Ondřej
Dnes je Štědrý den a já si celý svůj život přál, abych ho mohl s někým strávit a nemyslet na věci, které se staly. Maminka odešla dva roky zpátky a táta se ke mně nikdy nehlásil. Popravdě jsem na světě nikoho neměl, ale nevadilo mi to, i když… Jak nastaly svátky, měl jsem jedinou touhu, mít někoho, komu bych mohl dát třeba ponožky a těšit se s ním z té skvělé nálady.
„Ondro,“ ozval se můj vedoucí z haly a zamával rozpisem, který nedávno udělal.
„Ano… Přijdu až třetího, vím to,“ smutně jsem si povzdechl.
Vždy jsem si za ostatní vzal svátky, aby mohli být s rodinami, ale tentokrát mi to vedoucí zakázal a já nemohl protestovat. Sbalil jsem si věci, a i když jsem dnes ráno přišel, abych si to s někým vyměnil, musel jsem jít domů.
Jednou jsem přítele měl, ale on se rozhodl pro někoho jiného. Říkal, že jsem k ničemu a necítí se se mnou jako chlap, proto jsem to vzdal i s jinými. Na Vánoce to na mě lehlo… Nevěděl jsem, co s tím, ale musel jsem fungovat. Doma na mě čekal jen starý pes, který se skoro ani nezvednul, když jsem přišel, ale byl můj. Měl jsem skromně zařízení byt, peníze tak z ruky do huby, ale žil jsem.
Procházel jsem kolem tržiště právě ve chvíli, kdy se nějaký kapr rozhodl vyskočit z nádrže a přímo na mě. Celého mě ohodil a já ho na poslední chvíli zachytil, než spadnul na zem. Muselo to být groteskní, protože já po té vodě uklouzl a spadl na zadek.
Robert
Moje první Vánoce v novém bytě. Ještě jsem se nestihl pořádně zařídit, protože jsem stále v práci. Teda… aspoň teď.
Jsem ten, kdo zajišťuje všem vánočním jedlíkům tu nejlepší tradiční pochoutku.
Komu tady, v našem menším městě plave ve vaně kapr, tak rozhodně je ode mne.
A proto, i když to stěhování v prosinci nebyl nejlepší nápad a rodina mi to vymlouvala, i tak jsem to udělal.
Je mi už dost roků na to, abych měl svůj vlastní byt, a konečně jsem na něho našetřil, a prostě jsem už nechtěl čekat…
Ale teď… Teď stojím venku, ve stánku mezi káděmi a prodávám z toho, co mi zůstalo, těm opozdilcům, kteří si kapra nekoupili v předstihu. Nejspíš nechtěli, aby jim zabral vanu na několik dnů…
Dneska to byli opravdu opozdilci. Sice ještě po vánočním trhu chodilo dost lidí, ale už toho nebylo tolik, co předchozí dny. Spousta jich už dneska zůstalo doma, protože si od rána užívají pohodové Vánoce.
Zamyšleně jsem se rozhlížel kolem sebe, a přemýšlel, jestli bych si domů koupil přeci jen nějakou vánoční ozdobu a postavil na jednu z krabic, kterou ještě nemám rozbalenou, a v tu chvíli to vedle mne šplouchlo, a jeden z macků, kterého byl pořádný kus, a zřejmě proto ho nikdo nechtěl, vyskočil z kádě ven, jako by říkal: Já sem nepatřím.
Než jsem stihl zareagovat, kapr byl venku v náručí jednoho kluka, který seděl na zadku a měl štěstí, že o pár centimetrů minul kaluž. Chtělo se mi smát, když jsem viděl, jak se snaží udržet kapra v náruči, ale smích jsem musel nechat na chvíli stranou. Rychle jsem přeskočil stolek, abych se nezdržoval obíháním stánku, sehnul jsem se k němu a tu němou tvář mu vzal z náruče a hodil ji zpátky do kádě. Rychle jsem přetáhl síť, aby ho nenapadlo zase vyskočit ven.
„Omlouvám se, jste v pohodě?“ otočil jsem se zpátky k tomu klukovi, podal jsem mu ruku a pomohl mu na nohy.
Věkově mohl být o něco mladší než já, a byl docela hezký. Vypadal trochu bezradně, jako zbloudilá ovce, ale měl krásné oči a vůbec byl hezký.
No, o takovém se mi může jen zdát… povzdechl jsem si v duchu.
