Jael
Začervenal jsem se, když Will řekl, že moje babička musela být moc fajn.
Jo, to byla. Sice občas hodně přísná, ale jinak jsem ji měl moc rád.
A taky tajemná.
Podíval jsem se na Mattea a pousmál se.
„Najdu Logana… Najdeme ho spolu…" otočil jsem se pak na všechny a vzápětí skončil na zemi, když mi Andy skočil kolem krku.
„Kuřátko…" povzdechl si Fai a vytáhl Andyho na nohy.
Znovu jsem se usmál a nechal se vytáhnout na nohy i já.
Babička říkala, že mám poslechnout své srdce, pokud chci najít Logana. Mluvila sice jako vždy v hádankách, ale teď jsem byl víc než připravený na to, abych ho zachránil.
Srdce se mi jen při vzpomínce na něj rozbušilo rychleji, a pak jsem to uslyšel.
Smutný šepot volající mé jméno…
Bylo v tom tolik bolesti, že se mi stáhl žaludek.
Prudce jsem se otočil, zavřel oči a snažil se najít stopu toho hlasu.
„Vím, kde je!" vykřikl jsem po chvilce, a aniž bych čekal na ostatní, vyskočil jsem na střechu a zamířil za tou stopou.
Byl v Portlandu, a čím víc jsem se blížil, tím víc jsem cítil i tu temnotu.
Někdy v průběhu jsem se nejspíš i přenesl, a nakonec se ocitl u trosek bývalého tržiště.
Tady to bylo tak silné, až jsem vykřikl a klesl na kolena.
Bylo to, jakoby mě někdo táhl pod bahno, a i když jsem byl upír, cítil jsem ten nesnesitelný tlak na hrudi a nemožnost se pořádně nadechnout.
Logan
Tak velkou bolest jsem nezažil ani ve chvíli, kdy mi Jaela odvedl Gilbert.
Bolelo to. Strašně moc to bolelo. Stále jsem měl před očima ten obrázek ležícího Jaela s dírou v hrudi. Stále jsem slyšel jeho chroptění, stále jsem cítil, jak mi jeho život uniká pod rukama.
Nedokázal jsem to vymazal z hlavy i když jsem se všemožně snažil.
„Hm… A to jsem si myslel, že jsi silnější…“ ozval se dutý hlas. „No, nic moc… myslel jsem, že se budeš víc bránit, ale jak tak vidím, tohle tělo dlouho nevydrží…“
Neodpovídal jsem. Neměl jsem důvod. Bylo mi jedno, co se mnou udělá. Byl jsem připravený i na to, že ostatní přijdou a zabijí tohle mé prázdné tělo.
„Není prázdné…“ znovu se ozval ten hlas. „Ale zřejmě mi bude k ničemu. Najdu si náhradu, tak tě ještě nepustím…“
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Seděl jsem v koutě za jedním z těch rozbořených stánků a nabíral jsem síly.
Ne, on nabíral síly…
Netuším, proč na tenhle svět vlastně přišel.
„Proč?“ uchechtl se. „Tenhle svět nepatří lidem… Tenhle svět patří nám. Já mu budu vládnout…“
Zabil ho… On ho zabil… A bude zabíjet další, stejně jako jeho…
„Báthory si nezasloužil žít. Byl to jen podvraťák… Jen aby se předvedl před tím nesnesitelným Benasim… Musel zemřít…“
Báthory mi je úplně ukradený. Přišel jsem o něj…
„Jo, ty myslíš toho prcka?“ zachechtal se tak, až se mi postavily chlupy na těle, a já to cítil, i když mi tělo už dávno nepatřilo. „Jo, tak to bohužel… Kdyby k sobě nepustil Báthoryho, nestalo by se to… Jen malá oběť za to, že budeme spolu vládnout světu. Pouze jsem se zbavil malé překážky…“
Tak strašně to bolí. Tak strašně moc, že kdybych mohl, zkroutím se tu do klubíčka. Kdybych mohl, vyřvu si tu hlasivky, jak moc mě to bolí.
Takhle… Moje duše tu jeho už nenajde. Moje duše bez své druhé poloviny nemůže a nedokáže žít…
„Co… co děláš?!“ vykřikl jsem najednou jeho hlasem. „To jsou jen slabosti lidí! Přestaň! Zpátky ho už nepřivedeš!“
Moje tělo se pohnulo. Zvedl jsem se a přešel kousek dál k rozbitému zrcadlu. Viděl jsem své tělo, viděl jsem své oči, které nebyly mé, byly zelené, místy s červeným odleskem… Ale ty slzy… ty byly moje.
Moje bolest je tak silná, že je nedokáže zastavit ani on.
Vypadni z mého těla! Vypadni! Chci umřít! Chci jít za ním! Nech mě jít za Jaelem! Chci umřít, chci být s ním!
Řval jsem na něho, ale z mých úst vycházelo jen zlomyslné chechtání…
Matteo
Nestačil jsem říct ani popel, a najednou byl Jael v tahu.
Ale pak… Všichni do jednoho zareagovali jako jeden. Okamžitě se všichni přeměnili a zavětřili. Několik vlkodlaků se rychle vydalo směrem, kde Jael zmizel, a kde zanechal svou stopu.
