Jael
Měl jsem takový dojem, že všichni, místo toho problému, který nás čekal, řešili jen můj vztah s Loganem.
Když jsme se vrátili k Willovi, tak ten se choval a tvářil, jako by ani nic jiného nečekal.
O chvilku později se zjevil Andy, oba s Loganem nás pořádně pomačkal, prý to musel vidět na vlastní oči, když mu Logan třískl s telefonem.
Dokonce i Fai ukázal jeden ze svých vzácných úsměvů.
Byl jsem rudý až za ušima, když jsem šel s Loganem do pokoje v podkroví, abych mu pomohl s věcma.
Zároveň jsem zavolal tátovi a řekl mu, jak se věci mají.
Trochu jsem se vylekal, když mi řekl, ať mu předám Logana, že s ním chce mluvit soukromě.
Nevím, co spolu řešili, já zatím sešel do kuchyně, abych Willovi pomohl s vařením. Andy s Faiem už byli zase pryč, takže všechno zůstalo na Willovi.
Asi po deseti minutách teprve Logan sešel dolů, že mi volá Adri.
Hned jsem si to převzal, a i když to klukům nebylo moc po chuti, domluvil jsem se s bráchou, že si zajedu do města pro věci, které mi veze. Prý nemá čas, už tak jede pozdě na nějakou schůzku, ale jeden přes město a nebude pro něj tak problém mi to po cestě vyhodit.
I když Logan protestoval, nakonec musel zůstat doma, protože nebyl ještě úplně fit.
Navíc, bylo to jenom deset minut do města, převzít věci a zase zpátky. Gilbert by měl být mimo, takže mi nehrozilo žádné nebezpečí.
O půl hodiny později, abych to stihl, jsem nasedl do auta a rozjel se do centra.
Když jsem zaparkoval, napadlo mě, že jsem se mohl s Willem rovnou domluvit na nákup.
„No,“ mrkl jsem na hodinky, „jsem tu asi o deset minut dřív, protože nebyl provoz. Adri mé auto zná a má od něj i klíče.“
Rozhodnutý jsem byl hned.
Napsal jsem Adrimu, že musím ještě nakoupit, tak ať mi když tak věci hodí do auta. Připsal jsem mu, kde parkuju, a pak už se rychle vydal k obchoďáku, abych se moc nezdržoval.
Byl jsem asi v polovině cesty, když se mi zazdálo, že vidím Gilbertovo auto.
Rozbušilo se mi srdce a na okamžik zauvažoval, že se obrátím, ale nakonec jsem zavrtěl hlavou.
Nemůže to být on. Není ve stavu, aby řídil.
Rozhodl jsem se jít dál, ale ve svém rozpoložení přestal dávat pozor na cestu.
„Uhh!" vyhekl jsem, když jsem do něčeho narazil a málem si zlomil nos.
Jen proto, že jsem ucítil nějakou vůni a v ruce sevřel látku mi došlo, že to není zeď, ale člověk.
„Jejda…" vydechl jsem, když se mi podařilo zvednout hlavu a zjistit, kdo vlastně sejmul mě, protože kdybych v prstech nesvíral triko toho muže, asi bych se po tom nárazu válel po zemi.
Myslím, že jsem zapomněl zavřít i pusu.
Byl… obrovský…
Nikdy jsem nikoho tak velkého neviděl. Sotva jsem mu sahal po ramena a jeho ruka byla snad jako moje noha.
Ale… až po chvíli mi došlo, že jeho oči jsou jiné. I jeho pach byl jiný.
Stejně jako u toho muže vedle něj…
Logan
Myslel jsem, že to snad ani neskončí. Připadal jsem si jak premiéra nového romantického trháku, protože nás každý okukoval, objímal a mluvil o štěstí, že jsme zase spolu.
Musel jsem to prostě přetrpět, ale byl jsem rád, když jsme se pak na chvíli zavřeli nahoře v podkroví a já si mohl přitáhnout Jaela do objetí.
Když pak telefonoval tátovi, jak se věci mají, hleděl jsem s očima navrch hlavy, že chce mluvit se mnou.
Poslouchal jsem ho, když říkal, že je rád, že jsme se k sobě vrátili. Ale když začal mluvit o Gilbertovi, stáhlo se mi obočí, a jen jsem přikyvoval a odpovídal: Rozumím, pane.
Ani jsem si to neuvědomil.
Tušil jsem, že se z Gilberta vyklube parchant. On to sice hajzl už byl, ale i tak.
Jeho neustálá kontrola nad Jaelem prý byla viditelná i v době, kdy tam spolu bydleli. Nehledě na to, že Jaela skoro nikam nepouštěl samotného. Sice spolu chodili za Jaelovou rodinu, ale snad jen dvakrát tam byl Jael sám, a to během návštěvy měl od Gilberta minimálně čtyři telefonické hovory a několik smsek.
Slíbil jsem Jaelovu tátovi, že na něj určitě dám pozor, a kdyby něco, tak se hned ozvu. Na oplátku jsem ho požádal, aby se zastavil u nich doma, sbalil Gilbertovi všechny věci, aby tam nebyly, až se Jael vrátí, a kdyby tam náhodou na Gila narazil, ať mu dá jasně najevo, že se už nemá vracet.
