Logan
Nějak moc dobře se mi spalo. Až moc dobře. Ale nejspíš to bude tím, že jsem na chvíli změnil místo působení a tady v Portlandu se mi i docela líbí.
Je to trochu jiné než v Bostonu, a navíc, mám tady přátele, které mám rád.
Sice jsem s Alexem kvůli Jaela trochu na nože, ale to se spraví.
Když mi došla do souvislosti ta poslední myšlenka, otevřel jsem oči, a nějak se skoro zapomněl i nadechnout, když jsem ucítil to teplo a tlak na mé tělo, které šlo z boku.
Jael seděl vedle mne, stále v tom hotelovém županu, zlomený jak školní pravítko, a spal.
Vzpomněl jsem si…
Zvedl jsem ruku a položil mu ji na hlavu.
Opravdu byl tady.
Chtěl jsem pohnout i druhou rukou, ale za tu mě Jael držel.
Tak teď nevím…
Řekl jsem mu vůbec, že má zůstat? Stihl jsem to?
Pokud ano, proč si teda nelehl vedle mne? Vždyť bude celý rozlámaný.
„Jaeli… Vstávej…“ pohladil jsem ho.
Nadzvedl jsem se, naklonil se k němu a políbil ho do vlasů.
„Jaeli, vstávej. Pojedeme k Willovi, ať se o nás nestrachuje, ano?“
Jenže on pořád spal. Asi toho na něj taky bylo moc.
Vymanil jsem se z jeho držení, vysunul se z pod něj a pak jsem ho chytil oběma rukama a opatrně ho narovnal.
Spustil jsem nohy dolů na zem a Jaela si přitáhl k sobě na klín.
Neměl jsem v úmyslu ho obírat, nebo nějak po něm požadovat sex, já ho prostě v tuhle chvíli jen potřeboval obejmout. Vědět, že je u mě.
„Miluji tě, Jaeli a vážně mě mrzí, že to celé nedorozumění trvalo tak dlouho,“ opřel jsem si ho o sebe, hladil ho po zádech a šeptal ty slova omluvy.
„Vážně mě to celé mrzí. Nikdy jsem tě nepřestal milovat. Po celou dobu jsem doufal, že se ke mně jednou vrátíš. Jen… Gilbert byl proradný, byl to lhář a uměl tě oblbnout. Už tenkrát mi řekl, že tě chce, a já prostě nedokázal zabránit tomu, aby tě odvedl. Strašně moc mě bolelo, když jsi odcházel. Čekal jsem na tebe celou dobu. Moc rád bych, abys se mnou zůstal. Víš… Zjistil jsem, že bez tebe prostě nedokážu být…“
Jael
Nečekal jsem, že usnu nějak tvrdě.
Pořád jsem chtěl být vzhůru, kdyby Logan něco potřeboval.
Ale nejspíš jsem tvrdě opravdu usnul.
Zdálo se mi, že na mě Logan mluví. Hladí mě, tak jak to uměl jen on. Líbal do vlasů, které měl tolik rád.
Byl to opravdu krásný sen.
Cítil jsem blízkost jeho těla, jeho teplo, tlukot srdce, vůni. Nechtěl jsem se probudit. Nechtěl jsem, aby to skončilo. Ještě aspoň chvilinku. Jenom trošku pohlazení, slyšet jeho krásný hlas.
Jen chvilinku slyšet ta slova…
Počkat.
Zavrtěl jsem se a zapnul mozek.
Slova?
Co to říká?
Nedokázal zabránit? Bolelo ho to? Nedokáže beze mne být?
A konečně mi to došlo.
Pomalu jsem otevřel oči a zamrkal.
Došlo mi, že sedím na Loganově klíně, on mě objímá a mluví na mě.
„Logane…" zachraptěl jsem a zvedl hlavu.
V ten moment, kdy jsem pohlédl do těch jeho hnědých očí, které mě očarovaly hned od začátku, jsem byl v koncích.
„Logane!" vykřikl jsem znovu a skočil mu kolem krku, až jsme spadli na postel.
„Moc… chtěl… chyběl…" vyrážel jsem ze sebe. „Strašně moc… jsi mi chyběl… nedokázal… nedokázal jsem na tebe… zapomenout… mockrát jsem… tě chtěl vidět… zavolat ti… ale bál jsem se… miluju tě… moc tě miluju a chybíš mi… a já… já bych s tebou taky rád… zůstal…"
Zvedl jsem hlavu a konečně se i přes slzy usmál.
Logan
Zarazil jsem se, když najednou Jael zvedl hlavu.
Slyšel to? Úplně všechno?
Kdybych věděl, že je vzhůru, nejspíš bych neměl odvahu mu to říct, protože bych měl strach, že bude něco namítat…
Vyhekl jsem, když mi najednou skočil kolem krku a my skončili na ležato. Jen jsem ho pevně objal a díval se na něj, jak breptá a nemohl jsem zabránit úsměvu.
Usmíval jsem se, protože jsem byl šťastný, protože jsem mu rozuměl každé druhé slovo, protože byl roztomilý, protože mi odpověděl a díval se mi přitom do očí tak, jak jsem ho učil, že to má dělat.
Jen tak jeho slova mají potom tu správnou váhu a ten druhý ví, že nelže.
Ale i přesto, že plantal jedno slovo přes druhé, vyvodil jsem si z toho závěr.
Zůstane se mnou.
Srdce se mi rozbušilo jak bláznivé pod tím návalem štěstí. Možná bych se ani nepohnul, abych tenhle okamžik nezaplašil, ale bylo potřeba se hnout.
