Matteo
Zatímco Cal a Jerom porcovali vlkodlaky z konkurenční smečky, já se mohl zaměřit na toho zmetka, který si dovolil mě urazit.
Byl starší než já, byl ze šlechtické rodiny, ale neměl takové postavení, které měla moje rodina. Já sám jsem měl titul, který byl výš postavený než ten jeho, natož můj otec, který byl nade mnou.
A on si dovolil se mnou takhle mluvit?
Neznal jsem se. Opravdu jsem se neznal a rozhodl jsem se, ukázat mu, kde je jeho místo.
Snažil se, to jsem mu upřít nemohl. A taky musel, pokud chtěl zůstat na živu.
Ale nedosahoval takové síly, jako jsem měl já.
Po nějaké chvíli jsem s ním vymetl bordel snad z poloviny tržiště, sebral sebou i ohořelé zbytky, které tu zůstaly po Williamově řádění. Za ním se zvedl prach, kterého jsem měl na chvíli plný nos.
Když se zastavil o betonový sloup, přiskočil jsem k němu a přidupnul mu vztekle krk, až zachrčel.
„Nechám tě na živu, ale tohle se dozví můj otec. A věř tomu, že on to jen tak nenechá,“ vztekle jsem zavrčel a zabořil do něj své zuby.
Nasál jsem jeho šlechtickou krev se stejným požitkem, jako bych pil to nejkvalitnější víno.
Ubíral jsem mu tím jeho síly, a já tak měl jistotu, že už znovu nezaútočí.
Ale najednou jsem zpozorněl.
Zaslechl jsem Jeromovo výhružné zařvání, když zřejmě chtěl po někom skočit, ale vzápětí ztichlo a já to ucítil…
Poznám jeho krev. Tolikrát jsem měl možnost ji ochutnat. Vím, jak voní…
Okamžitě jsem se zvedl a rozhlédl se po tom zmatku.
A po chvilce jsem ho uviděl.
Ve chvíli, kdy klesal k zemi s dírou v hrudi, jsem k němu doskočil a zachytil ho.
„Calleo! Calleo! Jerom je zraněný!“ zařval jsem co nejvíc, abych překřičel celý ten hluk.
„Vydrž, Jerome,“ serval jsem ze sebe ten cár, co ještě před chvílí byl košile, a přitlačil jsem mu ji na hruď.
Obezřetně jsem se znovu kolem sebe rozhlédl, abych se případně mohl bránit tomu útočníkovi, ale nikdo takový tu nebyl.
„Tak Calleo!“ zařval jsem tak moc, až jsem sám skoro ohluchnul.
Calleo
S těmi psisky jsem neměl problém se vypořádat, ale na můj vkus jich bylo až moc.
Ten, co mi byl trnem v oku, byl jejich povedený Alfa, který se schovával za jejich zády a útočil vždycky, když si myslel, že mě může překvapit.
Smolík.
Asi netušil, nebo si to v té své tupé hlavě nedokázal přebrat, že nejsem žádný podvraťák.
Jediné, čeho docílil bylo, že jsem systematicky likvidoval jeho poskoky.
Nějak jsem neměl čas zpracovávat, co se dělo okolo, spíš jsem to bral jedním uchem dovnitř a druhým ven, stejně jako kecy toho hajzla, co se do mě furt navážel.
„Zavři už tu tvoji tlamu, kurva! Smrdíš upírem na hony daleko a mě budeš poučovat?!“
Ha. Trefil jsem.
Na moment po mých slovech zaváhal a zarazil se, čehož jsem velmi ochotně využil a vypelichanec se o chvilku později s řevem válel na zemi bez ruky.
Teď už se stáhli i ti jeho smradi, jen na mě vrčeli, ale já jim rozhodně hodlal ještě pořádně vyprášit kožichy.
Pěkně jsem je klepal, když do mého mozku došel Matteův řev a jeho slova.
Zvedl jsem hlavu a konečně pořádně zavětřil.
Cítil jsem Faileona a jeho magii, Mattea, Jeroma a…
„Kurva!“ zařval jsem, skopl na hromadu tu kupu sraček a mohutným skokem jsem se přesunul k místu odkud jsem to cítil.
„Kurva!“ zasyčel jsem znovu a poklekl k Jeromovi, který byl zpátky ve své lidské podobě a Matteo se snažil zabránit krvácení z jeho hrudi.
„U-pír…“ zachrčel Jerom, vyprskl hlen krve a vzápětí zachroptěl.
Hlavou mi bleskla myšlenka, že jsem kromě Mattea a toho vypelichance se kterým bojoval, žádného jiného necítil, ale to muselo na chvilku stranou.
„Faileone!“ zařval jsem na toho elfa, co se to tu snažil dát nějak do kupy.
„Běžte! Rychle! Hned budu u Willa!“ křikl v odpověď.
Okamžitě jsem podebral Jeroma do náruče a s Mattem jsem hnal ke svému autu, které…
„Kurva! To si někdo odskáče! Do hajzlu! Jestli to byl Alex a škrábne mi ho…!“ funěl jsem vzteky.
Jediné auto, které na parkovišti stálo bylo Alexovo, ale do toho bych se nevešel, takže nezbývalo nic jiného než jít po svých.
