečením na řetízku visely dva klíče od Sergiho domu.
Otevřel jsem dveře a vyšel na chodbu.
„Ale i tak... Ještě jednou moc děkuji.“
Prošel jsem tou tmavou a chladnou chodbou, aniž bych se na Francise jedinkrát otočil. Šel jsem dolů po schodech a naslouchal, jestli uslyším jeho kroky. Ale bylo naprosté ticho. Dokonce už ani ten pes neštěkal a televize nehrála. Neslyšel jsem ani klapnutí jeho dveří.
Na moment jsem se dole ještě zastavil a odložil kabelu na zem. Vytáhl jsem telefon, napsal jednu krátkou zprávu, a hned ho strčil zpátky do kapsy, aniž bych si počkal na odpověď. Zapnul jsem si bundu až ke krku, hodil kabelu zpátky na rameno a pak vyšel ven...
Přivítal mě prudký studený vítr, který hned rozhodil mé vlasy do všech stran.
Možná bych měl začít uvažovat o čepici...
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Ulice se pomalu vyprazdňovala s tím, jak se nachýlil pozdní večer. Kdyby bylo léto, stále by to tu žilo víc než v tomhle ročním období. Teď, kdo mohl, byl raději zalezlý doma, schovaný před tím nepříjemným chladem. Sychravé počasí člověka provázelo na každém kroku a umocňovalo špatné nálady. A když se mrholení pomalu změnilo v nepříjemný studený déšť, byla už ulice skoro prázdná. Všechno bylo během chvilky mokré a házelo odlesky od světla, které poskytovalo veřejné osvětlení. Listí, které předtím rozfoukal silný vítr, teď bylo mokré a tvořilo barevné variace na cestách, chodnících i autech, které vypadaly, jako by jim tím příroda poskytla přikrývku.
Když jsem pohlédl vzhůru, viděl jsem jen těžké černé mraky, které zakrývaly úplně celé nebe, že nebyla vidět jedna jediná hvězda, ani měsíc.
I přesto, že tohle roční období velice těžko snáším, tentokrát to bylo jiné. Oblečení na mě vlhlo a já přesto byl klidný. Cítil jsem se uvolněně... Jako by právě odchod od Francise ukončil tohle mé trápení, i když jsem věděl, že to ještě neskončilo.
V kapse mi zapípala sms-ka, ale já přesto mobil nevytáhnul. Tušil jsem, co v ní bude. Ale nechtěl jsem, aby kdokoliv měnil mé rozhodnutí.
Trvá to... Všechno tohle trvá strašně dlouho, a já už to chci co nejdříve ukončit. Cítím se teď sice lépe, silnější, o něco málo klidnější, ale tuším, že mě nejspíš ještě čekají těžké chvíle... Ale čím dříve se to rozlouskne, tím dříve všechno mé trápení skončí.
Prošel jsem ulicí až na konec, kde na rohu byla útulná restaurace. Bylo to na dohled k Francisově bytu, tak jsem tam jsem zamířil jako první, abych ještě víc nepromokl. Potřeboval jsem se trochu uklidnit, protože mě přeci jen tenhle odchod od Francise nenechal úplně klidným. Vešel jsem dovnitř a usadil se u stolu pro dva. Byl skrytý za květinovou stěnou a já se tu cítil tak nějak chráněný od okolních vlivů. U Francise jsem se kávy prakticky skoro vůbec nedotkl, tak jsem si hned jednu objednal. Mohl jsem tak v klidu popíjet ten horký černý nápoj, a přemýšlet nad svým dalším postupem.
Měl jsem toho v hlavě spoustu. A byla pravda, že jsem některé věci ani pořádně nedomyslel. Prostě jsem jednal impulsivně, a u mě to nebývá obvyklé. Většinou sebou nechávám manipulovat, nebo nad věcmi přemýšlím zbytečně moc dlouho, a pak dopadnou jinak, než chci, protože jsem se včas nerozhoupal. Možná tohle je moje skrytá vlastnost, kterou jsem vždy potlačoval, protože bylo jednodušší nechat ostatní rozhodovat za mne... Impulsivní u nás vždycky byla moje sestra, ale ta uměla i velmi rychle uvažovat, rozhodnout se nad dalšími kroky, taktizovat a nenechat se rozhodit žádnými nečekanými maličkostmi.
