Alexander
Loganovi se to moc nelíbilo, ale nakonec i s Jaelem odešli a snad kromě oběda strávili v pokoji celý zbytek dne.
Vypadal uraženě a naštvaně a u oběda se mnou skoro nepromluvil.
Až teprve, když jsme v podvečer, jakmile se začalo trochu stmívat, nasedli do auta, potom, co jsme se oba rozloučili se svými drahými polovičkami a zamířili do Beavertonu, jsem to nevydržel.
„Logane, omlouvám se. Možná jsem to přehnal, ale…" povzdechl jsem si a po očku na něj mrknul, „vím, že máš svůj systém, své pravidla. To ti nikdo nebere, jen…"
Na chvilku jsem se odmlčel a pevně sevřel volant.
„Nejspíš sis toho taky všiml, ale Jael… od doby, co začal žít s tím panákem… Kdykoliv přijel byl pobledlejší, jeho oči se neusmívaly, i když říkal, že mu nic nechybí, pohubnul a hlavně… každou návštěvu se na tebe ptal. Viděl jsem jeho duši, Logane, plakala, a mě to hrozně deptalo. Ta neschopnost vám pomoci. Tobě to přijde nejspíš otravné, i Will říkal, že to mám nechat být, ale já prostě… nechci to už zažít znovu, víš? Oba jste výjimeční a patříte k sobě. Takže… ještě jednou se omlouvám. Neber to tak, že ti něco nakazuju nebo rozkazuju. Jen vás chci vidět šťastné. Chtěl bych, aby pro tebe byl Jael priorita číslo jedna, ne práce. A bez urážky, ty to tak možná nevnímáš, ale zatím to pořád vypadá, že je pro tebe práce přednější."
Mrkl jsem na něj a mírně se pousmál.
„A když už mluvíme o té práci… měl jsi pravdu. Dům je zakoupený před rokem Calleem Orsonem. Zjistil jsem si o něm víc. Vlastně jsem ani nemusel, stačí, když před někým řekneš jeho jméno, stejně jako jméno jeho milence. Jak to sakra bylo. Měl nějaký titul… zvostra, ostra, nostra, kašlu na to, to je jedno, jméno bylo Matteo Zapatero di Conti nebo tak nějak. V těch šlechtických jménech, aby se jeden vyznal. No, každopádně, ti dva jsou pěkní ptáčci. Orson je starý skoro osm set let, žil v Caracasu a v podstatě to město vybudoval. Conti pochází z italské šlechtické větve, velmi význačné famílie, přes čtyři sta let starý. Oživení Tepese by na něj sedělo. Pokud se na to cítíš, pokusím se Contiho vytáhnout ven a zaútočíme na něj. Nejlepší by bylo, kdybysme ho chytili. Za normálních okolností bych si s sebou vzal komando, ale ten vlkodlak je potíž. Nechci, aby Beaverton skončil hůř než jatka. Nebo, jestli máš jiný nápad, jak oddělit Contiho od Orsona, sem s ním."
Během řeči jsem vjel do Beavertonu, který snad vypadal ještě ospalej než ve dne.
Logan
Konečně nadešel čas, kdy jsme s Alexem vyjeli do Beavertonu.
Ujistil jsem Jaela, že se nemusí bát, že budu v pořádku, a aby byl klidnější, tak s námi může Will poslat jednoho z těch svých miniaturních špehů.
Tohle pro mne bylo celkem důležité. Chtěl jsem tenhle případ ukončit co nejrychleji.
A myslel jsem si, že spíš s Alexem probereme, co a jak, a on místo toho začal zase mluvit o mně a Jaelovi.
„Takže mi dáváš za vinu, co všechno se stalo?“ zamračil jsem se a otočil na něj, když skončil svůj monolog. „Jestli sis neuvědomil, tak Boston je od Salemu prakticky tři dny autem. Kolikrát si myslíš, že jsem ho asi tak mohl vidět? A myslíš si, že jsem si nevšiml, že pohubnul? Pokud chceš, aby bylo všechno v pořádku, tak mi o tom pořád nemluv. A hlavně ne o tom, že je Jael přednější než práce a že si mám urovnat priority. Já je mám srovnané moc dobře. Proč myslíš, že tohle všechno chci vyřešit co nejdříve? Proto, že čekám poplácání po ramenou a zvýšení platu? Jael, Alexi… Jael je pro mě priorita číslo jedna, a proto chci tuhle práci ukončit tak rychle, jak jen to půjde. Raději strávím dva dny navíc prací, a ukončím to hned jak to půjde, než abych se měl dalšího půl roku dívat, jak se Jael budí ze sna s křikem. To pro něj to, kurva dělám, tak tě prosím, už o tom nemluv a nech tomu volný průběh. A pokud chceš řešit nějakého šlechtice, na to, že jsi prožil x životů, měl by sis pamatovat jeho jméno i s titulem. Vostra Gracia Matteo Zapatero di Conti…“
Opřel jsem se, zavřel oči a na moment musel tenhle monolog vydýchat. Možná že se Jael trápil. Spíš určitě než možná. Ale to já taky. A on si vybral. Dal přednost Gilbertovi, protože mu věřil, nechal se obelhat. Kurva! Proč mi to musí pořád někdo připomínat? To prostě bylo, tak ať kurva, drží hubu.
Aniž bych si to uvědomil, sevřel jsem ruku v pěst a praštil s ní do okýnka.
