Jael
Hleděl jsem na Logana, a uvědomil si, že se mi ho zase podařilo naštvat. Ale zároveň…
Cítil jsem úlevu?
Protože po jeho slovech jsem pochopil, že se mnou chce opravdu jít. Ať už jen kvůli Calebovi nebo proto, aby byl se mnou.
Ne, to určitě ne.
Zavrtěl jsem hlavou, dohltal snídani a vstal, abych taky uklidil nádobí. Zaběhl jsem do koupelny se opláchnout, a tam mi došel zbytek Loganových slov.
Říkal, že musí uklidit Calebův pokoj? Ale vždyť tam nebyl, tak jak o tom ví?
Měl bych se ho zeptat?
Ale pak mi to došlo.
Jasně, že o tom ví. Nejspíš mě ráno šel hledat, protože když jsem se probral, ležel jsem v jeho posteli a nějak jsem se tam dostat musel. A vím jistě, že vědomí jsem ztratil u Caleba.
Jo, to bude ono.
Vypláchl jsem si pusu, svázal vlasy do drdolu a vyšel z koupelny.
Chvilku jsem pozoroval Logana, jak ještě uklízí kuchyň, a zatoužil potom, aby mi někdy řekl, že jsem jeho přítel.
Ať už to mezi námi bylo ze začátku jakékoliv, já věděl, že dokáže být i jiný.
Přešel jsem k němu, zhluboka se nadechl, položil mu dlaň na tvář a usmál se na něj.
„Děkuju. Za všechno. Jsem rád, že jsem tě poznal. A počkám na tebe," políbil jsem ho na rty, ještě jednou se usmál, a pak celý rudý raději honem zalezl do postele.
Usnul jsem rychleji, než jsem čekal, protože jsem už neslyšel ani Logana odcházet.
Probudil jsem se asi o tři hodiny později s vědomím, že už je mi mnohem lépe.
Logan ještě v pokoji nebyl, a já vlastně ani netušil, kdy se vrátí, ale chtěl jsem pro něj něco udělat.
Navíc, jestli odejdeme dneska, musíme se zbavit nějakého jídla v lednici, vzhledem k tomu, že ani nevím, kdy se vrátíme.
Opatrně jsem se protáhl, a i když možná bude na mě naštvaný, rozhodl jsem se udělat nějaký oběd.
Ale co, já mu přece slíbil, že na něho počkám, ne že budu ležet v posteli.
S mnohem lepší náladou jsem se pustil do vaření, což s jednou rukou nešlo moc snadno, ale já to prostě chtěl zvládnout.
Logan
Nevěděl jsem, jak reagovat na Jaelovo poděkování a jeho dotek a polibek.
City jsem naposledy projevil svému bývalému, a s odchodem Caleba jsem se, podle slov rodičů, zatvrdil úplně. Jako bych zapomněl, co je to úsměv, nebo, co je to být milý…
Pamatuji si ty soucitné pohledy sousedů a známých, a bylo toho tolik, že mi z toho bylo až zle. Do té doby si nás skoro nikdo nevšímal, a najednou tolik soucitu…
Nechal jsem tedy Jaela jít do postele, aniž bych mu odpověděl, jen jsem přikývl hlavou, že ok, a počítám s tím, že ho najdu v posteli, až se vrátím.
Jako první jsem se rozhodl jet domů, abych to udělal co nejdříve, a aspoň tam nebudu teď sám.
A věděl jsem, že tam bude hospodyně se svým manželem, kteří v domě byli vždy, když se jednalo o nějaké opravy, a oni na to dohlíželi.
Byli překvapení, když jsem se tam objevil, a šokovaní, když viděli Calebův pokoj. Nevěděl jsem, jak zareagují na to, co bych řekl o Jaelovi. Ale nějak jsem to vysvětlit musel.
Hospodyně jen přikyvovala a nakonec řekla, že tušila, že se něco děje, že měla pocit, jako by se mělo něco stát, něco, co je potřeba dořešit, ale ona sama tyhle věci prý neumí a nechtěla se nám o tom zmiňovat, abychom se nezlobili, a ještě ji kvůli tomu nevyhodili.
Byl jsem překvapený, že si o mně nemyslela, že jsem cvok. A taky se mi hlavně ulevilo, že nebudu za blázna.
S jejím manželem jsme potom rychle poklidili to nejhorší, a abych se nemusel zdržovat, nabídla mi, že se o zbytek postará, abych se nemusel zdržovat. Zašel jsem k nástěnce, kterou tady Caleb měl a snad jako jedna z mála zůstala ušetřena jeho řádění. Musel jsem zamrkat, když se mi vehnaly slzy do očí, jakmile jsem uviděl ty fotky a uvědomil si, že nejspíš začínám věřit tomu všemu, co se kolem něho děje. Že je nejspíš hodně nešťastný a prostě chce jít domů…
Odkašlal jsem si, abych zarazil ten nastupující smutek, sundal jsem jednu fotku, na které jsme byli vyfoceni spolu a strčil ji do kapsy.
Teď mě čekala ta horší část.
Zavolat rodičům…
Jael
S jednou rukou vážně není snadné vařit. Tak, jak jsem si myslel, že to zvládnu, tak jsem to už asi po třetí chtěl vzdát.
Vybral jsem něco, kde jsem nemusel nic škrábat nebo loupat, ale i to krájení a příprava mě stála hodně sil. Jednou jsem dokonce i zaklel, když jsem se praštil do ruky a projela mnou taková bolest, až mi vyhrkly slzy do očí.