Pevně jsem ho chytil a převalil ho na postel a na moment ho zalehl.
Rozhrnul jsem mu župan, jehož pásek už stejně povolil, pohladil jsem ho po břiše a políbil na hruď, kde bilo jeho srdce.
„Miluji tě, strašně moc. Jsem rád, ne… Jsem šťastný, že se mnou zůstaneš. Jdeme se sbalit, ať William nemá strach, že nám to tak dlouho trvá, ano?“ podíval jsem se do okna, kde slunce jasně ukazovalo, že poledne už dávno bylo.
Prospal jsem půlku dne.
No, ale i když to byly prášky na spaní, tak hlava mě přestala bolet.
Ještě jednou jsem se podíval zblízka do krásných Jaelových očí, políbil jsem ho a pak jsem vstal.
„Tvoje triko je špinavé, tak si vezmi něco ode mne. Kalhoty by ti padaly, tak to budeš muset vydržet ve svých. Ale jedeme autem, takže jen na chvilku,“ chytl jsem Jaela za ruku a vytáhl ho z postele na nohy.
Ještě jednou jsem ho objal, ale pak už jsem ho musel pustit, jinak bychom se nikam nehli.
Tak rychle sbalený jsem nebyl, ani když jsme odjížděli z Bostonu. Věci jsem naskládal do kabely, posbíral si zbytek věcí z koupelny, oblékl se do čistých věcí, Jaelovi jsem věnoval jedno moje triko, a to, co měl špinavé jsem strčil do zvláštního pytle na špínu a přihodil do tašky. Roztrženou košili jsem rovnou hodil do koše.
Než jsme však vyšli z pokoje, přesto jsem ho znovu k sobě přitáhl do objetí a pořádně ho políbil na přivítanou.
Jo, Jael je můj, a já jsem rád, moc rád, že se vrátil.
Odhlášení jsem vybavil za deset minut, protože viděli, jak jsem nervózní a nechtělo se mi to nějak protahovat. Neustále jsem se ohlížel, jestli se tu neobjeví Gilbert, ale recepční, která byla o všem zpravena, mě ujistila, že dotyčný odjel v deset hodin dopoledne.
Cesta k Willovi a Alexovi trvala asi patnáct minut, vzhledem k provozu, a já cestou ještě stihl zavolat Andrewovi a omluvil se mu, že jsem nepřišel. A když začal něco nadšeně vykřikovat o Jaelovi, tak jsem mu to zavěsil, protože jsem mu nějak nestíhal…
Alexander
Usmíval jsem se jako idiot ještě po cestě.
Vážně jsem byl rád, že se ti dva dali dohromady. Pomůže to nejen jim, ale i celému jejich okolí.
Logan se díky Jaelovi stane zase snesitelnější, Jael bude schopný líp zvládat své sny.
Jo, opravdu jsem za ně byl rád.
Teprve, až když jsem vjel do Beavertonu, pustil jsem ty dva z hlavy, nebo spíš je odsunul stranou, protože mě čekal důležitý úkol.
Měl jsem se sejít s detektivem na volné noze, který pracoval nejen na obyčejných případech, ale občas řešil i ty nadpřirozené.
Dříve bydlel v Portlandu a chvilku pracoval pro naši pobočku, ale byl to spíš samotář a spolupráce mu moc nepasovala, tak se nakonec trhl. A Beaverton bylo zbohatlické městečko, takže na prachy si stěžovat nemohl a většinou jeho práce zahrnovala sledování nevěry nebo vymítání neexistujících duchů.
Zaparkoval jsem u parčíku v centru města, kde skoro zdechl pes.
Opravdu. Oproti Portlandu, kde to v tuhle hodinu žilo, tady snad ještě všichni chrápali.
Vystoupil jsem a na protější straně zahlédl známou postavu.
„No, to je dost," zašklebil se místo pozdravu.
„Jo, taky tě strašně rád vidím," oplatil jsem mu stejně.
Popošli jsme kousek dál, sedli si na lavičku a Albert spustil.
V podstatě mi řekl to, co už jsem věděl, až na jednu věc.
„Oficiálně to nemám, víš, že tyhle věci moc nepoznám, pokud to není jasně viditelné, ale ze šuškandy vím, že se sem před nedávnem, vlastně těsně před těmi vraždami, přistěhoval upír. A ne ledajaký, ale prý z nějakého šlechtického rodu."
Tak tohle byla novinka.
Ve spojitosti s tím, co nám řekl Jael…
„Díky moc. Víš co? Nechtěl by sis vzít dovolenou? Odjet někam dál?"
Jen se na mě s pozdviženým obočím podíval a zavrtěl hlavou.
Jen jsem pokrčil rameny, ještě chvilku si povídali, a pak už se rozloučil a šel si zase po svých.
Chvilku jsem ještě jen tak seděl a rozhlížel se po tom ospalém městečku.
Pak jsem se dotkl přívěsku a navázal kontakt s Willem.
„Tak co naše hrdličky? Už jsou doma? Co se týče Beavertonu asi se trochu zdržím. Alby mi řekl, že prý se sem těsně před vraždami přistěhovala nějaká šlechtická pijavice. Pokud je to pravda a má to co dělat s Jalovými sny…“
Na chvilku jsem se odmlčel, ale když jsem chtěl pokračovat, najednou jsem to ucítil.
Na rozdíl od Albyho, nejspíš díky tomu, že jsem žil s Willem, dokázal jsem podle pachů a podle aury snadno rozeznat člověka od jiného i na dálku.
A teď to bylo, jako by mi před obličejem někdo zamával rudým fosforovým praporem.
