Logan
Už nějakou dobu jsem pracoval jako šéf pobočky Speciálního úřadu pro styk s veřejností. Měli jsme svoji vlastní budovu na okraji Bostonu, abychom nebyli tak na očích, když k nám občas docházela podivná individua.
Většinou přišli neviditelní pro lidské oko, nebo s podobou změněnou do lidské.
Jo, i tohle jsem se už naučil brát jako samozřejmost, a kolikrát jsem si říkal, že jsme taková obdoba M.I.B., akorát, že našem případě nejde o mimozemšťany, nechodíme v černých oblecích, a nepoužíváme techniku lidstvu nedostupnou, a hlavně…
Jsme skuteční, nejsme ve filmu.
Na druhou stranu by se někteří divili, kdyby zjistili, že po světě chodí takoví tvorové, jako například upíři, Elfové nebo čarodějové. A to je jen malinkatá část toho, nad čím máme kontrolu, aby se to tu nezvrhlo, jako v nějakém fantasy dobrodružném filmu.
Většinou, až na nějaké výjimky jsme to zvládali celkem dobře. Jael se natolik naučil ovládat své schopnosti, že i když ho třeba ve snu navštívil někdo z duchů, už se nebudil s křikem, jako ze začátku. A jeho schopnosti natolik zesílily, že dokázal i pouhým pohledem na někoho určit, zda je to člověk nebo někdo jiný. Nechápal jsem to, ale obdivoval jsem to.
Já za to byl obyčejný člověk, který si musel poradit obyčejným selským rozumem a dostupnými prostředky.
Dnes, když jsem jel domů, nebyl jsem moc dobře naladěný, ale těšil jsem se na Jaela. Už asi půl roku jsem šéfem nejen pobočky, ale i celého Bostonu, a to mi přidalo práci navíc a ubralo času, který jsem tím pádem nemohl trávit s Jaelem.
A navíc…
Asi před několika měsíci jsme se setkali při jedné akci s Gilbertem.
Jo, přesně ten, který mě nesnášel od chvíle, kdy jsem se přistěhoval na univerzitní kolej, a jemu jsem udělal z posledních dvou roků peklo, protože musel sekat dobrotu a učit se, jinak by ho vyrazili.
Dobře mu tak. Neměl se tak hnusně k Jaelovi zachovat.
Ale při našem setkání jsem se tvářil, jako že si ho vůbec nepamatuji, protože jsem ho pořád neměl rád. Cítil jsem z něj něco podrazáckého. Ale on to bohužel uměl dobře maskovat.
A hlavně… Před Jaelem se ukázal jako super kluk. Omluvil se mu za to, co mu tenkrát udělal. Prý: „Byl jsem v šoku, že se mi to s tebou tak líbilo, proto jsem tak zareagoval. Nechtěl jsem, aby to ostatní věděli…“
Jo, další přírůstek mezi čtyřprocentní.
Ale to je jedno.
Začal jsem být vůči němu podezíravý, protože jsme se s ním začali bohužel vídat častěji, a já si dobře všiml, jak se chová k Jaelovi. Jako šelma, která tiše našlapuje a pronásleduje svou kořist, aniž by si to ona sama uvědomila…
Jael
Byl to zase jeden z těch dnů, kdy jsem byl doma sám.
Loganovy schopnosti, jeho preciznost a píle z něj udělaly nakonec šéfa pobočky, a to znamenalo víc práce a míň času se mnou.
Nezazlíval jsem mu to.
Naopak.
Byl jsem rád, že má práci, která ho baví, a že mám tak skvělého kluka.
Teda, spíš už muže.
Byl jsem prostě na Logana hrdý a ani jednou mu nevyčetl, že třeba nepřišel na večeři, nebo se nedostavil na naši schůzku.
Navíc… Posledních pár měsíců mi dělal společnost Gil.
Nemohl jsem tomu uvěřit, když se jednou při naší práci objevil, spíš se nám náhodou připletl do cesty a pomohl mi.
Moc se mi omlouval za to, co se tehdy ve škole stalo, a vypadalo to, že ho to opravdu mrzí. Začal pracovat jako veterinář, čímž u mě ještě víc stoupl, a i když jsem se z počátku choval odtažitě a nedůvěřivě, Loganova nepřítomnost a Gilův zájem po pár měsících odbouraly mou odtažitost.
Začal jsem se s ním víc vídat, a dokonce chodil i k nám domů na oběd nebo večeři.
A když Logan nebyl doma ani v noci, tak u nás přespával.
Nikdy mezi námi ale nic nebylo.
Miloval jsem Logana, a Gila jsem skutečně bral jen jako dobrého kamaráda.
Sice to mezi ním a Loganem skřípalo, ale věřil jsem tomu, že se to časem spraví. Že se prostě potřebují líp poznat.
Na rozdíl od Logana, já většinu času trávil doma. Spíš jsem pracoval z domu, a tak Gil věděl, že může skoro kdykoliv přijít.
Stejně jako dneska.
„Logan je zase v práci?" zamračil se mírně a rozhlédl se po obýváku.
„Má prostě moc práce. S tím nic neudělám," pokrčil jsem rameny a pousmál se.
„Neměl by tě nechávat samotného. Je to hřích," zamračil se Gil, a pak ke mně přistoupil a mezi prsty protáhl jeden pramen vlasů, který se mi uvolnil z drdolu.
„Spravím ti to."
Ani jsem si v tu chvíli neuvědomil, jak moc blízko je, když mi zastrkával uvolněný pramen do spony.
Byl to hezký kluk, který zmužněl, ale já už k němu nic necítil.
Měl jsem prostě svého Logana.
Logan
Těšil jsem se domů. Po cestě jsem koupil i pár zákusků a láhev dobrého vína. Chtěl jsem si ten večer s Jaelem užít, protože jsem si vybavil na další den konečně volno.
Odmítl jsem jít na jakousi nesmyslnou schůzku s panáky z radnice. Na to stačí hlavní šéf, já u toho nemusím být. Zbytečně ztrácet čas s někým, kdo ani neví, že přehazovačky se už dávno nenosí a s někým, kdo zásadně chodí pozdě. Jak někdo, kruci, může pracovat na radnici, když je nedochvilný?
Pokaždé přijde o pět minut později a myslí si, že je tak někdo, že všichni jsou z něho paf, když se konečně uráčí přijít.
Ale já si o něm myslel své. Je to tupec s tupé, a takový člověk mi nestojí ani za pohled.
Když jsem chtěl vjet na příjezdovou zahradu ke garáži, na poslední chvíli jsem dupnul na brzdu.
Zamračil jsem se.
Tak, ten… ten…
„Kurva! Gilberte!“ zařval jsem si ještě v autě a nevadilo mi, že mě neuslyší.
Zaparkoval jsem těsně za ním a vystoupil. Vzal jsem zákusky a víno a potichu vešel do domu. A právě když jsem zavíral dveře, zaslechl jsem jeho poslední slova.
