Hotel v zapadlé uličce…
Ospalá recepční, která se na nového příchozího dívá, jak na otravný hmyz, který ji ruší při večerním spánku…
Oprýskané dveře, starší nábytek, skoro opadaná malba. Umělé kytky v kýčovitých stojanech, malé lampy vydávající blikavé bledé světlo… Pokoje jen s nejnutnějším vybavením, za který zaplatíte jen pár drobných. Noční návštěvníci vylézající ze škvír a v tom tichu jde slyšet i škrábání jejich krátkých nožiček, když přebíhají po papíru, na kterém se dočtete řád tohoto bohem zapomenutého místa.
Deprese na mě padá ještě víc.
Zachumlaný do deky a opřený o studenou zeď. Stále mi je zima, i když jsem pod střechou.
Měl bych se jít umýt, ale…
Dlouhá tmavá chodba a na konci ní teplá voda…Studené kachle sprchového koutu, kde se člověk potká s dalšími nešťastníky, jako jsem já. Plíseň, která číhá v každém koutu, útočí na citlivý nos a čeká kdy se může přilepit na bosou nohu, aby dalšímu návštěvníkovi, lačnícímu po čistotě, nakonec přinesla jen problémy.
Na co se namáhat…
Není nikdo, kdo by mi řekl: Osprchuj se. Mám rád tvou vůni, když jsi čerstvě okoupaný…
Nejsem schopen se přestat třást. Chybí mi tvé teplo… Tvé ruce, které by mne svlékly z oblečení navlhlého podzimním mrholením. Chybí mi tvé tělo, které by mne zahřálo.
Proč se to muselo stát? Co mám dělat? Kde mám začít?
Seděl jsem tak snad dvě tři hodiny. Kdyby bylo léto, nejspíš by za chvíli začalo svítat.
Ale tohle roční období mě okrádá nejen o energii a dobrou náladu… Okrádá mě i denní světlo, kdy černé myšlenky jsou o něco bledší a já s nimi přežívám do dalšího večera, očekávajíc znovu tu pochmurnou náladu.
Díval jsem se před sebe a pozoroval stíny, které se chvílemi protáhly do ztracena, obešly svou trasu po stěně a zase zmizely, když projíždějící auto zabočilo do další ulice.
Když jsem už nemohl plakat, když už slzy došly, konečně jsem se pohnul.
Shodil jsem ze sebe deku a svlékl jsem vlhké oblečení. Zahrabal jsem v tašce a po paměti jsem vytáhl teplou mikinu a tepláky.
Snad omylem mi Sergi vyhodil s mými věcmi i tuhle svoji mikinu. Chvíli jsem se na ní díval, mačkal ji v ruce, přitiskl si ji k obličeji… Voněla jako on.
Znovu mi zvlhly oči. Rychle jsem si ji raději oblékl, abych na to nemyslel, ale nevzal jsem si nic jiného.
Aspoň tak chci být s tebou. Mám kousek tebe…
Vrátil jsem se do té studené postele a zabalil se znovu do peřiny. Už mi nebyla taková zima, přesto, jsem se nepřestával třást. Bolel mě žaludek, kdykoliv jsem i vzpomněl, proč jsem vlastně tady.
Sám…
Oči se mi zavřely, když tma venku bledla. Byl jsem unavený, ale spánek, který nastoupil, nebyl z těch, který by pomohl od bolesti. Neodpočinul jsem si. Záblesky vzpomínek se slily v jeden sen, při kterém mi začaly stékat kapičky potu po spáncích. Nelíbilo se mi to, ale nedokázal jsem se vzbudit.
Ta velká bolest ze ztráty mě stále pronásledovala…
Jak rád jsem přivítal to násilné probuzení.
Telefon, odložený na stolku, začal zvonit. Někdo byl neodbytný a za každou cenu chtěl jeho majitele donutit k tomu, aby ho zvednul.
Když jsem si to konečně uvědomil, vyletěl jsem z postele s nadějí, že mi volá Sergi.
S roztřesenýma rukama jsem telefon popadl, ale…
Jaké bylo mé zklamání, když se na displeji ukázalo jiné jméno.
Vypl jsem ho a hodil na postel. Nechtěl jsem vidět ani ten telefon. Jenže Francis byl vytrvalý. Během chvilky znovu vytočil mé číslo…
Opakovalo se to ještě dvakrát, než jsem rezignoval.
„Co je?“ zeptal jsem se, jen co jsem konečně přijal hovor.
„Kde jsi?“
„Proč? Nechci teď s nikým mluvit. Ahoj…“
„Počkej!“ křikl do telefonu v momentě, kdy jsem ho chtěl vypnout. „Slyšel jsem, co se stalo. Přijdu za tebou Řekni mi, kde jsi.“
„V hotelu ´Na dvanácté´,“ povzdechl jsem si. „Ale nechci, abys-“
Neposlouchal. Ozvalo se jen cvaknutí, když vypnul telefon.
„NECHOD SEM. VAZNE NEMAM NA NIKOHO NALADU. CHCI BYT SAM.“
Odeslal jsem mu zprávu, odložil telefon a znovu se uložil ke spánku.