Myslím, že jsem v tomhle ohledu získal skvělého parťáka.
Moc se mi však potom nelíbilo, že chtěl Jael jet sám do města. Nebylo mi však moc dobře, vrátila se mi bolest hlavy, a dokonce i William mi nakázal, abych si šel lehnout, a tentokrát na mě dohlédl, abych si vzal ty správné prášky.
Poprosil jsem aspoň Jaela, aby mi zavolal okamžitě, kdyby nastal někde nějaký problém.
Matteo
Jo, věděl jsem, že ta vyjížďka do Portlandu nebude tak špatná.
Tohle město žilo, a i když jsem měl rád klid, tak občasné výlety sem rozhodně nejsou k zahození.
Zajeli jsme do nákupního střediska, které se zdálo být dobře zásobené vším možným, a hlavně tu měli několik obchodů s oblečením a velký výběr. A hlavně i větší velikosti, které by Calleovi mohly padnout.
Nejprve jsme to jen tak procházeli, občas jsem musel Calovi stisknout ruku, když začal něco vrčet, ale pak jsem mu slíbil odměnu, a taky to, že už začneme konečně nakupovat, protože jsem měl už vybráno. V každém obchodě něco…
A abychom se už zbytečně nezdržovali, vzal jsem to pěkně systematicky, abychom tu nepobíhali jako splašené kobyly.
Nestihl jsem vejít ještě ani do prvního, když jsem se pousmál a rozhlédl se kolem sebe.
Byl to jen závan, ale cítil jsem to.
Voněl tak nádherně, až se mi začaly sbíhat sliny. Nenápadně jsem zavětřil…
Jo, tam je.
Mířil právě k nám a zdál se být trochu zmatený, ztracený…
Chytl jsem rychle Cala za ruku a potáhl ho k sobě. Akorát včas na to, aby ten mladíček do Callea narazil.
„Promiňte,“ rychle jsem k němu přiskočil a zachytil ho.
Pomohl jsem mu srovnat balanc, a pustil ho. Jenže jsem nebyl tak rychlý, jak by se od cizího člověka očekávalo. Trošku déle jsem si ho přidržel a nenápadně k němu přivoněl.
„Ještě jednou se omlouvám, jen… No, můj přítel je trochu velký a zabírá moc místa,“ pousmál jsem se a prohlédl si toho mladíčka od hlavy až k patě. „Nechcete s něčím pomoct? No, možná byste pomohl vy nám. Nechodíme sem tak často, a nevím, kde se dá dobře nakoupit kvalitní maso…“
Jael
Až po chvilce jsem si uvědomil, že nějak moc dlouho na ně zírám, a taky to, že mě ten mladší přidržuje. Málem jsem přeslechl i tu zmínku o masu.
„Ach… to já… já se omlouvám… nedával jsem pozor na cestu." špitl jsem, začervenal se a mírně se pousmál.
Oba byli moc hezcí a slušelo jim to spolu.
Už jsem otvíral pusu, že řeknu, že pomoc nepotřebuju a jsem v pořádku, když se mi zazdálo, že mě někdo pozoruje.
Otočil jsem hlavu a napjal se.
Mimoděk jsem tomu menšímu muži sevřel paži, když jsem opravdu zahlédl Gilberta v autě, který právě odjížděl z parkoviště.
Povzdechl jsem si a na okamžik svěsil hlavu.
„Přítel?" uslyšel jsem zavrčení blízko své hlavy.
Otočil jsem se a málem vypískl, když se ten větší na mě upřeně díval se sklopenou hlavou.
„Ne! Ano! Ne! To… je jedno…" vykoktal jsem ze sebe a ani si neuvědomil, že se tisknu na toho mladšího.
Podíval jsem se na něj a do nosu mě znovu udeřila ta povědomá vůně, kterou jsem ale nedokázal k nikomu hned přiřadit.
Aniž bych si to uvědomil, přiblížil jsem k němu nos a natáhl ten pach.
„Zvláštně voníte…" zamumlal jsem.
„To bych řekl…" ozvalo se za mnou bručivým hlasem, až jsem tentokrát nadskočil a narazil znovu do toho většího muže, jak jsem zazmatkoval.
„Promi-promiňte! Omlouvám se…! Nechtěl jsem být… neuctivý…! Ra-raději půjdu…!"
„Maso…" zabručel zase ten velký.
„Cože?!" vyjekl jsem a podíval se na něj.
Chvilku mi trvalo, než mi to došlo a pořád na sobě cítil jejich pohledy, až mi začalo být horko.
Co když jsou to… nějací sexuální…
V tu chvíli mi horkem nejspíš bouchla hlava, když jsem to domyslel.
„Maso! Zezadu! Chci říct…! Musíte na to… jít zezadu…! Teda… Obejít obchodní dům! Zezadu je dobré… řeznictví!" podařilo se mi ze sebe konečně dostat. „Já… já už musím… musím jít…"
Matteo
Opravdu byl jak ztracené štěně. A taky měl tak krásný i ten svůj kukuč.
Jeho temně modré oči by mu mohl leckdo závidět.
Pobaveně jsem ho pozoroval, co dělá, jak zmatkuje, a když si ke mně přivoněl, popustil jsem trochu uzdu svým upírským schopnostem, kterými jsem vábil své oběti.