„Zavolám vás, až budeme přesně vědět, kde je!“ otočil jsem na ostatní a chtěl se rozběhnout za Calleem.
„Stačí, když se se mnou spojíš myslí!“ křikl na mě William a ukázal na mé čelo a na amulet, který jsem měl stále na krku. „Díky tomu vás najdeme! My se teď přeneseme k nám, aby si Alex a Andrew mohli vzít zbraně!“
Jen jsem přikývl a už na nic dalšího nečekal.
Nevěděl jsem, co všechno bude schopný Jael udělat. Nevěděl jsem, jak rychle Logana najde. Ale bylo potřeba, abychom my co nejdříve našli Jaela, než se stane něco horšího.
Kus před sebou jsem cítil nejen Calovu smečku, ale i Jaela. A bylo mi hned jasné, že míří zpátky do Portlandu. Jenže v polovině cesty se náhle všichni zastavili. Rozhlíželi se do všech stran a větřili, jako by Jaelovu stopu ztratili.
„Co se děje?“ doskočil jsem vedle nich na jedno vyvýšené místo a také se rozhlédl.
„Zmizel. Musel se přenést,“ zatvářil se nešťastně Alejandro.
„Ztište se na chvíli,“ požádal jsem je.
Vyskočil jsem na nejvyšší střechu a natočil se směrem k Portlandu. Nebyli jsme daleko, ale tohle město je zatraceně velké…
Ale stačila mi jen chvíle… Jen pár okamžiků, než jsem zachytil stopu, specifickou pro přenášení.
A vzhledem k tomu, že kromě mě, a otce tu nebyl žádný další upír šlechtické krve, který by se uměl přenášet, na jistotu jsem věděl, že patří Jaelovi, i když on šlechtic není. Ale… Má mou krev…
„Jael je tam…“ ukázal jsem směr. „Je u tržiště! Pospěšte si, něco není v pořádku!“
Rychle jsem se spojil s Williamem. Netušil jsem, jestli už jsou u sebe doma, nebo ještě u mě, ale sdělil jsem mu, kam Jael zamířil a hned jsem spojení přerušil.
Rychlými skoky jsem dohnal Callea, v běhu jsem ho popadl a okamžitě jsem se s ním přenesl k tržišti. Je silný, a může pomoct, než dorazí ostatní…
Jael
Nedokázal jsem se toho zbavit. Lepilo se to na mě víc a víc, a k tomu všemu se přidávala bolest.
Cítil jsem, jak mi zastavuje srdce a nutí mě křičet.
Válel jsem se po zemi, volal Loganovo jméno a v jednu chvíli dokonce i praštil hlavou o zem, abych tu bolest vyhnal.
Krev mi málem zalepila oči, ale jen jsem ji setřel a dál se o ni nestaral.
Pořád dokola jsem křičel Loganovo jméno, a když se mi podařilo vstát na roztřesené nohy, hned jsem se přenesl blíž, odkud ke mně šla ta bolest.
Jenže, jako by byly mé smysly najednou rozhozené, nedokázal jsem přesně určit odkud to vlastně přichází.
Připadalo mi, že je to odevšad a odnikud.
Nebo to možná nebyla ani skutečnost?
„Logane! Odpověz mi!" zakřičel jsem zoufale, až mi přeskočil hlas.
V jednu chvíli jsem se dokonce přenesl tak nešikovně, že se mi do stehna zarylo kus dřeva, ale ani to mě nezastavilo.
Nechápal jsem to.
Když jsem tehdy Logana opustil, bolest mě málem rozervala. ale to, co jsem cítil teď...
Bylo to, jako by mě někdo napichoval na žhavé železo.
Znovu a znovu a znovu. Jako by do mě někdo bodal a bodal a bodal.
A do toho jsem pořád slyšel Loganův hlas.
A pak… Jsem ho i uviděl…
Stál několik metrů přede mnou…
„Logane…" vydechl jsem a už se chtěl rozeběhnout k němu, když mě najednou strhla něčí silná paže a já se ocitl v chlupatém objetí.
Calleo
Tak našemu zlatíčku jeho síla zůstala, a co víc, ještě se rozvinula.
Tiše jsem stál a sledoval to, co se před námi odehrává, stejně jako ostatní.
Jen při zmínce Matteova otce od té staré dámy, jsem pozvedl obočí a neubránil se úsměvu.
Vypadalo to, že Jael je samé překvapení.
Chtěl jsem pronést něco rádoby vtipného, ale najednou Jael zakřičel, že ví, kde je Logan, a byl fuč.
„Zatracené mláďata!" zavrčel jsem, v momentě se přeměnil, a netrvalo dlouho a už jsem vedl ostatní po Jaelově stopě.
Jenže těsně před Portlandem nám zmizel.
Ano, Jaelova vůně byla specifická a za normálních okolností bych ho nejspíš rychle našel, ale teď byl z něj upír, a ať už vědomě nebo nevědomky svou vůni potlačoval.
Naštěstí se objevil Matteo a netrvalo dlouho a my se ocitli před tržištěm.
„Kurva," zasyčel jsem, když i mě částečně zasáhla Jaelova bolest, když se svíjel na zemi a volal Logana.
Zuby mi zatrnuly, když se práskl hlavou o zem, a chtěl jsem k němu vykročit, jenže on najednou zase zmizel.
