Seděli jsme a dívali se na krátký němý film. Video z kamery, které jsou až na výjimky rozmístěny různě po agentuře, už kvůli ochraně lidí v ní pracujících, a hlavně agentury samotné.
Jo, špióni jsou všude. Vždycky se najde nějaký záškodník, který se tiše proplíží a snaží se najít něco, čím by takovou agenturu mohl poškodit. Ať už sám nebo s něčí pomocí. A takový vnitřní nepřítel je daleko horší než otevřené vyhlášení války.
„Co na to říkáte?“ zastavil Carson video a otočil se k nám.
„No, já asi nic. Francis a Leon jsou přece přátelé, takže na tom nevidím nic divného,“ zamyslel se Sergi. „Nemám Leona rád, a zvlášť po tom, co udělal, ho nenávidím a nejraději bych mu vykopal hrob. Ale tady vážně nevím, na co narážíš.“
„Vypadá to, jako by se hádali,“ svěsil jsem nohy za sedačky a pohodlně se opřel. „Ale podle toho, jak Francis chytil Leona u sebe v bytě, když mě… No, prostě potom, co se stalo, se nedivím. Nejspíš se na Leona pořád zlobí.“
„Tak si to vezmeme popořadě,“ povzdychl si Carson a vzal znovu do ruky ovladač.
Vrátil video o něco zpátky a pak ho znovu pustil.
„Tady odcházíš,“ zastavil ho.
Byl to ten moment, kdy jsem vyběhl z ateliéru a utekl ven, když jsem ještě byl rozhodnutý odjet do Evropy. Dost jasně se mi vybavil ten okamžik, kdy mě zastavil Leon a potom ještě Francis, ale já jsem prostě utekl, protože jsem měl všeho akorát tak po krk.
„No, Francis za mnou běžel, když jsem utekl,“ ukázal jsem prstem na video, kde právě mizím z dosahu kamery a hned po mně i Francis. „Tak se na Leona naštval a pohádali se.“
„Dobře,“ povzdechl si Carson nad tím, jak jsme nechápaví. „A co tohle?“
V záběru kamery se objevil Leon, který vyšel ze dveří ateliéru a upravoval si oblečení. Po chvilce se k němu znovu přidal Francis a v tu chvíli se mezi nimi strhla divoká debata.
Carson v tom videu zřejmě viděl něco víc než my. Já viděl jen němou hádku s gesty, když jeden nebo druhý rozhazovali rukama. Naštvaný obličej jednoho a pak druhého. Otočení obou, když se konečně uklidnili a každý odcházel na jinou stranu.
Celá ta hádka netrvala dlouho. Možná tak tři čtyři minuty…
„Já jen vím, že jsem se vztekal, kde Leon je, protože zdržoval focení. Kdybych věděl, co se stalo, byl bych na té chodbě taky a pěkně bych mu pocuchal účes,“ zavrčel Sergi, když jsme se na to dívali asi už potřetí. „Hlavně, že pak přišel s úsměvem, jako by se nic nedělo. Myslel jsem, že ho roztrhnu…“
„No jasně!“ vyhrkl jsem najednou. „Posuň to asi tak o dvě minuty zpátky.“
Carson se pousmál, když vrátil video zpátky na požadovanou část. Jako by přesně věděl, od kterého místa to chci vidět. Byl nejspíš rozhodnutý nám to pouštět dokola třeba celou noc, dokud si něčeho nevšimneme.
Chvíli bylo ticho. Po očku jsem se podíval na Sergiho. Ten měl hlavu vystrčenou jak želva z krunýře směrem k obrazovce, a bylo vidět, jak se snaží přijít na to, co na tom videu je jiné.
Když jsem mrknul na Carsona, setkal jsem se s jeho pohledem. Díval se na mě, mlčky mě vyzýval k tomu, abych konečně něco řekl.
Musel v tom vidět to samé co já. Určitě… Jinak by se na mě tak nedíval.