„Je tady! Musím jít!“ poslal jsem Willovi myšlenku, přerušil spojení a vstal, abych mohl najít zdroj toho, co na mě tak zaútočilo.
William
Stál jsem už mezi dveřma, vedoucími do zadní části zahrady, když přijíždělo Loganovo auto.
Byl jsem rád, že se to vyřešilo.
I když…
Trošku jsem tomu pomohl, ale to nemusí nikdo vědět.
Když Gilbert odjížděl, přes svého služebníčka jsem věděl, že nehodlá z Portlandu odjet a hledá si hotel, co nejblíže k nám. Tušil jsem nějakou levárnu, a tak jsem ho malým kouzlem donutil, ubytovat se v hotelu, kde bydlel Logan. Prostě ho všichni všude odbyli s tím, že mají plno…
No, a účel světil prostředky. Sice jsem si myslel, že si jen promluví, když na sebe náhodou narazí, ale pak, když jsem viděl, jak je Gilbert potlučený, a ti dva spolu v Loganově pokoji, a Logan taky vypadal trochu potlučeně, bylo mi jasné, že o klidný rozhovor nešlo.
Ať už se stalo cokoliv, byl jsem moc rád, že se dali dohromady, protože oni dva k sobě neodmyslitelně patří.
A teď jsem je vyhlížel, kdy konečně dorazí. Nachystal jsem i specialitu na oběd, ale Logan spal evidentně dlouho, tak jim ho budu muset přihřívat. Ale nevadí…
Když jeho auto zaparkovalo před garáží, vyšel jsem jim naproti.
Mírně jsem Jaelovi vyčinil, že odešel a neřekl ani slovo, že to bylo nebezpečné, ale pak jsem ho objal a do ucha mu zašeptal, jak jsem moc rád, že jsou spolu.
Loganovi jsem pomohl se zavazadly, a ještě ho poplácal po rameni, jaký je pašák, že to zvládl.
Měl jsem pocit, že mě na místě zabije, podle toho pohledu, který na mě hodil.
Když se Jael ptal na Alexe, jen jsem jim sdělil, že je v Beavertonu, ale na večeři jistě budeme všichni společně u jednoho stolu.
A než jsem jim přihřál jídlo, poslal jsem je nahoru, aby se mohl Logan vybalit. Předpokládal jsem, že teď určitě nebudou spát každý v jiném pokoji.
I přesto, že jsem s nimi komunikoval, dělal jídlo, a ještě občas odběhl do krámku, který jsem ale nakonec zavřel, i tak jsem po celou tu dobu myslel na Alexe a v duchu ho nabádal, aby byl opatrný. S upíry ze šlechtických rodin, s těmi čistými a prastarými rody, není radno si zahrávat.
Nejen že mají moc, ale jsou i hodně silní a mají schopnosti převyšující všechny ostatní upíry nižší vrstvy.
Alexander
Vydal jsem se po stopách pachu. Byl jsem jako pes, co větří.
Pach mě zavedl docela velký kus od centra do poměrně útulné vilové čtvrti, kde by se za jeden pozemek nemusel stydět ani prezident.
Snad každá vila měla na zahradě bazén, všechny byly poměrně daleko od sebe, nejspíš kvůli soukromí, a na začátku bylo malé pekařství, nejspíš zahradnictví, a krejčovství.
Líní zbohatlíci.
A právě u toho pekařství, které jako jediné snad žilo, jsem to pocítil nejsilněji.
A vzápětí měl co dělat, abych se schoval za vysoký živý plot, když kolem prošel nějaký muž.
Ne muž.
Upír.
Netuším, jestli si mě všiml, ale pokračoval dál v cestě a v náruči nesl sáček nejspíš s pečivem.
Vysoký zhruba jako já, štíhlý, černé vlasy po lopatky stáhnuté bílou stužkou, snědší pleť, poměrně pohledný.
I když...
Lidé ho nejspíš považovali za vyloženého krasavce.
Byl šlechtic a jako takový krásou překypoval. Ale já se nedíval jen na zevnějšek.
A i když byl sebe krásnější, pořád jsem viděl i to, jak šlechta dokáže ublížit, a jak vypadají ve skutečnosti.
Tak jsem se nad tím zamyslel, že se mi málem ztratil, když zmizel v další protilehlé uličce.
Vylezl jsem z úkrytu, přešel silnici a opatrně se podél jiného živého plotu sunul dál.
„Kruci," zaklel jsem skoro neslyšně, když jsem nakoukl do té uličky a muže nikde neviděl.
Zavětřil jsem a uvědomil si, že jeho pach slábne. Už jsem chtěl vykročit s tím, že mi nejspíš utekl, když jsem se zarazil.
Pokud by utíkal, pach by slábl postupně a pomaleji.
Tohle bylo až moc rychlé.
Kromě toho, musel by aspoň přeskakovat ploty, pokud by neběžel skrz ně, a toho bych si všiml.
Vkročil jsem opatrně do uličky a napjal všechny své smysly.
Někde tu byl.
Schovaný.
A čekal…
Matteo
Je to víc jak rok, co jsme se s Calem přestěhovali z Venezuely do Oregonu.
Už jsem za svůj život toho procestoval strašně moc. Byl jsem v Evropě, v Asii i v Africe. Ale Amerika je prostě Amerika, i když mé rodiště je v Itálii.
Důvod stěhování byl prostý.
Už jsme toho měli dost.
Pořád ten shon, plno „jiných“, Calova únava a moje rodina.
Nevím, proč se do mě pořád serou. A když jsem začal žít s Calem, tak to bylo ještě horší.
Pořád ta samá písnička. Pokračování rodu a hlavně… Jak ses mohl spustit s tím prašivým čoklem.
