O ROK A PŮL POZDĚJI...
Jael
Prudce jsem otevřel oči a zadíval se do stropu. Srdce mi bušilo jak zběsilé a hlava bolela jako hrom.
Zase ten sen.
A přesto… Tentokrát trochu jiný…
S povzdechem jsem se posadil a zadíval se z okna.
Akorát svítalo.
Jak dlouho už to je?
Skoro rok a půl. Konečně se mi podařilo zapomenout, a on se musí vrátit ve snech.
Kousl jsem se do rtu, když se mi vybavil ten den, kdy všechno skončilo.
Odvezl jsem tenkrát Gila domů, chvilku s ním zůstal, abych se taky uklidnil, a pak jsem se vrátil. Jenže Logan doma nebyl. A na můj telefon odpověděl jen, že nemá čas. Neozval se mi. Čekal jsem na něj dlouho do večera. Seděl a čekal. V prázdném a tichém domě.
Pak jsem zavolal Gilovi.
Vzal si taxi, přijel pro mě, pomohl mi sbalit pár mých věcí a odvezl mě k sobě.
Druhý den mi od Logana došla zpráva, že mě nechává jít a dává mi volnost, kterou jsem u něj zřejmě neměl.
Myslím, že jsem brečel tak tři dny v kuse. Dokonce jsem skončil i na kapačkách, protože jsem nic nejedl ani nepil. A Gil byl celou tu dobu se mnou. Zůstal jsem u něj asi měsíc a postupně se dával dohromady.
Bolelo to.
Příšerně.
Ale věděl jsem, že se zásadovým Loganem prostě nehnu.
I když jsem se mu potom pokoušel dovolat, nikdy mi to nezvedl a ani nezavolal zpátky.
Po měsíci jsem se nakonec rozhodl, že prostě Logana nechám být, a vrátil se zpátky do Salemu.
Začal jsem pracovat u táty a pronajal si malý domek u rezervace.
Asi o tři měsíce později za mnou přijel Gil.
Prý už nedokáže beze mne být. Nedokáže být ve stejném městě jako on. Miluje mě a chce být se mnou. O dva měsíce později se ke mně nastěhoval a začal pracovat jako ošetřovatel zvířat pro rezervaci…
„Co se děje, zlato? Je ještě brzo a dneska máme volno..." vytrhl mě z myšlenek jeho hluboký hlas, a když jsem otočil hlavu, viděl jsem, jak se na mě dívá a mírně usmívá.
„Promiň, jen zlý sen," zašeptal jsem a sklonil hlavu, abych ho mohl políbit a přitisknout se na jeho velké tělo.
Logan
Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Po tváři mi stékaly kapky, jak jsem si oplachoval ráno obličej studenou vodou, abych se probral a mohl fungovat.
Jedna z kapek se zastavila o dlouhou jizvu pod levým okem a svezla se po ní dolů a skončila na horním rtu. Přejel jsem po ní prsty.
Tohle byla připomínka z toho dne. Ta viditelná. Tu jizvu, kterou mám na srdci, nikdo neuvidí. Nikdy…
Ten týden dovolené jsem si tenkrát nechal.
Potřeboval jsem to. Letenky jsem založil do diáře k onomu dni, kdy jsme měli původně odletět k moři, ale místo toho jsem řekl Jaelovi, že může jít.
A on odešel.
Bylo mi jedno, že letenky propadly, že jsem přišel o peníze. Nebyl jsem schopný ani zrušit rezervaci v hotelu. Tohle bylo nic proti tomu, jakou ztrátu jsem cítil uvnitř sebe.
Celý ten týden jsem se nehnul z domu. Nebral jsem telefony, nikomu jsem nevolal.
Potřeboval jsem být sám.
Asi po měsíci jsem se dozvěděl, že se Jael odstěhoval do Salemu. A to pro mne byla poslední kapka.
Prodal jsem domek a koupil druhý, blízko práce.
Nejen proto, že to bylo blíž, ale hlavně proto, že jsem v tom domku už nedokázal žít. S Jaelovým odstěhováním a novou informací, že se k němu nastěhoval Gilbert, moje naděje na jeho návrat úplně zhasla.
Šéf se naštěstí z toho dne úplně zotavil. Dostal jsem pořádný kartáč, že, kdybych tam byl, mohlo se tomu předejít. Ale netrefil vhodnou dobu. Ve chvíli, kdy jsem se pral sám se sebou, mi tohle stačilo na to, abych já, jinak klidný Logan O´Brian vyletěl a řekl si k tomu své, a pěkně od plic.
Myslím, že pochopil to, že i kdybych tam byl, ten vlkodlak by stejně zaútočil, a možná bychom pak byli zranění dva a nejen on.
S povzdechem jsem ještě jednou přejel prstem po té jizvě, utřel si obličej a nasadil si brýle.
Je čas vyrazit do práce…
Rychle jsem se oblékl, zhltnul suchý sendvič, popadl jsem své věci a vyrazil. Zamknul jsem dům, přešel ulici, obešel další tři domy a už jsem stál před naší pobočkou.
Dneska měl přijet Andrew s Alexem, a už jsem se na ně docela těšil. Nevěděl jsem, jestli přijedou i s Faileonem a Williamem, ale byl jsem rád, že uvidím aspoň tyhle dva.
Jael
Když jsem se probral podruhé, bylo mi lépe. Hlavně teda s přispěním Gila.
Pravda byla, že jsem ho nedokázal milovat tak vroucně jako Logana, a tak, jak by si nejspíš zasloužil, ale snažil jsem se. A Gil byl rád i za to.
O Loganovi jsem se od té doby nikdy nebavili.
Gil ho neměl rád za to, co udělal, a jasně řekl, že tohle téma bude u nás tabu.
Rád jsem to respektoval.
Jen myšlenky na něj ve mě vyvolávaly tu obrovskou bolest.
Občas jsem si sice vzpomněl, co asi tak dělá, ale nejspíš mu beze mne bylo líp.
„Tak, co má dneska moje princezna v plánu?" ozval se Gil, který už dávno vstal, zatímco já se pořád válel v posteli.
Políbil mě mezi lopatky a prsty přejel po žebrech, až jsem vyjekl, jak to zalechtalo.
Se smíchem jsem se otočil a stáhl si Gila dolů, abych ho mohl políbit.