I když to možná bylo i rychlejší.
Přesto, než jsme doskočili na zahradu, Jeromova krev mi už tekla i po nohách, a slušně mi lepila chlupy k sobě.
„Roztáhněte gauč!“ křikl jsem na Alexe a Andyho, kteří kolem pobíhali a sotva jsem Jeroma položil a Matteo mu zase přitlačil na ránu svou košili, objevil se Faileon.
Matteo
Nehleděl jsem na to, co mě to může stát. Jen jsem tiskl Jeromovu ránu, a i přes své upírské geny jsem se modlil k Bohu, aby to přežil.
Když se začal měnit do lidské podoby, dostal jsem vážně strach.
Mohl jsem jen doufat, že je silný a že to zvládne. Jenže ne tak silný, jako je Calleo.
Okamžitě, jakmile ho Cal položil na sedačku, znovu jsem stlačil jeho ránu.
Sotva dýchal, jeho tep byl skoro neměřitelný, a dech jen povrchní…
Byl v bezvědomí a hrozilo, že upadne do šoku, z kterého se bude těžko probírat.
„Máte tu něco na první pomoc? Kurva, jste lovci, chodíte do akce, měli byste něco mít po ruce!“ vyjel jsem na Logana a Alexe.
Během chvilky jsem měl vedle sebe otevřená pouzdra, které s sebou nosili do akcí. Proletěl jsem to očima, pak požádal Logana, aby tlačil Jeromovi na ránu, a hned si vybral co jsem potřeboval.
Když dostal Jerom tu správnou injekci, dvojitou dávku vzhledem k tomu, co je zač, vstal jsem a požádal Faileona, jestli by nějakou svou bariérou dokázal zastavit, nebo aspoň zpomalit jeho krvácení.
„Andrew, potřeboval bych tvoji pomoc,“ popadl jsem Andrewa za ruku a táhl ho ven z domu. „Vy se ho zatím snažte udržet na živu, hned jsme zpátky!“
Jen co jsme vyběhli před dům, vzal jsem Andyho do náruče a řekl mu, ať mě nasměruje k té jejich pobočce. Tušil jsem, což mi pak po cestě potvrdil, že tam mají lékařskou péči, kde dokážou podat hned první pomoc.
Jen co jsem doskočil před budovu, vběhli jsme dovnitř. Andrew jen zahulákal, že je to v pořádku a hned mě nasměroval k ošetřovnám.
Bylo to jako malá nemocnice. Když jsme vběhli dovnitř, byl tam lékař, a já ho hned instruoval, co mi má nachystat. Sám jsem proletěl všechny skříňky, a když jsem za dalších pár minut měl všechno, co jsem potřeboval, kývnul jsem, ať mi otevřou balkon, a s plnou náručí jsem vyběhl ven.
„Někoho pro tebe pošlu!“ křikl jsem ještě na Andyho, a pak už jsem se hnal k Willovu domu.
Zdržení asi deset minut, a já jen doufal, že to zatím zvládnou, a Jerom neumře dříve, než se k němu dostanu.
Alexander
Myslím, že to nemohlo skončit hůř.
Sotva jsem smykem zaparkoval před barákem, a tryskem se hnal dovnitř, abych mohl Jaela položit na postel, běžel jsem za Willem.
Jeho stav se zdál být stabilizovaný a už tolik nehořel.
Andy, který přece jen získal od Faie nějaké vědomosti, se o něj staral, a hned se zašel podívat i na Jaela. Řekl mi, co mám nachystat, a sotva jsme to udělali, vtrhl dovnitř Calleo s Jeromem v náruči.
Ani jsem se nestihl zeptat, co se stalo, a Matteo už ukazoval svoje doktorské dovednosti.
Zatímco Fai, který se zjevil téměř na vteřinu přesně po nich, vytvořil kolem rány bariéru, aby zastavil krvácení, Matteo popadl Andyho a zmizeli.
Calleo pořád přecházel sem a tam, vrčel, a jak byl vzpružený, nedokázal potlačit svou vlkodlačí podstatu, takže po chvilce zbyl z Willova koberce jen kus hadru, jak jej rozdrápal svými tlapami.
Ale čert vem koberec.
Teď bylo důležitější, aby se ti tři dali dohromady, a hlavně, aby to Jerom přežil.
Naštěstí pořád dýchal, i když povrchně a začínal být dost bledý.
Pravděpodobně nejen mě to připadalo jako věčnost, než se Matteo vrátil s plnou náručí nějakých věcí.
Matteo
„Někdo by měl zajít pro Andyho!“ křikl jsem, jen co jsem vletěl do obýváku a málem se srazil s Calem.
„Potřebuji horkou vodu, roztáhněte v kuchyni stůl a položte Jeroma tam! Cale, změň se zpátky, potřebujeme tu prostor! Všichni, kromě Faileona vypadnou! Fai, zkus udržet bariéru tak, aby pokud možno už víc nekrvácel! A potřebuji někoho, kdo mi bude podávat věci! Rozsviťte všechny světla!“
Během těchto a dalších příkazů jsem všechny věci odnesl do kuchyně a položil je na linku. Rozložený stůl jsem přitáhl blíž k ní, abych měl všechno po ruce.