A nejhorší to bylo s bráchou. Žádné naše setkání, ať už plánované či náhodné, se neobešlo bez rvačky.
Jednou nás dokonce otec už zavřel do sklepení, jak už toho měl dost. Pustil mě až teprve ve chvíli, kdy bráchové Orsonovi s celou smečkou začali na naší rozlehlé zahradě dělat pořádky…
Když jsem přišel s návrhem na stěhování, Cal se dlouho nerozmýšlel.
Sice měl v Caracasu své kořeny, věděl jsem, že se mu občas zasteskne, ale říkal, že je na čase vychovat nového vůdce. A jako první přišlo na Alejandra. Ten se sice chvíli šprajcoval, ale nakonec souhlasil, a tak se i s Jeromem stěhovali do Calova sídla, aby měli i ostatní vlkodlaky pod dohledem.
A tak jsme se s Calem, po delším vybírání, přestěhovali do Beavertonu, kde jsme si koupili celkem ucházející barák a postupně si ho upravovali tak, jak jsme potřebovali. Samozřejmě nechyběl ani suterén, na kterém jsem pracoval skoro půl roku…
Dneska jsme se s Calem chystali, že si uděláme výlet do Portlandu. Chtěl jsem doplnit šatník a taky i pro Cala. Ten bručoun má s nákupy oblečení vždycky problémy. Vůbec není trpělivý typ. Nejraději by popadl první kalhoty a šel. Ale ne, když je se mnou.
Chtěl jsem, aby mu to slušelo. Aby každý viděl, jak krásného mám chlapa.
A taky že mám. A silného…
Abychom se nemuseli zdržovat s děláním snídaně, zaskočil jsem narychlo do pekařství.
Nebylo to daleko. Teda, ne pro mne. Věděl jsem, kudy jít, abych mohl použít své upírské schopnosti a nikdo mě přitom neviděl.
Nakoupil jsem pečivo, které máme nejraději, a s voňavým pytlíkem v ruce jsem pak pomalu mířil zpátky do místa, odkud jsem se pak chtěl dostat co nejrychleji k nám domů, než se Cal úplně probere.
Snad se mezitím stihne osprchovat, protože cítit na něm stále naše uspokojení z noci, by znamenalo další zdržení, protože bych to nejspíš jen tak nenechal bez odezvy.
Už jsem se chtěl přesunout na své místo, odkud bych přeskákal po domech k tomu našemu, když jsem to ucítil.
Nezaměnitelný pach lovce.
A náhodou tu nebyl, protože se blížil a táhl se za mnou jako smrad.
Jakmile jsem zašel do poslední uličky, schoval jsem se a vyčkával…
Nespletl jsem se. Viděl jsem, jak se zastavil a celkem nevybíravě zaklel.
Zjistím, proč je tady, třeba jen zabloudil a chce se zeptat na cestu.
Vylezl jsem zpoza domu, za kterým jsem se schovával narovnal se, a hrdě si to kráčel rovnou k němu, jako bych jen procházel kolem.
„Můžu vám s něčím pomoct? Hledáte někoho?“ zastavil jsem se kousek před ním a usmál se na něj.
Jo, cítil jsem z něj skoro stejnou sílu jako z Jeroma, tak doufejme, že jen hledá někoho, kdo pozabíjel ty ubožáky a nebude chtít něco po mně.
Nebo, že by se na mě některý z mých zhrzených milenců zase nasral?
Tak, jako tak jsem byl připravený na vše.
Alexander
Měl jsem pravdu.
Jen jsem se ušklíbl, když proti mně vyšel a s nevinnou tvářičkou se mě zeptal, jestli někoho hledám.
„Jo, hledám. Tebe, upíre!" zavrčel jsem na něj a napjal se.
Nevypadal, že by chtěl zaútočit, ale oni se většinou uměli ovládat. Nebyli jako ty sotva proměněná děcka, kterým ještě rostly zuby.
Věděl jsem, že nesmím ani mrknout, jinak bych mohl přijít o hlavu.
Přesto jsem udělal krok směrem k němu.
„Chci slyšet odpověď. Co tady děláš?! Vlastně…"
Dotkl jsem se hrudi v místě, kde jsem měl za košilí přívěsek a spojil se s Willem.
Uběhla snad jen vteřina, když jsem z portálu vytáhl meč.
„Nemusíš mi odpovídat, pijavice. Vím, co tady děláš. A upozorňuju tě, že se ti to nepovede. Toho vašeho Vlada Draculu nikdy nepřivedeš na naši zem!" zasyčel jsem na něho a vyrazil vpřed.
Nemělo smysl si s ním povídat.
To, že se mi sám takhle ukázal, nasvědčovalo jen tomu, že si až moc věří.
Kromě toho, už jsem měl s pár šlechtickými upíry tu čest. Nebylo dobré se s nimi vybavovat. Vždycky si našli skulinku, jak člověka zmást a oblbnout.
I když jsem byl teď vůči tomu imunní, přesto bych jen ztrácel čas, a kromě toho, bych na sebe mohl upozornit.
Už jsem byl skoro u něj, viděl jsem, jak se napjal, připravený zaútočit, ale byl jsem sotva dva kroky od něj, když slunce něco zastínilo, před toho upíra dopadlo něco obrovského, a já tak, tak uskočil dozadu.
„Co to do hajzlu…" zavrčel jsem a zamrkal, abych z očí vyhnal prach.
A pak mi spadla čelist až na zem, a já už podruhé za den zíral, neschopen pochopit situaci před sebou.
Calleo
Přestěhovat se byl vážně dobrý nápad.
