Logan
Zabral jsem se do práce tak, že jsem zapomněl i na chrápajícího Jaela. Pokud to tak půjde pořád, tak aspoň vím, že budu mít klid na učení a nebude mě rušit. A že se on nic nenaučí, když většinu dne prospí? Jeho věc, já ze školy nevyletím, ale on nejspíš poletí jak namydlený blesk.
Byl jsem asi v první čtvrtině, a v duchu si už říkal, že mi tohle zabere ještě tak dva dny, než se tím prokoušu, když náhle Jael vykřikl.
Škubnul jsem sebou a leknutím jsem v ruce zlomil tužku. Vyskočil jsem na nohy a rychle se otočil na Jaela. Snažil jsem se z toho leknutí popadnout dech, a chtěl jsem mu vynadat, ale hned po prvním, pohledu jsem se zarazil.
Vypadalo to, jako kdyby se mu něco zdálo a křičel ze snu. Nevěděl snad ani, že se to děje, ale v momentě, kdy dopadl na zem, tak se probral, zmateně hleděl kolem sebe, a pak ještě zmateněji začal hrabat v tašce.
„Keenegane!“ ozval jsem se.
Ale on mě vůbec nevnímal. Spíš se na mě díval, jako bych byl zeď. Nevím, kdo víc teď byl zmatený, jestli on nebo já.
„Keenegane!“ křiknul jsem na něho znovu, když se zvedl, a já si všiml, že má na puse krev.
Ale bylo to zbytečné. Najednou vyběhl z pokoje, přibral ještě futra, a nakonec zmizel, aniž by za sebou aspoň zavřel. Vyběhl jsem na chodbu, ale viděl jsem už jen jeho záda, když mizel za rohem.
Rozčíleně jsem mlaskl, že zrovna já musím mít v pokoji takového pošuka. A mohl jsem jen doufat, že tohle se nebude opakovat.
„Co čumíte?!“ vyjel jsem na lidi, co zvědavě vykoukli ze svého pokoje, co se to děje.
A když mě viděli a slyšeli, okamžitě zalezli zpátky.
Vrátil jsem se dovnitř a zabouchl za sebou vztekle dveře. Zvedl jsem převrácenou židli, chvíli chodil po pokoji a přemýšlel, co to mělo znamenat. Ale nakonec jsem si uvařil další kávu a posadil se zpátky ke svému stolu. Musel jsem si už rozsvítit lampu, protože se začínalo šeřit, ale tentokrát, ani s kávou jsem nebyl schopný se už vrátit k učení. Dneska toho vzrušení byla až moc. Za jeden den až příliš…
Jael
Napadlo mě, jestli O´Brian už teď nebalí kufry a nepřesvědčuje správce, že s takovým magorem rozhodně na jednom pokoji nebude.
Určitě jo. Někdo jako on toho byl schopen.
Do rukávu od trička, jsem se snažil setřít si krev, slzy i pot z tváře, ale nejspíš jsem si to ještě víc rozmazal po obličeji. Bylo mi to ale jedno. A hlavně jsem musel spěchat. Knihovna měla jen do osmi, takže mi zbývalo pár minut. Vletěl jsem dovnitř a rovnou zamířil k místu, kde jsem seděl.
Jenže skicák tam nebyl.
Zasténal jsem a v zoufalství v prstech sevřel prameny svých vlasů.
Rozčileně jsem se rozhlédl kolem a po kolenou prohledal i okolní stoly, jestli někam nezapadl.
Nechal jsem toho v okamžiku, kdy mě seřvala vedoucí knihovny, která akorát obcházely prostory a vyhazovala opozdilce.
Na můj dotaz, jestli jí někdo nepředal skicák, co jsem tam zapomněl, odpověděla negativně, a pak mě vyhodila.
Šoural jsem se po chodbě a byl zralý na psychiatra. Tohle byl rozhodně nejhorší den v mém životě.
Zamířil jsem na záchody, kde jsem se složil do rožku mezi kabinky a zeď a naplno se rozbulel.
Nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděl. Možná pět minut, možná hodinu.
Nezajímalo mě to. Bylo mi už všechno jedno. Na pokoj jsem se vrátit nechtěl, bez skicáku jsem byl jako bez ruky. Všechno stálo za prd.
„Hej… Jsi v pořádku?" vytrhl mě z černých myšlenek melodický hlubší hlas.
„Jděte pryč…" zamumlal jsem v domnění, že je to někdo z profesorů nebo z personálu, aniž bych zvedl hlavu, kterou jsem měl strčenou mezi koleny.
„Nikam nejdu. Nemůžu tě tady takhle nechat. Jaeli…" hlas mi začínal být povědomý.
Byl tak laskavý a navíc…
Kdy naposledy mě někdo oslovil jménem?
Zvedl jsem hlavu a v ten moment skoro zapomněl dýchat.
„Gil… Gilberte?" zeptal jsem se přiškrceným hlasem, a pak se prostě neovládl.
Skoro jsem mu skočil do náruče a rozbulel se snad ještě víc.
Jen napůl jsem vnímal, jak mi něco šeptá, zvedá mě do náruče a odnáší pryč. Cítil jsem jeho příjemnou vůni, poslouchal tlukot jeho srdce, křečovitě se ho držel, a slzy i krev si otíral do jeho trika.
Než mě znovu postavil na roztřesené nohy, trochu jsem se uklidnil a se zatajeným dechem zjistil, že mě nejspíš odnesl do svého pokoje.
Logan
Myslel jsem, že se vrátím k učení, ale každou chvíli jsem se otáčel k Jaelovu stolu. Pořád jsem měl před očima to, jak se s křikem probudil, jak na mě hleděl nepřítomně, a přitom měl v očích hrůzu, jako by viděl nějakého ducha.
To vážně vypadám tak strašně? Však taky jo, když mě každý obchází obloukem.
Pryč jsou ty časy, kdy jsem se s ostatními normálně bavil. Ale…
Nemám teď důvod. Nemám je rád, to jejich chlácholení, soucitné pohledy, opatrné zacházení, když se Caleb ztratil.
Bylo mi z toho na blití, jak se každý snažil, a přitom nikdo nedokázal pomoct.
Ne, nikdo nechtěl pomoct. Jen jim šlo o to, že jsem z vlivné rodiny, a tohle bylo něco, co mohlo ukázat, jak jsou skvělí, když se mě snaží podržet. Ale já o jejich hraný soucit nestál.
Když se Jael nevracel, přepadla mě po chvíli pochmurná nálada. Rozhlédl jsem se po pokoji, který byl poloviční než můj vlastní, a povzdechl jsem si. Absolutně netuším, jak tady přežiju měsíc, a ještě s takovým magorem. Nakonec asi nejspíš budu muset vytáhnout kartu a zaplatit si hotel, protože tohle asi nezvládnu.
Zavřel jsem sešity a knihy a otevřel šuplík, abych je uklidil, protože jsem nesnášel bordel na stole, takový, jako mají ostatní. Všechno pohozeno bez ladu a skladu, stejně jako u Jaela.
Znovu jsem se podíval na jeho stůl a zakroutil jsem nad tím hlavou.
Vzal jsem sešity a chtěl je uložit do šuplíku, ale prsty brnkly o něco, co tam bylo navíc. Vrátil jsem sešity zpátky na stůl a vytáhl ten skicák, který jsem donesl z knihovny. Položil jsem ho na stůl a otevřel.
Proč jsem ho nedal té knihovnici?
Možná to bylo tím, že jsem měl depku a chtěl se ještě víc dorazit? Nebo tím, že mě prostě něco nutilo se na ty obrázky znovu podívat? Něco, jako by říkalo: „Otevři to, podívej se, musíš to otevřít…“
Naklonil jsem se víc nad stůl a začal listovat. Hleděl jsem do těch namalovaných očí a nedokázal se od nich odtrhnout.