„Potřeboval bych zajet za Willem do Portlandu," řekl jsem po chvilce, kdy se mi podařilo popadnout dech.
Gil si povzdechl, odtáhl se posadil. Mezi prsty potáhl pramen mých bílých vlasů a nechal je sklouznout na mou hruď.
„Myslel jsem, že budeme spolu, když máme to volno. Že si někam zajdeme. Ale když musíš…"
I když to řekl nenuceně, přesto jsem v tom pocítil nepříjemný podtón.
Gil byl úžasný. Ve všech ohledech pozorný a laskavý.
Ale… Občas se choval strašně majetnicky.
Přesto jsem se v tomhle ohledu nesnažil mu nikdy odporovat.
Nechtěl jsem znovu zažít tu bolest jako s Loganem.
„Tak já nikam nepojedu, ano? Zajedu za ním jindy. To počká," usmál jsem se na Gila, sedl si a objal ho kolem krku.
Hned bylo vidět, jak se jeho stažená tvář rozjasnila, a za chvilku mě už za neustálého obírání nesl do kuchyně, abysme se nasnídali.
Logan
Byl ještě čas, než měli Alex s Andrewem dorazit. A tak jsem si říkal, že aspoň projdu zprávy za poslední týden a budu to mít z krku.
Nakráčel jsem si to do budovy, která celá patřila nám. Jen jsem se zamračil, když jsem viděl strážného, jak sedí rozvalený a čte si nějaké noviny.
Jakmile postřehl, že jsem přišel, noviny okamžitě hodil bokem a vyskočil na nohy. Rychle si srovnal oblečení a pozdravil.
„Jel už někdo na letiště pro návštěvu?“ zeptal jsem se, jen co jsem odpověděl na pozdrav.
„Ano, pane,“ rychle odpověděl strážný.
„Nějaká korespondence?“
„Všechno už máte nahoře, pane,“ ukázal rukou k výtahu.
Jen jsem přikývl a zamířil tam. Strážný si viditelně oddechl, že se to obešlo bez nějakých mých připomínek.
Tahle budova měla tři patra. Moje kancelář byla v posledním, a proto jsem raději jezdil výtahem.
Bylo to menší utrpení, než se potkávat na chodbách a schodech s personálem, kde podle mého tak polovina nestála za nic. Přesto jsem však ve třetím patře musel projít velkou místností, kde měli stoly mí nejbližší podřízení. Mrknul jsem do zasedačky, kde mělo být připraveno pohoštění pro kluky.
„Kde je Agnes?“ otočil jsem se naštvaně ke stolům.
Ale odpovědí mi bylo jen ticho a pokrčení ramen.
„Bille, zavolej ji, že pokud tu nebude do pěti minut nachystané to, co jsem po ní chtěl, ať si hledá novou práci. Nepotřebuji tu zaměstnávat někoho neschopného, někoho, kdo ani neumí poznávat hodiny.“
Naštvaně jsem se otočil a šel do své kanceláře. Jen co jsem otevřel dveře naštval jsem se ještě víc.
„Kde je moje korespondence? Pokud vím, tak by tu měla být! Pokud neumíte dodržovat svůj harmonogram, tak ho aspoň nenarušujte ostatním! Rád bych to měl na stole, než budou Vánoce.“
S těmi slovy jsem vešel do kanceláře, ale nechal jsem dveře otevřené, abych viděl na ostatní.
Jo, byl jsem tu za pruďase, děsnýho šéfa, nikdy jsem se neusmál, a jen měl ke všemu připomínky. Ale nikdy se nestalo, že by mi tohle místo chtěli vzít, nebo že by mě chtěli přeložit, protože tahle pobočka pod mým vedením fungovala úplně nejlépe v celých státech.
A ostatní to možná neviděli, ale sám jsem jim zajistil lepší platy, než mají na druhých pobočkách, větší prémie, pokud dobře pracovali, a hlavně… Pokud potřebovali volno, a já viděl, že jejich práce za něco stojí, tak jsem jim ho bez problémů odsouhlasil.
Nechtěl jsem, aby pod mým vedením někdo skončil tak, jak já s Jaelem.
Alexander
Už to bylo nějaký ten pátek, co jsem s Loganem mluvil naposledy.
Podle všeho se rozešli s Jaelem, ale nikdy jsem se nedozvěděl, co tomu předcházelo.
Nevyptával jsem se. Byla to jejich soukromá věc, i když mě to moc mrzelo.
Oba jsem si oblíbil a vždycky vypadali tak šťastně…
Povzdechl jsem si a mírně se zamračil, když Andy konečně dovalil ten svůj zadek a s funěním nasedl do auta.
„Promiň! Když on Fai… po ránu je jak kobylka…" zachichotal se a snažil se popadnout dech.
Jen jsem protočil očima, zabrblal, že jejich sexuální život mě fakt nezajímá, a konečně se rozjel.
Měl jsem namířeno na letiště, a pak naším agenturním letadlem do pobočky v Bostonu za Loganem, abych mu přednesl svou žádost, a hlavně problém, který nás začal trápit.
Měl nejlepší výsledky, a proto jsem si jasně zvolil jeho, když mělo dojít na spolupráci.
„Jak to zatím vypadá?" zeptal se Andy, když si schoval všechny cucfleky pod košili a trochu se upravil.
„Není to dobré. Máme přinejmenším třicet mrtvých za poslední půl rok. A to jen těch, o kterých víme. Táhne se to po západním pobřeží, v oblasti pacifických států, a teď to vypadá, že se vrah nebo vrazi nejspíše zastavili v Beavertonu."
„V Beavertovu? Vedle Portlandu? V tom zbohatlickém městě?" hvízdnul Andy.
„Jo, přesně tam. A právě odsud si mě někdo najal, abych zjistil, kdo tam vraždí. Víš, že pracuju nejraději sám, ale tady se děje něco velkého. Velkého a zlého. Nemám z toho dobrý pocit."
Andy přikývl a zbytek cesty do Bostonu už jsme po většinou mlčeli ponořeni do svých vlastních myšlenek.
Když jsme o pár hodin později vstoupili do budovy pobočky v Bostonu, a zamířili do třetího patra, jen jsem si povzdechl.
„Logy zase řádil, co?" pošeptal mi Andy a ušklíbl se.
