Logan
Proč jsem ho to nechal udělat? Proč jsem ho neodstrčil, když si přede mě kleknul a sundal mi brýle?
Ale když řekl to svoje: „Ty jsi…“ konečně jsem se probral.
„Nesahej na mě!“ vyjel jsem na něj.
Vyrval jsem mu své brýle z ruky a rychle si je nasadil na nos. Prudce jsem vstal, až jsem ho ještě víc postrčil na zem, a začal jsem přecházet po pokoji.
Po chvíli jsem se zastavil, podíval se na něho, jak tam pořád sedí na zadku, a pozoruje mě.
Došel jsem ke své tašce a vytáhl jsem svůj diář. Otevřel jsem ho na poslední straně a zadíval se na usměvavou tvář Caleba.
Po pár vteřinách jsem otevřený diář položil na postel před Jaela.
„Tohle je můj bratr, John Caleb O´Brian. Zmizel před dvěma roky,“ ještě jednou jsem se podíval na Jaela. „Musím ven. Nevím, kdy přijdu, tak se raději zamkni.“
Víc jsem už neřekl a rychle jsem vyšel z pokoje ven.
Potřeboval jsem na vzduch. Musel jsem se uklidnit, a nejlepší na to asi byla hodně dlouhá procházka.
Nemohl bych teď být v pokoji s tím… S ním…
Prostě s někým, kdo mi vlastně svými slovy dal najevo, že je můj bratr mrtvý.
Jak mu to mohl někdo udělat? Vždyť byl tak malý. Byl to veselý kluk, všichni ho měli rádi. Opravdu byl naše sluníčko. Hřejivé, usměvavé, hodné…
Proč? Proč se tohle muselo stát?
A proč zrovna tenhle Jael…
Ne! Není to pravda! Duchové neexistují. Nemůže s nimi mluvit. Bylo by to proti všem vědeckým důkazům. Je to proti všemu, co jsem se doposud naučil, co jsem doposud věděl. Musí být nějaké jiné vysvětlení…
Jael
Polekal jsem se, když na mě O'Brian najednou vyjel. Dokonce jsem si myslel, že mě i praští, ale on jen přecházel po pokoji, a pak se na mě zadíval.
Díval jsem se, jak vytahuje diář, a pak mi ukazuje fotku malého usměvavého kluka. Docvaklo mi všechno až ve chvíli, kdy jsem uslyšel klapnutí dveří.
Rychle jsem se zvedl a vyběhl na chodbu.
„O'Briane, počkej!" křikl jsem, ale jeho už nikde neviděl.
Vlezl jsem zpátky do pokoje, ale nezamkl. Sedl jsem si na postel s tím, že na O'Briana počkám.
„Jaeli, ty jsi ale kretén…" zanadával jsem si polohlasně, když můj pohled padl na vedlejší postel.
O'Brian nejspíš nevěděl, že jeho bráška je mrtvý. nejspíš ho měli za nezvěstného.
A pak přijdu já, začnu mlet něco o duchách, a mezi řečí mu řeknu, že jeho bratr nežije.
Jak se asi musel cítit?
Vypadalo to, že ho měl vážně moc rád. Jinak by neměl jeho fotku u sebe, nereagoval by tak, a hlavně, Caleb, jak jsem se dozvěděl, by ho nevolal, kdyby ho neměl rád.
Chmátl jsem po skicáku a otevřel ho na podobizně chlapce.
„Proč ti to někdo udělal?" zašeptal jsem a všiml si několika rozpitých skvrn.
O'Brian nejspíš plakal, když tenhle obrázek uviděl.
Snažil jsem se zůstat vzhůru, chtěl jsem se O'Briana zeptat na tolik věcí, ale nakonec se mi oči samy zavřely.
Zůstal jsem sedět opřený o zeď, hlava mi klesla na prsa, a skicák vypadl z prstů.
Logan
Nevím, co u mě převládalo víc.
Naštvanost?
Vztek?
Lítost?
Smutek?
Ne… Nejsilnější pocit, byla bezmoc…
Byl jsem opravdu bezmocný proti tomu, co se dělo, co se děje. Nedokázal jsem to v sobě zpracovat ani po hodině bezcílného bloumání po městě.
Byli jsme bezmocní ve chvíli, kdy se Caleb ztratil, i potom, co jsme ho marně hledali. Běhali jsme všude, po všech možných i nemožných uličkách, hledali jsme ho snad v každém domě, i v parcích a lese…
Ale mohli jsme jen bezmocně počítat dny, které ubíhaly, po něm nebylo ani stopy, a jeho nalezení bylo den ode dne těžší a čím dál méně pravděpodobnější.
A hlavně teď… Představa, že mu někdo takhle ublížil. Jak moc musel trpět? Co všechno musel prožít, než naposledy zavřel oči? Hledal mě nebo Jacka? Volal nás, abychom mu pomohli?
Zlobí se na nás, že jsme pro něj nepřišli, že jsme mu nepomohli?
Tak strašně moc mi to bylo všechno líto, že jsem myslel jen na to, a nevnímal nic kolem sebe.
Zvedl jsem hlavu až v momentě, kdy jsem málem vrazil do jednoho policisty, který se mě pak ptal, jestli se mi něco stalo.
Jen jsem zavrtěl hlavou, že jsem v pohodě, a jsem nervózní ze zkoušek, ale jinak že je všechno OK.
Ale nic nebylo OK. Všechno bylo špatně.
Vždyť jsem ani pomalu nevnímal to, že jsem vlezl do prvního obchodu a udělal nákup tak pro pět lidí.
Ani nevím, kolik jsem platil. Jen jsem se táhl s taškami zpátky do kampusu a snažil se vyhýbat tmavým uličkám, jako bych měl strach, že tam narazím na některého z těch duchů, co jsem viděl u Jaela ve skicáku.
Bylo už skoro jedenáct, když jsem se vrátil na kolej. Ve spoustě oken se ještě svítilo, hodně studentů se ještě bavilo venku v barech a na večírcích, někteří měli jen takový sedánek, kde vedli filozofické řeči.
