Jael
Nejspíš toho na mě bylo za celý ten den hodně.
To, že jsem nespíš odpadl hned po svém vyprávění a spal celou noc tentokrát beze snů, mi došlo chvíli potom, co jsem otevřel oči a trochu zmateně zamrkal do stropu.
Chvilku jsem přemýšlel, co mě vlastně vzbudilo, ale odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.
Škubnul jsem s sebou, když se mi rozeřval mobil a já chvilku přemýšlel, jestli ho zvednout nebo nechat být.
Pohled z okna mě utvrdil v tom, že je brzo ráno, kromě toho, dům byl ještě tichý, takže Alex s Willem ještě asi spali.
Než jsem se stačil rozmyslet, telefon zmlkl, a já se znovu zamuchlal do peřiny a zavřel oči.
Jenže ne na dlouho.
A až po chvilce mi došlo, že vlastně může volat táta nebo Ari, který mi měl přivést věci, tak jsem vyskočil z postele, vyhrabal z věcí mobil a hned to vzal.
Jenže nebyl to táta a nebyl to ani Ari.
„Gile…" povzdechl jsem si a trochu zalitoval, že jsem se nepodíval na jméno volajícího.
„Jaeli! No konečně! Snažím se ti dovolat asi dvě hodiny!" vykřikl Gil s lehkou výtkou v hlase.
Dvě hodiny?
Podíval jsem se na budík. To mi začal volat v pět ráno? To ho nenapadlo, že spím?
„Promiň, Gile. Spal jsem," odpověděl jsem a měl chuť zavěsit.
„Jaeli já… strašně moc se za ten včerejšek omlouvám. Mrzí mě to, ale… měl jsem o tebe strach. Vím, že to někdy přeháním, ale… všechny ty věci kolem, prostě nechci, aby se ti něco stalo. Mohli bysme si promluvit? Prosím? Osobně? Zůstal jsem v Portlandu. Bydlím v jednom hotelu, protože jsem nechtěl odjet jen tak. Vážně mě to strašně mrzí…"
Gilův hlas zněl tak upřímně a hlavně lítostivě, až jsem se za své chování zastyděl.
Gil nic zlého neudělal. Jen se mě snaží chránit.
Kromě toho, byl tu se mnou, když jsem ho nejvíc potřeboval.
Dlužím mu aspoň vysvětlení za včerejšek.
Nevím, jestli budu schopen s ním dál zůstat jako jeho kluk, potom, co jsem znovu spatřil Logana a uvědomil si, že mé city k němu se vůbec nezměnily, ale Gil si zaslouží aspoň vědět na čem je.
Potřebuju čas.
„Já se omlouvám, Gile. Mrzí mě to. Víš co, přijedu za tebou a promluvíme si, ano? Dej mi adresu a já hned vyrazím."
Uslyšel jsem, jak si oddechl a musel se pousmát.
Když mi nadiktoval adresu, zavěsil jsem a přešel do koupelny, abych se dal aspoň trochu dohromady.
Logan
Snažil jsem se cestou do hotelu nemyslet na to, co se stalo, než jsem od nich odjel.
Ale nešlo to.
Pořád jsem měl před sebou Jaelovu tvář.
To, že nejspíš není šťastný, jsem poznal hned, jakmile jsem ho poprvé spícího uviděl v podkroví.
Když jsem se tam potom vrátil, a on mluvil o svém snu, měl jsem stále nutkání ho chytil za ruku, když jsem viděl, jak se mu třásly, ale ovládl jsem se a raději jsem jeho slova zapisoval do notebooku.
To, co potom udělal Alex už byla poslední kapka. Opravdu jsem se držel zuby nehty, abych mu neskočil do úsměvu. Už tak jsem se pral s tím, že musím být vedle Jaela, že mu nemůžu říct o svých pocitech, a on to ještě takhle totálně zabije.
Jen pár dní. Bude to jen pár dní, než Jael odjede, a oba dva si oddychneme.
Nebudu mu nic říkat, nebudu se k němu mít, protože má svého Gilberta. A já jejich vztah rozhodně rozbíjet nebudu. Možná jim to klape, a Jael je jen unavený z toho snu, kdo ví.
Ale, jak už jsem Gilbertovi slíbil, spíš jsem mu dal výhružku, pokud zjistím, že mu ubližuje, půjdu a zabiju ho. Nebo ho aspoň zmlátím, protože do vězení za vraždu debila se mi jít opravdu nechce.
A taky věřím tomu, že by mě pak jeho nasraný duch hodil strašit.
Když jsem dojel na hotel, odložil jsem tašku a šel se hned osprchovat, protože jsem byl zpocený jak prase, a špinavý, když se mnou Alex otřel auto a pak ještě se mnou ohobloval omítku v jejich obýváku.
A teprve potom, spokojený s očistou, oholený a navoněný, jsem vytáhl notebook a usadil se s ním do křesla.
Nohy jsem hodil na postel, notebook na klín, zapnul jsem ho, a než najel, ještě jsem se natáhl po vodě, abych se mohl pořádně napít.
V tomhle teple se musí dodržovat pitný režim…
Jael
Opatrně, abych nenadělal moc hluku, jsem se osprchoval, oblékl se a sešel dolů.
Skoro jsem ani nedýchal, když jsem potichoučku otevíral dveře do ložnice.
Alex spal na Willově rameni, který ho objímal, a oba se ze snu usmívali.
Vypadali tak šťastně a spokojeně...
Nechtěl jsem je budit. Kromě toho asi měli docela rušnou noc, vzhledem k té typické vůni, která se místností nesla.
S rudými tvářemi, že mě něco takového vůbec napadlo, jsem zavřel dveře a přešel do kuchyně.
Neměl jsem hlad, ale vzal jsem si aspoň suchou housku a zapil ji zvětralým čajem ze včerejška, který nejspíš Will zapomněl vylít.
Bylo něco málo před půl sedmou.
Vzhledem k téhle době by neměl být takový provoz, takže jsem počítal, že na hotelu budu asi za deset minut.
Napsal jsem Gilovi, že vyrážím, Willovi na kousek papírku napsal, že se za chvilku vrátím, a vyrazil jsem.
Dokonce jsem to stihl dřív než za deset minut, a pomalu se ještě ani nedotkl dveří a Gil už otevřel.