„Alexi,“ narovnal jsem se a zadíval se na něj. „Pro naši dobrou spolupráci tě znovu prosím, abys toho už nechal. Chápu tvoji starost. Chápu, že tě to mohlo trápit. Mám tě rád, a jsem moc rád, že jsi nejen můj ale i Jaelův přítel. Ale teď už to nech na mě, ano? Nechci se s tebou hádat, nebo se servat. Prostě mě to unavuje, jak to každý neustále připomíná jako moji největší chybu života. Raději se teď soustřeď na práci. Nevím, jak Contiho vytáhnout ven. Jediné, co mě napadá, nechat ho, ať přijde za námi sám. Tebe zná, zná tvůj pach lovce. Se mnou ještě neměl tu čest. Zkusím se tu párkrát projít a sem tam se někoho zeptat na cestu, a možná se chytne. To víš, samotný, ztracený, neznámý… Tak si to promysli, jestli tě nenapadne něco lepšího, ano?“
Poslední slova jsem už říkal s klidným hlasem. Byla to práce, a nebylo potřeba, abychom se před akcí nějak dohadovali. Jen jsem doufal, že mi Alex jednu nenatáhne, za to, že jsem po něm vyjel.
Když jsme vjeli do Beavertonu, rozhlížel jsem se kolem. Opravdu, v téhle části, kde jsme zastavili, to bylo ospalé město. Museli jsme si dobře promyslet, kde toho Contiho dostat. Nejlepší by bylo v nějakém místě, kde by nemohl použít své upírské schopnosti. Sice je už skoro tma, a skoro nikdo venku není, ale i tak…
A ještě mu dlužím za to, že vůbec sahal na Jaela…
Alexander
Jen jsem si povzdechl, když po mě Logan vyjel.
„Mlátit auto mi nemusíš," zabručel jsem po chvilce. „To má člověk z toho, že se snaží."
Zaparkoval jsem skoro na stejném místě jako předchozího dne, a ještě za paži stáhl Logana k sobě.
„Jen ještě poslední věc. Když jsme si teď bližší než dříve," zazubil jsem se na něj, ale pak zvážněl. „Oba vás mám moc rád, Logane. Rád za vás položím život. Jsi silný kluk, dokážeš Jaela ochránit, i když mě to tvé puntičkářství občas leze na nervy. Ale teď… cítím, že se blíží něco děsivého. Můžeš to brát jako varování od někoho, kdo s tímhle už má zkušenosti. Chraň Jaela, Logane. Ochraňuj ho a hlavně, neboj si říct o pomoc. Jsme tady. Přátelé. Nemusíš všechno řešit sám."
Podrbal jsem ho ve vlasech, a pak ho pustil.
„A co se týče Contiho… vážně jsi suchar. S tím zmrveným titulem to byl pokus o vtip na odlehčení situace. V tomhle ohledu Jaela trochu lituju," ušklíbl jsem se a z přihrádky vytáhl krabičku s něčím, co vypadalo jako obyčejná náplast, jen to bylo průhledné.
Jednu jsem odtrhl a přilepil ji Loganovi na krk.
Průsvitná náplast ihned zareagovala na pokožku a zbarvila se.
„Tak… a protože se nechci hádat a přišel jsi s tím nápadem sám, uděláme z tebe návnadu. Jen to neříkej Jaelovi, asi by se mnou už nemluvil. Ta náplast z tebe udělá dokonalou návnadu. Já budu poblíž. Vzadu v kufru mám hadry od Faie, raději ani nechci vědět, kde je sehnal, které by měly zakrýt můj pach. Aspoň na několik metrů. Až mě zavětří, už to stejně nepomůže, ale mohlo by nám to dát jistou výhodu. Snaž se tvářit ztraceně a trochu si rozcuchej vlasy, a hm…"
Sjel jsem ho od hlavy až k patě a vystoupil.
Zašel jsem ke kufru, kde jsem měl batoh s náhradními věcmi, které byly v našem povolání téměř stejná nutnost jako zbraně, a vytáhl tílko, které by mohlo Loganovi být.
„Obleč si tohle," přešel jsem k jeho okýnku a podal mu ho. „Musíš být k nakousnutí."
Logan
Povzdychl jsem si. Prý jsem suchar.
No, možná trochu jo, ale pokud jde o práci, tak jde legrace stranou.
Vystoupil jsem a jen hleděl na ten nátělník, který mi Alex podal. Vzal jsem ho do ruky, chvilku si ho prohlížel, ale pak jsem ho hodil zpátky do kufru.
„Abych byl k nakousnutí, stačí mi tohle,“ dotkl jsem se prsty náplasti na krku, „a taky tohle…“
Po těch slovech jsem si vytáhl košili z kalhot, rozepnul jsem první tři knoflíky, roztáhl límec víc od sebe. Vyhrnul jsem si rukávy a pak jsem se kolem sebe rozhlédl. Došel jsem k menší zídce, která tu byla a vší silou do ní prašti pěstí.
Mé odřené klouby začaly krvácet, tak jsem si je ještě otřel do kalhot.
„Myslím, že to bude stačit,“ nabral jsem ještě trochu prachu a zaprášil si s ním kalhoty na kolenou.