Skoro až hmatatelně jsem mohl cítit ten tlak z jeho strany.
Nemůžu to říct. Nedokážu to. Ne teď… Bojím se. Ještě není ta správná chvíle…
„Fakt nevím, co na tom vidíte jinak. Prostě se hádají a pak jdou každý na jinou stranu. Nic víc,“ povzdechl si Sergi.
„Musím se napít,“ postavil jsem se, když jsem nevydržel ten Carsonův upřený pohled.
Určitě něco tuší…
„Máš tu něco na pití?“ zamířil jsem do kuchyně.
„Jo, v lednici je džus,“ mávl Sergi rukou směrem ke kuchyni.
„Nechci džus. Chci něco jiného.“
Rozhlédl jsem se kolem sebe a můj pohled se zastavil na baru.
Tenhle byt je nový, jen skromně zařízený, ale možná tu něco najdu. Cokoliv…
Rychlým krokem jsem došel k baru a otevřel ho. Když jsem do něj nahlédl, měl jsem pocit, jako bych byl u Carsona doma. Byly v něm lahve všeho možného, a většinou to bylo právě jeho oblíbené pití.
„Komu patří tenhle byt?“ vytáhl jsem flašku Ginu a odšrouboval uzávěr.
„To teď neřešíme, ale když už se ptáš, tak jsem ho koupil já,“ ozval se Carson. „Mě by spíš zajímalo, co teď dě… Jasone!“ vykřikl náhle a vyskočil na nohy.
Rozběhl se ke mně, aby mi flašku sebral, ale už bylo pozdě. Pořádně jsem si přihnul. Několik velkých loků mi projelo hrdlem a skončilo v žaludku.
„Nejsi normální! Víš kolik to má procent? Tohle je jedno z nejkvalitnějších pití!“ chtěl mi flašku vzít, ale já se mu vytrhnul.
„Nic jiného, než kvalitní chlast, bych od tebe neočekával,“ zamračil jsem se a znovu se napil.
„Jasone! Co se děje?“ postavil se už i Sergi a došel ke mně.
Oba dva proti mně stáli jak boží soudci. Couvl jsem o dva kroky, abych nebyl v jejich dosahu a znovu si přiložil láhev k ústům.
„Tak dost!“ přiskočil ke mně Carson a konečně se mu podařilo vzít mi flašku z ruky.
Málem mi vyrazil zuby a trocha Ginu vyprskla ven a polila mi triko. Začal jsem nadávat a snažil se to setřít. Ale jen jsem to zhoršil. Látka nasákla lihovinou, a já skoro okamžitě smrděl jak nějaký ožrala.
„Bereš prášky, tak co tu blbneš!“
Bylo mi jedno, že mi nadává. Od chvíle, kdy jsem vstal ze sedačky, jsem myslel na jednu věc.
Říct jim to, nebo si to nechat pro sebe. Další tajemství, které mě tížilo a nechtělo se mi s ním ven. Aspoň ne teď.
Nevěděl jsem, jak se k tomu postaví Sergi, zvlášť potom, co slyšel o Leonovi. Tak dlouho trvalo, než jsme se dostali konečně k tomu, abychom si to všechno vyříkali. Abych konečně přesvědčil Sergiho, že s Leonem nic nemám. Měl jsem strach, když jsem přiznal, že mě chtěl znásilnit. Bál jsem se, aby se to znovu nepokazilo, když bylo vše na dobré cestě.
A teď bych měl říct něco, co by tohle všechno mohlo znovu narušit a vrátit tam, kde už nikdy nechci být?
Bylo mi jasné, že Carson něco tuší. Není hloupý. Je dobrý pozorovatel. Neunikne mu žádná maličkost, žádný náznak. A když si tohle video dá dohromady s tím, co všechno bylo předtím…
Ale co Sergi? Bojím se, že mě opustí…
Začal jsem být nervózní ještě víc. I ruce se mi třásly, když jsem se znovu natáhl po flašce, ale Carson mi uhnul a já jen hrábnul do prázdna.
