Čím jsem si to zasloužil?
Jsem vážně tak hloupý, naivní, nebo… Co vlastně jsem? Zůstal jsem opět sám, bez něj. Chtěl jsem s ním mluvit. Opravdu chtěl. Potřeboval jsem vědět, že bude všechno v pořádku. Chtěl jsem jeho podporu. A nakonec…
Nenechal mě mluvit. Odešel… A Carson… Chladnější přístup jsem u něj ještě nikdy neviděl.
Všechno se ve mně svíralo. Bolelo mě to u srdce. Na tohle jsem vážně nebyl připravený. A proč mě to tak vzalo? Protože jsem…
NAIVNÍ…
Nechal jsem se vtáhnout do něčeho, o čem jsem měl od začátku pochybnosti. Leon mi jasně řekl, že mě už nechce a mě se ulevilo, i když jeho proslov k mé osobě byl plný jedovatých slov. Ale ta úleva netrvala dlouho.
Francis…
Proč to udělal právě tady? Proč jsem ho hned neodstrčil? Neměl jsem mu dovolit, aby se mě dotkl, byť jedním jediným prstem. Jak mám teď vysvětlit Sergimu, že to není tak, jak to vypadalo? A budu mít vůbec ještě někdy možnost, abych s ním mohl mluvit?
„Odevzdejte mi kartu, pane Parkere. Vaše věci nechám sbalit a přivézt na adresu, kterou si řeknete,“ natáhl ke mně Carson ruku, a s ochrankou za zády čekal, až se konečně pohnu.
Stále jsem se na něj v šoku díval. Nebyl jsem schopen pobrat to, jak se najednou jeho chování změnilo. Jako mávnutím proutku. Pomalu, jako bych doufal, že se mezitím Cars rozmyslí, jsem sundával kartu z krku, a ještě pomaleji jsem mu ji podával.
Nerozmyslel si to. Okamžitě po ní chňapl, až škrtnul nehty o mou dlaň, a druhou ruku natáhl k Francisovi.
„Ty taky…“
I Francis si sundal z krku přístupovou kartu určenou pro návštěvy a podal mu ji. Podmračeným pohledem se díval na Carsona, a já měl v tu chvíli pocit, že po něm snad chce i skočit. Ale pohled na ty dva vysoké chlápky za Carsonovými zády, ho zastavil.
„Nechápu vaše chování,“ přeci jen nakonec promluvil. „Jason vám řekl, že to tak není, ale vy oba přesto…“ rozčíleně mlaskl a pak pokračoval. „Kdyby Sergi Jasona opravdu miloval, nikdy by nedopustil to, co se stalo. Já, na jeho místě, bych ho nikdy nevyhodil. Nechal ho samotného na ulici, uprostřed noci a nezajímal se o to, kam vlastně půjde. Nebýt mně, už by tady Jason nebyl. To kvůli němu spolykal celou lékárničku, a vy se tu oba chováte jako malé uražené děcka, kterým někdo sebral lízátko. Měl jsem pravdu, když jsem si myslel, že vám na Jasonovi vůbec nezáleží. Byl pro tebe jen dojná kráva. Nic víc.“
Carson nechal Francise mluvit. Nepřerušil ho ani jednou, i když se místy zdálo, že nemá daleko k tomu, aby bouchnul jako kamna plné sazí. Mlčky ho poslouchal a když Francis skočil svůj proslov, jen odstoupil bokem a ukázal na nás.
„Odveďte pány ven.“
„Carsone, prosím…“ špitnul jsem, když se ochranka pohnula směrem k nám.
„Pravda je, že klienti nechtějí mít nic společného s někým, kdo plní titulní strany bulvárů. A… Pro vás už jen pan Walsh. Na recepci nechte adresu, kam mám poslat vaše věci, pane Parkere.“
Chtěl jsem znovu něco namítnout, ale Francis mě zastavil.
„Tady je už zbytečné něco říkat, Jasi,“ chytl mě za loket a vedl mě kolem Carsona ven. „Nemyslel jsem si, že vás někdy uvidím takhle jednat, pane Walshi. Věci panu Parkerovi pošlete na moji adresu. Znáte ji moc dobře. Když toho nejste schopní vy, tak já se o něj postarám.“
Bylo to jak ve snu, když jsme opouštěli agenturu, která mi byla druhým domovem. Miloval jsem to tady, i když jsem se zpočátku dlouho bránil tomu, abych sem vůbec vstoupil. Měl jsem rád všechny lidi, kteří tu pracovali. Zamiloval jsem si to tady. A teď…
Se slzami v očích jsem se jen podíval na recepční Marii. Mladou holku, která nastoupila ve stejné době jako já. Jen stála a v šoku hleděla na to, jak nás ochranka vyvádí ven z budovy.
Hůř jsem se nikdy necítil. Připadal jsem si jako zloděj, kterého chytli v obchodě při krádeži.
Ochranka nás nechala stát před budovou a vrátila se dovnitř. Ani se nestarali o to, že o kus dál postává skupina novinářů, kterým jsme se prve vyhnuli. Teď jsme jim však neměli jak uniknout.
„Pojď,“ chytl mě Francis znovu za ruku a táhl mě směrem k cestě, kde bylo stanoviště taxíků.
„Pane Parkere... Pane Parkere…“ ozvalo se několikrát z blížící se skupiny. „Rádi bychom vám položili několik otázek!“
Jen koutkem oka jsem zahlédl, jak se jejich rychlá chůze změnila v běh. Kdo u nás bude první, vyhrává nejlepší snímky…
„Pospěš,“ táhl mě za sebou Francis.