Ten, kdo to maloval, má rozhodně talent, protože takhle dobře nakreslit výraz utrpení…
Měl jsem doslova husí kůži, když jsem se postupně prolistovával skicákem. Na každém listu byla jiná postava, žádná se neopakovala. Některé byly více či méně hrůzostrašné.
Otočil jsem další list…
Okamžitě jsem vyskočil na nohy, jako by mě uštkl jedovatý had a snažil se popadnout dech, který se mi najednou všechen vytratil z plic…
Jael
Myslím, že šok z toho, kde jsem se ocitl, mi najednou vzal všechnu sílu brečet.
Zcela automaticky jsem si od Gilberta vzal balíček papírových kapesníků, vysmrkal se, nechal si od něj mokrým ručníkem setřít krev z tváře, a aniž bych věděl jak, najednou jsem byl i bez trika.
Založil jsem si ruce na hrudi a přikrčil se. Sklopil jsem pohled a trochu couvl.
Neměl jsem žádné svaly, na kluka jsem byl moc malý, dokonce i některé holky byly vyšší než já, a za svou nahotu se styděl.
Co na mě taková hvězda jako on mohl vidět?
„Neutíkej přede mnou," zašeptal Gilbert, položil mi dlaň na rameno a táhl ji krku na mou tvář.
Tak příjemně hřála. A byla tak velká, že jsem na moment zavřel oči a víc se na ni natiskl.
„Jsi tak nádherný… Povíš mi, co tě trápí?"
Prudce jsem otevřel oči, když se mi jeho dech otřel o rty. Zadíval jsem se do těch jeho, které byly tak blízko a byly plné soucitu.
„Neměl bych tady… být…" podařilo se mi ze sebe vydolovat kloudnou větu, a pokusil se dostat z Gilova sevření.
„Proč? Myslíš, že mi záleží na tom, co si ostatní povídají? Víš, sleduji tě už delší dobu. Chodíš pravidelně na procházky, do knihovny, dokonce vím, že se chodíš na mě dívat, když trénuju na hřišti."
Myslím, že po jeho slovech jsem zrudnul jako rozžhavená kamna a znovu sklopil pohled.
Tak on o mě celou dobu věděl? Že by ten dnešní den přece jen nebyl tak strašný?
Že to zlé, co se stalo, všechno směřovalo k tomuhle krásnému okamžiku?
„Chtěl bych tě políbit…" jeho dech ovanul mé vlasy a jeho prsty mi za bradu zvedly hlavu.
„Ale já…" pokusil jsem zaprotestovat, ale umlčel mě jeho prst na mých rtech.
„Neboj se… Půjdu na tebe pomalu a neudělám nic, co nebudeš chtít…" zašeptal.
Palcem mi lehce pootevřel rty, a pak mi srdce vynechalo jeden úder, když mě políbil.
Logan
Opřel jsem se oběma rukama o stůl a musel jsem na chvíli zavřít oči. Několikrát jsem se zhluboka nadechl, než jsem oči znovu otevřel a podíval se na tu tvář, která na mě hleděla.
To není pravda.
To nemůže být pravda.
To určitě není on.
Jak? A proč vypadá právě takhle?
Zvedl jsem jednu ruku a prsty jsem přiložil na podobiznu. Opatrně jsem je táhl po každé namalované čáře, jako bych z toho chtěl vyčíst, co se tady děje.
Proč někdo namaloval Caleba? A navíc právě takhle?
Ztěžka jsem dosedl na židli a lokty se opřel o stůl. Složil jsem hlavu do dlaní, a jen se díval do těch mrtvolných očí mého malého brášky. A v tu samou chvíli mi došel jeden fakt.
Tohle je nejspíš znamení.
Caleb je po smrti.
I když je to už prakticky dva roky, co se ztratil, přesto jsme stále doufali, že se jednou najde. Že se stane zázrak.
Ale teď, když jsem viděl tohle…
Proč jsem najednou věděl, že se Caleb domů už nevrátí nikdy?