Okamžitě mě stáhl do náruče, vtáhl dovnitř a políbil.
Logan
Seděl jsem u toho celou noc.
Byl jsem moc rozrušený na to, abych teď vůbec usnul, a včera jsem se prospal v letadle do sytosti.
Procházel jsem znovu slovo od slova, co nám Jael řekl, a hned si vytáhnul všechny informace, které jsme měli o Vladovi Napichovači a Štěpánovi Báthori. Jasně, někdo by mohl říct, že si to vygoogli, a že je tam plno báchorek, konspirací, a kdo ví čeho.
Ale my jsme věděli, že každá teorie, každá lež, každá vymyšlená báchorka má v sobě kousek pravdy.
My jsme měli své vlastní složky, a v nich prakticky skoro všechno.
A co se týkalo věcí, které se objevily v tisku nebo na netu, všechno jsme to měli hlídané, a pokud se někdo až moc přiblížil k pravdě, vždy jsme nenápadně zasáhli a navedli na falešnou stopu.
Některé věci prostě mají zůstat lidským očím utajeny, třeba právě pro svou krutost.
Když jsem si prošel znovu celou historii těch dvou, vytáhl jsem si vraždy, které jsem měl v jiných souborech. Napadlo mě, jestli to třeba spolu nesouvisí…
Procházel jsem jednu podruhé a snažil se přijít na to, jestli by to mohlo mít spojitost s tím, co nám Jael řekl.
Když jsem byl asi tak v druhé třetině práce, venku začalo svítat. Blížilo se k šesté, a byl čas, se pomalu chystat do práce.
Odložil jsem notebook, vstal jsem, pořádně protáhl své ztuhlé údy, trochu si zacvičil, a znovu zamířil do sprchy, abych své tělo dokopal k životu po té noci prosezené na jednom místě.
Když jsem pak už osprchovaný na sebe oblékal čisté věci, cítil jsem se odpočatě, a plný síly, i když jsem nespal.
Podařilo se mi za tu noc přestat myslet na Jaela a ponořit se jen do práce…
Přebral jsem si lehkou snídani, přičemž jsem poděkoval, že přišli včas, a věděl jsem, že mám patnáct minut na to, abych pojedl a vyrazil na pobočku.
Jael
Nevím proč, ale když mě Gil políbil, měl jsem najednou chuť ho odstrčit.
Nechápal jsem proč. Nebylo to k němu fér, ale přesto…
Vlastně…
Bylo vůbec fér, že jsem mu dával naději? Bylo fér, že jsem s ním začal chodit, i když jsem někde v hloubi duše věděl, že ho nikdy milovat nebudu? Ne tak, jak by si představoval?
„Gile…" vydechl jsem, když mi konečně dopřál aspoň trochu vzduchu a kousek se od něj odtáhl.
„Jaeli. Omlouvám se. Vím, že to někdy přeháním, ale… nemůžu si pomoct. Slibuju ale, že se polepším. Uvidíš," pohladil mě po tváři, nahodil smutný kukuč a znovu se mě pokusil políbit.
Tentokrát jsem se mu ale vyhnul. Dlaněmi se zapřel o jeho hruď a na okamžik sklonil hlavu.
„Gile já… děje se teď moc věcí a já… potřebuju čas… prostě… potřebuju být chvilku sám…"
Zvedl jsem hlavu a zadíval se Gilovi do očí. Jeho prosebný pohled se změnil v překvapený a posléze naštvaný.
„Počkej. Jako, jak čas? Jako… že bysme se rozešli?"
Jeho hlas byl najednou… tak chladný…
„Gile, prosím… Je toho na mě moc. Ty sny… je to složitější. Myslel jsem si, že se to rychle vyřeší, ale vypadá to na něco moc vážného. Nechci, aby se ti něco stalo," pohladil jsem ho po tváři a smutně se na něj usmál.
Zčásti to byla pravda. Opravdu jsem chtěl, aby byl od toho Gil co nejdál, ale…
„Lháři!"
Vyjekl jsem a ztuhl šokem, když mi Gil celkem bolestivě sevřel zápěstí, a jeho obličej se stáhl skoro nenávistí.
„Je to kvůli němu, co?! Pořád toho zasraného šprta miluješ! Měl jsem tě odvést někam na druhý konec států! Zasraný, O'Brian! Ale tentokrát mi tě nevezme!"
„Gile…" zakňoural jsem, protože z něj šel opravdu strach.
Nejen z jeho vrčení, ale i z jeho tváře.
„Jdeme! Nezajímá mě, proč jsi sem přijel. Odjíždíme! Spolu! A pomoc najdeme jinde!"
Znovu jsem vyjekl, když se mnou smýkl směrem ke dveřím.
Snažil jsem se mu vyprostit, myslel si, že požádám někoho o pomoc, protože jsem vážně dostal strach, ale Gil to vzal únikovým východem na soukromé parkoviště.
„Gile, prosím…" vzlykl jsem a bolestně vykřikl, když mě přirazil venku na zeď a vrhl se na mé rty.
Kousl mě tak silně, až jsem ucítil krev a slzy už nedokázal zastavil.
„Nikdy O'Briana nebudeš! Sebral jsem mu tě jednou, seberu znovu! Kolikrát bude potřeba! Patříš jen mě! To já tě miluju! Ten zmrd si tě nezaslouží! Nikdy by nikoho nedokázal doopravdy milovat! Miluje jen ty posrané příručky, kterýma se řídí! Zachránil jsem tě od něho, takže zůstaneš se mnou! Klidně tě odvezu na druhý konec světa, abys na něho konečně zapomněl!" zakřičel na mě.
Nedokázal jsem pochopit, o čem to mluví.
„Gi-le…" zavzlykal jsem znovu, ale on jakoby už neslyšel.
Znovu se mnou smýkl, až jsem dopadl na kolena a znovu vykřikl bolestí.
Gilbert mě ale hned vytáhl nahoru a táhl směrem k jeho autu, neposlouchaje mé prosby a nářky.
Logan
Byl jsem spokojený, že všechno vychází časově tak, jak jsem si naplánoval.
Vyvezl jsem vozík s nádobím na chodbu před pokoj, posbíral jsem si své věci, zamknul jsem a zamířil si to na parkoviště.
Bylo za deset sedm, a tím, že hotel byl blízko pobočky, věděl jsem, že tam budu na čas.