Taky se na moment otočil, a když to viděl, přidal do kroku. Měl jsem nohy jak z olova. Chtěl jsem jít, ale měl jsem problém udělat těch pár kroků. Kdyby mě Francis netáhl za sebou, nejspíš bych zůstal stát na místě a nechal se pohltit tím šíleným davem.
Už jsme byli kousek u cesty a novináři na dosah. Slyšel jsem cvakání fotoaparátů, jejich hlasy, když na nás volali své otázky, a nezajímalo je, že vlastně křičí, a všude okolo je spousta lidí, kteří se zastavili a zvědavě se dívali, co se to vlastně děje.
„Nastupte si!“ probral mě najednou známý hlas.
Před námi zastavilo Carsonovo auto a z něj vyběhl Timy. Rychle nám otevřel zadní dveře a postavil se s rozpaženýma rukama mezi nás a novináře.
„Pan Parker si s vámi nepřeje mluvit. Pokud mu něco chcete, nejdříve si u něj domluvte schůzku!“
Byl jak nepropustná zeď. Nedovolil, aby se k nám kdokoliv přiblížil. Odstrkoval ty pijavice a trpělivě odmítal jakékoliv odpovědi na jejich otázky.
Francis na moment zaváhal, když jsme se zastavili u auta, ale při pohledu zpátky se nakonec rozhodl. Natlačil mě do dovnitř, vlezl za mnou a rychle zabouchnul dveře. Timy ještě několikrát zamítl jakýkoliv kontakt se mnou, než konečně mohl nastoupit i on a rozjet se i s námi pryč.
„Jsou jak švábi,“ nadával, jen co jsme se zařadili do městského provozu. „Člověk se jich zbaví, ale jen na chvíli. Proč nedají pokoj?“
Byl jsem ticho stejně jako Francis. Ani jeden jsme nechápali, co se to právě stalo.
Proč nás Timy naložil do Carsonova auta a teď s námi objíždí polovinu města, aby se ujistil, že žádná z těch štěnic nejede za námi?
„Timy, proč jsi… Carson ti…“
„Na Carsona zapomeň. Kdyby věděl, že vás chci naložit do auta, sebral by mi klíče. Na co ten člověk myslel, když vás nechal takhle vyvést ven, a ještě hlavním vchodem? On snad není normální.“
„Zastav, vezmeme si taxi,“ nahnul jsem se mírně dopředu, aby mě dobře slyšel.
„A ty taky nejsi normální, že? Odvezu vás k jeho baráku. Francis tam má pořád věci a taky auto, pokud jsi nezapomněl, pane počítačový experte,“ zamračil se Timy na Francise do zpětného zrcátka. „Co jsi mu řekl, že se tak naštval, co? Říkal jsem ti, Jasi, že tam nemáš chodit. Neposlechl jsi a tady to máš.“
Co jsem mu řekl? Vlastně nic. Jen jsem se skoro prořekl, když jsem se naštval. Málem jsem prozradil, jak to vlastně on a Carson mezi sebou mají.
„Nechci, abys měl kvůli mně s Carsonem problémy,“ neodpověděl jsem mu nakonec na jeho otázku. „Nechci, aby se to mezi vámi-“
Zarazil jsem se. Znovu jsem to udělal. Zas jsem málem řekl něco, co jsme neměl.
Timy se jen o něco víc zamračil, ale pak v klidu odpověděl.
„Nemusíš se bát. Carson by jen tak někoho na mé místo nenašel. Od něj výpověď jen tak nedostanu. Kdo by se mu staral o ten jeho velký barák? Jako šéf je někdy opravdu děsný, a co vím, tak všichni od něj utekli po pár dnech. Já jsem snad první, kdo tam vydržel tak dlouho, a počítám, že si to dobře rozmyslí, než by mě vyhodil za něco takového. A pokud si dobře vzpomínám, chtěl, abych ti přivezl věci, ne?“
Timy se po poslední větě konečně pousmál a já si aspoň pro teď oddechl.
„Nebudu se už ptát, co jste si řekli, že tě vyhodil,“ zpomalil, když dojížděl ke Carsonovu sídlu. „Ale nejspíš to nebylo úplně OK ani z tvé strany, co? No, nechme toho. Jsme tady. Počkejte venku, donesu ti, Francisi, věci. I když jsem na vaší straně, bohužel vás dovnitř už pustit nemůžu. To bych si vážně už nelajznul. Už tak bude Carson naštvaný, a já mu budu muset udělat sakra dobrou večeři, aby to rozchodil.“
Timy vystoupil z auta a během chvilky zmizel za masivními dveřmi Carsonova království.
Neměl jsem snahu se pohnout a vylézt ven z auta. I když teď byl Carson nepřítel, přesto jsem se v tomhle autě cítil tak nějak v bezpečí. Měl jsem strach, že když vystoupím, že se něco stane. Že tím všechno skončí a nebude cesty zpět. Byla to má poslední naděje, které jsem se držel. Zatnul jsem prsty do kůže sedačky, jako bych se chtěl ujistit, že tu opravdu najdu nějakou pomoc. Bál jsem se toho, co bude venku, kde všechno za těmi tmavými skly vypadalo černěji.
„Jasone,“ dotkl se Francis mého ramene.
Teprve teď jsem si uvědomil, že po celou dobu neřekl ani slovo.
„Měli bychom vystoupit. Moje auto je tam“ mávl rukou doprava, kde mezi Carsonovými auty stálo právě Francisovo. „Nebo nechceš? Víš, co jsem ti říkal. Postarám se o tebe, nemusíš se ničeho bát.“
Naklonil se blíž ke mně a zadíval se mi do očí. Přímo mně jimi vybízel, abych mu odpověděl ano.