Nezastavoval jsem se s nikým a když na mě náhodou někdo promluvil, jen jsem mávnul rukou, že nemám zájem, a mířil jsem do klidné části koleje, kde jsem teď bydlel.
V našem okně bylo vidět jen mdlé světlo.
Jael se zřejmě učil a měl rozsvícenou jen lampu na stole. Myslel jsem si, že bude spát…
No, kašlu na něj, nemám náladu se s ním dneska už vůbec bavit.
Potichu jsem vešel dovnitř a v duchu zanadával, když jsem zjistil, že ani nezamknul. Otočil jsem klíč v zámku a vešel do pokoje.
Takže se neučí… Svítí jen moje lampa, kterou jsem si rozsvítil, když jsem se učil já. A on… Nakonec usnul.
Můj pohled padnul na otevřený skicák na jeho klíně.
Ale neměl jsem chuť se ho už vůbec dotknout. Raději jsem se otočil a šel naskládat nákup do lednice, abych si pak sám mohl něco ohřát, protože mi cestou vytrávilo. Neměl jsem sice ani pomyšlení na jídlo, ale žaludek si vehementně říkal o své…
Jael
Zase jsem se ocitl v tom parku. Nebe bylo pochmurnější, krkavců zase přibylo a chlapec, Caleb, tentokrát stál u stromu a zíral přímo na mě.
„Ahoj…" udělal jsem dva kroky směrem k němu, ale vzápětí se v křečích válel o kus dál, když mě smetl svou netrpělivostí a zuřivostí.
„CHCI SVÉHO BRÁŠKU!" křičel, a chlad, který se kolem něho rozprostíral, mi zabraňoval v dýchání, a to bylo zlé.
Babička mě několikrát upozornila, že si mám dávat pozor, protože cokoliv se mi stane v říši snů, to samé se stane mému tělu ve světě živých.
A nebyla to jen bolest nebo zranění. Kdybych zemřel tady, už bych se nikdy ve skutečném světě neprobudil.
Věděl jsem, že mi Caleb nechce ublížit. Bylo to jen ztracené dítě, a jako takové mělo obrovskou moc.
Byl ještě nevinný, nedokázal ovládat své emoce, a proto je proti mně všechny vypouštěl.
Začala se mi točit hlava a obracet žaludek, sípal jsem, krvácel z nosu a držel se za uši, abych aspoň trochu odolal tomu jekotu.
„CALEBE!" napůl jsem zakřičel a napůl zasípal z posledních sil jeho jméno.
A rázem bylo ticho.
Převrátil jsem se na záda a snažil se popadnout dech. Caleb stál kousek ode mně a nepřítomně se na mě díval.
„Potkal jsem… Vím, kdo je tvůj… bratr…" vydechl jsem a začal se sbírat ze země.
„Jmenuješ se John Caleb O'Brian…"
„Proč tu můj bráška není?" vzlykl Caleb a dřepl si.
„On… Nemohl přijít… Je to složitější… Ale jestli chceš, abych mu něco vzkázal…"
„Mám brášku Logana strašně rád… chci ho vidět…" vzlykl. a já se snažil nedívat na tu hlubokou ránu, když ke mně zvedl hlavu.
„To zatím nejde, ale řeknu mu-"
„CHCI VIDĚT SVÉHO BRÁŠKU!"
Znovu se mi zatmělo před očima, a odletěl jsem o kus dál, když se Caleb zase vzbouřil.
„Calebe, prosím, počkej… Calebe…" natáhl jsem ruku před sebe a snažil se překřičet hluk větru a křik vran.
Snad v zoufalství, snad díky tomu, že to byl jeden z mála lidí, se kterým jsem za poslední rok prohodil víc než dvě slova, se mi před očima vybavil Loganův obličej.
„Logane!" vykřikl jsem jeho jméno a prudce otevřel oči.
Zjistil jsem, že zírám do stropu, s rukou nataženou do vzduchu, a po tváři mi zase stékají slzy a krev.
Logan
Ukládal jsem věci do lednice, a právě jsem držel v ruce krabici mléka, když Jael zakřičel.
Lekl jsem se, krabice mi vypadla z ruky na zem a mléko se začínalo rozlévat po podlaze.
„Krucinál!“ zaklel jsem nahlas.
Ale to, že vykřikl mé jméno, mě donutilo se na něj otočit.
Jael ležel na zádech, rychle oddechoval a zíral do stropu s široce otevřenýma očima.
„Měl bys s tím něco dělat, nebo vzbudíš půlku koleje. I když… pochybuji že teď, když je sobota, už někdo spí.“
Přešel jsem k jeho posteli a zadíval se na něj.
Nevěděl jsem, co mu mám říct. Nebo jak se tvářit. Pořád jsem v sobě měl spoustu pochybností a neměl jsem tohoto kluka moc v lásce. Ale něco mi říkalo, že bude pro mne důležitý.
Nejspíš jen proto, že mluvil o Calebovi.
Jo, tím to bude. Jinak bych si ho celý ten měsíc ani nevšiml.
„Večeřel jsi?“ podíval jsem se na něho nezúčastněně, jako by mě ten jeho vyděšený výraz ani vůbec nezajímal.
Ale pravda byla taková, že jsem měl spoustu otázek.
Vrátil jsem se k lednici a s povzdechem jsem zvedl rozbitou krabici se zbytkem mléka a hodil ji do dřezu. Zašel jsem do koupelny, vzal hadr na zem a chtěl se vrátit, abych to utřel. Ale můj pohled padl na ručník…
„Utři se,“ pleskl jsem po chvilce mokrý ručník Jaelovi na obličej, a pak šel uklidit ten nepořádek.
Jael
Prudce jsem oddechoval, srdce mi bušilo jako zběsilé, a chvilku jsem měl problém vnímat okolí.
Probral mě až mokrý ručník na obličeji.