Miloval jsem své město, jako své vlastní dítě. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl odejít, ale…
Asi začínám stárnout.
Neustálé rozbroje mezi mnou a Matteovou rodinou mi braly tu sílu, kterou jsem potřeboval k tomu, abych ochránil město. Sice jsem měl Jeromovu podporu a často mi pomáhal, přesto toho na mě bylo moc.
A když Matteův otec jednoho krásného dne mého upírka zavřel do sklepení, byla to pro mě poslední kapka.
Kluci to samozřejmě nechtěli přijmout. Alejandro, kterého jsem určil jako svého nástupce, to nechtěl přijmout, ale neměli na výběr.
Já se prostě rozhodl.
Chtěl jsem žít s Matteem klidný život, ne se pořád ohlížet přes rameno a strachovat se, co zase bude.
Ale i klukům jsem řekl, že je to jen na nich. Pokud budou chtít Venezuelu opustit, nebudu jim to mít za zlé. Bylo na čase, aby se dítě postavilo na nohy.
Nebylo to jediné město, kde měli problémy. A já taky nemohl být všude.
Dlouho jsme se nerozmýšleli.
Vybrali si klidné místo, o kterém jsme ale věděli, že je poblíž něčeho, kde by mohli naši pomoc v budoucnu a případě nouze potřebovat, a tak jsme se přestěhovali do Beavertonu, kousek od místa, kde kdysi žil a pracoval Jerom.
Vlastně on nám to z části doporučil. Prý v Portlandu zná někoho, na koho bysme se v případě potřeby mohli obrátit.
Jenže sotva jsme se přestěhovali nastaly problémy.
Ale měli jsme sami dost práce, když jsme si předělávali koupenou vilu k obrazu svému, kromě toho, vedle byl Portland, tak ať si s tím poradí oni.
Během toho roku se všechno pomalu uklidňovalo, a já si začínal uvědomovat, že mi to lenošení vážně svědčí.
Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl, ojíždět Mattea, kdy jsem chtěl, nemusel jsem se neustále ohlížet přes rameno a kupodivu našel zalíbení v zahradničení. Zrovna včera jsem dodělal svůj záhon vzácných růží, a dnes mě čekala práce ve skleníku.
Jen matně jsem vnímal, že Matteo vstal, nejspíš proto, aby zašel pro snídani, protože měl pak v plánu jet nakoupit do Portlandu.
Prý nemám, co na sebe.
Jeho vina. Nemá mi pořád škubat oblečení, když se na mě vrhá.
O chvilku později jsem se převalil, mohutně zívnul, poškrábal se v rozkroku a pocítil Matteovu vůni.
Možná bych mohl počkat, až se vrátí a stihnout ještě jedno číslo, než pojedeme.
Jo, to byl dobrý nápad…
…který ale asi o minutu vzal za své.
„Kurva práce!" zařval jsem na celé kolo.
Sral jsem na to, že jsem byl nahatý, že byl den, a že mě někdo mohl vidět, jak skáču po střechách, a vyrazil jsem k Matteovi.
A doskočil před něj těsně před tím, než ten maník s tím párátkem k němu mohl doběhnout.
„Zlato, víš, že nemám rád hektické rána," zavrčel jsem ochraptělým hlasem, otočil se na Mattea a nehledě na toho lovce si ho přitáhl do náruče a políbil.
„A taky jsem netušil, že tu máš známé," ušklíbl jsem se a ukázal prstem za sebe.
Matteo
Stál jsem a hleděl na toho mladíka, a nechápal, o čem mi to tu mluví.
Teda chápal jsem to, že nejspíš mluví o těch vraždách.
Ale proč to dává za vinu mně, když mě ani nezná? Nebo právě proto, že mě nezná?
Ví vůbec, kdo já jsem?
Když se pak najednou odnikud objevil jeho meč, a on se s ním rozběhl proti mně, odhodil jsem pytlík s pečivem na zem a celý se napjal.
Už jen setiny sekundy chyběly k tomu, abych se zcela proměnil, když přede mne najednou dopadlo mohutné Calovo tělo.
Ani jsem pořádně nevnímal, co říká, jen jsem přes něj hleděl na toho mladíka, a chtě, nechtě jsem se začal smát, protože ten jeho výraz byl k nezaplacení.
„No jo,“ podíval jsem se nakonec Calovi do očí a pohladil ho po jeho mohutných ramenech.
Miloval jsem tu jeho polopřeměnu. Byl ještě mohutnější, i když nebyl zcela ve vlkodlačí formě, a jeho znaky Alfa samce se nedaly přehlédnout.
„Taky jsem netušil, že tu mám známé. Tak se seznamte. Tohle je pan lovec, který si zřejmě usmyslel mě lovit. A tohle Calleo Orson, můj muž, který si zas usmyslel, že tě zabije, pokud na mě jen sáhneš. Teda… ne že bych si neporadil sám, ale Cal si už dlouho nezařádil. To víš, tohle je moc ospalé město…“
Když jsem představoval Cala, odtáhl jsem se od něj, abych viděl na toho lovce, a pak jsem ke Calovi ještě mávnul rukou, aby nebylo pochyb, o kom mluvím.
„Hmm… říkal jsi Vlad? Tepes? Dracula? Nevím, kdo ti napovídal, jakou pohádku. Ale pokud se dobře pamatuji, tak otec ho nesnášel. Prý to byl pěkný dement a nejednou se spolu dostali do křížku. Já ho ani nepoznal, ale slyšel jsem o něm hodně. Ale možná by to nebylo na škodu, kdyby ho někdo oživil. Třeba by tu udělal i pořádek mezi „jinými“, co Cale?“ znovu jsem mávnul rukou ke Calovi a podíval se na něj.
