Kolikrát jsem přemýšlel, proč se věci dějí, jak se dějí. Jaký má význam to, nebo ono, proč se to vlastně stalo a jaký to bude mít dopad na budoucnost.
Někdo tomu říká náhoda, někdo osud. Ať to má název jakýkoliv, vždy je to propojené dohromady a dává to jeden celek a určuje to směr, kudy se náš život ubírá.
Spousta náhod, které vede osud. Nebo osud tvořený náhodami… Ať už to vezmeme z jakékoli strany, pořád je to o tom, co bude následovat.
Co se stalo, že jsem došel až sem?
Náhodou jsem potkal někoho, kdo mě doporučil pro tuhle práci. Náhodou jsem díky tomu potkal Leona. Náhodou, právě v jeden den, byl volný jediný fotograf, a to právě Sergi. Náhodou jsem se seznámil s Francisem. Díky své práci jsem náhodou potkal i Milese…
Všechny tyhle náhody vytvořily můj osud, život, který jsem právě prožíval.
Proč nevím, jaká náhoda způsobila, že jsem teď sám, bez Sergiho, když nás předtím jiná svedla dohromady? Co vedlo k tomu, že jsem tady bez něj, a nevím co bude dál? Byla opravdu jen náhoda, že Leon udělal, co udělal? Nebo to, že se do mne Francis zamiloval?
Myslíte si, že je všechno moc složité?
Možná…
Často mají hádanky tak jednoduché řešení, že na to opravdu člověk není schopen přijít. Často jde o banalitu. Stačí se jen dívat a naslouchat. Pozorovat…
Ale to já neudělal. Nebyl jsem pozorný. Všechno totiž kolem mne přirozeně plynulo. Byl jsem spokojený a s ničím jsem si nedělal hlavu. Štěstí, které jsem měl, naprosto zastínilo mou opatrnost.
Jsme lidé žijící v pohodlí, nemusíme lovit, nemusíme bojovat, abychom přežili. A proto byla tahle základní vlastnost přirozeně potlačena do pozadí.
Máme všechno na dosah ruky. Nebojíme se… Ztratili jsme přirozený pud sebezáchovy…
Jenže pořád jsou tu tací, kteří to takhle nevidí.
Jsou to dravci.
Pro svůj blahobyt udělají cokoliv. I když mají vše, stejně stále loví. Nejsou s ničím spokojeni a chtějí víc. Jdou po své kořisti tak dlouho, dokud ji neroztrhají na kusy. A pak ji buď sežerou, nebo nechají zdechnout v bolestech, aniž by ji někdo pomohl.
…
..
.
Do jaké fáze jsem se právě já dostal?
„Jasone!“
V ruce jsem mačkal prázdný kelímek od kávy a nepřítomně sledoval provoz na silnici. Myšlenkami jsem se ubíral stále k jedné věci a nebyl jsem schopen se přes to pohnout dál.
Musím takhle přestat uvažovat. Musím začít od začátku, jinak se nikam nepohnu a moje hádanka zůstane nevyřešena.
„Jasi! Tak slyšíš mě?!“
Konečně jsem zaregistroval Francise, když mi opatrně položil ruku na rameno. Otočil jsem k němu hlavu a zíral jsem na něj jako na zjevení Panny Marie.
„Tak vnímáš mě? Jsi duchem úplně mimo! Slyšel jsi, co jsem říkal?“ dal ruku z mého ramene pryč, když jsem se na ní podíval.
„Promiň. Neslyšel jsem tě.“
„Odjíždíme,“ povzdechl si Francis. „Běž si sbalit věci. Já nás jdu odhlásit a zaplatit. Hned jsem zpátky.“
Teď jsem si konečně všiml, že má v ruce peněženku a je oblečený na cestu. Přikývl jsem, že rozumím, a on, spokojený, že ho konečně vnímám, zamířil na recepci.
Takže dojíždíme. Však není důvod tu víc zůstávat. Navíc mě tu našli novináři a hrozí, že by tu mohli přijet další. Takhle to bude asi nejlepší. Jenže kam vůbec pojedeme?
Několikrát jsem prošel pokoj i koupelnu, jestli jsem někde něco nezapomněl. A i kdyby. Však jsem toho moc nevytáhl a zubní kartáček můžu kdekoliv koupit nový. Třeba i na benzínce.
Došel jsem k autu, hodil do kufru svoji kabelu a pak jsem nastoupil. Čekal jsem na Francise, než dojde a my budeme moct vyrazit.