Sedl jsem si a začal se utírat.
Sledoval jsem O'Briana, vlastně Logana, jak jsem se dozvěděl, a přemýšlel, jestli to byla náhoda nebo osud, že jsme skončili spolu na pokoji.
„Na jiné pokoje to slyšet nejde, ale aspoň máš odpověď na to, proč jsem tu sám… Nedokážu to ovládat… Nevím, kdy a kdo za mnou přijde. Jestli klidná duše nebo rozzlobená," povzdechl jsem si a vstal.
Přiklel jsem vedle Logana a zastavil jeho ruku s hadrem, aby mě začal vnímat. Netušil jsem, jestli mi po tomhle jednu nenatáhne, ale zkusit jsem to musel.
Podíval jsem se mu do očí, víc sevřel jeho ruku a nadechl se.
„Vím, že to ode mně asi nebudeš chtít slyšet, ale prosím, vyslechni mě. Moc tě prosím… Lo… Logane," zadrhl jsem se, když jsem vyslovil jeho jméno, na okamžik sklopil pohled, ale pak se zase odvážil pokračovat.
„Tvůj bráška… Caleb… On trpí… Hrozně moc… Potřebuje dojít klidu, a já mu chci pomoct. Chci, aby měla jeho duše klid. Jenže… Jenže, abych to mohl udělat, budu potřebovat tvoji pomoc. On… řekl, že tě má rád… Strašně moc tě chce vidět, pořád tě volá, a já… cítím se strašně bezmocný… Není to první duch, který zemřel násilnou smrtí a žádal mě o pomoc, ale je to první dítě, a ty jednají jinak než dospělí… Babička mi říkala, že pokud jejich duše nedojde rychle klidu, tak…"
Zarazil jsem se a kousnul se do rtu. Už tak toho na něj muselo být hodně. Nemusel ještě vědět, co jeho brášku čeká, pokud nedojde klidu.
„Prosím, Logane. Vím, že mě nenávidíš, vím, že jsem ti jen na obtíž a nejraději bys mě vyhodil, neopřel by sis o mě kolo, a už vůbec se mnou nepromluvil, ale chci mu vážně pomoct," prosebně jsem se na něj zadíval.
Logan
Snažil jsem si ho nevšímat a zpracovat v sobě všechno, co se dneska přihodilo. Na jeden den vzrušení až moc…
Nelíbilo se mi, že si ke mně přiklekl, a už vůbec ne, že mě chytil za ruce. Zamračeně jsem se na ně podíval, a po další vteřině jsem se mu vytrhl a pokračoval v uklízení.
„Jo, ano, jmenuji se Logan, zapomněl jsem ti to říct, sorry,“ řekl jsem nezúčastněně a doutíral jsem tu kaluž.
Musel jsem hadru ještě dvakrát vymáchat a dvakrát to přetřít, aby podlaha byla opravdu čistá, protože zkažené mlíko strašně moc smrdí, a to bych fakt nedával.
„Co po mně vlastně chceš?“ nakonec jsem se u Jaela zastavil. „Co ti mám na to říct, když mi řekneš, že je můj bratr mrtvý. Jak mu můžeš ještě pomoct? K životu ho nepřivedeš. Nejde to. Jak mu chceš pomoct? Jak?“
Vážně jsem netušil, co po mně chce. Netušil jsem, jak může ještě Calebovi pomoct, když už vlastně nežije. A já to ani nemůžu říct rodičům…
A pak mě něco napadlo.
„Chci důkaz, že se to opravdu stalo. Pokud je mrtvý, tak chci vidět jeho tělo, nebo aspoň vědět, kde umřel. Chci… Chci to říct rodině,“ klesl jsem po posledních slovem s hlasem. „Chci, aby máma a táta, i brácha, aby věděli, co se stalo, ale bez důkazů jim o tom nemůžu říct. Chci, aby všichni už konečně měli klid, aby se stále netrápili tím, že neví, co s Calebem je. Pokud opravdu umřel, chci, abychom ho mohli pohřbít…“
Jo, to je moje podmínka pro to, abych mu s něčím takovým pomohl. Jinak ne. Jeho bude strašit ve snech, mě ne…
Ale uvnitř sebe jsem si strašně přál tohle ukončit. I přesto, že bych musel přijmout nevyhnutelné, uklidnit tím své roztrhané já, které se uzavřelo před každým, a řešilo to jen tím, že jsem se jen učil a učil a učil, jen abych nemyslel na to, co s bráškou je.
„Udělám večeři, najíš se taky,“ otevřel jsem lednici.
A když jsem viděl, co vlastně má na jídlo, a že to má rozdělené na dny, tak už jen z toho pohledu jsem dostal ještě větší hlad.
Jael
Logan mě vůbec nepochopil. Jen mě zase odstrčil. A zase ten jeho přístup.
„Jak ti můžu něco vysvětlit, když mě vůbec neposloucháš?" vyjel jsem po něm trochu, když jsem se postavil na nohy a o krok odstoupil.
Pak jsem ale zavrtěl hlavou a povzdychl si.
„Musíme dát jeho duši klid. To po tobě chci. Musíme najít jeho tělo, a ty se s ním musíš rozloučit, protože na tobě nejvíc lpí. To chci. Nechci ho přivést k životu, ale ulevit mu od bolesti. A pokud mi nepomůžeš, udělám to klidně sám," vystrčil jsem bradu a trochu se zamračil.
Má bojovnost mi ale dlouho nevydržela. Prostě jsem to nedokázal.
„Promiň… Vím, že to pro tebe není jednoduché. Nebudu říkat, že vím, jak se cítíš, protože to nevím. Nikoho tak blízkého jsem neztratil. Ale vím, jak se cítí Caleb, a vážně mu chci pomoct. A jíst nebudu, nemám hlad," dodal jsem o něco tišeji a zalezl si do postele.
Zahrabal jsem se do peřin a otočil se zády k němu.