Pak jsem málem připálil maso, když jsem nepřítomně hleděl do blba a přemýšlel, co asi Logan dělá, a vzpomněl si na včerejší noc. Teda na to, co bylo před tím, než jsem usnul.
A to mi taky připomnělo ty dva, co mě zachránili.
Zapřemýšlel jsem, kdo by to mohl být a co tam dělali. Nevypadali na to, že by šli za zábavou. Byli příliš vážní a jejich oči…
Nejspíš už viděli mnohé, jejich oči mi to prozradily. A taky…
Znovu jsem zauvažoval nad tím, co jsem z nich cítil. Byli obklopeni zvláštní aurou, a i přesto, že byli mladí, připadalo mi, jako by byli hodně staří.
Zamračil jsem se nad svou myšlenkou. Jo, babička by nejspíš hned věděla.
Zavrtěl jsem hlavou a raději se rychle pustil zase do vaření.
Postavil jsem vodu na těstoviny a nakrájel zeleninu, abych ji jen rychle opekl, a pak ji spolu s masem mohl přidat do těstovin.
Bude to nejspíš hladové jídlo, ale aspoň něco.
Strčil jsem ještě hlavu do lednice a zauvažoval nad tím, jestli bych neměl udělat něco na cestu, ale nakonec jsem to zavrhl.
Bylo docela horko, a kdo ví, jak dlouho se budeme vláčet, než budeme mít čas zase něco pojíst.
Logan
Rodiče mě berou za dospělého a nemusím se jim už zpovídat s každou blbostí, nebo s každým mým výletem. Ale bral jsem to tak, že dělám školu, a oni ji platí.
Určitě jsem je potěšil s tím, že jsem zkoušky udělal s tím nejlepším výsledkem, takže neměli problém s tím, když jsem jim řekl, že budu zřejmě delší dobu pryč. Mámu mrzelo, že za nimi nepřijedu společně s Jackem.
Ptali se, kam vlastně, ale já nevěděl, co jim na to mám říct, protože jsem sám nevěděl. A tak jsem si vzal k telefonu jen tátu. Když jsem mu řekl, že mám možná stopu, která by vedla ke Calebovi, a chci to prostě prověřit, mlčel. Věděl, že jsem to zkoušel už mnohokrát a zatím bez úspěchu, a možná proto se ani nevyptával na podrobnosti. Jen mi připomenul, že pokud to někam povede, že ho mám hned informovat, a on by se postaral o zbytek, včetně spolupráce s policií. Možná byl skeptický stejně jako já, ale slíbil mi, že mámě nic neřekne. Bude to jen mezi námi, a ona si bude myslet, že prostě jedu na výlet, abych si odpočinul od školy.
Mám na sebe ale dávat pozor, hlavně, když jsem mu řekl, že si vezmu auto. Nechce prý přijít ještě o dalšího syna.
O tom, co se stalo v Calebově pokoji, jsem raději pomlčel.
Rozloučili jsme se nakonec s tím, že se budu průběžně hlásit, aby o mně neměli strach.
Když bylo vyřízeno tohle, což mi zabralo asi tak dvacet minut času, zaběhl jsem si ještě pro pár věcí, abych nemusel po cestě prát, protože jsem neměl rád veřejné prádelny. Naházel jsem to do kabely, vzal klíče od auta, rozloučil se s hospodyní, s tím, že i jim dám vědět, kdybych něco zjistil, a za chvíli jsem už vyjížděl z garáže a mířil na kolej.
Moje auto nebylo nic extra. Ale byl jsem za něho rád, a hlavně táta odmítl koupit nějaký sporťák, prý se ke mně nehodí. Prý, až budu zkušený řidič, tak potom klidně. A navíc, já si chtěl své vysněné auto koupit sám, za své. Ale zatím mi bude stačit tenhle ford Edge. I tak to byl dvoulitr, a když už jsem v něm jel, přesto jsem nikdy nevyšiloval. Nejspíš za to může moje povaha.
Když jsem zaparkoval u kolejí a zamykal auto, uvědomil jsem si, že má vlastně barvu stejnou, jako mají Jaelovy oči.
Jaká náhoda…
Moje první cesta vedla pak rovnou do kanceláře studentské rady. Chytil jsem tam ještě dva lidi, kteří dodělávali přípravy, na kterých jsme se domluvili. Sdělil jsem jim, že z rodinných důvodů musím nutně nečekaně odjet a nevím, kdy se vrátím. Rychle jsme prošli, co bylo nutné, a nakonec jsme se rozloučili s tím, že už si všechno přebere můj zástupce a dotáhne to do konce. Děkan byl spokojený i s jeho prací, tak s mým odjezdem neměl žádný problém. Prý jsem toho za ty dva roky udělal víc než dost a mám právo na odpočinek…
Bylo něco kolem druhé, když jsme se konečně vracel na pokoj. A už když jsem stál u dveří a odemykal, cítil jsem tu vůni, která z našeho pokoje šla.
Hmm… tak Jael neutekl, ale ani neležel. Ale nezlobil jsem se. Byl jsem rád, že nevzal roha, a navíc jsem už vážně hlad měl.
„Tak jsem tu,“ vešel jsem dovnitř a hned za sebou zavřel.
„Najíme se, poklidíme, sbalíme se, a můžeme vyrazit,“ odložil jsem svoji kabelu na postel a otočil se na Jaela. „Jak ti je? Možná jsi měl odpočívat. Ale, děkuji… vážně mám hlad…“
Jael
Tak jsem se do toho nakonec zažral, že jsem málem vyletěl do stropu, když jsem uslyšel Loganův hlas.
