Jael
Zase ten sen.
Ale tentokrát opět trochu jiný.
„Musíš to zastavit. Nesmí se probudit, jinak naše světy postihne velké zlo."
Stal jsem na nějaké louce, a když jsem se otočil za hlasem uviděl staršího muže.
Už týden mě noc, co noc navštěvoval ve snu a předpovídal nějakou katastrofu. Jenže sotva jsem otevřel pusu, abych se ho zeptal, zmizel.
Tentokrát ale ne.
„Co mám zastavit?" zeptal jsem se.
„Zastav to! Přichází zlo!"
Najednou tam nebyl jen on, ale spousta dalších. A pořád přicházeli, opakujíc, že to musím zastavit.
A pak jsem za nimi uviděl Logana.
Tak smutně se na mě podíval, a já měl pocit, že když ho nechám jít, stane se něco zlého.
„Logane!" zavolal jsem na něj, když se otočil.
„Logane, prosím! Neodcházej!" křičel jsem, natahoval ruce a snažil se k němu doběhnout, ale duchové mě strhávali zpátky a nechtěli pustit.
„Logane!" vykřikl jsem znovu, když zmizel v neproniknutelné tmě…
S trhnutím jsem se probral na posteli s rukama nataženýma do vzduchu.
Po tváři mi stékalo něco mokrého a já se stulil do klubíčka, abych dal těm slzám volný průchod.
Byl jsem sám. Gil odešel do práce. A právě v takových chvílích jsem na Logana myslel stále častěji, i když jsem se snažil zapomenout. Hlavně od chvíle, kdy se mi začal zjevovat ve snu.
Ten strašný pocit, že by se mu mohlo něco stát mě skoro dusil. Pořád jsem ho miloval, i přesto, že jsem se snažil oplácet city Gilovi. A nejhorší to bylo právě ve chvílích, kdy jsem byl sám.
Po další půl hodině jsem se konečně dokopal k tomu, abych vstal a zalezl pod sprchu.
Rozhodl jsem se.
Zajedu za Williamem. Bude vědět, co s tím.
Zavolal jsem tátovi, že dnes do práce nepřijdu, protože musím za Willem.
Hned věděl, že se něco děje a jen mi řekl, ať na sebe dávám pozor.
Gilovi jsem napsal krátkou zprávu, že musím nutně do Portlandu, a po krátké snídani sestávající jen ze suchého toustu a sklenice vody, jsem nasedl do auta, vypůjčeného od bráchy a vydal se směr Portland.
Logan
Když Alex otevřel oči, už jsem ho nechal, aby se pomalu probral sám. Zatím jsem vytáhl kabelu a začal si balit věci. Bylo teplo, léto, takže nebylo potřeba toho hodně. A co se týkalo výstroje a zbraní, to jsem měl vždy v pohotovosti, takže stačilo jen sáhnout dospodu skříně a vytáhnout druhou velkou kabelu, kde bylo všechno připraveno. Když se postel vyvětrala, postlal jsem ji, popadl jsem tašky a šel do chodby, kde jsem je uložil ke dveřím. Jen jsem k tomu přidal notebook, diář, nějaké složky, a telefon.
Snídani jsem zvládl během půl hodiny i s uvařením kávy a uklizením nádobí. Alex zatím probral Andrewa a společně poskládali gauč, abych se s tím nemusel tahat sám.
Když jsme posnídali, ještě jsem pouklízel zbytek věcí, do speciální tašky naskládal věci z lednice, které by se měly sníst, a pak už jen prošel celý dům, jestli je všechno v pořádku.
Kluci mi pomohli s taškami do auta.
Z pobočky vyběhl Bill, aby nás odvezl na letiště, kde na nás čekalo letadlo patřící naší společnosti, a cestou mě ujistil, že dneska přišli všichni do práce na čas, a vypadá to, že tu včerejší událost a můj následný proslov si všichni vzali k srdci.
Stejně jsem si myslel, že se spíš zastyděli před Andrewem a Alexem, ale byl jsem rád, že si z toho něco vzali, ať už to bylo, jak chtělo.
Cesta do Portlandu začala nejprve otázkami a probíráním všemi těmi událostmi. Procházel jsem v notebooku další zprávy, které mi zatím stihli poslat, a když jsem už měl unavené oči, zaklapl jsem ho, pohodlně se opřel a zavřel oči. Zbytek cesty jsem více méně prospal.
Ale aspoň jsem nemusel znovu mluvit o Jaelovi. To jsem opravdu nechtěl, a raději bych šel do Portlandu pěšky…
Jael
Celou cestu jsem myslel na Logana. Prostě jsem ho nedokázal dostat z hlavy.
Udělal jsem tehdy chybu? Možná jsem měl s Gilem opravdu přibrzdit.
Jak se asi Logan má? Jak se mu daří? Kolikrát jsem mu chtěl zavolat, ale v okamžiku, kdy jsem sahal po mobilu, jsem si to zase rozmyslel.
Co bych mu řekl, aby se nenaštval jako tehdy?
I přesto, že jsem se před Gilem tématu Logan vyhýbal, jednu věc jsem utajit dokázal.
Byla to naše společná fotka, kterou jsem nosil schovanou v peněžence.
Logan se na ni usmíval.
Škoda, že teď už ten úsměv nepatří mě.