„Pojďte dozadu, můžete se tam umýt a pomůžu vám trochu očistit bundu,“ ukázal jsem dozadu za stánek taky proto, aby nebyl středem pozornosti déle, než bylo nutné.
Ondřej
Málem mi vyskočilo srdce z hrudi, když jsem viděl, jak ten chlap skáče přes pult a dochází ke mně. Byl přesně můj typ. Sice ta čepice na hlavě a šála, která k němu vůbec neseděla, byl trochu úlet, i přesto… Moc se mi líbil. Byl jsem ztracen ve chvíli, kdy se mi podíval do očí a já se zachvěl. Nikdy jsem nevěřil na lásku na první pohled, ale byly Vánoce, třeba se vážně dějí zázraky.
Postavil mě na nohy, jako kdybych nic nevážil a zatáhl někam, kde jsem to rozhodně neznal.
„Jak… jak se jmenujete? Jsem… Ondra. A… Nic mi není,“ mluvil jsem jak debil, takhle jsem se nikdy nechoval.
Možná to bylo Vánocemi anebo tím mužem, ale moc se mi líbil, kdybych takového měl, třeba by to bylo všechno lepší.
„Koupím toho kapra, teda… Neumím je zabíjet a líbí se mi, když se prohání vanou. Ani neumím vařit vlastně toho moc… Neumím,“ vůbec nevím, proč jsem mu to říkal, to bylo vážně trapné.
Být na Vánoce sám, je vážně stresující.
Robert
„No, není to sice moc, ale aspoň nebudou vaše ruce smrdět rybinou,“ podal jsem mu mýdlo a ručník a ukázal mu na hadici se studenou vodou.
„Jinak jsem Robert,“ usmál jsem se na něho, a ještě mrknul ke stolu, jestli se tam nepotuluje nějaký potencionální zákazník.
Pak mi ale došlo, co ještě říkal. Koupí kapra… neumí je zabíjet… neumí vařit…
„Tak pokud ho nezabijete, tak ho zabije někdo jiný, ne? Nebo vám ho můžu zabít hned na místě, ale to by se pak neproháněl ve vaší vaně… Ale na druhou stranu se s tím nemusíte trápit doma. Spíš… Pokud to neumíte, trápil byste nejen sebe ale i kapra. No, stejně za chvíli zavírám, musím to tu ještě uklidit a odvézt věci, neprodané kapry odvézt zpátky na sádky,“ mrknul jsem do kádě, kolik mi jich zbylo.
Měl jsem čerstvou várku z rána, takže nebyl problém je hodit zpátky a nebylo jich už moc. Moc jsem jich už ani nebral, věděl jsem, že dneska si kapra koupí už jen něco málo lidí.
„Spěcháte domů? Můžu vám ho zabít hned…“ stáhl jsem si čepici z hlavy, prohrábl jsem si rozježené vlasy, a pak jsem si ji nasadil zpátky.
Byl sice mráz, ale mě bylo docela teplo. A jen z povinnosti vůči svému zdraví, jsem čepici nosil, protože celý den tu stát, a na občasném větru, by jinak hrozilo nějakou chřipkou nebo přinejmenším nachlazením. A to jsem nechtěl. Já chtěl ještě dozdobit stromek, vytáhnout cukroví od mámy a salát od táty, a upéct řízky, protože, jak se říká… kovářova kobyla…
Kapra nejím. Sice ho připravím, rodina na to byla zvyklá, ale raději mám kus vepřovýho.
„No… pokud ho nechcete zabít, tak ho můžete koupit a pak ho pustit. Ale lepší by bylo, kdybyste ho pustil do sádky, kam ryby povezu, v řece by brzy uhynul.“
Ondřej
Poslouchal jsem ho a bylo mi smutno. Měl pravdu, a mě to přišlo líto, tak dlouho jsem nezažil Vánoce, co by stály za to. Máma umřela dva týdny po nich, takže už tak byly smutné.
„Hmm… Máte pravdu. Jsem na Vánoce sám, nikoho nemám, bylo by smutné, kdybych ho koupil a potom pustil umřít do jezera tady nedaleko. Omlouvám se, že jsem vás obtěžoval,“ omyl jsem si ruce, které byly nyní jako led, jak byla voda studená a otřel jsem si je.
„Stejně, dalo by se zařídit, aby ho nikdo nezabíjel? Třeba jen nechtěl být sám… Jako já,“ poslední slova jsem špitnul, když jsem odcházel od toho velmi pěkného muže.