Ano, pojedu s tebou, Francisi…
Tohle chce slyšet? Jsem schopný to říct právě teď, když se stalo tohle všechno? Neumím si poradit, neumím se rozhodnout. Chci stále věřit tomu, že se to nestalo, a já vystoupím a venku na mě bude čekat Sergi…
„Jasone, prosím,“ naklonil se Francis ke mně ještě víc.
Zabránil mi, abych sklonil hlavu, když mě chytl za bradu a jemně přejel palcem po mých rtech. Jen jsem vydechl a pak polkl slzy, které jsem měl na krajíčku, když se jeho rty dotkly mých. Tak teplý polibek, upřímný, vroucí, říkající, že to, co dělá, myslí vážně.
„Opravdu mě miluješ?“ zašeptal jsem, jako bych měl strach, že nás někdo uslyší, i když zahrada byla prázdná a Timy byl vevnitř a balil Francisovi věci.
„Vážně mě chceš? Já sám nevím, co bude. Nemůžu říct, že tě miluji, protože to prostě…“
„Nespěchej s odpovědí, co ke mně cítíš. Nenutím tě, abys mi něco takového řekl hned. Prostě jen pojď se mnou. Nechci tě nechat na ulici. Chci se o tebe postarat. Dovol mi to, prosím.“
„Nevím, co mám dělat. Vážně to nevím…“ odstrčil jsem Francise dál.
Natočil jsem se ke dveřím, otevřel je, a když jsem vystupoval, ucítil jsem ještě jeho ruku, která mi lehce sjela po rameni a po zádech.
Mírně mě zamrazilo, když jsem si uvědomil, že to nejspíš myslí vážně a začíná mi to dávat čím dál víc najevo. Slova, lehké doteky…
Jak daleko bude schopný zajít, aby mě přesvědčil, a já mu byl ochoten podlehnout?
„Tak, tady to máš,“ vyšel Timy ze domu.
Řekl bych, že právě včas, protože Francis obcházel auto a mířil opět ke mně.
Zastavil se, vrátil se k Timymu a převzal si od něj svoji kabelu. Jen s lehkým pousmáním, jako poděkování, zamířil ke svému autu, aby do něj uložil věci, a pak s otevřeným kufrem a dveřmi u spolujezdce čekal, jak se rozhodnu.
„Vážně pojedeš k němu?“ zeptal se tiše Timy, když vytáhl z auta moji kabelu a předal mi ji.
Prakticky jsem ji nevybalil ani ve chvíli, kdy jsem se ocitnul v Carsonově novém tajném bytě. Ani nevím, kdo ji vlastně vzal, protože jsem si nebyl schopen ani vzpomenout, že by ji měl Timy v ruce, když jsme odjížděli do agentury. Ale vlastně… ono je to jedno. Tak nějak se tahle velká taška stala mou součástí. Už si bez ní ani neumím představit svůj život. Posledních pár týdnů mě doprovází všude, kam se pohnu. Jako by to byl můj domov. Všechno, co jsem měl…
„Pojedu,“ přikývl jsem. „Ani jinou možnost nemám. Nechci bydlet někde ve špinavém hotelu, a chci to už jednou pro vždy ukončit. Jsem ze všeho vážně unavený. A Francis se o mne už jednou postaral, když mě Sergi vyhodil. Zůstanu u něj, než se to všechno uklidní, a já si potom něco najdu. Nebo se vrátím zpátky k rodičům. Ještě uvidím.“
„Přestal jsi plakat,“ pohladil mě Timy po tváři. „Budeš v pořádku?“
„Nevím. Možná. Musím to zvládnout,“ samotného mě překvapilo, jak se situace změnila.
Jako bych se zatvrdil proti všemu, mé slzy uschly a žádná další z mých očí nevyklouzla ani náhodou. Jako bych byl najednou pevně rozhodnutý s tím vším skoncovat, a to jakkoliv.
„Zítra ti ještě přivezu věci z agentury. Dej na sebe pozor, ano?“ zadíval se na mě starostlivě.
„Dám. A prosím… Vyřiď Carsonovi, že... že se omlouvám, že jsem to tak pokazil. A Sergimu…“ hlas mě málem zradil, tak jsem raději zmlknul.
Tohle pro mne bude ještě hodně dlouhou dobu těžké.
„Vyřídím to oběma. Neboj se.“
Timy stál a díval se za námi do té doby, než jsme s Francisem zmizeli v zatáčce za těmi vysokými stromy, které lemovaly příjezdovou cestu ke Carsonovu domu.
„Budeme se muset stavit do obchodu, protože jsem doma pár dní nebyl, tak nebude ani pečivo k jídlu,“ zaparkoval Francis na velkém parkovišti u obchoďáku.
„Počkáš tady, nebo půjdeš se mnou?“
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Venku byl docela pohyb. Spousta lidí a plno aut, které přijížděly nebo odjížděly. Pokud bych zůstal tady, mohl bych v klidu přemýšlet, co dál.
Jenže co když se tu objeví nějaký nečekaný host? Jak si sám poradím? Vždycky mě drželi stranou od všech těch pisálků a fanoušků, a já se o to nemusel starat.
„Půjdu s tebou, ale pospíšíme si, ano? Nějak se teď necítím na to, být mezi tolika lidmi,“ odepnul jsem si pás a chtěl vystoupit, když mě Francis zastavil.
