Ztratit dech může člověk kdykoliv.
Vyrazit ho může nešťastný pád, něco, co vidíte a vidět jste nechtěli, nebo slova…
Slova to můžou být jakákoliv. Slyšíte něco, co vás mile překvapí natolik, že se vám rozbuší srdce jak šílené a snažíte se popadnout dech.
Nebo něco, co vás naprosto šokuje a tělesné projevy vaší existence jsou stejné. Skoro stejné. V těchto případech se vám nerozlévá po těle to příjemné teplo a chvění, které doprovází štěstí a radost. Buď se roztřesete nervozitou, či ztuhnete, nevědouc, jak máte dál reagovat. Jen vaše hlava v tu chvíli pracuje na plné obrátky a snaží se to všechno pobrat. A ne vždycky se to daří.
Ale slyšet něco, kdy vám vypne i mozek, protože to není štěstí, radost a není to ani zlost či strach…
Je to pocit naprostého šoku, kdy opravdu nevíte co dál.
Stál jsem zakloněný dozadu, jak jsem se snažil uhnout Francisovi, který se ke mně nakláněl tak, že se mě skoro dotýkal. Otvíral jsem pusu naprázdno, jak jsem se snažil popadnout dech. Šokovaně jsem hleděl do jeho očí, a snad jen v náznaku obrany jsem měl ruce opřené o jeho hruď, abych ho od sebe odstrčil. Avšak nevyvinul jsem žádnou sílu. Tahle slova, které mi řekl, mě naprosto vyvedla z rovnováhy, šokovaly mně a já fakticky nebyl schopen vůbec ničeho.
Ani myslet…
Teprve v momentě, kdy se znovu přiblížil a políbil mě na rty, jsem se vzpamatoval. Konečně jsem ho od sebe odstrčil a vysmýkl jsem se z jeho blízkosti. Protáhl jsem se mezerou jako had a snažil se dostat co nejdále od něj.
„Nevěřím ti,“ konečně jsem se nadechl.
„Říkal jsem, že je zbytečné o tom mluvit. Proto jsem chtěl počkat. Ale teď to už víš. A i když tomu nechceš věřit, tak já to myslím vážně. Opravdu tě miluji,“ popadl mě za ruku a zastavil.
Chytl mě kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Druhou rukou mě chytil za zátylek, abych mu neuhnul a pak mě políbil.
„Fran…“ zkusil jsem ho odstrčit. „Franci…“ dopadl jsem na postel a on mě hned přilehl.
„Myslím to smrtelně vážně, Jasi,“ zašeptal a sklonil se ke mně, aby si vynutil další polibek.
Sevřel jsem jeho triko a zavřel oči. Byl jsem slabý na to, abych se mu bránil.
A vlastně proč bych se měl bránit? Nemám ke komu bych se vracel. Nemám Sergiho, který by mě přivítal s otevřenou náručí a dokola mi opakoval stejná slova, jaké mi teď řekl Francis.
Miluje mě…
Proč jsem si toho nevšiml dřív? Proč mi to nedošlo, když byl po ruce vždy, když mi bylo zle. Staral se o mně, ochránil mě před Leonem… Dokonce i teď, když má určitě své práce víc než dost, je tady se mnou.
Můžu ho začít milovat? Můžu ho přijmout, zaplnit jím to prázdné místo po Sergim?
Přijímal jsem jeho polibek, avšak v duchu jsem začal myslet na Sergiho.
Nebylo to stejné, jako líbat se s ním. Teď… Teď jsem nic necítil. Snad jen z vděčnosti, že mně doteď neopustil, jsem ho už neodstrčil.
Vždyť se o mne tolik stará…. To neudělá člověk, který nemiluje.
Ale přesto…
Jeho ruka, kterou mi zasunul pod triko, aby mě pohladil po břiše, se náhle zastavila. Přestal mě líbat a zvedl hlavu. V momentě, kdy se naše pohledy setkaly, jsem zavřel oči.