Znovu jsem zakurvoval, ale tentokrát už jen stačilo zavětřit.
Okamžitě jsme s Matteem vběhli na zničené tržiště, které vypadalo zdánlivě prázdné, a snažili se chytit Jaela dřív, než něco vyvede. Ale on byl jako nadopovaný křeček a nevydržel chvilku v klidu.
Vzdáleně jsem slyšel, že se u tržiště začínají objevovat i ostatní, tak jsem rozvinul svůj pach, aby nás snadněji našli.
Ale dřív než oni nás, Jael našel někoho jiného.
„Počkej!" strhl jsem ho k sobě do náruče, když se chtěl očividně rozeběhnout ke svému milému.
Vytrhl jsem mu dřevo ze stehna, aby se mu rána zacelila, a pak Jaela předal Matteovi.
„Logane! Vím, že tam někde jsi a posloucháš mě! Jael žije! Přežil to, nebo spíš mu Matteo dopomohl! Ale teď ubližuje sám sobě, protože cítí tvou bolest! Nevzdávej to, Logane! A bojuj! Bojuj, kurva, a nebuď zbabělec!" zařval jsem na něj. „A ty Tepesi! Můžu tě ujistit, že tě hezky rychle pošleme tam, odkud jsi přišel! Tohle není tvůj svět! Tady nemáš co dělat! Nikdo tu nechce magora, co neumí do pěti napočítat!"
Doufal jsem, že mě oba dost slyšeli na to, aby jeden začal bojovat a neutápěl se v bolesti, a tomu druhému ruplo v bedně a nesmyslně zaútočil.
Logan (Tepes)
Trhl jsem sebou, když jsem zaslechl ten hluk z venku. Rychle jsem si otřel ty zbytečné slzy a popošel víc do středu tohoto zničeného místa.
Ten člověk možná ne, ale já to cítil zřetelně. Nejen ty stopy magie, vlkodlaků a upírů, kteří to tu nejspíš nedávno celé zničili. Ale cítil jsem i to, co bylo venku.
Takže ho našli… A ten, co ho hledá…
Zavětřil jsem a pak se ušklíbl.
Jo, tak takhle je to. No, to se hodí, možná on by byl užitečnější než tenhle slabý člověk. Jen se k němu musím dostat. Už jsem se chtěl rozběhnout k němu, když mě zarazil další pach.
A v tu chvíli jsem začal zuřit. Nejen ten prašivý čokl, ale smrad rodiny Conti se tu roztahoval, až mě z toho zaštípalo v nose.
Zůstal jsem stát na místě a jen se díval na to, co se přede mnou odehrává. Ten človíček to zřejmě nepobral, protože se ani jednou neprojevil. Taky dobře. O to snadnější to bude, až si vezmu to mládě, které tu vyvádí, jako by mě nastat konec světa. Je silný, ale je nezkušený, což mi nahrává do karet.
Spokojeně jsem se nadechl jeho vůně.
I přesto, že jsem z něj cítil krev Contiů, byl jsem spokojený s výběrem.
Vezmu si ho, a ještě tím udělím té zpropadené rodině lekci…
„Není to on… jen se tě snaží ošálit… Pořádně se podívej, je to upír. Ten tvůj Jael… byl to člověk, ale tohle to je zrůda. Není to on, je to jen jejich zatracená magie, aby tě oblbli. Ten tvůj Jael umřel…“
Ušklíbl jsem se. V první chvíli zpozorněl, snažil se zjistit, zda je to opravdu on. Cítil jsem, jak se celý napjal, jak jen to v jeho stavu jde, a snaží si přebrat všechno, co slyší a co vidí.
Ale moje slova, slyšitelná pouze pro něho, ho znovu nalomila…
„Dokážu ti, že to není on. Nechám tě být, a vezmu si jeho tělo. Je to upír, přijme mě bez problémů…“
A na popud jeho myšlenek jsem uvolnil postoj a usmál se.
„Jaeli…“ promluvil jsem hlasem toho kluka. „Jaeli jsi to opravdu ty?“
Nechal jsem i slzy téct, i když mi to bylo proti srsti a doslova mě pálily na tváři.
„Jaeli…“ natáhl jsem k němu ruku. „Myslel jsem… myslel jsem, že jsi umřel. Bolelo to… Strašně moc tě miluji… Bolí to… Jsi to opravdu ty? Jaeli…“
Doslova se mi křivily prsty na nohou, když jsem vypouštěl z úst to, co chtěl ten kluk říct.
Udělal jsem krok blíž k nim a znovu s voláním jména toho mladého upíra, jsem k němu natáhl obě ruce.
Jael
Škubl jsem sebou, když mi Calleo vytrhl dřevo ze stehna, ale vzápětí jsem skončil v Matteově náruči.
Nestačil jsem ani Matteovi říct, že jsem v pořádku, když jsem ho uslyšel.
Byl to on.
Byl to můj Logan.
„Jaeli, ne!" zaslechl jsem, ale jen jsem ty ruce, co se mě snažily zastavit prudce odstrčil a klopýtal v před.
„Logane…" vzlykl jsem, když ke mně natáhl ruce.
Viděl jsem jeho slzy, slyšel jeho hlas.
Byl to můj Logan. Můj milovaný Logan.