Otočil jsem se a zamířil jsem k baru. Když mi nechce vrátit jednu, vezmu si druhou.
„Tak to by stačilo!“ ozval se přísně Sergi a jeho ruka se prudce zapřela o dvířka baru, abych ho nemohl otevřít. „Řekni mi, co se tady děje! Co má tohle tvoje chování společné s tím, co jsme viděli na videu?!“
Sergi na mě zvýšil hlas. Sklonil jsem hlavu a zadíval se na prsty svých nohou. Neměl jsem odvahu se na něj podívat, protože jsem se cítil provinile a bál jsem se.
Ano… Bojím se, že to všechno bude pochopeno jinak, než se ve skutečnosti stalo. Nemám svědky, kteří by potvrdili má slova. Na druhé straně pravdy stojí ten, kvůli kterému se teď třesu. A ze strachu, že se všechno zase pokazí, dělám teď ze sebe opilce číslo jedna.
Nikdy jsem nebyl pijan. Neřeším věci tímhle způsobem. Ale teď… Teď bych se nejraději zahrabal pod zem. Snad dvakrát, třikrát v životě jsem se opil, že jsem o sobě nevěděl. A u Francise jsem alkoholem zapil prášky… Ale teď nastala situace, kdy bych taky nejraději nevěděl nic. Kdy jsem chtěl zapomenout na vše, a tím chlastem to vymazat, jako by to nikdy nebylo. Probudit se sice s bolavou, ale za to čistou hlavou.
Kéž by to tak bylo možné…
Věděl jsem však, že realita je jiná. Že i když se opiju, tohle nikdo nevymaže a po probuzení se budu cítit ještě hůř.
„Dobře,“ postavil se Carson vedle mne z druhé strany. „Řeknu to za tebe.“
Ještě víc jsem sklonil hlavu a sevřel v rukách triko. Alkohol mi začal proudit žilami. Roztahoval se mým krevním řečištěm a začal konat svou práci. Pomalu, ale jistě mi bylo čím dál větší teplo, a když jsem zvedl pohled a zadíval se na Sergiho ruku opřenou o dvířka baru, zatočila se mi hlava.
„Nebo se spíš zeptám,“ pokračoval Carson. „Co máš s Francisem?“
Horko, které se pomalu roztahovalo mým tělem spolu se stoupajícím procentem alkoholu, se najednou skrz mě převalilo jako žhavá láva. Koplo mě u žaludku a měl jsem co dělat, abych se tu okamžitě nepozvracel.
„Tohle je tvoje odpověď?“ zadíval se na mě Carson, když jsem si dal rychle ruce před pusu.
„Carsi!“ okřikl ho Sergi. „Víš, jak to s těmi fotkami bylo!“
„Nemluvím tu teď o fotkách, chci vědět, co-“
„Je… mi… blb-“ přerušil jsem ho.
Natáhlo mě tak moc, že jsem měl opravdu co dělat, abych všechno to, co se mi teď hrnulo nahoru, nevyhodil na podlahu. Vyběhl jsem rychle do koupelny. Myslel jsem, že ty dveře vyrazím, ale nějakým zázrakem se sami otevřely. Ani nevím, kdo zvedl prkýnko na záchodě. Jen jsem dopadl na kolena, vrazil hlavu do mísy a zbavoval se všeho, co můj žaludek odmítal.
„Bereš prášky, Jasi, neměl jsi to pít.“
Sergiho klidný hlas, který se ozval tak blízko mě, by mne v jiné situaci nejspíš uklidnil. Ale teď jsem znervózněl ještě víc. Znovu mě kopnul žaludek a já se křečovitě držel mísy, když mé zvracení nebralo konce. Sergiho ruka mi přejížděla po zádech, jako by mi chtěl pomoct to překonat. Sem tam sáhl po splachovači, aby průběžně mizel důkaz toho, jak hloupý jsem.
