Matteo
„To je paráda!“ rozhlédl jsem se s velkým úsměvem kolem sebe, když jsme vešli dovnitř.
Ani jsem neposlouchal varování Williama. Nedíval jsem se ani na Alexe. Jen jsem odtrhnul Jeroma od Jaela, ale to on si už šel po svých. Bylo vidět, že má před sebou nějaký cíl…
Jen jsem se ušklíbnul, objal jsem Jaela, vlepil mu polibek a nevině se usmál na Logana.
„Tak já se jdu porozhlédnout,“ připojil jsem se ke Calleovi, který tu procházel, jako by mu to tady všech no patřilo.
Dobře jsem viděl ty pohledy ostatních, když viděli naši dvojici.
Jen jsem se nad tím pousmál, popustil své upírské přednosti a hrdě se narovnal.
Taková sebranka mi nestojí ani za pohled.
Kráčel jsem si to trhem a jen v duchu nechápal, co všechno se tu dalo najít. Ani v Casarasu tohle nemáme. Ale co se divit, když tam je chudoba a tady tohle je bohatá země.
Navenek jsem se však tvářil, že jsem nad věcí a viděl jsem už spoustu lepších míst.
A zřejmě to některým nebylo po chuti.
Zastavil jsem se právě u jednoho stánku, kde bych mohl nakoupit věci, z kterých bych mohl vyrobit některé léky. Majitel stánku, nějaký skřet, se jen přikrčil a podezřívavě se na mě podíval.
„Neboj se, nemám hlad, na to, abych se najedl tu mám někoho lepšího,“ ukázal jsem prstem na Callea, který stál poblíž a zrovna se s nějakým trhovcem dohadoval o ceně za kvalitní maso, které prý jen tak někde nekoupí.
No jo, můj nenažraný vlkodlak.
Vyslal jsem k němu zamilovaný pohled a chtěl se dál věnovat svému nákupu, když jsem zbystřil.
Ucítil jsem to až ke mně. Ten pach… krvelačný, prosycený chutí do někoho zabořit své špičaté zuby. A pak druhý… Vylekaný, vystrašený, tak známý…
Prudce jsem se otočil a zaměřil zrak.
V tu samou chvíli jsem to uviděl.
A neváhal.
Jedním skokem jsem překonal tu vzdálenost ke stánku nějakého upíra. Dopadl jsem na jeho pult, který se pode mnou rozlomil a kolem se zvedl prach.
„Radím ti, dát z něj ty své hnusné zuby pryč,“ zasyčel jsem na něho a výhružně vycenil své zuby.
On se ale jen ušklíbl, a já už viděl, jak otevírá tu svou špinavou tlamu a chce se do Jaela zahryznout.
Byl to jen okamžik… Ale stačil na to, abych po něm skočil vyrval mu Jaela z držení. Jael letěl k Alexovi do náruče a já pod svými drápy svíral krk toho upíra.
„Nejspíš nevíš, kde je tvoje místo!“ zařval jsem na něho a celá moje šlechtická upírská podstata vystoupila na povrch.
„Ale, ale… kohopak tu máme…“ zaslechl jsem za sebou. „Vostra Gracia Matteo Zapatero di Conti… Buď tak laskav, a nechej mého služebníka na živu…“
Ten hlas byl jízlivější a hnusnější než bahno vyteklé z chemičky.
Starý přítel mého otce. Spíš nepřítel. Pokaždé, když se vidí, si vjedou do vlasů. Díval se na mě, a i když se snažil být nad věcí, přesto jsem u něj vycítil známku nepřátelství.
„Nechápu, jak ses mohl, tak snížit a zašpinit svou šlechtickou hrdost nějakým smradlavým čoklem. Všichni si o tobě vykládají, jaký jsi-“
„Zavři hubu, ty špinavý vypelichanče!“ zařval jsem a mrsknul s tím druhým upírem po něm.
Alexander
Mno. Tolik k tomu, že budeme nenápadní.
Nevím, co to tu starou pijavici napadlo.
Nejspíš Jael pro jiné vydával nějaký specifický pach, něco, co je přitahovalo, protože jinak jsem si nedokázal vysvětlit, proč po něm tak všichni jdou jak můry za světlem.
I ten starý lišák nikdy nic podobného za posledních deset let neudělal.
Jenže, než jsem se stačil pohnout, najednou odnikud přiletěl Matteo a všechno bylo v prdeli.
Otočil jsem se na toho upíra, co přišel a zamračil se.