„Popřemýšlej o tom. Budu se ti snažit vyhýbat, ale po zkouškách, až bude víc času, chci zjistit, co se stalo."
S těmi slovy jsem zavřel oči, a i když jsem myslel, že se mi to nepodaří, za pár minut jsem nevěděl o světě.
Druhý den ráno jsem vstal těsně před svítáním, sebral si pár věcí, nějaké jídlo z lednice a zastavil se pohledem na Loganovi.
Ve spánku vypadala jeho tvář tak uvolněně. Proč jen musí být pořád tak zatvrzelý?
Potřásl jsem hlavou a tiše se vytratil.
Vrátil jsem se až pozdě večer, osprchoval se a zase zalezl do postele.
Caleb v noci přišel znovu, a i když jsem se všemožně snažil, ráno jsem se vzbudil zase s křikem a bolestí v celém těle.
Logan
„Jo, budu rád, když se mi bude vyhýbat,“ pomyslel jsem si v duchu. „A pokud nemá hlad, jeho věc. Já ho do jídla nutit nebudu.“
Později, když jsem se najedl, osprchoval a uložil do postele, nemohl jsem usnout. Měl jsem toho tak plnou hlavu, že jsem prostě nedokázal zabrat. A když si mé oči přivykly tmě, otočil jsem se a díval se na Jaela, jak spí. V jednu chvíli jsem měl tendenci se zvednout a jít se na něho podívat blíže, ale nakonec jsem se jen víc zachumlal do peřiny, a někdy k ránu, snad kolem druhé, třetí, jsem konečně usnul.
Byl jsem ráno unavený, nedospaný, a celý den pak nevrlý, tak jsem byl i rád, že Jael vypadl a celý den jsem ho neviděl. Nikam se mi ani nechtělo jít, tak jsem si objednal oběd donáškovou službou, a prakticky celou neděli jsme se učil. Potřeboval jsem dohnat to, co jsem v sobotu zameškal. Už ta slíbená hodina, co jsem strávil v knihovně se svým zástupcem, mě stála nervy a ztracený čas.
Tohle stěhování, tenhle Jael Keenagan, to, co jsem se dozvěděl, to všechno nabouralo můj harmonogram, a já začínal být nervózní, že to snad ani nestihnu, a snad i poprvé nebudou mé výsledky u zkoušek takové, jaké bych chtěl.
A tak, když jsem v neděli, pozdě v noci, unaveně padl do postele, a ráno mě vzbudil Jael svým křikem, už jsem to nedal, a sprostě jsem zaklel.
Ani jsem se na něho nedíval, nemluvil jsem na něho, prostě jsem ho ignoroval. Posbíral jsem si věci a co nejdříve jsem vypadnul z pokoje ven.
V kanceláři studentské rady budu mít větší klid než tady…
A taky… Musel jsem ještě sepsat zprávu o Gilbertově prohřešcích a předat to na studijní.
No, možná si ještě rozmyslím, jaká ta zpráva bude. Možná budu mírnější, přeci jen ho čeká ukončení bakalářského studia…
Jael
Zbývaly necelé tři týdny do zkoušek, a já věděl, že pokud si chci udržet svůj standart, budu muset aspoň na chvilku na Caleba i Logana, a vlastně i na Gilberta zapomenout.
Oběma jsem se během týdne snažil vyhýbat. Gilbertovi kamarádi mě občas častovali posměšnými poznámkami, ale nebylo to tak strašné, jak jsem čekal.
A Gilbert se z nějakého důvodu stáhl úplně.
Nechápal jsem to, ale aspoň jsem měl klid. Caleb se mi už taky neukázal. A vlastně během toho týdne ani nikdo jiný.
Jen s Loganem to bylo pořád… chladné?
O Calebovi jsme už nemluvili. A vlastně skoro ani o ničem jiném. Já mu akorát poděkoval za poznámky, díky čemuž jsem vzorce zvládl a dostal dokonce nejvyšší známku.
Občas jsme spolu prohodili pár slov, ale jinak jsem se většinu času snažil trávit mimo pokoj.
Ale poslední dny se mi stávalo, že na Logana stále více hledím. Samozřejmě tak, aby si toho nevšiml.
Když se učil, když spal, když jsem ráno vstával dřív než on.
Byl plný rozporů, ale i přesto… Rád bych ho víc poznal.
V pátek, když jsem se vrátil odpoledne z knihovny, kde jsem si potřeboval vypracovat zadání na další týden, se mi už nikam nechtělo, protože celý týden byl i bez duchů únavnější než obvykle, a nerozhodně přešlápl před svým stolem.
„Jestli… jestli chceš, uvařím něco na večeři, abys nikam nemusel…" řekl jsem tiše a snažil se rozmotat si cop, který se mi zašmodrchal.
Věděl jsem, že Logan chodí na oběd i večeři do místních restaurací, a na pokoji většinou jen snídal, nebo svačil, ale prostě mi to nedalo a možná…
Možná jsem s ním prostě chtěl jen strávit víc času?
Logan
Gilbert nakonec vyfasoval podmínku. Aby ho nevyhodili z kolejí před zkouškami, a mohl dodělat bakalářské studium a nesebrali mu stipendium, musel podepsat vytýkací dopis a upozornění.
Pokud bude od něj klid, a nebude žádná stížnost, tak se nemá čeho bát. A taky… Aspoň se bude víc učit a nebude myslet na kraviny, protože si ho správce kolejí teď víc hlídal, aby zabránil dámským návštěvám na jeho pokoji. Pokud něco chce, musí jít ven…
Byl jsem však mile překvapen, když jsem viděl, že i Jael se snaží toho naučit co nejvíce, a nemarní čas nějakými hloupostmi. A tak, když se občas stalo, že usnul s hlavou na stole, jsem vstal a opatrně jsem nakouknul do jeho učení, jestli nemá s něčím nějaké problémy. Ale zatím to vypadalo, že to zvládá.
Taky jsem se konečně pořádně podíval na jeho obličej, když spal.
Byl opravdu hezký.