Rád bych si s ním dál povídal, ale… Nebylo by vhodné, abych potom o něm měl nějaké představy, protože i těch pár slov mi stačilo na to, abych si pomyslel, že je to hodný člověk. Jinak by přeci nenabízel druhému, že po pracovní době mu zabije kapra. Stejně by to nemělo smysl, zabitý kapr pro člověka, který by vařením znehodnotil jeho cenu.
Robert
Je sám?
Zarazil jsem se nad jeho slovy, když jsem se díval na to, jak si statečně myje ruce v té ledové vodě.
Ještě jednou jsem se na něho pozorně podíval.
Prsten neměl, na krku se mu taky nehoupal žádný řetízek s přívěskem, který by říkal, že má někoho. I když ho může mít schovaný pod trikem. Ale i tak…
No, a opravdu vypadá jako ztracené štěně.
„Spěcháte domů?“ zeptal jsem se snad už po třetí nebo po čtvrté. „Teda… Nechci být vlezlý, ale pokud ne, a nikdo vás nečeká… Jestli nevadí, že byste byl ještě trochu venku na mraze, tak bych něco vymyslet mohl. Ale nejdříve musím tohle poklidit a odvézt, už jede pomocník. Tak jestli se chcete ujistit, že kapr neskončil na něčím svátečním stole, mohl byste jet se mnou, co?“
Přistoupil jsem k němu o něco blíže, mírně se naklonil a přičichl si k němu.
„Teda, nevím, jak daleko to máte domů, ale určitě byste nechtěl, aby nad vámi někdo ohrnoval nos. Bohužel tou rybinou smrdí i vaše bunda. No, je to moje vina, že jsem kapra neohlídal, tak pokud to nevadí a nemáte to tu za rohem, tak bychom to mohli uklidit, odvézt kapra, pustit ho, a pak bych vás hodil domů autem. Co vy na to?“
Podíval jsem se na dodávku, která právě nacouvávala ke stánku a pak na Ondřeje.
Tak nějak jsem tušil, že by na tom mohl být stejně jako já. No a kdyby ano… Je fakt hezký. Líbí se mi… No, možná by přivítal společnost. Možná by přivítal…
„…společnou večeři…“ dořekl jsem svou myšlenku nahlas, aniž bych si to uvědomil.
„Omlouvám se,“ dodal jsem raději, a šel jsem ke stolu, abych začal pomalu uklízet a mohl být co nejdříve doma.
„Ale to puštění kapra platí a nemusíte ho kupovat…“
Ondřej
„Chci… Všechno… Teda… Pomůžu s úklidem a společná večeře… Děkuji…“
Vyjelo ze mě, jak kdybych celý život koktal. Byl jsem úplně zmatený, nadšený, šťastný… Tohle jsem vážně vůbec nečekal a bylo to tak příjemné. Musel jsem se červenat až na zadku, ještě že tam to vidět nemohl. Nejen že se mi líbil, ale dokonce mi dal šanci, abych ho mohl znovu vidět a tím naději, že třeba…
Co když není na kluky… Co když je to jen hodný člověk, který nechce nechat nikoho o Vánocích samotného? Ale co… Zkusit to můžu, co bych ztratil?
Nic.
Začal jsem poklízet to, na co jsem viděl. Stoly… Pulty… Pomáhal jsem s čím se dalo, stejně jsem neměl co dělat, a tohle bylo víc než příjemné.
„Prosím… Mohl byste mi tykat? Cítím se nepříjemně, když mi vykáte,“ pousmál jsem se, ale nešlo zakrýt, jak moc jsem nervózní.
Tohle jsem nikdy nezažil, nebyl jsem panic, ale asi jsem se tak choval. Záleželo mi na tom, abych udělal dobrý dojem. Sáhl jsem do kádě a po hřbetě přejel tomu kaprovi, kterého jsem zákonitě poznal. Byl tak obrovský a přitiskl se na mou ruku, jak kdybych byl jeho pán.
„Je to hezké,“ podíval jsem se na ulice, náměstí a ulice, které se pomalu rozsvěcovaly.
Sice nebyla tma, ale vše krásně dýchalo Vánocemi a náladou, která se tak rozléhala celou krajinou.