Dokonce jsem si začal pohvizdovat písničku, což se mi už opravdu dlouho nestalo.
Ale z části jsem si vydedukoval nějaký závěr z toho, nad čím jsem v noci pracoval, a už teď jsem tušil, že nebude trvat dlouho, a já se budu moct vrátit do Bostonu.
Jen si ještě proberu, co potřebuji na pobočce, zajedu s Alexem do Beavertonu, a pak se nad to ještě posadím, abych si byl jistý, a řeknu jim svůj závěr.
A zbytek už bude na nich. Měli by to zvládnout.
Otevřel jsem dveře a vyšel ven na parkoviště.
Nikdo tu nebyl, a tak tu bylo docela ticho, jen z ulice sem doléhaly tlumeně zvuky.
Rozčíleně jsem mlaskl, když jsem zaslechl nějaký křik, který narušil to pohodové ticho.
Ale ve chvíli, kdy jsem zamířil ke svému autu, mi to do mého mozku došlo.
Bylo to, jako bych dostal kladivem po palici.
Prudce jsem se otočil za hlasy.
A jakmile jsem se ujistil, že mě sluch neklamal, okamžitě jsem vystartoval.
Snad vteřinu, nebo dvě trvalo, než jsem oběhl těch pár aut, odhodil brašnu, přičemž jsem si dal záležet, aby dopadla na trávu a notebook se nerozbil, a vzápětí jsem držel toho zmetka pod krkem.
Rána do břicha ho na moment zlomila, a já ho další ránou odtrhnul od Jaela.
Gilbert ho držel tak pevně, že s ním smýknul na vedlejší auto, ale to už jsem po něm znovu vystartoval.
„Ty!“ zařval jsem, když jsem se po něm znovu ohnal. „Ty, hajzle zkurvenej! Varoval jsem tě, že pokud na Jae-“
Musel jsem uhnout před jeho pěstí, a on se tak nedozvěděl, co jsem mu chtěl říct. Jeho nohu jsem zahlédl na poslední chvíli. Nastavil jsem ruku, ale silná rána mě odhodila na auto za mnou.
A to jsem byl už vážně vytočený do neskutečné vývrtky. Odrazil jsem se od auta a nabral Gilberta v pase. Odletěli jsme do uličky mezi auta a tam teprve začalo peklo…
Neznal jsem se. Stejně jako on.
Řval na mě něco, co jsem sni nevnímal.
Vrátil jsem mu to stejnou mincí a další várkou ran.
Skopnul mě ze sebe, ale já během další vteřiny skončil na kolenou a na Gilberta mířila moje zbraň.
„Chceš mě zabít! Chceš?! Vidíš, to Jaeli?!“ řval, zatímco se sbíral ze země.
Odplivnul přede mne krvavé sliny, otřel si krev z pusy a ukázal na mě.
„Říkal jsem ti, že mě nenávidí, že se mě chce zbavit! Snažil jsem se tě před ním ochránit! Jednou by to udělal i tobě! Půjdeš se mnou. Nechci, aby ti jednou něco udělal!“ otočil se k Jaelovi a chtěl k němu vykročit.
„Zavři hubu, ty sebestředný parchante, nebo tě zabiju!“ zařval jsem na něho. „Jael nikam nepůjde! Ne s tebou!“
Gilbert se zastavil, na moment se na mě podíval se svým typickým úšklebkem, který měl i tenkrát, když jsem mu rozbil pusu u nás doma. Pak se otočil zpátky na Jaela a už o dost mírněji na něj promluvil.
„Omlouvám se, Jaeli, že jsem vyletěl. Ale vážně jsem měl o tebe strach, a tady vidíš proč,“ mávnul ke mně rukou, a pak ji natáhl k Jaelovi. „Pojď, pojedeme domů.“
Měl jsem chuť opravdu ten kohoutek zmáčknout a vystřelit mu mozek z hlavy.
Jael
Ještě jsem se nestačil ani vzpamatovat z toho prvního šoku, a už tu byl další.
Ale moc času nad tím přemýšlet jsem neměl, protože jsem vzápětí skončil na autě, a měl co dělat, abych popadnul dech.
Co tady Logan dělá?
Proč křičí?
Proč se perou?
Snažil jsem se zakřičet, abych je zastavil, zvednout se, ale na první pokus se mi kolena podlomily a já skončil zase na zemi.
Teprve až na druhý pokus se mi to podařilo, a já jen bezmocně hleděl na to, jak se ti dva perou.
Až teprve Gilbertova slova mě probrala ze šoku, a já na něj trochu nechápavě zíral.
Pak jsem sebou škubnul, když Logan najednou zařval, ale…
I přesto, že držel zbraň, i přesto, že řval, zatímco Gilbert na mě mluvil zase konejšivým hlasem, přesto jsem měl větší strach z něj než z Logana.
„Gile, já… já opravdu nemůžu odjet…" špitl jsem a popošel kousek k nim.
„Proč?" zakřičel znovu a rozhodil ruce. „Protože je tu on?! Myslíš si, že i když se před ním budeš plazit, tak tě přijme zpátky?! Že tě bude milovat?! Nebude! Nikdy tě nemiloval a ani nikdy nebude! Miluje jen ty svoje zasrané pravidla! To já ti dal všechno, co jsi kdy chtěl! To já byl s tebou, když on byl v práci! To já ti ukazoval, že si zasloužíš víc než jen sedět doma a hledět na prázdné stěny! Proto jsem tě od něj musel dostat! Nesnesl jsem ten pohled!"
Zastavil jsem se kousek před nimi, a v šoku na Gilberta zůstal hledět.
„Dostat?" vydechl jsem.
„Musel jsem, Jaeli," řekl o něco mírněji a prosebně se na mě podíval. „Nechtěl jsem, aby ses trápil. Věděl jsem, že ten idiot ani necekne, aby se tě pokusil získat zpátky. Neudělal nic, aby si tě udržel. Jen uvěřil těm nesmyslům, že ho podvádíš. To já tě miluju, ne on. Jen se ho zeptej. Zeptej se ho a uvidíš! Když jsi odjel z Bostonu, byla to pro mě úleva a šance. Časem bys na něj zapomněl. Určitě!"
„Takže celou tu dobu…" ani jsem to nedokázal vyslovit.