Najednou jsem z toho portrétu přestal mít strach, hrůzu. Přestal jsem být zděšený, a pocítil jsem strašnou lítost. Seděl jsem, díval se na něj, z očí mi padaly slzy, a celou dobu jsem si říkal: „Proč?“
Jael
Nemůže mě líbat!
Nemůže…
Ale…
Je to tak…
Tělem mi projelo podivné, ale příjemné mravenčení a já se roztřásl.
V tom okamžiku, kdy se Gilovy rty dotkly těch mých a jeho jazyk se otřel o ten můj, jsem zapomněl na celý svět.
Nebyl skicák, nebyl O´Brian, nebyli duchové, nebyl malý neznámý kluk.
Teď byl jen Gilbert.
Musel jsem vypadat jako idiot, když jsem ještě pár vteřin potom, co mě přestal líbat, zůstat stát se zavřenýma očima a našpulenými rty.
Vytrhlo mě až jeho tiché zasmání a jeho rty na mém krku.
Prudce jsem otevřel oči a prsty mu zaryl do ramene. Když se otřel o jedno místo na krku, zasténal jsem a málem se mi podlomily nohy, jak strašně příjemné to bylo. Ale když jsem si to uvědomil, zakryl jsem si rukou pusu a vytřeštil oči.
„Nedělej to… Chci slyšet, jak sténáš… Strašně moc tě chci, Jaeli," zvedl hlavu Gil, sundal mi ruku z pusy a otřel se o mě s tvým tělem.
Cítil jsem jeho vzrušení, a i mě samotnému začínaly být kalhoty malé.
Ale přesto…
„Já nevím… Já jsem…" vykoktal jsem ze sebe a snažil se dívat všude jinde, jen ne na Gila.
„Ššššš, jen klid…" otřel se mi Gilův dech o tvář, a vzápětí jsem ho měl plnou pusu.
Ani jsem netušil, jak se mu to povedlo, ale najednou jsem ležel na zádech na posteli a jeho dlaň klouzala po mé hrudi.
Když nehty zavadil o mé bradavky, myslel jsem, že vyletím z kůže, a když se jeho prsty dotkly mého podbřišku a neomylně našly zip od kalhot, zatajil se mi dech a na moment jsem ztuhl.
Jenže Gil mé napětí znovu rozehnal svými horkými polibky a doteky, a já tak před ním za pár minul ležel zcela nahý a s roztřeseným dechem sledoval, jak se svléká, bere do ruky nějakou lahvičku, a pak se nade mnou znovu sklání.
Logan
Nevím, jak dlouho jsem, tak seděl, ale když mi došlo, že obrázek malého Caleba vlhne od mých slz, narovnal jsem se a rychle si otřel oči.
Nesmím brečet, to je pro slabochy.
Vysmrkal jsem se, znovu si otřel oči, a pak se sevřeným žaludkem jsem znovu pohlédl na kresbu.
Mozek mi konečně začal pracovat.
Nelíbilo se mi to, co jsem viděl. Pomalu mi docházela jedna věc.
Caleba nejspíš někdo zabil. A jen vrah může vědět, jak vypadá a hlavně… Jak vypadal, když umřel, věděl, co se mu stalo. A já to tu mám teď před sebou.
Zavřel jsem skicák, hodil ho do šuplíku a vstal jsem.
Začal jsem přecházet po pokoji sem a tam, a můj mozek jel na plné obrátky.
Někde se tu pohybuje vrah mého brášky, o tom už nebylo pochyb. Nebylo pochyb, že to někdo udělal, a ten někdo má nejspíš na svědomí i další vraždy, protože v tom skicáku bylo víc těch portrétů.
Najdu toho, kdo to kreslil. A toho někoho zabiju, protože on má na svědomí to, že jsme přišli o našeho malého brášku. On má na svědomí to, že se máma skoro rok neusmála a stále plakala. On má na svědomí to, že táta s námi skoro přestal mluvit, že brácha se odcizil, a já mu už vůbec nerozumím. On má na svědomí to, že jsem se ponořil do svého světa, kdy mě nezajímalo nic jiného než výsledky ve škole, protože takhle jsem nemusel myslet na něj… Na Johna Caleba O´Briana.