„Pro…“ chtěl jsem se omluvit, ale místo toho ze mě vycházely jen nevábné zvuky.
„Promluvíme si, až ti bude lépe,“ znovu mi Sergi přejel dlaní po zádech, kde tím napětím pracovaly snad všechny svaly.
Když jsem se trochu uklidnil, chtěl jsem něco říct. Ale v momentě, kdy jsem se nadechl, ucítil jsem ten smrad Ginu, který vycházel z mého politého trika a znovu mě okamžitě natáhlo.
Narovnal jsem se i přesto, že mi stále bylo špatně. Rychle jsem ze sebe stáhl triko, a ještě rychleji ho odhodil co nejdál od sebe.
„Už je to dobrý,“ řekl jsem po chvíli, když už se i žaludek uklidnil.
Vlastně už ze sebe neměl ani co vydat. Utrhl jsem si kus toaleťáku, otřel jsem si pusu a pak ho i s dalšími zbytky spláchl. I přesto, že jsem se vyzvracel skoro hned potom, co jsem vypil prakticky čtvrt flašky Ginu, zatočila se mi hlava, když jsem se pokusil vstát. Sergi mě zachytil a pomohl mi dojít k umyvadlu, abych se mohl umýt.
„Vlastně… Ještě jsem tě neviděl nikdy opilého,“ zamyslel se Carson, který mi mezi tím vytáhl z kabely toaletní tašku.
Vytáhl mi kartáček a zubní pastu a podal mi to. Usmíval se, když viděl, jak se přidržuji umyvadla a snažím se vyrovnat balanc na mých gumových nohách. Pot mi tekl po čele i po zádech, jak horko mi bylo. Žaludek jsem měl jak na vodě a musel jsem přivřít oči, když se kolem mne všechno roztočilo.
„Aspoň trochu si umyj zuby,“ vzal mi Sergi věci z ruky.
Natlačil trošku pasty na kartáček a pak mi ho vrazil do pusy. Jen jsem otočil hlavu a nechal ho, ať mi je aspoň trochu vyčistí, protože jsem se bál toho umyvadla pustit.
„Vyplivni to a vypláchni si pusu,“ poručil mi, když byl s prací spokojený.
Spíš hrozilo, že se zase pozvracím, protože z toho, jak mi kartáčkem rejdil v puse, mně znovu začalo natahovat.
„Ale řeknu ti, že to byl rekord, takhle rychle se opít,“ zasmál se Carson. „Kdy ses naposledy takhle opil? Ještě jsem tě takhle vážně neviděl.“
„Hm,“ přikývl jsem, když jsem si vyplachoval pusu. „Napos… ledy u Franci… se na naro-zeni-nách,“
„Jo, pamatuji si to. Musel jsem pro tebe přijet,“ zastavil Sergi vodu a podal mi ručník. „Byl jsi úplně mimo sebe a ani sis nepamatoval, jak ses dostal domů.“
„Vážně?“ zpozorněl Carson. „Že jste se nepochlubili. To mohlo být zajímavé.“
„Ani ne,“ odhodil jsem ručník a málem se přitom vyvrátil, když jsem ztratil rovnováhu.
„Myslím, že bys teď spíš potřeboval studenou sprchu,“ zamručel Sergi, když mě na poslední chvíli chytil a táhl z koupelny ven.
„Bude lepší, když se prospíš,“ chytl mě Carson z druhé strany a už mě společnými silami vedli do jednoho z pokojů.
Visel jsem jim na rukách a hlavu jsem měl svěšenou mezi rameny. Celou tu krátkou cestu jsem pozoroval podlahu a snažil se divným způsobem zvedat nohy, jako by tam byly kdo ví jak vysoké překážky.
„Francis mi řekl, že mě miluje,“ bez varování jsem zamumlal.