S povzdechem jsem zaparkoval před Willovým domem a vystoupil. Přijel jsem neohlášeně, tak jsem doufal, že bude doma. Zazvonil jsem a čekal.
Naštěstí se po pár minutách dveře otevřely a stál v nich Will.
A když jsem uviděl jeho mírný úsměv a laskavou tvář, jeho oči, které člověku snad viděly i do duše a byla v nich upřímnost, nezvládl jsem to.
Vzlykl jsem a padl mu do náruče.
Máčel jsem mu košili svými slzami, a měl pocit, že snad vybrečím moře, ale nešlo to zastavit.
William
Moc se mi nelíbilo, co Alex navrhoval. Vědět, že bude v náruči jiného muže…
Na druhou stranu měl proto dobrý důvod a já mu věřil.
Za tu spoustu našich životů, které jsme prožili, jsme měli hodně partnerů, a stejně jsme nakonec vždy skončili spolu a věděli, jak moc se milujeme, a že jeden bez druhého prostě nedokážeme žít.
Přesto, když se potom se mnou Alex znovu spojil, oddechl jsem si, že to nezašlo dál.
Ale vzápětí už jsem myslel na to, co mi vlastně říkal.
Loganova duše hledá svou druhou polovičku. Miluje Jaela tak moc, že od jejich rozchodu nebyl schopen nejspíš s nikým ani žít. Změnil se v despotického šéfa, neuměl vycházet s lidmi. On to neuměl moc ani předtím, ale rozhodně byl laskavější než teď, a občas ukázal i své dobré stránky.
Lidé ho měli rádi…
Ale pak…
I já, kterýžto jsem trpělivý člověk, s ním měl občas problém a musel jsem se hodně držet, abych ty jeho nálady ustál. Mluvit před ním o Jaelovi bylo naprosto nemyslitelné, a teď…
Teď stojí Jael přede mnou a je jedno velké slzavé údolí.
Zavolal jsem na Demetria, upíra, který mi tu začal vypomáhat, aby se postaral o krámek, že budu u sebe v bytě, že mám něco důležitého, aby nás nikdo nerušil. A potom ať zavře a zítra že má volno.
Když zabručel odpověď, chytl jsem Jaela a odvedl ho nahoru do svého bytu.
Podkroví, které kdysi obývala Jasmin, teď sloužilo jako pokoj pro hosty. Byl prostorný, byl tu i pracovní kout a část upravená jako koupelna se záchodem, aby hosté nemuseli scházet dolů.
Zavedl jsem Jaela ale přesto do kuchyně, usadil ho na židli a šel jsem mu nalít vodu. Počkal jsem, až se trochu uklidní, napije se, a pak jsem se před ním posadil, chytil ho za jeho třesoucí se ruce a zadíval se mu do očí.
Jo… Tak Logan není jediný, kterému chybí druhá polovina. Co se mezi nimi stalo, že to muselo zajít až tak daleko?
„Co se děje, Jaeli, nějaká hodně špatná zpráva?“ zeptal jsem se.
Věděl jsem, že je médium, několikrát se mnou i konzultoval své sny, a já mu občas vypomohl, když byl v koncích, a ta spolupráce nám dokonale fungovala.
Jael
Ani nevím kdy mě Will odvedl nahoru.
Vysmrkal jsem se, napil se vody a opětoval mu upřený pohled.
Ale v momentě, kdy se zeptal, jsem byl zase v háji.
„Nenávidí mě… ublížil jsem mu… jak se… má… co dělá… nevím… nic… co si… asi tak… o mě může… myslet… když jsem… s někým... jiným… nedokážu…" vyrážel jsem ze sebe a znovu se rozeřval na celé kolo.
Už to bylo dlouho, co jsem kvůli Loganovi takhle brečel.
Naposledy, když jsem odjížděl z Bostonu. Když za mnou přijel Gil, nechal jsem ho, aby mi pomohl zapomenout. Očividně to nepomohlo, a já byl ještě víc v háji.
Trhnul jsem s sebou, když mi zapípal mobil. Znovu jsem se vysmrkal a uklidnil se.
„Promiň… já… přijel jsem, protože si nevím rady," zamumlal jsem po chvilce ještě trochu třesoucím se hlasem.
„Už asi týden za mnou chodí jeden duch. Jo, vím, že to zní divně, ale..." zadíval jsem se na Williama a pevně sevřel jeho ruku.
Byl jsem rád, že se mi hlas už přestal aspoň třást.
„Jeho duše nehledá pokoj. Prosí mne o pomoc. A dneska… dneska jich přišli desítky. Říkají, že musím něčemu zabránit. Že se blíží velké zlo, které zničí oba světy. Bojí se, Wille. Moc se bojí. A… " polkl jsem a cítil, jak se mi z tváře vytrácí barva.
Ještě víc jsem sevřel Willovu ruku a otřásl se.
„Viděl jsem to…" zašeptal jsem. „Na kratičký okamžik… jsem to zahlédl… temnotu strašlivější… než si dokážeš asi představit… a… ta temnota… pohltila Logana…"
Sklopil jsem hlavu a polkl knedlík, co se mi utvořil v krku.
„Mám strach, Wille," zvedl jsem znovu hlavu a zadíval se mu do očí.
William
Takže jde o Logana…
Nechal jsem Jaela ať to bez přerušení ze sebe dostane. Nemělo cenu se něco víc vyptávat, a ještě tak víc podnítit jeho smutek.