Rychle jsem se umyl, vydesinfikoval ruce a natáhl rukavice, a pak poprosil Logana, který mi k tomu přišel nejvhodnější, ať udělá to samé.
Za chvíli už Jerom ležel na stole, vedle sebe stojan s kapačkou, hadičky mu vedly do ruky, kde skrz ně dostával lék a krev. Věděl jsem přesně jakou má krevní skupinu. Jsem doktor a hlavně upír. A tak jsem na ošetřovně vzal raději rovnou tři pytlíky. Během chvilky jsem mu už čistil jeho ránu, abych mu ji za pomocí Logana mohl zašít.
Jerom je vlkodlak. Zranění se mu hojí rychle, ale tohle byla hodně velká rána a ztratil spoustu krve.
A hrozilo, že i přes jeho silné tělo a vůli žít, by mohl nakonec přeci jen umřít.
Je vlkodlak, ale není nesmrtelný…
Mohl jsem ho vzít rovnou na ošetřovnu na pobočku. Byli tam na to zařízení. Ale hýbat s ním v jeho stavu víc, než bylo nutné, by bylo velmi riskantní.
Do nemocnice nebo na pobočku, ho můžeme vzít potom, až bude z nejhoršího venku…
Přestal jsem si všímat všeho, co se děje kolem. Teď jsem byl doktor... Soustředil jsem se jen na záchranu Jeromova života...
Calleo
Ve chvíli, kdy se Matteo vrátil a hned si to vzal do parády, jsem se do něj znovu bezhlavě zamiloval.
Sice to byl uřvaný spratek a já mu občas měl chuť zakroutit tím jeho ladným krčkem, ale byl jediný, kdo mě dokázal zvládnout, a byl jediný, kdo mi rozuměl.
Když jsem odnesl Jeroma do kuchyně a položil ho na stůl, podíval jsem se na Mattea a neznatelně kývl.
Vrátil jsem se do obýváku a sedl si do křesla, které povážlivě zapraskalo.
„Bude v pořádku. Je to tvůj brána, ne?“ ozval se Alex, který si sedl naproti mně, na rozložený gauč.
Podíval jsem se na něj a mimoděk si vzpomněl na časy, kdy jsem chtěl Jeroma zabít jako on mě. Ale jak tehdy Alejandro řekl, nejspíš bychom to nikdy nedotáhli do konce, protože jsme to skutečně nechtěli.
A tady byl důkaz.
Nebo jsem už vážně starý dědek a začínám měknout.
„Co ostatní?“ zeptal jsem se raději, abych zaplašil nepříjemné myšlenky.
„Jael spí. Nejspíš se setkal s někým, kdo ho na chvíli vyřadil. Will… použil příliš své síly, ale je stabilizovaný,“ pokrčil rameny Alex, a já pochopil, že tohle je pro něj velmi citlivé téma.
„No, nejspíš se na trh už jen tak nepodíváme, co?“ zabručel jsem po chvilce.
„To nejspíš ne,“ pousmál se Alex a zadíval se směrem ke kuchyni. „Vážně doufám, že to přežije. Dokážeš si představit, co by to udělalo s Jaelem, kdyby ho ve snech navštěvoval věčně nadržený vlkodlak?“
Když se ušklíbl, a pak vstal, měl jsem co dělat, abych se nezačal i přes situaci smát.
Jo, tak v tomhle měl pravdu.
„Jdu za Willem. Kdyby něco, houkněte na mě.“
Když odešel, vzpomněl jsem si, že bych měl taky něco vyřídit.
O chvilku později jsem Alovi odvykládal všechno, co se od prvního setkání s Alexem až do teď stalo.
A když jsem skončil, zašel jsem za Alexem, který seděl u Williama a držel ho za ruku.
„Kdyby se tu někdy během zítřka objevila tlupa uřvaných vlkodlaků, tak jim dej přes hubu. Máš to ode mě dovolené,“ zašeptal jsem, a pak se zase vrátil dolů, abych si počkal na Matteův verdikt.
Matteo
Trvalo to docela dlouho, než jsem Jeromovi zašil ránu.
Byla opravdu ošklivá, byl potrhaný, a podle toho, jak vypadal, byly to hodně velké dlouhé, a hlavně ostré drápy.
Snažil jsem se při práci nemyslet na nic, jen na to, co mám udělat. Přesto se mi do hlavy stále vkrádala myšlenka, kdo ho mohl zranit, a ještě takhle.
Měl jsem představu, ale pochyboval jsem, že by se tu našel upír, který by Jeroma mohl takhle překvapit. Zvlášť, když byl ve své vlkodlačí podobě.
Nevím, kolik uběhlo času, ale Faileon si konečně oddychl, když jsem mu řekl, ať zruší bariéru.
Ještě chvíli jsem Jeroma kontroloval, jestli nezačne znovu krvácet, měřil jsem mu tlak, tep, abych věděl okamžitě o každé sebemenší změně.
Jo, mohl jsem sice jen přiložit ucho nebo ho chytnou za ruku, ale v tomhle jsem se spíš spolehl na přesné lékařské přístroje, abych s Jeromem, pokud možno moc nehýbal a vyhýbal se doteku na jeho hrudi jen proto, abych mu na ni mohl přiložit ucho.