Nedokázal jsem to. Nemohl jsem se do těch jeho dívat s láskou, kterou jsem k němu necítil.
Ucítil jsem bříška jeho prstů, které setřely vlhko z mých očí.
„Přesně pro tohle jsem ti to nechtěl říkat. Proto jsem chtěl počkat,“ pohladil mě po vlasech a vstal.
„Pořád máš plnou hlavu všeho možného, a navíc nejsi teď v pohodě.“
Podle zvuků jsem odhadl, že došel ke stolu a usadil se na židli. Když jsem slyšel šustění pytlíku, konečně jsem otevřel oči.
Opravdu seděl u stolu a vytahoval krabičky s jídlem.
„Pojď se najíst,“ promluvil na mě Francis, jako by se před chvílí vlastně ani nic nestalo.
Jenže já začal mít v hlavě pěkný zmatek.
Chvíli jsem jen tak seděl a pozoroval ho, jak se pustil do jídla. Neměl jsem ani snahu se zvednout a jít si sednout vedle něho. Nebál jsem se ho, to ne, ale v tuhle chvíli jsem vážně nedokázal normálně myslet, když byl poblíž.
Náhle jsem se zvedl a začal se oblékat.
To je ono. Musím ven. Musím se aspoň projít, být na chvíli sám. Snad mi mozek zapne a já budu zas moct normálně fungovat. I když… Poslední dobou skoro nefunguje a už vůbec ne normálně.
„Co děláš?“ postavil se Francis, když mě viděl.
„Jdu ven,“ nazul jsem si boty a zamířil jsem ke dveřím. „Sám… Potřebuji na vzduch.“
„Jasone, stůj! Nemůžeš tu jen tak chodit, kdo ví kde. Co když se ti udělá zle? Půjdu s tebou. Jen se obleču,“ rychle doběhl k posteli, aby na sebe hodil oblečení.
„Čemu nerozumíš na tom, že chci být sám? Řekl jsi mi to, protože jsem to chtěl vědět. Nevím, jak se s tím mám poprat, Franci,“ nečekal jsem na nic dalšího a vypadnul jsem ven.
Zprvu jsem šel rychlým krokem, jako bych chtěl docílit toho, že mě Francis nedožene. Několikrát jsem se ohlédl, ale když jsem ho neviděl, konečně jsem zpomalil.
Pomalu se smrákalo a na mě znovu začala dopadat depresivní nálada. Tolik věcí se poslední dobou stalo. Tak moc, že jsem byl vážně na pokraji svých sil.
Možná, kdybych si dal ty léky, co mi předepsal doktor… Třeba bych usnul zase tvrdým spánkem, jako přes den.
Ale i když byla skoro tma, já byl venku a šel jsem neznámo kam. Uvědomil jsem si, že nevím, kde jsem až v momentě, kdy jsem se zastavil v jedné uličce.
Rozhlížel jsem se zmateně kolem sebe. Ani jsem si nepamatoval cestu, kudy jsem šel, abych se mohl v klidu vrátit. Sáhnul jsem do kapsy, ale s hrůzou jsem si uvědomil, že jsem si s sebou nevzal peněženku a ani mobil.
Ztratil jsem se. Zabloudil jsem…
Podíval jsem se na jeden konec ulice a pak na druhý. Svítily jen pouliční lampy, které vydávaly jen to nejnutnější světlo. V některých oknech bylo také rozsvíceno, ale nápad, na někoho zazvonit a poprosit o pomoc jsem hned v duchu zamítnul.
Jak by se asi lidi tvářili, kdyby na ně takhle večer zazvonil cizí chlap? Kdybych si tak mohl aspoň zavolat taxi…
Náhle jsem zpozorněl.
Tuhle ulici vlastně znám! A tam…
Rozešel jsem se směrem, kde zářilo světlo nejvíc. Byla to pekárna, kde dopoledne Francis kupoval muffiny.
Když jsem k nim přicházel v naději, že bych si od nich mohl zavolat, právě se otevřely dveře. Vyšel vysoký muž a já se zastavil. Ten muž už od pohledu vyzařoval cosi zvláštního. Budil respekt už jen tím, jak vypadal.