Možná je na čase, abych se to naučil i já...
Díval jsem se do hrnku, ve kterém jsem už delší dobu míchal lžičkou stále dokola, jako bych chtěl v jeho dně vydřít díru, a zapomněl jsem zcela na okolní svět. Asi bych tak seděl ještě pěkně dlouho, kdyby mě něco náhle nevyrušilo.
Trhnul jsem sebou, když se na stole najednou objevil talířek s dezertem.
„S tím to studené kafe bude lepší,“ ozval se mužský hlas.
Už jsem ho někde slyšel...
Když jsem konečně zvedl hlavu, podíval se na příchozího, a hned mi bylo jasné odkud ho znám.
„No... Normen?“ vydechl jsem překvapeně, ale současně se ve mně všechno hned sevřelo.
Co po mně zase chce? Už jednou mě poctil svou návštěvou, a vůbec se mi nelíbila. Dobře si pamatuji, jak mě upozornil na to, že má od Breda sice nakázané, aby se mi nic nestalo, ale on je jiného názoru.
Usadil se naproti mně jako nějaký dobrý kámoš. Ani si nesvlékl svůj černý kabát, na který mu z vlhkých vlasů kapala voda z deště, který stále neustával. Opřel se lokty o stůl, podepřel si bradu a upřeně se na mě díval. Dlouho bylo ticho. Nic neřekl, a ani já jsem neměl odvahu se na cokoliv zeptat.
„Nebudeš?“ promluvil náhle, až jsem se lekl.
Přitáhl si talířek s dezertem k sobě a začal ho pomalu jíst. Systematicky odkrajoval vidličkou kousky, které byly skoro nachlup stejně velké. Jako by na tom zákusku měl namalované přesně odměřené čáry.
Díval jsem se na něj a čekal, kdy konečně řekne, proč za mnou přišel. Docela jsem zapomněl i na to své kafe, které už bylo skoro studené. Tak těžkou mlčenlivou chvíli jsem už dlouho s nikým neměl. Bylo cítit napětí, a on si to evidentně užíval.
Vidlička cinkla, když ji konečně odložil a talířek posunul na kraj stolu.
„Bylo to vážně dobré,“ otřel si ústa ubrouskem.
Zmačkal ho do malé kuličky a přidal ho na talířek k vidličce. Počkal, až servírka nádobí odnese, a pak si znovu položil ruce na stůl. Tentokrát si už ale nepodepřel bradu, jako předtím.
„Žádné otázky?“ nahnul se přes stůl víc ke mně a zahleděl se mi do očí.
„Nevím, na co bych se měl ptát, kromě toho, proč jste tady,“ usrkl jsem si konečně kávy.
Zašklebil jsem se. Studené kafe opravdu nemám rád, a rozhodně to nezahřeje. Podíval jsem se vedle sebe, kde na druhé židli ležela má bunda, a chvilku přemýšlel, jestli si ji mám obléct. Ale ten třes, který prostupoval mým tělem, rozhodně nebyl ze zimy. V restauraci bylo dost teplo na to, abych se zahřál i bez horkého nápoje.
„Alan Rosenberg... Carson Walsh... Francois Dimont... možná by se ještě někdo našel. Když se neptáš ty, budu se ptát já. Co mají ti tři společného?“
Šokovaně jsem na něj hleděl, když všechny tři postupně vyjmenoval, ale okamžitě jsem nad tím začal uvažovat.
„Znají mě.“
„Rozdíl je v tom,“ zvedl ukazováček, jako by chtěl na to dát důraz, „jak dlouho tě znají. Rosenberga jsi potkal teprve nedávno. Takže znovu... Co mají ti tři společného?“
Zřejmě půjde o něco jiného. Něco z minulosti.