„Kam jedeme?“
Francis si dával s odpovědí na čas. Nastoupil, a ještě se natáhl přes sedadla dozadu.
„Sundej si bundu. Máš ji vlhkou, byla by ti zima,“ položil mi na klín deku. „Přikryj se, než se to tu zahřeje. Bundu hoď na zadní sedadlo.“
Poslušně jsem udělal, co říkal Opravdu jsem cítil chlad, když mě ta mokrá bunda začala studit.
Už zase jsem sebou nechal hýbat tak, jak jiní chtěli. Jen jsem nechal všechno na ostatních…
„Tak, kam jedeme?“ zeptal jsem se znovu, když jsem se zabalil do deky a přepnul si ji pásem.
„Ke Carsonovi.“
„Aha,“ řekl jsem jen.
Když Francis nastartoval a vyjel na cestu, snížil jsem si opěradlo a pohodlně se usadil. Cesta měla trvat něco kolem čtyř hodin. A mě se určitě nechtělo, za dané situace, s Francisem vést jakýkoliv rozhovor.
Usnul skoro okamžitě. Byl jsem hodně unavený, tak jsem se spánku ani nebránil. Dokonce jsem neměl ani ty své noční můry, které poslední dobou tak rády provázely můj spánek.
Jen jednou jsem se vzbudil, když Francis zastavil na krátkou přestávku u jednoho motorestu. I já jsem vykonal svou potřebu, a pak jsem v příjemně vytopené restauraci snědl sendvič a vypil horký čaj, kterým jsem zapil své léky.
Za celou dobu ode mne neslyšel Francis jediné slovo. A on se mě ani nesnažil tlačit do mluvení. Nechal mě být i potom, co jsme znovu nasedli, já se opět zabalil do deky a během chvíle znovu usnul.
Už jen dvě hodiny cesty…
„Jasone, vstávej.“
Otevřel jsem oči a hleděl před sebe. Stáli jsme před bránou, která se právě otevírala a my hned na to vjeli na příjezdovou cestu ke Carsonovu domu. Už jsem tady byl několikrát Ale stejně jsem vždycky hleděl s úžasem na tu krásu, kde na člověka dýchne luxus už jen v té velké zahradě.
V prostorném dvoupatrovém domě se svítilo, i když bylo něco po druhé hodině. Po cestě se postupně rozsvěcovala světla, která zase po chvíli zhasínala, když jsme projeli.
Francis zastavil před vchodem a ani jsem se nestačil odpásat a už se dveře na mé straně otevřely.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se hned Carson, jen co se ke mně naklonil.
Přikývl jsem a konečně se vymotal z deky. Hodil jsem ji dozadu na sedačky a pak už konečně vystoupil.
„Nech to být,“ potáhl mě Carson za ruku. „Timy ti ty věci donese do pokoje.“
Vešli jsme do toho nádherného domu, kde mi vždy dojde řeč. Pokaždé, i když jsem to už několikrát viděl.
„Máte hlad?“ posadil mě Carson do velkého obývacího pokoje.
Na tu prostornou sedačku by se vešlo tak deset lidí určitě. Usadil jsem se a v tu chvíli jsme měl pocit, jako bych seděl v bavlně. Jako by mě ta sedačka objala a poskytla to nejlepší místo k odpočinku. Ani se mi nechtělo z ní vstávat.
„Jsem unavený, a jedli jsme po cestě,“ konečně jsem promluvil, když jsem se dost vynadíval na tu krásu.
„Máte nachystané pokoje nahoře,“ ukázal Carson směrem k prostornému schodišti, které vedlo do horního patra.
„Myslel jsem, že pojedu domů,“ ozval se Francis, který stál ve dveřích, jako by se opravdu chystal odejít.
„No, můžeš. Ale nevím, jestli je to dobrý nápad.“
Já i Francis jsme se podívali na Carsona. Nechápali jsme to, a navíc, Francis bydlí jen půl hodiny odsud a pro něj by nebyl problém se už v klidu dostat domů.
„Proč?“ zeptal se dřív než já.
„Posaď se,“ ukázal Carson na sedačku.
Vytáhl z baru láhev whisky a tři skleničky. Nalil do každé a pak je před nás posunul. Sám si jednu vzal a trochu se napil.
„No tak proč?“ zeptal se znovu Francis.
Neposadil se. Jen popošel blíž k nám a napjatě čekal odpověď.
„Novináři zjistili, kdo jsi a kde bydlíš.“
„Cože? Jak to mohli zjistit?! Odkud to víš?!“ zvýšil hned Francis hlas.