Skicák… Knihovna…
Vstřelil jsem z pokoje a rychlým krokem zamířil do knihovny. Spěchal jsem, protože to bylo přes půlku kampusu a já potřeboval odpověď hned. Chtěl jsem vědět, kdo tam dneska byl a kdo seděl u toho stolu, kde jsem ten skicák našel…
Najdu toho parchanta a vymlátím z něho duši. Zabiju ho…
Jael
Nestíhal jsem s dechem a nestíhal jsem zpracovat všechny ty vjemy, které útočily na mé tělo. Gil byl skutečně něžný a opatrný, a já se zachvěl pokaždé, když se otřel o mé tělo.
Ve chvíli, kdy do mě pronikl prstem, jsem však zpanikařil a chtěl se mu vytrhnout.
Nedal mi tu možnost. Šeptal mi slůvka, která se krásně poslouchaly, jeho dech mě zahříval, a já se po chvilce uvolnil natolik, že jsem jen slabounce zasténal, když k prvnímu prstu přidal i druhý.
Celé tělo jsem měl jako v ohni a zároveň se třáslo, myšlenky se někam rozutekly, a já nepoznával sám sebe.
Proč jsem se tomu doposud vyhýbal, když je to tak skvělé?
Protože nebyl nikdo, kdo by mi tohle dal.
„Gile…" zasténal jsem ochraptěle a propnul se v zádech, když pohltil můj penis do úst.
Neměl jsem ani odvahu se na něj podívat, vždyť jsem se sprchoval někdy ráno, ale on mě vzápětí zase uchlácholil svými slovy, když mě vypustil ze svých úst, zaklekl mezi mé nohy a sklonil se nade mnou.
„Potřebuju být v tobě… Jaeli… Už to nevydržím…" zašeptal mi do rtů, a já viděl v jeho očích horečnatý lesk, a jeho lehce zardělé tváře.
Jeho vůně, jako by mě celého obalila, pohltila a nechtěla pustit.
Jeho ruce a prsty, jako by snad byly všude, a jeho hlas rozechvíval mé tělo.
Nedokázal jsem už ani mluvit. Jen jsem přikývl a objal ho kolem krku.
V první moment jsem si myslel, že mě snad roztrhl. Byl pomalý a opatrný, ale i přesto mě ten tlak, který byl zpočátku nepříjemný, donutil zatnout svaly a nepustit ho dál.
Ale po chvilce jeho péče jsem nakonec povolil a za pár minut si užíval nekonečné slasti, když Gilovi už nebránilo nic v tom, aby se ve mě pohyboval.
Málem se mi protáčely oči slastí, zvláště, když narazil na určité místečko. Svíjel jsem se mu pod rukama, sténal, křičel, prosil.
A pak už si jen pamatuju, jak mé tělo explodovalo.
Vzpamatoval jsem se až o pár vteřin později, zrovna ve chvíli, kdy se na mě Gil natiskl a jeho tělem probíhaly záchvěvy, jak i on prožíval svůj orgasmus.
Pevně jsem ho objal, srdce mi tlouklo jak zběsilé, ale bylo mi tak neskutečně dobře, že jsem se po dlouhé době začal i usmívat.
Jenže úsměv mi dlouho nevydržel. Jakmile se Gil vzpamatoval, vysmekl se mi, vyjel ze mě, stáhl si z penisu kondom, který hodil do koše a začal se oblékat.
„Gile?" zeptal jsem se opatrně, v domnění, že se mu to se mnou třeba nelíbilo, nebo jsem udělal něco špatně, když začal sbírat mé věci po zemi.
„Vypadni," hodil mi do klína oblečení, a jeho hlas byl o tolik jiný, než když mě před chvilkou konejšil.
„Co-cože?" vykoktal jsem nechápavě.
„Říkám vypadni! Dělej! Mám s někým schůzku, a kdyby tu viděla někoho, jako jsi ty, nejspíš by si už o mě ani kolo neopřela," odfrkl si, dost nešetrně mě vytáhl za paži do sedu a pak shodil z postele na zem.