Málem jsem jim vyklouzl z držení, když se Sergi po mých slovech bez varování zastavil.
„Co jsi říkal?“ chytl mě volnou rukou za bradu a zvedl mi hlavu.
„Říkal, že mě… miluje,“ motal se mi jazyk, ale tak nějak to šlo ze mne samo.
Sergi se mi ještě chvíli díval do očí, jako by doufal v jinou odpověď. Nakonec mi bradu pustil a mohli jsme pokračovat směrem k posteli.
„Kdy to bylo?“ sklonil se na de mnou Carson, když mě konečně uložili.
„Když jsme… se schovávali v… motelu.“
Oči se mi zavíraly, a i když jsem odpovídal, šlo to čím dál hůř.
„Tam jak vás vyfotili ti novináři?“
Přikývl jsem.
Zatím, co mi Carson pokládal otázky, Sergi mi stáhnul kalhoty a přikryl mně. Za celou tu dobu neřekl ani slovo. Jen poslouchal a tvářil se vážně, ale přitom se staral o mé pohodlí.
„A stalo se tam něco víc?“
Tahle Carsonova otázka zastavila i Sergiho, který právě chtěl jít pro studený obklad. Aniž by se otočil, zůstal stát na prahu dveří a čekal na mou odpověď. I přes svou opilost, jsem z toho mě špatný pocit.
„Po-“ škytl jsem. „Pob-líbil mně. Chtěl s- mn- vy-pat“
Měl jsem pocit, že mi nemůžou rozumět. Ale asi to byl jen pocit. I přes to mé mumlání a škytání to bylo oběma nejspíš jasné. Měl jsem rozmlžený pohled, ale přesto jsem jasně viděl, jak Sergi sevřel ruce v pěst a Carsona, jak se po něm otočil a popošel k němu dva kroky.
„Uklidni se,“ položil mu ruku na rameno. „Počkáme, až se z toho Jason vyspí, a pak to v klidu proberem.“
„A co chceš v klidu probrat?!“ vyštěkl na něho Sergi a shodil jeho ruku dolů. „Tys to věděl, když ses na to zeptal?!“
„Nevěděl,“ odpověděl Carson klidně. „Ale tušil jsem podle jejich chování, že v tom něco je.“
„Proč jsi nic neřekl?!“
„Nechtěl jsem Jasiho z ničeho obviňovat, ale když se vrhnul na to pití, tak mi bylo jasné,že…“
„Běž do hajzlu!“ naštvaně ho Sergi odstrčil. „Jdu pro ten obklad.“
Carson si povzdechl a pak se vrátil ke mně.
„Promiň, Jasi,“ sklonil se ke mně. „Nechtěl jsem-“
„To… je dob-rý,“ chytl jsem ho za ruku. „Jak jsi… to… víš?“
„Stačí se dobře dívat. Leon tě nemiluje, ale Francis nejspíš ano. Na těch záběrech… To nebyl někdo, kdo se zlobil jen tak. Francisův výraz a jeho gesta jasně říkaly, že je rozčílený, protože bylo ublíženo někomu, koho miluje. Zatím co Leon… To byla čistá arogance. Ani kousek citu. Věřím tomu, že kdybychom měli možnost slyšet, co si říkali, tak by se má domněnka potvrdila. Ale vlastně… Řekl jsi to sám. Tušil jsem, že za tím je něco víc, už když jste přijeli ke mně domů.“
Snažil jsem se z toho, co říkal, pobrat co nejvíc. Už od začátku jsem to taky na tom videu viděl. Ale i tak jsem nechápal, jak může být tak dobrý, že to hned poznal. A moje hlava mě jaksi odmítala poslouchat. Nejspíš jsem měl i divný výraz, nebo se mi kouřilo z hlavy, protože se Carson pousmál, když viděl, jak nad tím přemýšlím.