„Kurva, Cale!“ zařval jsem najednou, když mi došlo, že je nahý. „Nesnášíš hektické rána? To vidím, když ses ani neoblíkl! A co si myslíš, že budeme snídat? Všechno jsi to rozšlapal! Se na to vyseru, seru ti na snídani! Pojedeme bez jídla! A heleď se rychle oblíct!“ serval jsem ze sebe jeho košili, co jsem si ráno oblékl a mrsknul ji po něm.
„A ty!“ zařval jsem ještě na lovce.
„Pokud chceš něco vědět o Draculovi, zeptej se Michaella Benasii di Conti, ale to bys musel do Venezuely, chlapečku. A nemysli si, že tam vletíš jen tak, nebudou mít s tebou slitování, jako já teď. Hm, nezajímáš mě, ale tvoje krev hezky voní,“ najednou jsem stál vedle něj a otřel se mu nosem o krk a vzápětí stál zase u Cala a ukázal směrem k našemu domu. „Tak a my jdeme!“
Alexander
Tak trochu jsem to celé nepobíral.
Ruka s mečem mi klesla a já jen hleděl na tu scénu před sebou.
Jednak jsem měl co dělat, abych rozdýchal toho nahatého chlapa před sebou, hlavně proto, že to byl vlkodlak, a ne jen tak ledajaký, ale rovnou Alfa. Taky jsem musel rozchodit to, jak se ti dva k sobě měli, což nevzpomínám, kdy naposledy si něco začal šlechtický upír a králem vlkodlaků, ale asi jsem zaspal dobu a něco mi uniklo, nebo možná spím teď.
Pak jsem docela nestíhal, když mi ten upír začal vykládat něco o tom, že jeho otec Tepese nesnášel a mlel něco ve smyslu, že snad by to nebylo na škodu, kdyby se probral.
No, a úplně na závěr jsem nestačil zírat, jak se rozeřval na toho vlkodlaka.
Byl jsem z toho tak mimo, že jsem nedokázal ani zvednout ruku s mečem, když se najednou přede mnou objevil, otřel se mi o krk, a pak zase odskočil.
A to mě probralo.
„Přijde ti to jako děsná sranda?!" zavrčel jsem. „Nemáš ani tušení, co se stane, až Tepes povstane. To jen dokazuje, že jsi do toho zapletený. Kolik jsi lidí zabil celkem? Těch padesát, co jsme zatím našli? Nebo víc? Jedete v tom spolu? Ať je to, jak chce, ještě se uvidíme, s tím počítej! Nedovolím ti zničit oba světy jen proto, že se nejspíš nudíš a chceš si hrát!"
Vážně jsem byl naštvaný.
Možná je starý, ale choval se jak rozmazlené děcko. A takové jsem nesnášel.
Mysleli si, že můžou jen kývnout prstem a všichni se poserou, aby udělali všechno, co jim na očích vidí. Z nudy zabíjeli, ničili, a tvářili se u toho, že snad ještě prokazují lidstvu službu a máme se jim za to klanět. Takový jako on byli nejhorší.
Nechápu, co s ním ten vlkodlak dělal.
Vypadal, že už má něco za sebou… možná ho ten upír nějak uhranul?
Pokud ano, dávalo by to smysl. Pro Vlada by to bylo ideální tělo. Silný, jiný, téměř nesmrtelný.
To ale budu muset všechno probrat s Willem.
Slyšel jsem, jak ten vlkodlak vrčí a zřejmě nemá daleko k tomu, aby mi skočil po krku.
A já nebyl hlupák.
Toho upíra bych možná dostal, ale proti oběma jsem v tuhle chvíli neměl šanci.
Vytáhl jsem z kapsy malou bombičku, ve které byl stlačený speciální plyn, který na několik vteřin rozhodí smysly kohokoliv z jiných.
Pro člověka byl bez zápachu a neviditelný, uslyšeli by jen malé lupnutí, ale pro „jiné“ byl matoucí a nepříjemný.
Dalo mi to dost času, abych zmizel, vrátil se ke svému autu a popřemýšlel, co dál.
Calleo
Tak jo, napřed jsem byl spokojený a nafoukl se, když mě Matteo představil.
Vzápětí jsem ale splaskl a měl co dělat, abych si nerozerval svou milovanou košili, když ji po mě Matteo mrsknul.
Uvázal jsem si ji kolem pasu a ostře se nadechl, když ten lovec začal něco mlít.
„Tak hele, cucáku! Je mi u prdele, co ty dovolíš, a co ne! To tys tady zaútočil jako první a meleš tu nějaké sračky!"
Chtěl jsem ještě pokračovat, ale on najednou něco vytáhl a vzápětí byl v trapu.
A já měl nos i oči plné nějakého svinstva.
„Kurva! Zabiju ho! Vykuchám ho za živa! Cucák jeden, zasraný! Co si o sobě myslí?!" řval jsem na celé kolo nehledě na to, že by mě mohl někdo slyšet.
Vytřel jsem si oči, a ještě chvilku nadával, než jsem se otočil k Matteovi, popadl ho a vyhodil si ho do klína.
„A ty…!" zavrčel jsem na něj a kousl ho do krku. „Je to tvoje vina, že jsem tu nahatý, když mi věčně rveš oblečení. A co se týče snídaně… bez ní nikam nejedu…"
Několika skoky jsem byl u nás doma a sotva jsem proskočil oknem do ložnice, přirazil jsem Mattea na zeď a dravě ho políbil.