„Já… Co jsem udělal?" zeptal jsem se přiškrceným hlasem a třesoucími prsty jsem se pokoušel nasoukat do kalhot.
Úplně jsem zapomněl i na spodní prádlo, ale to už mě Gil tahal za ruku na nohy, takže jsem se skoro ani nestihl zapnout.
„Bože, fakt jsi idiot. To sis vážně myslel, že bych s tebou něco chtěl mít? Myslíš, že nevím, co se o tobě povídá? Že jsi magor a šplouchá ti na maják? Jsi ještě větší idiot, než jsem si myslel. Pouze jsem se s klukama vsadil, že tě dostanu, když viděli, jak mě pořád očumuješ a skoro u toho slintáš," ušklíbl se a smýkl se mnou ke dveřím.
„Prosím…"
„Vypadni už sakra! Je mi z tebe na blití!" vyštěkl po mě, a pak mě prostě vyhodil za dveře.
Vyhodil mi na chodbu i triko se spodkama a boty a zabouchl.
Pár vteřin mi trvalo, než mému mozku docvaklo, že se tenhle den změnil v hotovou noční můru.
Se vzlykotem jsem posbíral své věci a vstal. Nohy se mi třásly, zadek mě bolel, ale já věděl, že nesmím dlouho zůstat na chodbě, aby mě nikdo nespatřil.
Naštěstí se mi podařilo, i přes slzy, skrz které jsem skoro neviděl, dojít až k pokoji.
Chvilku mi trvalo, než jsem našel klíče a odemknul, a byl rozhodnutý se rychle schovat v koupelně a klidně tam i přespat, abych nemusel mluvit s O¨Brianem.
Jenže když jsem otevřel dveře a pokoj byl prázdný, najednou mi bylo strašně smutno.
Chtěl jsem tu klidně i jeho. I s tou jeho povahou.
Zabouchl jsem za sebou dveře, udělal tři kroky, a pak se zhroutil na podlahu…
Logan
Došel jsem ke knihovně, ale už jsem jen škubal za kliku zamčených dveří.
A moje zlost narůstala. Musel jsem to vědět hned, okamžitě. Kdo to byl, kdo kreslil ty obrázky…
Rozhlížel jsem se po chodbě, jestli neuvidím ještě knihovnici, ale chodba byl už prázdná, a všichni už byli doma nebo na koleji.
Dobře, hned ráno, jak otevřou, sem naběhnu, a řekne mi to za každou cenu. Projede seznam z dnešního dne, a já si každého podám.
Měl jsem chuť kopnout do těch dveří. Ale nakonec jsem zatnul ruce v pěst, otočil se a vracel se zpátky na kolej.
A to, že tam nejspíš bude i ten kluk, mi na náladě moc nepřidalo.
Když jsem došel zpátky, a vešel jsem do pokoje, málem jsem se v té malé předsíňce hned za dveřmi o něco přerazil.
„To tu budeš spát nebo co?“ vyjel jsem na Jaela, když jsem vyrovnal balanc. „Padej do postele, nemíním tu o tebe pořád zakopávat!“
Zamračeně jsem se na něho podíval, jak tam skoro leží na podleze, v ruce nějaké oblečení a na sobě má jen kalhoty.
Nejspíš byl někde chlastat a teď není schopen vstát a dojít do postele.
Jeho věc, ale pokud se to ještě jednou zopakuje, zařídím, aby z koleje vypadnul, a může přespávat v krabici pod mostem, kam nejspíš stejně patří.
Přestal jsem si ho všímat a šel do pokoje, rozhodnutý se znovu podívat na ty kresby a udělat si z toho nějaký závěr. Už jsem skoro seděl, když jsem zpozorněl.
Jael mi vůbec neodpověděl, a ani se z té země nezvedl. Uvědomil jsem si, že necítím ani ten známý smrad z alkoholu, a navíc…
On brečí?