V ten okamžik mě opustila odvaha, a i když jsem byl už blízko, otočil jsem se a chtěl odejít.
„Potřebujete něco ještě koupit?“ ozvalo se za mnou.
Pomalu jsem se otočil zpátky a bázlivě se na něj podíval. Byla to obyčejná otázka. Nic neznamenala, ale já měl z něj stejně strach.
„Ne,“ odpověděl jsem. „Jen… potřeboval bych… Nechci obtěžovat, promiňte,“ dodal jsem rychle a chtěl znovu odejít.
„Co se děje, Brede?“ ozval se další hlas, který mě okamžitě zastavil v úmyslu odejít.
Překvapeně jsem se zadíval na kluka, který právě vycházel z pekárny. V ruce držel klíče a chystal se zamknout.
Ten velký muž jen pokrčil rameny a ukázal směrem ke mně.
„Já tě znám,“ seskočil z předposledního schodu na chodník a vykročil směrem ke mně. „Ty jsi ten, co mi tenkrát pomohl s tou kávou.“
Usmíval se. I jeho oči se usmívaly. Vypadal opravdu jinak než tenkrát, když jsme na sebe narazili. Tenkrát byl zničený, unavený a bolavý. Tenkrát říkal, že věří tomu, že to bude lepší… A evidentně je. Pohlédl jsem přes rameno na toho vysokého chlapíka. Stačil opravdu jeden pohled a bylo mi to jasné.
To, jak se na něho díval, byl stejné, jako když se na mě díval Sergi, když jsme spolu žili. Miluje ho… To je ta jistota, kterou ve svém životě má. Přeji mu to a zároveň… závidím.
Já nemám nic.
„Chtěl by sis ještě něco koupit?“ došel ke mně mladej.
„Ne, já… no… ztratil jsem se. A nemám ani peníze a ani telefon. Myslel jsem, jestli bych si od vás mohl zavolat, aby pro mne někdo přijel. Netrefím zpátky do hotelu.“
Kdyby tenhle mladej nevyšel ven, nejspíš bych i utekl. Bylo mi stydno se přiznat, jak jsem neschopný, ale byla to má poslední záchrana.
„Který hotel? Odvezeme tě tam. Co, Brede?“ podíval se na svého přítele pohledem, kterému se nedá odříct. „Jsi zase v tom motelu, jak tenkrát?“
Přikývl jsem.
„Zajdu pro auto. Hned jsem tu.“
Ten Bred se na to otočil a vydal se na druhou stranu ulice, která mizela v mírně zatáčce za třemi vysokými stromy.
„Já… nechci obtěžovat. Stačí mi jen telefon,“ chtěl jsem ho zastavit.
Ale on jen mávnul rukou a šel dál.
„To je v pohodě. Neobtěžuješ. Bydlíme hned za těmi stromy, tak tu Bred bude za chvilku,“ uklidnil mě mladej.
„Moc děkuji. Zaplatím vám za cestu.“
„To nemusíš. Vážně. Jinak,“ přistoupil ke mně a nabídl mi podání ruky. „Jmenuji se Miles Bennett. Vidíme se už podruhé a ani se neznáme jménem.“
„Jason Parker,“ stiskl jsem jeho drobnou ruku.
I přesto, že byla drobná, jeho stisk byl pevný. Nebyl roztřesený jako tenkrát, když jsem ho potkal poprvé.
„Vypadáš nějak ztrápeně,“ naklonil se ke mně Miles blíže a zadíval se mi do obličeje.
„Jen jsem unavený. Mám toho za sebou docela dost,“ pohlédl jsem bokem, aby mi neviděl do očí.
I když… Stejně musel poznat, že jsem brečel. Ale nechtělo se mi vykládat nic o tom, co se stalo. Už tak je to těžký.
Tichou ulicí se k nám donesl zvuk přijíždějícího auta a během chvilky opravdu zastavilo u nás.