Robert
Tak nějak mi srdce poskočilo radostí, když řekl, že zůstane. Dávalo mi to naději, že s ním budu moct být déle, aspoň pro dnešek. Samota mi nevadila, ale být v něčí společnosti je rozhodně lepší.
Zvlášť, když se člověku ten druhý líbí…
Začali jsme uklízet a nakládat věci do auta. Ondra pomáhal, jak se dalo, snažil se, a brzy byl celý červený. Určitě se taky dost tímhle zahřál.
Podíval jsem se na něho, když pohladil kapra. Právě jsem je chtěl vylovit do druhé kádě, ve kterých jsme je převáželi, ale ten pohled na to, jak se zasnil a řekl že je to krásné…
Přehodil jsem podběrák do druhé ruky a přikročil k němu.
„Když tykat, tak ty mě taky. Tak ještě jednou… Já jsem Robert,“ chytl jsem ho za ruku a nevadilo mi, že je mokrá. Byli jsme na tom stejně.
Ale i tak jsem měl pocit, že ta jeho hřeje víc než moje a já neodolal, abych mu prstem lehce přejel po zápěstí, které mu kousek vykukovalo z pod vyhrnutého rukávu.
Ondřej
Opětoval jsem mu stisk ruky a když jsem se z toho omámení dostal, hned jsem zareagoval.
„Dobře… Jsem Ondra,“ pousmál jsem se, a hned jsem mu vrazil dvě pusy každou na jinou stranu tváře.
Pocházel jsem z Moravy, což u nás bylo běžné, proto mi to nepřišlo divné, ale já se hned zarazil, když jsem to udělal. Jak kdybych uznal, že se mi líbí. Moje tváře přímo hořely, jak moc jsem se zastyděl.
„A… Kde si tu večeři dáme?“ přesto jsem nebyl schopen mu jeho ruku pustit, byl jsem jak okouzlený.
Až po chvíli jsem ji pustil a radši se díval jinam, aby neviděl, jak mě to celé dostalo. Není pochyb, líbí se mi. Jestli je to vážně ten pocit, když se do někoho zakoukáte na první pohled, tak jsem naprosto v háji.
Robert
No, teď byl ještě červenější než před chvílí. A pak na moment sklopil oči, jak si to nejspíš uvědomil… To bylo tak… roztomilé
Ale jeho následná reakce mě naprosto ohromila. Zůstal jsem na něho hledět, a možná bych se ani nehnul, kdyby mě s uchechtnutím neprobral pomocník, který do mě dloubnul loktem, abych se pohnul z místa.
Chytil jsem podběrák a začal jsem přehazovat těch pár kousků, co zbylo v kádi, do přenosné.
„Přemýšlím, kde bychom mohli… Pozval bych tě k sobě, pokud by ti nevadilo, že jsem ještě napůl nerozbalený. Stromek jsem nestihl dostrojit, ale mám cukroví i salát, a k tomu budu dělat řízky. Jen polévku nemám. Na tu jsem jaksi zapomněl. To víš, jsem první Vánoce sám a stěhoval jsem se teprve teď před čtrnácti dny. A s tím, kolik bylo práce, a že jsem byl skoro celý den tady nebo na sádkách, tak mi moc času na rozbalování nezbylo. Ale stůl a židle mám rozbalené a nádobí taky,“ zasmál jsem se, protože to bylo první, co jsem vybaloval.
Sbalili jsme zbytek věcí, osprchoval jsem hadicí místo, kde jsme měli ryby, aby po nás nezůstal nepořádek, a pak už jsme mohli nasednout.
„Jestli ti to nebude vadit, tak budeš tady vepředu s námi. Jinak bys musel vzadu s rybama, ale to by asi nebylo dobrý. Auto mám u kanceláře. Pak už pojedeme k rybníku tím mým.“
Pomocník už nastoupil a zahulákal na nás zevnitř, ať si pohneme, že chce být brzy doma.
Ondřej
Srdce mi bilo jako šílené a nechtělo přestat po celou dobu, co jsme uklízeli. Ani nevím jak, ale nastoupil jsem do auta i s Robertem, a jeli jsme k sádkům. Díval jsem se z okna ven a neustále přemýšlel nad tím, jak se vlastně tohle všechno stalo. Vůbec jsem nebyl schopný dát dohromady jednu myšlenku a říct, jak se cítím.