Když jsem měl jistotu, že je stabilizovaný, překryl jsem mu ránu gázou, a nechal jsem ho ještě prozatím ležet na stole. Jen jsem poprosil Logana, aby ho pohlídal. Už jen na chvíli a pak bude moct za Jaelem, kterého stejně Faileon už šel zkontrolovat.
Lepší pomocníky, než ty dva jsem si opravdu nemohl přát. Faileon věděl, co má dělat, a Loganova pečlivost a puntičkářství se pro tuhle práci hodila nejlépe.
„Cale, mohl bys prosím tě trochu dát do pořádku sedačku, abychom tam potom mohli Jeroma uložit? Já spát nebudu a ty se budeš muset uložit na zemi, jinak to teď nepůjde,“ požádal jsem ještě Cala, když jsem nakouknul do obýváku.
„A slyšel jsem dobře? Přijde návštěva?“ konečně jsem se mírně pousmál a políbil ho na tvář. „A neboj se, Jerom je z nejhoršího venku… Jen ošetřím Alexe, a pak Jeroma přeneseme do obýváku, ano?“ Zkontroloval jsem kapačku, umyl jsem se, vyměnil si čisté rukavice, vzal pár věcí z linky, a šel za Alexem do ložnice, abych i jeho ošetřil.
Viděl jsem ty rány, které utržil, když se snažil zastavit Williama. A pokud by se to neošetřilo, mohly by se zanítit. A tohle bylo spojeno s magií, a na to mám speciální mast u nás doma. Stačí, když mu ji donesu druhý den, teď jen to nejnutnější.
Calleo
Uklidil jsem bez řečí sedačku, ale na zemi jsem spát odmítl.
Sedl jsem si do křesla a Mattea si posadil k sobě na klín.
Většinu doby jsme jen mlčeli nebo přemýšleli nad tím, co se na trhu vlastně mohlo stát, že Jerom dopadl takhle. Jeho poslední slovo, než odpadl, bylo upír.
Ale kdo by mohl být tak silný, že ho dostal?
Věděl jsem, jak je silný, ostatně měl i mou krev, takže nebyl žádná třasořitka.
Hned mě napadlo, jestli to nebyl Tepes. Ale přišlo mi to nepravděpodobné. Ten by se spíš ukázal, a ještě chlubil tím, že je na živu.
Matteo nakonec dohlížel nejen na Jeroma, ale mrknul i na Jaela, Williama a Alexandera, který byl taky zraněn, ale nejspíš to ani nevnímal v důsledku toho, co se pak stalo.
Faileon odjel pro Andrewa, ale zůstali pak s námi u Williama, kdyby bylo potřeba.
Celou noc jsem nezamhouřil oka. Došlo mi, že stejně jsem se choval, i když byl zraněný některý z mých kluků, což dokazovalo, jak moc mi na Jeromovi záleží.
Jen se to nesmí nikdy dozvědět, jinak by si ze mě utahoval.
Noc proběhla vcelku v klidu, Jeromovo zranění se naštěstí obešlo bez komplikací a k ránu už to vypadalo, že se mu rána začíná pomalu sama zacelovat.
Pokud to půjde dobře, do večera bude stát na nohách, ale na nějaké bláznění to ještě nebude.
Matteo
O něco později, jsme Jeroma uložili na sedačku a celkově se to uklidnilo.
Na jednu stranu jsem byl rád, že na tom tržišti nebyl Andrew, už jen to, že tam byl Jael samo o sobě stačilo.
Nevěděl jsem, co všechno se stalo. My sami jsme měli ruce plné práce.
Proč se to muselo všechno tak pokazit?
Možná, kdybychom se tam nerozdělili, kdybychom zůstali všichni pohromadě, tak by k tomu nedošlo.
Ale, kdo ví.
Naše skupina už tak sama o sobě vzbuzovala pozornost.
A taky jsem začínal přemýšlet nad tím, jestli to nakonec nebylo všechno účelové.
Prakticky jsme se pustili do potyčky všichni skoro současně.
Když jsem před svítáním kontroloval Williama, byl už docela při smyslech. Nabíral své síly zpátky a podle toho, co zmínil Alex, a co jsem viděl na tom tržišti, tak v Novu, který teď zrovna probíhá, je William nejsilnější. A také proto se mu velmi rychle vracela jeho síla, o kterou tam přišel.
Ale rozhodně si budu dávat pozor, abych se s ním někdy nedostal do sporu. Nevypadá na to, ale nejspíš by mě rozmáznul jedním slovem a já bych ani nestačil poděkovat.
Alex se usmál, když jsem to řekl. Jo, prý na to nevypadá, je hodný, klidný a laskavý, ale když chce, tak taky velmi nebezpečný.
Jael už byl na tom taky o hodně lépe. Jeho dech byl pravidelný a spánek zřejmě bezesný. Ale i přesto měl stažené obočí a jeho strach, který byl na tržišti tak silný, jen velmi pomalu odcházel. Pořád jsem ho z něj cítil.
Stejně jako jsem cítil, že s Loganem není všechno v pořádku.