„Říkal jsem, že tu bude hned,“ popošel Miles k autu a otevřel mi zadní dveře.
„Opravdu vám to nevadí?“ zeptal jsem se ještě, než jsem nastoupil. „Zaplatím vám cestu.“
„Peníze si nech. To nestojí za řeč, a rád jsem tě zase potkal. Tenkrát jsi byl druhý člověk, který se ke mně přimluvil. Občas jsem si na tebe vzpomněl. Já děkuji za pomoc.“
Udiveně jsem se na Milese podíval.
Já mu pomohl? V čem? Jen jsem mu koupil kafe a pomohl mu s tím ke dveřím.
„Tak nasedej,“ ozval se Bred.
Už jsem na nic nečekal. Nastoupil jsem a za chvilku už jsme mířili k motelu. Ani jsem se nedíval kudy jedeme. Nejspíš bych si to stejně nezapamatoval, a navíc jsem známý tím, že mám špatnou orientaci.
„Takže jste se usadili tady?“ ozval jsem se po chvíli, aby řeč nestála.
„No, jo. Koupili jsme si dům a pracujeme v té pekárně. Oba dva,“ položil Miles Bredovi ruku na koleno.
Ten se na něj jen očkem podíval a usmál se.
„Když budeš mít zase někdy cestu, tak se klidně zastav,“ otočil se Mel ke mně.
Pokýval jsem hlavou na souhlas a zase jsem zmlknul. Nějak jsem vážně nevěděl, co říct.
„Opravdu tě něco trápí,“ ozval se znovu a víc se otočil, aby na mě viděl.
„Rozešel jsem se s přítelem,“ sklonil jsem hlavu. „Spíš… Stalo se něco, proč mě vyhodil.“
„A co se stalo?“
„Nevím,“ odpověděl jsem upřímně. „Vlastně… Někdo za ním přišel s tím, že mě miluje a že jsme spolu spali. A dal mu i fotky. A já vůbec nevím, jak k nim přišel. Nikdy bych Sergiho nepodvedl.“
Proč jim to vůbec vykládám? Vždyť to jsou cizí lidé a nemusí je to zajímat.
Anebo je to právě proto, že jsou cizí? Možná se mi uleví? Nevím…
Bred jen mlčel a poslouchal, zatím co já si povídal s Milesem. Ptal se a já mu odpovídal. Chtěl jsem mu odpovídat. Chtěl jsem, aby ta křivda byla menší. Aby ta bolest byla menší. Chtěl jsem si vyčistit hlavu. Prostě to muselo ven…
„Uvidíš, že se to spraví,“ ukončil náš rozhovor Miles, když jsme vystoupili z auta.
Doprovodili mě až k našemu apartmánu.
„Tady jsme tenkrát spali, pamatuješ, Brede?“ usmál se a ukázal na dveře. „Tohle je šťastný pokoj, Jasone. Uvidíš, že se to spraví,“ podal mi ještě ruku na rozloučenou.
„Snad… Věřím tomu,“ řekl jsem přesně to samé, co on tenkrát.
Podal jsem mu ruku a chtěl jít dovnitř, když jsem si uvědomil, že jsem vynechal Breda. I když jsem se ho zprvu bál, nakonec jsem usoudil, že je to dobrý člověk. Stál o pár kroků dál a jen se na nás díval.
„Děkuji i tobě, Brede. Moc jste mi pomoh-“
Nedomluvil jsem. Už jsem natahoval k němu ruku, ale v tu chvíli se mi zvrtla noha a já se řítil k zemi. Na poslední chvíli mě zachytily jeho ruce. Zapřel jsem se o něj a on mi pomohl vstát. Ještě chvilku mě držel, než jsem se pevně postavil na nohy. Chtěl jsem mu poděkovat, ale on se najednou prudce otočil směrem k parkovišti.
I já s Milesem jsme se tam automaticky podívali.
„Co to je?“ ozval se Mel, když viděl záblesk od jednoho auta.