„Jste rozrušený, pojďte, posaďte se, a napijte se vody,“ chytl jsem mladíčka pod paží a vedl jsem ho k nejbližšímu automatu.
Posadil jsem ho tam, a hned jsem mu koupil jednu vodu a podal mu ji.
„Děkujeme za tip. Určitě se tam pro maso zastavíme. Nepotřebujete někam odvézt? Připadá mi, že vám není moc dobře. Ten mladík, co jste se na něj díval… Podle vaší reakce bych řekl, že vztahy nejsou zrovna ideální, co?“
Poznal jsem to. Nejen podle jeho reakcí, ale i podle vůně, která se změnila okamžitě, jakmile na to auto pohlédl. Byl v ní cítit strach.
„Doprovodíme vás k autu, nebo jdete ještě nakupovat? A nebojte, určitě nás to nezdrží,“ sedl jsem si na moment vedle něho a pohladil ho po hřbetu ruky, a pak se kousek odsunul, aby se necítil nepohodlně.
„Jmenuji se Met a tenhle bručoun je Cal,“ ukázal jsem ještě na nás dva a čekal, jak mladý zareaguje.
Jael
Měl jsem dojem, že jsem ty dva už někde viděl.
Taky ta jejich vůně byla povědomá.
Většinou okamžitě poznám rozdíl mezi člověkem a jiným, ale teď jsem byl tak mimo, zmatený a rozrušený, že jsem se nechal dotáhnout na lavičku, přijal vodu a mozek mi prostě nedokázal naskočit.
Mluvení obstarával ten menší, zatímco ten velký se jen díval.
„Ne… on… no… myslel jsem si, že je… přítel…" vypadlo ze mě dřív, než jsem se stačil rozmyslet a povzdechl si.
„Teda… chci říct…" začal jsem zmatkovat, hned jak jsem si svá slova uvědomil.
Pak jsem pomalu vydechl, abych se uklidnil a stáhl si z krku vlasy, které jsem přehodil přes druhé rameno, abych si na nich neseděl.
Mírně jsem naklonil hlavu, ale na parkoviště odsud už neviděl.
Lavička byla schovaná za stínem stromů a dál od vchodu centra, takže bych musel kousek popojít, abych uviděl.
I když jsem si nebyl těma dvěma jistý, tak nějak… necítil jsem z nich nebezpečí.
Spíš něco jiného, co jsem ale nedokázal přesně určit.
A už tak jsem se zdržel.
Když je požádám o pomoc, možná to půjde rychleji.
Ne, ne. Jsou to cizí lidé. Bude to znít hloupě.
„Jak se jmenuješ…" vyrušil mě z přemýšlení ten hluboký hlas.
Uvědomil jsem si, že jsem se ani nepředstavil, zatímco oni ano, a chtěl odpovědět, ale ten muž, Cal se jmenoval? Najednou byl tak blízko a jeho ruka sevřela pár mých vlasů, které protáhl mezi prsty.
Z nějakého důvodu se mi silněji rozbušilo srdce a dech se mi zadrhl v hrdle.
„Jael…" vydechl jsem po chvilce a uvědomil si, že jeho tvář je až moc blízko, protože se dlaní opírá o opěrku lavičky za mou hlavou.
„Nechceš někam odvést… Jaeli?"
Jeho zvuk hlasu mě rozechvěl ještě víc a rezonoval snad celým mým tělem.
Zdálo se mi, že na krku cítím dech toho druhého a mimoděk naklonil hlavu, jako bych se mu chtěl víc odhalit.
Nedokázal jsem se ani pohnout.
Nezmohl jsem se na nic ani ve chvíli, kdy se ten Cal sehnul ještě níž a jeho rty se skoro dotýkaly těch mých.
Cítil jsem doteky na hrudi, na ruce i noze, ale nedokázal se bránit, a ani určit, kdo mě vlastně osahává.
„Pojeď s námi… bude se ti to líbit…" uslyšel jsem znovu ten vábivý hluboký hlas.
„Ne… můžu…" zasténal jsem slabě a pocítil, jak mi po krku přejelo něco vlhkého.
Matteo
V duchu jsem děkoval svým předkům, kteří mi do cesty poslali takový poklad.
Tenhle Jael byl výjimečný. Poznal jsem to hned, ale v tuhle chvíli, kdy se sám v sobě úplně ztratil, byl prostě nepřekonatelný.
Nikdo z těch šedých šmouh, které kolem nás procházely, se mu nemohl rovnat.
A když odhalil ten svůj štíhlý krk…
Neodolal jsem. Stejně jako neodolal Calleo. A zatím co on se přiblížil k jeho rtům, a jeho znaky Alfa samce se ještě víc zvýraznily, já se fascinovaně s rukou položenou na jeho stehně přiblížil až k jeho krku.
Zachvěl jsem se, když jsem znovu nasál jeho vůni. Otřel jsem se nosem o jeho krk, a pak ho olízl.
Už jsem cítil, jak se mi protahují zuby, a já měl chuť se zakousnout.
Velké Calovo tělo nás dokonale schovalo a nikdo by si toho ani nevšiml.
Ale…
Jeho ´nemůžu´, mě zastavilo.