„Logane…" zaúpěl jsem znovu. „Já… mrzí mě to… strašně moc… omlouvám se… Nechtěl jsem… abys mě takhle viděl, ale já… nemohl… moc tě miluju a nemůžu tě nechat… jen tak. Musel jsem ti jít… pomoc… i kdybys mě za to měl nenávidět… Prosím… nezlob se na Mattea…"
Už jsem se ho skoro dotýkal, už jsem byl skoro nadosah, abych ho mohl obejmout, ale jen snad na setinu vteřiny jsem to zahlédl.
Ten zelený záblesk v Loganových očích.
„Nech Logana jít! Nepatří ti!" zakřičel jsem.
„Samozřejmě, že ho nechám jít. Ale vezmu si tebe!"
Tohle nebyl Loganův hlas. Tenhle byl hrubý, drsný, až se mi zježily všechny chlupy.
Ale neměl jsem moc času na přemýšlení, protože se kolem mě najednou zvedla černá mlha a Tepes se na mě vrhl.
Jenže nejspíš netušil nic o mých schopnostech, a vlastně ani já jsem nevěděl, co všechno dokážu.
Černá mlha, sotva se dotkla mé kůže, zasyčela jako pára nad hrncem a rozprskla se.
A Tepes…
Sotva se mě dotkl, bylo to, jako by mi po kůži přejel žhavý karabáč.
Ale podle řevu, to působilo stejně i na Tepese.
Než jsem se vzpamatoval, silná rána do břicha mě poslala vzduchem někam za Callea a Mattea do hromady sutin a bordelu.
Něco křuplo, nejspíš moje ruka, ale víc jsem vnímal Tepesův řev, a když se mi podařilo trochu zaostřit, viděl jsem, jak se drží za ruku, kterou mě praštil a zřetelně ucítil puch spáleného masa.
„Toho kluka ti nevrátím! Už ne! A víš co?! Pokud se ho pokusíš ze mne dostat, zemře!" zařval Tepes, a já tak nějak pocítil, že má pravdu…
Logan (Tepes)
Ve chvíli, kdy se ten skrček přiblížil, zaútočil jsem.
Nech ho! Nechej ho! Zařval ve mně ten ubohý hlásek.
„Pozdě!“ uchechtl jsem se. „Teď už je pozdě, měl jsi mě zastavit dříve!“
Ale vzápětí jsem zařval, když se část mého já rozprskla ve vzduchu, jako by ji někdo rozehnal vodním dělem.
Zařval jsem znovu, a znovu se vrhl na toho malého upíra.
Nebude mi bránit v tom, co chci udělat! Někdo takový, kdo se sotva vylíhl, nemůže mít více síly než já.
Ale…
Nechápal jsem to. Nechápal jsem, co se děje. On byl jak neproniknutelná zeď. Jako by přede mne někdo postavil zeď z rozžhaveného železa. Odskočil jsem kus dozadu, ale o něco jsem se zarazil.
Začínal jsem zuřit.
Proč? Proč mě zastavila bariéra?
Ne, jen jsem se ne chvíli neuhlídal.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Bariéra, která se vytvořila snad odnikud mě zastavit nemůže.
Znovu jsem se otočil na toho malého zmetka.
Když ho nemůžu mít, nebude ho mít nikdo jiný. Nebudou mít jeho a nebudou mít ani tohoto kluka, který se začíná bránit.
„Nepustím tě!“ zařval jsem nahlas a chytl se za hlavu. „Nepustím tě! Vezmu tě s sebou! Zdechneš jak krysa někde v kanálu!“
Brání se, křičí na mě, ať ho nechám. Křičí na mě, že on je Jael, a je jedno jak vypadá. Křičí na mě, ať si raději vezmu jeho, ale Jaela nechám žít…
Křičí a křičí a křičí…
„Dost!“ zařval jsem a potlačil jeho vůli zpátky, když nade mnou začínal míst na moment navrch. „Nedovolím to! Půjdete oba!“
Rozběhl jsem se proti tomu skrčkovi, cestou jsem popadl kus tyčky, ulomené z konstrukce stánku.
„Vezmu vás s sebou oba!“ zařval jsem znovu a v momentě, kdy jsem se blížil, namířil jsem ostrý konec proti jeho srdci.
Byl jsem od něj už jen na dva kroky, ale v tu chvíli, jako by mi někdo podrazil nohy. Jak ve zpomaleném záběru jsem se díval na to, jak padám k zemi a ruka se i přes můj odpor natáčí s tím železem proti mé hrudi.
Proti jeho hrudi…
Raději zemře, než by mu ublížil…
Pochopil jsem to ve chvíli, kdy ten kus železa projel „mým“ tělem a já dopadl na zem…
Jael
Nikdo neměl šanci cokoliv udělat.
Viděl jsem, jak dorazili ostatní, ale kromě Willa a Faileona, kterým se podařilo vztyčit bariéru, jako by nějaká neviditelná síla ostatní zadržela na místě.
I přesto, že byl každý z nich velmi silný, Tepese jsme nejspíš všichni podcenili.
Slyšel jsem ho křičet, viděl jsem, jak běží proti mně s tyčí v ruce.
Jako ve zpomaleném záběru jsem viděl, jak zakopává a ostří změnilo směr na jeho hruď.