Zároveň jsem jednou rukou vjel do jeho kalhot a drsně přejel po jeho penisu a kulkách.
Nikdy jsem se nedokázal udržet, když byl Matteo takový.
Matteo
Jo, přijde mi to jako děsná sranda. Skoro se za břicho popadám…
Ale vzápětí jsem stáhl obočí, když mě obvinil z těch vražd, co se kolem děly.
Kdybych to měl na svědomí já, nezůstalo by u těch padesáti, a tohle město by už komplet celé patřilo jiným.
Ale než jsem stihl cokoliv namítnout, chlapec byl pryč.
A zůstal tu nasraný Calleo.
„Vlček se zlobí?“ ušklíbl jsem se, když si mě vyhoupnul nahoru, a pak se mnou odskákal až domů.
Jo, tohle je on. Drsný král caracaských vlkodlaků…
Zasténal jsem, když mi vrazil ruku do kalhot a dost nešetrně mi s ní přejel po mém nadrženém krasavci. Propnul jsem se proti němu a sám jsem si jednou rukou kalhoty hned rozepnul, aby mi je nerozerval.
Když se svezly k zemi i se spodkama, odkopl jsem je a jednu nohu mu zahákl kolem pasu, abych si ho mohl na sebe víc přitáhnout.
Zasunul jsem ruku pod košili, co měl stále uvázanou kolem pasu, stiskl jeho kuličky a pak sevřel pevně jeho penis.
„Hmmm… Matteo zlobil… Co s tím uděláš… Cale?“ drsně jsem ho protáhl v ruce, a pak táhle zasténal, když jsem se o něj otřel svým klínem.
Calleo
Málem jsem viděl rudě, kdy Matteo zasténal, stáhl si sám kalhoty, dost citelně mi oplatil mou péči, a pak řekl, že zlobil.
„To si piš, žes zlobil. A co s tím udělám?" zavrčel jsem mu do ucha, chytl ho kolem pasu a hodil na postel.
V mžiku jsem byl u něj, přetočil ho na břicho a zalehl svým tělem.
„Pořádně tě, kurva, potrestám!" můj hlas zazněl jako prásknutí bičem, stejně jako moje dlaň, která o vteřinu později dopadla na Matteovy krásné půlky.
Líbilo, se mi, jak se stahoval a ještě se sám nabízel.
Nepřestal jsem, dokud neměl půlky krásně rudé, teprve pak jsem ho zvedl do kleku a dlaň vyměnil za jazyk a zuby.
Jeho dírka byla ještě krásně cítit našim nočním milováním, a ani nebylo potřeba ho nějak roztahovat nebo připravovat.
Vypadalo to, že jeho nadržená prdelka nemá nikdy dost.
„Nakrmím tě tak, že nebudeš mít chuť ani na oběd," zafuněl jsem mu do ucha, když jsem se vytáhl nahoru a pootočil si Matteovu hlavu, abych ho mohl políbit.
Pak jsem se znovu sesunul dolů, lehl si na záda, hlavu nacpal mezi jeho nohy, a pak si Mattea skoro posadil na tvář.
Jeho penis mi snad sám vklouznul až do krku a já ho několika tahy, spolu se čtyřmi prsty, kterými jsem pěkně mučil jeho hrbolek rozkoše, přivedl skoro až k orgasmu.
Na poslední chvíli jsem ale zastavil, sevřel ho u kořene, aby ještě chvilku vydržel.
Vysunul jsem se zase nahoru, znovu ho zalehl, ale tentokrát se rovnou nacpal do jeho dírky svým penisem až po kořen.
Přichytil jsem si ho za bedra, a jal doplnit své slova činy.
„Kurva… Matteo… ta tvoje… nadržená dírka… mě jednou zabije…" vrčel jsem mezi přírazy, kterými jsem rozhodně nešetřil, a kdyby byl člověk, nejspíš teď leží prolisovaný postelí a je z něj jen krvavý flek.
Myslel jsem si, původně, spíš jsem měl strach, že mě sex s ním omrzí.
Nebo naopak.
Ale pravda byla taková, že Matteo…
Nejspíš jsem na něj čekal celý svůj dlouhý život.
„Matteo!" zařval jsem, když to na mě přicházelo, jednu ruku vecpal pod něj, aby jeho penis nezůstal o nic ochuzen, a já pořádně pocítil jeho tvrdost a on mou velkou ruku, a od druhé ruky mu na zádech zanechal pět otisků po nehtech.
Matteo
Věděl jsem, že ta nevinná otázka udělá s Cala doslova sexuálního dravce, který ostatně byl i normálně.
Ale když byl v ráži, bylo to ještě lepší.
Miloval jsem tu jeho dominanci, a byl jsem rád, že ji ukazuje mně, a ne někomu z vlkodlaků.
A to bylo to, co otec prostě nedokázal překousnout, a já to tak miloval ještě víc.
Měl jsem co dělat, když si mě vyhoupnul nad svůj obličej a hned mi můj penis málem sežral.
Jen jsem se proti němu prohýbal narážel se na jeho prsty s touhou dostat je tam co nejvíc.
Miloval jsem tu plnost, kterou mě obdarovával, a bylo jedno, jestli to byla ruka nebo jeho chlouba…
Ve chvíli, kdy jsem přistál na posteli a celého mě skoro zalisoval do matrace, slastně jsem vzdychnul a ještě se zkusmo proti němu pohnul, aby věděl, jak moc ho chci v sobě.
A nenechal mě dlouho čekat.
Moje zařvání, když mě najednou nabral a začal hned tvrdě přirážet, musel slyšet i ten lovec, který zdrhnul.