I přesto, že skoro podlehl, jeho vůle, špetka jeho síly ho držela, aby se nám nepoddal úplně.
A na sílu jsem si ho brát nechtěl.
Na druhou stanu, odmítaného nejvíc chutná.
„V pořádku, Jaeli,“ odtáhl jsem se a naznačil Calovi, aby udělal totéž. „Není ti moc dobře, pořádně se napij a měl bys jet domů. Nakoupit můžeš jindy.“
Mluvil jsem na něj tiše a konejšivě. Ale v duchu jsem doslova skučel.
Taková příležitost…
Když se Jael znovu napil, pomohl jsem mu vstát a pomalu jsme ho doprovodili k jeho autu. Šel jak v mátohách, ale nedivil jsem se mu. Zpracovat sílu dvou silných tvorů, jako jsem byl já a Calleo, nedokáže v klidu jen tak někdo.
„Rádi tě zase někdy uvidíme, Jaeli,“ počkal jsem, až se usadí v autě, a pak jsem mu přiložil dlaň na čelo. „Měl bys být v pořádku, ale jeď rovnou domů, ano?“
Když Jael najednou zamrkal, jako by se právě probudil, narovnal jsem se.
„Tak zas někdy, Jaeli, těšíme se na další setkání. A děkujeme za pomoc,“ usmál jsem se na něj, a pak jsem se otočil, a i s Calem jsme zmizeli v obchoďáku, abychom dokončili nákup.
Jael
Překvapeně jsem se podíval na ty dva, kteří ale zmizeli dřív, než jsem se stačil nadechnout.
Seděl jsem ve svém autě, ve zpětném zrcátku viděl tašky a složený papírek, nejspíš se vzkazem, a snažil se rozpomenout na to, co se před chvilkou stalo.
Ale jen jsem nakonec zavrtěl hlavou a nastartoval.
Mrzelo mě, že jsem nakonec nic nenakoupil, i když ani nevím proč. Ale, raději budu dřív doma, aby se ostatní nestrachovali.
Zpátky už byl docela provoz, takže mi to trvalo trochu dýl, než jsem dojel. Zaparkoval jsem, popadl tašky a lístek, a vešel dovnitř i s tím nákladem.
Ari mi toho nabalil, jako bych se měl k Willovi rovnou nastěhovat, a ne, u něj být jen pár dní.
Přesto jsem se neubránil mírnému úsměvu a mrzelo mě, že jsem si s ním nepromluvil.
Proč ale?
Nečekal jsem na něj v autě?
Ne, šel jsem nakoupit, pak jsem asi potkal ty dva. Pomohl jim, a pak se vrátil do auta.
Měl jsem dojem, že mi něco uniká, ale neměl jsem čas nad tím uvažovat, protože jsem akorát vešel do obýváku a zaslechl Alexe, jak mluví s Willem, Loganem, Andym a Faiem.
„…říkám vám, že to byl Alfa vlkodlak! S upírem! Šlechticem! A mají na svědomí ty vraždy! Ten vlkodlak byl skutečně obrovský, nejspíš dva metry, dlouhé černé vlasy, snědá pleť, šedé oči, a ten upír, štíhlý krasavec, taky černé vlasy a hnědé oči. Už jsem jejich portréty zanesl do databáze. Musíme-"
„Pane Bože!" vyjekl jsem a přerušil tak Alexe, když jsem si najednou na všechno vzpomněl.
Ti dva, které popsal…
„Pane Bože!" zaúpěl jsem znovu, tašky upustil na zem, rudou tvář si přikryl dlaněmi a dřepl si.
Tak proto…?
Cal a Met, pokud jsou to jejich pravé jména…
A já jsem…
Tlumeně jsem zaúpěl a málem se svezl na zem, jak trapně mi bylo.
Jak to, že jsem to hned nepoznal?
Upíry a vlkodlaky dokážu odhalit nejsnadněji, protože vidím jejich pravou podobu.
Proč jsem to teď neviděl?
Že by se Alex spletl?
Navíc jsem z nich ani necítil nic zlého...
Logan
Myslel jsem, že si lehnu v podkroví a prospím se, ale nedokázal jsem zamhouřit oka.
Jakmile mě hlava přestala trochu bolet, sešel jsem dolů do obýváku a za Willova souhlasu jsem se uložil na sedačce.
Chtěl jsem být s nimi a taky jsem byl nervózní, když Jael odjel sám. Počítal jsem každou vteřinu, a byl jsem právě u jednoho opravdu velkého čísla, když bouchly dveře. Okamžitě jsem vyskočil na nohy, ale k mému zklamání to byl jen Alex.
A nevypadal, že by byl zrovna v dobrém rozpoložení.
Hned, jen co se umyl, převlékl a napil, vrátil se zpátky za námi a hezky za tepla nám povykládal, co se stalo v Beavertonu. Hned jsem si v hlavě přehrával všechny možné varianty. Přeci jen byl Tepes nejslavnější upír, i když v jeho době jich žilo více a neméně silných. Někteří možná i silnější než on. Ale on se dostal do podvědomí lidí tím, jaký byl a vůbec se s tím neskrýval.
Právě proto se mu začalo říkat Vlad Napichovač – Vlad Tepes.