„Možná bych se měl zeptat jinak. Co mají společného Walsh a Rosenberg?“
Tak teď už mi zamíchal hlavu ještě víc.
„Další otázka. Proč ty?“
„Já? Co, proč já?“ nechápal jsem.
Co můžu s nimi mít společného já, když Carsona znám už dlouho a Alana teprve pár dní?
„Proč tady jsi?“ konečně jsem položil otázku i já.
Došlo mi konečně, že se tu objevil zničehonic. Náhle jsem měl pocit, jako by mně...
„Sledoval jsem tě,“ dopověděl za mě mou myšlenku.
„Proč?“
„Už jsem ti to říkal. Požádal mě o to Bred. A kdyby to neudělal, šel bych do toho sám. Nesnesu, když se jeho jméno propírá veřejně v novinách. Není to člověk, který by si tohle zasloužil. Chce mít svůj klid. Zažil si toho za svůj živost dost na to, aby ho ještě otravovali nějací novináři.“
„To mě mrzí,“ řekl jsem upřímně a sklonil jsem hlavu. „Vážně je mi líto, že ho do toho zamíchali. Chtěl mi jen pomoct. Jen mě odvezl do hotelu, protože jsem zabloudil. Nic víc.“
„Vím. A Breda znám moc dobře, abych věděl, že to, co o něm píšou, je lež,“ pokýval Normen hlavou, jako by byl spokojený s mou odpovědí.
Na chvíli jsme se znovu odmlčeli. To, když přišla servírka, jestli si něco ještě budeme objednávat. Odmítl jsem, že káva mi stačí, a Normen také, s tím, že ji poděkoval za vynikající dezert. Usmál se na ni, až se začervenala. Když odcházela, ještě se za ní otočil a dobře si ji s výmluvným úsměvem prohlédl.
„Je vážně hezká. Možná na večer změním plány,“ usmál se na ni znovu, když ji to nedalo a podívala se od baru k nám. „Poslední dobou se kolem mě nějak moc motají... no... takoví jako ty. Nejspíš vás přitahuji jako magnet, ale já mám rád holky, víš? A tahleta za to opravdu stojí. Tak popojedem.“
Normen si mluvil spíš pro sebe. I když řekl: takoví, jako ty, nezdálo se, že by měl vůči gayům nějaké výhrady. To by Bred nebyl jeho dobrý přítel, podle toho, co říkal.
Konečně si přestal prohlížet servírku a otočil se zpátky ke mně.
„Přemýšlel jsi někdy o tom, jak funguje příroda? Jak je to mezi zvířaty? Kdo přežije, a kdo nemá dlouhého žití? Predátoři, lovci, kořist... I když si říkáme homo sapiens, chováme se stejně jako ta zvířata. Přežije nejsilnější. Využívají těch slabých, protože na tom oni-“
Jeho proslov přerušilo zvonění jeho mobilu. Hned ho vytáhl z kapsy.
„Slyším... Rozumím...“
Víc toho neřekl a telefon zase schoval zpátky.
„Napovím ti,“ zvedl se, a ještě se ke mně naklonil, když se oběma rukama opřel o desku stolu. „Boj o teritorium... nejslabší článek... Přemýšlej, a hlavně, ať už chceš udělat cokoliv, neudělej nějakou kravinu.“
Nečekal, až na to něco řeknu. Nenápadně se rozhlédl kolem sebe a vzápětí rychlým krokem odešel k baru. Tam se zastavil, a jako by byl běžný host, který tu už nějakou dobu seděl, ležérně se o něj opřel a začal se bavit servírkou.
Proč mám pocit, že toho Normen ví daleko víc, než mi naznačil? Vždyť mi vlastně ani neřekl nic konkrétního, a přesto cítím, že ví o všem, co se kolem mě děje. A on si tak najednou uprostřed hovoru odejde, aby mohl sbalit servírku, a mě tu nechá tápat...
