Mám rád filmy. Nové i ty staré. Rád se na ně dívám a často si představuji, že jsem jedna z těch postav. Hlavní hrdina, kterého nic neskolí. Nebojí se a do všeho jde naplno. Nesesype se, jakmile uslyší nějakou špatnou zprávu. Nezkolabuje, jen co zjistí nějakou nepříjemnou věc a hrdě se jí postaví a udělá s ní rázný konec.
Všichni záporáci, kteří mají své falešné úsměvy, silné řeči a hrdinská gesta před ním nakonec klečí na kolenou a v lepším případě prosí za odpuštění.
V tom horším případě už nestihnou nic říct…
Proč nejsem i já takový? Proč nemám tolik síly a nepostavím se tomu všemu hrdě čelem a neudělám s tím pořádek?
Kéž bych byl někdy jako Carson. Kdyby se s ním točil nějaký film, byl by kladný hrdina. Měl by hlavní roli. Mám pocit, že je snad všude a všechno má zmáknuté. A pokud nastane nějaký problém, dokáže ho vyřešit. Možná je to tím, že nejedná zbrkle a přemýšlí, než udělá další krok? Nebo třeba proto, že nejde po jedné věci, po jedné informaci, ale zkoumá všechno do hloubky, hledá jakýkoliv náznak čehokoliv, vymýšlí strategii, jako by vedl bitvu se samotným Napoleonem. Soustředěně si promýšlí každý tah, jako by hrál šachovou partii s Garri Kasparovem.
Je to, kdo z koho. Kdo je silnější, a kdo lépe dokáže odhadnout svého nepřítele. Kdo je lepší stratég…
Opravdu na mě padla ze všeho únava. Ale nechtěl jsem spát. Odmítal jsem poslechnout své tělo, které se právě vzpamatovávalo z dalšího skoro zhroucení a přemlouvalo mě, abych usnul.
Ne… Nebudu spát, protože chci vědět všechno. Nebo aspoň to, co mi jsou schopni říct.
Vždyť se přeci jedná o mně, tak proč sakra pořád nějaké tajnosti.
„Tak povíte mi už konečně něco?“ zvedl jsem se do sedu, i přesto, že mi to Sergi nechtěl dovolit. „Co s tím máš, Carsone, společného? Co všechno přede mnou ještě tajíte? Podle toho, jak se na vás dívám, tak víte rozhodně víc než já. A nechtějte mi namluvit, že to tak není,“ zamračil jsem se na ně.
Sergi si jen povzdechl, a pak si přisedl ke mně na sedačku. Carson, jako by se nic nedělo, svlékl svůj kabát a šel si ho pověsit na ramínko. Vrátil se zpátky k nám a chtěl se usadit v křesle, když se chytl za paže a několikrát si po nich přejel dlaněmi.
„Kruci, je tu zima. Proč je tu vlastně všechno otevřené jak v létě?“ podíval se k oknům.
„No, Jason chtěl uvařit a usnul a nějak se to připálilo,“ pokrčil rameny Sergi.
Objal mě jednou rukou kolem ramen a přitáhl si mě k sobě blíž. I přesto, že jsem nebyl moc v klidu a chtěl jsem odpovědi na mé otázky, přitiskl jsem se k němu.
Bylo to jako dřív, když jsme takhle sedávali u něj doma, měli uvařenou dobrou večeři a čaj, nebo kávu. Seděli jsme v obýváku na sedačce a jedli jsme, a přitom se dívali na některý z mých oblíbených filmů. Naposledy to byla komedie Oscar se Stallonem a docela jsme se u toho nasmáli.
Kéž bych teď mohl mít zapnutou televizi, a bezstarostně se dívat a smát se u toho.
„Tak řeknete mi už konečně někdo něco?“
„Co jsi vařil?“ podíval se na mě Carson s úsměvem. „Asi to už není k jídlu, co?“
„Carsone!“ zakřičel jsem na něj, až sebou Sergi trhnul.
„No, jo… No, jo…“ povzdychl si na nakonec se usadil v křesle. „Co všechno jsi mu řekl?“ podíval se na Sergiho.