„…myslím, že mě nesnáší. Ale já jsem mu vážně vděčný. I když jsem mu tenkrát chtěl rozbít pusu, přesto jsem se díky tomu, co udělal, musel začít víc učit, a díky němu, jsem se vlastně dostal tam, kde jsem. Jsem Loganovi opravdu vděčný. Jen mě mrzí, že mě nemá rád…“
Ten úlisný hlas mi zježil všechny vlasy na zátylku, a já za sebou zabouchnul dveře tak, aby mě bylo dobře slyšet až do kuchyně.
Ten zmetek musel vědět, že jsem se vrátil, a dělá tady takové divadlo.
Jistě, určitě mu teď s pochopením skočím kolem krku, zvlášť, když Jaelovi upravuje jeho vlasy.
„Dej ty ruce pryč, nebo ti je urazím,“ zavrčel jsem bez pozdravu.
Moje špatná nálada se vrátila, a ještě o něco zesílila.
Prošel jsem obývákem, došel do kuchyně a položil věci na stůl.
Vrátil jsem se k Jaelovi, políbil jsem ho a pak jsem se narovnal a zamířil nahoru do ložnice.
„Odejdi, Gilberte. Nebo ti zase nemá kdo uvařit? Jak se vrátím dolů, už tady nebudeš, chci být se svým mužem sám," ještě jsem se na moment otočil. „Jo, ale musíš si vzít taxi. Bohužel jsem se nedostal do garáže, protože tam někdo debilně zaparkoval, a já nechtěl riskovat pokutu, kdyby jeli kolem policajti. A aby bylo jasno, vrátím se za dvě minuty a ty už tu nebudeš. A víš, že jsem dochvilný…“
Jael
Chtěl jsem Gilovi odpovědět, že to není pravda, že jen potřebuje Logan trochu víc času. Že to má v práci těžké a je to paličák.
Jenže, právě Logan mě přerušil, až jsem skoro nadskočil.
Ani jsem pomalu nevnímal, že mě políbil, jen jsem sledoval, jak vychází schody a povzdechl si.
„Omlouvám se, Gile, raději běž, já se ti ozvu, ano?" otočil jsem se se smutným úsměvem na Gila a pohladil ho po paži.
„Promiň, jestli to bude znít hnusně, ale je to pitomec. Nechápu, jak ho můžeš snášet. Já bych se k tobě takhle nechoval," zabručel Gil, zamračil se a hodil pohled směrem ke schodům.
Cítil jsem, jak se jeho svaly napjaly a raději mu stiskl paži.
Nakonec s povzdechem zavrtěl hlavou a já ho doprovodil ke dveřím.
Když jsem se vrátil do kuchyně, Logan už byl převlečený a zpátky.
„Proč jsi k němu tak ošklivý? Nikdy ti neublížil. Já mu už dávno odpustil. Lidé se mění, Logane. Je hodný, a hlavně je tu se mnou, když ty tu nejsi…"
Ta slova ze mě vyletěla rychleji, než jsem nad nimi stačil pořádně zapřemýšlet.
Kousl jsem se do rtu a sklopil hlavu.
„Půjdu si lehnout, není mi moc dobře,“ zamumlal jsem, a pak skoro vyběhl schody k ložnici.
Posadil jsem se na postel, a pak se svalil na bok.
Nechápal jsem, proč se to tak změnilo.
Kdy naposledy se Logan od srdce zasmál? Kdy naposledy se mnou strávil víc než pár hodin? Kdy naposledy jsme se milovali?
Poslední dobou ani to vstávání nebylo takové, jako kdysi.
Skoro jsem se nesměl na Logana ani podívat, dokud se neprobral, a to už mi ubíralo sílu, a ani jsem nevstal.
Měl jsem strach z toho, že mě Logan přestává milovat.
Přitom já… udělal bych pro něj cokoliv. Miloval jsem ho stejně bláznivě, jako poprvé, když jsem si svůj cit k němu přiznal.
A myslel jsem si, že je to vzájemné…
Logan
Když jsem se vracel dolů, Gilbert byl už mezi dveřma. Jen po mně přes Jaelovo rameno hodil jeden z těch svých pohledů, ale pak se rychle podíval zpátky na Jaela.
Ještě mu něco říkal, ale já raději šel do kuchyně, jinak bych musel z těch jeho keců zvracet.
Otočil jsem se na Jaela, když došel a promluvil. A to, co řekl, okamžitě vzalo mou odpověď ze rtů.
Šokovaně jsem na Jaela hleděl a jen si to v hlavě přebíral.
Je tu, když tu já nejsem?
Když jsem osaměl, šel jsem do své pracovny a vytáhl si diář. Rychle jsem ho prolistoval asi tři měsíce zpátky. Na víc jsem už neměl sílu. Zavřel jsem ho a uložil zpátky do šuplíku.
Chvíli jsem stál a jen se vzteky třásl. Svíral jsem ruce v pěst a zas je povoloval, abych se uklidnil, a nešel za tím panákem a nerozmlátil mu ksicht.
Takže se mi to nezdálo.
Už párkrát jsem měl pocit, že u nás někdo spal. Byly to sice nepatrné maličkosti, které mě na to upozornily, ale byly…
A můj vztek narůstal…
Vrátil jsem se do kuchyně, nalil jsem si vodu do sklenice a napil se. Strčil jsem skleničku do myčky a stále se snažil uklidnit.
Ale ani ta voda napomáhala.
Vztekle jsem se rozhlédl kolem sebe.
Jo, tak tohle mě stojí dost nervů. Zjistit, že tu Gilbert spal… A Jael mi o tom neřekl ani slovo.
Copak už se mnou není spokojený: Nemiluje mě? To mu Gilbert stojí i za ty lži? Kolikrát tu byl na návštěvě, když jsem byl doma, a kolikrát, když jsem tu nebyl?
Zvedl jsem ruku a sevřel v ní triko, jak jsem pocítil ten divný tlak na hrudi.
Cítil jsem zklamání? Nebo zradu? Bolest?
Najednou jsem bouchnul.
Zařval jsem z plných plic a popadal krabici se zákusky. Chtěl jsem s ní mrsknout proti zdi, ale na poslední chvíli jsem se zastavil.
Musel bych to uklízet, a škoda vyhozených peněz. A navíc… Jsou tam zákusky, které má Jael nejraději.
Zhluboka jsem se několikrát nadechl, a přemlouval se, abych tu krabici nerozmáčkl v ruce, jak se mi třásla. Otevřel jsem lednici a strčil je dovnitř. Jediné, co bouchlo, byly pak její dvířka, když jsem je zavřel.
Seru na to.
Nemůžu s ním dneska spát v jedné posteli. Ne po tom, co jsem zjistil, co mi teď řekl. Musím nejprve vychladnout, a pak si v klidu promluvit.
Možná pro to všechno bude jiné vysvětlení, než jaké se mi teď honí hlavou.
Věřím Jaelovi. Doteď jsem mu věřil a chci mu věřit dál.
Vyšel jsem schody nahoru do ložnice a zastavil se mezi dveřmi.
