Padám do deprese. Jako už mnohokrát před tím…
Nejsem zvyklý se o něco prosit, nejsem zvyklý čekat na něčí pomoc…
Dělám si všechno sám a co nezvládnu, uschovávám v sobě, jako nechutný škraloup ze studeného kakaa, který mi máma vařila vždycky v neděli ráno. TO odporné pískání hrnce na mléko… Dodnes nesnáším ten zvuk, stejně jako ten škraloup, který se nalepí na patro tak, že se z toho chce člověku zvracet.
Stejně jako nepovedené věci, chyby, špatné myšlenky, pochyby, zrady, nedůvěra v sebe i v lidi…
Lepí se na mě… v mém nitru… a zatěžují mě tak moc, že se v tom začínám dusit.
Kdo mi pomůže se nadechnout? Vyplivnout ten hnus, který ve mně je?
Vždyť přece... Neprosím se o pomoc.
Stojím a jen se dívám na to, jak plameny spalují to hezké, co jsi mi kdysi daroval.
Dárky, fotky… I ten zlatý řetízek se žhaví a roztéká… Jednotlivá očka se stékají v jednu beztvarou hmotu. Stejnou, jako je teď má duše.
Nesnáším podzim. Vždycky umocní mé špatné nálady tak moc, že pak upadám do deprese.
Kdyby se mě psychiatr, nebo psycholog zeptal, jakým jediným slovem bych vyjádřil podzim, měl bych okamžitou odpověď a bez přemýšlení…
Konec
Konec našemu vztahu, kdy jsem stál a nechápavě se díval na to, jak vyhazuješ mé věci ze skříní na jednu hromadu.
„Sbal si a vypadni,“ slyšel jsem tvá slova a já nechápal proč.
Snaha promluvit si, získat odpovědi, skončila jen zlým pohledem a následným vykopnutím mých věcí ven ze dveří. Snažil jsem se tě zastavit. Držel jsem tě za ruku, když jsi v ní držel naše fotky a chtěl je hodit do ohně, který už nějakou dobu hořel na zahradě a já si teprve teď všiml, čím je ten oheň živený.
Nebylo to dřevo… Byly to naše vzpomínky. Hořely pomalu, jako by se chtěly každým zábleskem plamene ještě připomenout, než se v podobě kouře a drobného popela roznesou do okolí.
Až teprve, když jsem se zastavil ve dveřích s očima plných slz a odmítal odejít, zastavil ses i ty.
Ale jen na krátkou chvíli.
Strčil jsi mi bez jediného slova do ruky pár fotek a pak jsi dveře zabouchl.
Neměl jsem kam jít. Vyhodil mě, ale já už dávno neměl jiné místo, kam bych se uchýlil.
Všechno, co jsem měl, bylo u něj. Miloval jsem ho.
Stále ho miluji…
Co se stalo, že se mě zbavil, jako prašivého psa?
Stál jsem před těmi dveřmi nehnutě, tiše, čekajíc snad na to, že mi otevře a řekne: Byl to jen vtip. Ale nic z toho se nestalo. A já neměl odvahu ani zabouchat a poprosit, aby mě pustil dovnitř.
Stmívalo se, když jsem se konečně pohnul. Posbíral jsem si věci, které jsem měl rozházené po zahradě a nacpal je do tašky, kterou ještě stihl vyhodit oknem.
Nebylo toho moc. Jen pár věcí, které jsem si donesl a které si teď i odnáším. Dokonce i můj zubní kartáček tu byl…
Branka tiše zavrzala do nočního ticha, když jsem ji za sebou zavíral. Jeden poslední pohled, plný nadějí, že se dveře otevřou a zavolá mě zpátky…
Ale bylo ticho.
Jen v jednom okně se svítilo… V naší ložnici, kde jsme strávili tolik krásných chvil ve vzájemném objetí.
Co se stalo? Co? Co tě tak zničilo, že jsi nenadával, nekřičel, nevyčítal… Jen jsi mě prostě vyhodil?