Ale jeho telefon to vyřešil za mě. Když zapípal, Jael se vzpamatoval, a začal mluvit o tom pravém důvodu, proč vlastně přijel bez ohlášení.
Ale zase jsme skončili u Logana.
Možná proto si i uvědomil, že ho pořád miluje, i když je dávno s někým jiným? Nikdy jsme spolu nemluvili o jeho současném životě, neptal jsem se, a bylo na něm, zda mi to řekne nebo ne.
Ale, i když se nejspíš snažil, přesto nebyl šťastný a on si to zřejmě neuvědomoval, až doteď.
„Temnota…“ vyslovil jsem nahlas, co Jael zmínil.
Chtěl jsem od něj slyšet víc, nejen to, co viděl, a to, že má strach. Potřeboval jsem víc informací a víc jeho pocitů z těch snů. Ale teď zřejmě nedokáže ze sebe víc dostat.
„Jaeli, půjdeš nahoru, lehneš si, já ti donesu čaj. Trochu se prospíš, a jak se uklidníš, tak si o tom znovu promluvíme a zkusíme přijít na to, co s tím, ano?“
Donutil jsem Jaela vstát a společně jsme vyšli nahoru do podkroví. Počkal jsem, až se svlékne a uloží se, přikryl jsem ho, a s tím, že se za chvilku vrátím s čajem, jsem zase sešel do kuchyně.
Alexovi jsem napsal krátkou zprávu, že je u nás Jael, a je na něm, jestli to Loganovi sdělí nebo ne.
Nebyl jsem schopen teď odhadnout, jak by se zachovali, kdyby se tu viděli. Nemluvil jsem ještě s Loganem, ale na Jaelovi jsem poznal, že by si s ním nejspíš rád promluvil…
Alexander
Vážně jsem se těšil domů.
Ti dva si to možná neuvědomují, ale celá tahle situace má na mě, a nejspíš i na Willa, velký dopad.
I my dva jsme byli duše, které se hledaly navzájem. Napříč stoletími.
A i když ta Loganova hledá tu Jaelovu pouze v tomhle století, přesto to bylo těžké.
Povzdechl jsem si, když mi přišla zpráva od Willa.
Tak to přišlo rychleji, než jsem čekal.
Loganovi jsem nic neřekl. Ještě by se zvencnul a odjel zpátky.
Když jsme přijeli na pobočku do Portlandu, Andy hned ukázal Loganovi, kde bude jeho místo po dobu jeho pobytu.
Měl jsem takový dojem, že se i trochu předváděl, když mluvil se svými podřízenými a představoval jim Logana. Nejspíš mu chtěl ukázat, že ukázněnost se dá docílit i jinak než křikem.
Andy byl opravdu úplně přesný opak Logana.
Veselý, vtipný, a ani po těch letech neztratil nic ze své klukovské rozdováděnosti. Dokázal naslouchat, dokázal zvýšit hlas, ale vzápětí uklidnit.
Částečně mi připomínal Willa.
Jen, Andy byl občas trochu nerozvážný, a často jednal s horkou hlavou.
Přesto se pod jeho vedením pobočce dařilo víc než dobře.
Když bylo všechno představování a důležité věci za námi, vyzvedli jsme náhradní auto pro Logana, a konečně mohli odjet.
Už jsem se nemohl dočkat.
„Jsme doma," vydechl jsem konečně a vešel zadními dveřmi, abysme nemuseli přes krámek dovnitř, a nechal vejít kluky.
Znali to tady, takže hned zamířili do kuchyně, a já jim šel těsně v patách.
Logan
Až teprve před přistáním mě probudili. Ale aspoň jsem se dobře vyspal. Na letišti nás čekali, a hned odvezli na pobočku. Prošli jsme ji, Andrew mě seznámil se vším, co bylo potřeba, přičemž se dle mého trochu předváděl. Ale to je celý on a jiný už nebude. Ale nebral jsem mu to. Měli ho tu rádi, a on si to zasloužil.
Vyfasoval jsem auto, a pak už jsme jeli k Willovi a Alexovi domů s tím, že budu spát u nich.
Vytáhl jsem tašky, že si je odnesu sám. Vešli jsme do domu a v kuchyni našli Williama, jak právě chystal jídlo. Nejspíš už věděl, že přijedeme, protože toho dělal na můj vkus docela dost pro dva lidi.
Pozdravil jsem se s ním a hned se omluvil, že tu budu nějaký čas otravovat.
„Kam si mám dát věci?“ rozhlédl jsem se kolem sebe.
Věděl jsem, že tu mají pokoje navíc, ale nevěděl jsem, jestli se něco za tu dobu nezměnilo.
„Odnes si to do podkroví,“ mávl rukou ke stropu. „A jestli chceš, odpočiň si, večeře bude tak za hodinu.“
Otočil se zpátky ke sporáku, a já najednou nějak nabyl dojmu, jako by chtěl ještě něco dodat.
Ale nejspíš mi to řekne potom, protože mu to na plotýnce začalo pěkně syčet, a já neměl rád připálené jídlo, tak jsem ho nechal v klidu vařit.
„Jo, převleču se, a dojdu a pomůžu ti,“ ještě jsem dodal, než jsem se vydal nahoru po těch dřevěných schodech,
„Jasně, nespěchej, je to v pohodě,“ zaslechl jsem ještě za sebou.