„Na, nasaď si to,“ vytáhl z přihrádky kšiltovku a sluneční brýle. „Na čepici se nikdo koukat nebude, když je zima a brýle… no… můžeme říct, že máš problémy s očima, kdyby na to někdo poukazoval. Ale myslím si, že se o to nikdo starat nebude, podívej,“ usmál se a ukázal prstem ven.
Právě kolem našeho auta procházela dvojice, která se svým outfitem vypadala, jako by vypadla z nějakého sci-fi filmu.
Nasadil jsem si bejsbolku a brýle a konečně jsem vystoupil. I když jsem měl schovaný obličej a snad skoro nikdo si mě nevšímal, stejně jsem měl pořád divný pocit. Měl jsem strach, že přeci jen mě někdo pozná, zvlášť, když jsme procházeli shopinem, a na každém druhém rohu visely reklamní plakáty s mojí osobou. I přesto, že vevnitř bylo teplo, stáhl jsem si kšilt víc do čela a bundu zapnul až ke krku.
„Zpotíš se, venku tě ofoukne a nachladíš se,“ mírně mi Francis odtáhl límec z krku.
Když ale viděl, jak jsem se zatvářil, raději límec srovnal zpátky. Popadl vozík a zamířil rovnou do potravin, abychom byli co nejdříve pryč.
Ani jsem mu nemusel říkat, co mi má koupit. Kdykoliv jsem se k něčemu natáhl, jeho ruka byla rychlejší. Jako by přesně věděl, co jím a co mám rád. Vozík se pomalu ale jistě plnil vším možným, jako bychom se měli zabarikádovat minimálně na čtrnáct dní.
„Počkám na tebe tam,“ ukázal jsem Francisovi na lavičku před pokladnami, když jsme už nějakou dobu stáli ve frontě a já z toho začínal být nervózní.
Proč jsme raději nezašli do nějakého menšího obchodu?
Už jsem se chtěl posadit, když jsem se zastavil a zahleděl se na jeden z butiků. Vzpomněl jsem si na kabelu, která na mě čekala ve Francisově autě a v duchu si začal přeříkávat, co všechno v ní vlastně mám.
Moc dlouhé počítání to nebylo…
Mladá prodavačka se na mě usmála, když jsem vešel dovnitř. Už ke mně chtěla vykročit, ale já ji zastavil s tím, že si vyberu sám. Nepotřeboval jsem žádný dohled při vybírání spodního prádla.
Vím přesně, co chci a jakou velikost. Už nějakou dobu se několikrát denně převlíkám z hader do hader…
Prošel jsem regály, prohlídl si, co všechno tu měli vystavené, a když jsem se vracel k pokladně, měl jsem plnou náruč.
„To bylo rychlé,“ pousmála se prodavačka, když si stoupla za kasu a začala postupně brát věci do ruky a skenovat ceny. Skládala spodní prádlo, ponožky, trika do velké papírové tašky s logem obchodu, a já se jen mlčky rozhlížel kolem.
„Můžu?“ položil jsem ruku na pult hned vedle novin, které tam měla rozložené.
Když přikývla, otočil jsem je k sobě, abych si mohl přečíst, co je napsáno pod tou velkou fotografií Leona…
„Nemám ho moc ráda,“ zamračila se mírně prodavačka a zaťukala prstem na jeho fotku. „Je hezký, ale nelíbí se mi jeho pohled. Raději bych toho druhýho.“
Druhýho? Myslela tím jako mně? Jenže to má smůlu. Já už fotit nebudu.
„Nevěřím tomu, co se o něm psalo. Stejně jsou to jen výmysly. Nechápu, jak někdo může psát takové blbosti, jen aby byl zajímavý. Ráda jsem se na něj dívala, ale zítra budou měnit reklamy,“ povzdechla si.
„Nevěříte tomu, co se o něm psalo?“ ukázal jsem prstem na mou malinkou fotku, která byla vložena do rohu velké fotografie Leona.
„Nevěřím. Určitě není takový, jak se o něm píše. Jeho oči to říkají. Na tohle mám čuch, to mi můžete věřit,“ poskládala poslední triko do tašky a nadiktovala mi cenu nákupu.
Zaplatil jsem, vzal jsem si tašku. Než jsem odešel, vzal jsem ještě z pultu propisku, zastavil jsem se u plakátu, na kterém se pěkně vyjímal můj zadek ve značkovém spodním prádle, a napsal na něj pár slov.
„Máte pravdu, jsou to jen výmysly,“ usmál jsem se na prodavačku a hodil ji propisku zpátky.
Prodavačka ji tak tak chytila, ale hned na to se zadívala se na plakát.
Jsem rád, že mi věříte. Děkuji vám. Jason P.
Hleděla na plakát a pak na mě s otevřenou pusou, když jsem si na moment sundal bejsbolku a brýle. A než byla schopna cokoliv říct, schoval jsem si znovu obličej a vytratil se z butiku ven. Když ještě nahlédl dovnitř přes sklo, právě sundávala podepsaný plakát ze stojanu…
„Máš všechno, co jsi potřeboval?“ ozval se vedle mne Francis.
Zadíval se na tu papírovou tašku plnou oblečení. Jen jsem přikývl a vydal se za ním ven k autu. Už jsem se tolik nemračil. Aspoň ne teď. Tohle malé setkání s jednou prodavačkou, která mě znala jen z fotografií, mi hodně dalo.
Jako by mi tím řekla: Nevzdávejte to! Bojujte!
Jako bych získal znovu sílu postavit se všemu čelem. Všemu, co mě čeká, ať už to dopadne, jak chce, ať už bude budoucnost jakákoliv…
Zhluboka jsem se nadechl studeného vzduchu, který byl den ode dne mrazivější, jak se blížila ta pravá zima.