Takže já… Byla to všechno moje vina?
To kvůli mně Logan…
Zadíval jsem se na něj a znovu se mi z očí spustily slzy.
Já mu tak ublížil!
„Omlouvám se. Logane já…" zašeptal jsem.
„Nezaslouží si tvou omluvu! Nemáš se mu za co omlouvat! Nikdy tě nebude milovat jako já! Myslí jen na sebe! Na nikom jiném mu nezáleží! Nic-"
Netuším, kde se to ve mě vzalo.
Ani nevím, jak se mé tělo pohnulo, ale když Gilbert znovu křičel všechna ta slova, udělal jsem něco, co by mě v životě nenapadlo.
Moje dlaň dopadla na Gilbertovu tvář rychleji, než jsem si uvědomil, co dělám.
„Takhle o Loganovi nemluv!" zakřičel jsem.
Pak jsem se konečně probral, a v šoku se zahleděl na překvapeného Gilberta.
Udělal jsem dva kroky zpátky a podlomily se mi kolena.
„Co jsem to udělal?" zaskučel jsem a dlaněmi se zapřel o špinavý beton.
Logan
Nevěřil jsem svým uším, co všechno tu Gilbert na Jaela vyřval.
Teď se ukázala jeho pravá tvář.
Otočil jsem hlavu k Jaelovi. Ten byl tak v šoku, že zapomněl i brečet.
Vlastně ne…
Zamračeně jsem se díval na Jaelovy slzy, které se mu hrnuly z očí. Znovu a znovu jsem viděl jeho ztrápenou tvář, a s tímhle mě to zabolelo víc než včera.
Už zase. Gilbert udělal zase něco, co Jaela rozplakalo.
Než se Gilbert vyjádřil, a dostal pak od Jaela pořádnou facku, stihl jsem trochu uklidnit svůj rychlý dech a uvědomil si, že stále držím v ruce zbraň. Zasunul jsem ji do pouzdra u pasu, odkud jsem ji předtím vytáhl a vstal jsem.
Ale Jael současně klesl na kolena.
Vidět ho plačícího, ublíženého, a zhrouceného, pro mne byla poslední kapka.
Tohle moje srdce prostě nedokázalo snést, i když se pralo s mým mozkem, který se vždy snažil udržet vládu nad mými city.
„Jsem rád, že jsi to řekl,“ ozval jsem se a přiskočil ke Gilbertovi.
Než se stihl na mě, byť jen otočit, chytl jsem ho zezadu za krk a vší silou jsem s ním praštil o protější auto. Jeho hlava odskočila, jaká to byla rána. Ale než se sesunul k zemi, ještě jsem ho praštil na solar, a pak ho teprve pustil.
Svíjel se na zemi a nevěděl, jestli ho bolí víc rozbitá hlava, nebo má raději popadnout dech.
„Jsem rád, že jsi to řekl,“ zopakoval jsem znovu. „Jael mi nevěřil tenkrát, a nevěřil by mi ani teď, kdybych mu já řekl, že jsi ho chtěl ode mne odvést.“
Sklonil jsem se nad ním a zhnuseně se na něho podíval.
„Nikdy!“ zvýšil jsem znovu hlas. „Nikdy jsem Jaela nepodvedl! A, i když nerad, přiznávám, že jsem mu nevěnoval dost času. Ale vždycky jsem Jaela miloval, i když jsi mi ho odvedl! A nikdy bych mu neublížil! A ty, hajzle, ty ses chtěl jen pomstít! Nic jiného! Nikdy se už k Jaelovi ani nepřiblížíš, rozumíš?! Pokud ucítím jen náznak, už nebudu váhat a vystřelím ti mozek z hlavy! Rozumíš?!“
Musel jsem se zhluboka nadechnout, abych chytil ztracený dech, a před očima se mi z nedostatku vzduchu a z rozčílení začaly dělat mžitky.
Kašlal jsem na to, že mám rozervanou košili, že mi rozbil brýle, že jsem špinavý jak prase, a nejspíš i od krve. Bylo mi to jedno. Pro mne byl teď důležitější Jael.
Vrátil jsem se ty dva kroky k němu, chytl ho za paže a zvedl na nohy.
„Pojď, Jaeli, mám tu pokoj. Dáš se do pořádku a zavolám kluky, ano? Už ti neublíží, jen… Nesmíš mu věřit každé slovo. Jen tě oblboval sladkými řečičkami, a já nechci, aby se to znovu opakovalo. Tak pojď,“ chytl jsem ho jednou rukou kolem pasu a vedl ho k hotelu. Jen jsem se kousek dál ještě zastavil, abych zvedl brašnu s notebookem, a pak už jsme mířili ke dveřím, odkud už vybíhal správce parkoviště a ochranka.
Nejspíš budu mít problém… Ale je mi to jedno. Pro mne je důležitější, aby byl Jael v bezpečí, dál od toho zmetka.
Jael
Nechápal jsem to. Nic z toho. Určitě se mi to jen zdá.
Jo, určitě.
Je to nějaký zvrácený sen? Někdo se mi chce pomstít?
Určitě. Tohle nemůže být pravda.
Nemohlo se to stát.
Gilbert určitě neřekl, že to všechno nastražil, aby mě odvedl od Logana.
Ne. To se nestalo. Protože, pokud ano, nikdy si to neodpustím.
Věřil jsem víc Gilbertovi než Loganovi.
Věřil jsem víc někomu, koho jsem skoro neznal, než někomu, koho jsem miloval.
Jo, určitě se mi to jen zdá.
Protože Logan...
Vážně řekl, že mě celou dobu miloval?
Ne. To si jen něco nalhávám. Ublížil jsem mu. Ranil ho.
Takže rozhodně to nebylo skutečné. Určitě je to sen, protože najednou je Logan až moc blízko. Drží mě kolem pasu. Vede mě pryč. Mluví na mě.
Říká ta slova...
Kladl jsem jednu nohu před druhou, a částečně se vzpamatoval až ve chvíli, kdy nás někdo zastavil, a mě probraly mužské hlasy.
Takže se to skutečně stalo?
Nechápavě jsem zamrkal a poslouchal Logana, jak říká něco o tom, že zneškodňoval potížistu.
Viděl jsem ho, jak vytahuje nějaký průkaz, a pak nás ti muži nechali jít.