„Jen to, jak mi chodily ty anonymy a fotky,“ pevněji mě chytil Sergi do objetí, jako by chtěl zahřát mé prochladlé tělo. „A taky to, že jsem ti o tom řekl, a že jsi mi zakázal o tom s Jasem mluvit,“ podíval se na něj po posledních slovech mírně vyčítavě, stejně jako já.
„Co ti mám říct…“ zamyšleně si Carson promnul bradu.
„Všechno,“ odpověděl jsem rychle.
„Když ono to není tak jednoduchý. Jsou věci, které my sami ještě nevíme. Třeba jak vznikly ty poslední fotky tebe a Leona,“ spustil ruku dolů a doslova mě propaloval pohledem. „Nechceš mi ty k tomu něco říct?“
Myslím, že mě rozbolel žaludek. Polilo mě horko a musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout, než jsem konečně promluvil. Tohle se mě totiž dotklo. A to že opravdu hodně. Snad si nemyslí, že já a Leon…
„Nevím, jak k těm fotkám přišel. Na nic takového si nepamatuji a nikdy jsem s Leonem nic neměl,“ odpověděl jsem nakonec s mírně roztřeseným hlasem, ale neuhnul jsem před jeho pohledem.
„Vážně?“ naklonil se mírně dopředu, jako by se chtěl ujistit o pravdivosti mých slov.
„Ano. Nevěříš mi snad?“ naklonil jsem se mírně i já. „Nevěříš, co?“
„Věřím, i když Leon tvrdí něco jiného…“ opřel se Carson zpátky do křesla a zkřížil ruce na hrudi.
„Miluji Sergiho a nikdy jsem ho nepodvedl. Nikdy se mě takhle Leon ani nedotkl.“
V tom momentě, kdy jsem domluvil, jsem se zarazil. Najednou mi do hlavy naskočila vzpomínka na tu chvíli u Francise v bytě, a já měl najednou pocit, jako bych Sergiho opravdu podvedl. Jako bych mu lhal… Sklonil jsem hlavu a stáhl se zpátky do sedačky. Už jsem se tak o Sergiho neopíral, jako tomu bylo před chvílí.
Byly to snad výčitky svědomí?
Vždyť, vlastně se mě takhle Leon dotkl. Ano, lhal jsem právě teď tou poslední větou. Mám to v sobě. Zůstane to ve mně do konce života. Možná někde zasunuto v pozadí, ale z hlavy mi to už nikdo nevymaže.
Měl bych to říct?
Já sám po nich chci, aby mi řekli všechno a teď mám své vlastní tajemství.
Nepříjemný pocit se mým tělem roztahoval čím dál víc. Začal jsem o něco rychleji dýchat a nervózně si mnout ruce.
„Co se děje? Jsi v pořádku?“ ozval se Sergi a pootočil se ke mně.
„Chtěl by si nám něco říct?“ zaútočil hned Carson, jako by věděl, že mám něco na srdci. „Něco o Leonovi?“
Zprudka jsem se nadechl, když vyslovil to jméno. Sergi, když to viděl, poposedl si ode mne kousek dál.
„Jasone?“
„No…“ promnul jsem si znovu prsty, až mi zapraskaly klouby.
Musím to říct. Už kvůli tomu, že nechci mít před Sergim žádné tajemství. Chci, aby to slyšel, i kdyby mě za to měl nenávidět. Co když mu to jednou řekne právě Leon a ve své vlastní verzi?
„Hm? Tak co?“ ozval se znovu Carson.
„Leon se mně…“ začal jsem se mírně třást, ale rozhodl jsem se to dokončit, i kdyby mě to mělo zabít. „Pokusil se mě znásilnit,“ dodal jsem tiše.
„Co?!“ vykřikl Sergi.
Vyskočil na nohy a prudce se ke mně otočil, až posunul celý ten těžký stolek.
„Co udělal?! A kdy?! Bylo to… To bylo to na těch fotkách?!“
Byl hodně hlasitý. Nedokázal to říct v klidu a nedivil jsem se mu. Byl rozčílený a já dostal strach.
Přikrčil jsem se, jako bych od něj očekával ránu a jen jsem zavrtěl hlavou.
„Ne,“ odpověděl jsem tiše. „Bylo to později u Francise v bytě, když jsi mě vyhodil.“
Krčil jsem se a měl strach se na Sergiho podívat. Jediné, na co jsem viděl, byly jeho ruce sevřené v pěst.