Musím to zvládnout. Chtěl jsem slyšet Sergiho slova, že bude všechno v pořádku. Dostalo se mi jich však od někoho jiného. Od neznámé slečny, která ve mně věří…
„Noviny jsou strašně rychlé,“ podíval jsem se na Francise, který právě uklízel nákup do komory a do lednice.
„Hm?“ zastavil se na moment s pytlíkem rajčat v ruce, a zadíval se na mě.
„Noviny jsou rychlé. Viděl jsem jedny dnešní. Píše se v nich o tom, že Leon místo mě získal dvě lukrativní zakázky, protože jsem zdravotně indisponován. Jsem zvědav, kdy přijdou s tím, že mě Carson vyhodil. Stejně by mě zajímalo, kdo jim to řekl.“
„Myslím, že to byl právě Carson,“ vrátil se Francis k ukládání zeleniny. „Viděl jsem novináře dneska ráno. Nejspíš si je pozval, protože šli k němu do kanceláře.“
„On tohle vážně udělal?“ zarazil jsem se. „No, vlastně, co jiného bych od něj mohl čekat. Nejspíš to už plánoval dopředu. Asi se mě chtěl zbavit.“
Naštvaně jsem se otočil a šel do ložnice, abych si vytáhl své věci a poukládal je do skříně. Francis mi v ní udělal místo, abych je neměl pořád sbalené v tašce.
„Proč by se tě měl chtít zbavit?“ došel Francis za mnou a opřel se o futra.
„Já nevím. Můžu jen odhadovat, co za tím je. Ale to, že vím, jaký ve skutečnosti je, mi jen dává za pravdu.“
„Jaký je ve skutečnosti? Chceš tím říct, že to, co nám ukazuje, je jen jedna z jeho tváří?“
„Hm,“ pokrčil jsem rameny.
Bylo mi už tak nějak jedno, co si o něm, kdo myslí. Naštval se na mě a já se naštval na něj. Jediná věc, která mě brzdí, je můj podpis.
„A jaký teda vlastně je,“ přistoupil Francis blíž a podal mi další kalhoty, abych si je mohl převěsit přes ramínko.
„Podepsal jsem mlčenlivost, a ta se vztahuje i na případ, že v agentuře skončím,“ zavěsil jsem ramínko i s kalhotami do skříně.
„A co by ti tak mohl udělat, když už u něj nepracuješ? Vyhodit tě už nemůže, to už udělal.“
„Přišel bych o všechno. Nezapomeň, že mi jdou peníze ze všech reklam, které jsem nafotil nebo natočil. Takhle bych neměl ani cent. A hrozilo by, že na mě podá žalobu, a ještě bych musel platit. A o to nemám zájem. Ale i tak bych ho nejraději potopil i s celou agenturou, a s Leonem jako prvním na řadě,“ sevřel jsem pevně rty k sobě.
„Co se stalo, že jsi tak najednou změnil názor?“ zaraženě na mě zůstal Francis hledět. „Ještě před dvěma hodinami jsi skoro brečel, prosil jsi, ať si to rozmyslí, a teď…“
„Co by se mělo stát?“ vztekle jsem hodil tašku na dno skříně a zabouchnul jsem dveře. „Prostě už mám dost toho, jak si se mnou každý dělá, co chce. Nejsem ničí hračka.“
Popadl jsem ručník a čisté prádlo.
„Jdu se osprchovat,“ obešel jsem Francise, jako bych už ani s ním neměl náladu mluvit.
„Nachystám zatím večeři,“ zaslechl jsem ještě, když jsem se zavíral v koupelně.
Otočil jsem klíčem.
Chtěl jsem být sám aspoň na chvíli. Opřel jsem se o dveře a zavřel oči.
Tušil jsem, že to nebude lehké. Nechtít brečet, neukázat svou slabost… Tvářit se tak, jak před chvílí, kdy jsem mluvil s Francisem.
Nohy se mi roztřásly, a já se svezl po dveřích a zůstal sedět na zemi. Opřel jsem si hlavu o kolena, které mi nakonec přeci jen zvlhly od slz, které jsem už nedokázal udržet.
Je to vážně těžké. Nejsem takový jak druzí. Nedokážu tohle zvládnout s přehledem. Ale řekl jsem si, že už nebudu před nikým brečet. I kdyby mě to stálo poslední zbytky sil. Raději se někde zavřu a vyřvu se tam, až bych nemohl mluvit. Ale před ostatními… Budu se přetvařovat, budu dělat silného, a ono to jednou už půjde samo, aniž bych se musel nějak snažit.
Chlad, odstup, arogance budou mou součástí…
Nesmím v jejich očích zůstat pořád slabý…
Ještě chvíli jsem tak seděl a otíral si oči do ručníku, který jsem svíral v rukách, a přemýšlel nad tím, jak to všechno zvládnu. Nakonec, když jsem slyšel kroky na chodbě, které se blížily ke koupelně, jsem se zvedl a začal se svlékat.
„Je všechno v pořádku?“ zaklepal na mě Francis.
„Jo, je, jen jsem se potřeboval oholit,“ podíval jsem se na sebe do zrcadla.
„Aha, no dobře, večeře bude za chvíli, tak si pospěš.“
Těch pár chlupů, co jsem na bradě měl, jsem rychle stáhl žiletkou. Nezabralo mi to moc času, a navíc, nikdy jsem neměl moc fousů jako jiní. I v tomhle jsem selhal jako muž. Vlezl jsem pod sprchu, abych ze sebe smysl všechno, co se na mě za celý den nalepilo. A nešlo jen o špínu… Šlo i o ten špatný pocit, který mi stále svíral žaludek. Takový, který člověka trápí, když se stane něco špatného, když něco provede a má pocit viny.