Jo, přesně tohle mě štve. Já jsem obyčejný kluk, a za mnou by určitě tak neslintal, jako to bylo v případě Gilberta.
Setkání školní rady jsme neplánovali teď ani jednou. Neměli jsme na to čas, protože všichni, kdo chtěli projít s nejlepším hodnocením, se teď hlavně učili, stejně jako já. A že jsem toho měl požehnaně.
Sice jsem to stíhal, ale i tak jsem toho měl opravdu dost, a čekala mě v pondělí hned ráno poslední, nejtěžší zkouška.
Takže jsem teď šprtal, akorát jsem zašel na oběd nebo večeři, jinak jsem se z pokoje, krom občasných krátkých procházek do obchodu, ani nehnul.
Měl jsem pocit, že čím víc se učím, tím méně toho vím, a začínal jsem z toho být opravdu nervózní. Prostě jsem na učení neměl takový klid, jako kdybych byl doma. Dokonce jsem byl protivný už i na rodiče, když jsme spolu telefonovali, a ptali se, jak to zvládám.
Jak asi, blbě… A to ještě ani neví, co o Calebovi vím já. To by se tak hloupě neptali.
I v ten pátek, kdy jsem měl spíš jen opakovat, jsem se učil s takovou vervou, že jsem úplně zapomněl na čas. A tak, když Jael promluvil, málem jsem roztrhl stránku skripta, co jsem právě pročítal.
„Kruci, nelekej mě,“ zavrčel jsem na něho.
Ale pak jsem se podíval na hodiny, prolistoval jsem skripta, kolik mi toho ještě chybí, a zdravý rozum vyhrál nad nevraživostí.
„Není problém si něco objednat,“ odpověděl jsem nakonec na jeho návrh. „Ale jestli chceš, tak klidně, ale udělej něco z toho, co jsem nakoupil já. Je tam toho dost. Já si tohle musím ještě dodělat, tak potřebuji aspoň ještě hodinu klid.“
Doufal jsem, že pochopí, že mě nemá minimálně hodinu rušit, i kdyby mi večeře vychladala, Stejně… Kdo ví, co udělá, a jestli vůbec umí vařit. Abych nakonec neobjednával pizzu.
Jael
Trochu jsem se lekl, když na mě zavrčel, ale když pak souhlasil, uvolnil jsem se, nechal cop, copem, protože to fakt nešlo, a odložil hřeben.
Nechal jsem Logana, ať se dál učí a zalezl do části, kde byla kuchyňka, která se dala zahradit závěsem.
Zatáhl jsem ho, abych Logana zbytečně nerušil, a nakoukl do lednice.
Jak je to dlouho, co jsem pro někoho vařil? A vůbec, proč mi to udělalo takovou radost?
Vytáhl jsem kuřecí maso, zeleninu a špagety, co jsem tam měl ještě od posledně.
A protože mi to udělalo takovou radost, prohrabal jsem malou špajzku, nebo spíš komodu, a vyštrachal věci na čokoládovou bábovku.
Nevěděl jsem, jestli Logan vůbec něco takového sní, jestli i ty špagety pro něj nebudou moc obyčejné, ale přinejhorším budu mít jídlo na celý týden.
Dal jsem vařit ještě vodu na kávu, svlékl si triko, abych si ho nezašpinil, zůstal jen v tílku, a pustil se do vaření a pečení. Snažil jsem se být co nejvíc potichu, a občas se dokonce i pousmál.
Čekalo mě sice ještě hodně učení, ale nedokázal jsem u toho trávit tolik času jako Logan. Navíc, on chtěl být na vrcholu, kdežto mě stačilo umístit se v první desítce.
A z předběžných výsledků to vypadalo, že bych toho mohl zase dosáhnout jako při posledních zkouškách.
Nechal jsem Loganovi hodinu a pár minut navíc. Přesně tolik času mi zabralo vaření, a pak nachystání jídla na talíře, i s bábovkou a kávou a následný úklid.
Pak jsem odhrnul závěs a talíře přenesl na malý jídelní stolek.
„Snad… snad ti to bude chutnat. Udělal jsem i něco sladkého…" postavil jsem se před Logana, ukázal na stůl a mírně se pousmál.
Logan
Byl jsem rád, že mě nechal být a snažil se být tichý při tom vaření. Znovu jsem se zabral do učení, a tak, když na mě pak najednou promluvil udiveně jsem zvedl hlavu k hodinám.
Kruci, nestihl jsem to.
„Potřebuji ještě pět minut,“ podíval jsem se na stůl a pak na poslední odstavec, který mi ještě chyběl.
Ale musel jsem uznat, že to tu vonělo opravdu dobře. Špagety jsem neměl už ani nepamatuji, a co se týká sladkého… To sice moc nejím, ale na nervy teď při zkouškách, to asi bude dobrý.
Sklonil jsem hlavu ke knize a rychle dočetl poslední odstavec, podškrtnul jsem si, co jsem potřeboval, a udělal červeně poznámky. Pak jsem s dlouhým a pořádným výdechem skripta konečně zavřel a všechno jsem si uklidil tak, jak to vždycky musím mít.
Vstal jsem, zašel jsem si umýt ruce, a pak už se vrátil zpátky do pokoje, a posadil se ke tomu malému stolu, kde se tísnily talíře i bábovka, voněla káva, a večeře pomalu začala chladnout.
„Musel jsem to dodělat,“ zabručel jsem, což měla být omluva, že jsem k večeři nešel hned.
„Dobrou chuť,“ popadl jsem příbor a začal jsem jíst.
Trochu pochybovačně jsem vložil první sousto do pusy a opatrně začal žvýkat. Věděl jsem, že mě Jael pozoruje, jestli to dám nebo ne.
Špagety už sice nebyly tak horké, jak když je dodělal, ale i přesto…
„Je to dobré,“ přikývl jsem, a pak už jsem bez problémů pokračoval v jídle.