Než jsem však stihl říct cokoliv dalšího, musel jsem chytat Jaela a vzápětí se ozval řev, po kterém mi zatrnuly i zuby.
Odněkud se vynořil Calleo, a než jsem stačil mrknout oba upíři letěli vzduchem, až to praskalo a složili se na jeden stánek, ze kterého vyběhla rozhořčená harpie a do vzduchu pronikl silný zápach nějakých lektvarů.
„Jestli mě, kurva, ještě někdo nazve smradlavým čoklem, tak ho uškrtím na vlastních střevech, rozumíme si?!" zařval Calleo, přeměnil se a v celé své, skoro tří metrové výšce, a snad skoro stejné šířce se narovnal, aby nikdo nezapochyboval, že on je králem.
Majetnicky si přitáhl Mattea blíž, čumákem se dotkl jeho rtů, a pak mu olízl tvář nejspíš proto, aby nebylo pochyb o tom, jak to ti dva mají.
„Logane, musíš Jaela-"
„To je on! To je ten lovec, co zabil našeho bratra!" uslyšel jsem za zády známé pištění, a když jsem se otočil, uviděl jsem početnou skupinku Gnómů.
Tito tvorové, které lidé často zaměňovali s trpaslíky, byli drobného vzrůstu a obyčejně docela bezproblémoví a klidní, spříznění s magií, ale jakmile někdo ublížil někomu z jejich rodiny, což byli v podstatě všichni, stali se z nich malí zákeřní a nebezpeční hajzlíci, kteří naší pobočce v minulosti způsobili nejedno trápení.
Taková smečka Gnómů byla skoro horší než nasraný vlkodlak nebo upír.
„Logane! Vezmi-"
„Seberte mu toho, co tak pěkně voní! Voní pěkně! Voní! Bude masíčko! Oběd! Pěkně voní!" zapištělo jich několik najednou.
„Nechte mě, kurva, domluvit!" zařval jsem sprostě, a zatímco jsem se snažil najít místo, kde by se Logan s Jaelem mohli schovat, vytáhl jsem dýku a přelétl pohledem ty malé skrčky, kteří na mě cenili své ostré zuby a vřeštěli, až mě začínala bolet hlava.
William
Druid mi ukázal vše, co právě měl. Nejen lektvary, které mu namíchal, kdo ví kdo, ale on i přesto přesně věděl, na co je použít. Ale i pár věcí, které na hony daleko smrděly magií.
„Tohle si nech. Pokud budu chtít nějaké jedy, namíchám si je sám,“ odsunul jsem se od těch nebezpečných lektvarů a přešel k místu, kde měl uložené ty magické pomůcky.
Většinu jsem odhadl, na co by se daly použít. Ale nechtěl jsem je. Tentokrát jsem se zklamaně otáčel, že odejdu a nic nekoupím, když jsem se zastavil uprostřed pohybu.
Když se moje ruka mihla kolem stolu, ucítil jsem to. Zabrněla mě až do ramene…
„Odkud to máš?“ zamračil jsem se a ukázal na hrubý řetízek s přívěskem z rubínu, vybroušeným do rudé kapky.
„Nikomu neprozrazuji své zdroje,“ zavrtěl hlavou druid.
„Víš, že tahle věc je plná černé magie?“
„Teď, když si to řekl… Tak cena bude ještě vyšší. Chceš ji koupit?“ výmluvně se usmál a chtěl řetízek vzít do ruky.
Rychle jsem ho odstrčil. Vytáhl jsem z kapsy kapesník a do něho řetízek zabalil, tak, abych se ho ani náhodou nedotkl. Dobře jsem znal ten pocit. Opravdu dobře jsem si to pamatoval, když jsem naposledy bojoval s Kinrelem, když se snažil ovládnout mé tělo.
Jaká náhoda, že tu natrefím tady na tohle. Bude potřeba to prozkoumat, jestli v sobě neukrývá část jeho duše.
„Zaplať,“ natáhl ke mně druid ruku dlaní nahoru.
Položil jsem to zpátky na stůl, natáhl nad to svou ruku a zamumlal zaklínací formuli. Teprve potom jsem to znovu vzal a uložil do kapsy.