Alex se právě trochu víc rozčílil, když jsme na něho nevěřícně hleděli a Andrew se ho zeptal, jestli si je tím jistý, když se znovu ozvalo klapnutí dveří.
Otočil jsem hlavu ve chvíli, kdy dovnitř vešel Jael. Oddychl jsem si, že je zpátky, ale on najednou skončil na zemi…
Vyskočil jsem z gauče, doběhl k němu a dřepl si.
„Co se děje? Jaeli, stalo se něco ve městě?“ přiložil jsem mu ruku na čelo, ale nevypadal, že by měl teplotu.
„Tak, Jaeli,“ promluvil jsem na něj znovu a donutil ho stoupnout.
Dovedl jsem ho ke křeslu, posadil ho a William mu podal vodu, aby se napil.
„Jaeli, tak neděs nás, řekni, co se stalo…“ ozval se už i Andrew, který na něj taky koukal.
Jael
Převzal jsem si od Willa vodu a snažil se skoro se v té sklenici utopit.
Pořád mi vrtalo hlavou, proč jsem je nepoznal.
Sice jsem nepodlehl, ale chybělo už jen málo.
„Jaeli, děsíš nás," přerušil tok mých myšlenek Alex a já si uvědomil, že na mě všichni zírají.
Ošil jsem se a zavrtěl hlavou.
„Ni-nic se nestalo," zamumlal jsem do sklenice.
„Jsi opravdu hodně špatný lhář, Jaeli," založil si ruce na hrudi Alex a trochu přísně se na mě podíval.
„Ni-nic se nestalo! Opravdu!" vykřikl jsem, vyskočil na nohy a vrazil sklenici Andymu. „Neublížili mi! Vážně! Ne-nevím, proč jsem je… nepoznal, ale… nic se mi… nestalo… jen… asi mě… chtěli… no… tamto… ale pak mě posadili do auta a já odjel. Taky jsem viděl Gilberta… ale ten taky odjel. Jen se mě ptali na… maso… vlastně… já do nich vrazil… koupili mi vodu…"
Mlel jsem jedno přes druhé, jak jsem se ze sebe pokoušel všechno rychle dostat, až i mě samotnému unikaly souvislosti.
Logan
Nejprve jsem byl mírně vyděšený z toho, jak Jael vypadal a mluvil celkem nesouvisle.
Ale znal jsem ho a za ten rok a půl, co jsme spolu nebyli se nezměnil.
A tak jsem si v duchu znovu přeříkal jeho slova a pospojoval to tak, jak to asi mělo být a doplnil si chybějící slova.
A v tu chvíli mě polilo horko.
„Už tě nikam samotného nepustím,“ ozval jsem se celkem přísně. „A pokud nebudu moct být s tebou já, tak s tebou bude někdo z kluků. Ale sám už ani na krok, rozumíš?“
Možná jsem trochu vyletěl, podle toho, jak se na mě ostatní podívali. Měl bych se začít víc ovládat.
Ale pocit, že po Jaelovi někdo chtěl… „tamto“… mě rozhodně nenechal klidným.
A taky jsem nechápal jednu věc.
„Buď rád, že jsi silná osobnost, i když si to možná nemyslíš. A možná i ti dva… nejspíš si nikoho neberou proti jeho vůli, a muselo se stát něco, co je odradilo. Už jen ta představa, že by tě…“ zatnul jsem ruce v pěst, jak jsem to ani nedokázal vyslovit.
„Stejně by mě zajímalo, proč jsi je nepoznal. A taky… Gilbert… Prosím vás teď všechny,“ rozhlédl jsem se i po ostatních.
„Pokud byste narazili na Gilberta, dejte mu jasně najevo, že tu nemá co dělat a ať se odstěhuje zpátky do Bostonu. Vlastně ne. Tam ne. Faileone… Mohl bys s ním něco udělat? Třeba ho poslat za prací do Grónska nebo na Sibiř do Ruska? Nebo třeba k tomu… jak se jmenuje…“ otočil jsem se na Willa. „Monty? Venezuela je taky dost daleko na to, aby měl možnost se tu promenádovat, a tam se aspoň může naučit pečovat i o jiné tvory, než jen kočky a psy.“
Nevím, co se mi nelíbilo víc. Jestli ti dva, co chtěli Jaela ohnout a evidentně si na něm i pochutnat, nebo Gilbert, který tu nejspíš slídí okolo.
Tak jako tak, Jael už opravdu nikam rozhodně sám nepůjde.
Alexander
Poslouchal jsem Jaela a musel se hodně snažit, abych to všechno pochopil.
Nejrychlejší byl nejspíš Logan, podle toho, jak vyletěl a začal hned všechno řešit a organizovat.
A když jsem ho tak poslouchal a díval se na něj, tak i přes nastalou situaci…
„Tohle mi… za ten rok… a půl… chybělo!" zavyl jsem smíchy a zlomil se v pase.
Chvilku mi trvalo, než jsem se uklidnil a popadl dech.
„Ale teď vážně," nadechl jsem se zhluboka.