Trochu jsem se bál jeho reakce, ale nakonec si oddechl.
Byl jsem zpocený skoro až na zadku, vlasy jsem měl, jakoby mě někdo protáhl roštím, když se mi každou chvíli uvolnil z drdolu nějaký pramínek, hořely mi snad i uši, ruka trochu bolela, ale zářivě jsem se na Logana usmál a odložil lžíci.
„Teď už je mi dobře, když jsi tady."
Jakmile jsem si uvědomil svá slova, zrudnul jsem snad až na prdeli a zašermoval rukou.
„Chci říct… chci říct, že doufám, že se ti podařilo všechno vyřídit… co jsi chtěl…"
Pak jsem se raději rychle otočil zase k lince, aby neviděl mé rozpaky, a začal uklízet.
„Uvařím… uvařím ještě kávu, a po obědě si zabalím," dodal jsem ještě a vyndal z poličky hrnky.
Byl jsem vážně rád, že se Logan vrátil a už nebyl tak nabručený, jako když odcházel.
Nechtěl jsem se vyptávat na to, co dělal, nebo s kým mluvil, bylo mi jasné, že nejspíš rodičům hlásil, že bude nějakou dobu na výletě, a nepředpokládal jsem, že by někdo jako on mohl říct důvod.
Kdo by mu taky uvěřil?
Byl jsem ale i trochu nervózní.
A věděl jsem, že bude hůř.
Tyhle věci jsem vždycky dělal sám, a netušil jsem, co se stane, když bude Logan se mnou.
Když mi pomohl nachystat na stůl a zasedli jsme, na moment jsem ještě položil svou dlaň na jeho tvář, aby se mi podíval do očí.
„Logane… Chci tě o něco poprosit. Buď trpělivý, prosím. Tohle… je to poprvé, co tohle dělám ještě s někým jiným, a nevím, co všechno to může ovlivnit. Taky nevím, jak si to sám představuješ, ale může to trvat i týdny, než Caleba najdeme. Můžu se na několik dní zaseknout a neposuneme se dál, můžeme být klidně už hned zítra na stopě a třeba nám to ani nepomůže. Po cestě ti řeknu ještě pár věcí, které budeš muset dodržovat, i když se ti to možná nebude líbit."
Roztřeseně jsem vydechl, protože jsem pořád nebyl zvyklý o takových věcech mluvit, a pak se na Logana usmál.
„A doufám, že ti bude salát chutnat. Je to sice takové obyčejné, ale víc toho z jednou rukou nezvládnu," pokrčil jsem rameny a rozpačitě se poškrábal ve vlasech.
Logan
Zadíval jsem se na Jaela pořádně. Musel jsem uznat, že ve své podstatě vypadal docela roztomile, jak byl červený, zašmourané triko od vaření, jak měl s jednou rukou nejspíš problémy, rozházené vlasy, jako by právě vstal.
U oběda bylo celkem ticho, ale pak se na mě podíval a spustil.
„Dobře,“ odpověděl jsem, když mi vysvětlil, co po mně chce.
Moc se mi to nelíbilo, spíš jsem měl pocit, jako by měl o mně pochybnosti, ale nejsem tupý, abych nevěděl, jak se věci mají.
„Jen… neříkej, co se mi nebude líbit nebo bude. Nemám rád, když mi někdo podsouvá, jaké mám pocity, když neví, co uvnitř…. v sobě… mám,“ odložil jsem příbor a spojil ruce jako při modlitbě.
„Hele, nechci prudit, a nechci, abys to bral tak, že jsem se naštval, ale opravdu nemám rád, když mi někdo říká, co se mi má a co nemá líbit. Je to jako kdyby mě někdo pozval na film a rovnou řekl, že se mi nebude líbit. Nebo tenhle salát, dáš mi ho na stůl a řekneš, že mi chutnat asi nebude. Teda ne že bys to řekl, je to jen příklad, a navíc je ten salát fakt dobrý.“
Uvolnil jsem mírně napjaté držení těla, a rozpojil ruce, abych mohl pokračovat v jídle.
„Řekneš mi potom, co bych měl dělat, nebo neměl, s tím počítám. Ale o moji trpělivosti rozhodně neměj pochyby. I když vypadám, že ji nemám, je to jinak. To poznáš, až se mnou pár dní budeš.“
Pustil jsem se znovu do jídla, abychom se někam hnuli a nešli až druhý den.
Když jsme se najedli, Jael si šel balit věci, a já uklidil nádobí a sbalil zbytky jídla do termo tašky. V autě jsem měl přenosný chladicí box, takže nebyl problém to tam strčit.
„Učešu tě, než pojedeme,“ ukázal jsem Jaelovi, ať si sedne, a hned jsem mu rozmotal ten rozházený drdol a začal ho česat.
„Vím, kde je ten park,“ sáhl jsem do zadní kapsy u kalhot a vytáhl tu fotku, na které jsem byl s Calebem, co jsem si vzal, a položil ji před Jaela na stůl. „Jen… Chceš tam jít hned, když tam teď bude celkem dost lidí?“
Jael
Poslechl jsem si Logana a zbytek oběda proběhl mlčky.
Zatímco já si sbalil pár věcí, skicák, tužky ručník a nějaké hygienické potřeby, převlékl se do čistého oblečení, Logan uklidil, a pak mě vyzval ať si sednu.