„Nebudu platit. Tohle tu nemělo co dělat. Je to nebezpečné,“ odmítl jsem. „Buď rád, že jsem na to přišel. Mohlo to nadělat pěknou paseku…“
„Zaplať!“ vyjel na mě. „Nedovolím, aby sis Kinrelův přívěsek jen tak odnesl, jako nějakou cetku. Byl to vážený mág! Jen kvůli tobě už tu není! Nesaháš mu ani po kot-“
Aha…
Takže už víme, odkud ho má…
Ale to, že Kinrelovi nesahám ani po kotníky už nestihl domluvit.
V té chvíli mě popadl vztek. Vztek na to, že si neuvědomuje, co byl ten parchant zač, že ohrožoval všechny ve svém okolí. A kvůli němu jsme se s Alexem několik století navzájem zabíjeli a neskutečně trpěli…
Druid se ani nenadál a jeho stánek se rozletěl do okolí. Ani jsem pořádně nevnímal ten kravál, co šel z druhé strany tržiště. Já měl v tu chvíli před očima rudo…
Vítr, který se kolem mne zvedl rozmetal jeho trosky do všech stran. Stál jsem uprostřed všeho, kolem mne se vznášela temná aura a vítr zesiloval.
„Už nikdy!“ pronesl jsem hlasem, který se rozlehl po celém tržišti. „Už nikdy nevyslovuj jeho jméno!“
Druid se s pištěním vznesl do vzduchu a já natáhl ruku, abych to s ním skoncoval.
V tuhle chvíli, kdy mi připomněl všechnu tu bolest, jsem se neznal.
Jerom
Hned, co jsem ostatní opustil, šel jsem skoro až na samotný okraj tržiště. Tam měl stánek můj cíl, který jsem vycítil hned, jak jsem vešel.
„Dlouho jsme se neviděli, Laue," vycenil jsem v úsměvu své zuby, sotva jsem odhrnul plachtu stanu a vstoupil dovnitř.
Přivřel jsem oči, nasál tu vůni okolo a uvolnil se.
Když jste k němu vešli, měli jste pocit, jako byste vešli do zahrady.
A nebylo divu.
Lau byl lesní vílák a na trhu prodával kořínky, listy a podobné kravinky, které měly různé využití.
Ale mě nic z toho nezajímalo.
Mě zajímal jen Lau.
Kdysi dávno jsem ho svedl a ojel.
No, a vzhledem k tomu, že lesní víly jsou poněkud podivná stvoření s ještě podivnějšími pravidly, z nichž jedno je to, že nesmí mít sex, dokud si nenajde partnera, se kterým stráví zbytek života, udělal jsme z něj tak trochu černou ovci rodiny.
Ale naštěstí tu bylo jejich další pravidlo, které jim nařizovalo být láskyplní ke všem tvorům, takže jsem se nemusel obávat žádné pomsty, a co víc, kdykoliv jsem na trh zavítal, měl jsem o zábavu postaráno.
„Jerome!" vypískl a už jsem ho měl kolem krku.
Jo. Když někoho ojíždíte docela často, stane se na vás závislý.
„Stýskalo se ti po velkém chlapákovi?" zavrčel jsem mu do ucha, vyhodil si ho na klín a za chvilku ho už klátil o stůl a myslel přitom na svého miláčka Jaela, protože si byli dost podobní.
Zrovna jsem krmil jeho dokonalou prdelku svou nadílkou, když to přišlo.
Napřed z jedné strany, a o pár vteřin později z druhé.
Až sem jsem cítil napřed strach svého zlatíčka, pak nasraného Mattea, vzápětí uslyšel Calleův řev a hned na to silné vibrace magie od Willa.
„Kurva práce! To si nemůžu v klidu ani zašukat?! To nemohli počkat?! Kurva!" vztekal jsem se, zatímco jsem se oblékal a snažil se do trenclí nacpat pořád naběhlého malého Jeroma.
„Zlato," zvedl jsem na nohy Laua, přitáhl si ho k sobě a vrazil mu polibek. „Být tebou, vezmu si své serepetičky a zmizím odsud co nejrychleji. Pochybuju, že tu něco zůstane v celku."
Pak jsem ho pustil a vyběhl ven.
Byl jsem asi v polovině, když jsem ucítil pach jiných vlkodlaků, a stihl jen tak tak uskočit před drápy, které mi mířily na záda.
A to byla pro mě poslední kapka.
Během svého řevu jsem se proměnil, popadl první věc, co se mi dostala pod ruku a mrsknul s ní proti tomu zasranému opelichancovi.
Svět bude chudší o jednoho satyra, když jsem viděl, co srazilo toho zablešence, ale žádná trága.