Vystoupal jsem schody do podkroví a hned vešel dovnitř. Takže se nic nezměnilo, pomyslel jsem si při prvním pohledu a udělal jsem další dva kroky dovnitř.
Ale ty se zastavily okamžitě, když mi padl pohled na postel. Zastavilo se i mé srdce, jen tašky ztěžka dopadly na zem.
Tak tohle je podraz…
Stál jsem tam jak solný sloup a jen hleděl na spícího Jaela.
Nevěděl jsem v první chvíli, co mám dělat. Srdce se mi zas rozběhlo, ale tak šíleným tempem, že jsem si musel položit ruku na hruď, aby mi z ní neuteklo.
Když se Jael ani po chvíli nepohnul, tak jsem to nakonec udělal já.
Nemohl jsem jinak. Jako by měl v ruce provaz a táhl mě s ním k sobě.
Potichu, po malých krůčcích jsem došel k posteli a dřepl si k němu. Zahleděl jsem se do jeho spící tváře a do očí se mi nahrnuly slzy.
Byl pořád krásný. Ale… Nevypadal šťastně. Vypadal utrápeně, a mě v první chvíli napadlo, že za to může Gilbert, a já pojedu a rozbiju mu hubu.
Hleděl jsem tak na Jaela dalších deset minut. Měl jsem chuť ho chytnout a obejmout, ale místo toho jsem jen natáhl ruku a konečky prstů ho opatrně pohladil po tváři.
„Miluji tě, Jaele Keenegane,“ zašeptal jsem skoro neslyšně a víc se k němu nahnul, abych ho mohl políbit.
Ale v tu chvíli nakrčil svůj nosík, tak jak to občas ze spánku dělával, a mírně se zavrtěl.
Škubnul jsem sebou, a rychle se zvedl.
Cítil jsem štěstí, že jsem ho mohl vidět, ale zároveň velký smutek, že mi už nepatří.
Myslel jsem si, že budu v pohodě, ale nejsem.
Ještě jednou jsem se na Jaela podíval, otřel jsem si slzy, a pak jsem se potichu vrátil ke svým taškám. Vzal jsem je a stejně tiše jsem sešel zpátky dolů. Zastavil jsem se ještě ve dveřích do kuchyně.
„Oběd mi nemusíš chystat, ale děkuji, Wille. Budu spát na hotelu, jsem na telefonu, takže pořád na příjmu.“
A s těmi slovy jsem se rozešel ven, abych nastoupil zpátky do auta a našel si nějaký hotel na přespání. Na hrudi jsem cítil tlak, který mi bránil i v dýchání, bolelo mě srdce, nedokázal jsem myslet na nic jiného než na to, že Jael je nahoře…
Ale nepatří mi. Už ne…
Jael
Nevím, jak dlouho jsem spal. Když mě Will odvedl do pokoje, ani jsem nepředpokládal, že usnu.
Nakonec se mi to ale přece jen podařilo.
Ani nevím, co se mi zdálo. Ale v jednu chvíli jsem měl pocit, že slyším známý hlas. Ten, který jsem tolik miloval.
Než jsem ale nad tím stačil popřemýšlet, zmizelo to.
Zato o chvilku později mě probudil docela jasně.
Rozbušilo se mi srdce, když mi došlo, že to opravdu není sen. Křičel něco o návštěvě, ale mě to bylo jedno. Stejně, jako mi bylo jedno, že jsem jen ve spodkách a bosky.
Vyletěl jsem z postele, a na schodech málem srazil Alexe, jak jsem spěchal.
Co tu dělá? Proč přijel? Uvidím ho? Uslyším ho?
Srdce mi pádilo jak zběsilé. Musel jsem ho vidět. Musel.
Když jsem vyběhl ven, skoro jsem ani nezaregistroval Gila. Viděl jsem jen Logana.
„Logane…" vydechl jsem a popošel ještě o kousek blíž.
Byl pořád stejně krásný. Jen na tváři měl jizvu.
Kdo mu ublížil? Co se mu stalo?
„Logane…" zašeptal jsem znovu a do očí mi vstoupily slzy.
Jenže on neřekl ani slovo. Jen se na mě podíval, nasedl do auta, a než jsem se stačil nadechnout, byl pryč. Chvilku jsem stál jak solný sloup a pokoušel to pochopit.
„Pitomče!" zaječel jsem po chvíli trochu hystericky a rozbrečel se.
„Zlato, pojedeme domů, kašli-"
„Ty mi dej taky pokoj! Proč jsi přijel?! Proč mě musíš na každém kroku hlídat?!“ přerušil jsem Gila a rozkřičel se i na něj. „Prostě mě nechte všichni být!"
Nehledě na to, jak jsem byl, rozešel jsem se směrem k autu, že prostě odjedu.
Ale daleko jsem se nedostal.
„Jaeli! Nikam nepojedeš! Ne v tomhle stavu!" zastavil mě Alex a sevřel mi paži.
„Hej! Pusť ho! Odvezu ho domů!" uslyšel jsem Gila, ale vzápětí jsem zaslechl Andyho, jak docela výhružně posílá Gila pryč.
Nevím, jestli poslechl, protože já se snažil vytrhnou Alexovi, který mě ale pevně sevřel, a dokonce zvedl ze země.