Vytáhl jsem z brašny malé pouzdro, z kterého jsem pak vytáhl lahvičku se svěcenou vodou a injekční stříkačku s tekutým stříbrem. Strčil jsem si to do boční kapsy, a pak jsem ještě z palubovky vytáhl mapu Beavertonu, trochu ji zmuchlal, a pak se spokojeně otočil na Alexe.
„Tak co? Myslím, že půjdu. Zamířím tam do toho parku,“ ukázal jsem za sebe.
Počkal jsem, až bude Alex připravený a pak jsem vykročil. Šel jsem pomalu, občas jsem se zastavil, zahleděl se pod lampou do mapy, otřel si zpocené čelo, a zase vykročil. S každým dalším krokem jsem se blížil k parku, a hlavně… k místu, odkud by mě Conti mohl zacítit.
Matteo
Zlobil jsem se, že mě Calleo nechtěl s sebou vzít do Portlandu. Chtěl jsem tam jet, protože jsem tak nějak ve skrytu duše doufal, že bychom mohli znovu narazit na toho mladíčka Jaela.
Ale Cal to rázně zamítnul.
Dostali jsme v tom řeznictví tip na jeden trh, kde bychom mohli sehnat čerstvé maso, které se jinde nedá koupit. Ale není to zrovna košér obchod, tak bude lepší tam jít po setmění.
Už to samo o sobě nás navnadilo…
Jenže já nemohl jít. Prý bychom budili moc pozornost, kdybychom šli spolu.
Zatracený vlkodlak!
Když jsem se po Calově odjezdu trochu uklidnil, řekl jsem si, že mu aspoň nachystám večeři.
Vyšel jsem na zahradu a zamířil k jeho chloubě, zeleninovým záhonům, a chtěl mu vybrat ty nejlepší kousky, které právě dozrávaly. Už jsem byl skoro tam, když jsem se zarazil.
Rozhlédl jsem se a zavětřil. A pak už jsem se díval jen jedním směrem, a znovu zavětřil, jestli se mi to nezdá…
Vážně ne… Pach někoho, koho neznám. Nebydlí tu. Je sám… A voní opravdu nádherně a navíc… Krvácí? AB+, silná krev, méně častá…
Víc jsem už nepřemýšlel, a pomocí svých upírských schopností jsem se brzy ocitl na kraji parku.
A tam jsem ho uviděl.
Zaměřil jsem na něj svůj zrak.
Byl docela hezký, i ty brýle mu slušely. Byl roztomilý, jak se pokaždé zastavil pod lampou, posunul si je na nose, a ten hned zabořil do mapy.
Takže ztracený človíček, který potřebuje pomoc.
Seskočil jsem ze střechy domu, který jako poslední stál u parku, upravil jsem se, popustil uzdu svým upírským přednostem, a ležérně jsem vykročil směrem k němu.
Po celou dobu jsem ho pozoroval, jak se zastavuje, jak kouká do mapy, jak se rozhlíží kolem sebe…
„Dobrý večer,“ ozval jsem se, když jsem byl pár kroků od něj. „Můžu vám s něčím pomoci? Ztratil jste se? Řekněte, co hledáte a já vás nasměruji. Nebo vás tam můžu zavést…“
Víc jsem se k němu naklonil a zahleděl se do mapy. Natáhl jsem jeho pach a celý jsem se zachvěl.
Voněl tak zvláštně… Nejen jeho lahodná krev…
Viděl jsem, jak sebou cuknul a couvnul o krok.
„Promiňte, nechtěl jsem vás vylekat, ale bydlím nedaleko a byl jsem zrovna na procházce,“ narovnal jsem se a usmál se na něj.
„Om… omlouvám se,“ zabreptal roztomile a taky se pokusil o něco jako úsměv. „Opravdu jsem se ztratil. Byl jsem se projít a nějak jsem ztratil směr. Jsem tu poprvé, bydlím v hotelu… hotelu… teď si můžu vzpomenout ani jak se jmenuje. Ubytoval jsem se tam před třemi hodinami a potřeboval jsem se prostě projít…“
Bezradně krčil mapu v ruce a já si všiml jeho odřených kloubů.
„Dovolíte? Jsem doktor, podívám se vám na to,“ došel jsem k němu a chytl ho za ruku.
Natáhl jsem mu prsty, jemně mu je promnul a ruku si pak přiblížil k očím, abych si ji pořádně prohlédl. Spíš jsem měl chuť mu ji sežrat, nebo aspoň olíznout.
„Zlomené nic nemáte, ale lepší bude ji ošetřit, pojďte, jak jsem říkal bydlím nedaleko, a pak vás odvezu do hotelu, ano?“ jemně jsem ho potáhl, a když sice váhavě ale přesto se rozešel, spokojeně jsem se pousmál.
Pomalu, nenásilně jsem ho vedl na konec parku. Neměl jsem v úmyslu ho vzít k nám domů, ale tam na konci bylo místo, kde nebyl problém se schovat před zvědavýma očima. Nenápadně jsem občas pohlédl na jeho odhalený krk, který se v té tmavé košili tak krásně vyjímal. a já měl chuť se do něho zahryznout hned teď...
Alexander
Kdybych mohl, nejspíš obdivně hvízdnu.
Logan se do toho vážně opřel a kdybych ho neznal, věřím mu i to, co ještě neřekl.
Pozoroval jsem toho Contiho, jak si Logana, a hlavně jeho krk mlsně prohlíží, jako by se nemohl dočkat, až se do něj zahryzne.