Místy jsem se podíval na Roberta, ale byl jsem jak zakoukaná puberťačka, která se nemůže dočkat, až s ním bude sama. Pořád jsem cítil to napětí, které z mé strany bylo. Občas jsem se jen letmo dotkl, ale zase se stáhl, aby si o mě nemyslel jen špatné věci.
Po chvíli jsme přijeli na místo a když mi Robert ukázal auto, poslušně jsem nasedl. Ale…
„Vím, že je to blbé, ale asi bych se potřeboval doma převléct, vážně smrdím rybinou,“ přičichl jsem si k bundě a musel jsem usoudit, že to bylo vážně hrozné.
Možná i osprchovat, ale vypadá to jen na té bundě.
Robert
Líbilo se mi, jak se bez řečí zapojil. A bylo vidět, že umí vzít za práci. Seděl vedle mne v autě, a i když tou rybinou byl cítit, přesto jsem vnímal i jeho vůni. Zřejmě nějaká kolínská, a taky mu voněly vlasy, když si sundal čepici. Bylo poznat, že o sebe pečuje.
„No, jestli ti nevadí v tom ještě chvíli vydržet, tak tě potom hodím, kam budeš potřebovat. Nebo tu bundu můžeme vyprat u mě. Teda, záleží na tobě,“ po očku jsem se na něho podíval.
Dojeli jsme k sádkám, a hned jsme začali vytahovat věci a přehazovat ryby do jejich nádrže.
Věděl jsem, že tyhle vydrží nějaký ten den ještě, ale pak se stejně prodají do obchodu.
Proto jsem kapra, kterého si Ondra vybral, vylovil a dal bokem, abychom na něho nezapomněli. Chtěl mu darovat život, tak ho odvezeme k nedalekému rybníku, kde byli kapři a tenhle by se tam měl bez problému uchytit.
Když jsme byli hotoví, bylo skoro pět hodin. Převlékl jsem se do normálních věcí, a pak ukázal Ondrovi k mému autu.
„Tak pojedem, ať kapr nelekne, než dojedeme k rybníku,“ řekl jsem mu tiše, aby mě pomocník neslyšel, nebo by mě za tohle nejspíš přetrhl.
Podal jsem mu kapra, odemkl jsem auto a počkal, až nastoupí a pak za ním zavřel. Nastoupil jsem, mávl jsem na pomocníka, který zrovna zamykal barák, a hned jsem vyjel.
„Není to daleko, budeme tam do deseti minut,“ ukázal jsem před sebe, kde jsem odbočil na polní cestu a kde za stromy byl náš cíl… A svoboda pro tohoto šupináče…
Ondřej
„Do… Dobře. Asi bude stačit, když si jí jen sundám,“ pousmál jsem sem když jsem si vzpomněl, jak jsem se vůbec do téhle situace dostal.
Držel jsem tu němou tvář jako svátost, aby se s ním nic nestalo, sice to byla chvilka, ale i tak jsem se bál, aby se neudusil. Něco málo vody měl, ale i tak.
„A… Proč si se stěhoval? Jen… Říkal jsi, že ses před nedávnem stěhoval do bytu,“ nevím, proč jsem se zeptal, ale byl jsem vážně zvědavý.
Zastavili jsme a vystoupili. Pořád jsem byl nějak divně nervózní, jak kdybych měl mít maturitní zkoušky a nemohl si vzpomenout na odpověď. Bylo mi s ním dobře, a o to víc jsem nechtěl vypadat jak blbec.
Podebral jsem kapra v tašce a zamířil s Robertem tam, kam mě vedl. Sice jsem chtěl hodně odpovědí, ale nechtěl jsem se ptát, bál jsem se, že by se cítil, jako zahnaný do kouta a taky… Známe se jen chvíli, nemohl jsem být vlezlým to se nehodí.
„Sakra… Vzpomněl jsem si. Musím se doma vážně stavit, mám tam starého psa a ten se musí vyvenčit, jen… Kdyby ti to nevadilo, musel bych ho vzít s sebou, nebo mu nechat rozsvíceno, sám se občas bojí,“ povzdechl jsem si, protože tohle nebyla zrovna romantická konverzace.
Robert
Odpověděl jsem mu na otázku ohledně stěhování, ale pak, jak začal mluvit o psovi…
Začal jsem se smát. Málem jsem vletěl do vody a na poslední chvíli se opřel rukama o zem, abych se nepřevrátil, když jsme si dřepli na břehu, abychom kapra pustili.