„Nepřeji si, aby sem už Gilbert chodil. Fai má svého veterináře, takže jeho nepotřebujeme. Dneska půjdu spát pozdě. Mám ještě nějakou práci, budu v pracovně, tak na mě nečekej.“
Po svých slovech jsem se otočil a šel zpátky dolů, abych se zavřel v pracovně a tam aspoň trochu vychladl…
Jael
Když jsem se po chvilce uklidnil, zvedl jsem se do sedu s tím, že půjdu za Loganem, omluvím se mu, vysvětlím mu to a uděláme si hezký zbytek dne.
Všiml jsem si, že koupil víno a taky nejspíš zákusky, a já bych mohl uvařit něco dobrého na večeři.
Všechno se vysvětlí.
Logan má prostě jen moc práce a občas to bývá docela paličák, ale to bylo to, co jsem na něm taky miloval.
S Gilem se to nějak urovná, určitě. Když tak ho poprosím, aby k nám třeba chvilku nechodil, že si občas zajdeme jen na kávu, než bude Logan v menším stresu z práce.
Vím, jak to bylo pro něj náročné, proto jsem mu chtěl být oporou, a ne se hádat, nebo kolem sebe chodit po špičkách.
Už jsem to měl v hlavě všechno srovnané, když se najednou Logan objevil ve dveřích, promluvil, a pak zase zmizel.
Myslím, že jsem na okamžik i přestal dýchat.
A pak jsem přestal vidět, jak mé oči zalily slzy.
Znovu jsem se svalil na postel a rozvzlykal se.
Opravdu mě už nemiluje?
Ublížil jsem mu?
Zprotivil jsem se mu?
Udělal jsem něco špatně?
Opravdu má tolik práce, nebo se mi prostě jen vyhýbá?
Vzlykal jsem do polštáře a vdechoval Loganovu vůni, což můj stav ještě zhoršovalo.
Myslel jsem jen na to nejhorší, ale v tuhle chvíli jsem nemohl jinak.
Logan
Měl jsem to tak dobře naplánované.
Měl jsem dneska přijít z práce domů, udělat si s Jaelem hezký večer, říct mu, že mám druhý den volno a práci schovat do šuplíku a vytáhnout ji až pozítří ráno.
A mezitím bych se úplně vykašlal na jakýkoliv rozvrh. Chtěl jsem dělat co, co by chtěl Jael. Chtěl jsem prostě nejet podle rozvrhu a nechat všechno na Jaelovi.
Ale copak můžu?
Seděl jsem ve svém křesle u pracovního stolu a jen hleděl před sebe. Možná jsem tak seděl pět minut, hodinu, nebo dvě…
Ale když už mi začaly dřevěnět ruce, kterými jsem svíral područky křesla, konečně jsem se narovnal.
Vzal jsem do ruky telefon a vytočil Rikovo číslo.
Jo, od chvíle, kdy mi vlastně on řekl, že jsem do Jaela zamilovaný, jsem ho bral jako takového svého Guru, který mi radil, pokud jsem byl v koncích, co se Jaela týkalo.
Opět mi ten telefon vzal skoro hned. V tomhle na něj byl spoleh.
Ani se nezlobil, že mu volám takhle pozdě. Mluvili jsme spolu asi půl hodiny a já mu řekl, co všechno mě tíží a jaký mám pocit z Gilberta.
„…hele, určitě to bude v pohodě. Jael je hodný kluk a nemyslím si, že by tě podváděl. Ale podle toho, co jsi říkal o tom veterináři… no… Asi bych si na něj dal, sakra, pozor…“
„Jo, to si taky dávám pozor. Ale jak ho můžu pohlídat, když tu třeba nejsem? Když mám třeba nějakou práci mimo Boston a nespím doma třeba dvě noci? Víš, jaký je to pocit, vědět, že on zatím může být tady?“ povzdechl jsem si. „Ale každopádně, díky, Riku. Pozdravuj toho svého. Stejně se už mračí a brble, když se mnou telefonuješ, co?“
Musel jsem se krátce zasmát, když jsem uslyšel vzdáleně hlas, který pronesl něco o bláznech, kteří si neumí poradit sami.
Rozloučil jsem se s Rikem a telefon položil na své místo na stole.
Jo… Neumím si poradit. Kdysi to nebyl takový problém, tak proč teď je?
Opřel jsem se pohodlně, a zadíval se do tmy.
Když to neumím teď, a předtím to nebyl problém, tak se někde něco muselo změnit.
Je to snad proto, že Jaela tak strašně moc miluji a mám strach, abych o něj nepřišel?
Možná… Když si projdu všechno, co jsme spolu doposud zažili, zjistím, kdy ten zlom nastal. Zjistím, co se stalo, že jsem se takhle změnil, a možná to budu moct napravit.
Určitě ano. Když budu vědět, kde se to pokazilo, napravím to…
Ani jsem si neuvědomil, že už je noc, a já tu stále sedím. A tím přemýšlením, vzpomínáním, se mi nakonec zavřely oči a já usnul v křesle u stolu…
Jael
Skoro celou noc jsem nespal.
Zmítal jsem se mezi touhou odejít pryč a jít za Loganem.
Nakonec jsem popadl telefon a zavolal Gilovi.
Celou dobu jsem mu brečel do telefonu a on mě celou dobu uklidňoval, že to určitě nebude tak zlé, že má třeba Logan jen špatné období a dostane se z toho.
Chtěl jsem tomu věřit.
Strašně moc.
Život bez Logana si nedokážu představit.
Měl sice svoje mouchy, ale i ty se mi na něm líbily, i ty jsem miloval stejně tak moc jako jeho.
Ráno jsem vstal, sotva začalo svítat.
Ustlal jsem prázdnou postel, opláchl se a přešel k pracovně, do které jsem konečně po pěti minutách odhodlávání nakoukl.
Logan spal za stolem.
Neměl před sebou ani rozloženou žádnou práci, takže buď vůbec nepracoval nebo skončil s prací dříve, ale než aby za mnou přišel, tak raději usnul na nepohodlném křesle.
Skousl jsem ret, abych v sobě zadržel vzlyk, pomalu k Loganovi přešel a pohladil ho po vlasech.
„Strašně moc tě miluju…" zašeptal jsem vtiskl mu lehký polibek do vlasů, a pak potichu odešel.
Rozhodl jsem se. Pokud ten problém mezi námi způsobil Gilbert, pokud ho Logan opravdu tak nesnáší, promluvím si s ním.
Zajdu za ním, vysvětlím mu to, a pokud je opravdu kamarád, tak to pochopí.
Udělal jsem Loganovi jeho oblíbenou snídani, uvařil kávu, zavolal Gilovi, jestli by mu nevadilo, kdybych přišel takhle po ránu, že s ním potřebuju mluvit, a ještě jednou nakoukl do pracovny.
Přemýšlel jsem, že Loganovu nechám vzkaz, ale pak jsem to raději zavrhl.
Mohl bych to ještě zhoršit, navíc, nejpozději do hodinky budu zpátky, a to Logan ještě může spát.