Jo hochu, tady si nejspíš vylámeš zoubky, ušklíbl jsem se, a pak se s odstupem vydal za nimi.
Pochopil jsem, že ho vede k části parku, kde nikdo nedohlédl, tak jsem se rozhodl ho obejít.
Až si Logana hezky usadí na lavičku a skloní se k němu, skočím mu na záda.
Teď už jsem musel postupovat rychle.
Za prvé, kdo ví, kdy se objeví Orson. Za druhé, moje maskování dlouho nevydrží. Za třetí, jestli tu mají ještě nějakého komplice, mohl by být problém.
Logan to zatím zvládal na jedničku, tak jsem rychle přeběhl park z protější strany, smykem vzal zatáčku a rychle se schoval do uličky, která byla nejblíže tomu místu, kam ti dva zamíří.
Netušil jsem nakolik je Logan ovlivněný, jestli na něho působí Conti nebo jde úplně dobrovolně.
S takhle silným šlechticem se ještě nesetkal, a i když měl silnou mysl, nemohl jsem vědět, jak bude reagovat.
O pár vteřin později jsem zahlédl obrys dvou postav.
Vykročil jsem z úkrytu a přikrčený se blížil, připravený zaútočit.
Matteo
Byl jsem spokojený. Možná ten dnešní večer nakonec bude stát za to.
Byli jsme už skoro v zadní části parku, když jsem si všiml jeho zaváhání a jeho kroky se o něco zpomalily.
„Není vám dobře? Pojďte, posaďte se na chvíli, odpočinete si, a pak můžeme pokračovat,“ dovedl jsem ho k lavičce, na kterou se nakonec přeci jen posadil.
Olízl si rty, a já měl chuť mu v tu chvíli udělat to samé.
„Mám… mám žízeň…“ jako ve snách si sáhnul do kapsy a vytáhl lahvičku.
Odšrouboval uzávěr a přiložil si ji ke rtům.
Naklonil jsem se a pátravě se na něho zadíval.
„To vám asi stačit nebude, ale u mě vám dám chlazenou minerálku,“ víc jsem se k němu naklonil a otřel se mu nosem o krk.
Cuknul sebou a zbytek vody vybryndal na mě. Jen jsem se podíval, jak její kapky stékají po mé ruce, kterou jsem měl položenou na jeho stehně, a usmál se.
Ale v tu samou chvíli jsem vyslal směrem k němu paralyzující pach, a když jsem už pocítil, že se tomu podvědomě brání a docela účinně, když jsem cítil ten jeho vzdor a chuť a vzrušení mě ulovit, což už teď nedokázal zamaskovat, chytl jsem ho rychle pod krkem a přirazil ho k lavičce.
„Rád bych se do tebe zahryznul,“ zašeptal jsem těsně u jeho ucha. „Ale přešla mě chuť, lovče. Myslíš si, že mě nějaká svěcená voda zabije? Klidně se ti v ní vykoupu… Ale teď… Rád bych se ti do toho tvého krčku zahryznul, ale raději ti ho teď zlomím.“
Ještě víc jsem stiskl jeho krk, až začal chroptět. Jednou rukou mě chytl za zápěstí, a já se jen ušklíbl nad jeho marnou snahou se ubránit. Ale vzápětí jsem vztekle zařval a podíval se dolů.
Z mého stehna právě vytáhl stříkačku, a já cítil to samé, jako kdysi, když mě napadl Jerom.
Tekuté stříbro…
Jenže i na tohle jsem byl od té doby připraven. Měl jsem v sobě protilátky, které zpomalí šíření jedu v krvi, a já budu mít čas se dostat do svého domu, kde mám účinný protijed…
Zuřivě jsem zařval, moje upírské znaky se hned zvýraznily, a ještě víc jsem zesílil. Vztekle jsem s tím parchantem mrknul z lavičky bokem. Odletěl kus dál do trávy a já na moment zapřemýšlel, že se ho přeci jen zbavím, a udělal jsem k němu pár bezděčných kroků…
Alexander
Chybělo mi už jen pár kroků, když se situace změnila.
Upír přišel na to, že Logan je lovec.
Neslyšel jsem na tu dálku, co mu říkal, a pořádně ani na ně neviděl, ale bylo mi to jasné hned, jak
Logan odplachtil vzduchem kousek dál.
Ale už jsem byl i já na dohled a viděl, jak se k Loganovi ten upír blíží.
Na zemi jsem viděl pohozenou stříkačku, ale nejspíš to na něj nemělo moc valný účinek.
Ještě za běhu jsem se spojil s Willem a vytáhl z portálu meč.
Posledních pár metrů jsem už vzal sprintem a odhodil kabát od Faileona, aby mi nezavazel.
Teď už nemělo cenu se skrývat.
Máchl jsem mečem, když jsem byl na dosah paže, ale Conti na poslední chvíli uskočil, takže se mi podařilo mu jen lehce polechtat žebra.
Ale i tak zařval, a ještě kousek odskočil.
A to mi stačilo.
Mrkl jsem na Logana, který se sbíral ze země, ale vypadal v pořádku.