Nechal jsem se odvést do výtahu, do pokoje, a tam, když se zavřely dveře…
„Logane…" zaúpěl jsem a přes slzy skoro neviděl.
Natáhl jsem ruku, abych se ujistil, že je to opravdu skutečnost, a třesoucími prsty přejel po jeho tváři.
A až teď jsem si uvědomil...
„Pane Bože! Jsi zraněný! Musíme…" chtěl jsem udělat krok dopředu, ale zakopl jsem o vlastní nohu a letěl směrem k zemi.
Logan
Jael byl ze všeho pořád mimo, a ani jsem se nedivil. Musel tohle všechno pro něho být pořádný šok.
A hlavně když konečně Gilbert ukázal svou pravou tvář.
V duchu jsem se ušklíbl, když jsem si vybavil, jak teď vypadá, a nějakou chvíli nevyleze bez slunečních brýlí, náplasti na puse, a nejspíš tak tří stehů na čele.
Ale to je ještě málo za to, co všechno způsobil.
Ochranku jsem odbyl s tím, že měli být rychlejší, a tam toho pána mají ošetřit, odhlásit z hotelu a nechat ho odjet. A nejlépe ho zapsat na black list, aby se tu v budoucnu nestalo něco podobného.
A že není potřeba informovat policii, vzhledem k tomu, že tohle ponaučení bude pro něj dostatečné.
Ale budu muset zavolat Faileonovi a dát mu vědět, aby se ho zbavil, nebo nechal přeřadit někam daleko. Hodně daleko…
Držel jsem Jaela po celou dobu, dokud se za námi nezavřely dveře pokoje. Položil jsem kabelu na zem vedle křesla, a pak se otočil k Jaelovi, když promluvil.
Právě včas, protože se znovu kácel k zemi.
Pane bože, proč musí vždycky trefit stůl?
Na poslední chvíli jsem ho zachytil, aby si nerozbil hlavu. Setrvačností jsem však skončil na kolenou a Jaela jsem strhnul k sobě.
„Klid, Jaeli. Nic to není,“ přejel jsem si jazykem po rtech, a pak po zubech. „Zuby mám všechny, ret se zahojí. A těch pár modřin, rozbitá pusa, natrhnuté obočí, a odřené ruce zas není nic vážného, na co by se umíralo.“
Jo, ani nevím proč jsem mu to všechno vyjmenoval, ale automaticky jsem si po svých slovech otřel tvář o košili na rameni. To obočí mi nejspíš roztrhly rozbité brýle, ale pořád lepší, než kdyby mi něco zůstalo v oku.
„Promiň,“ došlo mi, že tohle a takhle Jael nejspíš slyšet nechtěl. „Jsem v pořádku, však víš, že jsem kolikrát skončil i hůř, a tohle mi za těch pár oděrek rozhodně stálo. Hlavně, že tobě se nic nestalo.“
Po těch slovech jsem mu otřel tvář od slz, ale akorát jsem mu rozmazal moji vlastní krev po tváři.
Přitáhl jsem si ho do objetí a políbil ho do jeho rozcuchaných vlasů.
„Opravdu jsem rád, že jsi v pořádku. Bál jsem se o tebe a… no… Bolelo mě, když jsem tě viděl plakat. Už nikdy nedovolím, aby ti ten hajzl někdy ublížil. Omlouvám se, že mám pět set šedesát tři dny zpoždění… Každý den jsem litoval, že jsem tě nechal odejít. A lituji každého dne, kdy tě on obelhával…“
Jael
Sice tvrdil, že to nic není, ale vypadal docela děsivě.
Přesto jsem se však nezmohl na nic jiného než na vzlykání, a když mě pevně objal, byl jsem v koncích.
Křečovitě jsem sevřel jeho košili a zabořil nos do jeho hrudi.
Jak dlouho jsem si tohle přál?
„Já se om-omlouvám… je to mo-moje vina… neměl jsem… neměl jsem ho… poslouchat… Logane… strašně mě… to mrzí… musel jsem… musel jsem odjet… kdybych zůstal… nevydržel… bych to… myslel jsem… že jsem ti… na obtíž… nikdy jsem… na tebe nezapomněl… nikdy jsem… tě nepřestal milovat… myslel jsem… že mě nenávidíš…"
Vzlykal jsem a nedokázal se přestat třást.
Pořád jsem nevěřil tomu, že se to stalo.
Teprve až po chvíli jsem zvedl hlavu a zadíval se mu do očí.
Těch očí, které jsem tak miloval.
Zvedl jsem ruce a prsty opatrně přejel Loganovi po tváři, jako bych se chtěl ujistit, že je to skutečně on.
Brýle nejspíš ztratil někde na tom parkovišti a já si uvědomil, že mohl dopadnout mnohem hůř.
A to mě trochu probralo.
„Proč jsi tak… riskoval! Mohl ti ublížit! Musíme… musí tu být lékárnička! Nebo tak něco! Musíme…" začal jsem zmatkovat a snažil se prsty Loganovi setřít krev z tváře.
Vidět ho takhle zraněného… kvůli mně…
Kdyby se mu něco stalo…
Ani jsem to nechtěl domyslet.
Logan
Na moment jsem sklopil zrak, když se mi Jael začal omlouvat.
Vždyť… ta situace tenkrát byla tak vyhrocená, že jsme ani jeden nechtěli poslouchat toho druhého…
„Taky se omlouvám, Jaeli. Měl jsem ti odpovědět na tvé otázky, a i když už je pozdě, přesto ti řeknu znovu, co tam venku Gilbertovi. Nikdy jsem tě nepodvedl, a i když jsem měl v diáři volno a pak nebyl doma, vždycky jsem musel nečekaně do práce. Ale to bylo, teď už na to nemysli, ano? Mě zas mrzí, že jsem ti nevěřil. Viděl jsem jen to, že tě Gilbert chce ode mne odvést. Žárlil jsem… Prostě toho bylo na nás oba moc. Ale nechme to už být. Zajdeme se osprchovat a uvidíš, že ta zranění nejsou tak vážná. Na to obočí budou stačit mašličky, tak mi je potom nalepíš, ano? Tak pojď,“ povolil jsem objetí, a i s Jaelem jsem vstal.