Jen jsem pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.
Od chvíle, kdy Jael odešel, se Logan změnil. Na jeho práci to sice mělo pozitivní vliv, byl považován za jednoho z nejlepších, ale po osobní stránce to byla vyložená katastrofa.
Všiml jsem si ubrečené ženy, která se choulila za stolem a mačkala promáčený kapesník.
„Tady," podal jsem ji svůj a stiskl jí rameno. „Vím, že je to nejspíš těžké, ale dejte mu šanci, ano?"
Jen se na mě podívala a začala víc brečet.
Chtěl jsem jí ještě něco říct, ale to už na mě mávl Andy směrem od Loganovy kanceláře, tak jsem jí jen povzbudivě po rameni poplácal a odešel.
Logan
Pročítal jsem si zprávy, když konečně dorazila Agnes. Hned jsem ji seřval za to, že je nedochvilná, a že už mě to vážně přestává bavit. A pokud se ještě jednou zpozdí, byť o jednu vteřinu, a nedá ani zprávu, že se třeba stalo něco vážného, tak má padáka.
Vytrhl jsem ji z ruky dopisy a poslal ji, ať nachystá to občerstvení, a doufám, že to zvládne dřív než za půl hodiny, kdy má dojet návštěva.
Nechal jsem ji odejít, ale ještě na ni křikl, aby za sebou laskavě zavírala dveře.
Když jsem osaměl, konečně jsem si mohl vydechnout. Pohodlně jsem se usadil za svým stolem, a pokračoval ve čtení zpráv.
A ani u toho jsem nebyl úplně v klidu. Nechápal jsem, jak někdo může tak lajdácky sepsat zprávu. Musel jsem si jednu z nich přečíst dvakrát, aby mi to dávalo hlavu a patu.
To je, pro Boha, tak těžké používat rozum? Udělat pár odstavců, seřadit to podle časové linie, použít třeba tu věc, co nosí na krku, aby to nějak vypadalo a dávalo smysl? Vždyť v první třídě umí děcka napsat lépe do písanky pár písmen než tohle, co jsem měl před sebou.
Zmáčkl jsem tlačítko interkomu, a jakmile se mi ozval Bill, hned jsem ho náležitě zpravil o tom, že pokud jeho lidé neumí napsat dobře zprávu, ať je to naučí. Já s tím ztrácet čas nemíním, a hlavně, zprávu od Dylena chci mít znovu a řádně napsanou. A to ještě dneska do dvou hodin.
Odložil jsem složky bokem, jen tu Dylenovu jsem hned strčil do skartovačky. Něco takového mi ani nesmělo na stůl.
Natáhl jsem se po dopisech a začal je postupně otevírat. Nůž na dopisy jsem měl vždy po ruce, nesnášel jsem, když byly obálky potrhané, jak lístky do kina. Jamile jsem si dopis přečetl, hned jsem ho zařadil tam, kde jsem potřeboval.
Byl jsem právě u posledního, někde v polovině čtení, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Dál!“ houkl jsem jen a pokračoval ve čtení.
Nedíval jsem se, kdo přišel. Prostě jsem pokračoval. Přeci neodložím rozdělanou práci jen proto, že někdo přišel.
Trvalo mi asi minutu, než jsem to dočetl a založil, a teprve potom jsem zvedl hlavu.
„Alexi, Andrew,“ kývl jsem na ně a vstal jsem od stolu. „Jaká byla cesta?“
Došel jsem k nim, pozdravil se s nimi ještě podáním ruky, a pak jsem jim ukázal ven, abychom přešli do zasedačky, kde bylo pohodlněji a mohli jsme si tam v klidu promluvit. Jen jsem doufal, že bude všechno nachystané…
Alexander
Znovu jsem si povzdechl, když jsme vstoupili do kanceláře, a Logan se ani neobtěžoval zvednout hlavu od práce. Andy vedle mě něco zabrblal, ale naštěstí jsem mu nerozuměl.
Když se Logan konečně uráčil vstát, pozdravil nás a odváděl do zasedačky, Andy si pod nosem zamrmlal, že na cestě mu bylo mnohem líp.
Dloubl jsem ho loktem do žeber a výmluvně se na něj podíval.
Je to prostě Logan.
Přijal jsem nabízenou kávu a jen se zavrtěním hlavy pohlédl na stůl, kde byla nachystaná skoro hostina.
„Logane," upoutal jsem jeho pozornost a lokty položil na stůl. „Jsme tady, protože jsem tě chtěl požádat o pomoc. Potřebuju, abys se mnou odjel do Portlandu. V Beavertonu někdo vraždí zbohatlíky. A ten, nebo ti, jsou nejspíše jiní, a mají na svědomí více vražd podél celého pobřeží."
Podal jsem mu složky a ukázal fotky.
„Trvá to už více jak rok. Ta jizva… Říkal jsi, že tehdy beze smyslu zaútočil jeden mladý vlkodlak, že? Nevíme, proč se tak děje, ale poslední dobou se prostě „jiní“… jak bych to řekl… Jako by je někdo ovládal. I z těch klidných se stanou zuřiví netvoři. A pokud se nám je podaří odchytit živé a uklidnit, nic si nepamatují. A mám takové tušení, že v Beavertonu najdeme stopu."
Celou záležitost jsme probírali asi dvě hodiny.
Odpovídal jsem na Loganovy otázky, řekl mu všechno, i to, co nebylo ve složce, a ujistil ho, že pokud odjede, nechám tuhle pobočku zabezpečit.
A taky, že je všechno už domluvené.
Když jsme skončili, a já složky znovu uložil, důkladně jsem si Logana prohlédl.
„Jak se má Jael? Mluvil jsi s ním?" zeptal jsem se do ticha.
Logan
Tušil jsem, že nepřijeli jen tak. Těšil jsem se, že prostě jen tak pokecáme, ale už jen tím, že ohlásili příjezd na pobočku, a ne ke mně domů, bylo jasné, že půjde o práci.
Začetl jsem se do zpráv, které mi Alex podal.
Aspoň že někdo umí přehledně sepsat zprávy, pomyslel jsem si v duchu, ale nahlas jsem jen pokládal doplňující otázky. Většinou mi odpovídal Alex. Bylo vidět, že v tom pátrá už nějakou chvíli.