„Překvapený? Svěcená voda ani tekuté stříbro ti možná nic neudělají, ale tenhle meč… to je jiná písnička. Je posvěcený prastarou magií, mnohem starší, než jsi ty nebo to tvoje psisko, a je zocelený v žáru bitev. Nemáš proti nám jedinou šanci. Nejsme jako ty ostatní oběti, které jsi doteď zabil. Pověz, to psisko… jedete v tom spolu? Pomáhá ti? Lákáte spolu nevinné oběti? Nebo o ničem neví a jen ho využíváš? Plánuješ z něj udělat schránku pro Tepese?"
Mluvil jsem, zatímco jsem dával Loganovi čas, ať se vzpamatuje.
Byl jsem napnutý, ale přesto klidný.
Srdce tlouklo pravidelně, ruka s mečem se ani nezachvěla.
Celou dobu jsem se upírovi díval do očí, aby pochopil, že nejsem ledajaký lovec, jakého doteď mohl potkat.
Matteo
Byl jsem už kousek od něj, když jsem ho ucítil. Okamžitě jsem se vzpamatoval a uskočil.
Překvapeně jsem se podíval na košili, která se během chvilky zabarvila krví.
Mou vlastní…
Zařval jsem, jak jsem se nasral. Teď už jsem dal své upírské proměně úplnou volnost. Nedosahoval jsem stejné velikosti jako Call, jemu se nikdy nevyrovnám. Ale i přesto.
Zuby se mi protáhly, zasyčel jsem a vycenil je na ty dva.
Oblečení na mě zapraskalo, jak se mi svaly napnuly, a když jsem se ohnal rukou, z nejbližšího stromu odletěly kusy kůry, jak jím prošly mé drápy.
Měl jsem chuť je zabít. Oba dva. Klidně i za cenu že si do mě píchne tím jeho posraným mečem.
Naklonil jsem se, zapřel paty do trávy a byl jsem připravený vyskočit.
Ale pak jsem to ucítil. Dvě věci…
Moje schopnosti neměly takovou sílu, jak bych očekával. Nejspíš kombinace všeho, stříbro, svěcená voda a pak škrábnutí od jeho meče, udělala své.
Kdyby to byl kdokoliv jiný, i tak bych si s nimi poradil. Ale v tuhle chvíli, kdy proti mně stojí dva lovci…
A druhá věc, co jsem zacítil…
Blížil se Cal. Nejen že jsem i na tu velkou dálku dobře rozpoznal zvuk našeho auta, ale cítil jsem ho.
Ale to, co ten chlapeček řekl…
„Pokud vstane Tepes z mrtvých, ty budeš, kurva, první, na koho ho pošlu!“ zařval jsem do nočního ticha.
Rychle jsem popadl lavičku, vyrval ji z betonových základů a mrknul s ní na ně. A vzápětí jsem se odrazil, abych zmizel dřív, než se ti dva vzpamatují. Potřeboval jsem být co nejdříve doma a dát se do pořádku. A pak udělám pořádek s nimi…
Calleo
Říkejte tomu zkušenosti. Nebo nějaký desátý smysl. Co já vím.
Každopádně když jsem odjel z Beavertonu i za cenu toho, že se Matteo šklebil, dojel na trh do
Portlandu, kde bylo opravdu z čeho vybírat, asi zhruba v polovině nákupu jsem to ucítil.
Jen slabý náznak, ale přesto...
Něco bylo špatně.
Věděl jsem, že si Matteo dokáže poradit sám a postará se o sebe, ale ten nepříjemný pocit, že je něco jinak...
Stihl jsem ještě akorát koupit maso a cucání v plechu pro toho mého nenažraného upírka, a vyrazil zpátky. Sice mě to trochu mrzelo, ale tak může sem zajet kdykoliv jindy.
A to, že jsem se nespletl mi bylo hned jasné, jakmile jsem se přiblížil k Beavertonu.
A nejen to.
Málem jsem vyrval volant, jak mě popadl vztek, když jsem pocítil Matteovu krev.
Někdo ho zranil...
Chtěl jsem zamířit rovnou k tomu místu, ale pachy se najednou rozdělily.
Matteo zamířil domů a ti dva lovci zůstali na místě.
Měl jsem chuť tam jet a udělat z nich mastný flek. Ale nakonec jsem se rozhodl jinak.
Matteo byl důležitější. A to, že ho někdo zranil, byl dostatečný důvod k tomu, abych jel raději za ním.
Ostatně, ty dva si klidně najdu i příště, a pak jim zmaluju ciferník.
Já prostě, kurva, nemůžu mít klid nikde!
Furt se někdo do nás musí srát!
Zaskřípal jsem zuby, smykem zabrzdil na své milované zahradě a s funěním vletěl dovnitř.
„Matteo!" zařval jsem na celý barák, sotva jsem rozrazil dveře, až vyletěly z pantů.
„Matteo! Tak, kurva, mluv se mnou! Co se stalo?!" oddupal jsem za pachem a našel ho v koupelně, jak si do krku nejspíš leje proti látku a jeho žebra svítí jak rudá vlajka.
Přišel jsem k němu, ránu na boku olízl a zaprskal.
Zkurvená magie…
„Stůj klidně," zavrčel jsem na něj, a i přesto, že jsem se po každém olíznutí zašklebil, slízal jsem všechnu krev a jazykem ošetřil ránu.
Matně jsem si uvědomil, že ten, co nás sem poslal byl Jerom.
Asi je načase mu zavolat.
A má, kurva, štěstí, že tu není, protože jinak bych ho přerazil.