Ale z čeho se vlastně obviňuji? Je k tomu vůbec nějaký důvod?
Opláchl jsem si ještě tvář studenou vodou, a nasadil svou novou masku, než jsem vyšel z koupelny ven.
Timy, prodavačka z butiku, a možná někdo další… Věří mi, a já se rozhodl, že to prostě nějak zvládnu. Za každou cenu…
První noc jsem spal sám. Francis si nakonec ustlal v obýváku s tím, že bude pracovat dlouho do noci a nechtěl mě rušit. A nějak mi to nevadilo. I když jsem byl unavený, dlouho jsem nezamhouřil oka, jak jsem neustále přemýšlel nad tím, co bude.
Během dalšího dne jsem se pomalu ztotožnil se svým novým já. Moc jsem toho nenamluvil a nechal jsem Francise pracovat. Zaměstnal jsem se aspoň tím, že jsem pro nás chystal jídlo, a trochu jsem mu v bytě pouklízel. Ne, že by tu měl nepořádek, ale aspoň prach jsem setřel a vypral prádlo, které to už nutně potřebovalo.
Po celou dobu si Francis ode mne udržoval odstup. Nevyhýbal se mi, ale zatím se ani náznakem nevrátil k tomu, co mi říkal v agentuře, i potom před Carsonovým domem. A vlastně i v tom zatraceném motelu…
Jako by mi nechával čas na rozmyšlenou.
Počítal jsem s tím, že znovu budu spát sám, když jsem večer uléhal. Ani nenaznačil, že by to mělo být jinak, protože gauč v obýváku měl stále rozestlaný, a když jsem mizel do ložnice s tím, že jdu spát, šel se bez odpovědi sprchovat. Ani mi nepopřál dobrou noc. Jako by mě ani neslyšel…
A proto jsem se překvapeně posadil na posteli, když se dveře ložnice otevřely a světlo z chodby, které na moment osvítilo část pokoje, zhaslo a celý byt se ponořil do tmy
„Jsem z té sedačky celý polámaný,“ ozval se Francis, a jako by se nic nedělo, zamířil rovnou do postele.
Ta se zhoupla, když na ní dolehl a pohodlně se uvelebil vedle mne.
„Myslel jsem, že už budeš spát,“ jemně se dotkl mé ruky, o kterou jsem se opíral.
Voněl šamponem a sprchovým gelem. Ještě jsem cítil i to vlhko, které z něj stoupalo, jak si zřejmě dal hodně horkou vodu. Pamatuji se, jak říkal, že to má rád.
V koupelně to teď musí být jako v sauně. Snad nechal otevřené dveře, aby se to tam vyvětralo…
Pane bože, na co to vlastně myslím? Začínám uvažovat jako jeho manželka, a to jsme spolu teprve druhou noc, a já se ještě ani nevyjádřil k tomu, jak to s námi bude dál.
Opatrně, jako bych mu nevěřil, jsem si lehl. Nechal jsem mezi námi dostatečnou mezeru, když jsem se natlačil až na stěnu a zabalil se do peřiny.
Chvíli bylo ticho… Byl jsem napjatý jak struna a sotva jsem dýchal. Čekal jsem, co bude.
A nemusel jsem čekat dlouho…
Francis se otočil čelem ke mně a přisunul se blíž.
„Jasone,“ natáhl ke mně ruku a dotkl se peřiny.
„Půjdu si lehnout vedle, ať se můžeš v klidu vyspat,“ vyhrkl jsem z ničeho nic.
Nechtěl jsem ho nechat domluvit. Nechtěl jsem se bavit o tom, jak mě miluje, protože já tohle zatím k němu necítil. Odhodil jsem peřinu a chtěl se zvednout z postele, když mě jeho ruka zachytila a stáhla zpátky na postel.
„Zůstaň tady. Postel je dost široká pro nás oba,“ naklonil se nade mnou a přitiskl mi ruku k matraci.
„Musíš být hodně unavený. Bude lepší, když budu-“
„Když tu nebudeš, bude se mi špatně spát. Myslel jsem si minulou noc, že na tom gauči nevydržím. A to nemluvím o tom, že by se mi na něm špatně spalo. Chyběl jsi mi, Jasone. Vědět, že jsi tady a spíš v mé posteli…“
Jeho horký dech se otřel o mou tvář, když se ke mně sklonil ještě víc. Skoro se mně dotýkal svými rty, když šeptal tahle slova. Mírně se o mně otřel svým tělem, z kterého opravdu sálalo teplo z koupele. Cítil jsem, jak je vzrušený, a i jeho další slova mi to potvrdily.
„Miluji tě, Jasi. Ani nevíš, jak moc bych se chtěl s tebou milovat.“
„Ří…říkal jsi, že mi dáš čas,“ ztuhnul jsem po jeho slovech.
„Ano říkal. Ale je pro mne čím dál těžší,“ otřel se nosem o můj krk.
„Francisi, prosím… Dej mi ještě chvíli.“
„A kolik času… Jak dlouho mám čekat? Kdy mi tu odpověď dáš? Zítra? Pozítří? Za měsíc? Za rok? Nejsem ze železa, Jasi. Už tak dělám, co můžu,“ s každým slovem na mě jeho tělo víc doléhalo.