Obklíčili mě další dva a já se jen zašklebil.
Logan
Líbilo se mi tu. Sice jsem měl oči pořád na šťopkách kvůli Jaela, ale i tak jsem stíhal sledovat, co se tu prodává, s čím se šmelí, a podobně.
Byly tu věci, ke kterým jsme normálně neměli přístup, a já už v duchu dělal rozpočet, abych sem mohl pak dojít a doplnit zásoby pro naši pobočku.
Jo, vážně se mi tu líbilo.
Ale jen do chvíle, kdy se ten starý upír vrhl na Jaela.
Než jsme stihli s Alexem cokoliv podniknout, vtrhl mezi nás naštvaný Matteo. A naštvaný je slabé slovo, protože to, co pak předvedl, jakmile ten další upír s úsměvem vyslovil celé jeho jméno i s titulem, a pak řekl něco o vypelichaném čoklovi… Tak to se potom už o naštvanosti ani nedalo mluvit.
A hlavně… Zaslechl to i Calleo.
Popadl jsem Jaela a chtěl jsem ho stáhnout bokem od toho všeho, aby se mu nic nestalo, když se vzápětí o kus dál rozletěl jeden stánek a uprostřed víru silného větru a bordelu stál William, s rukou napřaženou ke stropu a nad ním ve vzduchu visel druid.
Kolem Williama se začínala rozprostírat tmavá aura a ta síla jeho mocné magie byla cítit až k nám, že se nám z toho málem podlomily nohy.
Poprvé jsem ho viděl v tomhle stavu a opravdu z něj šla hrůza.
A stejně tak z ostatních, včetně Jeroma, který se objevil bůh ví odkud, a pustil se do potyčky s vlkodlaky, kteří na něho zaútočili.
„Vezmi odsud Jaela pryč!“ křikl na mě Alex.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Úniková cesta tu snad ani žádná nebyla.
Rychle jsem potáhl Jaela za ruku, a rozběhl jsem se i s ním ke dveřím, kterými jsme vešli.
Po cestě jsem hrábnul k jednomu pultu, kde ležely zbraně. Samostříl s vloženými šípem byl první, který mi padl pod ruku. A ten šíp hned skončil v hrudi jednoho z vlkodlaků, který se dostal až blízko k nám a zaměřil se na mě.
Zřejmě pochopil, že jsem lovec.
„Zavolej Faileona!“ křikl jsem na Jaela a odstrčil jsem ho dál do kouta a postavil se před něj.
Druhou rukou jsem nahmatal další zbraň, která tam ležela. Pochyboval jsem, že v ní budou stříbrné kulky, ale lepší než nic…
Calleo
Byl jsem nasraný. Jako vážně nasraný.
Nejen, že jsem si zase nic nekoupil, ale ještě ke všemu mě ta vypelichaná pijavice nazvala smradlavým čoklem!
Smradlavým?!
S posral, kurva, ne?!
Ať si čichne k sobě!
Už jsem si o tom chtěl s ním promluvit, když mou pozornost přitáhlo něco jiného.
Otočil jsem se ve chvíli, kdy na zem doskočil další vlkodlak a mě trvalo asi jen dvě vteřiny, než jsem pochopil, co je zač.
A v tu ránu jsem zapomněl na všechno, co se dělo za mnou a rozzuřeně zařval.
„Ty zkurvysyne! To kvůli tobě mám z baráku kůlnu! O co ti, kurva, šlo?! Vždyť tě ani neznám!“
„Ty! Ty jsi ostuda naší rasy! Máš být Král a místo toho se taháš s tím rádoby šlechtickým cucákem! Jsi odporný a nechutný! Jsi špína, a oba byste měli hnít kilometr pod zemí! Dokonce se i veřejně spolu ukazujete! Není nic odpornějšího! Oba byste měli-“
Nenechal jsem ho dokončit ty sračky, co tu na mě řval.
Popadl jsem první stánek a vší silou se po něm ohnal.
Alfa nebo ne, krásně se proletěl, ale k mé smůle mu to nijak neublížilo, protože o pár metrů dál doskočil na tlapy a hned vyskočil, aby mohl na mě zaútočit.
Ale takovou radost jsem mu samozřejmě dopřát nehodlal.
Sice mám velké tělo, ale umím se pohybovat hodně rychle.