Sice mi pomohl, byl celou dobu v klidu, ale přede mnou to neskryje. Vím, že je to jeho povaha. Navenek chladný, nepřístupný, uvnitř ale zcela jiný. Řekl bych, stejný jako ostatní, jen se vším bojuje sám, a nikdy nepřijde s ničím, dokud si tím sám není jistý.
Na moji otázku, co se děje, jen zavrtěl hlavou. Že si to musí nechat projít hlavou, počká, až se probere Jael, až budou všichni v pohodě, a teprve potom řekne, co a jak.
Nemělo cenu ho přemlouvat, bylo mi jasné, že by se jen víc zabejčil, a pak už by s ním nebyla vůbec řeč.
Vzhledem k tomu, že jsem to nejdůležitější udělal, kluci se dávali do pořádku, a Jerom se díky svým vlkodlačím schopnostem a mé lékařské pomoci dával pomalu do pořádku, neměl jsem co dělat. A jen tak sedět se mi nechtělo.
A tak jsem požádal Callea, aby mi pomohl dát do pořádku Williamův dům.
Uklidili jsme kuchyň, vyhodili jsme stůl, opatrně, jak jen to šlo, jsme vytáhli potrhaný koberec.
Jo, u nás doma byl taky bordel a nadával jsem a nechtělo se mi to uklízet. Ale tady jsem byl na návštěvě, a navíc to z velké části byla naše vina, že to tu tak vypadalo.
A než se kluci vzbudili, v kuchyni už stál nový stůl, který Calleo přinesl, kdo ví odkud, a já chystal snídani…
Logan
Seděl jsem u postele a držel Jaela za ruku.
Hlídal jsem jeho spánek, a přitom jsem měl hlavu plnou všeho, co se stalo.
Nebylo to poprvé, co se mě někdo snažil ovládnout. Kdy na mě někdo použil své síly.
Ale zatím jsem se tomu vždy ubránil.
Tak co se stalo tentokrát, že jsem nebyl schopen se ani hnout?
A navíc… Nebyl jsem schopný ani poznat, jestli je to žena nebo muž. Pro mne to byl prostě upír, a ani podle postavy jsem to nepoznal. Měl nebo měla na sobě dlouhý plášť, obličej byl změněn tak, že to mohlo být to nebo ono. A když to promluvilo, jako by ke mně mluvili dva lidé.
A ty oči…
Znám pár lidí se zelenýma očima. Jeden z nich teď leží dole a snaží se vzpamatovat z útoku, stejně jako ostatní. Jeho oči jsou nádherně zelené, pronikavý pohled, kterému nic neuteče.
Ale nebyly takové, jako ty, které jsem měl jen pár milimetrů od svých očí.
Je možné, že na nás zaútočil stejný upír? Kdo ví, Jerom se zatím neprobral, a tak musíme počkat na to, co řekne.
Byl jsem ze všeho tak mimo, že jsem nebyl schopen ani usnout, i když jsem si na chvíli lehl vedle Jaela.
A tak, chvíli před svítáním, jsem se zvedl a šel dolů. Matteo zrovna něco dělal v kuchyni, zřejmě připravoval snídani, Jerom spal, ale vypadal už mnohem lépe, a Calleo právě dával dohromady nový stůl, abychom se mohli společně pak najíst.
Stejně bude potřeba vyhodit i tu zakrvácenou sedačku…
Vyšel jsem ven, abych se nadechl čerstvého vzduchu a trochu se protáhl. Prošel jsem se po zahradě, trochu si zacvičil, a pak se zastavil uprostřed zahrady a pohlédl jsem k nebi, které začínalo blednout a na východě se už ukázal světlý pruh, kdy slunce už začínalo propouštět své paprsky skrz noční tmu.
Už jsem se chtěl vrátit zpátky, když jsem se zarazil.
Něco bylo jinak. Něco zvláštního mě donutilo zůstat stát na místě a jen se dívat.
Bylo to jiné než na tom tržišti, ale i tak…
„V tomhle domě by měl být Vostra Gracia Matteo Zapatero di Conti, mladý muži, je to tak?“ ozval se najednou za mnou hlas, a já se prudce otočil.
Na chvíli jsem ztratil řeč a jen jsem přikývl, aniž bych chtěl.
Podle lidských měřítek bych odhadl, že je středního věku, ale na něm bylo něco jinak. Byl to hezký muž, hrdý už jen podle jeho postoje, výrazu i pohledu.
„Kdo jste?“ konečně jsem promluvil.
On se jen usmál, a já měl v tu chvíli jasno.
Viděl jsem v něm Matteovy rysy.
„Já i moje žena máme o našeho syna strach, ale podle všeho,“ otočil hlavu k domu a zhluboka se nadechl. „Podle všeho je v pořádku.“
Jak to, že jsem necítil jeho upírskou podstatu? Jak to, že to neucítil nikdo z domu?
„Můžu jít dál? Chtěl bych si se synem promluvit. Jen… Vím, že tam je vlkodlak, minimálně ten lovec, kdo je zraněný. Vlastně… Celkově je to zvláštní složení obyvatel tohoto domu.“
Jen jsem pokrčil rameny.