A proto jsem ani moc nechápal, proč je tedy Andrew.
Ale odpověď přišla vzápětí, když mě Alex požádal, abych jel do Portlandu.
Andrew je vlastně taky jeden ze šéfů, a to pobočky v Portlandu. Pokud tam pojedu, budu s ním spolupracovat.
Přemýšlel jsem, jakou jim dám odpověď, protože se mi do Portlandu moc nechtělo. Ale tolik mrtvých, a způsobené vraždy odpovídaly jiným, to už nebylo samo sebou. A odmítnout tuhle spolupráci…
Ne, že bych byl kariérista, ale nedokázal bych žít s myšlenkou, že jsem mohl pomoci a neudělal to, a zatím může přijít o život další člověk nebo jiný.
Už jsem měl nachystanou odpověď, když se mě najednou Alex zeptal na Jaela.
Stiskl jsem zuby, až snad i slyšitelně zaskřípaly, a teprve po dvou vteřinách jsem k němu zvedl oči.
„Nevím, proč se ptáš na Jaela. Souvisí to nějak s touhle prací? Pokud ne, není potřeba o něm mluvit. A pokud chceš vědět, jak se má, zeptej se Billa, který má na starosti komunikaci s ním.“
Vstal jsem ze židle a zamířil k barelu s vodou, abych si mohl nalít a zapít to hořko v krku, které způsobilo vyslovení Jaelova jména.
Zvykl jsem si bez něj, ale stejně jsem ho pořád miloval…
Právě jsem přikládal sklenici ke rtům, když se najednou rozeřval alarm. Detektory zachytily pohyb „jiného“. Někoho, kdo je vevnitř a neprošel identifikací. Každý „jiný“, kdo tu vstoupí, dostane náramek na ruku, který pak při odchodu odevzdá. Chráníme se tak proti případným útočníkům.
Postavil jsem sklenici na stůl a chtěl se jít zeptat, co se děje, když až do zasedačky najednou dolehl hluk a křik.
„Do hajzlu!“ zařval jsem, doběhl ke dveřím a bouchnul jsem do jednoho místa na stěně.
Okamžitě se otevřel malý trezor, ve kterém bylo pár zbraní pro pohotovost.
Popadl jsem jednu z nich a už jsem se hnal ven.
Panovalo tu dokonalé pozdvižení, zmatek, doslova chaos.
Všichni, kdo mohli se hned kryli, kdo měl po ruce zbraň, snažil se ji vytáhnout. Hrozilo však, že se tu pozabíjí navzájem, i když byli cvičení. Jenže tohle byla místnost a hodně lidí a všichni mí lovci byli v terénu…
„Zalezte pitomci!“ zařval jsem, aby mě všichni slyšeli. „Všichni k zemi!“
Pak jsem ho zahlédl a on mě. Chlap velký skoro dva metry, změněný do kompletní upírské formy. Zuřivě se hnal po lidech, a cestou odhazoval všechen nábytek, co se mu dostal pod ruku. I ten stůl, za kterým se krčila Agnes…
Byla vyděšená tak, že se nebyla ani schopná hnout.
Naslepo jsem vystřelil proti upírovi, ale věděl jsem, že ho to nezastaví, nebyly to stříbrné kulky. Jen ho to mírně odhodilo dozadu, ale já tím získal čas skočit k Agnes. Strhnul jsem ji dolů k zemi, zalehl ji a chtěl znovu vystřelit, jenže zbraň mi při dopadu vyletěla z ruky, a já tak mohl jen doufat, že tohle přežijeme bez větší úhony.
Alexander
Díval jsem se na Logana, jak si napouští vodu do sklenice a zavrtěl hlavou, když chtěl Andy nejspíš něco říct.
Netušil jsem, že je to až tak špatné. A docela mě začalo zajímat, co se vlastně stalo.
Logan sice měl své mouchy, ale byl věrný a poctivý. Nedokázal jsem si představit, že by Jaelovi ublížil.
Jael byl zase laskavý, možná až moc hodný a trochu naivní. Ani u něj jsem si nedokázal představit, že by třeba Logana podvedl.
Ale vypadalo to, že jeden o druhém nechce ani slyšet.
K ničemu dalšímu jsme se ale už nedostali.
„Andy! Zjisti mi jeho totožnost!" křikl jsem na Andrewa, když Logan vystřelil ze zasedačky, aby chránil své lidi.
Podle toho, co jsem stačil zpozorovat pouhým okem, byl ten upír jeden ze starších.
Žádné mládě proměněné před týdnem.
A pokud ho někdo dokázal ovládat, bylo to ještě horší, než jsme si mysleli.
Andy, zatímco přes handsfree zjišťoval všechno potřebné, nechal vypnout alarm a evakuoval postupně všechny do zasedačky.
Zdálo se, že se ten parchant zaměřil na Logana, který se snažil ochránit Agnes.
Sevřel jsem v ruce amulet, co mi visel na krku a zavřel oči.
Neuběhly snad ani dvě vteřiny, a já ucítil, jak mě Will přijal.
Za další vteřinu se vedle mě otevíral portál, ze kterého jsem vytáhl svůj meč.
Tohle byl Willův nápad. Přívěsek, který spojoval mou mysl s tou jeho, a pokud jsem se soustředil, mohl jsem s ním mluvit na dálku. Hlavně to bylo užitečné v bojích, kdy jsem nemohl chodit obtěžkán zbraněmi. Posílat věci skrz portály nebylo pro Willa tak náročné, jako když se přenášel sám.
„Hej!" křikl jsem na upíra a přilákal jeho pozornost.
Neměl proti mně žádnou šanci…
Kdysi jsem byl nejlepším královským rytířem a moje schopnosti mi zůstaly.
„Logane! V pořádku?" přiběhl jsem k němu, když bylo po všem, a mrtvý upír se změnil zpátky do své lidské podoby.
Logan
Bylo to hodně na těsno. Byl jsem tak rád, že tu Alex byl a dostál své pověsti jednoho z nejlepších lovců. A hlavně jako šermíř byl nepřekonatelný.
Jen jsem kryl Agnes a po očku sledoval, jak si poradil s tím upírem.
V tu samou chvíli, kdy Alex ke mně přiběhl, rozrazily se dveře a dovnitř vpadl Dylen.