Když pak přede mě položil fotku a já se na ni zadíval, zatajil se mi dech.
Byli tak… šťastní…
A hlavně Logan… Jeho úsměv byl…
Usmíval se i očima a byl moc krásný.
Už jsem se ani nedivil, proč na něm Caleb tak lpí. I z té fotky bylo poznat, jak jsou si blízcí.
„Omlouvám se, nechtěl jsem ti nic podsouvat, nebo abys měl pocit, že ti něco podsouvám. Nepochybuju o tobě, jen je to pro mě všechno úplně jiné, a asi nevím, jak to správně vyjádřit," promluvil jsem po chvilce, a pak po fotce přejel prsty, „Musel jsi ho mít moc rád. Vypadáte tak šťastně, a i z toho vidím, jak jste si blízcí."
„Mrzí mě to…" vzlykl jsem a otřel si hřbetem tvář.
Byl jsem prostě v tomhle až moc velká citlivka. Jeden by si řekl, že už jsem si musel za tu dobu zvyknout, ale bylo to naopak.
Právě proto, že jsem viděl věci, které normální lidé nevidí, nedokázal jsem to jen tak hodit za hlavu.
„Moc mě to mrzí… Nechci tě litovat, toho sis nejspíš užil víc než dost a je ti to už asi protivné, ale mrzí mě, že to takhle dopadlo, že nemůžu udělat víc, a že jsi se to musel dozvědět zrovna ode mě takovým způsobem."
Vysmrkal jsem se a několikrát se zhluboka nadechl, abych se trochu uklidnil.
„Jestli nevadí, nechal bych si ji. Tu fotku. Mohla by mi pomoct," dodal jsem po chvilce už klidněji a začal si užíval Loganovi jemné péče.
Logan
Na moment se moje ruce zastavily, když jsem zaregistroval, že Jael nemá daleko k tomu, aby se tu rozbulel.
Jo, má pravdu. Nemám rád ten hraný soucit, kdy jsem toho měl opravdu plné kecky. Ale od něj… Cítil jsem, že je to upřímné, i když Caleba vlastně ani neznal.
Moc se mi nelíbilo, že si fotku chce nechat, chvíli jsem nad tím přemýšlel. Ale nakonec jsem kývl. Měli jsme všechny fotky uložené, tak kdyby se s ní něco stalo, nebyl problém si ji znovu vytisknout.
„Pro mě je to taky nové. Možná bych měl spíš já říct, abys měl se mnou trpělivost,“ zamručel jsem nakonec. „Tak hotovo.“
Očistil jsem kartáč od vlasů a strčil mu ho do toaletní tašky, kterou měl nachystanou. Nechal jsem mu vlasy volně, jen z vrchu jsem z pár pramenů spletl cop, který volně splýval mezi rozpuštěné vlasy.
Nejspíš jsem si našel činnost, která mě bude bavit, a u které se budu uklidňovat…
Ale Jaelovi vážně sluší, když má vlasy rozpuštěné, nebo aspoň část, protože jsou opravdu moc hezké a zvýrazňuje to tak jeho pěknou tvář.
„Tu fotku… no… můžeš si ji zatím nechat, ale dej na ni pozor, ano?“
Došel jsem k posteli, a nejdříve jeho, a pak moji jsem svlékl z povlečení, hodil všechno špinavé prádlo do pytlů a odnesl ke dveřím. Byl jsem domluvený, že to nechám u správce koleje, aby pro to hospodyně mohla pak přijet.
„Tak můžeme vyrazit? Jo, ještě jsi mi neodpověděl, jestli do toho parku chceš jít hned…“
Jael
Kdybych měl dost peněz, nejspíš bych si Logana najmul jako svého kadeřníka.
Jen jsem trochu nespokojeně zamručel, když řekl, že skončil a s povzdechem vstal. Vážně to bylo moc příjemné, od něj, a taky ho to nejspíš možná i bavilo.
Usmál jsem se na něj, schoval taštičku k věcem, a fotku zastrčil do skicáku.
„Neboj, budu na ni dávat pozor."
Počkal jsem, až Logan douklidí pokoj, a spolu jsme vyšli na chodbu.
Byl to zvláštní pocit.
„Klidně můžeme jet rovnou. Když víš, kde by to mohlo být, aspoň nám to ušetří čas," s Loganovou pomocí jsem si hodil tašku přes rameno, a pak už zamířili ven.
Byl jsem překvapený, když mě Logan dovedl ke svému autu. Já žádné neměl, vlastně jsem neměl ani řidičák, takže mi ani nedošlo, že by ho mohl Logan vlastnit.
Hodili jsme věci do kufru, já si jen do malé příruční tašky vložil skicák, láhev s vodou, peněženku a nějaké maličkosti, abych je pak nemusel hledat v batohu, a vyrazili jsme.
Většinu cesty jsme strávili mlčky, já se snažil pořád vstřebat to, že tohle budu dělat ještě s někým jiným, a Logan přemýšlel nejspíš nad svými věcmi.
Cesta trvala něco málo přes půl hodiny, a když jsme na parkovišti vedle rozlehlého parku zastavili, a já vystoupil z auta, věděl jsem, že jsme správně.
„To je to místo…" zašeptal jsem, nečekal až Logan vystoupí, a nechal jsem nohy, ať mě zavedou, kam chtějí.
Bylo tu pár lidí, ale naštěstí nebyl v tuhle hodinu park přeplněný, a já tak mohl zamířit k velkému stromu, který jsem okamžitě poznal.