„Pusť mě! Alexandere!" ječel jsem a snažil se mu vyškubnout.
„Jaeli, kruci, uklidni se!" slyšel jsem Alexe, ale účinek to nemělo.
Najednou se mi však zatmělo před očima, a tím, jak jsem se neovládal, jsem dovolil druhé straně, dostat se snadněji do mého těla.
Zemdlel jsem Alexovi v náručí, lapal po dechu a rozmazaně viděl, jak se ke mně blíží muž ze snů.
A za chvilku byl ve mě.
Moje tělo ztuhlo a jako ve snu jsem viděl, jak se otáčím k Alexovi a v ruce svírám jeho košili.
„Kazikli Bey. Wladislaus Dragwyla, vaivoda partium Transalpinarum," řekl jsem cizím mužským hlasem.
Pak mě chlad opustil a já odpadl.
Logan
Vyšel jsem rychle z domu a zamířil k autu.
I kdyby mě chtěli zastavit, abych se vrátil, neudělám to. Neposlechnu, i kdybych se s nimi měl porvat.
Hodil jsem tašky do kufru, zabouchl ho, a chtěl jsem obejít auto a nastoupit…
Ale v tu chvíli vedle mě zaparkovalo druhé, a z něho vyběhl Gilbert.
Zamračil se na mě a hned vystartoval s otázkou, co tady chci, ať vypadnu do Bostonu.
Už tak jsem se sotva držel, a ještě tohle. Mám já to zapotřebí?
Vytočil mě tak, že jsem zatnul ruku v pěst a chtěl mu hned jednu vypálit.
Ale na poslední chvíli jsem se zastavil. Nejsem tu proto, abych si tu řešil své osobní věci…
Vrátil jsem se ke dveřím a zahulákal dovnitř, že tu mají návštěvu a pak jsem se vrátil k autu.
„Jael nevypadá šťastně. Jestli jsi mu něco udělal, jestli mu ubližuješ, tak věř tomu, že tentokrát nezůstane u jedné rány pěstí,“ zavrčel jsem na Gilberta.
On zatnul ruce v pěst a udělal krok blíž ke mně. Už se nadechoval, že něco řekne, ale v tu chvíli vyběhl ven Jael.
Jen jsem se na moment setkal s jeho pohledem, ale pak jsem rychle nasedl a odjel.
Nemůžu tu zůstat, nepatří mi…
Miluji ho, ale není můj.
Ale… Budu ho chránit a pokud mu Gilbert nebo někdo jiný ublíží, zabiju ho.
Jen co jsem vyjel ze zahrady na cestu zamířil jsem si to rovnou k hotelu, který byl nejblíž portlandské pobočky. Naštěstí měli volný pokoj, i když pro dva, ale peníze pro mne nebyl problém, tak jsem si ho hned vzal.
Požádal jsem, aby mi donesli večeři na pokoj přesně v osm, protože později nejím. A pokud se zpozdí, tak to jist nebudu a platit také ne. Doufal jsem, že takový hotel dostojí své pověsti a večeři budu mít včas.
Když jsem se vybalil, poschovával věci a tašku s výstrojí nechal v pohotovosti u křesla, šel jsem se osprchovat a teprve potom, když jsem se jen tak rozplácl na posteli, dal jsem průchod svým citům…
Měl jsem hodinu na to, abych se vybrečel, abych se vzpamatoval, abych si mohl udělat plán, jak ochránit Jaela, a přitom zůstat od něj dál…
William
Myslel jsem si, že to takhle dopadne. Ale zkusit jsem to musel. Aspoň že nás Logan nezmlátil. Ne, že bych se ho bál, ale nepotřeboval jsem tu nějaký rozruch.
Jenže ten rozruch přišel vzápětí. Právě jsem říkal Alexovi, ať Logana nechá jít, protože by se to jen zhoršilo, kdyby tu byl držený na sílu, když se jeho hlas ozval ode dveří.
Návštěva?
Alexander vyběhl z kuchyně, protože zaslechl dusot z podkroví a vypadalo to, že se Jael nejspíš přerazí.
Ale nestačil ho zastavit. A to, co se potom dělo…
Najednou se ochladilo, nebe ztmavlo, a když jsem vyběhl ven, Jael visel Alexovi v rukách a kolem něj se rozprostírala zvláštní aura. Na první pohled špatná, ale kupodivu jsem z ní necítil nic nebezpečného. Jen… Výstražného…
A pak Jael promluvil.
Všichni jsme zůstali hledět, když vyslovil to jméno. Normálně by člověk řekl Hrabě Drákula, ale on vyslovil jeho pravé jméno i s titulem. Tak, jak původně má znít…
„Zavolej Faileona!“ křikl jsem ještě na Andrewa, a pak jsem vyběhl před dům.
Okamžitě jsem zvedl ruce k nebi a začal odříkávat slova, která znamenala ochranu. Nejen pro nás, ale i pro ostatní lidi, kteří by se tu mohli objevit. Oni uvidí jen prázdnou zahradu a nic víc.
Vlasy se mi rozletěly do stran, když se rozfoukal vítr. Stáhl se ke mně, obalil mě, a pak se rozprskl do stran. Proletěl zahradou všemi směry a zastavil se na její hranici, kde se začala zvedat jemně namodralá bariéra, která pod sebou schovala i dům, a než se kopule uzavřela, už vedle nás stál Faileon ve své pravé podobě a přebíral si Jaela z Alexovy náruče.