Když uviděl tu spoušť, zarazil se na místě. Okamžitě jsem ho zpražil pohledem, protože mi už bylo jasné, proč tu ten upír byl.
„Jsem v pohodě, díky za pomoc,“ přijal jsem Alexovu ruku, vstal jsem, a pak jsem pomohl vstát roztřesené Agnes.
Hned jsem měl všechno seřazené podle priorit, a ona byla bod číslo jedna.
Usadil jsem ji na první židli, pozorně si ji prohlédl, a když jsem zjistil, že kromě malých oděrek od pádu je jinak v pořádku, zamračil jsem se.
„Agnes, jak dlouho tu pracujete?“ zeptal jsem se rovnou bez okolků. „Odpovím za vás. Dneska je to přesně sto osmdesát tři a půl dne. Dost dlouhá doba na to, aby jste se něco naučila a tohle vás jen tak nepřekvapilo. Takže si teď dobře rozmyslete, co mi odpovíte. Chcete tu dál pracovat? Pokud ano, od zítřka začnete s pravidelným výcvikem. Bill si vás vezme na starost a za dalšího půl roku chci vidět výsledky, projdete testem. Pokud se vám to nelíbí, sbalte si věci a odejděte. Takže teď vaše odpověď a hned. Času na rozmyšlenou jste měla dost. Zůstanete tady nebo odejdete?“
Agnes se na mě zadívala zaslzenýma očima, a pak roztřeseným hlasem odpověděla: „Chci tady zůstat.“
„Dobře, přikývl jsem a zamířil jsem do zasedačky, kde byli ostatní. „Bille! Hned dneska sestavíš pro Agnes výcvikový plán! Žádné úlevy, osobně si to zkontroluji.“
A teď bod číslo dvě…
„A pro ostatní! Co to jako mělo být? Chcete přijít s takovou o hlavu nebo nějakou končetinu? Buď se dáte dohromady, nebo vypadněte! Tohle, co jsem teď viděl, už se nebude nikdy opakovat! Takže všichni povinně si znovu natrénují, jak se zachovat v těchto případech! Nemám čas a ani chuť tu pracovat se zmatkaři a slabochy!“
Popuzeně jsem se otočil a zamířil k Dylenovi. Bod číslo tři…
„Tak za prvé! Tvoje zpráva skončila ve skartovačce. Sepíšeš novou a tak, aby se dala číst. Za druhé, jak to, že ti někdo takový utekl? Dovolil jsi, aby se dostal až do třetího patra! Pokud svou práci nezvládáš, vrať se zpátky do výcviku! Amatéry tady zaměstnávat nebudu! To je poslední výstraha!“
Konečně jsem uvolnil to napětí, které ve mně vzniklo, když se mě Alex zeptal na Jaela.
Jo, prostě tohle pořád nedokážu schroustnout…
„A ukliďte tu ten bordel a s tímhle…“ ukázal jsem na mrtvého upíra. „Doufám, že víte, co máte dělat. Budu u sebe…“
Pokynul jsem Alexovi, aby šel za mnou, a za naprostého ticha jsem vešel do své kanceláře.
„Přijímám to. Pojedu do Portlandu. Potřebuji odsud aspoň na chvíli vypadnout,“ oznámil jsem mu hned, jen co vešel za mnou.
Alexander
Jo, Logan byl v tom nejlepším pořádku.
„Jsem rád, že souhlasíš," řekl jsem, sotva za námi zapadly dveře. „Aspoň přijdeš na jiné myšlenky, a co si budeme povídat, všichni si odpočinou."
Došel jsem až k němu, položil mu ruce na ramena a natočil k sobě.
„Logane," donutil jsem ho podívat se mi do očí. „Uznávám, že to, co se tu stalo moc ukázkové nebylo, a hlavně od některých neprofesionální. Podívej, nechci tě soudit. Jsi brán jako jeden z nejlepších, a kdybych si měl vybrat někoho na spolupráci jiného, raději bych byl sám. Mám tě rád, to víš. Ale… myslím si, že bys měl možná malinko ubrat. A hlavně… promluvit si s Jaelem. Protože očividně jste se přes to, co se stalo, ještě ani jeden nepřenesli. A já doufám, že to neohrozí naši spolupráci."
Z dalšího hovoru nás však vytrhl Andy. Pustil jsem Logana a odstoupil od něj.
„Měl jsi pravdu, Alexi," řekl trochu zadýchaně, jakoby uběhl snad maraton. „Ten upír byl Bela Strowsky."
„Ten Bela?" zeptal jsem se nevěřícně.
Překvapením jsem dokonce zapomněl i zavřít pusu a ztěžka dosedl do křesla.
„Bela je jeden ze starších upírů, který žil ještě za vlády Vlada Tepese v Rumunsku. Po určitých problémech začal sekat latinu, a dokonce vychovával nové mladé upíry, aby se dokázali začlenit mezi lidmi. Potlačil jejich touhu po lidské krvi a jejich zuřivost. Už několikrát nám pomohl. Celkově s naší agenturou dost spolupracoval i v minulosti. Ale…"
Zamračil jsem se a vybavil si jeho vzhled.
„Vypadal jinak. Proto jsem ho nepoznal. Sice jsem se s ním osobně setkal jen jednou, ale vypadal mlaději. A taky… jak se mohlo někomu podařit ho ovládnout?"
„Evidentně je to horší, než jsme si mysleli," řekl vážně Andy.
„No, Logane, jsem rád, že jsi souhlasil. Pokud ti to nevadí, přespali bysme u tebe, a zítra ráno vyrazili," znovu jsem se otočil na Logana a vstal.
Logan
Zatnul jsem zuby, když Alex znovu promluvil o Jaelovi.
Je tak těžké pochopit, že o něm mluvit nechci? Nejspíš ne, ale vysvětlím mu to, až budeme doma.
Nic jsem mu na to neřekl, ale pak jsem udiveně poslouchal, s čím přišel Andrew.
Tak tenhle upír měl skoro sedm set let… A někomu se podařilo ho dostat tímhle způsobem? Nejspíš je ta situace vážnější, než jsem předpokládal.
Potkal jsem jich za tuhle svou práci jen pár. Dali by se na prstech spočítat. Ale vždycky se s nimi dalo domluvit.
Vyšel jsem z kanceláře ven právě ve chvíli, kdy jeho tělo zapínali do pytle.