Když se mé prsty dotkly drsné kůry, okamžitě mnou projelo brnění, a přesto, že bylo horko, roztřásl jsem se chladem.
Zavřel jsem oči a položil na kůru celou dlaň…
Logan
Vyrazili jsme.
Nevěděl jsem, co nás čeká, to věděl asi jen Jael. Pro mne to byla velká neznámá. Párkrát už jsem se pustil do pátrání na vlastní pěst, ale vždycky to skončilo fiaskem. Byly to spíš falešné stopy.
Ale i tak jsem pokaždé, stejně jako teď, doufal, že právě tohle mě přivede ke Calebovi.
Chtěl jsem ho najít. Kvůli mámě a tátovi, kvůli J.C., kvůli mně…
A hlavně kvůli Caleba.
Ta neustálá nejistota, co s ním je, nebo, co se mu mohlo přihodit. Chtěl jsem to už prostě jednou pro vždy ukončit. I proto jsem souhlasil s tím, že s Jaelem prostě půjdu, a šel bych, i kdyby se mu to nelíbilo.
Když jsme dojeli k parku, nestihl jsem ještě ani vypnout motor, a on už byl venku. Mířil rovnou k jednomu z velkých stromů, a tam se zastavil.
Vystoupil jsem a šel za ním. Rozhlédl jsem se, kolik je tu lidí, a jestli po nás někdo nepokukuje. Ale vypadalo to, že si nás nikdo nevšímá, a taky… pomalu se všichni sbírali domů. Od Calebova zmizení se tu nikdo nezdržoval dlouho do večera, i když se Caleb ztratil odpoledne.
Došel jsem k Jaelovi a zadíval se na něj, jak se rukou opírá o strom.
„Tenhle strom… Vždycky jsem se tu scházeli, když jsme pro něho šli. Málokdy tu zůstával sám, párkrát tu byl s kamarády, ale tenkrát… Máme s tátou pro něj jeli, chtěl tu být jen s kamarády, a když se rozloučili, řekl jedné mamince, že už pro něho jedeme, že tu na nás počká. Prý tu bylo ještě pár lidí a vypadalo to, že je všechno v pohodě. Ale když rodiče za necelých deset minut dojeli, Caleb tu už nebyl…“
Jael
Cítil jsem tu sílu, která mnou procházela, i ten smutek a bolest.
Jakoby z dálky jsem slyšel Logana. Jako by na mě mluvil skrz hladinu vody.
Ano. Nebylo pochyb. Odtud byl malý Caleb unesen, i když tohle nebylo místo, kde zemřel.
„Calebe…" zašeptal jsem ve snaze ho přivolat.
Chvilku se nic nedělo, ale pak mě obklopil ještě větší chlad, a dokonce mi od úst šla pára.
Dlaň mě pálila, ale věděl jsem, že nesmím ustoupit ani o krok.
„Calebe… jsem tady… jsme tady…" zašeptal jsem znovu a doufal, že není už natolik pohlcen zlobou, aby nedokázal odpovědět.
Už jsem chtěl zavolat znovu, ale stihl jsem se akorát nadechnout, když jsem to uslyšel.
Dětský smích. Víc hlasů. A pak…
Pootočil jsem hlavu a otevřel oči.
Vlevo kousek ode mně stál Caleb. Ale vypadal jako na fotce, šťastný usměvavý. Ne, jako v momentě své smrti.
Ukázal někam na bok a posmutněl.
Dřív, než jsem se stačil na cokoliv zeptat zmizel, stejně jako utichl smích, a já znovu pocítil chlad.
„Kříž, kočka, růže kůň…" uslyšel jsem slabý hlásek, než jsem otevřel oči, nadechl se, a odtáhl dlaň od stromu.
Zavrávoral jsem, když se mi zatočila hlava, a dosedl na zem.
Logan
Jael neodpovídal, jen jako v transu hleděl na ten strom.
A pak jsem uslyšel, jak šeptá Calebovo jméno.
Cuklo ve mně, když jsem ho slyšel to zopakovat, a pak to, jak říkal, že jsme tady. Měl jsem najednou pocit, jako by tu Caleb byl. Bezděčně jsem se kolem sebe rozhlédl, jako bych ho tu někde chtěl najít. Ale bylo tu už jen pár lidí, a jeho jsem neviděl.
Byla by bláhovost si myslet, že tu bude.
Po dvou letech…
Ale přesto jsem pocítil jakési zklamání, že se tak nestalo.
Měl jsem pocit, jako by na moment ochladlo, ale vzápětí se Jael sesunul k zemi.
Rychle jsem si k němu dřepl a zadíval se mu do obličeje.
„Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se starostlivě. „Mám ti donést vodu? Nebo něco? Pojď si sednout na lavičku, ano?“
Pomohl jsem Jaelovi vstát, a odvedl jsem ho k nejbližší lavičce, na kterou jsem ho potom usadil. Sedl jsem si vedle něho, a rozhlížejíc se stále kolem sebe, jako bych něco hledal, jsem ho bezděčně chytl za jeho roztřesenou. Překvapilo mně, jak ji má studenou, jako by ji měl strčenou v mrazáku.
Začal jsem mu ji třít, abych do ní vehnal teplo, a přestala se mu tak třást.
Nevěděl jsem, jestli se mám zeptat, nebo začne mluvit, tak jsem raději mlčel a čekal na jeho reakci.
Jael
Úplně jsem na Logana v první chvíli zapomněl.
Nechal jsem se dotáhnout na lavičku, a vzpamatoval se až ve chvíli, kdy mi začal třít zmrzlou ruku.