„Za prvé, je špatné, že přijeli sem. Možná si tady hledají nové oběti a Jael měl jen štěstí. Za druhé toho cucáka vystřelte klidně na Mars, protože, jestli ho ještě jednou uvidím, tak mu zmaluju ciferník. Za třetí, Jaeli, Logan má pravdu, nikam teď sám chodit nebudeš. Za čtvrté nepoznal jsi je nejspíš proto, že jsi ještě nikdy nenarazil na krále. Ale tvé schopnosti tě zase uchránily před tím, abys jim podlehl. Za páté, až bude Loganovi líp, znovu zajedeme do Beavertonu a zkusíme o těch dvou zjistit víc, než se objeví další mrtvola. Za šesté, Logane, ty jsi takový suchar, až je to roztomilé," mrkl jsem na něj a pocuchal mu vlasy.
Jedna věc mě ale docela mátla.
I přesto, že jim Jael odolal, proč si ho neodvezli? Evidentně k tomu měli příležitost.
Postupovali podle nějakých určených pravidel a Jael se jim do toho zrovna nehodil?
Nebo ho chtěli jen přefiknout, a tím, že jim odolal… nevím… pustili ho, aby si s ním mohli hrát?
Očekávají, že ho potkají znovu a pokusí se ho svést?
Ať to bylo, jak chtělo, Jael by teď opravdu asi neměl chodit nikam sám.
William
Měl jsem chuť okamžitě vyslat své služebníčky, aby našli Gilberta.
Už jen proto, že se stále potuluje po Portlandu, a hlavně i proto, co teď řekl Logan.
Nejspíš ví něco, co my ne. Jinak by takhle nereagoval. Ale nechtěl jsem to řešit před Jaelem, a ještě víc ho tak znervózňovat.
Na moment jsem se k Jaelovi sklonil a opřel se čelem o jeho.
Myšlenky sice číst neumím, ale občas takhle vycítím něco víc.
Jenže Jael je zvláštní člověk. Pokud se mu někdo dostane do hlavy, tak snad jedině mrtví. Anebo možná někdo, kdo je hodně silná osobnost, někdo, kdo dokáže ovládnout mysl druhých, jako například čistokrevní upíři.
Ale i přesto jsem z Jaela vycítil tu trochu strachu, která v něm ještě zůstala, když zřejmě uviděl Gilberta.
„Udělám ti čaj na uklidnění, a ty se zatím vybalíš, ano? A pak spolu uděláme večeři. Umíš skvěle vařit, tak dáme společně něco dohromady,“ usmál jsem se na konec na Jaela a lehce jsem ho pohladil po vlasech.
Nechal jsem ho odejít s Loganem a s taškami nahoru. Beztak se chvíli zdrží, protože Logan musí mít věci uložené podle přesných pravidel. A to nějaký čas rozhodně zabere.
Mezitím jsme společně prošli to, co jsme zatím věděli, a já slíbil, že nakonec přeci jen služebníčky pošlu, abychom věděli, kde se Gilbert pohybuje.
Faileon prý něco vymyslí, ale všechno bude záležet na Gilbertovi, protože je to svobodný člověk a on mu nemůže nic rozkázat. Pokud se rozhodne s námi už nepracovat, bude ho muset nechat jít.
A takhle ho aspoň zatím může kontaktovat telefonicky.
Než Jael s Loganem sešli dolů, vydal jsem se do suterénu, do své pokladnice, a vypustil jsem asi třicet svých služebníčků. A než se rozletěli po Portlandu, posílil jsem kouzlo, abych věděl o všem, i kdyby byli na druhém konci města.
Večeři jsme nakonec udělali společně s Jaelem, přičemž nám do toho občas Logan mluvil, ale Alex ho brzy zaměstnal, když před něj položil notebook, aby se podíval na nové zprávy, které měl přebrat už ráno na pobočce.
A připomínka, že něco zanedbal, pečlivého Logana okamžitě přikurtovala na židli a nehnul se od práce, ani když jsme ho volali k večeři.
Jael
Nakonec to byl fajn večer a zbytek odpoledne.
S Loganem jsme se zdrželi u vybalování věci, protože všechno muselo mít svůj řád, až jsem se i přes situaci musel začít usmívat.
Jo, tohle je můj Logan.
Jen ta myšlenka mi znovu vehnala barvu do tváří a já byl rád, že jsem mohl Willovi pomoct s večeří a aspoň nějak se zaměstnat.
A nakonec, potom, co nám do toho Logan mluvil, až ho musel Alex zaměstnat, jsem mu musel skoro pohrozit, že budu spát v obýváku, pokud nepůjde večeřet.
Po zbytek dne už o Gilbertovi, ani o tom, co se stalo ve městě, nepadlo slovo.
Po večeři a úklidu jsem se přesunuli do obýváku, Will mi uvařil slíbený čaj, ale nejspíš byl moc silný, nebo mi do něj něco nasypal, protože jsem nejspíš asi usnul, ani nevím jak.
Jo, nejspíš jsem usnul, protože, když jsem se pokusil znovu otevřít oči, bylo světlo, ležel jsem na posteli a tiskl se k něčemu voňavému.
Jen jsem vydechl a přisunul se k tomu blíž.
Ještě aspoň chvilinku…
Spokojeně jsem vydechl a s mírným úsměvem zase zavřel oči.
Logan
Netušil jsem, že někdy budu muset řešit takové dilema. Rozhodovat o dvou důležitých věcech, která z nich má přednost.