„Tak. To by bylo. Řekneš mi, co se stalo?" řekl jsem už o něco klidněji, když jsem zvedl hlavu a narovnal se.
Matteo
Doma jsem byl během minuty. Než jsem vyskočil na horní terasu, ještě jsem se ohlédl a zavětřil, jestli ti dva nejdou za mnou.
Ale zdálo se, že měli co dělat s tou lavičkou a další útok si rozmysleli.
Nebyl jsem hrdý na to, že jsem utekl. Ale mám život rád a v tuhle chvíli bylo lepší zmizet.
Vyskočil jsem nahoru a hned vletěl přes ložnici do koupelny. Málem jsem vyrval skříňku ze zdi, jak jsem se chtěl do ní rychle dostat pro protijed.
Ještě jsem ho ani nestačil vypít, a ozval se zespodu řev.
Tak Calleo je tady…
Hodil jsem do sebe poslední lok protijedu, lahvičku odhodil do umyvadla, a pak se už jen díval na to, jak mě Cal ošetřuje.
Začínal jsem pociťovat účinky nejen té magie, ale i protijedu, který začal hned dělat svou práci.
„Mus… musím si lehnout…“ zamumlal jsem a musel se chytit Cala, jak se mi podlomily nohy.
S jeho pomocí jsem došel do ložnice a nechal se uložit do postele.
Byl jsem zpátky už ve své lidské podobě, ale ležel jsem jak placka a ztěžka oddechoval. Chvilku to zabere, než se úplně vzpamatuji. A nejspíš budu muset zavolat Montymu, ať mi udělá zásobu protijedu navíc a zkusí vymyslet něco na tu zkurvenou magii.
„Byli… byli na mě… nachystaní… ten co tu… byl včera a ještě jeden… neznám ho… ale je… taky silný… sice ne jak tamten nebo… Jerom, ale i tak… Poradil bych si s ním, kdyby tam… nebyl ten druhý… Ten jeho meč… prý jakási stará… magie…“
Sevřel jsem Calovu ruku a zavřel oči.
„Musím si… odpočinout, ale… budu v pohodě…“
Calleo
Ještě štěstí, že jsem se vrátil.
Vypadalo to, že Mattea překvapili a hlavně...
Byli dva? To jako vážně? To se jako na nás zaměřili?
Tak to, kurva, ne!
Uložil jsem tu svou pijavičku do postele a počkal, dokud neusne.
Byl tak roztomilý, když byl bezbranný. Naštěstí se zdálo, že to není nic, na co by umřel, a trochu spánku do vyřeší. Přesto mi z toho nebylo do zpěvu.
Vědět, že nám je někdo v patách...
Zapřemýšlel jsem, kdo by na nás mohl lovce poslat nebo to byla jen náhoda.
Ale oba jsme měli tolik nepřátel, že jsem to po pár minutách přemýšlení hodil za hlavu.
Pokud se tu ještě jednou objeví, udělám z nich žrádlo pro psy.
Sešel jsem dolů, abych opravil dveře, protože jsem pak nechtěl poslouchat, jak Matteo držkuje sotva se dá do kupy, seběhl do auta pro nákup a vytáhl mobil.
„Jerome!" zavrčel jsem sotva to zvedl. „Tak klid, jo? Klid?! Máš štěstí, že tu nejsi, protože jinak bych tě zliskal, až by ti byly gatě malé! Kurva! Hovno klid! Jsou tady- Můžete laskavě přestat šukat, když s tebou mluvím?!"
Zařval jsem do telefonu, protože zatímco já si vyléval srdíčko, ti dva nejspíš dupali jako králíci podle těch zvuků, co jsem zaslechl.
„Kurva, Calleo! Tady si jeden nemůže ani zašukat!" odpovědí mi bylo zařvání a tlumeně jsem uslyšel Ala, jak brblá, že měl skoro vymalováno.
Já jim dám malovat!
Musel jsem se uklidnit, abych mobil neproměnil na prach a zhluboka se nadechl.
„Tak. Když už mě konečně vnímáš," zavrčel jsem. „Chtěl jsem ti oznámit, že ti fakt pěkně děkuju! Prý tu budeme mít klid! Hovno! Nevím proč, ale jdou po nás lovci! Kurva, ani v důchodu nebudu mít klid, nebo co?! Včera tu byl jeden. Nějaký pošuk s mečem! Dneska na Mattea dokonce zaútočili dva! Kurva, Jerome, jestli nechceš, abych tu z toho udělal kůlničku, tak sem dovalíš tu svou prdel a vyřešíš to!"
Ještě chvilku jsem na sebe s Jeromem štěkali, prý je to jen nějaké nedorozumění, a kdybych neměl v palici jen Matteovu dírku, tak jsem se s nimi mohl už dávno domluvit.
A Matteo se prý mohl taky zeptat, ne si hrát na nenažraného frajera.
Se slovy, že zítra ráno je tady a bude to prý pěkně drahé, až to urovná, mi zavěsil.
Myslím, že jsem se v tu chvíli vzteky i proměnil a mobil vzal opravdu za své.
Ještě že mám celý šuplík náhradních.
Abych se uklidnil sežral jsem asi dvě kila syrového masa, zapil to flaškou vína, a teprve pak se odvalil do koupelny, abych se umyl, a o chvilku později se rozplácl na Matteovi v posteli.
Matteo
Tak nějak jsem podvědomě vnímal Calleův řev. A podle toho, co říkal, tak nejspíš mluvil s Jeromem.