Carson si povzdechl, znovu si upil ze skleničky a pak ji postavil na stolek. Aniž by cokoliv řekl vyšel z obýváku, a podle kroků zamířil zřejmě do své pracovny, kterou měl na konci chodby.
Francis začal přecházet sem a tam a podle toho, jak se tvářil, nejspíš horlivě uvažoval nad tím, jak se to novináři mohli dozvědět. Já jsem seděl, mnul si nervózně ruce a upřeně jsem se díval na skleničku whisky, která přede mnou stála zatím netknutá. Opravdu jsem z toho začal být hodně nervózní. Díky mně se teď do toho zamíchal i Francis, a to jsem určitě nechtěl.
Vždy zůstal bokem, uchráněný od těchto věcí. Taky proto, že s modelingem měl společnou jen jednu jedinou věc, a to, že se znal s námi. Nechodil s námi na žádné přehlídky, na žádné focení, neúčastnil se žádných afterparty, žádných jiných akcí, včetně oslav narozenin, kde bylo jisté, že se objeví tisk. Měl své soukromí chráněné, měl svou práci, která nesouvisela s modelingem, a když jsme se scházeli, tak o tom nikdo nevěděl. Jen Carson ho zná, protože jako náš agent a majitel firmy, chtěl mít o nás přehled. Dalo by se říct, že prověřoval vždycky všechny, kteří se s námi dostali do kontaktu.
Jak na něj tedy mohli přijít? Bylo to tím, jak pro mne…?
V tu chvíli ve mně hrklo. Sklenička, která zatím stála netknutá, se hned objevila v mé ruce a celý její obsah sklouznul do mého hrdla tak rychle, že jsem se rozkašlal.
„Tady…“
Na stolek dopadly dvoje noviny. Nejprodávanější bulvární tisk. Celou snůškou polopravd a lží už několik let krmili své čtenáře. Čím větší lež, čím větší dohady, či smyšlené závěry, tím větší prodej měli.
„To si děláš srandu?!“ vykřikl Francis.
Přiskočil ke stolku a hned popadl jedny noviny, kde byla na titulní straně velká fotografie Francise, jak mě objímá u jeho auta.
Tak přece… Je to z toho dne, kdy pro mne přijel do nemocnice. Ta ženská na parkovišti… A vybrala zrovna tu nejvíc zavádějící fotografii.
JASON PARKER SI NAŠEL NOVÉHO PŘÍTELE. KDO JE TEN TAJEMNÝ NEZNÁMÝ, KTERÝ JE NYNÍ PO BOKU ZNÁMÉ MÓDNÍ IKONY?
Snad až pětipalcový titulek, který se nedal přehlédnout.
Vzal jsem druhé noviny, které zatím ležely na stolku a v rychlosti jsem přelétl očima článek pod fotografií.
To, co jsem četl, mi málem vyrazilo dech. Ne málem, spíš úplně. Ruce se mi neskutečně třásly a měl jsem problém se nadechnout.
Jason Parker byl hospitalizován poté, co mu bylo ošetřeno zranění, které utržil při napadení…
Slavný homosexuální pár, který se pyšnil tím, jak silné pouto mezi sebou mají, se rozchází…
Kde je slavný fotograf Sergie Pérez? Má na svědomí Jasonovo zranění?
Zjistili jsme, že nový přítel Jasona Parkera je Francois Dimont, který…
A pod tím ještě další fotografie, jak vycházíme s Francisem z nemocnice, jak mě schovává před focením, a jak se ke mně naklání v autě.
„Tohle…“ odhodil jsem noviny zpátky na stůl a ukázal na fotky. „Francis mě schovával, aby nebyly vidět ty modřiny. A tady mi zapínal pás… A… a…“
Už jsem nebyl schopen nic víc říct. Jen jsem měl zapíchnutý prst do jedné z fotografií. Zvětšenina, kde byl jasně vidět můj obličej. Tohle se nedá nijak okecat. Ty modřiny a otlaky na krku mám ještě i teď. I když pomalu mizí, ale jsou…
Francis už nepřecházel po pokoji. Šokovaně se posadil do křesla a v ruce krčil ten bulvární plátek, jako by tím chtěl zabít toho, kdo to napsal.
„Zažaluji je.“
„To nemá teď význam. S tím ještě počkáme. A navíc… Jak dlouho už Leona a Jasona znáš? Bylo jen otázkou času, kdy se něco takového stane.“
„Jak jste přišli na to, že ví, kde bydlím? Podle mne to neví, nikde o tom nepíšou,“ hodil Francis noviny na stůl a také už i on popadl skleničku a obsah do sebe hodil na ex.