Možná pro někoho až moc. Cestou jsem odhazoval a bořil to, co mi stálo v cestě, a bylo mi úplně jedno, jestli je to živé nebo neživé, a ve chvíli, kdy se ten chlupáč ohnal svou tlapou ve snaze mi vyškrábnout oko, zasáhl jsem ho pěstí do žaludku.
Zatímco během svého ladného letu vzduchem přibíral další pasažéry, já musel uhýbat před dalším útokem, protože se zbytek smečky nejspíš rozhodl, že budou chránit svého páníčka.
Alexander
Jako…
Začínal jsem být fakt nasraný.
Prý: 'Hlavně v klidu, Alexi. Nedělat žádné potíže.' Jo! To určitě!
Jsem, kurva, jediný, kdo je nezačal dělat!
Se vzteklým funěním jsem se snažil odkopnout pár Gnómů a zároveň sledoval Jaela s Loganem, kteří se odsud pokoušeli dostat. Neměl jsem čas ani zavolat Faileona.
Během necelé minuty vzal celý trh za své.
Všude byl slyšet křik, každou chvilku něco nebo někdo proletěl vzduchem, něco praskalo, ať už to byly kosti nebo dřevo, ozýval se řev i sténání raněných.
Počítal jsem s tím, že až to tu skončí, nezůstane tu kámen na kameni.
Fakt sranda. Tohle si za rámeček nedají.
Zvlášť William, kterému to doma spočítám.
Když jsem se konečně vypořádal s těma uvřeštěnýma přerostlýma krysama, rozhlédl jsem se kolem a snažil se zhodnotit situaci.
Trvalo mi to asi jen pár vteřin, po kterých jsem rychle zamířil k místu, kde byl Will.
Jistě, Jerom, Calleo a Matteo to tu nejspíš během vteřiny srovnají se zemí, a každý z nich byl extrémně nebezpečný, stejně jako Will, ale on, na rozdíl od nich, byl nebezpečný i sobě.
Ze všeho nejmíň jsem chtěl, aby mi propadl temnotě, a já o něj přišel.
Dojít až k němu byl téměř nadlidský výkon.
Přišel jsem o svůj kabát, košili měl díky ostrému větru na několika místech pořezanou, stejně jako kůži a málem při špatném pohybu přišel i o oko, ale naštěstí se mi podařilo dostat až před Willa.
Obě své dlaně jsem položil na jeho tvář a přiblížil se co nejtěsněji k němu.
I v téhle podobě byl tak nádherný, až mi docházel dech, ale stejně, jako byl krásný, byl i nebezpečný.
„Williame. Jsem tady. Jsem s tebou. Už je to dobré. Už je to v pořádku. Williame,“ řekl jsem tak, aby mě slyšel, a pak se svými rty přitiskl na ty jeho, které byly studenější než obvykle.
Cítil jsem, jak mé vnitřnosti svírá ledová ruka, až hrozilo, že se mi zastaví srdce, ale rozhodně jsem nehodlal Willa pustit.
William
Netušil jsem, co se kolem mě dělo.
Já před sebou, vlastně nad sebou, viděl jen toho druida, který vřeštěl něco o tom, jak byl Kinrel skvělý mág. A že nikdo takový už po zemi chodit nikdy nebude. I přesto, že měl na kahánku, stále řval dokola ty své kecy.
Ale jen do chvíle, kdy jsem prudce proti němu napřáhl ruku a sevřel ji v pěst.
V tu chvíli zachroptěl, ve vzduchu se zazmítal, a pak, když jsem ruku uvolnil, dopadl s hlasitým žuchnutím na zem kousek ode mne.
Mohlo by mi to stačit. Mohl jsem se uklidnit, když jsem odstranil z cesty přisluhovače Kinrela.
Ale nestačilo.
Měl jsem najednou pocit, jako by se všichni spikli proti mně. Něco mi stále našeptávalo, ať se jich všech zbavím, protože oni jsou zlo. Oni znamenají nebezpečí pro mne a pro…
Pro koho vlastně?
Rozzuřeně jsem zařval a rozhlédl se kolem sebe.
Byla jich tu spousta, a všichni se zřejmě rozhodli to tu zničit, aby se ke mně mohli dostat blíž.
A jeden z nich se právě blížil…
Ještě víc jsem uvolnil své síly. Chtěl jsem ho zastavit, ale i když můj větrný vír nabíral na síle, něco mě nutilo nechat ruce svěšené podél těla. Něco uzamklo mé rty, abych nemohl vyslovit žádné kouzlo.