A pak jsem ještě jako by mimochodem dodal: „A mácháš si cop v jídle.“
Za celou dobu, co jsem jedl, jsem však neřekl ani slovo. Nevěděl jsem, co mu mám vlastně říct, Nebyl jsem zvyklý s nikým, kromě rodiny, takhle kamarádsky večeřet, a navíc, kdykoliv mě napadlo se na něco zeptat, aby nestála řeč, vždycky mi jako první přišel na mysl Caleb…
„Umíš i něco jiného, než jen špagety a bábovku? Kde ses to naučil?“ nakonec jsem se zeptal, když jsem dojedl a poděkoval za večeři.
Jael
Nechal jsem Loganovi potřebný čas, a když si pak sedl ke stolu a začal jíst nenápadně jsem ho sledoval. A když řekl, že je to dobré, oddechl jsem si, a pak zrudl.
Hodil jsem si rozdrchaný cop na záda a taky se pustil do jídla.
Chutnalo to najednou o moc líp. A ani mi nevadilo, že Logan nemluví. Nějak jsem si na to zvykl.
Hlavně když po mě neštěkal nebo nebyl nevrlý.
Navíc... Takhle s někým jsem jedl naposledy s bráchou.
Při té myšlence jsem si vzpomněl okamžitě na Caleba. Jak asi Loganovi muselo být? A jak mu musí být teď?
Snažil jsem se na to během týdne nemyslet, ale občas se tomu nedalo zabránit.
Ládoval jsem do sebe špagety a skoro se zadusil, když na mě Logan vypálil své otázky.
Překvapeně jsem zamrkal, a pak se pousmál.
„Umím… umím toho víc," řekl jsem mírně rozpačitě.
„Začalo mě to bavit, když jsem se odstěhoval od našich sem. Ze začátku to byl takový pokus omyl a často se to nedalo ani jíst," musel jsem se zasmát při vzpomínce, kdy jsem připálil i vajíčka.
„Dřív jsem vařil pro bráchu, ale teď… Nemám pro koho," pokrčil jsem rameny. „Sám pro sebe vařím jen občas, spíš si něco koupím, vyjde mě to levněji."
Vstal jsem, abych sklidil ze stolu prázdný talíř a cop mi zase přepadl dopředu. Trochu jsem se na tu hrůzu, co mi tam vznikla, zamračil, a pak se nerozhodně podíval na Logana.
„Myslíš… Mohl bys mi s tím pak, prosím, pomoct? Nějak se s tím nemůžu domluvit," zamumlal jsem rozpačitě a zatahal se za cop.
Logan
Nakrojil jsem bábovku, když Jael začal sklízet ze stolu, a jeden kousek jsem dal i jemu na talíř. Nalil jsem kávu z konvice do hrnků a napil se. Jo, káva byla docela dobrá, ale příště udělám já. Proto jsem si taky dovezl ten kávovar. A lepší je kvalitní kafe, a ne káva z výprodeje.
Ale dalo se to pít.
Myslel jsem si, že se půjdu po večeři projít, abych si vyvětral hlavu, ale když na mě vyrukoval s tou otázkou ohledně svých vlasů…
Nejednou jsem se na něho díval, když se česal. Měl je černé jak uhel, krásně se mu leskly, a bylo vidět, že o ně pečuje. Kolikrát mě zajímalo, jestli je má hrubé nebo spíš jemné. Ale asi jemné, podle toho, jak se mu vlnily. A zkusit si na ně sáhnout…
Jo, už dlouho jsem neprohrábnul nikomu vlasy. Se svým klukem jsem se rozešel, když jsem nastoupil na výšku a on se odstěhoval. Vztahy na dálku nejsou nic pro mne, tak jsem to raději ukončil, zvlášť když jsem věděl, že on nejspíš dlouho bez kluka, spíš bez sexu nevydrží. A tak jsem vlastně po celou dobu výšky sušil… A Jael… Za ty dny jsem už na něho přestal být naštvaný, zvlášť, když už mě nebudil svým křikem, a já přemýšlel nad tím, jak může někdo být tak hezký. Proč takový nejsem třeba já…
Ještě jednou jsem se napil, pohledem zhodnotil jeho zacuchaný cop, a pak jsem odložil hrnek a vstal jsem.
„Sedni si,“ vzal jsem z jeho stolku kartáč na vlasy a postavil se k židli, na kterou jsem mu ukázal.
Jael
Ukusoval jsem bábovku a popíjel přitom kafe. Docela jsem se tím vařením uklidnil, a když Logan po mé otázce chvilku mlčel, taky jsem nic neříkal.
Tak nějak jsem spíš počítal s tím, že souhlasit nebude, ale zkusit jsem to musel.
A když se pak zvedl, vstal jsem taky, abych uklidil. Myslel jsem si, že tím to končí, ale když mi řekl, ať si sednu a já viděl, jak jde pro kartáč, málem jsem se o židli přerazil.
„Asi budeš muset tu gumičku rozstřihnout. Nevím, jak se mi to takhle podařilo…" zamumlal jsem a skoro se zatajeným dechem čekal až začne.
Ani nevím, proč jsem mu to vlastně nabídl. Jedině bráchovi jsem dovolil, aby mi na ně sahal. A i když mě občas štvaly jako teď, a nejraději bych je ustřihl, byla to něco jako rodinná památka.
I táta měl dlouhé vlasy, a Finn, který byl po tátovi jako já, taktéž. I když si je musel na čas ostřihat, teď si je zase nechával narůst.
Logan
Musel jsem se pro sebe uchechtnout, když jsem viděl, jak se Jael skoro přerazil o židli.
Když se posadil a řekl, že budu muset gumičku nejspíš rozstřihnout, bylo to pro mne, jako kdyby mi řekl, že tenhle matematický vzorec je neřešitelný.
Okamžitě jsem odložil kartáč na stůl, popadl jsem konec jeho copu a přiblížil si ho k očím, abych na to lépe viděl.