„Zabiju ho!“
Jeho nohy se pohnuly. Vzdálil se ode mne a začal přecházet po obýváku, jako já předtím.
„Zabiju ho!“ opakoval pořád dokola.
Opatrně jsem zvedl hlavu a podíval se na něj. Byl rudý vzteky a stále přecházel sem a tam. Ruce svíral v pěst a několikrát měl tendenci je zvednout a praštit si do zdi, u které se na moment zastavil.
Pohlédl jsem na Carsona. Ten stále seděl v křesle, jako by se nic nedělo, jako bychom klábosili o počasí.
„Takže ten otlačený krk a ta modřina,“ ukázal na můj obličej, „to bylo od něho?“
Přikývl jsem.
„Proč jsi mi to neřekl hned, když jsem se tě ptal?“
Jen jsem pokrčil rameny. Nevěděl jsem, co mám na tohle odpovědět.
„Chtěl jsi ho chránit?“
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou v nesouhlasu. „Chtěl jsem jenom vědět, co je se Sergim, když ses mě na to ptal. Leon mě v tu chvíli vůbec nezajímal,“ dodal jsem mírně vyčítavě, když jsem si vzpomněl na tu sms, která mi tenkrát od Sergiho přišla.
Otočil jsem se na toho, o kom právě byla řeč. Po mých slovech se zastavil. Chvíli se na mě díval a já nedokázal odhadnout, jaký výraz ve tváři právě má. Jestli je naštvaný nebo překvapený, nebo jestli si něco vyčítá…
„Uklidni se,“ promluvil na něj Carson.
„Jak se mám uklidnit?!“ odsekl mu Sergi.
Přešel ke stolku s pitím, nalil si jednu skleničku tvrdýho a na ex to do sebe hodil.
„Omlouvám se, že jsem vám to neřekl,“ znovu jsem sklonil hlavu a díval se na své ruce.
Chtělo se mi z toho brečet, protože ten nepříjemný pocit byl opravdu děsný, ale řekl jsem si, že to překonám. Že někdo, jako je Leon, už mě nedonutí uronit jedinou slzu.
Brečet budu pouze v případě, že mi nakonec Sergi řekne, že mě už nechce.
Když se Sergi napil, konečně přestal přecházet po pokoji. Vrátil se k sedačce a posadil se znovu vedle mě.
„Udělal ti… K čemu se… Co…“
Chtěl se mě zeptat, jestli se k něčemu Leon dostal, ale nebyl schopen to ani vyslovit. Možná se bál, co mu odpovím, a tak konec věty vždycky spolknul a snažil se přijít na jinou formulaci.
„Nedostal se k… tomu hlavnímu. Zastavil ho Francis.“
„Francis?“ Carson se přestal opírat a zaujatě se na mě podíval. „Sice ho zastavil, jak říkáš, ale… Jak to, že dovolil, aby se vůbec něco takového stalo? To se jen díval, jak vy dva…“ zakroutil Carson ve vzduchu rukou, jako by tím chtěl naznačit to, co se mezi mnou a Leonem stalo.
„Francis nebyl doma. Šel nakoupit, a když někdo zvonil, myslel jsem si, že je to on, tak jsem otevřel. Nevěděl jsem, že je to Leon. Jinak bych ty dveře neotevřel. Opravdu!“ dodal jsem ještě s pohledem upřeným na Sergiho.
Prosím, Sergi. Věř mi, že to tak bylo. Opravdu jsem to nechtěl. Bránil jsem se… Kdybych to věděl, tak bych ty dveře ani neotevřel. Věř mi, prosím…
„Věřím ti,“ odpověděl Sergi, jako by věděl, na co myslím. „Ale měl jsi mi to říct.“
„Bál jsem se…“
„Čeho?“ povzdechl si a znovu mě chytil kolem ramen a přitáhl si mě k sobě.
„Toho, že mě už opravdu nebudeš chtít. Že to jen potvrdí ty lži o mně a Leonovi.“
Sergi se zarazil. Nejspíš jsem řekl něco, co ho trápilo stejně jako mně. Zvedl jednu nohu na sedačku, aby se mohl ke mně otočit celým tělem. Díval se na mě a já měl najednou pocit, jako bych v těch očích viděl omluvu.