Kůže na zadku mě ještě pálila od Calových úderů, ale jen to zesílilo ten chtíč, tu nadrženost, kterou jsem v sobě měl od chvíle, kdy Cal přistál nahý uprostřed ulice.
Vzrušení, které mi tady, v tom líném městě, občas trochu chybí…
Natáhl jsem ruku za sebe a popadl Cala za vlasy, když mi ho začal honit. Už tak jsem byl mimo z toho, jak je úžasný a jak se do mě udělal, a když mi ho začal protahovat v ruce, celý jsem se roztřásl, křečovitě ty jeho vlasy sevřel a stáhl ho k sobě dolů.
„Calleo…“ zaskučel jsem táhle a zahryznul se mu do krku ve chvíli, kdy nastal ten správný okamžik a já špinil nejen jeho ruku ale i prostěradlo pod sebou.
Slastné křeče mě nutily se prohýbat v zádech, víc mu tak nastavovat a narážet se na jeho krasavce, a plnými doušky si užívat to neskutečně nádherné uvolnění, které jsem prožíval jen s tímhle chlapem.
Jo… I když jsem si občas odběhl bokem, stejně jako Cal, přesto to nikdo neuměl tak, jako on…
Miluji ho, a jak už jsem kdysi řekl, nechám si ho.
Calleo
Vidět Mattea sténat, cítit jeho vzrušení, jeho zuby, ten tah, když pije mou krev...
Nejspíš jsem se po tomhle udělal znovu.
Několikrát jsem chrčivě zakurvoval, přivřel oči a nechával se unášet tím krásným pocitem.
Miloval jsem Mattea.
Byl jen můj.
A i když během té doby, co jsme spolu byli ještě ve Venezuele, jsem si vzal několikrát Falca, kterému jsem prostě nedokázal odmítnout, a jednou, když mě opravdu neskutečně nasral, jsem si ho vzal spolu s Matteem, nikdy v tom nebylo nic osobního. Ne, od doby, co jsem měl Mattea.
Falca pak na pár týdnů provokace přešla, a o chvíli později jsme se přestěhovali sem.
Co jsem věděl, ani Matteo ale nezůstával pozadu.
I když…
Po přestěhování už to bylo opravdu jen minimální.
Já si vlastně vrznul jen jednou, a to, když Matteo na týden odjel zpátky za tou svou pošahanou rodinou, aby si tam něco vyřídil a já musel zůstat trčet doma, prý proto, abych z toho neudělal kůlničku na dříví.
Měl jsem dlouhou chvilku a jen ruka mi už nestačila, tak jsem v sousedním městě sbalil jednoho vlkodlaka a přefikl ho.
A po Matteově návratu jsem zjistil, že on zase dost důkladně zdravil Falca.
Jo, ti dva se nějak moc skamarádili.
Ale popravdě…
Pokud Matteo bude se mnou, nebude si své milence tahat k nám domů a dávat jim přednost přede mnou, nebude mi nikdy vadit, když si výjimečně odskočí.
V tomhle jsme byli jiní než lidé. Měli jsme jiné potřeby, a hlavně si vzájemně věřili.
Šlo prostě jen o potřebu se uvolnit.
O nic jiného.
„Tak co…" přerušil jsem své myšlenky po chvilce, z Mattea vyjel, svalil se na záda, hodil si ho na sebe a hned do něj zase najel, aby mi nebyla zima. „Už jsi napapaný, nebo chceš ještě?"
Stiskl jsem mezi zuby jeho spodní ret, zatahal, nasál ho, a pak si vzal celé jeho rty.
Líbal jsem ho trochu pomaleji, hrál si s jeho jazykem, škádlil ho, provokoval, a přitom jemně nehty přejížděl po jeho zádech a zadečku.
Matteo
Jo, miluji tyhle Calovy nasrané rychlovky. Je to vždycky tak intenzivní, že sám kolikrát nestíhám.
Když si mě pak přitáhl na sebe a znovu do mě najel, vzpomněl jsem si na toho lovce. Ale v momentě jsem ty myšlenky zahnal, když se Calleo ozval.
„Hmmm… napapaný jsem,“ usmál jsem se na něho. „A můžeme pokračovat. Ale nemysli si, že se tomu nakupování vyhneš.“
Slastně jsem se prohýbal, když mě škrábal po zádech a zadečku. Šla mi z toho husina po celém těle a v tomhle horkém létě to bylo příjemné ochlazení.
Znovu a znovu jsem přijímal jeho polibek a sám jsem mu ho oplácel. Začal jsem se na něm pohybovat, brát si ho tentokrát tak, jak jsem chtěl já.
Osedlal jsem si ho a už ho z pod svých stehen nepustil. A kdybych měl ostruhy, nejspíš bych mu je zabodl do boku, abych ho popohnal k tvrdšímu výkonu.
Divoký Calleo Orson. Nezkrotný, drsný, milující, vášnivý…
Takhle mi to vyhovuje, takového ho miluji…
Jak jsem slíbil, tak se i stalo. O dvě hodiny později jsme pak už seděli v autě a frčeli si to do Portlandu, abychom udělali pořádný nákup hader.
Auto, které jsme koupili, muselo být dost velké, aby se tam Call v pohodě vešel, a tak jediná volba byla SUV 4x4, aby to ten bobek vůbec zvládl…
Těšil jsem se na ten nákup. Město plné lidí a možná… Třeba bych potkal někoho, kdo by mi dobrovolně daroval krev.
Dělám to výjimečně, protože Calova mi stačí, ale je to spíš, jako dát si zmrzku v horkém letním dni, vedle fontány…