„Nechci vyvolávat spory, nikoho z těch, co potřebují spánek, nechci budit. Přijdu později. Vyřiďte to prosím mému synovi. Nepřijel jsem proto, abych se tu s někým dohadoval. Přišel jsem proto, že mám starost o syna, protože se ke mně donesly nějaké zvěsti… Budu tedy rád, když to ten vlkodlak bude akceptovat a nebude na mě útočit, jen co se objevím u dveří.“
Ještě jednou se na mě usmál a pak… zmizel…
Ještě chvilku jsem tak stál a přemýšlel, jestli se mi to nezdálo. Ten muž úplně dokázal potlačit svou přítomnost. Kdyby na mě nepromluvil, ani bych nevěděl, že tu je. Ale pak jsem, jak v mátohách vešel dovnitř a zastavil se u Mattea.
„Byl tu tvůj otec… Přijde později, mám vám vyřídit, že by s tebou rád mluvil, ale nepřeje si žádné spory. Jen prý o tebe má starost…“ a po svých slovech jsem se zhluboka nadechl a zamrkal, jako bych se právě probudil.
Calleo
Za normálních okolností bych Mattea poslal k šípku, když přišel s tím, že bysme měli uklidit.
Ale tentokrát jsem to nechal být. Cítil jsem i jakousi povinnost to udělat, kvůli Jeromovi.
Jen pro stůl jsem musel do místního obchoďáku a jako slušný občan jim nechal prachy na pultě.
Zrovna jsem ho doskládával, když se objevil Logan, který vypadal, že toho moc nenaspal.
Vzápětí ale odešel ven, tak jsem se vrátil ke skládání, a když bylo hotovo, sám sebe jsem pochválil, jak jsem úžasný.
No, to nadšení mi vydrželo přesně dvě minuty a šestnáct vteřin.
Přesněji, do okamžiku, kdy se Logan vrátil z venku.
„Co to tu, kurva, zkouší?!“ praštil jsem dlaní do stolu, až povážlivě zaskřípal.
Jen myšlenka na Matteova otce mi bouřila krev v žilách, a nejinak tomu bylo i teď.
„To nám, kurva, nemůže dát pokoj?! Co zase chce?! Zkoušet nějaké nové triky, jak tě dostat od špinavého čokla, za kterého mě má?! Už tak máme svých problémů dost! Nemíním se dohadovat ještě s tvým dementním fotrem!“
S těmi slovy jsem vyšel z kuchyně a sešel dolů, kde jsem za sebou třískl dveřmi až se otřásl celý barák.
Vážně jsem byl nasraný. A moc.
A unavený…
Chtěl jsem s Matteem žít v klidu, teda jak to jen v našem vztahu šlo, bez toho, aniž bysme se museli ohlížet přes rameno kvůli jeho rodině.
Kvůli tomu jsme se odstěhovali z Caracasu.
Kvůli tomu jsem se vzdal svého postavení a svého města.
Něco podobného už jsem zažil a znovu to prožívat nechci. Chci jen Mattea. A klid.
Povzdechl jsem si a sedl si na zem pod jeden košatý strom.
Matteo
Myslím, že teď už sto procentně nespí nikdo.
A jako první mi to potvrdil Jerom, který začal z obýváku vrčet, že se jeden nemůže ani pořádně vyspat, a vzápětí jeho heknutí, jak se nejspíš chtěl posadit.
Houknul jsem na Logana, aby dodělal snídani a vyběhl jsem z kuchyně za Jeromem, zatímco se i z vrchu a z podkroví začínaly ozývat hlasy a pak pomalé šoupavé kroky po schodech dolů.
„Ještě si lehni,“ doběhl jsem k Jeromovi a donutil ho lehnout. „Musím tě prohlédnout, tak chvíli vydrž.“
Opatrně jsem mu oddělal gázu a podíval se na jeho zranění. Pořádně si to prohlédl, opatrně prohmatal, a pak jsem spokojeně mlaskl.
„Ještě že jsi vlkodlak. Do večera bys měl být schopný už sám, ale zatím jen trošku. Jen do koupelny nebo do kuchyně na jídlo. No, lepší by bylo, kdybys pojedl v posteli. Ale budeme muset Willovi koupit novou sedačku. A bylo by fajn, co nejdříve, protože tu v tomhle nemůžu být,“ pokrčil jsem nos, a jemu muselo být jasné, o čem mluvím. „A taky… přijde otec a bylo by fajn, kdyby to tu smrdělo krví co nejméně. Stačí už jen tvé a Alexovo zranění.“
Když došel i William, musel jsem se pousmát. Byl rozespalý, rozcuchaný a vypadal, jako by vypadl právě z hnízda.
„Za chvilku bude snídaně,“ ukázal jsem ke kuchyni.
„Proč se Calleo tak rozčílil?“ zeptal se a přikročil blíž, aby se i on podíval na Jeroma, protože ho vlastně takhle neviděl, a já ani nevěděl, jestli mu Alex stihl říct, co se vlastně stalo.
„No,“ podrbal jsem se ve vlasech. „Byl tu můj otec, teda, byl jen venku a nechal po Loganovi vzkázat, že sem přijde. Prý se mnou musí mluvit. Nevím proč, ale… Nevadilo by ti, kdyby tu na chvilku přišel?“
William se rozhlédl kolem sebe. Jeho pohled padl na podlahu, kde chyběl koberec, pak na sedačku, která byla na odpis, a pak nakoukl do kuchyně, kde už Logan chystal snídani na nový stůl.