„Tohle bylo v mimořádném odpoledním vydání. Hned jak se to k nám dostalo, poslal jsem k tvému domu Timyho. Jeho nikdo nezná, tak to bylo v pohodě. Přijel za chvíli zpátky s tím, že před tvým domem stojí novináři. Dokonce se dostali i k tvým dveřím a správce domu volal policii, aby je vyvedli ven, protože začali obtěžovat i tvé sousedy. Zjistil jsem si, že se na tebe ptali i u tebe v práci. Tvůj šéf jim řekl, že se tam objevuješ nepravidelně, protože pracuješ hlavně jako externista.“
„Bude naštvaný. Určitě budu mít problémy,“ povzdechl si Francis a sám si nalil další skleničku.
„Nemyslím si. Tvůj šéf se prý tvářil docela spokojeně. Ani jednou nezvýšil hlas a celou dobu se usmíval. Aby taky ne. Má teď pěknou reklamu po celých státech a ani za ní nemusí platit.“
Tiše jsem sledoval jejich rozhovor. Stále se mi třásly ruce, ale nebyl jsem schopen si znovu nalít. Jen jsem křečovitě svíral prázdnou skleničku a snažil se něco vymyslet. Na něco přijít. Ale měl jsem v hlavě totální prázdno. Jako by mi tyhle nové informace úplně vygumovaly mozek.
Někdo zmáčknul tlačítko RESET…
„Viděl,“ odvážil jsem se konečně promluvit. „Viděl to Sergi?“
Napjatě jsem čekal na odpověď. Dokonce i Franci přestal mluvit a sledoval Carsonovy rty, čekajíc na jeho odpověď.
„A… co říkal?“ hlas se mi třásl.
Carson chvíli mlčel. Dával si s odpovědí na čas, jako by přemýšlel, jak ji zformulovat. Jako by nevěděl, co může říct, aby to ještě víc nezhoršil.
Začínal jsem z toho mít špatný pocit. Ještě víc než před chvílí, kdy jsem ty noviny uviděl. Kdyby se to mezi námi nějakým zázrakem mohlo srovnat, tak po tomhle se veškeré mé naděje rozplynuly jako kouř rozehnaný větrem.
„Zlobil se? Rozčílil se?“ zeptal jsem se, když Carson mlčel.
„Ne. No… Nejdřív vypadal, jako by chtěl někoho zmlátit. Ale nakonec noviny jen zmačkal a vyhodil. Nic víc. Ale od té chvíle s nikým nemluvil. Jen výjimečně, a to ještě jen k práci.“
„Kde je teď?“
„Zůstal v ateliéru, protože i před jeho domem postávali novináři.“
„Jak vůbec přišli na to, že jsem byl v té nemocnici? Vždyť je to takový kus a nikdo nevěděl, že jedu pryč.“
„Ta ženská říkala, že na tebe prý narazila náhodou, když jela na nějaké vyšetření.“
„Náhodou? To jako fakt? Když měla dva foťáky pověšené na krku? Když jednoho novináře předtím museli vyvést přímo z oddělení? A tu ženskou pak odváděla ochranka, abychom mohli vůbec odjet! Museli být spolu protože ona neměla možnost tuhle fotku udělat!“ ukázal jsem na fotografii, kde sedíme v autě a Francis je ke mně tak nakloněný, že to vypadá, jako bychom měli velmi ‚důvěrný rozhovor‘. „Kdo jim dal informace o tom, že tam jsem?!“
Zvedl jsem se na nohy. Začal jsem rozčíleně při každém slově rozhazovat rukama. Třásl jsem se vzteky a zároveň i bezmocí, která mi vehnala slzy do očí.
Myslel jsem si, že se pokusím se Sergim ještě jednou promluvit. Dát všechno do pořádku, vysvětlit mu, že nevím, co se vlastně stalo a proč se to stalo. Donutit ho nějakým způsobem, aby mě vyslechl. Ale copak po tomhle můžu? Bude mě vůbec poslouchat?
Už jen to, že se nerozčílil a nešel někomu rozmlátit hubu, a že přestal se všema mluvit, stačilo k tomu, aby mi bylo jasné, že to mezi námi definitivně skončilo.
Tohle je jeho pravý vztek. Tichý a nebezpečný, dávající najevo, že je to definitivní. Tohle je horší než to, když mě vyhodil z domu. Ani tenkrát toho moc nenamluvil, ale přesto mi řekl aspoň něco. Ale teď…
Otočil jsem se a rychlým krokem došel k malému stolku, na kterém měl Carson telefon. Než mě stihl zastavit, vytočil jsem číslo do ateliéru. Doufal jsem, že když uvidí Carsonovo číslo, že to zvedne, i kdyby právě spal. Jediná šance, jak s ním mluvit.