Bránil jsem se tomu, chtěl jsem se ho zbavit, ale ruce mi vždy jen cukly, a pak znovu padly a zůstaly volně viset.
Zabít… Zabij ho… Musíš ho zabít…
Chtěl jsem to udělat, ale přitom mě to strašně svíralo. Bolelo mě už jen pomyšlení na to, že bych proti němu vztáhl ruku.
Ale něco mě stále nabádalo k tomu, abych to s ním skoncoval. Něco mi k tomu dávalo sílu stejně jako Nov, který právě dnes byl v plné síle.
Větrná smršť se pomalu začínala zahřívat a k ní se přidala ohnivá hradba.
Ale to on už stál přede mnou.
Dotkl se mě. Jako by na mě někdo sáhl žhavým pohrabáčem.
Znovu jsem zařval a chtěl ho odhodit, ale v tu chvíli to ke mně došlo.
Jeho slova, jeho tichý hlas, který byl slyšet i přes ten hluk, co tady panoval. Jeho oči, kterými se díval až do mé duše.
A v tu chvíli už jsem zvládl ruku zvednout.
Ale neublížil jsem mu.
A ve chvíli, kdy ohnivá hradba kolem nás vybuchla, a vyletěla ke stropu, pohladil jsem ho po tváři a vzápětí jsem klesl na kolena, zcela zbaven svých sil.
Jako by mi někdo podrazil nohy, jako by mě někdo praštil po hlavě…
„Alexi…“ zašeptal jsem.
Než jsem ztratil vědomí, můj poslední pohled patřil člověku, kterého miluji nade vše. Miluji ho víc než svůj vlastní život…
Alexander
Jen tak tak jsem zachytil Williama, když hukot kolem nás utichl a on padl na zem, jako podťatý.
Sevřel jsem ho v náruči, nehledě na své zranění a horko, které z Willa skoro sálalo.
„Faileone!“ zařval jsem, protože jsem věděl, že mě uslyší.
Tohle už jsem sám zvládnout nedokázal.
Netušil jsem, co je s Jaelem a Loganem, Will potřeboval nutně ošetřit, a ti tři to tu zatím statečně demolovali.
Fai se objevil ve vteřině spolu s Andym, a oba se hned přikrčili, když nám nad hlavami proletělo něco, co mělo být nejspíš původně skřet.
„Vem Willa domů! Musíš ho ošetřit! Použil svou sílu!“ myslím, že jsem to Faimu nemusel ani říkat, podle toho, jak se zatvářil, když ke mně přiklekl.
„A nic neříkej!“ prskl jsem zamračené, když po mě hodil jedním ze svých pohledů, říkající: 'Já to říkal'.
„Logan a Jael jsou doma?“ křikl jsem do toho rámusu okolo, když Fai Willa podebral do náruče.
Chtěl jsem jít s ním, strašně moc jsem chtěl u něj být, ale musel jsem se postarat o ostatní a nemohl jsem čekat, až se Will probudí.
Když Faileon řekl, že se nikdo nevrátil, jen jsem sprostě zaklel, políbil Willa na čelo, Faileonovi řekl, ať mi ho dá zase dohromady, a pak se s nimi rozloučil a šel najít ty dva, kteří měli prioritu teď.
Jen jsem doufal, že nejdu pozdě.
Pokud Faie nezavolali, tak buď nemohli nebo…
Myšlenku jsem ani nedokončil a rychle spěchal k místu, kde jsem je viděl naposledy.
Logan
Nevím, jestli vůbec Jael stihl vytáhnout telefon a zavolat Faileona.
Ale jedna věc byla ukončena. Ze strany, kde byl William se náhle vznesla ohnivá smršť, která spálila snad polovinu střechy, a pak najednou zmizela.
Všechno, co lítalo kolem najednou popadalo k zemi, a kdyby se tu neozýval kravál, co šel od vlkodlaků a naštvaných upírů, nejspíš by tu zavládlo naprosté ticho.
V jednu chvíli, kdy se mi podařilo do jednoho vlkodlaka vystřílet celý zásobník, jsem měl pocit, že si nás přestali všímat. Jako by se všichni rozhodli zrušit Callea a Jeroma.
A já téhle chvilky využil.
Popadl jsem Jaela za ruku a táhl ho za sebou podél zdi. Jen jsem strhl plachtu z jednoho stánku a přehodil ho přes něj, aby tak nevyčníval a nepoutal na sebe pozornost. Plachta smrděla něčím, co připomínalo zdechlé zvíře, tak jsem doufal, že to pomůže.