Vyčerpaně, ale vděčně jsem se na něj usmál, a uvědomil si, že jsem vlastně i rád, že je tu se mnou.
Opřel jsem se, na chvilku zavřel oči a vydechl.
„Vždycky je to s nima těžké. Nikdy nemůžou říct nic jednoduše…" povzdechl jsem si a trochu Loganovu ruku stiskl.
„Měl jsi pravdu. Odsud ho unesli. Ale… Tady nezemřel. Ani nikde poblíž. Dal mi nápovědu, ale nejspíš bude chvilku trvat, než ji rozluštím. I když…" trochu jsem se zamračil a pohlédl na Logana.
Pak jsem si sádrou otřel čelo a prsty, které mi trčely ze sádry si podepřel hlavu.
„Duchové většinou lpí na místech, které jsou pro ně důležité. I když zdánlivě nesouvisí třeba s tím, co se jim stalo, ale díky tomu, že mají k místu jakýsi vztah, jejich… řekněme… síla, na těch místech bývá větší."
Měl jsem dojem, že mi nejspíš praskne hlava, jak mi to v ní šrotovalo, a na chvilku se odmlčel.
„Kříž, kočka, růže, kůň… To mi řekl…" podíval jsem se na Logana. „Bohužel, nic víc nemám. Kříž může znamenat hřbitov, kostel, cokoliv, a může to být… může to být místo, kde leží jeho tělo."
Trochu jsem se k Loganovi naklonil, jako bych se bál, že nás někdo uslyší, a ještě víc sevřel jeho ruku, snad ve snaze ho zastavit, kdyby se rozhodl utéct.
Upřeně jsem ho sledoval a doslova ho propaloval očima.
„Kočka, růže a kůň, můžou být symboly nebo přímo živá zvířata, či rostlina, kde můžeme najít nápovědu. Neměl Caleb nějaké místo, kam chodil, a kde by se některý z těchto symbolů mohl vyskytovat? Nebo, nechodili jste spolu třeba do jízdárny? Nechtěli jste mu pořídit kočku? Nebo nechodil rád třeba do nějaké cukrárny nebo někam, kde by mohli mít v nápisu, nebo jako znak, jednu z těch tří věcí? Zkus o tom popřemýšlet. Nemusíš mi dát odpověď hned, ale i maličkost pomůže. Cokoliv…"
Trochu jsem se od Logana odtáhl, a pak se zase opřel a zavřel oči.
„Možná by pomohlo, kdyby jsme tu dneska zůstali do večera, a až padne tma, zkusím to ještě jednou."
Logan
Konečně se Jael vzpamatoval natolik, že se mnou začal mluvit.
O Calebově smrti už mluvil tak, jako by to bylo nevyhnutelné. Jako by už s ničím jiným nepočítal. Měl jsem z toho smíšené pocity. Pořád ve mně byla malá jiskřička naděje, že by se mohlo něco změnit, že by snad…
Vevnitř mě to strašně svíralo… To uvědomění, že Caleb je po smrti. Pořád jsem doufal, pořád jsem si myslel, že se jednou vrátí… I když s každým dalším dnem byly šance menší a menší.
„Caleb… měl rád zvířata. Vždycky nějaké chtěl, ale nemohl, protože byl alergik. Miloval koně, ale chodil se na ně jen dívat. Za město. Je tam jízdárna, kde mají i poníky, na kterých mohou jezdit i malé děti. Ale bohužel nemohl. Ale i tak… Vždycky když jsme tam přijeli, byl úplně nadšený, a vydržel by se na koně dívat i hodiny. Rodiče uvažovali, že by mu nakonec koupili pejska, naháče, prý by to s jeho alergií mohl zvládnout, ale už k tomu nedošlo…“ povzdechl jsem si.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, a pak jsem se podíval na nebe. Jo, stmívat se bude tak za dvě hodiny, a sedět tu celou dobu nemůžeme. Vzbudili bychom ještě pozornost, a nejspíš by někdo zavolal policajty, že tu sedí dva úchylové.
„Můžeme se podívat do té jízdárny, a pak se vrátit. Je to asi tak půl hodiny za městem, takže celkově i s cestou přes město asi padesát minut. Nebo, můžeme se jít zatím projít, a na chvíli si sednout někam a dát si třeba kafe. A mohl bych do té jízdárny zavolat, že tam přijedeme, a mohli bychom tam i přespat. Je tam menší penzion asi s pěti pokoji…“
V tuhle chvíli jsem si na nic konkrétnějšího nevzpomněl. Nic s růžemi, křížem nebo kočkami. Ale je pravda, že na té jízdárně byly i kočky, ale k těm se Caleb nesměl ani přiblížit.
Jael
Poslouchal jsem Logana a viděl, jak mu přes tvář přeletěl stín.
Vymanil jsem ruku z jeho sevření, a položil ji na jeho tvář.
„Omlouvám se. Nechci, aby sis myslel, že to beru na lehkou váhu, nebo, že o tom mluvím, jako by se nic nedělo. Nechci, aby to vyznělo necitelně, ale pro mě… Pro někoho, jako jsem já nebo moje babička, či mí předci, je smrt jen další přechod. A duchové jsou pro mě to, co pro tebe třeba živí lidé. Občas otravní, občas příjemní, prostě někdo, kdo potřebuje pomoct najít správnou cestu. Nabízím jim pomoc, a dopřávám jim klid. Tak, jako ty jsi nabídl pomoc mě. Vždycky to bolí. nemysli si, že ne. Vidím jejich životy, vidím jak a s kým žili, nahlížím do jejich soukromí, a občas…" pokrčil jsem rameny a pousmál se. „No, není to jednoduché. Ale nikdy nikoho neodmítnu."