„Promiň,“ chytl mě a přitáhl si mě do objetí. „Tohle se nemělo stát. Byla to moje chyba od samého začátku. Všechno jsem zpackal.“
Chytl jsem ho kolem pasu a přitiskl jsem se na něj. Byl jsem z toho všeho smutný a zároveň šťastný. Bylo to několik pocitů najednou, které na mě útočily, a já je nedokázal rychle zpracovat. Tiskl jsem se na Sergiho a srdce mi rychle tlouklo, stejně jako jeho. I ta únava, která mě ještě před chvílí přemáhala, byla rázem pryč.
„Bylo mi smutno. Strašně se mi po tobě stýskalo,“ šeptal jsem s hlavou zabořenou do jeho hrudi.
Sergi mě objal ještě pevněji a políbil mě do vlasů. To malé gesto zajistilo, že pocit štěstí vyhrálo nad těmi ostatními. Cítil jsem, jak mě jednou rukou hladí po zádech a znovu mě políbil. Jako by se mi tím chtěl omluvit za všechna příkoří, kterých se mi dostalo, ať už od kohokoliv.
„Takže Francis,“ zaslechl jsem Carsona. „Zajímalo by mě, proč mi o tom neřekl. Byli jsme spolu v kontaktu od chvíle, kdy mi zvedl tvůj telefon.“
Sergi mě dál hladil po zádech. Také jemu srdce tlouklo o poznání rychleji.
„Je mi to vážně líto,“ naklonil se víc ke mně a další slova mi zašeptal do ucha. „Miluje tě, Jasi. Strašně moc.“
Zvedl jsem hlavu a zadíval jsem se mu do očí. Opravdu to řekl…
Znamená to, že mě už od sebe nebude odhánět?
„Miluji tě,“ zašeptal jsem i já. „Zůstaneš se mnou? Nevyhodíš mě?“
„Zůstanu s tebou.“
Po těch slovech mi znovu zvlhly oči. Tentokrát to ale byly slzy štěstí. Byl jsem toho tak plný, že jsem nedokázal poručit svým citúm, aby zůstaly skryty uvnitř mě.
Sergi mi otřel vlhké tváře a pak se ke mně naklonil. Chvíli se jen díval do mých zaslzených očí, jako by se rozmýšlel, zda to udělat či ne, ale nakonec přitiskl své rty na mé.
„Je jasné, že to všechno zpunktoval Leon. Co se však týká…“ pokračoval Carson.
Ale my ho přestali poslouchat. Jako bychom tu se Sergim najednou byli sami. Vnímali jsem jeden druhého, když jsme se objímali. Špičkou jazyka opatrně naťuknul mé rty, jako by mě prosil o souhlas. A když jsem je pootevřel, již bez dalšího zaváhání ho vsunul do mých úst.
Skoro okamžitě byla veškerá křivda zapomenuta. Mé tělo zaplavilo příjemné teplo a začalo se mírně chvět. Líbal jsem se se Sergim a bylo mi jedno, jestli je v pokoji někdo další.
Tak strašně moc mi chyběl. Jeho doteky, hlazení, jeho polibky.
Pokládal mě pomalu na sedačku, dokud jsem nedolehl, aniž by jedinkrát opustil má ústa.
„Nechápu to… Proč vlastně nezavřete okna?“ slyšel jsem jako zdálky Carsonův hlas a jeho kroky mířící k oknům.
Bylo mi jedno, co říká. Drže jsem ve svém objetí to, o co jsem málem přišel. Toužil jsem ho takhle držet napořád. Nepustit ho ani na chvíli.
Jedno a potom druhé okno se zabouchlo.
„Posloucháte mě vůbec? Ptal jsem se na…“
Neposlouchali jsme ho. Ani já, ani Sergi. Jeho ruce se zasunuly pod mou košili, stejně jako ty mé pod tu jeho, Dotýkal jsem se jeho horké pokožky a přijímal jeho teplo, které mě rozehřívalo ještě víc. Bylo mi jedno, jestli jsou okna zavřená nebo ne. Teď mi zima nebyla…
„Klidně pokračujte. Já počkám…“ zaslechl jsem ještě zavrzání dveří na terasu. „Budu…“
Všechno kolem nás se ztratilo. I Carsonův hlas, i jeho přítomnost. V tuhle chvíli jsme se nezajímali o nic jiného než o sebe. Prvotní zloba a smutek přešly pomalu ve štěstí. A štěstí teď šlo ruku v ruce s touhou po tom druhém…
Najednou jsem zatoužil se Sergim milovat, jako bych tím měl ztvrdit to, že všechno špatné skončilo. Přišlo to náhle a já rozhodně nebyl proti.