„Až se vyspíš, tak to v klidu probereme, ano?“
Přikývl jsem a pustil ho. Carson odstoupil od postele, aby uvolnil místo Sergimu. Ten si sedl vedle mě a na čelo mi přiložil studený obklad.
„Řekl js… sem, že ho…“
„Nemluv a raději se vyspi,“ zastavil mě Sergi, jako by se bál toho, co chci říct.
Nechytil mě za ruku, nepolíbil mě, nepohladil mě. Prostě jen seděl a díval se na mě pohledem, z kterého mi bylo úzko.
„Nech…nechtěl jsem…“ přemáhal mě spánek, ale chtěl jsem mu říct, jak to bylo.
„In vino veritas…“ řekl zničehonic. „Sice to nebylo víno, ale… Kdyby ses neopil, řekl bys mi to?“
Řekl bych mu to. Možná po nějaké době, ale řekl bych mu to. Nechtěl jsem mít před ním už žádná tajemství. Jen to, že přišel Carson s těmi záběry z kamery, a pak se zeptal přímo, mi udělalo čáru přes rozpočet. Chtěl jsem se na to připravit a říct mu to ve vhodnější chvíli, když by už neměl žádné pochybnosti o mé lásce.
„Jdu vedle,“ zvedl se, když viděl, jak dlouho mi trvalo, než jsem přikývl.
„Miluji tě, Sergi. Jen tebe…“ vyhrkl jsem.
Ať jsem předtím mluvil nesrozumitelně, teď mi bylo rozumět tak dobře, jako bych se vůbec neopil.
Chtěl jsem sundat ten hadr z čela, zvednout se a jít za ním, když zůstal stát kousek dál od postele. Ale zvládl jsem akorát zvednout ruku. Nic víc. V polovině pohybu se zastavila a dopadla na postel, když jsem se už nedokázal ubránit spánku.
Nevím, co potom Sergi dělal. Jestli odešel, nebo se vrátil ke mně. Prostě jsem odpadl, aniž bych stihl cokoliv dalšího vysvětlit.
Probudila mě strašná žízeň. Sušilo mi tak, jak snad ještě nikdy v životě.
Opatrně jsem se zvedl do sedu a rozhlédl se kolem sebe. V pokoji byla tma a ticho. Byl jsem sám, a dokonce i dveře byly zavřené. Jen malou chvilku trvalo, než jsem si přivykl tmě, abych mohl vstát. Chvíli jsem však ještě seděl na posteli a přemýšlel. Snažil jsem se vybavit vše, co večer proběhlo a měl jsem z toho těžkou nejen hlavu, ale i žaludek. Rozbolel mně, když jsem si vzpomněl na to, co jsem Sergimu a Carsonovi řekl. Jen jsem to nakousl a víc jsem nestihl vysvětlit.
Co když to vzali jako fakt, že s Francisem něco mám?
Když jsem nic kloudného nevymyslel a bylo mi navíc z toho ještě hůř, vstal jsem, abych se mohl jít aspoň napít a zahnat tak tu hořkost v puse.
Nahmatal jsem kliku a opatrně otevřel dveře. Vyšel jsem na chodbu a rozhlédl se.
Někde ve skrytu duše jsem doufal, že bude všechno v pořádku, ale i přesto převládal strach, že v bytě budu sám. Že po tom, co Sergi uslyšel, se sebral a odjel pryč, aby nebyl blízko toho, kdo ho znovu zklamal.
Hlava mě bolela jak čert, a já jsem byl rád, že jsem si aspoň vzpomněl, kterým směrem je kuchyň. Hned jsem zamířil k lednici, na které jemnou modří svítil čas 01:38 a.m. Kuchyň ozářilo světlo, když jsem ji otevřel. Ovanul mě chlad, ale přesto jsem u ní stál a jen nepřítomně zíral dovnitř. Prostě mě ty myšlenky naprosto ovládly. Neustále se mi honily hlavou a nedokázal jsem přestat myslet na nic jiného.