Šokovaně jsem na něj hleděl, jak si tam tak povídají, a nic z toho, co mi řekl, jsem nechápal. V hlavě mi to jelo na plné obrátky, ale zatím mi nic do sebe nezapadalo. Už kolikrát jsem přemýšlel o tom, že dravci žijí i mezi lidmi. Ale nikdy mi nedošlo, že by to mohlo mít něco společného se mnou. V jeden moment se Normen zadíval do zrcadla za barem, a hned na to se celý pootočil, jako by nechtěl, aby někdo viděl, jak vypadá. Jako by chtěl zůstat neviditelný pro toho, kdo právě vcházel.
Už jsem vstával, že půjdu za ním, aby mi vysvětlil to, co mi tu naznačoval, když jsem se zarazil uprostřed pohybu.
Alan Rosenberg...
Vešel dovnitř tak sebevědomě, jako by mu to tu patřilo. Všechno ztichlo a pohledy přítomných se upřely jen na něj. Jako by se zastavil čas, a on byl středem všeho vesmíru. Byl dokonalý ve všem. Dokonce i teď vypadal, jako by k nám vypadl z nějakého nobl časopisu.
Zůstal stát uprostřed restaurace a rozhlédl se kolem sebe. Když jeho pohled spočinul na mé maličkosti, spokojeně se usmál a vykročil rovnou ke mně.
„Jasone,“ pozvedl ruce, jako by mě chtěl obejmout. „Jsem rád, že jsem tě našel.“
Nohy mi podklesly, a já znovu dosedl na židli.
„Hledal jsi mě?“ šokovaně jsem na něj hleděl.
V klidu došel až k mému stolu a usedl na židli, na které před chvílí seděl Normen. Ohlédl jsem se k baru, ale ten už tam nebyl. Jen servírka zasněně hleděla ke dveřím.
„Měl jsem o tebe starost, tak jsem zavolal Francisovi, jestli jsi v pořádku dorazil domů, a on mi řekl, že ses sbalil a odešel. Byl z toho trochu nesvůj. Byl jsem zrovna poblíž, tak jsem si říkal, že se po tobě porozhlédnu a měl jsem štěstí,“ zeširoka se usmál.
Dravec... kořist...
„Proč jsi odešel od Francise?“ bavil se se mnou dál, jako bychom byli nejlepší přátelé. „Máš kde bydlet, nebo ses chtěl ubytovat v hotelu? Můžeš jít ke mně. Víš, že jsem říkal, že ti rád pomohu.“
Opřel se o stůl stejně jako předtím Normen, a naklonil se až ke mně.
„Objednám něco k jídlu, a mezitím mi můžeš říct, jak ses rozhodl,“ mávl na servírku.
„Nemusíš. Nemám hlad,“ odmítl jsem jeho nabídku, která vlastně ani nabídkou nebyla.
Bylo to, jako by řekl: „Tu máš a jez“.
„Dobře, tak něco k pití?“
Jen jsem ukázal na svou nedopitou kávu.
Alan se jen pousmál, a když došla servírka, objednal pro nás džus.
„Aspoň ten, co?“ přisunul po chvíli sklenici přede mne. „Volal mi právník. Pečlivě prostudoval tvoji pracovní smlouvu a říkal, že má pocit, jako by tam něco chybělo. Nemáš k tomu ještě něco? Nějaký dodatek?“
Na moment jsem se zamyslel. Když jsem tu smlouvu hledal, jen jsem zběžně prolistoval všechny papíry a nekontroloval, jestli jsem vzal úplně všechno. Pamatuji si, když jsem ji tenkrát u Carsona podepisoval, že toho bylo víc, a mě trvalo docela dlouhou chvíli, než jsem ji celou přečetl.
„Podívám se. Mám všechno s sebou,“ sklonil jsem se ke kabeli, která ležela u mé nohy, a chvilku se v ní přehraboval.
Vytáhl jsem složky, ve kterých jsem měl různé papíry a položil ji na stůl. Zdálo se mi, jako by se Alan nahnul, aby viděl, co dělám, ale když jsem se narovnal, on právě pokládal svou sklenici na stůl a pohodlně se opřel.