„Prom… promiň…“ musel jsem se vydýchat. „Teda jako, vím, že i zvířata bývají různé povahy, a když stárnou, mění se. Nevím však proč, ale když slyším, že se pes bojí, vždycky mě to rozesměje. Nechci… nechci urazit tebe nebo tvého psa… Ale prostě… no… fakt nevím, co mi na tom přijde tak vtipné…“
Když jsem se trochu uklidnil, ukázal jsem Ondrovi, jak má kapra chytit a jak ho pustit a nechal jsem to už na něm.
Tak nějak mi začalo docházet, že on a já kopeme za stejný tým. Jak se říká… Pes psa pozná…
„Záleží na tobě, máme dvě možnosti. Buď pojedeme pro psa a pak ke mně na tu večeři, a on taky něco dostane, nebo pobereme věci a pojedeme k tobě… Vlastně… jednodušší mi přijde vzít psa a jet ke mně, pokud by ti to teda nevadilo. Mě zvířata nevadí. Však vidíš, co dělám. A to jsem měl být původně lesník a skončil jsem tady, věčně s rukama ve vodě. Porybného dělá dneska už málokdo…“
Zadíval jsem se na kapra, jak chvilku plaval poblíž břehu, jako by se bál pustit dále, nebo hlouběji. Ale nakonec se rozhodl pro svobodu a zmizel nám z dohledu. Jen se zavlnila hladina a udělaly se na ní kola. Která postupně zmizela.
„Tak pojedeme? Musíš mě navigovat. Ted, podle toho, jak se sám rozhodneš…“
Ondřej
Musel jsem se taky začít smát, když jsem viděl, jak ho to pobavilo, měl pravdu, tohle není zrovna běžné a Oscar je rozmazlený dost, ale mám ho rád. Pustil jsem konečně toho kapra a byl rád, že se v rybníce zabydlel. Byl jsem ale rád, když jsme nasedli do auta, protože venku už vážně přituhlo, a já měl stále trochu promoklou bundu.
„Tak… pojedeme pro Oscara. Je to jen čivava, takže se vejde do kapsy, nebudeš o něm vůbec vědět. Taky si myslím, že to bude lepší, to druhé je komplikované. Ale… Mám doma něco, co by mohlo udělat Vánoce víc vánoční,“ usmál jsem se a uvelebil na sedadle spolujezdce.
Navigoval jsem Roberta, a přitom se snažil nedat najevo, jak se mi tohle všechno moc líbí. Doma jsem čapnul Oscara a jeho pelech, vlastně se ani neprobudil, jak tvrdě spal, a převlékl si bundu. Ještě jsem se stihl navonět a z ledničky vytáhl to, co by nám mohlo oběma chutnat. Nalezl jsem i s Oscarem do auta a připoutal se.
„Vidíš, je to jen malá koule chlupů. Jo a tohle je ono,“ ukázal jsem mu lahev plnou vaječného koňaku.
„Můžeme,“ usmál jsem se a konečně si pohodlně uvelebil.
Robert
Tak čivava… Už se nedivím, že se bojí. Ale i tak mi to přišlo úsměvné.
Bylo to vážně jen malé klubko chlupů, které vypadalo spíš jako dekorace, protože se celou dobu nehnul, ani v momentě, kdy jsme nastupovali do auta, když jsme jeli, i potom, co jsme vystoupili před domem, ve kterém jsem bydlel.
Začínal jsem ho podezřívat, že je mrtvý. Ale vyvedl mě z omylu, kdy ze spánku lehce štěknul, a slabě zavrčel, a pak znovu tvrdě usnul.
Zajímavý pes…
„Jo, tak vaječňák si dám rád. Vlastně vidíš… Na pití jsem taky zapomněl. No, nediv se, když jsou to moje první samostatné Vánoce. Ještě že mi máma dala to cukroví a táta udělal salát. Nejspíš bych potom jedl řízky s chlebem.“
Odemkl jsem vchodové dveře, vystoupali jsme do druhého patra, kde jsem měl dvoupokojový byt. Nechtěl jsem menší. Prostě jsem chtěl mít ložnici a obývák samostatně, a samostatně i kuchyni.
A rozhodně jsem vyžadoval vanu. Sprchování mám v práci dost, Ať už kolem ryb, nebo ve sprchách, když se myju po práci. Raději se naložím celý do horké vody, zvlášť teď v zimě, kdy si studené vody užívám víc než dost.