Bydleli jsme kousek od centra a Gilbert blíž k okraji města, ale na skútru, který jsem si za své první našetřené peníze pořídil, tam budu do deseti minut.
S tímhle plánem a myšlenkou, že se konečně už všechno vyjasní, jsem za sebou potichu zavřel dveře, nasadil helmu, vyjel z garáže a vyrazil.
Logan
Probrala mě bolest.
Jo, spát v křesle u stolu není asi ten nejlepší nápad.
Málem jsem se skácel k zemi, když jsem se postavil a protáhl se.
Kromě toho, že mě zabolely záda, zakřupaly snad všechny obratle, tak se mi navalila i krev do hlavy a já sebou málem seknul, jak se mi v ní zatočilo a zatmělo před očima. Chvíli jsem stál v předklonu, opíral se rukama o stůl a snažil se to rozdýchat.
Když jsem se jakž, takž vzpamatoval, narovnal jsem se a vyšel z pracovny.
V domě bylo ticho.
„Nejspíš Jael ještě spí,“ pomyslel jsem si.
Na moment jsem zaváhal, jestli jít do ložnice, protože, ač jsem se snažil, přesto jsem v noci nic nevymyslel. Pořád se mi do hlavy vkrádalo jedno jméno.
Gilbert…
Jako by to bylo znamení, že to kvůli němu není něco v pořádku.
Je pravda, že od doby, co se s námi začal více stýkat, tak já raději byl v práci, abych nemusel být v jeho společnosti.
Vlastně… Můžu za to já, že to takhle dopadlo?
Zatřepal jsem hlavou, že je to nesmysl, a pak jsem zamířil do spodní koupelny, abych Jaela nebudil.
Já sám pro sebe vždycky potřebuji nějakou chvíli, než se proberu, abych mohl fungovat…
Ve spodní koupelně jsem se osprchoval a hodil na sebe jen župan, který jsem tam měl. Jinak bych musel nahoru pro věci, a to bych mohl Jaela probudit. Když jsem si vysušil vlasy, kriticky jsem se prohlédl v zrcadle, a oběma rukama jsem si proplesknul tváře.
Jo, zkusím to všechno znovu. Od začátku. Budu to brát tak, že Gilbert je prostě jen známý, který se tu občas mihne a poprosím Jaela, aby mu řekl, ať sem nechodí tak často, a hlavně, ne když nebudu doma. Nemůžu mu odpírat kamarády… To vážně ne…
Taky mu zkusím navrhnout, jestli by třeba nechtěl víc chodit pracovat na pobočku, abychom mohli spolu trávit víc času. Zařídím mu tam kancelář hned vedle mé. Propojím ji dveřmi, abychom si byli nablízku, nechám mu tam přinést pohodlný gauč, aby se na něho mohl kdykoliv položit, pokud by byl unavený, nebo měl ty své vidiny spojené s duchy zemřelých…
Chci ho mít nablízku…
Vyšel jsem z koupelny spokojený se svým plánem a zamířil do kuchyně, abych pro nás připravil snídani.
Nejlepší bude začít omluvou za mou včerejší nevrlost.
Ale v momentě, kdy jsem vstoupil do kuchyně, mé plány vzaly za své. Na stole už byla nachystaná snídaně…
Okamžitě jsem se otočil a vyběhl nahoru do ložnice.
Byla prázdná, stejně jako koupelna.
Zavolal jsem do domu, jestli se mi Jael odněkud neozve, ale odpovědí mi bylo jen ticho.
Proč odešel a nic mi neřekl?
Vrátil jsem se do kuchyně a ztěžka dosedl na židli. Teď jsem na jídlo neměl ani pomyšlení. Jen jsem prostě seděl a zíral před sebe s černými myšlenkami, že snad Jael odešel za ním.
Ne, ne, ne… Jael šel nakoupit. Určitě jo…
Jael
Myslím, že to byl docela dobrý nápad.
Sice jsem se zdržel o hodně déle, než jsem plánoval, protože v průběhu snídaně, kterou nám Gil nachystal, přijela jedna paní s kočičkou a prosila Gila, aby se na ni podíval.
Gil sice oficiálně pracoval pro Faileona, teda spíš pro Bostonskou veterinární pobočku, které všechny spadaly pod Faie, a staral se o jiné, protože od prvního setkání, kdy na nás narazil během případu, viděl určité věci, a já mu pak všechno vysvětlil. I doma ale měl svou soukromou kliniku, a nejen lidé, ale i jiní za ním občas chodili, protože byl prý pečlivý a důkladný. A hlavně hrozně laskavý, což jsem viděl na vlastní oči.
Dokonce mě nechal, ať mu pomůžu, ale vysloužil jsem si za to drobný škrábanec na krku, což Gil okomentoval smíchem.
Nakonec se ani já neudržel, a oba jsme se pak té příhodě smáli ještě chvilku potom, co paní s kočičkou zase odešla.
Gil byl vážně skvělý kamarád, a i když jsem Logana miloval, uvědomil jsem si, že se mi nelíbí, jak se k němu chová.
Tehdy jsme byli hloupí a nerozvážní. Gil si svou chybu uvědomil a napravil se.
Copak to nestačí? Co by musel ještě udělat, aby mu Logan začal věřit?
Nebo… žárlí…?
Ta myšlenka mě přepadla tak náhle, až jsem se málem zadusil kávou, kterou jsem zrovna dopíjel.
To přece… to je nesmysl!
Zavrtěl jsem prudce hlavou, až se mi z drdolu uvolnilo pár pramenů vlasů.
Když to Gil viděl, zasmál se mi, protože prý vypadám, jako bych proletěl roštím, a pak vstal a řekl, že mi splete cop.
Nakonec to byly dva copy a přidal ještě sponu, kterou mi koupil, ale ještě neměl příležitost mi ji dát.
Během česání jsem Gilovi vysvětlil, jak se věci mají, a i když trochu brblal, nakonec souhlasil.
„Pane Bože! Musím domů! Logan asi už šílí! Nenechal jsem mu žádný vzkaz!" vykřikl jsem najednou, když mi padl pohled na hodinky a já si uvědomil, že z původní hodiny se staly tři.
„Mohl ti zavolat, ne? Pokud tě tak miluje," pronesl nevzrušeně Gil a pokrčil rameny.
Byla to jen hloupá poznámka, ale vyvolala ve mě bouři.
Opravdu… musel být už vzhůru. Proč mi nezavolal?
Pokaždé, když jsem se někde zdržel, tak mi zavolal, aby zjistil, jestli se mi něco nestalo.
Tak proč…?
„Ozvu se, ano?" pohladil jsem Gila po tváři a pousmál se.
Do myšlenek se mi začala vkrádat jedna temná, která nechtěla za žádnou cenu zmizet.
Co když…?
Je to všechno jinak…?
Logan
Když se Jael nevrátil ani po půl hodině, konečně jsem se pohnul.