„Chci kompletní zprávu jeho pitvy. A připomeňte, ať s ním nezapomenou udělat to, co mají. Nechci, aby tady pobíhal někdo takový s hlavou pod paží.“
Pak jsem se rozhlédl po všech ostatních.
„Zítra odjíždím pracovně do Portlandu. Nevím, jak dlouho se tam zdržím! Po tu dobu to tu přebírá Bill a z Portlandu ještě někdo přijede, aby mu pomohl, kdyby byla nějaká pohotovost. Pokud bude něco důležitého, budete to hlásit Billovi a ten rozhodne, jestli to předat dál mě, nebo jestli to zvládnete sami. Ale doufám, že i přesto, co jste dneska předvedli, tak o vás neuslyším do doby, než se sem vrátím, a že to tu najdu ve stejném stavu, jako teď,“ rozhlédl jsem se kolem sebe. „Vlastně ne. Bude to tu lepší, a tohle konečně ukliďte. Odjíždím ráno v osm, tak pokud ještě někdo bude něco chtít, jsem na telefonu. Od osmi už choďte za Billem, jasný?“
Když všichni svorně přikývli, byl jsem spokojený.
Zdálo se mi to, nebo se najednou atmosféra po mých slovech o něco uvolnila?
Když jsem se otáčel, nenápadně jsem se pousmál nad jejich reakcí.
„Tak jdeme?“ posbíral jsem si své věci a počkal, až kluci vyjdou, abych mohl zamknout kancelář.
Bill si už mezitím stěhoval svůj stůl do vedlejší kanceláře, která měla být původně pro Jaela, a teď ji občas využívá on, když tu nejsem.
„Mám sice lednici plnou, ale nic uvařeného, takže, buď se zajdeme někam najíst, nebo budete věřit mému kuchařskému umění,“ uvolnil jsem se konečně už i já, když jsme vyšli ven a já zamířil ke svému domu. „Auto tu necháme, zbytečně bysme těch pár metrů popojížděli, ráno sem dojdeme.“
Alexander
Docela jsem se uklidnil, když se Logan po chvilce uvolnil. Během cesty k jeho domu jsem ho pozoroval a v hlavě mi uzrával menší plán.
Aniž by si toho všimli, spojil jsem se s Willem a vysvětlil mu svůj nápad.
Nebyl z toho moc nadšený. Nakonec souhlasil s tím, že to nemám zbytečně protahovat, a pak mu to vynahradím.
Řekl jsem, že ho miluju, a ukončil hovor ve chvíli, kdy jsme došli k Loganovu domu.
Byl střídmě, přesto útulně zařízen, a nijak mě nepřekvapilo, že má poskládané i špinavé prádlo v koši.
S večeří jsem mu pomohl, a kupodivu jsem zjistil, že mám docela i hlad.
Po večeři a úklidu jsme si sedli do obýváku a probrali nejen dnešní událost, ale i celkově to, co se událo za ten bezmála půl rok, kdy jsme se viděli naposledy.
Andy vytáhl z baru flašku, kterou tam Logan měl snad jako jedinou, a než jsme skončili, každý z nás měl v sobě asi dva panáky.
A hned vzápětí se řeč stočila na Jaela. Nedal jsem Loganovi pokoj a vyptával se.
A on to vyřešil po svém. Naštval se a odešel do ložnice.
„Jdu za ním. Asi s ním zůstanu přes noc, tak spi tady," řekl jsem Andymu, který na mě civěl jak tele na nové vrata, a odešel jsem za Loganem.
Zavřel jsem za sebou dveře, dvěma kroky byl u něj, prudce ho otočil k sobě, a pak shodil na postel.
Klekl jsem si nad něj, obě ruce mu sevřel za zápěstí a přitlačil k matraci vedle jeho hlavy.
„Říkáš, že je ti Jael ukradený? No, tak se přesvědčíme. Vyspi se se mnou!" vypálil jsem na něj.
Nečekal jsem na odpověď a rovnou se mu přisál na rty, zatímco druhou rukou jsem sjel k jeho klínu, rozepl kalhoty a rovnou vjel pod spodky, abych mohl pohladit jeho penis.
Logan
Nakonec ten den byl fajn. Večeřeli jsme sice brzy, ale to vůbec nevadilo.
Jen jsem vrtěl hlavou nad tím bordelem, když se mi Alex snažil pomoct s jídlem.
Ale pro jednou to tak nevadí…
Ještě jsem po jídle neměl ani pořádně douklizeno, a oni už seděli v obýváku s otevřenou flaškou, Hodil jsem poslední kousek nádobí do myčky, zapnul ji, utřel linku a stůl, a pak se k nim teprve přidal.
Debata o práci bylo asi to nejlepší, o čem jsme se teď mohli bavit. A vůbec mi to nevadilo, a já byl docela spokojený. Ale až do chvíle, kdy Alex znovu zmínil Jaela. A když i přes upozornění nedal pokoj, nasral jsem se s tím, že ještě o něm padne slovo, a do Portlandu nejedu.
A zavřel jsem se ve své ložnici.
Svlékl jsem si triko a chtěl pokračovat, abych se mohl jít osprchovat, když se najednou dveře rozletěly a Alex vpadl dovnitř jak velká voda.
Ani jsem se nenadál a ležel jsem na zádech.
„Ses posral, ne?“ ucuknul jsem hlavou.
„Nepotřebuji mít za krkem nasraného čaroděje! A navíc! Sám bys to nedal!“ rozkřikl jsem se na Alexe.
Ale on se na mě jen upřeně, a hlavně vyzývavě díval a stisk mých rukou nepovolil ani o trošku.
Je pravda, že od Jaelova odchodu jsem s nikým nebyl. Už rok a půl… a těch šest dní před Jaelovým odchodem. Pět set padesát tři a půl dne… Vlastně pět set padesát čtyři, protože vloni byl přestupný rok, plus těch šest…
Musel jsem v duchu ty dny, kdy jsem neměl sex, přestat počítat, protože to číslo bylo děsivé. A navíc jsem viděl, že je Alex neústupný. Tak proč si neužít, když mu to nevadí, stejně sám couvne.
A jeho ruka v mých spodkách byla víc než příjemná, a můj penis si to rozhodně pochvaloval a líbat rozhodně uměl.