Otvíral jsem jednotlivé složky a prohlížel si všechno, co jsem v nich měl. Někde uprostřed toho všeho jsem to našel. Opravdu... Dodatek ke smlouvě. Úplně jsem na něho zapomněl. Hned jsem ho posunul před Alana, a ostatní papíry opět schoval do tašky.
Mlčky jsem se díval, jak si Alan to tiše pročítá a mezitím upíjí svůj džus. Když jsem se na něj tak díval, nakonec i já sáhnul po své sklenici a napil se. Snad to bylo podvědomě, nebo jsem měl opravdu žízeň... Ale to, co dělal Alan, tak nějak nutilo ostatní dělat to samé. Jako by už jen svými pohyby a pohledy přikazoval, co mají dělat...
„Měl pravdu. Tohleto,“ položil papír na stůl a poklepal prstem doprostřed textu, „je docela důležité. Je dobře, že jsi to neztratil.“
Znovu se napil ze svého džusu, a já automaticky udělal to samé. Moje nedopitá káva nakonec zůstala netknutá. Jako by tam ani nebyla.
Sledoval jsem Alana, jak dočítá i zbývající část dodatku. Nechápal jsem, co mu na tom čtení trvá tak dlouho. Vážně si s tím dával na čas, jako by si chtěl několikrát ověřit každé písmeno. Jen občas ke mně na moment zvedl pohled, ale vzápětí měl zase hlavu skloněnou a četl dál.
V restauraci to postupně utichalo, jak ubývalo hostů, a já to ticho najednou začínal vnímat víc než před chvílí. Jako bychom tu zůstali úplně sami. Překvapilo mě, když jsem se zívnutím pohlédl na hodinky, a ty ukazovaly už něco po desáté. Ani jsem si neuvědomil, jak dlouho už tu sedím. Vážně na mě začala padat únava. Ale co se divit. Bylo už dost pozdě večer.
„Měl bych jít. Potřebuji se ubytovat,“ znovu jsem zívnul a stáhnul si rukáv zpátky přes zápěstí.
Protřel jsem si oči, které mě únavou začaly mírně štípat, a postupně mi těžkla víčka.
„Vidím, že jsi hodně unavený. Můžeš přespat u mě,“ vložil Alan konečně dodatek do složky.
Konečně se mi začal věnovat naplno. S úsměvem se na mě díval, jak se snažím potlačit své zívnutí a protírám si oči.
„Ne, děkuji,“ odmítl jsem a natáhl jsem se pro bundu.
Měl jsem pocit, jako by mé tělo těžklo s tím, jak jsem se cítil čím dál víc unavenější a ospalejší. Sevřel jsem tu bundu, která ještě byla navlhlá od deště a postavil jsem se. Pomalu, jako by mi někdo držel ruce za zápěstí, nebo jako by mi na ně někdo zavěsil těžká závaží, jsem se začal oblékat.
Pohlédl jsem k Alanovi. Něco říkal, ale nějak se mi jeho hlas zcela utlumil. Ztrácel se mi, jako by se ode mne vzdaloval, ale přitom stál tak blízko mě.
„Je... tu... ticho,“ řekl jsem ztěžka, protože i to mluvení mi začínalo dělat problém. „Jsem un...unave...ný...“
Rozhlédl jsem se kolem. Všechno se mi najednou rozmazalo. Servírka, bar, stoly, i ta květinová stěna za Alanem. Vážně jsem byl ospalý. Únava na mě přišla tak rychle, že jsem ani nepostřehl, kdy se změnila v ospalost, a ta na mě zaútočila plnou silou. Natáhl jsem se ke stolu, abych se napil toho studeného džusu a trochu se vzpamatoval. Ale v tu chvíli se všechno slilo do jednolité šmouhy.
Pohltila mě jako nějaký obrovský predátor, kterému stačilo jen doširoka otevřít svou tlamu...