Sundal jsem ruku z Loganovy tváře, vstal jsem a protáhl se.
„Můžeme se projít, nebo si někam sednout. Můžeš mi víc povědět o Calebovi, pokud se na to cítíš, večer se sem vrátíme, a pak můžeme zajet do té jízdárny. Zkusím ho tam zavolat, třeba tam bude klidnější a dozvíme se víc."
Už jsem mluvil o nás v množném čísle, protože teď už to nebylo jen o mě a o Calebovi, ale i o Loganovi, který to se mnou nejspíš dotáhne až do konce, a já byl za to rád.
Logan
„Půjdeme, ať tu zbytečně nezpůsobíme nějaký rozruch dlouhým vysedáváním,“ vstal jsem, když domluvil.
Nechtěl jsem to poslouchat. Vím, že on s tím žije celý život, ale u mě jde o něco jiného.
Já pořád doufal… A čím dál víc bolestivěji na mě dopadá to uvědomění si, že Caleba už nikdy v životě neuvidím.
Chtěl jsem odstrčit jeho ruku, protože jsem to bral jako soucitné gesto, a to já právě teď nepotřeboval. Jsem realista, a umím se s realitou i poprat. Ale po svém…
„Promiň, ale nechce se mi o něm povídat,“ odmítl jsem vyprávět o Calebovi.
Vážně jsem na to neměl náladu.
Počkal jsem, až Jael vstane, a pak jsme zamířili ven z parku, víc do města. Vyznal jsem se tady, tak jsem zavedl Jaela do jedné tišší restaurace, kde jsem občas chodíval. Nedaleko bydlel Riki, tak jsme tu občas zašli na něco dobrého, nebo na skleničku. A dobře tu vařili.
Posadili jsem se do rohu, kde nebylo moc vidět od dveří a byl tu klid.
„Skočím si na záchod a zavolám do jízdárny, jestli mají volný pokoj. Zatím něco objednej. Můžeš i něco na jídlo. Sice jsme obědvali, ale za chvíli bude večer, a kdo ví, kdy se dostaneme k tomu, abychom se mohli najíst.“
Vzal jsem telefon a šel na toaletu.
„Kurva! Do hajzlu!“ zařval jsem si a praštil pěstí do stěny, sotva jsem za sebou zavřel dveře kabinky.
Zavřel jsem záchod a sedl si na desku.
Musím se uklidnit. Musím… Nechci, aby mě Jael za každým slovem litoval. Vím, že nejspíš nás čekají jen ty nejhorší zprávy. Ale aspoň ho mám možnost najít a dostat ho domů. A věřím tomu, že i přes tu špatnou zprávu se nám všem uleví.
Několikrát jsem se zhluboka nadechl, abych se uklidnil, a až teprve potom jsem vytočil číslo na jízdárnu.
Naštěstí měli volný pokoj v podkroví, a mě to nevadilo. Aspoň tam budeme mít větší klid. Řekl jsem, že nejspíš přijedeme v noci, ale prý stačí cinknout, a hned nám přijdou otevřít.
Schoval jsem telefon do kapsy, a konečně jsem vstal. Spláchl jsem, ani nevím proč, snad automaticky, a teprve potom jsem vyšel z kabinky, abych si umyl ruce a vrátil se za Jaelem.
Jael
Povzdechl jsem si a posmutněl.
Nejspíš jsem zase řekl něco, co jsem nechtěl. A to jsem se snažil, aby to Logan pochopil.
Já nikoho tak blízkého neztratil, takže jsem se nemohl vžít do jeho kůže, ale bylo mi jasné, že to pro něj není jednoduché. Asi pořád doufal, a já mu každým slovem beru naději.
Jenže taková byla pravda, i když bolestivá a krutá.
Jen jsem přikývl, když Logan řekl, že jde na záchod, a mám něco vybrat.
Na chvilku jsem zauvažoval, že odejdu. Že ho z toho prostě vynechám, aby to pro něj nebylo ještě těžší.
Jenže to by mě asi zabil, až by mě našel.
Zadíval jsem se do restaurace, a pak se zahleděl z okna, jako bych tam chtěl najít odpověď.
Nevěděl jsem, co udělat nebo říct, aby se na mě Logan nezlobil, protože jsem z toho měl takový pocit, kdykoliv jsem o Calebovi promluvil.
Když přišla servírka, trhl jsem sebou a něco namátkově vybral i pro Logana.
Ani nevím, co mě to napadlo, ale vytáhl jsem z brašny skicák a tužku a začal kreslit Caleba, jak jsem ho spatřil teď, když stál u stromu a snažil se mi napovědět.
Potřeboval jsem to dostat z hlavy. Potřeboval jsem dělat aspoň něco.
Zrovna jsem dokreslil, když mnou projel povědomý pocit. Zvedl jsem hlavu a zahleděl se znovu z okna.
Seděli jsme v rohu, takže jsem neměl moc dobrý výhled, ale najednou jsem měl pocit, že kolem vidím procházet jednoho z mužů, kteří mi pomohli v baru.
Vyskočil jsem na nohy, nechal skicák na stole a vyběhl ven.
Logan
Vyšel jsem z toalety a chtěl si sednout. Servírka právě nesla objednávku, a trochu zmateně se rozhlížela.