„Dobře,“ odpověděl jsem. „Ale pusť mi ruce, nebudu se tu s tebou přetahovat a rozhodně ti nenastavím zadek.“
Alexander
Musel jsem se ušklíbnout nad tou praktickou odpovědí.
Pustil jsem Loganovy ruce, narovnal se do kleku, vytáhl ruku z jeho spodků a svlékl si triko.
„Za prvé, z Willa strach mít nemusíš. S ním si to vyřídím. Za druhé, zadek ti nastavím, bát se nemusíš, a za třetí…" znovu jsem se nad ním sklonil, políbil ho, a pak mé rty sjely po jeho krku, „myslím to smrtelně vážně, Logane. Chci, abys mě ojel."
Rty jsem sklouzl k jeho bradavkám, které jsem podráždil, a pak se sesunul níž, abych mu mohl stáhnout kalhoty i se spodkama, a přivést k životu jeho penis, který mou pusu přivítal s větším nadšením, než Logan možná chtěl.
Nepovažoval jsem to za nevěru.
Nemusel vědět, že jsem se s Willem domluvil.
Chtěl jsem, aby si udělal v sobě pořádek, protože je možné, že během naší spolupráce se setká i s Jaelem, a já nechtěl, aby to nějak ovlivnilo jeho práci.
Když jeho penis krásně stál a byl pevný, znovu jsem se zvedl a stáhl si tentokrát já, kalhoty a spodky.
„No tak, Logane, na co čekáš. Vezmi si mě. A dívej se mi přitom do očí…" zašeptal jsem do jeho rtů, když jsem se k němu naklonil a políbil ho.
Věnoval jsem mu vášnivý polibek, a pak si lehl vedle něj na záda a roztáhl nohy, abych se mu vystavil.
Vyzývavě jsem si olízl rty a v ruce protáhl svůj naběhlý penis.
„Doufám, že ještě víš, jak se používá gel, a hlavně to, co máš mezi nohama," řekl jsem ochraptěle.
Logan
Jen jsem se zamračil, když řekl, že si to s Willem vyříká, že toho se nemám obávat. Už jen to mi nesedělo, protože jsem věděl, jak moc hezký vztah, trvající několik století, posvěcený několika jejich zabitím a znovu nalezením se, vlastně ti dva mají.
Ale tyhle myšlenky se mi vzápětí vykouřily z hlavy, když na mě Alex doslova zaútočil jako dravá šelma.
Jeho doteky, práce úst byla dokonalá. Během chvíle jsem byl vzrušený a zapomněl na všechny své zásady.
Poddal jsem se tomu, a ani mě nenapadlo po jeho dalších slovech zareagovat jinak, než se natáhnout pro gel, a pak se zapasovat mezi jeho nohy.
Alex měl opravdu nádherné tělo. Vypracované a přitom štíhlé, dokonalé křivky…
Neodolal jsem, abych ho nepohladil na hrudi a na břiše. Nakápnul jsem si gel na prsty, promnul jeho penis a těmi vlhkými prsty pak zamířil k jeho zadečku.
Protáhl jsem je po hrázi až k jeho dírce, a pak bez váhání do něj zasunul jeden a pak druhý, a začal jsem ho protahovat, aby se uvolnil a mohl mě potom přijmout.
Sklonil jsem se niž, a zatím co jsem trápil jeho dírku, jeho prostatu, druhou rukou jsem protahoval jeho penis a neodolal jsem, abych se nesklonil úplně a neochutnal ho.
Bylo příjemné dělat něco takového po tak dlouhé době.
Alex byl opravdu krásný, tak hodně podobný Jaelovi…
A v tu chvíli jsem se zarazil.
On není Jael, on nechutná jako Jael…
Zastavil jsem se. Zvedl jsem se do kleku a vytáhl z něj prsty a upřeně se na něj podíval.
„Promiň, ale budeš si ho muset vyhonit sám. Ať už to děláš ze své vlastní vůle, nebo jsi tak s někým domluvený… Neudělám to. Nebudu narušovat něčí dobře fungující vztah. Nejsem jako Gilbert,“ zašeptal jsem a pak jsem se přesunul na kraj postele, kde jsem zůstal sedět s hlavou skloněnou a pohledem upřeným na mé ruce, pod kterými jsem tak moc chtěl cítit někoho jiného...
„Odejdi, prosím.“
Alexander
I přes nastalou situaci jsem měl co dělat, abych se nezačal smát, když se najednou Logan odtáhl.
Ale měl jsem pravdu. Pořád miluje Jaela.
A nejspíš v tom je přece jen někdo jiný.
Gilbert…
To jméno mi něco říkalo.
Díval jsem se na Loganova záda, jak tam tak sedí jako hromádka neštěstí a bylo mi ho opravdu líto.
Teda na jednu stranu.
Na stranu druhou jsem mu chtěl jednu pořádnou vrazit a za vlasy dotáhnout před Jaela, ať si to ti dva konečně vyříkají.
Oba jsme věděli, že zničit něčí vztah je jen výmluva. Něco takového by mě s Willem nepoložilo. Na to jsme spolu už moc dlouho. Věříme si a můžeme spolu mluvit o všem.
A to bylo nejspíš to, na co dojel Logan s Jaelem.
Povzdechl jsem si, narovnal se a potáhl Logana víc na postel.
Posadil jsem se mu na klín, čelem k němu, a jeho hlavu si opřel o rameno.
Jednou rukou jsem ho objal kolem krku a tou druhou sjel dolů, abych oba naše penisy sevřel u sebe.
„To nic, Logane… omlouvám se, že jsem tě k tomu donutil," zašeptal jsem. „Nechej mě udělat aspoň tohle. Uklidní tě to."
Políbil jsem ho do vlasů, a zatímco jsem ho jednou rukou hladil po zádech a ramenou, druhou jsem zpracovával naše penisy, třel je o sebe a zrychloval tempo.
Logan
Myslel jsem si, že Alex odejde, ale místo toho mi vzápětí seděl na klíně, ani jsem nestačil pípnout.
Když naše penisy sevřel do společného objetí své ruky, jen jsem tiše vydechl do jeho ramene.