Jo, tak tohle vážně bude rébus. Ale nikdy nic neřeším oklikou, když se to dá vyřešit rovnou, jen stačí trochu víc práce, trpělivosti a myslet.
A tak jsem začal opatrně vymotávat konce vlasů z té zatracené gumičky.
No, kdyby měl jinou gumičku, tak tohle by se mu určitě nestalo, ale už dávno jsem si všiml, že se snaží ušetřit i na tomhle.
Bylo to asi pět minut soustředění, než jsem konečně s velkou slávou hodil gumičku na stůl, a konečně mohl Jaelovi ten cop rozmotat celý. A když jsem mu vlasy rozpustil, neodolal jsem a dvakrát jsem je protáhl mezi prsty, než jsem vzal kartáč a začal jsem mu je rozčesávat.
Opravdu je měl jemné, a bylo příjemné je držet v ruce. Dokonce jsem se přistihl, že jsem se k němu mírně naklonil, protože i krásně voněly. Bylo vidět i cítit, že o ně prostě pečuje.
Na jednu stranu jsem byl rád, že Jael není nějaká špindíra, která jde spát s neumytýma nohama. To bych ho asi vynesl v zubech, a už dávno bych tu bydlel sám.
„Zítra přijede hospodyně pro věci, aby je vyprala. Nachystej si i svoje, a já ji poprosím, aby vyprala i tobě, aby ses s tím nemusel zdržovat. Není to o tom, že bys byl špína, aby ses neurazil, ale ber to na oplátku za dobrou večeři,“ dočesal jsem mu vlasy a strčil mu kartáč do ruky.
Klidně bych mu spletl i nový cop, ale neuměl jsem to. Tak jsem mu nechal vlasy rozpuštěné, stejně mu to tak slušelo, a měl je opravdu moc hezké. Ještě jednou jsem je protáhnul mezi prsty, a pak jsem od něj konečně odstoupil.
„Půjdu se projít, jen nevím, kdy se vrátím. Ale jestli chceš… No, říkal jsi, že umíš uvařit víc, tak bys mohl jít se mnou do obchodu, a něco bychom koupili na zítřejší oběd. Vlastně ne… Musíš se učit, a jen bych tě zdržoval,“ došel jsem ke skříni, vytáhl jsem si věci na převlečení, a pak s tím došel ke své posteli, tam je položil a začal jsem se převlékat, ať už se mnou půjde nebo ne.
Ani nevím, proč jsem mu nabídl společnou procházku. Možná proto, že už strašně dlouho jsem takhle s nikým nevečeřel, nebo si nepovídal? I když… Moc jsem toho fakt nenamluvil.
Jael
Kdybych byl kocour, asi bych začal vrnět, jak strašně příjemné to bylo.
Sice jsem se napřed lekl, co vyvádí, když tam čaroval s gumičkou, ale místo toho, aby ji rozstřihl, pečlivě vymotal každý vlas, a nakonec ji stáhl.
Opravdu puntičkář, až mi to vykouzlilo úsměv na rtech.
Ten mě ale okamžitě přešel, když jsem ucítil jeho prsty ve vlasech. Musel jsem se hodně přemáhat, abych nevzdychl nahlas, a tak jsem jen zaťal ruce v pěst, a celou dobu raději mlčel, i když jsem se ho na pár věcí chtěl zeptat.
Ale to by nejspíš poznal, jak se mi chvěje hlas, a kdo ví, co by si pomyslel.
Myslel jsem si, že mi je dvakrát protáhne kartáčem a bude hotovo, ale dával si opravdu na čas, a byl skutečně jemný a něžný, až mě to překvapilo.
„Dě… děkuju…" zrudl jsem, když mi podal kartáč a vstal ze židle.
Sledoval jsem, jak si vytahuje věci a převléká se, a přemýšlel, co mu odpovědět.
„Já… No… Tobě nebude vadit, když s tebou půjdu? Chci říct, když tě někdo uvidí se mnou," sklopil jsem pohled k zemi, ale pak se nadechl a znovu zvedl hlavu. „Ale rád bych s tebou šel."
Vážně jsem s ním chtěl jít. I kdybysme celou cestu jen mlčeli.
Vytáhl jsem si čisté triko a kalhoty, a vzpomněl si ještě na špinavé prádlo.
„Jako oplátku za večeři beru už i to, že jsi zůstal se mnou a rozčesal mi vlasy," vypadlo ze mě a vzápětí zrudl jako rajče.
Zaběhl jsem proto rychle do koupelny a špinavé věci hodil do igelitky.
„Kdyby to teda nevadilo…" postavil jsem ji v předsíni za dveře.
A pak nerozhodně přešlápl. Stále jsem si nebyl jistý, jestli se mnou vážně chce jít ven, nebo si to už stihl rozmyslet.
Logan
Neubránil jsem se protočení očí, když řekl, jestli mi nevadí, že půjde se mnou.
Ale naštěstí zrovna zapadnul do koupelny, tak to neviděl, jinak by se cítil dotčený.
Proč mě vlastně zajímá, jak se cítí?
„Nikoho nemusí zajímat, s kým jdu, nebo nejdu do obchodu. Myslíš si, že mě to nějak trhá žílama? Kdyby mi to vadilo, ani bych se tě neptal,“ konečně jsem se na něho otočil, když odložil igelitku s věcmi ke dveřím.
Sebral jsem i svůj pytel se špinavým oblečením a přidal jsem to k těm jeho.
Vrátil jsem se ještě pro peněženku a mobil, mrknul jsem do zrcadla, jestli nevypadám, jako bych právě vylezl z postele, a pak jsem mu už ukázal, aby vyšel ven, a mohli jsme konečně jít.
Zamknul jsem pokoj, a pak jsme konečně vyšli ven.
Bylo dost teplo, takže mi opravdu stačily jen lehké plátěné kalhoty a triko, a na nohách jsem měl plátěné tenisky. Peněženku i mobil jsem strčil do boční kapsy, rozhlédl jsem se, kterým směrem půjdeme, a pak jsem ještě mrknul na hodinky.