Polilo mě horko. Tyhle záblesky moc dobře znám. A nebyl jeden, ale ještě několik dalších.
„To jsou…“
„Vyřídím to,“ rozešel se Bred rázným krokem k onomu autu.
Ale nestihl je. Když zahlédli, že se k nim blíží, rychle nastartovali a odjížděli pryč. Bylo zbytečné za nimi běžet, protože nám brzy zmizeli z dohledu, když najeli na silnici.
„Jasone!“
Trhnul jsem sebou. Dveře našeho pokoje se otevřely a v nich stál Francis. Vyběhl ven rovnou ke mně.
„Stalo se ti něco? Jsi v pořádku? Už jsem se o tebe bál,“ doběhl ke mně a hned si mě začal prohlížet.
„Jsem v pořádku, Francisi,“ odstrčil jsem ho. „Jen… Zabloudil jsem a Bred s Milesem byli tak hodní, že mě tu přivezli. Ale…“ podíval jsem se znovu k silnici. „Byli tu novináři. A mám strach, že jim nadělají problémy.“
Cítil jsem se opravdu provinile. Nechtěl jsem, aby se tohle stalo. Chtělo se mi brečet, chtělo se mi nadávat… A přitom jsem se zmohl jsem na to, že jsem si několikrát nervózně prohrábnul vlasy.
„Jak nás tu mohli najít?“
Moje otázka zůstala bez odpovědi. Francis jen pokrčil rameny a pak popošel k Melovi a Bredovi. Začal s nimi mluvit, aby jim vysvětlil situaci. Já ještě chvíli stál, a jen jsem sledoval ty tři. Většinou mluvili jen Bred s Francisem. Několikrát ho ujistil, že si nemáme dělat starosti. Že to bude v pohodě.
Ale já v pohodě nebyl.
Zaběhl jsem do pokoje a popadl svoji peněženku. Vrátil jsem se zpátky k nim.
„Říkal jsem, že peníze nechceme,“ chtěl mě Miles zastavit.
„Já jen chtěl,“ vytáhl jsem z peněženky vizitku a podával mu ji. „Taky vás rád uvidím, když budete mít někdy cestu,“ řekl jsem tiše.
Nevěděl jsem, jak víc jim mám poděkovat. Už tak mě mrzelo to, že tu byli ti novináři, a kdo ví, co z toho zas bude.
„My asi budeme muset odjet, protože hrozí, že tu za chvíli budou další, až se to dozví,“ dodal jsem ještě.
„Půjdu zavolat tvému agentovi. A ještě jednou děkuji, že jste Jasiho přivezli,“ rozloučil se s nimi Francis a vrátil se zpátky do pokoje.
„Ten Francis, kdo to je?“ zeptal se mně najednou Bred.
Automaticky jsem pohlédl ke dveřím, za kterými zmizel a pak zpátky na Breda.
„Je to… kamarád,“ dodal jsem po krátké odmlce, jako bych hledal správný výraz proto, co pro mě Francis znamená. „Je hodný. Vzal mě k sobě, když mě Sergi… když…“
Nebyl jsem schopen to dopovědět. Jen jsem se několikrát rychle nadechl a naprázdno polknul. Nechtěl jsem se tu rozbrečet. Opravdu nechtěl. I když jsem si myslel, že to bude už v pohodě, přesto mě to stále bolí.
Tak moc, že nejsem schopen v klidu ani vyslovit Sergiho jméno. Ani doříct to, že mě vyhodil a už mě nechce.
Bred se mírně podezíravě podíval k našim dveřím, jako by chtěl něco říct.
Nakonec mě ještě jednou ujistil, že to bude v pohodě a rozloučil se.
„Když Bred říká, že to bude OK, tak to bude OK, pousmál se na mě ještě Miles. „Rád jsem tě viděl a určitě se ozvi, jak jsi na tom. A děkujeme za vizitku, někdy se zastavíme!“ zamával ještě na mě, než nasedl do auta.
Zůstal jsem sám.