Seděl jsem na lavičce před nádražím. Ani nevím, jak jsem tu došel. Tašku položenou vedle sebe a v ruce jsem svíral ty fotky, které mi ve zlosti strčil do ruky.
Fotky…
Opatrně jsem je začal otáčet. Jednu po druhé jsem šokovaně prohlížel a nechápal jsem nic z toho, co jsem na nich viděl.
Byl jsem to já…
A můj nejlepší přítel…
Jedna fotka za druhou odkrývala důvod, proč teď sedím venku se sbalenou taškou.
Chtěl jsem je už odložit, když mi pod prsty zašustil ještě jeden papír, schovaný mezi těmi obrázky, které teď obrátily můj život na ruby.
Dopis…
Roztřesenýma rukama, jsem ho otevřel. Jeho ostré písmo na mě skoro řvalo tu bolest, kterou musel cítit, když mi tohle psal.
Nejsem schopný s tebou mluvit. Ani nevíš, jak je mi z toho všeho zle. Miluji tě, ale po tomhle už nejsem schopný na tebe ani promluvit. Proč? Proč jsem musel vidět tyhle fotky? Myslel jsem si, že tě požádám o vysvětlení, ale pak jsem mluvil s ním. Hledal tě. Prý spolu musíte něco dořešit. Přišel k nám a ptal se na tebe. Vypadal nešťastně… Prý jsi mu zlomil srdce. Nejdříve jsem si říkal, že si jen vymýšlí… Ale jak může vědět, co všechno máš rád? Kde se tě dotknout, kde tě políbit, jak to udělat, abys byl spokojený a podle jeho slov – křičel rozkoší? Chtěl jsem mu jednu vrazit, za to, že si vymýšlí, ale pak mi ukázal tyhle fotky. Řekl, že si pro tebe přijde a odešel.
Tak moc to bolí… Vždycky jsem tě miloval a myslel jsem, že i ty mě, ale teď… Veškerá má jistota je pryč. Nejsem schopný přijmout tuhle zradu, odpustit ti…
Jediné promiň, které ode mne teď máš, je za to, že nejsem schopný ti to ani říct do očí. Nejde to…
Nic jsem z toho nechápal. Pro mne to byla zmatená slova… Četl jsem je několikrát a nedokázal jsem to přijmout…
Jak se tohle mohlo stát?
Slzy dopadaly na zem. Spadané listí je přijímalo stejně, jako drobné kapky deště. Mrholilo a já stejně dál seděl na té studené lavičce a bylo mi jedno, že se teplota blíží k nule.
Kdo mě zahřeje?
Jediný člověk, ale ten tu pro mne není…
Když se vrátím, vyslechne mě? Chci mu říct, že je to všechno lež. Nikdy jsem nemiloval nikoho jiného než právě jeho. Ale tyhle fotky…
Otřel jsem si slzy a narovnal se. Znovu jsem se na ty fotky pořádně podíval.
Oslava jeho narozenin…
Sedí vedle mě, objímá mě kolem ramen a usmívá se. Na další fotce mě znovu objímá... Smějeme se oba a já ho líbám na tvář…
Třetí fotka… Stojím v jeho ložnici, nad něčím se usmívám a on stojí za mnou. Jeho ruka položená na mém rameni a druhá kolem mého pasu…
Další tři fotky… jsem v jeho posteli… přikrytý, jen horní polovina mého nahého těla je vidět. Sedí u mě a líbá mně na rty…
Dech se mi skoro zastavil, když jsem si uvědomil, jak to vypadá.
Ale…
Tohle se nemohlo stát…
Nebo snad ano?
xxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: moje normální podzimní depky... no, za čas mi to přijde trapný, že jsem zas něco takového ve své náladě zpytlíkovala, ale tak nějak jsem prostě potřebovala něco napsat. Tak to nějak prosím berte s rezervou... Nejde o žádné umělecké dílo, prostě jen jsem naklepala pár písmen...