Vstal jsem a šel znovu do pracovny. Vytáhl jsem diář, blok a tužku. Procházel jsem jednotlivé dny od chvíle, kdy jsme se s Gilbertem potkali, a vypsal do bloku všechny dny, kdy jsem nespal doma.
Byl to seznam na půl stránky. Vyškrtl jsem první měsíc, protože jsem si vzpomněl, že v tu dobu se ještě u nás tak často neukazoval, a nechal jsem jen ty, od data, kdy přišel Jael s tím, že se mu Gilbert omluvil za to, co mu tenkrát udělal na univerzitě.
Vytrhl jsem list z notesu a s ním se pak vrátil do kuchyně, Znovu jsem se usadil u stolu, diář a papír položil doprostřed, aby na něj Jael dobře viděl, a vzal jsem do ruky hrnek se studenou kávou.
To bylo jediné, co jsem byl teď schopen pozřít. Pokud bych se nasnídal, nejspíš bych to vyzvracel, jak mi ze všeho bylo těžko, a já nechtěl marnit Jaelovu práci, kterou si se snídaní dal.
Seděl jsem, popíjel kávu a sledoval hodiny na stěně.
Minuty ubíhaly a já si v duchu říkal, že všechen ten čas jsme teď mohli trávit spolu…
Když po další hodině klaply dveře, odsunul jsem hrnek, položil ruce na stůl a čekal, až se Jael objeví.
„Hm… takže nešel nakupovat,“ pomyslel jsem si v duchu, když jsem ho viděl přijít s prázdnýma rukama.
Zamračil jsem se, když jsem viděl jeho spletené copy a ve vlasech novou sponu, kterou jsem mu nekupoval. Vždycky nosil jen ty, co jsem mu já koupil.
„Kde jsi byl?“ padla moje první otázka, jen co jsem to uviděl.
Kde, asi…
„Nemusíš odpovídat. Je mi to jasné a mě se na odpověď nechce čekat, kdo ví, jak dlouho. Ale dám ti druhou otázku a na tu odpověď chci,“ posunul jsem papír tak, aby na něj viděl a zaťukal jsem na něho ukazováčkem. „Kolikrát z těchto dní tady Gilbert spal? A proč jsi mi o tom nikdy neřekl? A nezkoušej mě obelhat. Vím, že tu spal, a sám jsi řekl, že on tu byl, když já tu nebyl… Tak?“
Jael
Měl jsem v plánu přijet domů, Loganovi se omluvit, vysvětlit mu celou situaci ohledně Gila, a pak ho pozvat na oběd.
Jenže mé plány vzaly za své, sotva jsem vešel do kuchyně.
První, co mě praštilo do očí byla netknutá snídaně, kterou Logan tolik miloval.
Druhá, jeho naštvaný výraz a třetí jeho otázka.
Žádný pozdrav, žádný úsměv, nic.
Jen prostá otázka.
Chvilku jsem na Logana jen hleděl a do očí se mi začaly hrnout slzy.
Podíval jsem se na papír, a tentokrát už mi ta jeho preciznost a praktičnost nepřipadala tak roztomilá.
„A ty?" zašeptal jsem s třesoucí se bradou dřív, než jsem si to stačil v hlavě přebrat.
Ale najednou, jako by se prostě ve mě něco zlomilo.
Jako by povolila ta hráz, která doteď všechno uzavírala v pevné nádrži.
„Skutečně jsi pořád jen v práci? Kdy naposledy jsme se milovali? Kdy naposledy jsi se mnou strávil víc času? Kdy naposledy jsme se dokázali skutečně pobavit a vyjít si někam ven bez toho, aniž bys něco neřešil? Proč ti Gilbert tak vadí? Snaží se být milý! A pomáhá mi překonat tu samotu! Nechápu, proč ho tak nenávidíš!"
Poslední slova jsem skoro už vykřikl, a pak se se slzami v očích rozběhl do ložnice.
Hádky mi nikdy nedělaly dobře.
Já se vlastně ani hádat neuměl a hlavně nechtěl.
Vždycky jsem se potom cítil strašně špatně a trvalo několik dnů, než jsem se z toho vůbec dostal.
Vyběhl jsem nahoru a praštil sebou na postel.
Mé slzy se okamžitě začaly vpíjet do polštáře a já si uvědomil, že tohle už dál nevydržím.
Takhle už dál nedokážu žít.
Bát se ráno vstát, jestli se zase pohádáme a jestli Logana vůbec uvidím.
To jsem nechtěl zažívat…
Logan
Hleděl jsem na Jaela a nechápal jsem.
Místo odpovědi na mě zaútočil svými otázkami.
On snad o mě pochybuje? Má snad pocit, že ho podvádím? A navíc…
Neodpověděl mi, a místo toho…
Musel jsem se několikrát nadechnout. Moje hlava si totiž okamžitě udělala jasný závěr.
Neodpověděl mi proto, aby nemusel lhát. Začal na mě křičet své otázky, aby odvrátil pozornost od sebe.
Skutečně jsi pořád jen v práci?
Ano jsem, pokud nejsem v práci, snažím se být s tebou, Jaeli.
Kdy jsme se naposledy milovali?
Vím to. Bylo to před šesti dny, v jeden z těch výjimečných dnů, kdy se mi podařilo přijít dříve domů a náhodou tu Gilbert nebyl.
Kdy naposledy jsi se mnou strávil víc času? Kdy naposledy jsme se dokázali skutečně pobavit a vyjít si někam ven bez toho, aniž bys něco neřešil?
Je to už delší dobu, to přiznávám. Ale dneska jsem to měl naplánované. Prostě vypnout, být jen s tebou, nechat všechno na tobě, aby sis ten den užil stejně jako já, Jaeli, protože to mi moc chybí.
Proč ti Gilbert tak vadí? Snaží se být milý! A pomáhá mi překonat tu samotu! Nechápu, proč ho tak nenávidíš!"
A jsme zase u Gilberta, stejně jako včera, kdy jsem se těšil domů a našel jsem tu jeho, jak si hraje s tvými vlasy. Je na tebe milý, ale na mě ne. Nemá mě rád a podle mne, mi nikdy nezapomněl, co jsem mu kvůli tobě na univerzitě udělal. Ano, máš pravdu, nenávidím ho, protože on mi tě chce odvést. Cítím to, i když ty nejspíš ne. S mrtvými si rozumíš, ale živí tě dokážou snadno obelhat.
Nevím, jak tě mám před ním ochránit…
Hned jak jsem si to sesumíroval v hlavě, vstal jsem a šel do ložnice. I přesto, že Jael ležel na posteli a plakal, postavil jsem se ke skříni, shodil župan a hned se oblékl.
„Jaeli… Neodpověděl jsi mi a místo toho… Nevím, co si o tom mám myslet,“ promluvil jsem na Jaela s metrovým odstupem. „Jdu do práce, vrátím se tak za tři hodiny. A rád bych, až se vrátím, kdyby tu nebyl Gilbert. Pokud sem přijde, ať si jen vezme auto a odjede.“
Překonal jsem nutkání dojít k němu, pohladit ho a obejmout.