Zamířil jsem do koupelny, ale v tu chvíli mi začal zvonit telefon. Automaticky jsem po něm natáhl ruku, protože jsem věděl, že to bude z práce. Ale pak jsem se zasekl a podíval se na Jaela.
„Zavolám jim později nazpátek,“ vysvětlil jsem, a už jsem ho vedl do koupelny.
„Lékárnička je tam,“ ukázal jsem k umyvadlu na skříňku. „Ale nejdříve se osprchujeme, ano? Pomůžu ti.“
Opatrně jsem začal Jaela svlékat. Po každém odloženém kousku oblečení jsem ho kontroloval, jestli není někde zraněný. Když jsem na jeho pažích viděl ty otisky po Gilbertových prstech, a ten napuchlý ret, měl jsem chuť ho tu nechat stát, a jít znovu ven. Najít Gilberta, a zkopat do bezvědomí.
Přisunul jsem stoličku do sprchového koutu, aby se mohl posadit, a pustil na něj teplou vodu.
Sám jsem se potom svlékl, zběžně se zkontroloval v zrcadle, a pak teprve vešel za Jaelem.
Vzal jsem sprcháč a žínku, klekl si před něho a začal ho opatrně umývat.
Konečně, po roce a půl jsem ho viděl celého tak, jako kdysi. Byl pořád stejně krásný, i když se mi zdálo, že něco pohubnul.
Ale to nevadí, pravidelná životospráva to spraví, a já dohlédnu na to, aby se dostal Jael zpátky do své dobré kondice.
„Umyju ti i vlasy, a pak ti je vysuším a rozčešu, dovolíš mi to?“ vzal jsem pak do ruky šampon, když jsem z něho spláchl mýdlo a byl spokojený, že žádné větší zranění, až na menší oděrky způsobené pádem, nemá.
Chtěl jsem se o něj starat, opečovávat ho, protože on byl můj poklad.
I když jsem to nahlas neuměl říct, v srdci jsem to tak cítil.
Alex
Nespokojeně jsem zamrčel, když mi do mozku proniklo otravné zvonění mobilu.
Automaticky jsem po něm hrábnul, aniž bych nad něčím přemýšlel a přiložil si ho k uchu.
„Joooo?" zabručel jsem.
„Alexi!" zařval mi do ucha Andy. „Logan nepřišel na pobočku! Není tady!"
Trvalo asi pět vteřin, než můj mozek tu informaci zpracoval.
„Cože?" rázem jsem byl vzhůru a prudce se posadil.
Hned jsem ale zaúpěl, jak mě zabolely bedra.
„Zatraceně…" zaskučel jsem a svalil se zpátky.
Jo. Will v noci dostál svému slovu a pořádně si mě ochočil. Čarodějové mají neuvěřitelnou výdrž.
„Posloucháš mě, zatraceně?" vrátil mě zpátky do reality Andyho naléhavý hlas.
„Bolí mě bedra…" zabrblal jsem místo odpovědi a zadíval se na Willa.
„Nemáte šukat celou noc! Zatraceně, něco se stalo! Logan nepřišel do práce, ani nezvedá mobil! Sakra, Alexi..."
„Přestaň krucinál, řvát a panikařit!" okřikl jsem ho. „Jo, nejspíš asi nastane konec světa, když ten paličák nedodržel svůj harmonogram, ale uklidni se! Vím, na jakém hotelu bydlí, zajedu tam a ty neplaš!"
S tím jsem Andymu zavěsil a povzdechl si.
„Musím odjet. Logan nepřišel na pobočku," políbil jsem Willa a pohladil ho po nahé hrudi.
Chtěl bych s ním ještě chvilku zůstat, ale situace byla naléhavá.
To by nejspíš asi dřív spadl měsíc, než aby se Logan opozdil.
Jak nejrychleji to šlo jsem zapadl do koupelny, umyl se, oblékl, proletěl kuchyní, a do auta skoro hodil šipku.
Cestou na hotel jsem se Loganovi pokoušel dovolat, ale bezúspěšně.
"Na kterém pokoji je ubytovaný Logan O'Brian?" vychrlil jsem na recepční, a pro jistotu ji ukázal svůj průkaz, aby nezdržovala.
Než to zjistila, zaslechl jsem něco o rvačce. Nějaký sportovec a obrýlený mladík.
V duchu jsem zaklel a myslel na to nejhorší. Když mi konečně dala číslo pokoje, okamžitě jsem vyběhl do patra po schodech, abych se nezdržoval výtahem.
Pomocí malého kouzla, které mě Will naučil jsem odemkl dveře a vpadl dovnitř.
„Logane!" křikl jsem a hnal se dál.
Ale sotva jsem vešel do pokoje, málem jsem sebou seknul, jak prudce jsem zabrzdil a brada mi okamžitě spadla.
Logan tam sice byl, ale ne sám.
„Jaeli?" vydechl jsem nechápavě a přeskakoval pohledem z jednoho na druhého.
Oba byli vysprchovaní, zabalení do županu, Jael se mírně červenal, seděl v křesle a Logan mu rozčesával vlasy.
Byl jsem z toho tak v šoku, že jsem málem přehlédl to, jak vypadají.
Ale jen málem…
„Co se stalo?" zamračil jsem se a přišel k nim blíž.
William
Byl jsem docela unavený tou noční aktivitou, že když Alex vyletěl z postele, ani jsem to pořádně nevnímal. Až teprve, když jsem zaslechl bouchnutí dveří, jsem se prudce posadil, jak mi konečně došla jeho slova.
Logan nepřišel do práce? Ten Logan? Logan O´Brian?
Nejraději bych se zliskal. Poslal jsem za Gilbertem služebníčka a úplně jsem na něho zapomněl.
Co když se něco stalo? Oba byli pěkně naštvaní, i když se to snažil Logan nedát najevo.
Okamžitě jsem se na služebníčka napojil. Sice mi to chvilku trvalo, protože jsem byl ještě mimo z toho rychlého probuzení, ale pak jsem se skrz něho pořádně rozkoukal.
Gilbert seděl na lehátku, na nějaké ošetřovně, a kolem něho pobíhala sestra a dávala mu dohromady pochroumaný obličej.
Mé tušení se potvrdilo…
Okamžitě jsem dal příkaz služebníčkovi, aby našel Logana.