„Pokud to nebude vypadat hůř než teď, tak ať klidně přijde. Ale jestli ucítím, že se k něčemu chystá, nebudu váhat. Víš, co tím myslím?“
Jen jsem přikývl, ještě ho poprosil, aby pomohl Jeromovi do koupelny, aby se mohl umýt a převléct, a pak už jsem vyběhl ven za tím mým vzteklounem.
Bylo vidět, jak je naštvaný. Nedivil jsem se mu. Moje rodina a jeho smečka nikdy nebyli velcí přátelé. A pak, když jsem s Calleem začal žít, naše vztahy se ještě zhoršily.
Došel jsem k němu a usadil se obkročmo na jeho klíně čelem k němu. Pohladil jsem ho po tváři, prstem přejel přes nakrabatělé čelo, a pak ho políbil.
„Taky z toho nejsem nějak nadšený. Ale přemýšlel jsem nad tím, a bylo by lepší si ho vyslechnout. Kdyby chtěl vyvolávat problémy, ani by se neptal. Rovnou by nakráčel dovnitř a já bych nestačil ani pípnout a měl bych vyražené všechny zuby. Ale on přišel sem, na zahradu, v klidu, a ještě požádal, jestli může přijít. To není samo sebou. Prosím tě, Cale, zkusíme být všichni v klidu a vyslechnout si ho, ano?“
Calleo
Bručel jsem si pod nosem a nenápadně se rozhlížel a větřil, jestli Matteova fotra nepotkám už venku.
Vyřešilo by to tak spoustu věcí.
Jenže místo něj přišel Matteo.
Objal jsem ho kolem pasu, a když domluvil, povzdechl jsem si a čelem se opřel o jeho rameno.
„Pokusím se být hodný,“ zabručel jsem po chvilce, přisál se Matteovi na krk a zanechal mu tam pořádnou značku, která rozhodně nikoho nenechala na pochybách, komu patří.
„Miluju tě,“ řekl jsem tiše, zadíval se tomu svému upírkovi do očí, a pak mu věnoval jeden ze svých vzácných jemných a procítěných polibků.
„Tak pojďme,“ plácl jsem ho po zadku, když jsem ho přestal omuchlávat a vstal. „Ještě musíme všichni pořešit ten včerejšek. Hlavně, co nebo kdo zaútočil na Jeroma. Nejspíš to může mít spojitost s Loganem a Jaelem, tak jsem zvědavý, co nám řeknou.“
Když jsme vešli dovnitř, Will se akorát vracel s Jeromem z koupelny.
Jakmile mě uviděl, zarazil se a chvilku na mě zíral.
„Můžete všichni odejít? Na chvilku? A zavřít dveře? Matteo tu zůstat může,“ houkl jsem na ostatní a počkal, až udělají, co jsem po nich chtěl.
Teprve pak jsem přešel k Jeromovi a objal ho.
Cítil jsem, jak mu je. Byl jsem jeho bratr. I když jen z poloviny, ale to pouto tam bylo. Cítil jsem to, co nikdo jiný nemohl.
A jediný, kdo ho mohl vidět v tomhle stavu byl Matteo, protože si spolu taky něco prožili.
„Promiň,“ zašeptal a já cítil, jak se jeho tělo mírně chvěje.
„Za co se omlouváš, pitomče?“ zamručel jsem a hladil ho po zádech, dokud se neuklidnil a sám se neodtáhl.
„Jsem v pohodě. Budu v pohodě. Není to tak hrozné. Ale nechci už ležet ve vlastní krvi,“ ukázal na pohovku a ušklíbl se.
„Kurva, jsem snad nějaký stěhovák?“ zaprskal jsem a zamračil se.
Na Jeromovi bylo vidět, že mi chce něco odseknout, ale už to nestihl.
Přitáhl jsem si ho blíž a přitiskl se mu na rty.
„Moc si na to nezvykej,“ zavrčel jsem, protože najednou celý ožil a do jeho tváře se vrátila barva.
Pořádně jsem ho pleskl po zadku, a pak sebral sedačku, abych ji vyhodil a přitáhl novou.
Matteo
Byl jsem rád, že to takhle Calleo vzal.
A když řekl, že mě miluje, celý jsem se zachvěl a tělem mi projel ten hřejivě příjemný pocit.
Neříká mi to moc často, to ani já jemu. Ale občas to slyšet je moc fajn, zvlášť když vím, jaký je to bručoun.
Vážně tohoto chlapa miluji víc než kohokoliv jiného.
Jen jsem tiše zavzdychal, když mě začal obírat a zanechal mi na krku svou značku, Jen jsem doufal, že tam zůstane, aby ji viděl i můj otec, a bylo jasno, že se mezi mnou a Calem nic nezměnilo a měnit nebude.
Když jsme vešli dovnitř, a Jerom chtěl s námi mluvit o samotě, byl jsem překvapený, ale vzápětí mi došlo proč.
Nikdy neukazoval své slabosti před cizími. Jen pár lidí ho může vidět v tomhle stavu.