Snad se mi podaří usnout. Chci tohle všechno zaspat. Možná se jednou probudím a zjistím, že tohle všechno je jen ten blbý sen, který mi před chvílí Francis přerušil.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych se ujistil, že jsem stále v tom samém pokoji, v zapadlé ulici, kde za den projde sotva tak pět lidí.
„Jasone!“
Trhnul jsem sebou, když jsem zaslechl své jméno. Vážně jsem nakonec usnul…
„Jasone!“
Dejte mi všichni pokoj!
„Jasone, otevři!“ ozvalo se už i bouchání na dveře.
Nechci s nikým mluvit.
„Jasone, jestli neotevřeš, půjdu na recepci, a řeknu jim, že se chceš zabít!“
Klidně bych to teď udělal, stejně šlo všechno do háje…
„Jasone, tak slyšíš?“ Francis se na moment odmlčel. „Jak chceš Jdu to nahlásit…“ dodal po chvilce ticha.
Donutil mě vstát. Nechtěl jsem teď cokoliv vysvětlovat. Nechtěl jsem, aby mě vyhodili z jediného místa, které mě pro teď přijalo, aniž bych musel něco vysvětlovat.
Nestihl jsem ani odstoupit ode dveří, když jsem odemkl, a už jsem byl v objetí silných paží.
„Proč jsi mi nezavolal?“ držel mě pevně, aniž by se pohnul z místa.
„Nechtěl jsem tě…“
Rozbrečel jsem se. Přitiskl jsem se na něj a brečel mu na rameno jako malé děcko.
Francis jen kopnul do dveří, aby se zavřely a ten tlustý chlápek, který se chystal na ranní sprchu, nenakukoval do mého pokoje.
Stáli jsme tak dlouho. Jen mě držel, hladil po zádech a čekal, až se uklidním.
„Obleč se, půjdeš ke mně,“ řekl asi po další půlhodině, když už se nemohl dívat na to, jak jen sedím, dívám se nepřítomně před sebe a nejsem schopen vysvětlit, proč se to vlastně stalo.
Dal mi jasný rozkaz…
Nikdy jsem o něm neuvažoval jako o někom, kdo by mi byl v takovou chvíli nápomocný.
Znal jsem ho už delší dobu. Byli jsme dobří kamarádi. Vždycky se usmíval a nikdy mi neřekl křivého slova.
„Dáš se u mě do pořádku a pak mi konečně řekneš, co se stalo. Proč tě vlastně Sergi vyhodil.“
Donutil mě obléct a sbalil mi kabelu. Vytáhl mě za ruku z pokoje a nepustil ji ani, když mě na recepci odhlašoval a platil můj nocleh.
Nacpal mě do svého auta, zapnul mi pás a zabouchl dveře. Nastoupil a rozjel k sobě.
Já po celou dobu jen mlčel. Byl jsem apatický ke všemu…
Nezajímalo mě nic, co se kolem mne děje. Bylo mi jedno že mě musel doslova vytáhnout z auta a dovést do svého bytu.
„Nachystám ti vanu, Potřebuješ se pořádně umýt,“ pokrčil nos, když mi sundal bundu a strkal mě do obýváku.
Ani jsem se neposadil. Jen jsem stál a díval se před sebe do jednoho místa.
Slyšel jsem, jak jde do koupelny a napouští vanu.
A já v tuhle chvíli byl opět sám. Bylo mi jedno, že je vedle. Nebyl tu ten, koho jsem chtěl nejvíc.
Apatie zmizela. S uvědoměním si, že je nejspíš opravdu konec, nastoupila bolest. Silná bolest, kterou ještě víc živil pocit, že to bez Sergiho nezvládnu.
Miluji ho… Miluji ho tak moc, že nejsem schopen bez něj ani dýchat.
Nedokážu bez něj žít…
„Nachystám ti ještě postel, jdi se zatím vykoupat!“ ozvalo se zavolání z předsíně.
Ano… Chci spát. Chci usnout a už se nikdy nevzbudit. Jen jediný člověk by mě mohl z toho špatného snu probrat. Ale on…
Udělal jsem jeden krok… pak druhý… a další…
Zastavil jsem se u baru a vytáhl první láhev, která mi přišla pod ruku.
Chci to zaspat… Chci, aby ta bolest přešla…
Zavřel jsem se v koupelně. Otevřel jsem lékárničku, kterou měl Francis, kdo ví proč, právě tady. Vytáhl jsem všechno, co v ní měl. Vlezl jsem si do vany tak, jak jsem byl.
Na co se svlékat. Chci být se Sergim, až do poslední chvíle, i když je to jen jeho mikina.
Poloprázdná láhev dopadla na zem, mezi odhozené krabičky.
Bude se mi o něm zdát? Bude to pěkný sen? Sergi… Ani nevíš, jak moc tě miluji. Tak moc, že bez tebe nedokážu žít…
„Jasone! Jasone!“
To není Sergi… To není jeho hlas.
„Jasone!!!“
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: stále stejně depresivní pokračování.... :) ALE - není ještě konec...