A neodmítal to ani Sergi.
Vyhrnul mi košili, aby svými polibky zasypal i další části mého těla. Chvěl se vzrušením stejně jako já. I jeho hlasitý dech tím byl prosycen, a ve mně to vzbuzovalo ještě větší touhu po spojení s ním.
Už dávno jsem zapomněl na všechnu bolest.
Kdy se to všechno stalo? Tak před sto lety? Teď nastává nová etapa našeho života, odstartovaná tím nejlepším, co může být.
Ani jsem nevěděl, kdy mě Sergi zbavil kalhot. Skoro jsem se nemohl nadechnout, když se jeho rty dotkly mého mužství, a to pak celé mizelo v teple jeho úst. Jeho jemné dlaně jsem stále cítil na svém těle. Na břiše, na nohách, na mém zadečku, když si mě mírně přizvedl, aby mě mohl pohladit i tam.
Skoro jsem zapomněl, jak dlouhé má prsty. Jak příjemné to je, když se jimi do mě dostává a dráždí mé místo, které mě uvádí skoro do bezvědomí.
Vždycky mě tímhle dostal na samou hranici, kdy jsem už skoro plačtivě prosil, aby si mě vzal.
Není to jen umělec fotograf… Je to nepřekonatelný umělec i v tomhle…
„Sergi,“ zavzdychal jsem nahlas, když se to už nedalo vydržet. „Sergi, prosím…“ propnul jsem se proti němu a sevřel v sobě jeho prsty.
Chytl jsem ho za vlasy a mírně je potáhl, aby mě začal vnímat. Nechtěl jsem se udělat jen takhle. Chtěl jsem ho mít celého pro sebe. Se vším všudy. Chtěl jsem, aby mi tím spojením dokázal, že svá slova, že už se mnou zůstane, myslí doopravdy.
Na moment se narovnal. Rychle rozepnutí pásku, cinknutí přezky a škrtnutí zipu…
Kalhoty se mu sesunuly níž, ale neztrácel čas tím, že by si je celé svlékl. Chtěl mě stejně jako já jeho. Ještě víc jsem roztáhl nohy a zvedl je, když se na mě natlačil. Stačilo jen malé nasměrování jeho horké tvrdé erekce proti mně…
Skoro jsem vykřikl, když jsem ucítil jeho vniknutí. Roztřásl jsem se a hlasité výdechy střídalo sténání, když se začal pohybovat. Jeho nájezdy, to tření, ve mně doslova rozpoutaly horké peklo. Chytl jsem ho kolem krku, a přesto, že jsem skoro nestíhal se nadechnout, přitáhl jsem si ho pro polibek.
Milovali jsme se. Líbal se se mnou, a ani na chvíli neustal ve svých pohybech…
Chtěl jsem si navždy uschovat ten nádherný pocit, když jsem mohl sledovat Sergiho, jak přivírá oči, když prožíval svůj orgasmus. Byl tak nádherný, že ani nejlepší jeho fotografie se tomu nemohla rovnat. Chtěl jsem zvednout ruku a pohladit ho po tváři, ale nakonec jsem ji stáhnul dolů, abych s několika protáhnutími svého penisu, a krátkými, avšak hlasitými steny přivítal i svůj okamžik naprostého blaha.
Jen velice pomalu mi docházelo, co se vlastně teď stalo, když na mě Sergi s rychlým oddechováním dolehl a byl schopen se jen probírat mými vlasy. Omotal jsem kolem něj ruce i nohy, a i když Sergi nepatřil mezi lehké váhy, tiskl jsem ho na sebe, abych co nejvíc cítil jeho tělo na svém. Bylo mi jedno, že se mi pod jeho váhou hůř dýchá. Prostě jsem mu chtěl být co nejblíže za každou cenu.
S rukama zasunutýma pod jeho košilí jsem ho hladil po zádech a sem tam jsem po nich mírně přejel nehty, jak to dělám vždy, když jsem spokojený.