Jael tu nebyl. Kývl jsem na ni, ať to tam dá, a rozhlédl jsem se kolem sebe.
Uviděl jsem ho stát venku a rozhlížet se.
V první chvíli jsem si myslel, že chce vzít roha, ale když jsem se podíval znovu ke stolu, měl tam své věci, a bez nich by neodešel. Tak jsem se posadil a čekal na něho.
Přitáhl jsem si kávu, hodil do ní tři cukry a začal v ní zamyšleně míchat.
Normálně tolik nesladím. Mám rád i hořkou kávu. Ale dnes to tak nějak potřebuji, potřebuji dodat tu energii, která mě jaksi opouští.
Musím se vzpamatovat a začít fungovat normálně. Nechci být pro Jaela přítěží, a chci Caleba najít…
Zahleděl jsem se na stůl, kde ležel Jaelův skicák. V první chvíli jsem myslel, že se do něho podívám. Už jsem pochopil, že si tam maluje každé setkání s duchy, a nejspíš to byl právě bráška. Už jsem po něm skoro natahoval ruku, ale pak jsem si vzpomněl, jak vypadal poslední Calebův obrázek a ruku jsem stáhl zpátky.
Nechtěl jsem se na to znovu dívat...
Jael
Vyběhl jsem ven, až jsem málem srazil jednoho kolemjdoucího, a pak se mu vehementně omlouval.
Jenže když jsem se začal rozhlížet, nikdo tam nebyl.
Možná se mi to jen zdálo? Nebo to byl jen někdo jemu podobný?
Zavrtěl jsem hlavou a vrátil se zpátky.
Trochu jsem sebou škubnul, když jsem uviděl Logana sedět za stolem, a překvapeně zamrkal, jako bych úplně zapomněl na to, že je tu vlastně se mnou.
„Myslel jsem, že někoho vidím…" zamumlal jsem a rychle si sedl.
Sklopil jsem oči ke kávě, osladil si ji a málem si popálil jazyk, jak jsem se rychle napil.
Nevěděl jsem, co mám říct, nebo udělat.
Cítil jsem z Logana napětí směřované vůči mně, a to mi moc k celkovému mému stavu nepomáhalo.
„Možná jsem měl jít přece jen sám," zahučel jsem polohlasně do hrnku a povzdechl si.
Jak mě mohlo napadnout vzít Logana s sebou, když mi bylo jasné, že to pro něj bude těžké?
Potřeboval jsem, aby se mnou Logan mluvil o Calebovi, ale on to odmítal. Bylo to pro něj pořád čerstvé, a tahle cesta to jen zhoršila.
Vzal jsem do ruky skicák a zahleděl se na kresbu, kterou jsem před chvilkou dokončil.
Byla to jeho poslední chvilka před tím, než se ztratil. Takhle vypadal, než ho někdo sebral a zničil jeho křehký život.
Nevěděl jsem, jestli to celé nezhorším, ale když jsem se zhluboka nadechl, list ze skicáku jsem vytrhl a natáhl se přes stůl k Loganovi.
„Myslím, že tohle bys mě mít ty… Zajdu si na záchod…" zvedl jsem se ze židle, a když jsem procházel kolem Logana na moment jsem se zastavil a otočil k němu hlavu.
„Pochopím to…" zašeptal jsem. „Pochopím, když tu nebudeš až se vrátím."
Aniž bych čekal na odpověď, odešel jsem.
Samozřejmě, že se mi na záchod nechtělo, ale jednak jsem teď s Loganem nemohl být, a taky…
Chtěl jsem mu dát skutečně čas na rozmyšlenou.
Logan
Jael se vrátil, ale jeho zkoumavý pohled směrem ke mně mi neunikl.
Neměl jsem co říct, tak jsem jenom přikývl na jeho vysvětlení, proč byl venku.
Ale pak mě doslova nadzvedl ze židle.
Nestačil jsem ani pípnout a byl pryč. Zamračeně jsem se podíval na obrázek, který přede mne položil.
Jo, přesně takhle vypadal Caleb, když se ztratil. Měl i tohle oblečené, jen barvy tomu chybí. Ale Jael s sebou rozhodně netahá pastelky, a určitě nechce tyhle svoje obrázky malovat barevně.
Nedivím se.
Vzal jsem ten vytrhnutý papír a strčil ho zpátky do skicáku. Počkal jsem, až obsluha naservíruje večeři na stůl, pak jsem se zvedl, a šel za Jaelem na záchod.
Viděl jsem ho stát u umyvadla.
Nešel jsem až k němu. Jen jsem se zastavil za dveřmi a naštvaně se na něho podíval.
„A co ty… Jsem pro tebe přítěží? Máš pocit, že tě v něčem zdržuji a chtěl bys být raději sám? Jestli ano, řekni mi to, nechám tě být, a půjdu Caleba hledat sám,“ řekl jsem a naštvaně jsem si založil ruce na hrudi a opřel se o dveře.
„Nechápu, jak sis mohl myslet, že odejdu. Jednou jsem řekl, že s tebou půjdu, tak půjdu. Jednou mám pocit, že jsi rád, když jsem tu s tebou, a vzápětí mám pocit, že bys mě nejraději neviděl. Tak, jak je to? Víš, jaký jsem, s tím nic neudělám. Takže mi teď jasně řekni, jestli mám odejít, nebo mám zůstat!“ poslední slova jsem dodal s naštvaným důrazem, aby nepochyboval o tom, že opravdu čekám na jeho odpověď.