Miluji ho, strašně moc ho miluji, ale mám pocit, jako bych ho ztrácel. Musím se s tím nějak srovnat, promyslet si to, protože když jednám s horkou hlavou, většinou mé odhady jsou chybné.
„Budu se snažit přijít co nejdříve…“ dodal jsem ještě, a pak už jsem vyšel ven, abych nasedl do auta, přičemž jsem měl chuť to Gilbertovo pořádně nabourat, a odjet do kanceláře…
Jo, měl jsem mít dneska volno, těšil jsem se na to, jak budu s Jaelem, ale teď, abych se uklidnil, abych si protřídil své myšlenky, potřeboval jsem být sám…
Jael
Trhnul jsem s sebou, když na mě Logan promluvil.
Bál jsem se, že bude křičet, ale…
Prý neví, co si o tom má myslet, když jsem mu neodpověděl.
A on mi odpověděl?
Místo toho zase odešel pryč.
Ale i přesto...
Vyskočil jsem na nohy, až jsem se málem přerazil a seběhl dolů.
Chtěl jsem na Logana zakřičet, že mezi mnou a Gilem nic není a nebude, že miluji strašně moc jen jeho, že on je ten jediný, koho chci ve svém životě, ale už jsem viděl jen odjíždějící auto.
Se sklopenou hlavou jsem se vrátil dovnitř a zamířil do kuchyně, abych uklidil netknutou snídani.
Během toho mi ale pohled padl na diář, který tam Logan nejspíš zapomněl.
Nebo to udělal schválně?
Vždycky si na své věci dával pozor.
Ale možná je jen moc přetažený. Má toho v práci opravdu hodně.
Ne! Nemůžu se chovat takhle! Věřím Loganovi, má toho jen prostě moc a tímhle mu ubližuju!
Zapomenu na Gila a nechám to být, ať se to urovná samo.
Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil a vzal diář do ruky.
Chtěl jsem ho zavřít a odnést do pracovny, ale pohled mi padl na popsané stránky.
Trochu nechápavě jsem zamrkal, diář zavřel a zase ho znovu otevřel, abych se ujistil.
Roztřesenou rukou, i když nerad, jsem proletěl pár dalších stránek...
Ztěžka jsem dosedl na židli, diář mi vypadl z rukou a svět se mi zhroutil.
Mohl jsem tam sedět minuty nebo i hodiny, než jsem se zvedl a na roztřesených nohách došel do ložnice a vytáhl mobil.
„Gi-Gile… Lo-Logan… prosím… při-přijeď… on…" vzlykal jsem do telefonu a celý se třásl.
Přišlo mi, že jsem sotva mobil položil a Gil už zvonil na zvonek.
Když mě hned mezi dveřma objal, rozbrečel jsem se ještě víc, a chvilku mi trvalo, než jsem se uklidnil natolik, abych mu řekl, co jsem zjistil.
Logan měl mít dneska volno. Stejně jako některé dny před tím. Ale nebyl tu. Nebyl tu ani předtím.
Vždycky po snídani na pár hodin odjel, a když se vrátil, zavřel se v pracovně, nebo řekl, že je utahaný a lehl si na gauč. Nebyl tu pro mě, zato Gil ano.
To Gil mě uklidňoval, to on mě uložil do postele, on mi uvařil čaj. a já zanedlouho na to, pod tíhou všech těch událostí, usnul.
Logan
Dojel jsem k naší pobočce, a hned jsem se zavřel ve své kanceláři.
Sice mě asi tři lidi zastavili, že něco potřebují, ale jen jsem je odbyl s tím, že mám dneska volno, jen si potřebuji něco vyřídit, a ať se postarají sami. A pokud to nezvládnou, tak tu nemají co dělat.
Všichni byli tak v šoku z mého chování, že se raději stáhli a už ani nepípli.
Jo, byl jsem úplně v prdeli a nedokázal to skrýt. Kdykoliv někdo přišel s tím, že potřebuje pomoct, pomohl jsem, protože mi záleželo na tom, aby tahle pobočka fungovala perfektně.
Kolikrát jsem kvůli tomu i zrušil své volno, protože mě urgentně potřebovali.
Ale dneska… Dneska jsem to opravdu nechtěl. Dneska jsem i odmítl schůzku s radním, což se nelíbilo mému nadřízenému. Ale bylo mi to jedno. Řekl jsem jasně, že se svět bude točit i ve chvíli, kdy já tu nebudu, a mám taky svůj soukromý život, který teď kvůli práci zanedbávám.
Chtěl jsem být s Jaelem. Strašně moc jsem s ním chtěl být, a místo toho sedím zas v kanceláři, čumím před sebe a nevím, jak dál.
Po další hodině nečinného sezení, kdy na plno jel jen můj mozek, jsem se rozhodl.
Vzal jsem telefon a vytočil číslo na šéfa, který se právě chystal na schůzku. Už se těšil, že s ním půjdu, ale já ho zarazil.
Beru si volno na celý týden. Z rodinných důvodů. Z vážných rodinných důvodů. Jsem v práci do rána do večera, neměl jsem dovolenou ani nepamatuji, takže tohle prostě musí přijmout, ať se mu to líbí nebo ne.
Nakonec to uznal a souhlasil.
Jo, v tomhle má Jael pravdu, jsem v práci víc než doma.
A když už jsem měl na telefonu šéfa, tak, než jsem ukončil hovor, ještě jsem ho informoval o tom, že Jael bude mít svou kancelář hned vedle mé, a byl bych rád, aby to bylo zařízené, až se vrátíme.
Co se týkalo Gilberta, na to jsem musel jít jinak. Nemohl jsem oficiálně požádat o jeho přeložení. Byla by to voda na jeho mlýn. Hned by na to poukázal a připomněl by Jaelovi, jak ho nesnáším.
U Gilberta na to budu muset jinak, a nejlepší bude začít s Jaelem…
Poslední věc, kterou jsem zařídil, bylo objednání letenek. Vím, že se Jaelovi líbí moře, a neměli jsme moc příležitostí k němu jet. Pro tentokrát už nic nezabrání tomu, abychom se tam vydali…
Hned zítra.
Dneska se uklidníme, promluvíme si, sbalíme se, a zítra ráno odfrčíme…
Spokojený sám se sebou jsem nakonec vyšel z kanceláře. Ještě jsem zkontroloval ty, co ode mne žádali pomoc, ale nakonec to zvládli sami, tak jsem je pochválil, aby se necítili tak zle, když jsem po nich předtím vyjel.
Už s daleko lepším pocitem jsem nasedal do auta, a rozjel se domů. Dneska oběd vařit nebudeme. Mám hlad jako vlk, protože jsem nesnídal, a tak vezmu Jaela do naší oblíbené restaurace.
Jenže…
Můj výraz spokojeného člověka se v momentě změnil, když jsem přijel k domu a Gilbertovo auto tam pořád bylo. Jen jsem mohl doufat, že mu prostě Jael nezavolal, a on si pro něho ještě nedošel. Nemůžu hned dělat předčasné závěry.