Opravdu se po čtvrtém zvonění ozvalo klapnutí, jak někdo zvedl sluchátko.
„Co je, Carsi,“ ozval se rozespalý Sergiho hlas.
Musel jsem se dvakrát nadechnout, než jsem se konečně ozval a prudce odstrčil Carsona, který mi chtěl vzít sluchátko z ruky.
„Sergi, to jsem já, Jason. Chci…“
„Jdu spát,“ nenechal mě domluvit.
„Sergi, prosím! Chci ti to všechno vysvětlit!“ křikl jsem. „To, co psali v novinách, není pravda!“
„Myslíš to, že máš nového přítele? Nebo to, že jsem tě napadl? Je zvláštní, že na tebe náhodou narazili, když tě objímal někdo jiný, co?“
„To… Tak to není! A nikomu jsem nic takového neříkal. Prosím tě, Sergi, chci s tebou mluvit z očí do očí. Přijedu za tebou. Počkej tam na mě. Nechoď ni-“
„Nemá to cenu. Bylo by to jen horší. Jdu spát.“
„Sergi, prosím tě!“ zoufale jsem zakřičel do telefonu.
„Víš co, Jasi? Nedělej si z toho těžkou hlavu.“
Ve sluchátku to klaplo a ztichlo. Nevnímal jsem ani to, že s posledními slovy nebyl Sergi už tak odměřený. Křečovitě jsem držel sluchátko u ucha a několikrát zopakoval jeho jméno, jako bych ho tím chtěl přivolat zpátky. Neslyšel jsem ani, že se skoro okamžitě rozezvonil Carsonův mobil a s někým krátce mluvil.
Začal jsem se třást ještě víc, a z očí mi slzy tekly snad proudem.
Proč zase brečím? Vždyť už v tom lese mi Sergi řekl, že je konec.
Ale i přesto jsem pořád doufal, že to můžu zvrátit, když si s ním promluvím. Doufal jsem…
Otočil jsem se a pomalu šel ke stolu, kde stála poloprázdná láhev. Viděl jsem ji skrz ty slzy rozmazaně, ale mířil jsem k ní s úmyslem ji celou vypít.
Proč se tak křečovitě držím naděje, že by se to mezi námi mohlo srovnat? Proč to prostě nevzdám?
„Pojď do postele,“ zachytil mě Carson, když se mi na zatočila hlava a zavrávoral jsem.
„Nemá cenu teď něco řešit, když jsi tak rozčílený.“
Neodporoval jsem, Neměl jsem na to sílu. Nechal jsem se jím a Timym vést nahoru do pokoje, kde jsem měl připravenou postel. Svlékli mě a uložili.
„Budu tady,“ zaslechl jsem ještě Timyho hlas, když Carson odcházel z pokoje.
Otočil jsem se ke zdi a skoro celý se schoval pod peřinu.
Myslel jsem si, že se to někam pohne, když budu moct mluvit se Sergim, ale hodilo mě to zpátky do té žumpy, z které jsem se pomalu škrábal ven. Byl jsem znovu na začátku…
Znovu ta beznaděj, že je vše ztraceno.
„Proč?“ zašeptal jsem do tmy a zabořil jsem ubrečený obličej do polštáře.
„Osud to tak chtěl,“ ozval se Timy.
„Osud? Tohle není osud. Tohle je prokletí… Nemám pravdu?“
Další odpovědi jsem se nedočkal, jen mé vzlyky se ozývaly v tichu pokoje, dokud jsem neusnul.
Jaká náhoda způsobila to, že jsem se ocitl v téhle zoufalé situaci?
Prý osud...
Nic takového není. Nevěřím na osud.
Tohle někdo musel naplánovat. Pěkně v tichosti a nenápadně…
Kdo to je?
Nebezpečný dravec, který ze mě pomalu dělá mršinu…
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: tak jsem trochu šla do sebe, aspoň pro tentokrát, a krom toho, že jsem vám v úterý poslala další kapitolu Horké krve, tak jsem trochu pohla i se Zradou. Kromě Kenjiho, který je úplně v háji, jsem dostala do deprese i chudáka Jasona. Jsem to ale potvora, co? Ale myslím, že mi to prominete a čtení si i tak užijete. Pořád není všem dnům konec... . :)