„Francisi… Potřebuji ještě chvíli, prosím. Chceš, abych tě začal nenávidět?“
Můj hlas, i přesto, že mnou otřásala vnitřní nervozita, byl pevný. Nechtěl jsem dát najevo, že se bojím toho, co by mohlo za pár okamžiků přijít. Věděl jsem, že i když je Francis stejně vysoký, tak je silnější než já, a tenhle boj bych nejspíš prohrál. Zkusil jsem to teda jinak a… Vyšlo to.
Po mé poslední otázce se Francis zastavil. Chvíli ještě na mě ležel a vzrušeně oddechoval do mé kůže na krku…
„Nechci. Promiň,“ sesunul se ze mě bokem. „Dobrou noc.“
Prudce jsem se nadechl, když tíha na mém těle zmizela. Díval jsem se na něj, jak se přesunuje na svou polovinu postele, otáčí se ke mne zády a motá své tělo do peřiny, jako by se teď on chtěl schovat přede mnou. Ještě chvíli jsem se ho nedůvěřivě pozoroval, než jsem i já přes sebe přetáhl peřinu.
Skoro celou noc jsem nespal. Ležel jsem v jedné pozici, opřený zády o zeď, a sledoval Francise. Po nějaké době začal pravidelně oddechovat, ale já byl přesto stále tak napjatý, že jsem nemohl usnout. Nad ránem, když už skoro svítalo, jsem se rozhodl jít spát do obýváku. Ale než jsem se stihl zvednout z postele, únavou jsem usnul.
Nevím, jak dlouho jsem spal. Musel jsem usnout tvrdě, protože mě nevzbudilo ani to, když sebou Francis začal vrtět a z venku se začal ozývat ranní ruch. Až teprve zvláštní pocit, že mě někdo pozoruje mě donutil pootevřít oči.
V první moment jsem si myslel, že ještě spím a tohle je nějaký špatný sen.
Rozmlženým pohledem jsem zíral do Francisovy tváře. Několikrát jsem zamrkal a zvedl jsem ruku, abych si oči protřel, ale zavadil jsem o jeho paži. Opíral se o ruku vedle mé hlavy…
Byl nade mnou skloněný a ve tváři se mu zračilo jasné vzrušení. Jeho tiché vzdechy mě nenechaly na pochybách.
Nespím a tohle… Tohle se opravdu děje.
„Franci…“ vyhrkl jsem šokovaně. „Co dě… Nech toho…“
Protáhl jsem ruku mezi našimi těly a chtěl ho odstrčit. On se však zvedl do kleku a za ruku mě chytil. Znovu se opřel a přiblížil se ke mně na centimetry, když mi ji přitiskl k matraci a držel. Zvedl jsem hlavu a podíval se dolů. Jeho druhá ruka se pohybovala v pravidelném rytmu…
„Francisi!“ chtěl jsem se mu vytrhnout.
„Jen… chvilku… Jasi… prosím…“ vyrážel ze sebe jednotlivá slova mezi polohlasnými vzdechy, jak se blížil ke svému konci.
Byl jsem tak šokovaný, že jsem jen zůstal nehnutě ležet a hledět na to, jak si dělá dobře.
Myslel jsem si, že toho nechá, a on zatím jen čekal, až usnu.
Měl jsem jít do toho zatracenýho obýváku. Místo toho se teď dívám na jeho obličej plný vzrušení z nadcházejícího orgasmu. Poslouchám jeho rychlý dech a vzdechy, které se už ani nesnažil tišit. Vnímám jeho zrychlující se pohyby na penisu.
Proč jsem tu zůstal? Proč jsem vůbec přijal jeho pozvání a šel k němu domů?
Poslední otázky zůstaly bez odpovědi, když se náhle jeho rty přitiskly na mé, a on v polibku ztišil poslední táhlé zasténání.
Na břicho mi dopadlo pár kapek jeho spermatu, a já si až teprve teď uvědomil, že moje peřina leží někde vedle, a mou nahotu chrání jen poslední kousek oblečení. Volné trenýrky, které se mírně nadzvedávaly s mou ranní erekcí. A tohle všechno to dělalo ještě horší…
Probral jsem se ve chvíli, kdy jsem ucítil jeho jazyk ve své puse. Vzpamatoval jsem se, vytrhnul jsem svou ruku z jeho sevření a rychle ji podsunul i s druhou mezi naše těla.
„Mmm… Fr… Franci… dost…“ vykřikl jsem, když se mi trhnutím hlavy podařilo konečně osvobodit z vynuceného polibku.
Silně jsem se zapřel. Nepodařilo se mi ho odstrčit, ale aspoň se vzpamatoval. Zvedl se do kleku, a ještě s rychlým oddechováním se na mě z vrchu díval.
„Říkal jsi, že na mě nebudeš tlačit, tak proč?“ zlostně jsem se na něj podíval.
„Promiň, Jasi,“ dosedl Francis na paty a uvěznil tím mé nohy pod sebou. „Já to prostě nedokázal. Nešlo to… Celou dobu jsem se fakt držel. Celou dobu…“ natáhl se pro své triko, které leželo na jeho polovině postele.
Otřel si s ním penis a ruku, do které pochytal skoro všechno sperma, až na těch pár kapek, které skončily na mém břiše. Jeho tvář byla červená, a na čele se mu třpytilo pár kapek potu. Oči se mu leskly, a když se na mě znovu podíval, olízl si rty, jako by chtěl na jazyk ještě pochytat chuť, kterou jsem mu polibkem předal.
„Říkal jsem, že nebudu na tebe tlačit. Ani jsem se tě nedotkl, Jasi. Ale i tak… Omlouvám se,“ svezl se z mých nohou a vstal z postele.