Stačil jediný úder srdce a Logan dopadl na zem.
„Ne…" zašeptal jsem nevěřícně. „Ne, ne, ne, NE!"
Zvedl jsem se ze suti, kam jsem zapadl a po čtyřech se doplazil k Loganovi.
„Ne! Ne!" křičel jsem, když jsem vytrhl tyč z Loganova těla a podebral ho do náruče.
Rukama jsem se snažil nahrnout krev zpátky, a ani si neuvědomil, jak marné je to počínání.
„Ne… Logane… proč?! Proč jsi to udělal?!" zakřičel jsem na něj, aniž bych tušil, jestli mě vnímá.
Nevěděl jsem, jestli brečet nebo řvát, jen jsem s ním seděl na špinavé zemi a mezi prsty mi protékala krev.
„Prosím… Prosím!" zakřičel jsem a zvedl hlavu k nebi. „Prosím! Pomozte mi někdo! Prosím!"
„Nikdo ti nepomůže," zachechtal se hrubý hlas ozývající se všude kolem nás.
Zahlédl jsem černou mlhu, svíjející se kousek před námi a ten výsměšný chechot ve mě vzedmul silnou lavinu.
V mžiku bylo nebe černější než noc a můj řev plný nenávisti a bolesti se rozlehl tržištěm.
Jen zpola jsem vnímal, že nejspíš to uvolnilo síly, které ostatní drželo na místě, protože se museli přikrčit před vlnou větru, která se kolem nás prohnala.
„Nikde se neschováš!" zakřičel jsem na tu mlhu, která najednou zmizela. „Nikde se neschováš! Najděte ho! Najděte a přiveďte mi ho!"
Zakřičel jsem, kolem mě se zvedla bílá mlha, něco stříbrného mi prolétlo kolem hlavy, a když se bílá mlha rozprskla, nebe se znovu projasnilo a vítr utišil.
Sklonil jsem se k Loganovi, který sotva dýchal a víc ho sevřel v náruči.
Až teď jsem si uvědomil, že to stříbrné kolem mé hlavy, byly mé vlasy, ale na tom mi teď pramálo záleželo.
„Prosím… prosím…" zaskučel jsem, ještě pevněji si přitáhl Logana k sobě, a aniž bych si to uvědomil, možná jsem to ani nebyl já, přenesl jsem nás z tržiště do domu, který jsem jen matně odněkud poznával.
Ale přesto…
„Matteo…?" zafňukal jsem, když jsem pocítil tu povědomou vůni, zatímco jsem seděl na posteli a tiskl Logana k sobě.
Logan
Jako by se najednou všechno uvolnilo. Jako by najednou někdo zmáčkl tlačítko, všechno bylo najednou jinak.
Jen jsem překvapeně hleděl na to, jak mi z těla trčí ten kus železa.
Nebolelo to. Nebo spíš, bolest jsem nevnímal. Víc jsem vnímal tu volnost, kterou mi Tepes dal.
Opustil mě s posledním výhružkou.
„Neodejdete odsud živí! Ani jeden!“
A v tu samou chvíli, kdy opouštěl mé tělo, cítil jsem, jak povolává své věrné a vydává jim rozkaz zlikvidovat všechno, co se tady jen pohne. A v první řadě mě, Mattea a Jaela…
Ale ten poslední jmenovaný, ten, kterého tak moc miluji, se ho nebál.
Rozmlženým zrakem jsem se díval, co se kolem nás děje. Chtěl jsem mu pomoct, ale byl jsem slabý. Nedokázal jsem pohnout ani rukou, jako bych byl ochrnutý. Mohl jsem jen dýchat, a počítat poslední údery svého srdce s pohledem na mého milovaného.
„Jae… li… Ja…“
Nedomluvil jsem. V tu chvíli jsem pocítil divný tlak a já si pomyslel, že to je ten konec.
Uklidnil jsem se. S vědomím přicházející smrti jsem byl najednou klidný a nechal se konejšit v jeho náruči.
A když jsem chtěl pronést poslední slova rozloučení, jen jsem zachrčel, když jsem se začal dusit vlastní krví.
„Ještě není čas odejít, chlapče,“ ozval se náhle vedle nás hlas.
Nemohl jsem ani hlavu otočit, ale dobře jsem věděl, komu patří.
„Chtěl jsem to jinak. Chtěl jsem využít tvých služeb jako člověka. Ale teď… Nenechám tě umřít… Máš potenciál, a navíc…“ objevila se nade mnou tvář Benasiho, Matteova otce. „Dlužíš mi za službu… a já si přišel pro odměnu. Ale… Chci to slyšet, chci slyšet od tebe, že nechceš zemřít. Chci slyšet od tebe, že zůstaneš tady na tomto světě spoustu dalších stovek let… Chci slyšet tvůj souhlas, že přijmeš moji krev. Važ si toho, že ti to nabízím. Tepes i Báthory kvůli tomu zabíjeli. Tohle milosrdenství neprokazuji jen tak někomu. Umíráš, Logane O´Briane. Chci to od tebe slyšet! Souhlasíš s tím, abys byl součástí mé rodiny?!“
Nebyl jsem schopen pobrat všechno, co mi říkal. Jako vzdáleně jsem slyšel pláč Jaela, který mě stále svíral v náruči. Slyšel jsem, jak volá mé jméno, jak prosí, aby mu někdo pomohl. Bolelo to… Ne ta rána v hrudi, kdy tyč skoro přeťala mou páteř. Bolelo to, jak moc Jael trpěl. Jak moc jsem trpěl já, když jsem si myslel, že on je mrtvý.