Myslel jsem si, že to bude nějakou chvíli trvat a chtěl jsem vstát a obléct se, ale na to jsem zpozorněl.
Služebníček proletěl oknem ven a mířil podél stěny nahoru. A pak dalším oknem vletěl dovnitř.
A to, co jsem tam viděl…
Dal jsem mu povel, aby se vrátil a pak si spokojeně lehl zpátky.
„Všechno je v naprostém pořádku,“ pousmál jsem se, přikryl se a znovu zavřel oči, abych dospal svůj krásný sen o Alexovi.
Logan
Opatrně, ale pořádně jsme se oba umyli, a pak se přesunuli do ložnice.
Když se Jael utřel, zabalil jsem ho do hotelového županu, a sebe potom taky.
Začínal jsem na sobě pociťovat trochu i únavu, kvůli tomu, že jsem celou noc nespal, a pak se stalo to venku, ale rozhodl jsem se to vydržet.
Nechal jsem Jaela, aby mi ošetřil rány, zalepil obočí a pusu, vytáhl jsem si náhradní brýle, přičemž jsem si v duchu udělal poznámku, že účet za nové Gilbertovi určitě pošlu, a musím si je co nejdříve nechat spravit.
Vždycky mám náhradní patery, a takhle mi jedny vlastně chybí.
Ukázal jsem Jaelovi, ať se posadí do křesla, fénem jsem mu trochu vysušil vlasy, a pak mu je začal rozčesávat.
Tak dlouho jsem tuhle možnost neměl. Rád jsem mu česal vlasy. Pamatoval jsem si přesně i ty dny, kdy jsem ho česal poprvé, kdy jsem zkoušel s velkým soustředěním poprvé Jaelovi splést cop.
A doufal jsem, že se tyhle věci nezapomínají.
Ale pro teď, jsem mu je chtěl nechat volně, aby pořádně proschly, a taky, chtěl jsem se na něj takhle dívat.
Cítil jsem strašnou úlevu, že je Jael tady, a ne s Gilbertem. Cítil jsem se strašně šťastný, že je se mnou, až jsem musel zamrkat, jak mě zaštípaly slzy v očích.
Ale zvládl jsem to bez slz, ale raději jsem si sundal brýle…
I když jsem nevěděl, jestli se mnou Jael zůstane, přesto jsem byl šťastný aspoň za tuhle chvilku.
Pod návalem citů jsem se v jednu chvíli k němu víc sklonil. Přivoněl jsem si k jeho vlasům a skoro jsem mu do nich vtiskl polibek, když se náhle rozletěly dveře a dovnitř vpadl Alex.
Ten pohled na něj rozhodně stál za to, až jsem se musel usmát.
„Zavři dveře a nehulákej tu. Nemusíš budit pozdvižení po celém hotelu,“ ukázal jsem Alexovi na otevřené dveře a dál česal Jaela.
I když… Větší pozdvižení než tenhle křik, jsme nejspíš způsobili venku na parkovišti.
Když se Alex vrátil, akorát jsem skončil s česáním. Podal jsem Jaelovi hřeben do ruky a šel jsem si nalít vodu, abych si mohl vzít prášek, protože mě ta hlava přeci jen začala bolet.
„Co by se stalo. Gilbert chtěl odvézt Jaela pryč, byl na něho hrubý, tak jsem mu v klidu vysvětlil, že takhle se k němu chovat nebude. Teď je nejspíš na ošetřovně, nebo si už balí věci. A my se museli umýt, protože jsme byli jak prasata. Tečka,“ konečně jsem Alexovi odpověděl, když jsem spolkl prášek a usadil se na posteli, naproti Jaela, abych na něj viděl.
Alexander
Loganova odpověď byla…
Prostě typicky Loganovská.
„Jo taaak," protáhl jsem, a měl co dělat, abych se nezačal křenit.
V duchu jsem se ale usmíval.
Zdá se, že Will měl jako vždy pravdu. Vyřešilo se to samo, aniž by kdokoliv z nás něco udělal. A taky jsem, i když to bylo ode mě hnusné, ve skrytu duše děkoval tomu Gilbertovi, nebo jak se jmenoval, že přijel.
„Takže jste jako zase spolu, jo? Bylo na čase. Vážně už jsem moc starý na to, abych řešil tyhle záležitosti," pousmál jsem se, a pak se otočil na Logana.
Pozorně jsem si ho prohlédl a mírně stáhl obočí.
"No, jsem opravdu rád, že se to vyřešilo, ale v tomhle stavu nikam nepojedeš. A ber to jako rozkaz. Nevíme, na co v Beavertonu narazíme a mohl bys mi být akorát na obtíž. Promiň, že to takhle říkám, ale sám musíš vědět, že mám pravdu. Kromě toho…" zaletěl jsem pohledem k Jaelovi. „Asi by bylo lepší, kdybys teď zůstal s Jaelem a nenechával ho samotného. Ale nemusíš se bát, všechno ti to samozřejmě spočítám a odpracuješ si to."
Přešel jsem pak k Jaelovi a zkontroloval, jestli je v pořádku.
Naštěstí, kromě pár oděrek, nevypadal, že by se mu stalo něco vážného.
Po té fyzické stránce.
Prohlédl jsem posléze i Logana, jestli by nebylo potřeba zavolat Faie nebo Willa, ale i on byl relativně v pořádku.
A navíc se zdálo, že se o něj postaral už Jael.
„Jo, a taky by bylo dobré, kdyby ses přestěhoval k nám. Jael teď potřebuje být pod ochranou, a nechávat vás tady v hotelu by nemuselo být moc bezpečné. Teda, pokud jste oba přestali už trucovat," usmál jsem se a podrbal Logana ve vlasech.
„Tak jo, já jedu, kdyby něco, ozvu se. Andymu dám vědět, že jsi v pořádku, ale že dnes do práce nepřijdeš. Doufám, že až se vrátím, najdu vás doma," mrkl jsem na ně, a už s mnohem lepší náladou vyšel z pokoje a zamířil pryč z hotelu.
V autě jsem se spojil s Willem a řekl mu, že jedu do Beavertonu sám, a Jaela s Loganem nechávám na něm. A pokud budu potřebovat ozvu se.
Jael
Nestačil jsem Loganovi ani odpovědět a už jsem seděl ve sprše.
Jeho doteky byly tak uklidňující, a tak známé.