Jael
Prudce jsem otevřel oči a zhluboka se nadechl.
Vzpomínal jsem, proč jsem vlastně usnul, ale než jsem si stačil urovnat myšlenky, vyrušily mě dvě věci.
Za prvé, ležel jsem na nějaké louce. Za druhé někde přede mnou se ozývalo řinčení zbraní, křik, a když zafoukal vítr, ucítil jsem puch spáleného masa a výkalů, až se mi z toho zvedl žaludek.
Sen? Nebo skutečnost?
Zvedl jsem se do sedu a vyškrábal na nohy. Byl jsem podivně malátný a přesto, že pražilo slunce, byla mi docela zima.
Takže sen...
Šel jsem za hlukem, a čím blíž jsem byl, tím sílil nejen hluk, ale i pach. Musel jsem si dát ruku přes pusu, abych dokázal aspoň trochu dýchat.
Vstoupil jsem do řídkého lesíku a zanedlouho z něj vyšel.
To, co se mi naskytlo před očima mě donutilo klesnout na kolena.
Nikdy jsem pořádně neviděl ani žádný válečný film. Tohle, mi ale bohatě stačilo k tomu, abych žádný už vidět ani nechtěl.
Mezi sebou bojovaly dvě vojska.
Nerozeznával jsem znaky na praporech, jen u jedné strany jsem si byl podle oblečení jistý, že jsou to Turci. A pak jsem spatřil toho muže.
Na koni černějším než noc, on samotný s černými vlasy, povlávajícími mu kolem hlavy, s knírem a ostrou tváří, mával mečem nad hlavou a jeho burácivý hlas překřičel i vřavu bitvy.
„Wladislaus Dragwlya, vaivoda partium Transalpinarum," ozvalo se najednou vedle mě, až jsem sebou škubnul.
„Vy… Kdo?" vydechl jsem a zadíval se na staříka, co mě už týden ve snech pronásleduje.
„Dnešní nevzdělaná mládež," odfrkl si muž. „Ten muž na koni. Vlad III. Dracula. Přinese na vás i náš svět zkázu. Zabije tvé blízké a vezme ti to, co nejvíc miluješ. Můžu tě ochránit, můžu všechny ochránit a zastavit to. Výměnou za tvou duši…"
Nevěřícně jsem na něj hleděl a docela i pozapomněl na to, co se děje kousek ode mne.
„Já… Cože? Nechápu…" zavrtěl jsem hlavou a muž se ušklíbl, jak to jen na ducha šlo.
„Hloupý kluku. Dívej se a pochopíš…"
Chtěl jsem se zeptat, co tím myslel, ale najednou zmizel, stejně jako bitva a místo toho se objevila jiná scenérie.
A v tu chvíli se mi zastavilo srdce.
Nedokázal jsem se v první okamžik ani pohnout.
Tolik těl…
Mrtvých těl…
Naražených na kůly…
Mnoho z nich jsem nepoznával, ale…
William
„Polož ho sem,“ ukázal jsem Faileonovi na podlahu v obýváku, kde pod kobercem byl namalován magický kruh.
Faileon opatrně uložil Jaela doprostřed koberce, a pak jsme odstoupili. Pronesl jsem několik slov, kdy se magický kruh rozzářil. Červená záře se od okrajů kruhu stahovala doprostřed a pak obalila i samotného Jaela.
„Zabrání to, aby ho posedli a ochrání to i nás,“ řekl jsem na vysvětlenou.
Trvalo mi to asi dva roky, než jsem tenhle magický kruh dokázal vytvořit tak, aby plnil svůj účel.
Nedělal jsem to jen kvůli Jaela, ale také kvůli tomu, co se stalo mně. Tu bezmoc, kdy mě posedl Kinrel jsem už nikdy nechtěl zažívat.
„Bude v pořádku?“ ozval se vedle nás roztřesený Andrewův hlas.
„Neboj, kuřátko. Jael bude v pořádku,“ pootočil se k němu na moment Faileon, a pak si klekl na zem vedle magického kruhu.
Natáhl ruce nad něj a velmi potichu začal vyslovovat jednotlivá elfská slova, která měly pomoci Jaelovi se probrat, aniž by mu cokoliv ublížilo. I on, po té věci s Loganovým bratrem a Jaelovým posednutím, bádal a snažil se najít co nejlepší způsob, jak Jaela ochránit.
Zatím však nedokázal přesně určit, zda duch, který do Jaela vstoupí je zlý, nebo hodný a jen potřebuje pomoc.
Ale prý na tom už pracuje.
„Chci jít za Jaelem!“ zaslechl jsem další hlas od vchodových dveří.
„Teď nemůžeš!“ odmítl Alex.
Zamračil jsem se. Teď opravdu nebyla vhodná doba na to, aby tu Gilbert byl. Věděl jsem o něm, že žije s Jaelem, ale to bylo asi tak všechno. Ale moc se mi nelíbilo, jak na něj Jael vyjel…
„Pusť ho do kuchyně,“ zavolal jsem na Alexe a dál se věnoval Jaelovi a Faileonovi.
Jael
„Ne…" zašeptal jsem a konečně se pohnul.
„Ne! Ne! Ne! Ne!" s každým slovem můj křik sílil stejně jako tělo zrychlovalo.