„Hele, jen bacha, ať o něco nezakopneš. Mám sice většinu krabic v ložnici, ale raději se koukej pod nohy…“
Bordel jsem tu neměl, ale přeci jen jsem byl ve fázi vybalování, a podle toho byt vypadal. Stromek stál uprostřed obýváku a jediné co na něm viselo, byla hvězda na špici, a to proto, abych ji nerozbil mezi ostatními věcmi. Vedle ležela krabice s baňkami a světýlky.
„Uvařím čaj na zahřátí, co? A jestli ti nebude vadit, že chvilku počkáš? Potřebuji se osprchovat. Myslím, že tou rybinou smrdím víc než tvoje bunda, co si nechal doma,“ zasmál jsem se a přičichl si k sobě.
I když jsem byl převlečený, přesto jsem ty ryby pořád cítil.
„Něčím se můžeš zabavit,“ dal jsem vařit vodu na čaj. „Klidně si pusť televizi, nebo na stolku jsou nějaké časáky… Psa můžeš dát na sedačku, nebo vedle do ložnice na matraci, ještě nemám smontovanou postel. Ale bude tam mít klid.“
Ondřej
Došli jsme k němu do bytu a nebylo to tu tak hrozné, já doma měl jen jeden pokoj, který byl spojen s kuchyní. Malou koupelnu, kde jsem se sotva otočil, ale pro jednoho to stačilo.
Tu malou kouli jsem odnesl do té ložnice, aby se nevzbudil, potom bývá protivný, a vytáhl jsem sklenky, které jsem jako jediné viděl, abych mohl nalít koňak, zatím, co jsem slyšel sprchu. Jen ta představa jeho těla, mi stačila na to, abych se orosil. Měl jsem jen tričko s krátkým rukávem a tím pádem mi teplo nebylo, když jsem si sundal bundu.
Podíval jsem se na stromeček a ozdoby, které byly vidět v krabici vedle něj. Tohle mi šlo, tak proč bych to mezitím neudělal. Ozdobil jsem stromek a usedl do křesla, které bylo velmi pohodlné. Sice to tu nebylo ještě moc zařízené, ale byt pěkný byl, i když mě moc o něj nešlo.
„Omlouvám se, že jsem se ti hrabal ve věcech, ale dozdobil jsem ho. Dáš si?“ řekl jsem hned poté, co se otevřely dveře.
Robert
Uvařil jsem čaj, dal ho na stolek v obýváku, a pak už jsem zaplul do koupelny. Nechtěl jsem Ondru nechávat dlouho samotného. Ne, že bych mu nevěřil, necítil jsem z něj, že by to mohl být nějaký darebák, to rozhodně ne, ale byl v cizím bytě, poprvé, a tak jsem nechtěl, aby se cítil nepříjemně, když na mě bude muset dlouho čekat.
I tak mi to nějakou tu minutu zabralo, než jsem si vydrbal vlasy i celé tělo. Než jsem se utřel, oholil, abych tolik nepřipomínal toho prodavače ryb z tržiště, zarostlého, v baganech a ve vaťáku. Na rychlo jsem si vyfénoval vlasy, a prsknul na sebe trošku kolínské, a už jsem se natahoval po klice, když jsem se zarazil.
Zapomněl jsem, že nejsem sám doma…
Problém…
Čisté věci mám v ložnici…
Obléct si na sebe to smradlavé? Vlastně už nemůžu, hned jsem to hodil do pračky a už se to tam pěkně točí, a pračka spokojeně chlemtá vodu a vrčí…
Nakonec jsem si kolem pasu omotal ručník. Snad se nebude cítit blbě a nezdrhne, protože si bude myslet, že po něm chci vystartovat.
„Promiň…“ ozval jsem se opatrně, když jsem otevřel dveře. „Jen… zapomněl jsem si vzít věci.“
Rozhlédl jsem se po obýváku a nikde jsem neviděl tu jeho čivavu. Nejspíš ho vážně dal do ložnice.
„Myslíš, že mě ten tvůj pes nepokouše, když si pro ně půjdu?“ mávl jsem rukou ke dveřím ložnice.
Ale pak mě zarazilo, že je něco jinak. Pozorněji jsem se znovu rozhlédl, a po jeho slovech zůstal v úžasu hledět na ten stromek.