Najednou jsem byl… vlastně jsem to nebyl já…
Poddal jsem se tomu nejen proto, že už tak jsem byl rozdrážděný, ale i proto, že jsem tak nějak podvědomě věděl, že to potřebuji. Jako bych tím řekl, co mě tíží, a nemusel přitom použít slova.
Tak těžko se mi o sobě mluví. Nesvěřuji se jen tak, bojuji se vším sám.
Prostě takový jsem. Ale přesto i já mívám chvilky, kdy potřebuji něčí pochopení, něčí náruč, nebo aspoň tohle…
Zvedl jsem hlavu a opřel se o jeho čelo. Chvíli jsem se díval do jeho očí, ale pak jsem ty své zavřel. Jednou rukou jsem ho chytil kolem krku, a pod návalem svých pocitů, a s velmi tichým vyslovením Jaelova jména jsem se přisál na Alexovy rty.
Chtěl jsem zapomenout… Ale nešlo to…
I potom, o pár okamžiků později, když si mé tělo řeklo o své, a já cítil, jak se chvěje a vydává důkaz mé spokojenosti, jsem myslel na něj. Jen na něj.
Vybavil jsem si Jaelovu tvář…
Strašně moc mi chyběl. Chtěl jsem ho sevřít v náruči, hladit, líbat, laskat, i ve chvíli, kdy jsme s Alexem už jen oddechovali po právě prožitém orgasmu.
„Díky,“ zašeptal jsem poslední slovo a pak jsem Alexe konečně pustil.
Jemně jsem ho odstrčil, odsunul se, a na moment se na něj zadíval, jak tam vedle mne sedí.
Opravdu jsem si moc přál, aby tu místo něj byl Jael. Myslel jsem si, že za těch osmnáct měsíců zapomenu a bude to v pohodě.
Ale nebylo.
Jael se mi zahryznul do srdce a odmítal se pustit.
„Jdu se osprchovat. A jestli chceš, můžeš tu zůstat spát, a já si lehnu do vedlejšího pokoje,“ nakonec jsem se postavil a zamířil do koupelny.
Bylo mi jedno, že nemám uklizené věci, že se válí po zemi a po posteli. Bylo mi to tentokrát úplně jedno…
Alexander
Pevně jsem Logana objímal, oplácel mu polibek, a nechal ho, aby si, byť jen na vteřinu, myslel, že jsem Jael.
Opravdu ho měl plnou hlavu a hlavně srdce.
„Za tohle se neděkuje…" zašeptal jsem, když odešel do sprchy.
Po chvilce jsem vstal, abych uklidil jeho věci a do svých se oblékl. Potichu jsem vyšel z ložnice a zamířil si to ven. Sedl jsem si před dům na lavičku a spojil se s Willem.
„Přesně jak jsem si myslel. Pořád miluje Jaela. Moc ho miluje. A nejspíš je v tom ještě někdo jiný. Musíme jim pomoci, Wille. Logan se skutečně trápí. Nechce to dávat najevo, ale já na krátký okamžik viděl jeho duši. Pláče, Wille, a trápí se. Hledá svou druhou polovinu.“
Seděl jsem tam asi hodinu. Nebylo mi z toho do zpěvu, a už jsem se těšil domů, až se stulím do Willovy náruče a on mě přivede na jiné myšlenky.
Přál jsem si, aby Logan s Jaelem našli to, co já s Willem. Aby překonali své překážky a věnovali své srdce i svou duši jeden druhému.
Nejspíš bych tam proseděl celou noc, ale z delšího spojení mě začala bolet hlava.
Rozloučil jsem se Willem, řekl mu, jak moc ho miluju, a že se těším domů, a spojení přerušil.
Ještě chvilku jsem seděl, než jsem s povzdechem vstal a vešel zase dovnitř.
Andy chrápal rozvalený na gauči v obýváku a Logan se neklidně převaloval se své posteli.
Pohladil jsem ho po vlasech a sedl si do křesla.
Trvalo mi dlouho, než jsem zabral a usnul v sedě.
Logan
Zapadl jsem do koupelny na poslední chvíli.
Prvních pět minut mi tekly slzy, když mě znovu zachvátil ten neskutečný smutek. Ten strašný stesk po Jaelovi.
Ale on už tu není. Má někoho jiného a je s ním šťastný. A já mu v jeho štěstí bránit nebudu. Na to ho moc miluji.
Nesmím na to myslet. Zvládl jsem to doteď, zvládnu to i dál.
To já mu dal volnost, to já mu řekl, že může odejít…
Chtěl jsem zastavit vodu, ale najednou mě ani ta ruka nechtěla poslouchat, a stál jsem pod sprchou dalších patnáct minut. Až když mi došlo, že nejspíš budu mít velký účet za vodu, jsem se donutil ji zastavit. A navíc je teď dost teplo a celkově je nedostatek vody. Musí se šetřit…
Utřel jsem se, a vyšel z koupelny ven. K mému překvapení tu Alex nebyl, a mé věci byly poskládané.
Snad poprvé jsem se usmál, když jsem to viděl, a hned jsem si to přeskládal, a co bylo potřeba odnesl do koše s prádlem.
Natáhl jsem si čisté spodky a šel si lehnout.
Ale i přesto, s čím jsem z koupelny vyšel, znovu jsem na Jaela začal myslet a už se toho nezbavil, dokud jsem nakonec neusnul neklidným spánkem.
Zdálo se mi o něm. Viděl jsem ho, chtěl jsem ho obejmout, ale on se mi neustále vzdaloval. Byl na dosah, a přitom jsem na něj nedosáhl.
A když už jsem si myslel, že ho chytím za ruku, když se naše prsty skoro dotýkaly, ozvalo se bouchnutí a já se s trhnutím probral.
Zamrkal jsem a zmateně se rozhlédl kolem sebe.
Do pokoje prosvítalo slunce, a z venku se ozývaly zvuky popelářského vozu, které mě probudily. V křesle naproti postele seděl zkroucený Alex a spal.
Jo, tak ten bude mít problém se postavit.
V duchu jsem mu znovu a znovu poděkoval, a nahlas jsem vyslovil jeho jméno a dotkl se jeho nohy, aby se probral.
Podle popelářů je tak půl sedmé, takže nejvyšší čas se začít balit. Ještě jsem chtěl pouklízet, schovat umyté nádobí, pobrat si své věci… Stihnu to akorát tak do těch osmi…