Několikrát jsem upadl, křičel jsem, brečel, prosil…
Alex, Will, Andy, táta, bráchové, všichni byli naraženi na kůl a jejich mrtvé oči se s výtkou dívali přímo na mě.
„Ne!" křičel jsem a hrabal se dál.
Hledal jsem mezi nimi toho, na kterém mi tolik záleželo.
„Nedokážeš je zachránit, nikoho z nich…" ozvalo se najednou přede mnou.
Když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem Logana… a Vláda…
Byli jedno tělo…
„Nééééééé!" zaječel jsem a v tu chvíli se mi pod nohama rozevřela zem a já padal.
Dopadl jsem na něco tvrdého, ale bolest jsem kupodivu necítil.
Teda tu fyzickou. Co se týče té druhé, měl jsem pocit, jako by mě někdo zevnitř rval na kusy.
Myslím, že jsem se i pozvracel, jak silné to bylo.
„Tohle se stane. Všichni ti, na kterých ti záleželo a záležet bude. A nejen oni…" uslyšel jsem znovu ten hlas.
„K-Kdo jsi…" zachrčel jsem z posledních sil.
„Kdo jsem? Záleží na tom? Možná jsem jen prostý duch, který chce mít po smrti klid. Kdo ví?"
„K-kdo jsi…?" zopakoval jsem znovu.
„Ta dnešní mládež… netrpělivá, neznalá…" povzdechl si muž. „Jsem někdo, kdo dokáže tomu všemu zabránit. Ale chci za to tvou duši. Nic není zadarmo, že? Výměnou chci tvoji duši. Myslím, že ti ani nemusím říkat, že to, co jsi zde viděl, se stane. Ale bys neřekl, že tě do něčeho nutím. Dám ti na výběr. Můžeš se rozmyslet. A až se rozmyslíš, najdi si mě."
Musel jsem se hodně soustředit, abych to všechno pobral.
„Ko-ho…" zamumlal jsem.
„Jsem ten, kdo Tepese už jednou zničil. Jsem Štěpán Báthory…"
Z nějakého důvodu mi po tom jméně projel tělem takový chlad, až jsem znovu zakřičel.
Zavřel jsem oči a snažil se ustát tu příšernou bolest.
„Ne!" zakřičel jsem znovu, a když jsem oči otevřel, už nebyl žádný sen.
Jen Will a Faileon…
Živí…
A já se rozbrečel…
William
Zdálo se mi to dlouho, co se Jael neprobíral. Zatím jsme měli jistotu, že ho nic neposedlo. Zatím…
Ale nevěděl jsem, s kým mluví. Jestli to není náhodou samotný Vlad Tepes. Pokud ano, máme problém.
Tepes je silný i po smrti…
Najednou sebou začal Jael škubat a něco nesrozumitelně křičel.
Zvedl jsem ruce nad magický kruh a zesílil jeho účinky.
Faileon jen zavrtěl hlavou, že on už víc nezmůže a je to teď jen na Jaelovi.
V tu samou chvíli ale sebou Jael přestal škubat a uvolnil se. Červená mlha, která ho obestírala, po něm pomalu sklouzla dolů a vrátila se zpátky do hranic magického kruhu, až nakonec zcela zmizela.
S napětím jsme čekali…
V duchu jsem snad i počítal vteřiny…
A pak najednou Jael vykřikl, až jsme sebou všichni trhli, a otevřel oči. Prudce oddechoval, ale když se na nás podíval, jeho oči se zalily slzami.
I přesto, že plakal, oddechli jsme si. Jael se vrátil a byl sám sebou.
„Jak je ti?“ podebral jsem ho do náruče a odnesl na sedačku, kde jsem ho uložil.
Položil jsem mu ruku na čelo, a pak ho chytil za ruce. Byl studený, jako by právě vyšel z mrazáku.
Andrew mi podal hrubou deku, do které jsem ho zabalil, podal jsem mu kapesníky a pohladil po vlasech.
„Uvařím ti čaj, ať se trochu zahřeješ, ano?“
Kývl jsem na Faileona, aby se o něj zatím s Andrewem postarali, a já se vydal do kuchyně udělat slíbený čaj, který by měl Jaelovi pomoct rozproudit krev.
Jael
Nechal jsem se odnést na pohovku a zabalit do deky. Zuby mi o sebe drkotaly tak silně, že jsem se bál, že se mi i vylámou. Poplašeně jsem se díval kolem sebe, ale zdálo se, že je všechno v pořádku.
„Logan…" zachrčel jsem jako první, co mi padlo na mysl, když jsem se vysmrkal.
Andy jen zavrtěl hlavou a povzdechl si.
„Odjel do hotelu. Měl bydlet tady, ale nějak…" pokrčil rameny a omluvně se na mě usmál.
„Nenávidí mě…" vzlykl jsem a znovu se rozbulel.
„Ale jdi! Jen je to tvrdohlavá palice, která se nedokáže vyjádřit," zamrčel Andy a na moment se zamračil.
Znovu jsem se vysmrkal a zavrtěl hlavou.
Určitě mě nenávidí. Proč by jinak odjížděl? Skoro se na mě ani nepodíval.
„Jaeli…" položil mi ruku na rameno Fai, ale přerušil ho hluk z kuchyně.