Přešel ke skříni, aby si vytáhl čisté věci. Díval jsem se na jeho nahé tělo, které vážně nevypadalo špatně. Ale teď, i kdyby byl sebekrásnější, bych ani náhodou nepřistoupil na to, abych se s ním vyspal.
„Pochopím, když budeš chtít odejít a nemůžu ti v tom bránit. Ale vážně tě miluji. A pocit, že jsi tak blízko… Promiň,“ omluvil se ještě jednou. „Už se to nestane.“
Jako by chtěl potvrdit svá poslední slova, vyšel z ložnice ven a zavřel za sebou dveře. Během chvilky jsem slyšel klapnutí dalších dveří a pak šumění vody, když nejspíš vlezl pod sprchu.
Posadil jsem se, opřel se zády o zeď a přitáhl si nohy k sobě. Opíral jsem se bradou o kolena a jen jsem zíral do okna na škvíry mezi žaluziemi, jako bych tam chtěl najít odpověď na to, co se teď stalo, a co bude dál.
Co se teď stalo… Na tohle jsem odpověď hledat nemusel. Měl jsem to před očima, jako bych seděl na divadelním představení hned v první řadě.
Ale co bude dál?
Jednu celou noc a celý den jsem nad touhle otázkou dumal, ať jsem jen tak seděl, jedl, vařil nebo uklízel. Přemýšlel jsem nad tím u televize, ve sprše, dokonce i na záchodě. Myslel jsem, že jsem si to jakž takž v té hlavě srovnal, a teď se stalo tohle.
Nové otázky, nové pro a proti. Znovu musím uvažovat nad tím, jak se teď zachovám. Nebudu riskovat, že se něco podobného bude opakovat, a odejdu, nebo tu zůstanu? Můžu Francisovi ještě věřit?
Slíbil mi, že nebude na mě tlačit. Že počká… Ale na druhou stranu taky řekl, že mě miluje.
Můžu mu mít za zlé, že se po tolika odříkání už nedokázal udržet?
Na druhou stranu… Opravdu mi nic neudělal, když nepočítám ten polibek, který zřejmě přišel ve chvilce, kdy se pod vlivem orgasmu, nedokázal ovládnout.
Kdybych se nevzbudil, ani bych nevěděl, že se něco takového stalo. Pěkně v tichu by se sebral, osprchoval by se, a já bych pak spokojeně vstal s tím, že jsem se dobře vyspal.
K Sergimu se vrátit už nemůžu. Mám jít někam na hotel, nebo se mám vrátit k rodičům? Nebo mám dát Francisovi ještě šanci? Zůstat tady, a věřit tomu, že se možná jednou do něj zamiluji? Že tohle, co se stalo by mohlo být jednou naprosto normální, a to sperma neskončí v jeho ruce, ale vyplní mě jím v momentě, kdy se spolu budeme milovat bez jakýchkoliv zábran a předsudků?
Bylo by možné, abychom spolu opravdu jednou žili jako pár, který se miluje?
Snad…
Ale nejdříve musí vzniknout vzájemná důvěra, a tu teď Francis pořádně narušil, i když neudělal to samé, o co se už jednou pokusil Leon. Francis se vždy zastavil. Už dvakrát. A teď po třetí, kdy to pro něj muselo být už opravdu těžké, to vyřešil tímto způsobem. Ano…Mohl se zavřít třeba v koupelně, ale chápu ho.
Co je hezčí… Z čeho má člověk lepší pocit… Z toho, když si ho tajně honí, zavřený někde o samotě, nebo když má na dosah objekt své touhy? Dívat se přitom na toho, koho miluje, byť se ho nemůže dotknout? Na jeho místě bych byl pro druhou variantu.
Jsme chlapi… V takových chvílích nepoužíváme mozek… V takových chvílích nemyslíme na následky…
Trhnul jsem sebou, když se dveře ložnice znovu otevřely. Francis se na moment zarazil, když viděl, že stále sedím na posteli a jen zírám před sebe. Jen se mírně naklonil a podíval se mi do obličeje.
„Musím jít na chvíli na firmu. Vrátím se asi za tři hodiny,“ narovnal se a začal se oblíkat. „Byl bych moc rád, kdybys mi dal ještě šanci. Je mi to opravdu líto. Ale pokud budeš chtít odejít, udělej to, prosím tě, když nebudu doma. Nechci se dívat na to, jak odcházíš.“
Neodpověděl jsem mu. Nevěděl jsem, co mu na to mám teď říct. Nejspíš by to byla jen nějaká výčitka. Ale můžu mu něco vyčítat? Zvlášť potom, co jsem si tuhle situaci přebral ze všech možných stran?
V bytě bylo ticho, ale když Francis odešel, bylo to ticho ještě tíživější.
Uběhla snad další půlhodina po jeho odchodu, než jsem se konečně zvedl a zamířil do sprchy. Prvotní pocit pošpinění po všech mých úvahách zmizel. Přesto jsem cítil, že tu malou připomínku toho, co se stalo, musím pořádně smýt.
Tohle je určeno jen Sergimu. Jen on může na mě zanechat stopy své lásky ke mně.
Zarazil jsem se, když jsem si uvědomil, na co jsem právě pomyslel. Mýdlo stékalo po mém těle i s Francisovými pozůstatky, a já myslel jen na to, jak by bylo krásné milovat se se Sergim.
Zvedl jsem hlavu, aby voda dopadající na můj obličej smyla i slzy, které tak moc chtěly ven.
Mám teď dovoleno plakat, protože jsem sám. A budu sám další tři hodiny...
Rozhodl jsem se. Zvládnu to. Už nechci nikoho zklamat a zranit.
Zůstanu tady.