Když s úderem osmé William volal k večeři, chyběla mi asi třetina práce. Což jsem odhadoval tak na půl hodiny. Ale zase jsem chtěl večeřet včas, a bylo mi blbé u večeře pracovat.
Jako, kdybych byl sám, tak v pohodě, ale teď, když nás tu bylo víc…
Nakonec jsem uznal, že práce je přednější a pokračoval jsem v pročítání a zpracovávání zpráv.
Jenže…
Jael rozhodl za mě. A já rozhodně nechtěl, aby spal v obýváku na gauči.
A tak jsem raději notebook zavřel a šel si k nim sednout.
Musel jsem, a nebyl jsem jediný, večeři pochválit, protože byla opravdu vynikající. A já si vážně pochutnal. A byl jsem rád, že se pořádně najedl i Jael. Přeci jen pohubnul, potvrdil jsem si to i teď večer, když se převlékal do domácího oblečení.
Trhalo mi rukama, když jsme se pak usadili v obýváku, a jen tak mluvili o blbostech. Ale netrvalo snad ani pět minut, a Jaelova hlava se opřela o mé rameno a on byl v pánu.
William se jen pousmál, až jsem ho začal podezřívat, jestli v tom nemá prsty. Ale podebral jsem Jaela do náruče a odnesl ho nahoru do podkroví. Svlékl jsem ho, aby měl při spaní pohodlí, a přikryl ho.
Lehl jsem si vedle něj, ale dlouho jsem to nevydržel. Asi po pěti dalších minutách jsem vylezl z postele, zaběhl dolů pro notebook a za pobaveného úsměvu kluků jsem zas spěchal nahoru.
Usadil jsem se v křesle, s nohama opřenýma o postel, a s notebookem na klíně pokračoval tam, kde jsem před večeří skončil.
Bylo něco před půlnocí, když jsem ho konečně zavřel, odložil brýle, křeslo odsunul na jeho místo, svlékl se, a zalezl konečně k Jaelovi do postele. Přitáhl jsem si ho k sobě, a stihl jsem mu akorát vtisknout polibek do vlasů, a vzápětí jsem spal.
Když jsem se ráno probudil, zdálo se mi, že Jael nespí. Otevřel jsem oči a s úsměvem jsem se na něho podíval.
Kdy jsem se naposledy budil s úsměvem? Už ani nepamatuji. Teda jako vím, ale to číslo je děsivé…
„Dobré ráno,“ zašeptal jsem do jeho vlasů, a víc si Jaela k sobě přitáhl.
A netrvalo dlouho, a já mu ukázal, jak dobré opravdu je. Dokonce jsem zapomněl i na to, že potřebuji chvíli čas na probrání. Ale nebyl jsem s ním tak strašně dlouho, a tak moc mi chyběl, že jsem na nějaký svůj vstávací rituál úplně zapomněl.
Jael
Nechtělo se mi to z hlavy počítat, a možná jsem to ani nechtěl vědět, jak přesně dlouho jsme byli s Loganem od sebe, protože když mě hned po svém probuzení zalehl a jeho obvyklá nabručená nálada byla ta tam, cítil jsem se jako v ráji.
A co teprve…
„Logane!" vykřikl jsem a prohnul se v zádech.
Nohy jsem omotal kolem jeho pasu a na lopatkách zanechal stopy po nehtech.
Po tak dlouhé době jsem byl konečně šťastný. Konečně mé srdce tlouklo pro toho správného, a mé tělo svíral ten, kterému skutečně patřilo.
„Miluju tě…" zachraptěl jsem, když ta největší křeč konečně povolila.
Položil jsem Loganovi dlaň na tvář a stáhl ho na sebe, abych ho mohl políbit. Neubránil jsem se dokonce ani úsměvu a drobnému zachichotáni, jak úžasně mi bylo. Oždiboval jsem Loganovy rty a hladil ho všude, kam jsem dosáhl, jako bych se chtěl ujistit, že se mi to opravdu nezdá.
Nechápal jsem, jak jsem to dokázal, tak dlouho vydržet.
Gilbert nebyl zlý kluk, byl hodný, možná mě opravdu miloval, ale jen s Loganem jsem to byl skutečně já. Jen Loganovi jsem mohl dát vše.
Vůbec se mi ani nechtělo vstávat, i když jsme museli.
Teda hlavně Logan musel.
„Nejraději bych, aby tahle… chvilka… nikdy neskončila…" zamumlal jsem mu přesto do rtů a usmál se.
Logan
Bylo to něco naprosto úžasného.
Jael byl úžasný, skvělý, prostě nejlepší.
Jen jsem se prohnul, když jsem ucítil jeho drápy na svých zádech, ale klidně by mě mohl doškrábat do krvava, nevadilo by mi to, a ještě bych mu poděkoval.
Tenhle pocit, když jsem prožíval orgasmus s člověkem, kterého miluji, nic prostě nedokáže nahradit.
Nic…
Nikdy…
Věděl jsem, proč si mám počkat. Proč jsem ani jednou nezkusil být s nikým jiným.
Vlastně až na Alexe…
Ale to byla jen ruční výpomoc. Ale i tak jsem se cítil, jako bych Jaela podvedl.