Poznal jsem Alexe, který mluvil docela úsečně a ostře, Willa, který se ho nejspíš snažil uklidnit a…
Povzdechl jsem si a vzápětí se mi to potvrdilo, když vešel Will s hrnkem v ruce, za ním Gil a naštvaný Alex.
„Jaeli! Proboha, zlato! Není ti nic? Říkal jsem, ať sem nejezdíš! Pojedeme domů!" přihrnul se Gilbert ke mně, až málem srazil Willa.
Pevně mě objal a pokusil se mě políbil, ale já se odtáhl, a místo toho se přisunul k Willovi a stulil jsem se do jeho náruče.
„Gile, jeď domů. Prosím tě, odjeď," zašeptal jsem do Willovy hrudi a pevně zavřel oči.
Gil si to možná nezasloužil, ale já teď s ním nemohl být, když jsem měl plnou hlavu Logana.
„Jaeli, miláčku, tady nemůžeš-"
„Hej! Něco ti řekl, ne?!" přerušil Gila ostrý Alexův hlas, až jsem sebou škubl.
„Je to můj kluk a ochráním ho! Musí jít se mnou!"
„Musí? Musí?! Nic nemusí! Nevidíš, jak na tom je?!" zařval Alex a já se roztřásl.
„Wille, prosím. Můžu tady zůstat? Na pár dní," zvedl jsem hlavu a slabě zakňoural.
„Vidíš! Nechce jít s tebou! Tak vypadni, než se fakt naseru a vyhodím tě sám! Oknem!" uslyšel jsem znovu Alexe.
„Dobrá, půjdu! Ale vrátím se! A Jael půjde se mnou!" prskl nakonec po chvilce Gil, protože nejspíš usoudil, že by neměl proti Alexovi šanci, a pak jsem uslyšel dupot a vzápětí třísknutí dveří.
„Kretén jeden! Promiň, Jaeli, ale nechápu, kam jsi dal oči," zabrblal Alex.
Já jen vzlykl, a ještě víc se natiskl na Willa.
William
Nelíbilo se mi, jak se Gilbert dohaduje s Alexem. Oba už pěkně začínali ztrácet trpělivost.
Tohle spojení Gilbert a Jael nedělá moc dobrotu.
I když Gilbert začal vypomáhat Faileonovi, a je v obraze, tak zhruba, že jsou věci mezi nebem a zemí, přesto mu stále spousta věcí nedochází. A podle jeho chování, tak jedna z nich je ta, co Jael prožívá při svých snech, při spojení s duchy, a nedokáže odhadnout, co v tu chvíli může nebo nemůže, jak má Jaelovi pomoct, nebo jak se má zachovat, když se z některého ze svých snů takto probere.
Když se ke mně Jael schoulil s žádostí, jestli tu muže zůstat, Gilbert se na mě zamračil, jako bych byl já, kdo mu chce Jaela odvést.
Cítil jsem to z něj. Ten strach, že o Jaela přijde. Ale bylo to jiné než můj strach o Alexe. Byla v tom cítit majetnickost, jako by říkal, Jaela jsem získal a nikdo jiný na něj nemá právo. Zavřu ho a zahodím klíč, aby se k němu nikdo nedostal.
A to nebylo dobré…
Nevím, jestli se tomu dá říkat láska, a jestli Gilbert Jaela opravdu miluje z celého srdce a bez podmínek…
Když za sebou Gilbert prásknul dveřmi, okamžitě jsem vydal příkaz svému služebníčkovi, aby se na něj napojil a sledoval ho.
„Zavolám tvému bratrovi, ať ti doveze nějaké věci, ano? Klidně tu můžeš zůstat,“ souhlasil jsem.
Ještě jednou jsem pohladil Jaela po vlasech, předal jsem ho Andrewovi, který si k němu sedl z druhé strany, a sám jsem pak zašel do pracovny, abych mohl v soukromí zavolat.
Ale můj první telefonát byl Loganovi.
Ať už se mu to líbilo, nebo nelíbilo, mě to bylo jedno. Přijel sem z nějakého důvodu a měl by být nápomocný. Nevím, jestli se Jaelovy vidiny týkají stejného problému, proč sem Logan přijel, ale věděl jsem, že on to prověří a najde spojitost, nebo to prostě předá někomu jako případ, který s jeho nesouvisí.
Řekl jsem mu, co se po jeho odjezdu stalo. Že sice ještě nevíme, co Jael viděl, ale bylo by dobré, kdyby sem přijel, a my počkáme na něj, a teprve potom nám Jael řekne, jakou vidinu měl.
Loganovi se to sice nelíbilo, ale věděl jsem, že je profesionál.
Jen jsem dostal přikázáno, že v osm chce mít na stole večeři, protože tu svou teď bude muset odvolat.
Když jsme domluvili, zavolal jsem ještě Arimu, Jaelovu bratru, vysvětlil jsem mu situaci, a on přislíbil, že zítra přiveze Jaelovi věci, protože dneska má noční službu a už je v práci.
„Jaeli, Ari přijede zítra po práci a přiveze ti nějaké věci. Já jdu nachystat večeři, protože Logan chce večeřet v osm a nerad bych ho viděl nevrlého kvůli jídlu. Takže, za patnáct minut je tady, a pak nám povíš, co se stalo. Přijede kvůli tomu, pracovně, Jaeli,“ ještě jsem ho upozornil, aby pak nebyl překvapený, že mu Logan neskočí kolem krku.