Ale nakonec se ukázalo, že mé předčasné závěry byly jako obvykle správné.
A kdyby jen to…
Vidět Jaela, jak spí na Gilbertově klíně, zatímco on si hraje s jeho vlasy, hladí ho a usmívá se na mě…
To už na mě bylo moc.
„Jaeli!“ křiknul jsem na toho spáče. „Říkal jsem ti něco, když jsem docházel! Vstaň a běž nahoru! A, ty Gilberte!“
Zatnul jsem ruce v pěst a přemáhal se, abych mu hned jednu nevpálil. Můj vztek byl okamžitě zpátky a s dvojnásobnou intenzitou.
„Okamžitě vypadni! A pamatuj si dobře, že tě tu už nechci nikdy vidět! A nechci, aby ses stýkal s Jaelem, pokud to nebude pracovně! Rozumíš?!“
Jael
Ani nevím, jak dlouho jsem spal, ale najednou mě probudil křik, až jsem s sebou trhnul a Gil mě tak tak zachytil.
Docela nechápavě jsem hleděl na Logana a snažil se pochopit význam jeho slov.
A taky se mi všechno vrátilo…
„Tak hele, na Jaela si hubu neotvírej, jasné?! Nic ti neudělal! Nikdo nemůže za to, že si nedokážeš utřídit priority a uvědomit si, co je pro tebe důležitější! Jael si tě nezaslouží! Chováš se jako kretén a svádíš to na všechny ostatní kolem! Nelituju ani jediného okamžiku stráveného s Jaelem a přijdu vždycky, když zavolá a klidně se můžeš postavit na hlavu!"
Tohle bylo zlé. Tohle bylo hodně špatné.
„Gile, prosím… to je v pořádku… Logan to tak nemyslí… je jen přepracovaný…" řekl jsem plačtivě a pohladil Gila po paži.
„Neomlouvej ho! Kdoví, jak to s tou jeho přepracovaností je! Sám si to viděl v tom jeho deníku! Kolikrát měl volno a nebyl tu? Nebyl s tebou? A mě bude něco vyčítat?!“
„Určitě se to vysvětlí… prosím, Gile…" zakňoural jsem, jak jsem se snažil předejít hádce, a pomalu jsem tlačil Gila ke dveřím.
„Kdyby něco, zavolej, hned přijedu," pohladil mě Gil po tváři, když jsem ho u dveří konečně přesvědčil, že bude lepší, když teď odejde, a kdyby něco, tak se mu ozvu.
Bylo na něm vidět, jak nerad odchází, ale obával jsem se, že teď by jeho přítomnost mohla celou situaci ještě zhoršit.
Vrátil jsem se do kuchyně za Loganem a přešel až k němu.
„Proč, Logane?" zašeptal jsem a podíval se mu do očí.
„Už mě… nemiluješ? Máš někoho jiného? Já… já to nechápu… udělal jsem něco špatně? Proč… Vím, že se s Gilbertem moc nemusíte, ale proč mu nechceš dát aspoň šanci? Nemůžeš mi zakázat se s ním vídat!"
Při posledních slovech jsem se malinko zamračil, a pak si povzdechl.
Opravdu jsem Logana tak strašně moc miloval, že tohle, co se dělo, mi trhalo srdce na kusy.
Ale nevěděl jsem, co dělat. Nevěděl jsem, co je špatně, když Logan nic neřekl.
Buď jen křičel, nebo se sebral a odešel.
Vím, že si některé věci nechával pro sebe, za tu dobu jsem stihl rozpoznat určité věci, ale tohle mě mátlo.
Mohl…
Mohl mít skutečně někoho jiného?
Logan
Tak to, co následovalo, úplně zbořilo mou zásadu, držet se zpátky, držet se svého sebeovládání.
V tuhle chvíli se to kompletně zbořilo jako domeček z karet.
Nebyl jsem schopen slova. Snad poprvé, a to si většinou vždycky na všechno odpověď rychle najdu.
Ale teď…
Nebyl jsem schopen ani zareagovat, když Jael tlačil Gilberta ven.
Ale v momentě, jak se vrátil a vyvalil na mě ty své otázky…
Já ho nemiluji? Vážně to tak je? Nemůžu mu zakázat se s Gilbertem vídat?
Chápe vůbec, do čeho se s jeho přátelstvím hrne? Chápe vůbec, že Gilbert je ten, kdo tu našeptává a dělá peklo? Tichá smrt… Nenápadně, prohnaně… s úsměvem na rtech, stejně jako teď, když chodí kolem mého auta, a s ještě větším úsměvem rozhodí ruce, že neodjede, protože nemá jak…
A on to všechno ví… Dívali se spolu do mého diáře… Jael mu o nás všechno řekl…
Hraje mu do karet. Jo, přesně to udělal.
„Jak můžeš být tak hloupý, Jaeli. Zklamal jsi mě,“ konečně jsem vydechl, prošel rychle kolem něj a zamířil ven.
Nečekal jsem na nic, neposlouchal jsem ty blbé kecy Gilberta a jeho vítězný úsměv, který se hned změnil, jakmile za mnou zřejmě zahlédl Jaela. Prostě jsem k němu došel a popadl ho pod krkem a přirazil na jeho auto.
„Jak si, kurva, vůbec dovoluješ lézt za mým mužem! Jak si vůbec, kurva, dovoluješ mě o něčem poučovat! Já nic na nikoho nesváděl, jenom jsem chtěl, aby ses nemotal kolem Jaela. Kolikrát jsi tu spal, odpovíš mi aspoň ty, když mi to Jael zatajil? Kolikrát jsi tu byl, když jsem ti, do hajzlu říkal, že tu nemáš chodit jako k sobě domů? Chceš Jaela? Proto to děláš?“
Gilbert mě chytl za zápěstí, ale nic víc, i přesto, že by byl se svou postavou schopen mě srovnat.
„Jasně že ho chci,“ velmi tiše šeptnul s úšklebkem, ale vzápětí se jeho výraz změnil a rozkřičel se na mě.
Že prý si Jaela vůbec nevšímám, jak je nešťastný, když tu nejsem, jak mě miluje a kde si, cosi…
Ale to já už ho neposlouchal.
Pustil jsem jeho krk a vší silou se rozmáchl. Gilbert se svezl po kapotě auta, a já se k němu ještě sklonil.
„Už tě tu, kurva, nechci ani vidět! Táhni odsud pryč, hajzle, rozumíš?!“
Jael
To, co nastalo potom, mě úplně vykolejilo.
Zklamal jsem ho? Jsem hloupý? Opravdu?
Myslel jsem, že mi pukne srdce bolestí. Něco takového jsem ještě necítil.
Nepopřel nic z toho, na co jsem se ho ptal. Hlavně mi neodpověděl na mou otázku, jestli mě ještě miluje.
S brekem jsem vyběhl za Loganem, který něco křičel na Gila a on mu odpovídal.
Ale ani jsem jejich slovům pořádně nerozuměl.