Vzpomněl jsem si i na Alexova slova.
Jsme dvě poloviny duše, které se navzájem hledají, které se potřebují, které bez sebe nemohou žít…
„Sou… souhla… sím…“ zachrčel jsem s pohledem upřeným do Benasiho očí.
Jael
Nevím, jestli to byla náhoda nebo byly mé prosby vyslyšeny, ale než jsem se stačil nadechnout, zjistil jsem, proč ta povědomá vůně.
„Pomozte mu, prosím!" zavzlykal jsem, když se ten muž, tolik podobný Matteovi sklonil nad Loganem a nabídl mu život.
„Kluci pitomí. Kdyby mě poslouchal, tak by-" zasyčel na mě Matteův otec, ale najednou se zarazil a pozorně si mě prohlédl.
Mírně se zamračil, stiskl rty, a ještě víc se ke mně přiblížil.
Když se odtáhl nespokojeně mlask, a pak mi vytrhl Logana z náruče.
„Vrať se na trh, kluku. Pomoz mému synovi," řekl chladně, a pak se obrátil a beze slova odcházel.
„Počkejte!" vykřikl jsem, přenesl se a zastoupil mu cestu. „Nikam nejdu! Chci zůstat s Loganem!"
Založil jsem si ruce na hrudi a bojovně vystrčil bradu.
„Běž na trh!" řekl přísně a zadíval se mi do očí.
Cítil jsem mírný tah na spáncích, povolil napětí a něco mi našeptávalo ať souhlasím.
V tu chvíli mi ale padl pohled na Logana a já potřásl prudce hlavou, abych se zbavil toho dotěrného šepotu.
„Nikam nejdu! Chci být s Loganem!"
Na Matteově otci bylo vidět, že by mě nejraději chytl a vyhodil z prvního okna, ale nakonec se ovládl a chladně se na mě podíval.
„Tvůj přítel s každou vteřinou, co tu stojíme, ztrácí život. Pokud mu dotluče srdce, než mu dám svou krev, tak už ho nikdy neuvidíš. Kromě toho, myslím, že ani on by nechtěl, až ho uvidíš v procesu přeměny. Jdi na to zatracené tržiště, vyřiďte to tam, a pak se vrať! I s mým synem! Má co vysvětlovat!"
Po těch slovech najednou zmizel a já jen vztekle dupl nohou.
Musel jsem jen doufat, že dodrží svůj slib a Matteovi neublíží.
Když jsem vyskočil z okna, sekl jsem sebou na zem, protože až sem jsem jasně a zřetelně cítil tu temnou auru obklopující tržiště.
A v ten moment bylo jasno.
Logana miluju, nejraději bych u něj byl, až se probere, ale...
Na tom tržišti jsou mí přátelé a mohli by potřebovat pomoc.
Naposledy jsem se ohlédl na dům, který teď obýval Matteův otec, zašeptal Loganovo jméno, a pak se přemístil.
Logan
Chtěl jsem ještě něco říct, chtěl jsem promluvit na Jaela, ale stěží jsem vyslovil svůj souhlas.
Byl jsem rád, že jsem ze sebe dostal aspoň tohle.
Dávil jsem se svou vlastní krví, a přitom se nemohl ani pohnout.
Mohl jsem se jen dívat, co se kolem mě děje. A najednou mi Jael zmizel z očí a já si myslel, že jsem oslepl.
Všude kolem byla tma a já ucítil, jak mě náruč opouští a doléhám na tvrdší podložku.
Nic jsem opravdu neviděl, až na jedno…
Dva červené záblesky, které se pohybovaly kolem mne. Benasiho oči mě stále upřeně sledovaly, na moment přiložil ruku na hruď, jako by zjišťoval, zda ještě moje srdce bije.
„Moc času nám nezbývá…“ zaslechl jsem jeho hlas, a pak jsem až moc blízko ucítil jeho vůni a jeho červené oči se zabodly do mých.
„Jen blázen si může tak ublížit… Narušil jsi míchu… Tvé uzdravování bude o to bolestivější… Projdeš si peklem, než se dáš znovu do pořádku. Opravdu to chceš? Chceš se vzdát své lidské podstaty a stát se něčím takovým, jako jsem já?“
Rád bych přikývl, ale nešlo to. Opravdu mé tělo, jako by mi nepatřilo, a přitom mě už Tepes dávno opustil.
„Mil… i.. Ja…ea… chci… ž…ít… s… ním… pr… ím… udě…jte… to…“ sotva mi bylo rozumět, ale já doufal, že to Benasi pochopil.
Pro Jaela bych udělal cokoliv…
Na moment ty dva červené body zmizely, jako kdyby zavřel oči. Ale chvilku na to se objevily znovu, těsně u mého obličeje…
„Dobrá…“ otřel se jeho dech o mé tváře a vzápětí znovu zmizel.