Na prázdném parkovišti, se svými myšlenkami, se svou blbou náladou, která na mě dolehla s plnou silou. Odjeli a já měl najednou pocit, jako by mě opustil někdo hodně důležitý. Znal jsem je teprve chvilku, ale získali si moji důvěru natolik, že jsem byl s nimi schopen mluvit jak s dobrými přáteli.
Mírně jsem se přikrčil, když zafoukal studený vítr a začalo mrholit. Ani to počasí mi nepřálo. Jako by říkalo, jak je tahle situace beznadějná. Jak ubohý jsem…
Zapnul jsem si bundu až ke krku a strčil ruce do kapes. Peněženka mě tlačila do dlaně, jako by se chtěla připomenout, že jsem ji ještě před chvilkou držel v ruce. Studený podzimní déšť mi postupně nasakoval do bundy. Mokré vlasy se mi lepily na obličej a na krk, a další studené kapky mi po nich stékaly za límec.
Vítr zesílil a ohýbal větve na stromech, které lemovaly celý areál motelu. Na nebi nebyla vidět jediná hvězda, a dokonce ani měsíc. Jen černé těžké mraky se kupily, a ještě víc dělaly tu tmu temnější.
Pouliční lampy jen spoře osvětlovaly parkoviště. Světla nad dveřmi jednotlivých pokojů naváděla hosty, kam se mají uchýlit před touhle nepohodou a modročervená reklama, visící nad vchodem do recepce a do restaurace, lákala návštěvníky na horké kafe a dobrou večeři.
Jen ten automat na kávu, stojící pod menším přístřeškem, tiše vrčel a svým svítícím displejem mě naváděl k tomu, abych k němu došel.
Ještě chvíli jsem tak stál uprostřed té nepohody a jen se na něj nepřítomně díval.
Co teď budu dělat? Můžu se vrátit domů, když vlastně žádný domov nemám? Můžu se vrátit do pokoje a v klidu se jít uložit ke spánku vedle člověka, který mi vyznal lásku? Co se stane, když to udělám? Nepřijal jsem to, ale ani jsem to neodmítl. Můžu vedle něj v klidu ležet celou noc a čekat, že se nic nebude dít? Jaký vlastně Francis je? Jak dlouho mě miluje, že doteď dokázal bez jediného náznaku svých citů vedle mě být?
Možná to trvalo dlouho, možná krátce… Ale stál jsem tam a připadal jsem si, jako bych byl v opuštěném městě. Jako v těch hororech o apokalypse, kde všechny domy jsou prázdné a jeden jediný člověk zůstal.
Chybělo mi teplo. Celé mé tělo obtočila ta zima, která provází tenhle podzimní čas. Roztřásl jsem se, když mi další kapka sjela z vlasů pod bundu a zastudila mě na krku.
Sevřel jsem v ruce peněženku a pak odhodlaně vykročil vpřed. Jako bojovník, který e rozhodl válčit se silnějším soupeřem, jsem se blížil k automatu na kávu.
Zachrastilo to, když jsem vhodil drobné. Automat děkovně zavrčel a pak s typickými zvuky začal připravovat kávu, kterou jsem si vybral.
Dělal jsem všechno bezmyšlenkovitě. Automaticky jako robot naprogramovaný na tuhle činnost. Cítil jsem se v tuhle chvíli stejně jako ten stroj, který tu od nepaměti připravoval pití dle přání zákazníka.
Prvním lokem jsem si spálil jazyk. Nepřemýšlel jsem a prostě se napil. Zapomněl jsem na to, jak je káva horká a takhle to dopadlo.
Ale tohle mě vzpamatovalo.
Připomnělo mi to, že opravdu nejsem stroj. Jsem člověk, který jen má špatné období. Ale to všechno se vyřeší.
Musím se do toho opřít. Musím tomu přijít na kloub. I když už nebudu se Sergim, chci vědět, proč se tohle vlastně všechno stalo. Chci mít zameteno před vlastním prahem a žít s čistým svědomí. Třeba sám, ale bez výčitek…