Ještě jsem znovu hrábnul po další zbrani, což byla ale jen dýka, a už se snažil dostat k těm zatraceným dveřím.
Byli jsme už nedaleko od nich, když před nás najednou doskočil další upír.
Vypadal jako žena. Určitě to byla žena…
Těžko se mi to poznávalo, když byla změněná komplet do upíří podoby, ale její zelené pichlavé oči mě v momentě zarazily na místě.
Byl jsem jak zmražený a nedokázal jsem se ani hnout. Chtěl jsem zvednout ruku a ohnat se po ní dýkou, ale ona jen mávla rukou a já odletěl kus dozadu a dopadl na jakousi hromadu něčeho, co tam byla.
Mohl jsem se jen dívat, jak se blíží k Jaelovi, ale nebyl jsem schopen se ani hnout.
Chtěl jsem zařvat, aby nám někdo pomohl, ale nedostal jsem ze sebe ani hlásku.
Ona se zatím přiblížila k Jaelovi, upřeně se na něho zadívala, přičichla si k němu, a pak si jen odfrkla.
A vzápětí se znovu zaměřila na mě.
V duchu jsem volal kohokoliv, ale nedokázal jsem to.
Jen hodně ztěžka jsem ze sebe vydoloval chraptivé: „Jaeli… uteč…“
Ale to už jsem cítil její dech, když se nade mnou sklonila, a její oči mě doslova probodávaly.
Zapojil jsem všechny své síly, které jsem ještě měl.
Ztěžka jsem zvedl ruku a stříbrná dýka se jí zabodla do stehna. Jen se po ní ohlédla, ušklíbla se a pak znovu zabodla pohled do mých očí.
Skoro se dotýkala svými rty mých, ale pak se stalo něco divného.
„Ještě není čas…“ zachraptěla zvláštním hlasem a vzápětí zmizela, stejně jako tlak na mé tělo.
Jael
Připadal jsem si jako v nějakém strašně béčkovém hororu.
I když jsem se snažil přivolat pomoc, sotva jsem vytáhl mobil, už jsem musel uhýbat, nebo mě Logan někam táhl.
Všude byl strašný chaos, byl slyšet křik, který vzápětí zcela pohltil hluk z větrné o ohnivé smrště, která kroužila kolem Williama. Myslím, že v tu chvíli jsem se zapřísáhl, že neudělám nic, co by ho naštvalo.
Neměl jsem ale moc času dívat se po ostatních, protože stačilo to, co se dělo kolem mě.
Měl jsem strach o Logana, hlavně, když ještě nebyl úplně v pořádku, ale nebyl jsem schopný, cokoliv udělat.
A pak se něco změnilo…
Už jsme byli kousek od vchodu, když před námi přistál další upír.
Nevím, jestli si toho někdo z nich všiml, ale já ano.
Viděl jsem to.
Chtěl jsem zakřičet, ale jen se mohl bezmocně dívat, jak Logan letí vzduchem a ten upír jde ke mně.
Nedokázal jsem se ani pohnout. Nedokázal jsem ani mrknout.
Nedokázal jsem ani zakřičet, když se ode mě odvrátil a šel zase k Loganovi.
Nedokázal jsem popadnout dech a jen vnímal, jak něco Loganovi říká a vzápětí zmizel.
Vzdáleně jsem rozeznal Alexův hlas, jak volá naše jména, ale s posledním pohledem na Logana, kdy jsem se ujišťoval, že žije, jsem se zhroutil do prachu na zem.
Logan
Nechápal jsem to. Netušil jsem ani trochu, co to mělo znamenat.
Jinak…
Byl jsem tak v prdeli z toho všeho, co se kolem dělo, že můj mozek nebyl schopný teď vůbec zapnout, abych přišel na nějaké rozumné vysvětlení.
Ale ve chvíli, kdy se tlak na mé tělo uvolnil, a já začal nabírat dech, jako by mě právě vytáhli z vody, začal jsem se rychle hrabat na nohy, abych se co nejdříve dostal k Jaelovi.
Zaslechl jsem Alexe, který už k nám běžel, a k Jaelovi jsme se dostali skoro současně.
„Jsi v pořádku?“ rychle se na mě podíval, a pak chtěl podebrat Jaela, aby neležel v tom hnusu, na který dopadl.
„Jsem… asi… Jo…“ vydoloval jsem ze sebe a taky začal prohlížet Jaela.