Nevím, co se dělo pak. Jen jsem počítal své poslední údery srdce, ale než stihlo dotlouci, ucítil jsem tupé škubnutí na krku a pak mi něčí prsty na sílu otevřely pusu a do krku mi začala stékat teplá tekutina. Měl jsem problém ji polknout, ale snažil jsem se. Tušil jsem, že tohle je to, co mě přivede zpátky k životu…
Jen s námahou jsem polkl pár doušků…
Chvilku se nic nedělo, a já si pomyslel, že pomoc přišla pozdě. Že je to zbytečné…
Ale vzápětí na to mě zachvátila silná křeč. Silná bolest a spalující pocit, který zachvátil mé tělo a stáhla ho v křeči. Tu neproniknutelnou tmu prorazil chraplavý výkřik, až jsem málem ohlušil sám sebe...
Jael
Sotva jsem se ocitl na tržišti, málem to se mnou seklo
Ta intenzivní bolest, kterou jsem pocítil, mě na moment zbavila dechu.
„Prosím, Logane, lásko, vydrž," poslal jsem mu v duchu svou podporu, protože nějakým způsobem jsem prostě teď cítil to, co Logan.
Nevím proč, ale podvědomě jsem ještě víc otevřel svou mysl, abych Loganovi částečně ulevil a já jeho bolest sdílel s ním.
A možná i to vědomí, že je někde sám, a já u něj nemůžu být, mě postavilo znovu na nohy, a já se vrhl do šíleného boje, který na tržišti probíhal.
Teda…
Já se nevrhl, ale duchové, které jsem povolal.
Calleovi kluci byli rozděleni na dvě skupiny, Alex a Will byli o kus dál, stejně jako Andy a Faileon.
Sám Calleo a Matteo se bránili proti největší přesile a Jerom si razil cestu k nim, zřejmě v potřebě jim pomoct.
Naštěstí nikdo z nich nebyl vážně zraněn, a vypadalo to, že jsou silnější než upíři, ale…
Byli to upíří duchové…
I přesto, že měli hmotná těla, Will a Fai používali kouzla a zbytek svoji fyzickou sílu, když se jim podařilo nějakého ducha zničit, po pár vteřinách se objevil znovu.
Ale i přes situaci jsem nemohl neobdivovat to, jak jsou všichni sehraní.
Alex a Will, jakoby si rozuměli beze slov. Fai a Andy, který byl dobrý bojovník, měl toho nejlepšího ochránce, Alejandro a kluci, kteří ho poslechli na slovo, Calleo s Matteem, jako by se snad pro boj narodili, a Jerom…
Jerom, který prostě likvidoval všechno, co mu stálo v cestě, a ještě u toho stihl nadávat.
Ale v momentě, kdy jsem otevřel cestu mým duchům, ti upíří poznali, že je zle.
Logan
Jedno už vím jistě.
Michaelo Benasi di Conti zřejmě nikdy nelže.
Ta bolest, o které mluvil, byla skutečná. Tak skutečná, že jsem si znovu a znovu přál umřít.
Tak, jak jsem se nemohl nějakou chvíli hnout, tak jsem se potom svíjel v křeči, v bolestech, když se mé tělo léčilo a přetvářelo na něco, co tu bude stovky let chodit po světě.
Snad jen ve světlých chvilkách, kdy jsem byl sám sebou, jsem si vzpomněl na to, proč to celé podstupuji, aby vzápětí další bolest otupila můj mozek až k nepříčetnosti.
Když jsem mohl pohnout končetinami, když jsem mohl vstát, po prvních krocích jsem se svezl k zemi v dalších bolestech.
„Řekni si o pomoc… klidně dělej, co ti v tuhle chvíli přijde na mysl… neboj se otevřít tomu, co bys chtěl…“ nabádal mě tichý hlas. „Pomůžu ti s čímkoliv…“
Ucítil jsem na sobě něčí ruce, když jsem ležel na zemi a ztěžka dýchal. Snažil jsem se vstřebat ten zvláštní pocit, který doslova spaloval mé vnitřnosti, který mě nabádal, ať něco zničím, ať někoho zabiju, který spaloval mé tělo neskutečným chtíčem… Potřeboval jsem tu sílu, tu energii ze sebe dostat ven.
„Nechci pomoc! Nechci nic!“ vykřikl jsem zadýchaně a prudce od sebe to tělo, které bylo tak blízko, odstrčil. „Nechci! Sám si poradím! Nepotřebuji ničí pomoc!“
Už mi po nějaké době ani nevadila ta tma. Začínal jsem vidět jasněji, vnímal jsem obrysy nábytku, viděl jsem i postavu, která chvílemi stála, chvílemi kroužila kolem mne jako sup kolem mršiny.
A v jednu chvíli, kdy jsem nabral aspoň trochu síly, a když byl moc blízko, skočil jsem po něm a rovnou se do něho zahryznul.
Benasi se mnou smýknul a já prudce dopadl na postel. Přesto jsem ho nepustil a strhl ho znovu k sobě, a znovu se zahryznul přesně do toho místa, kde jsem nejsilněji cítil, jak teplá krev proudí tepnou…
Nevím, co se dělo dál. Poslední, co si pamatuji, byla lahodná krev, která mi stékala do krku a já ji hltal jako ten nejchutnější nektar…
Jerom
Mám docela rád hurá akce.