Ale i to je dobře. Mohl by tím ztratit svou pověst drsného a nebezpečného lovce.
Taky jsem ho plácnul po zadku, a když Calleo popadl sedačku a šel ji vyhodit a sehnat novou, přitáhl jsem si na moment Jeroma k sobě a taky jsem mu věnoval polibek.
A stejně jako on mě, i já jemu pohladil a pomačkal jeho zadek a víc si ho na sebe přitiskl.
„Jen polibek, Jery. Nic víc. Ještě nejsi úplně zdravý a mohly by ti popraskat stehy. Nechceš marnit moji práci, co?“ usmál jsem se na něho, ještě jednou ho políbil a pak jsem ho pustil.
„Potřebuji po tobě jednu věc,“ ještě jsem se s ním zastavil před dveřmi do kuchyně, a v rychlosti mu vysvětlil, že přijde otec, a jak to vidím. A poprosil jsem ho, stejně jako Cala, aby se snažil udržet v klidu, nebo nás jeden naštvaný čaroděj rozcupuje na kousky, a potom, co jsem včera viděl, bych si to rozhodně nepřál.
„Tak teď se v klidu nasnídáme, a pak teprve probereme to, co potřebujeme, ať si nekazíme chuť k jídlu, když už jsme se s Loganem tak snažili,“ posunul jsem Jeroma ke stolu a sám jsem se usadil mezi ostatní.
Jael
Když jsem se ráno probral, bolela mě hlava jako střep a zprvu nevěděl, která bije.
Pak mi došlo, že mě vlastně vzbudil Calleův řev a vzápětí se dozvěděl proč.
Docela vystrašeně jsem se podíval na ostatní, Williama, který nevypadal nejlíp, obvázaného Alexe, a pak Jeroma, který to schytal nejvíc.
Tentokrát jsem se od něj nechal dobrovolně pomuchlat, když spolu s Matteem vešli do kuchyně, zatímco Calleo sháněl novou sedačku, protože prý přijde návštěva.
Otřásl jsem se při vzpomínce na včerejší večer a najednou jsem pocítil chlad. Musel jsem si zaběhnout do pokoje pro svetr, ale nakonec jsem skončil s rolákem, tlustými ponožkami, co jsem tam našel, a stejně mi ještě byla zima.
Většinu snídaně jsem proseděl mlčky se sklopenou hlavou a klepající se zimou.
Tížilo mě to, co jsem viděl, co jsem možná ani vidět nechtěl, a čeho jsem se obával nejvíc.
Byli jsme asi v polovině snídaně, když se přiřítil Calleo i s novou sedačkou a dokonce kobercem.
Něco si brblal pod nosem o stěhovácích, ale cítil jsem z něj spíš napětí, než že by byl naštvaný.
Snědl jsem půlku snídaně, ale i když byla moc dobrá, měl jsem pocit, jakoby se mi v žaludku měnila v kus ledu.
Když jsem vydechl obláček páry, podíval jsem se po ostatních, ale nezdálo se, že by jim bylo chladno.
Spíš, jako by to bylo jen uvnitř mě a pomalu jsem začínal chápat proč.
„Je-je mi zi-zima…“ zadrkotal jsem zuby a vrazil si ruce mezi stehna, abych si je aspoň nějak zahřál.
Logan
Myslel jsem, že půjdu nahoru a zůstanu u Jaela, než se probudí, ale Matteo mě hned zaměstnal.
Nic jsem nenamítal a šel jsem snídani dodělat. Stejně jsem slyšel, jak se všichni probudili a postupně se trousí do kuchyně.
Právě jsem položil na stůl poslední hrnek, když dorazil i Jael.
Nevypadal pořád moc dobře. Možná by bylo lepší, kdyby si šel lehnout. Ale dobrá snídaně mu pomůže trochu rozehřát.
Po celou dobu jsem myslel na to všechno, co se doteď stalo. Pořád jsem to prostě nemohl vytěsnit z hlavy, ať jsem se snažil, jak chtěl.
Pořád jsem před sebou viděl ty zelené pichlavé oči…
Otočil jsem hlavu k Jaelovi, že se ho zeptám na toho upíra, ale v tu chvíli on vrazil ruce mezi stehna.
Celý se klepal a byl bledší, než by měl být.
Zamračil jsem se a vytáhl mu ruce. Chytl jsem je do svých a překvapeně jsem na něho zůstal hledět, když je měl jak led.
„Měl by sis jít ještě lehnout, a možná na chvíli do horké vody se naložit, ať se trochu rozehřeješ,“ mrkl jsem na teploměr vedle okna, který už v tuhle dobu ukazoval nějakých dvacet pět stupňů.
„Uvařím ti speciální čaj,“ zvedl William hlavu a taky se na Jaela zadíval.
Mírně stáhl obočí a jeho pohled byl ještě zkoumavější.
Už otvíral pusu, když se náhle prudce zvedl Matteo, div nepřevrátil židli.
„Otec je tady,“ zamračil se i on a v momentě byl celý napjatý.
A hned po jeho slovech se ozvalo zaklepání na dveře…
Docela ve mně hrklo, když jsem si vzpomněl na ráno a setkání s ním na zahradě. Jen jsem doufal, že to bude v pohodě.