Jo, už dávno nejsem jeho miláček. Kdybych byl, nejspíš by tu Jerom byl hned po prvním zazvonění.
Takže budeme mít návštěvu.
Pokud Jerom nebude spát ve svém domě, tak budu muset koupit ten, co je vedle nás. Jinak se mi tu bráchové samou láskou sežerou.
Stejně ti dva, co vedle bydlí za moc nestojí, a když se budu trochu snažit, sami přijdou s nabídkou, ani nebudou vědět jak.
Jo, nejspíš ten barák koupím i tak, abych měl jistotu, že se vedle nenastěhuje nějaká pakáž, která by nám mohl dělat problémy. A zajdu za nimi hned ráno, jak mi bude lépe, a další den už by mohli být vystěhovaní… A můžu ten barák používat třeba i pro hosty a nemusí být tady v našem domě, kde Calleo chodí věčně nahej…
Spokojený s tím, jak jsem to vymyslel, a s tím, že se Cal konečně dovalil do postele, jsem ho objal, políbil do vlasů a konečně propadl tomu správnému spánku, ve kterém se mé tělo dá do pořádku, aby ho mohl Cal pak zrušit hned, jakmile se probudím.
Alexander
To, co pak nastalo mě zcela zmátlo.
Napřed po mě ten zubatec řval, že budu první, na koho Tepese pošle, čímž se vlastně přiznal, že to dělá on, ale pak najednou ztuhnul, jakoby zavětřil, mrsknul po nás lavičkou a byl v trapu.
Asi bych se vydal za ním, už jsem věděl, kde bydlí, ale musel jsem se postarat o zraněného Logana.
Naštěstí měl jen oděrky a nějaké modřiny, nic vážného, ale i tak jsem raději zavelel k ústupu.
Vrátili jsme se k autu a o chvíli později rozjeli domů.
A přesně jak jsem čekal, Jael málem dostal hysterický záchvat, když jsem musel s pravdou ven.
Nehnul se od Logana ani na krok, dokud ho Will neprohlédl, a pak ho skoro odtáhl do pokoje.
Jen jsem si povzdechl a pokrčil rameny.
Když jsme po sprše s Willem zahučeli do postele, tentokrát jsem usnul snad rychleji, než Will vůbec stihl něco udělat.
Jael
Myslel jsem, že mě klepne, když se kluci vrátili zpátky v docela pošramoceném stavu a z Alexe nakonec vypadlo, že z Logana udělal návnadu.
A i když jsem ho měl rád, tohle jsem mu neodpustil.
Sice Will řekl, že Loganovi v podstatě nic není, ale i tak.
Mohlo to dopadnout mnohem hůř!
Odtáhl jsem si Logana do ložnice, nacpal ho pod sprchu, pořádně vydrbal, a pak ho zahrabal pod peřinu, i když pořád něco brblal.
Měl jsem o něj strach. Vlastně jsem se o něj strachoval celou tu dobu, co jsem ho neviděl, ale teď, když jsem byl s ním, to bylo ještě horší.
Nakonec, když jsem mu nacpal prášek a donutil ho vypít bylinkový čaj, co mi Will donesl, jsem zalehl vedle něj a opatrně se stulil do jeho náruče.
Chtěl jsem být vzhůru, kdyby náhodou Logan v noci něco potřeboval, ale nakonec mě přemohla únava.
Tentokrát jsem ale klidný spánek neměl.
Opět jsem viděl bitvu, ale tentokrát trochu jinou.
Bojovalo se ve městě, viděl jsem kluky, pár lidí, co jsem neznal a…
Ten šok mě dokonale probudil.
Sotva začalo svítat, spal jsem pár hodin, ale byl jsem kompletně probuzený.
A taky věděl, co musím udělat.
Opatrně jsem se vysoukal z pod Logana, i když nerad, otevřel jsem jeho poznámky a našel adresu jistého domu v Beavertonu.
Oblékl jsem si jen tílko a kraťasy, vlasy svázal do copu, a potichu vyklouzl ven.
Všichni naštěstí spali a obával jsem se, že by je mohl probudit hluk auta, tak jsem si raději zavolal taxi.
Cesta netrvala moc dlouho a řidiči jsem nechal i zpropitné, protože mě vyhodil až u domu, který byl mým cílem.
S tlukoucím srdcem jsem otevřel branku, prošel pěstěnou cestičkou až k hlavním dveřím a zazvonil.
Myslím, že až doteď jsem si nějak neuvědomoval, co dělám.
Došlo mi to až ve chvíli, kdy se rozrazily dveře.
„Pane Bože!" vyjekl jsem a celý zrudl.
Nejenže mi přišel otevřít ten Calleo nebo jak se jmenoval, ale on přišel nahý a nejspíš… nejspíš…
Musel jsem se zhluboka několikrát nadechnout, když mi došlo, co před chvilkou asi dělal, podle těch fleků na sobě.
„Ale, ale…" probral mě jeho bručivý hlas, a než jsem se nadál, vězel jsem v jeho náruči.
Z jeho pachu se mi zatočila hlava, a než jsem stihl zaprotestovat, ležel jsem na obrovské posteli na nahém upírovi a zezadu se na mě tlačil vlkodlak.
„Návštěva…" uslyšel jsem u ucha a srdce mi málem vypovědělo službu.