To už u nás byl i Faileon a odstrčil nás bokem. Rychle Jaela prohlédl, a pak ho zvedl a předal Alexovi do náruče, protože ten byl z nás teď nejspíš nejvíc při smyslech a při síle.
„Je jen v bezvědomí, ale odvezte ho rychle odsud. Vypadněte všichni hned! Já tu musím zůstat,“ ukázal rukou k té tlupě, která se rvala doslova na život a na smrt, a kolem nich se rozprostírala namodralá bariéra, aby nenadělali ještě větší paseku, než jaká tu už byla.
Nechal jsem to na něm, Alex pevně chytl Jaela, a během chvilky, aniž by si nás už někdo všímal, jsme se dostali ven.
I když kolem nás utíkali další jiní, někteří s křikem a ječením, že zemřou, jiní v tichosti, přesto, když jsme se dostali ven, bylo to, jako se ocitnout úplně v jiném světě.
Zatímco vevnitř vládl naprostý chaos a kravál, tady nás přivítal příjemný noční chládek a ticho.
Nechápavě jsem se na moment k hale otočil, jako bych tomu nemohl uvěřit.
„Faileon umí ty nejlepší bariéry,“ drcl do mě Alex, abych se pohnul směrem k autům.
Už jsem chtěl nastoupit do Willova, ale můj pohled padl na větší, Calleovo.
Dostane se domů tak, jako tak. A k našemu štěstí měl v zapalování i klíče.
„Jedeme tímhle,“ postrčil jsem k němu Alexe a hned otevřel zadní dveře. „Je větší a Jaela tam můžeme na zadní sedačky lépe uložit.“
Když jsme uložili Jaela, nastoupil jsem k němu dozadu, a Alex se spokojeným výrazem a úsměvem za volant. Jen co vyjel, přibral něco, co vypadalo jako značka. Chvíli to táhl za autem, než to s dalším poskočením přes hrbol odletělo a vzalo to po hlavě jednoho maníka, co právě utíkal od tržiště a já si na moment pomyslel, že ani nevím, co to bylo za tvora.
Ale důležitěji než nad tím přemýšlet, pro mne bylo to, že je Jael v bezpečí, a dostat se co nejrychleji zpátky k Willovi domů…
Jerom
Jo, byla to paráda. Takhle se jednou za čas provětrat.
Někdy v polovině jsem se docela i začal bavit a dráždil ty chlupaté kopy sraček, aby na mě víc útočili.
Calleo a Matteo si počínali podobně, William ukázal svou skutečnou sílu, ale vzápětí ho nejspíš zpacifikoval Alex, protože pak ta smršť z jedné části trhu zmizela, Logana se svým miláčkem jsem nikde neviděl, a tak jsem mohl popustit uzdu své fantazii.
Zrovna jsem názorně jednomu sráči ukazoval, jak to vypadá uvnitř něj, i když nevím, kolik toho ze své anatomie pobral, když jsem to ucítil.
Dvě věci.
Příšerný smrad nějaké pijavice, a pak strach mého rozkošňátka.
Zavyl jsem, rychle se vypořádal s posledním vlkodlakem a zamířil si to na místo, odkud to šlo.
Ale někde v polovině cesty pach zmizel a objevil se zase někde jinde.
Slyšel jsem Alexe a zaslechl jsem i Faie, tak zlatíčko bylo nejspíš v pořádku, a já se tak mohl soustředit na ten příšerný pach.
Jako…
Už jsem bojoval s hodně upíry. I silnějšími, než byl Matteo, i když to byly spíš výjimky.
Předpokládal jsem, že kdyby šlo opravdu do tuhého, nejspíš by souboj mezi mnou a Matteem skončil buď nerozhodně nebo jen těsně.
Bojoval jsem s vlkodlaky, wendigy, lichy, ghouly, revenanty, harpyjemi, bazilišky, hejkaly, satyry, upíry, kelpiemi, banshee, dokonce jsem kdysi dávno narazil při svém cestování po Evropě i na golema, prostě skoro se vším, co existovalo, tudíž jsem si myslel, že jsem připravený na všechno a nic mě nemůže překvapit.
Mno…
Omyl. Bylo to tak nečekané, že jsem nestačil ani mrknout.
V jednu chvíli byl ten strašný smrad kilometr ode mne, a v druhé chvíli jsem se na můj vkus až moc zblízka díval na to, jak mi hrudí projel pařát s ostrými drápy.