„Taky bych byl rád…“ políbil jsem Jaela, ale přesto jsem se z postele zvedl i s ním v náruči.
Donesl jsem ho do koupelny, kde jsme strávili trochu víc času, než by bylo normální, kdyby se člověk jen sprchoval. Ale snad mě Will a Alex nezabijí za tu trochu vody navíc. Když tak jim ji zaplatím.
Když jsme potom společně sešli dolů, přičemž jsem ještě Jaelovi nezapomněl učesat vlasy a uplést cop, byl v kuchyni William a Alexander, a evidentně taky dobře „vyspaní“.
Hned po snídani jsem zaběhl nahoru pro notebook, otevřel ho a natočil k Alexovi.
„Tady jsem vytáhl adresy domů, které před rokem a půl, plus mínus tři měsíce, změnily majitele. A podle stavebních úprav, vzhledem k tomu, o koho jde, s největší pravděpodobností v tomhle domě bydlí ti dva. Stačí se jen podívat na to, jak dům vypadal předtím a jak teď. Už jen to, že si nechali zvětšit okna snad ve všech místnostech, a hlavně na patře… Když se vlkodlak změní, a podle toho, že měl mít skoro dva metry v lidské podobě, tak v té vlkodlačí by normálními okny nebo futrama nejspíš neprošel. Tak, kdy chceš do Beavertonu jet?“
Alexander
Jen co dům ztichl a já s Willem se odebrali do postele, netrvalo dlouho a už jsem si pochutnával na té nejlepší odměně za celý ten zpackaný den.
Neměl jsem rád, když mi práce nešla. Byl jsem pak rozmrzelý a často protivný. Jen díky Loganovi jsem to dneska dokázal ustát, a v noci se pak zklidnil ve Willově náruči.
Ráno mě pak vzbudily tlumené hlasy z podkroví, a musel se usmát.
No, v noci to Logan nejspíš nestihl, když mu Jael odpadl.
Políbil jsem Willa a s úsměvem se vyhrabal z postele.
Snídaně probíhala v klidu, vlastně to bylo poměrně fajn ráno, než Logan vytáhl práci.
„Klid, kanče. Práce ti nikam neuteče. Aspoň chvilku se věnuj jen Jaelovi," mávl jsem rukou, přesto si poznamenal adresu baráku.
„To je v pořádku…" zaslechl jsem Jaela.
„Ne, není. Nebuď na něj tak hodný. Řekni si, že chceš být s ním. Logan není jediný lovec, nestojí všechno jen na něm a ty si zasloužíš, aby se ti věnoval. Nebo to zase skončí tak, že o něj přijdeš. Neříkám, že to, co se děje není nedůležité, ale Logan by si taky měl utřídit priority. Nic ve zlém, ale víme, jak to posledně dopadlo," ušklíbl jsem se na Logana. „Prostě to ber jako volno. Do Beavertonu jedeme až večer. Já teď pojedu něco zařídit, a až se vrátím, zajedeme nakoupit do města, ano?"
Logan
Myslel jsem, že pojedeme do Beavertonu hned ráno. A docela jsem se zamračil, když to Alex odmítl.
Nechápal jsem to. Dal jsem si s tím práci, ušetřil jsem nám tím čas, a on to odmítne?
Je pravda, že trávit s Jaelem víc času budu velmi rád. Ale i tak…
Netušil jsem, že do Portlandu jedu na dovolenou.
A taky jak Alex mluvil s Jaelem…
Šel na to fikaně. Obešel mně, mluvil s Jaelem, ale přitom mi tím říkal, co vlastně mám dneska dělat.
Mám já to zapotřebí?
„Když tam chceš jet až večer, tak proč sis poznačil tu adresu?“ jen jsem se ušklíbnul, a notebook před ním zavřel.
„Pokud budeš chtít nějaké další info, tak si počkej do večera. Teď mám nařízené volno.“
Popadl jsem Jaela za ruku, a s ním a notebookem jsem zamířil do podkroví.
Vážně se budu muset podívat, od kdy se Alex stal mým nadřízeným. Pořád mi to nějak nejde do hlavy…
Zapadli jsme do pokoje pro hosty a vylezli až teprve na oběd. Bylo mi jedno, co si kdo myslí, že jsme dělali. A já nechtěl sex jen proto, že mi to Alex prakticky nařídil.
Byl jsem z toho trochu rozladěný, ale pak jsem se trochu uklidnil, hlavně, když se mi Jael usadil na klíně. Chtěl jsem se ho zeptat, jak se celý ten rok a půl měl, ale nedokázal jsem to. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli němu.
A tak jsem mu aspoň povykládal něco málo o sobě, i to, jak jsem přišel k té jizvě, protože se na to ptal a přejížděl mi po ní prsty.
A pak jsme stejně nakonec skončili v té posteli.
Jo, měl bych dát Alexovi zprávu, že úkol je splněn.
Ale udělal bych to, i kdyby mi to volno nenakázal. Protože Jaela moc miluji a chtěl jsem mu nahradit všechny ty ztracené dny…
A po obědě jsme znovu skončili v posteli. Akorát s tím rozdílem, že po obědě jsme byli tak najezení, že jsme oba dva usnuli…