Když už mi nakonec začínala být zima, natáhl jsem se po džusu a konečně lednici zavřel. Neobtěžoval jsem se ani tím, že bych si vytáhl sklenici. Prostě jsem ho otevřel a rovnou se napil.
Stejně bych musel rozsvítit a já si ani nemohl vzpomenout, kde je vypínač.
Vypil jsem skoro polovinu, než jsem konečně aspoň trochu zahnal žízeň. S krabicí v ruce jsem se otočil a vydal se zpátky do ložnice.
S vědomím, že tu nejspíš opravdu jsem sám, jsem se pomalu šoural chodbou zpátky, abych se znovu uložil do postele a zaspal zbytek noci.
Ráno se seberu a pojedu pryč. Nemá cenu se tady déle zdržovat, když mi Sergie nejspíš nevěří. Pokud by tomu bylo jinak, zůstal by u mě. Ale on odešel…
Byl jsem právě na úrovni koupelny, když se mi zdálo, že jsem něco zaslechl. Zastavil jsem se, otočil se zpátky do chodby a zaposlouchal se.
Nezdá se mi to?
Protřel jsem si oči a zaměřil zrak na druhý konec chodby, odkud se po zemi táhl úzký proužek světla.
Tak, že bych tu nakonec nebyl sám? Kdo je v tom pokoji? A proč se tam svítí, když je hodně po půlnoci a každý normální člověk v tuhle dobu spí?
Zvědavost mi nedala. Donutila mě vykročit potichu tím směrem. A čím víc jsem se blížil k těm pootevřeným dveřím, tím jasněji jsem slyšel hlasy.
A ne, jen hlasy…
Zastavil jsem se u dveří. Natáhl jsem ruku, abych je pootevřel a mohl nahlédnout dovnitř. Ale nakonec jsem se toho dřeva jen jemně dotkl konečky prstů.
„Jo… tak je to dobrý…“ zaslechl jsem Sergieho tiše promluvit.
Mé srdce se rozběhlo na plné obrátky. Bilo jak šílené, když jsem slyšel jeho podmanivý hlas a do toho spokojené vzdechy.
Co to má znamenat? Proč to slyším? Proč to říká? S kým tam je?
Nebyl jsem schopen pohybu. Jen jsem povrchně dýchal a po tváři mi tekly slzy.
Sergi mě už opravdu nechce? Po tom, co večer slyšel, se rozhodl pro někoho jiného? Může to bolet ještě víc?
„Dej tu nohu výš, Carsi…“
Nechtěl jsem to vidět. Měl jsem strach, z toho, co bude, ale přesto jsem roztřesenou rukou do těch dveří strčil.
Prudké světlo mě na moment oslepilo. Zamrkal jsem a zaměřil jsem pohled směrem, odkud šly vzdechy, co evidentně patřily člověku, který právě prožíval svou nejpříjemnější chvilku.
Bez hnutí jsem se díval na postel, kde se spokojeným výrazem ležel Carson a jen jeho tělo se ještě pohybovalo v rytmu přírazů. V rukách pevně sevřel prostěradlo, když s hlasitým zasténáním došel ke svému vrcholu a jeho břicho pokrylo sperma.
Nechápal jsem…
Nebo spíš – nechtěl jsem to pochopit.
Jen jsem stál a tupě zíral na to, co se přede mnou odehrává. Nevypadalo to, že by si mne někdo z nich všiml. Byli do sebe tak zabraní, že až teprve v momentě, kdy mi vyklouzla krabice džusu z ruky a dopadla na zem, si uvědomili, že v pokoji nejsou sami.
Sergie se prudce otočil.
„Jasone! Co tu…“
Nedopověděl.
Jen na mě překvapeně hleděl, stejně jako Carson…
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: omlouvám se, že až po takové odmlce, ale nějak sjem se musela vzpamatovat z nemoci a z toho, co prožíval Kenji... :D :D