Nic plánovaného, prostě vletět, udělat bordel, useknout pár končetin, třeba i hlav, a za půl hodiny se už válet v posteli nebo i jinde a užívat si života.
Mám ale takový dojem, že od chvíle, co jsem přijel za Calem a Metem, a potkal své rozkošňátko, tak nedělám, nic jiného než ty hurá akce.
A asi už stárnu, nebo jsem zpohodlněl, ale až tohle skončí, asi nebudu měsíc v kuse dělat nic jiného, než se válet v té posteli.
Nebo kdekoliv jinde.
A začínám fakt nesnášet pijavice.
Když jsme dorazili na tržiště potom, co Jael vzal čáru, stačil jsem udělat akorát krok a najednou jsem zůstal jako přimrazený.
Mohl jsem akorát hýbat očima a sledovat, co se děje.
Když se Logan sám propíchl jako sele na rožeň, už jsem v duchu spřádal plány na to, jak rozkošňátko adoptuju a vytvoříme skvělou rodinu.
Jako, ne že bych to Loganovi samozřejmě přál, ale je to můj rival v lásce, tak můžu mít nějaké sny, no ne?
Jenže o chvilku později Jael i s Loganem zmizeli, skoro ve stejnou chvíli, jako zmizel tlak na moje tělo.
A očividně jsem nebyl jediný.
Jenže než stačil někdo něco aspoň kváknout, objevila se horda upířích duchů.
Víte, co je horší než ti pošahaní, mozky žeroucí zombíci, které k smrti nesnáším?
Upíří duchové.
Protože ty nemrtvé zmrdy můžete aspoň rozmašírovat a oni znovu pojdou.
Jenže duchové?
Prostě se pořád vracejí. Jako otravné blechy. Teda, ne, že bych je někdy měl.
Během chvíle jsme byli roztrženi na čtyři skupinky, a já bojoval s Alem, Chavim a Falcem.
Jenže ta největší skupinka těch zmrdů nejspíš dostala za úkol zabít Meta, protože jich kolem něho a Cala bylo pořád víc a víc.
Vyběhl jsem jim na pomoc, ale když jsem byl zhruba v polovině, najednou se citelně ochladilo a kolem mě prolétli další duchové.
To, že jsou na naší straně jsem pochopil okamžitě, co se vrhli na ty pijácké zmetky, a taky proto, že jsem uviděl Jaela.
Stál kousek za námi, teda spíš se vznášel kousek nad námi, stříbrné dlouhé vlasy mu poletovaly kolem hlavy a ostře kontrastovaly s narudlýma očima a rudými rty.
Trochu jsem se obával, že mu švihne, ale vypadal...nějak až moc v klidu.
Takže...
Logan přežil?
Zamračil jsem se, ale myšlenku jsem rozvinout nestihl, protože jsem se musel začít bránit, když se část upírů dostala až ke mně.
Logan
Když jsem začínal vnímat, měl jsem pocit, že jsem spal asi tak půl hodiny.
Ležel jsem na posteli a mé tělo se rozehřívalo čím dál víc. Jako by ta ledová náruč, co mě celou dobu svírala, najednou zmizela.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Viděl jsem všechno, skoro jako ve dne, i když tu stále kolem nás byla tma.
Kolem nás?
Zavětřil jsem a pak po pachu otočil hlavu.
No, měl jít dál…
Netrvalo ani mrknutí oka, když jsem po něm skočil a vzápětí ležel na posteli pode mnou. Stále jsem měl ten zvláštní hlad, který mě nutil se do něho zahryznout, ale už nebyl tak silný.
Bylo to, jako si dát pár posledních soust, než člověk zcela nasytí svůj žaludek, aby byl spokojený.
A nejen to… Ani nevím proč, ale najednou jsem z něj začal strhávat oblečení a sápat se po jeho těle.
„Jen si užij, chlapče… tohle nedovolím jen tak někomu…“ ozval se Benasiho tichý šepot těsně vedle mého ucha, až mi to postavilo všechny chlupy na těle.
„Tohle všechno dělám jen proto, že jsi byl výjimečný jako člověk… a budeš výjimečný i jako součást mé rodiny… a taky… už tak dlouho jsem to takhle nedělal… nechám tě… mé tělo je tvé… jen pro teď… stejně zapomeneš…“
Benasi mluvil a mluvil a mluvil…
A čím víc mluvil, tím víc jsem ho chtěl pořádně protáhnout. I přesto, že byl starý snad tisíc let, jeho tělo bylo krásné, štíhlé, pružné… Byl prostě dokonalý…
Najednou se mi tak zalíbil, že jsem ho okamžitě musel mít…
To, co bylo pak v té tmě slyšet, už nebyly bolestné steny… Byly to vzdechy a sténání doprovázené rozkoší…
Bral jsem si ho a vůbec nehleděl na to, že on je ten, kdo mě stvořil. Vůbec jsem nehleděl na to, že on je silnější… Prostě jsem ho chtěl a on se mi nabídl. A taková nabídka se neodmítá…
Nevím, jak dlouho jsem ho drtil pod sebou, ale uběhl nějaký čas, než najednou moje tělo přestalo fungovat, mozek vypnul a já se ponořil do bezesného spánku.