Proč se tohle musí dít? Pokud má Logan někoho jiného, proč mu vadí, že je Gil se mnou?
A hned jsem si i odpověděl.
Logan… Vždy praktický, precizní, ukázněný, zásadový.
Jak by asi u druhých vypadal, kdyby se zjistilo, že mě podvádí?
Něco takového by nepřežil.
I když jsem nechtěl, i když jsem se tomu bránil a srdce říkalo něco jiného, přesto ta neodbytná myšlenka, že mě Logan má jenom zástěrku, a Gila tak nenávidí proto, že se bojí, že by celý ten jeho milenecký vztah praskl, prostě ne a ne odejít.
„Logane!" vykřikl jsem, když Gila silně praštil.
Přiběhl jsem ke Gilovi a otočil se na Logana.
A poprvé… poprvé za celou tu dobu, co jsme spolu byli, jsem ho najednou viděl jinak.
„Gile, můžeš vstát?" zašeptal jsem, odhrnul mu vlasy z čela a podíval se na jeho rozbitý ret.
„Tady," podal jsem mu kapesník a jemně ho přitiskl na ránu. „Odvezu tě domů, pojď. Samotného tě takhle nikam nepustím."
„To nic není… opravdu…" podíval se na mě a pokusil se usmát.
Zadíval jsem se mu do očí, a i jeho jsem najednou viděl úplně jinak.
Proč se tohle muselo stát?
„Odvezu Gila domů, Logane. Až se vrátím, promluvíme si, ano? Takhle to dál nejde. Už to dál nesnesu," pomohl jsem Gilovi vstát a otočil se na Logana.
Překvapilo mě, jak je můj hlas najednou pevný a množná i trochu chladný.
Dokonce i slzy zmizely.
Ale takhle jsem už vážně dál žít nechtěl.
„Pojď, Gile…" podepřel jsem ho, ještě naposledy se ohlédl po Loganovi, a pak zašel do garáže, kde jsem nastartoval skútr, počkal až Gil nasedne, podal mu náhradní přilbu a vyrazil k jeho domu.
Logan
Vztekle, zuřivě jsem odfukoval a měl chuť si do Gilberta znovu praštit, zkopat ho tu do bezvědomí.
Nikdy jsem takhle nejednal. Nikdy, ani na univerzitě.
Ale teď jsem byl úplně mimo sebe.
Došla mi jedna věc, když jsem viděl, jak k němu Jael rychle přiskočil.
Gilbert vyhrál.
„Jaeli!“ vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy nasedal na svůj skútr a za něj si sedal Gilbert.
Měl jsem chuť po něm znovu skočit, když jsem viděl ty jeho ruce, které se omotaly kolem Jaelova pasu, a ten jeho vítězný úšklebek, kterým mě počastoval.
„Jaeli, kurva! Vrať se! Může si vzít taxi! Jaeli, okamžitě se vrať!“ zařval jsem na něho ještě, když vyjížděl na cestu.
Ale neposlouchal mě. Neměl zájem mě poslouchat. Měl Gilberta…
Já vím, jaké mám priority. Jael je číslo jedna…
Ale teď… On dal přednost Gilbertovi.
Ještě chvíli jsem tam stál a čekal. Možná jsem si myslel, že se Jael přeci jen vrátí…
Ale když se ani po půl hodině neozval zvuk motoru jeho skútru, vrátil jsem se do domu a prásknul za sebou dveřmi.
Neměl jsem stání. Nebyl jsem schopen rozumně uvažovat, utřídit si myšlenky, uklidnit se.
Měl jsem pocit, jako bych Jaela ztratil navždy.
Ale proč?
Kolik viny padá na Gilberta, a kolik viny padá na mou hlavu?
Nebyl jsem schopen se zastavit, sednout si a v klidu si všechno znovu projít hlavou. Chodil jsem po domě jako tygr v kleci a stále jsem sledoval ty nástěnné hodiny, které odpočítávaly čas, kdy tu Jael nebyl. Odpočítávaly čas, kdy byl Jael s Gilbertem.
Úplně jsem nadskočil, když mi začal zvonit telefon. Skočil jsem po něm s nadějí, že volá Jael.
Ale na druhém konci se ozval hlas, který mě volal do práce s okamžitou platností, protože nastala pohotovost.
A to já nemohl odmítnout, ani když jsem šéf, ani když jsem si vyřval dovolenou.
Ale ujistili mě, že by to nemělo snad dlouho trvat a zítra, pokud to půjde dobře, tak bych mohl odjet, jak jsem plánoval.
Nakonec jsem jen odsekl, že jsem už na cestě, a pokud to bude nějaká blbost, tak se prostě neznám.
Adresa, kterou jsem dostal, mě hned udeřila do očí, jako ostré světlo baterky ve tmě.
Bylo to místo, kde jsem se měl účastnit schůzky se šéfem a radním.
Přišlápl jsem plyn s tušením, že se něco nejspíš semlelo. A měl jsem pravdu.
Mého šéfa právě nakládali do sanitky s otevřenou ránou na hrudi. Radní byl jen lehce potlučený, ale v šoku, dokonce mu už bylo jedno, že ani nemá to své tupé.
Naši lidé tu už pobíhali, snažili se to celé uklidnit, a na mou otázku, co se stalo, a podle toho, jak šéf vypadal, už jsem se nedivil, že se vyhlásila pohotovost.
Sám jsem se zapojil do pátrání po útočníkovi. Povolali jsme nebližší lovce, a z jiných pak jednoho vlkodlaka, který tu osamoceně a v klidu žil svůj život a občas nám vypomáhal.
A hlavně díky němu, když se změnil a zavětřil, jsme brzy měli stopu…
Přes všechen ten shon jsem úplně zapomněl na starosti doma. Když mi začal zvonit mobil, jen jsem to vypnul a napsal rychlou zprávu, že teď nemám čas.
Neměl jsem, protože jsme se vzápětí museli bránit mladému neregistrovanému vlkodlakovi, kterého popadla zuřivost, a my vůbec nevěděli proč. Jen na poslední chvíli jsem uhnul před jeho drápy, a i když jsem měl šrám na levé tváři pod okem, naštěstí jsem o to oko nepřišel. Ale podle doktora, co mě potom ošetřoval, mi tam nejspíš zůstane jizva, a zachránilo mě to, že jsem měl brýle…
Byl už pozdní večer, když jsem se konečně vrátil domů. Unavený, zbitý, ale celou tou akcí jsem se uklidnil a vyčistil si hlavu.
Řekl jsem si, že se s Jaelem opravdu posadím a v klidu si promluvíme.
Jenže…
Nebyl doma.
Jen lístek na stole, že je u Gilberta, a že pokud chci, mám mu zavolat.
Nevolal jsem. Neměl jsem proč.
Kdyby si chtěl promluvit, počkal by tu na mě. Ale on…
Chce být s Gilbertem…
Prohrál jsem… Dám mu volnost, kterou u mě zřejmě nemá. Nechám ho jít…
Jaela jsem nadobro ztratil.