„Miluji tě,“ zvedl hlavu Sergi a řekl mi stejná slova už asi po třetí, jako by mě chtěl ujistit, že to myslí opravdu smrtelně vážně.
„Já tebe taky,“ vytáhl jsem ruce zpod jeho košile a chytl ho kolem krku, abych si ho přitáhl pro další polibek.
„Já vás taky miluji, ale na terase už je pořádná zima. Už jste skončili?“
Lekl jsem se a málem jsem Sergiho kousnul do jazyka.
Úplně jsem zapomněl na to, že je tu Carson.
„Kruci,“ vydechl Sergi otráveně a pak se nadzvedl.
Stáhl jsem zadek, když mě jeho penis opustil. Pustil jsem ho, aby se mohl zvednout a upravit se. Postavil se, natáhl si kalhoty a zapnul se.
„Půjdu se umýt,“ zavrtěl jsem se, když se mi jeho vlhko rozetřelo mezi půlkami, a to moje mi zasychalo na břiše.
„Já zatím uvařím kafe, ať se zahřeju,“ zamručel Carson. „Mohli jste aspoň počkat, až odejdu.“
„Drž mordu,“ štěkl na něho Sergi.
Podal mi ruku a pomohl mi vstát. Zvedl mi věci ze země a strčil mi je do ruky.
„Ukážu ti, kde je koupelna,“ popostrčil mě ke dveřím.
Držel jsem si věci na rozkroku, aby nebylo vidět víc, než bylo nutné, i když Carson znal mé tělo dokonale. Nejednou mě viděl nahého, když jsem se při focení převlékal. Sergi mě v předsíni nasměroval k jedněm dveřím, a než jsem za nimi zmizel, abych se osprchoval, ještě mě políbil.
„Pospěš si. A hlavně si nedávej moc horkou vodu,“ pohladil mě ještě po zadku.
Poslechl jsem ho.
Tak rychle jsem ještě snad nikdy osprchovaný nebyl. Netrvalo ani pět minut a já už seděl zpátky na sedačce a utíral si ručníkem mokré vlasy.
Na stolku už stály hrnky, z kterých se kouřilo a nádherně voněla káva.
„Něco mi na tom všem nehraje,“ usrkl si Carson ze svého hrnku a hned na to zaklel, jak je to kurevsky horké.
„Na čem?“ udiveně jsem se na něj podíval.
Nalil jsem si do kávy smetanu, přihodil tři kostky cukru a pomalu ji míchal, dokud jsem neměl jistotu, že se cukr rozpustil a dobře promíchal s kávou, která teď chytla světlý odstín.
„Vždyť jsem to říkal. Jste mě neposlouchali?“ rozhodil Carson rukama, ale pak si povzdechl. „Vlastně neposlouchali. Klidně byste mě na té terase nechali celou noc. Jsem tu měl zůstat a dívat se na vás pěkně v teple. Jo, jako v kině… Bylo to kvalitní péčko…“ zasmál se.
„Ať ti tu kávu nenarvu do krku najednou,“ zavrčel na něj Sergi. „Hezky si ten film vymaž z hlavy.“
„Jo, když už jsme u toho filmu,“ odložil Carson hrnek na stůl a postavil se. „Říkám, že mi tu něco nehraje. Sice ne hned od začátku, ale tak nějak jsem začal mít od jisté chvíle podezření, že v tom Leon nejede sám.“
Zašel do předsíně, kde chvilku hrabal v kapsách svého kabátu, a pak se vrátil do obýváku. V ruce měl flešku, s kterou hned zamířil k televizi. Pustil ji a flešku hned do ní zapíchnul. Posadil se zpátky do křesla, vzal do ruky ovladač a stiskl play.
„Něco vám ukážu. Dobře se dívejte…“
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
pozn: Napoleona znáte snad všichni, tak to nebudu nic psát. co se týká Garri Kasparova: Narozen v roce 1963. Začal hrát šachy ve svých sedmi letech. Jeden z nejlepších šachových velmistrů světa. Několikanásobný mistr světa (několik let za sebou). V letech 1984-1985 získal svůj první titul mistra světa, čímž se stal historicky nejmladším šachistou s tímto titulem. O post mistra světa přišel až v roce 2005 a měl nejvyšší Elo rating ze všech šachistů na světě