„Páni, to je krása,“ vydechl jsem a popošel několik kroků blíž. „Netušil jsem, že z té metly se dá udělat něco tak hezkého…“
Ondřej
Zůstal jsem úplně v šoku, když jsem se otočil a viděl, že ho halí jen ten ručník. Málem mi zaskočila slina a trochu jsem se rozkašlal. Ale teprve když promluvil a zastavil se před stromečkem, byl jsem červený jak rajče.
„Dě… Děkuji. Chtěl jsem, aby se ti to líbilo,“ zastyděl jsem se znovu.
Jenže…
Úplně jsem ztratil slova, a to ve chvíli, kdy mu spadl ručník na zem, a já to viděl všechno. Naprosto mě to odzbrojilo. Rukou jsem si zakrýval ústa, ale nedokázal jsem se dívat jinam. Chtěl jsem… Opravdu… Nešlo to. Měl vážně hezkou výbavu. Byl celý hezký. Vypracované tělo… Všechno bylo přesně tam, kde mělo být.
„O… O… Oscar… Nic… Neudělá…“
Koktal jsem jako blbec a nemohl pobrat ani jedno slovo. Nakonec jsem udělal krok dopředu a upravil rozklepanou ruku řetěz na stromku, který skoro spadl na zem. Musel jsem dělat něco jiného, ale nešlo to. V tuhle chvíli jsem cítil, jak celý hořím, a jak moc mě tento člověk přitahuje.
Robert
Tak jsem se zahleděl na ten stromek, že až po chvilce mi došlo, že před Ondrou stojím zcela nahý. A to ve chvíli, kdy si mě začal prohlížet, a pak se celý rudý otočil.
„Ty, Ondro… Není to tak… no… nechci být vlezlý, ale chci se ujistit,“ rozhodl jsem se jít přímo na věc. „Jsi na kluky nebo na holky? Já jen, že jsem ta první skupina, a pokud je ti to nepříjemné, a nebudeš se cítit v mé společnosti dobře, tak ti nebudu bránit v odchodu. Jen prostě chci, aby bylo mezi námi jasno.“
Sehnul jsem se pro ručník, omotal si ho kolem pasu a raději si ho už přidržel.
„Nemusíš odpovídat, jestli nechceš, ale chtěl jsem, abys věděl, jak na tom jsem. Ne každý je schopný to strávit. No, já se jdu oblíct, ať tu neběhám nahý, hned jsem zpátky. Záleží na tobě, jestli odpovíš,“ přešel jsem obývák ke dveřím do ložnice, a hned, jakmile jsem je otevřel, ozvalo se výhružné zavrčení.
„Prý má strach? Já mám pocit, že jsem právě přišel o ložnici!“ začal jsem se smát, když to malé chlupaté na mě začalo cenit zuby z mé matrace.
„Klid, hochu, jen si jdu pro oblečení,“ promluvil jsem na psa a zamířil jsem ke skříni, abych si konečně mohl natáhnout spodky a něco pohodlného, a nechodil tu před návštěvou nahý.
Ondřej
To už mi naprosto došla slova. Chtěl jsem mu odpovědět, ale prostě ani jedno slovo nevyšlo z mých úst. Jen jsem tak stál a díval se za ním, jak odchází do pokoje. Vážně jsem byl nesmělý. Celý svůj život jsem to tak měl. Jen jednou jsem se odvážil a nedopadlo to dobře. Docela mě to zablokovalo, a když mělo dojít na tu věc se sexem s nějakým chlapem, utekl jsem. Jenže dnes… Měl jsem takové zvláštní pocity… Nemohl jsem to popsat a nechtěl. Líbila se mi jeho společnost, a i kdybych ho zklamal, mohl jsem odejít.
Po chvíli se vrátil do pokoje, a já stále stál na jednom místě a díval se směrem, kterým od vcházel.
„Jsem… Jsem na kluky. Už… Už dlouho. Jediný člověk, kterému jsem se svěřil, je již dva roky po smrti. A když jsem to zkusil… Druhá strana řekla, že jsem k ničemu. Tak… Chtěl si být upřímný, jen… Chci být taky,“ podíval jsem se do země, protože za tohle jsem se vážně styděl.
Prostě s ním jsem říkal věci, které jsem říkat nechtěl, ale nešlo to. Nechápal jsem, co se mnou tenhle člověk dělá, a to ho znám jen pár hodin. Kdyby řekl… Nejspíš bych to tu neskončil jen s pusou. Byl to můj vysněný chlap, a o to víc jsem se bál, že tohle je jen sen.