Matteo
Spal jsem skoro celou noc. A jak jsem si myslel, když jsem se vzbudil, byl jsem úplně fit.
Ten bručoun vedle mne ještě chrápal. Jen jsem se pousmál, políbil ho do vlasů, a pak opatrně vstal.
Zamířil jsem si to do koupelny, protože večer jsem se ani nestihl umýt.
A taky… Chtěl jsem být čerstvý a vonět jen sám sebou, až Cala probudím.
Ale pach těch dvou lovců se mi natrvalo usadil v nose, a jakmile ucítím jen závan, okamžitě po nich vystartuji.
To, že jsem pak nevylezl z postele další dvě hodiny mi vůbec nevadilo.
Tušil jsem, že mi to Cal dá sežrat za to, co se večer stalo.
Jako bych za to mohl, to oni mě přišli zabít…
Ale nechal jsem ho, protože jsem ty jeho tresty miloval. Byl vždycky vášnivější než normálně, a dal do toho vše, co mohl. Občas se skoro proměnil, ale vždy se zarazil před úplnou proměnou, ale rozhodně to stačilo na to, aby mu víc narostly svaly nejen na rukách, zádech, břiše i nohách. Ale narostl i jinde, a když byl v tu chvíli ve mně, blahem jsem doslova protáčel oči nazad.
Tohle mi nikdo ničím nenahradí…
Docela nelibě jsem nesl, když jsem se chystal Cala osedlat, a zazvonil domovní zvonek.
„Zabiju toho pošťáka,“ zamručel jsem nespokojeně, ale vzápětí na mě přistálo drobné tělo a já jen překvapeně zamrkal.
„Jaeli?“ chytl jsem ho jednou rukou kolem pasu a vzepřel se o loket druhé ruky.
Pohlédl jsem na něho a usmál se.
„Venku je asi teplo, co?“ dolehl jsem zpátky na záda.
Jednu ruku jsem poslal pod jeho triko a druhou jsem zasunul do nohavičky jeho šortek. Pohladil jsem ho po stehně a ruku posunul výš na jeho kulatý zadeček, který jsem hned stiskl.
„Nečekal jsem, že se uvidíme tak brzy…“ zavrněl jsem do jeho ucha a lehce ho olíznul.
Pak jsem přejel nosem po jeho krku a chtěl i ten olíznout, ale v tu chvíli jsem se zarazil. Cítil jsem to. Cítil jsem jeho…
Rukou na jeho zádech jsem ho sevřel kolem pasu a pevně si ho k sobě přitiskl.
„Poslal tě on? Přijel s tebou? Proč mě chcete zabít?“ zamračil jsem se a vytáhl ruku z jeho šortek.
Jael
Nevěděl jsem co zpracovat dříve.
Jestli to, co se mi otíralo o zadek, nebo to, jak mě ten upír obíral.
Roztřásl jsem se, když jsem jeho ruce ucítil na své holé kůži, ale ani teď nepociťoval strach.
Dokonce jsem lehce vzdychl a vzápětí se hned i zastyděl, když mi olízl ucho.
Jenže, pak jsem zmateně zamrkal, když mě na sebe přitiskl ještě víc, a zezadu se o mě opřel ten druhý.
Tentokrát v tom ale nebyla touha.
„Na něco se tě ptal," zavrčel mi do ucha ten větší, až jsem se otřásl.
„Já… kdo… co… ne… jak…" mlel jsem jedno přes druhé a nemohl se skoro ani nadechnout.
Chtěl jsem si jen promluvit a místo toho…
Logan mě zabije. Určitě…
„Nerozumím!" zařval ten velký, a já najednou ležel na zádech a jeho velká tlapa mi z hrudi vymačkávala všechen vzduch.
Vypadal hodně podrážděně a naštvaně, stejně jako ten druhý, který si klekl vedle něj.
„Pro… prosím…" zasípal jsem, jak jsem se pokoušel popadnout dech.
A v ten moment mi došlo, že než se vymáčknu bude po mě.
Zvedl jsem proto obě ruce a dlaně položil obě na tvář, přitáhl se k nim tak blízko, že i mé čelo, tvář i rty se dotýkaly jejich obličejů a podíval se jim do očí.
„Omlouvám se…" zašeptal jsem, zavřel jsem oči a vtáhl je do druhého světa.
Bylo to těžší než normálně.
Jednak byli silní a podvědomě se tomu bránili, navíc, jsem vtahoval vždy jen jednoho, takže tohle bylo pro mě zcela nové.
„Nejsme vaši nepřátelé," ozval jsem se konečně, potom, co jsem se ocitli na známé louce.
Natáhl jsem ruku a ukázal směrem za ně.
Ukázal jsem jim tu nejhorší noční můru. Viděli sami sebe bojovat proti netvorovi. Viděli sami sebe stát po boku jiných.
Řekl jsem jim všechno. Od začátku až do konce.
Všechno, co jsem věděl, a nic jsem nezamlčel.
Tohle spojení jsem ovšem nemohl držet dlouho. Strašně mě to vyčerpávalo.
„Pro… sím…" zašeptal jsem z posledních sil, když se spojení začalo hroutit, „pro… mluvte si…"
Znovu jsem se jich dotkl, abych nás mohl přenést zpátky, a poslední, co jsem si pamatoval, bylo, jak jsem jim omdlel v náruči v jejich ložnici.