I když jsem byl rudý až na zadku, hlavně, když jsem opět viděl po dlouhé době jeho krásné tělo, které bylo tak jiné než to Gilbertovo.
Jen vzpomínka na něj mi znovu vehnala do očí slzy.
A proto jsem byl rád, že jsem ve sprše, a voda je smyla.
Ruce se mi třásly, když jsem Loganovi pomáhal s mytím, a pak se mu snažil ošetřit rány, jak nejlépe jsem dokázal.
Jakmile jsme se vrátili do pokoje a Logan se začal věnovat mým vlasům, byl jsem skoro v sedmém nebi.
A vzápětí skoro nadskočil, když do pokoje vletěl Alex.
Znovu jsem zrudl, když jsem viděl ten jeho pohled, a pak se málem propadl, když se zeptal, jestli jsme s Loganem znovu spolu.
Ještěže jsem mu nemusel odpovídat. Nevěděl bych co.
Teda…
Jako, já chtěl. Chtěl bych. Ale co Logan?
Po očku jsem se na něj podíval, když mu Alex přikázal, že má dneska zůstat se mnou a nikam nepojede. A že se má nastěhovat zpátky k Willovi a Alexovi.
Netušil jsem, jak se Logan rozhodne a co udělá.
Ale věděl jsem, že ho do ničeho nutit nebudu.
Záleží jen na něm.
Když Alex odešel, chvilku jsem se díval na zavřené dveře, a pak se otočil k Loganovi.
„Mrzí mě to… že jsi kvůli mně… vím, jak je pro tebe práce důležitá. A omlouvám se za to, že jsem ti tehdy nevěřil a neodpověděl ti. Ale nikdy jsem tě nepodvedl. Jen… Myslel jsem si, že Gilbert… že je to přítel…" zašeptal jsem, vzlykl a pak sklopil hlavu.
Opravdu jsem nevěděl, jak se Loganovi za to všechno omluvit, a jestli mě vůbec přijme zpátky.
Logan
Byl jsem připravený, že jen co mě trochu přejde bolest hlavy na snesitelnou úroveň, tak vstanu, obleču se a pojedu.
Jenže Alexander rozhodl za mě.
A řekl mi, že to mám brát jako rozkaz?
To jako vážně? Od kdy je Alex můj nadřízený? Nějak se to ke mně nedoneslo. Budu si muset projít záznamy za posledního minimálně půl roku, jestli mi něco neuniklo.
Ale nemyslím si, že by jo…
Aby měl klid na duši a zbytečně neopruzoval, nechal jsem ho, ať nás prohlédne, a pak už jen se spokojeným oddechnutím hleděl na to, jak za sebou zavírá dveře.
Moje únava se začínala hlásit čím dál víc, možná k tomu přispěl i ten prášek na bolest.
Zapomněl jsem se podívat na složení, a na možné nežádoucí účinky.
Podíval jsem se na Jaela, když na mě promluvil.
Snažil jsem se udržet oči otevřené, a vnímat to, co říká.
„Neomlouvej se, chyba je na obou stranách,“ ozval jsem se o něco tišším hlasem, než u mě bývá obvyklé. „Kdybych ti tenkrát řekl, jaký Gilbert je, nevěřil bys. On… on to uměl hezky podat, co?“
Dokonce jsem se při posledním slově vzmohl na úsměv.
Můj pohled však padl na stolek, kde ležela krabička od léků.
Můžu být větší debil?
I na tu dálku a bez brýlí jsem podle zabarvení krabičky poznal, že to jsou prášky na spaní.
A já se můžu divit, proč mě hlava pořád nepřestává bolet. Měl jsem být pozornější a měl jsem si nasadit brýle, než jsem je vyhrabal z taštičky.
Ale byl jsem z Jaela tak mimo, že jsem vážně nedával pozor. Ještě že to nebyly prášky proti zácpě…
„Nikdy jsem tě… nepřestal… milovat…“ zvedl jsem ztěžka ruku a pokusil se ji natáhnout k Jaelovi. „Prosím… zůstaň… se…“
V tu chvíli mi spadla hlava na hruď, zavřely se mi oči, a já už ani nestihl doříct, že má Jael zůstat se mnou, a rovnou jsem usnul.
Jael
Díval jsem se na Logana, a i když řekl, že se nemám omlouvat, že chyba byla na obou stranách, přesto jsem se zastyděl, když řekl, že bych mu nevěřil.
A to je to, co mě právě trápilo.
Měl jsem mu věřit. Měl jsem Logana vyslechnout.
Chtěl jsem odpovědět, ale on najednou zamumlal, sotva jsem mu rozuměl, natáhl ke mně ruku, a pak mu brada klesla na prsa.
Bylo to tak rychlé, že jsem napřed jen překvapeně zamrkal.
„Logane!" vykřikl jsem, když jsem se konečně vzpamatoval.
Vyskočil jsem na nohy, málem se přerazil a se staženým žaludkem k Loganovi přiskočil.
Vždyť říkal, že to zranění není vážné!
Když jsem se ho ale roztřesenou rukou dotkl, zjistil jsem, že jen usnul.
Pohled mi padl na prášky na stole.
„Ty můj blázínku," zašeptal jsem a konečně se usmál.
Opatrně jsem Logana podebral a uložil ho, aby měl pohodlí. Přikryl jsem ho dekou a pohladil ho po vlasech.
„Miluju tě Logane. Strašně moc tě miluju. Nikdy bych tě nedokázal přestat milovat," zašeptal jsem, a pak se sklonil a políbil ho na čelo.
Trochu jsem se zastyděl, ale pak jsem vytáhl z kapsy kalhot mobil a zavolal Willovi, že Logan spí, a až se probudí, tak uvidíme, co dál.
Stále jsem si nebyl jistý, jestli teda začneme zase znovu nebo jestli budeme od sebe.
Chvilku jsem jen tak seděl a pozoroval ho, než jsem vstal, v koupelně napustil do sklenice vodu, položil ji na stolek a přisunul si křeslo k posteli, abych byl při ruce, kdyby Logan něco potřeboval.
Po chvíli ale na mě začala padat únava, nejspíš ze všech těch nervů, a poslední, co jsem si pamatoval bylo, že jsem chytil Logana za ruku, a moje hlava dopadla na jeho bok.