„Asi půjdeme tam,“ ukázal jsem směrem, kde bylo nákupní středisko, a já věděl, že tam mají otevřeno až do desíti.
Byl tu jeden obchod blíže, ale tam nebyl tak dobrý výběr, jako v tom středisku, a já rozhodně nechtěl nakupovat nic ve výprodeji. Když už jsem ušetřil za hotel, tak jsem si hodlal aspoň dopřát dobré jídlo.
Zpátky se asi stejně necháme odvézt taxíkem. No, záleží na tom, kolik toho potáhneme.
Vykročil jsem směrem, kam jsem ukázal, a jen po očku se mrknul, jestli se Jael přidal, nebo zůstal stát na místě, protože jsem ani pořádně neslyšel jeho kroky. Našlapoval lehce, a vážně to nebylo skoro slyšet.
Možná za to můžou jeho indiánské geny?
„Tvoje rodina, říkal jsi, že bydlí v Salemu. Jezdíš za nimi někdy?“ zeptal jsem se asi po pěti minutách, aby řeč nestála.
Jael
Jo, jinou odpověď bych ani od Logana čekat nemohl.
Šel jsem za ním, i když jsem automaticky zamířil k obchodu, kde jsem nakupoval já. Ale na Logana to byl asi podprůměr, takže jsme zamířili do obchoďáku.
Ale nevadilo mi to.
Srovnal jsem krok s Loganem, a i když jsem se ho chtěl zeptat na spousty věcí, nevěděl jsem, jak začít, a nakonec mě předběhl.
„Nesmím," pokrčil jsem rameny. „Máma je z Evropy, a moje… no, řekněme dědictví, bere jako prokletí. Nejspíš by se mě zřekla, kdyby nehrozilo, že by se s ní za to táta rozvedl. Babička se za to na ni kvůli tomu zlobí, a co vím, tak spolu nevychází. Rodinu drží pohromadě táta, jenže ten pracuje jako správce Národního parku, takže není věčně doma. Vloni mě přijel jednou navštívit, když si udělal čas, a když byly prázdniny jel jsem mu pomáhat. Mámu jsem vlastně viděl naposledy před třemi lety."
O své rodině jsem nikomu nevyprávěl. Neměl jsem komu, a taky by to vyvolalo spoustu otázek. Logan už věděl, co jsem zač, tak jsem neměl důvod, proč to před ním skrývat.
„Ale nezlobím se na ni za to. Spíš mě to mrzí. Babička mi říkala, že máma musí na to, jak úžasného daru se mi dostalo, přijít sama, a že to časem pochopí. Osobně si nemyslím, že je to nějak úžasný dar, narozdíl od babičky, ale naučil jsem se s tím už žít a smířil se s tím," pokračoval jsem po chvilce.
Na chvilku jsem se odmlčel, než jsem pohlédl na Loganův profil, a na chvilku se na něj zahleděl.
„Proč jsi vlastně ty skončil na koleji?"
Logan
Poslouchal jsem bedlivě, co mi Jael říká. Když už se někoho na něco zeptá, vždycky si poslechnu celou odpověď, i když je to třeba kravina.
Ale on měl příjemný hlas, a kdyby řekl sebevětší blbost, nezastavil bych ho nejen z principu, ale i proto, že se dobře poslouchal.
„Tvoje máma… Může být ráda, že tě má, měla by být vděčná za to, že žiješ, a je jedno, že máš tenhle problém,“ zabručel jsem, protože jsem nevěděl, jak tu věc mám nazvat. „Může být ráda, že neví, co je to ztratit dítě. Moje máma se skoro rok neusmála, a i teď se usměje jen občas, když Caleb zmizel.“
Odbočil jsem, když jsme došli na křižovatku, a na konci ulice, u velkého parkoviště, už bylo vidět nákupní středisko, a cestu nám začínaly osvětlovat lampy, které se postupně rozsvěcovaly.
Nevím, proč jsem si vzpomněl zrovna na Caleba, možná právě proto, co říkal o své mámě? Ale tak nějak jsem se tentokrát necítil nesvůj, když jsem ho zmínil. A dokonce jsem zjistil, že už nemám takový problém s ním mluvit, tak jak tomu bylo ze začátku.
Možná za to mohla ta dobrá večeře?
„Na kolej jsem určitě nechtěl jít. Bydlíme na druhém konci města. Ale máme starý dům, je ve viktoriánském stylu, a je hodně starý. Naše rodina v něm žije už asi tak sto padesát let. No, a praskly nám v přízemí trubky, a rodiče chtěli, když už oprava, tak komplet. Je to na houby, že se to stalo zrovna teď před zkouškama.“
Trochu jsem se po cestě uvolnil, a už jsem nebyl tak napjatý, jako když jsme vyšli z kolejí. Venku bylo opravdu dobře, příjemně teplo a čerstvý vzduch. A já se po dobré večeři a po nějaké té minutě chůze cítil lépe. Věděl jsem, že když se vrátím, tak budu schopen se zase tak dvě tři hodiny učit, než pak zalehnu do postele.
Došli jsme k obchoďáku, a já, než jsme vešli dovnitř, se ještě zastavil a otočil se na Jaela.
„Hele, řekneš, co mám nakoupit na ten oběd, teda pokud budeš mít zítra čas na vaření. Ale klidně ti můžu pomoct s učením, jestli budeš chtít. No, takhle… Zeptal jsem se tě, jestli se mnou půjdeš do obchodu, takže to ber tak, že nakupuji já, a ty mi jen řekneš co. A nechci slyšet nic o tom, že nebereš nějaké almužny, nebo jak se tomu říká. Mohl bych se taky naštvat, a to určitě nechceš. Prostě si dělám svůj nákup, a ty mi u toho budeš radit, ano?“
Doufal jsem, že se opravdu nenaštve, a já, i když to znělo možná namyšleně, nebo neurvale, já prostě to neuměl podat jinak…