Otočil jsem hlavu do předsíňky a zadíval se na něho a zaposlouchal se.
Vážně se mi to nezdálo, opravdu brečí.
Ať jsem, jaký jsem, tohle jsem neměl rád. Mám vždycky říkala, že i když si to nemyslím, tak jsem citlivý kluk, ale já jen prostě nesnáším, když někdo řve.
Ale přesto mi to nedalo, když jsem slyšel jeho další zavzlykání.
„Co se děje?“ došel jsem k němu a přísně se na něj podíval.
A když hned neodpověděl, chytl jsem nerva.
Nesnáším, když musím na odpověď čekat, kdo ví, jak dlouho.
Popadl jsem ho za ruku a vytáhl ho na nohy. Ale v té chvíli sykl bolestí a mírně se zkroutil.
„Co se ti stalo? Tak mluv!“ netrpělivě jsem ho potáhl víc nahoru.
Ale když jsem viděl, jak je ubrečený, a jen drtí v ruce své oblečení, ztratil jsem trpělivost úplně.
Dotáhl jsem ho do koupelny, vyrval jsem mu věci z ruky a odhodil je bokem. Dotáhl jsem ho k umyvadlu, pustil studenou vodu, a donutil se ho sklonit, abych mu mohl opláchnout obličej.
„Tak ještě jednou… Kdo ti, co udělal?“ zeptal jsem se už o něco mírněji, podal mu ručník a bedlivě si ho přitom prohlížel.
A už při tom bližším pohledu jsem si začal dělat závěr…
Jael
Myslel jsem si, že když se nebudu ozývat nechá mě být.
Jeho slova a chování sice jen přilily olej do ohně a já se tak cítil ještě víc bezcenný, ale na jednu stranu jsem byl idiot, že jsem tak hloupě naletěl.
Lekl jsem se, když mě najednou popadl za ruce, a zkroutil jsem se bolestí. Nestačil jsem ani pípnout, a on už mě dotáhl do koupelny pod studenou vodu. A to mě trochu probralo.
Snažil jsem se ho od sebe odstrčit, ale místo toho jsem skončil na zadku na zemi, a bolestí mi vyhrkly znovu slzy.
„Proč… Proč si myslíš… že jsem na pokoji… sám?!" vzlykl jsem a hodil po něm ručník.
„Protože… protože nikdo… nechce být na pokoji s magorem… jako jsem já! Nikomu nemůžu říct… co vidím… koho vidím… a ten kluk, co za mnou teď… chodí a hledá brášku… bolí to… trpí… a ztratil se mi skicák… nesmí ho nikdo najít… a Gilbert… myslel jsem si… líbil se mi… jenže on… byl jsem ještě panic, víš?!" vyrážel jsem mezi vzlyky a třepal se jako ratlík.
„Nikomu neubližuju… Snažím se nebýt nikomu… na očích… všichni mě mají za blázna… vidím duchy, víš? Ale komu… to můžu říct?!" vypadlo ze mě a hystericky jsem se zasmál.
Postavil jsem se na roztřesené nohy a udělal krok směrem k O'Brianovi. Chytil jsem se jeho trika a křečovitě ho mezi prsty sevřel.
„Jen se mi vysměj… tak jako všichni…" vzlykl jsem tiše a svezl se k jeho nohám, jak jsem se neudržel.
Logan
Tak teď mě nasral.
Teda, nevěděl jsem, co mám zpracovat dříve. Jestli to, co říkal o skicáku, protože mi hned bylo jasné, že ten, co jsem našel v knihovně, patří tím pádem jemu. Nebo jestli mě nasralo to, že říkal že se mu vysměju. Můžu být jaký chci, můžou mě nesnášet, a klidně urazím deset lidí jednou větou, ale nikomu se nikdy nevysmívám.
Nebo mě nasralo to, že mu někdo ublížil, protože to mě štve ještě víc, než cokoliv jiného?
Zhluboka jsem se několikrát nadechl, a rychle jsem si v hlavě přebral, co je teď z toho pro mne prioritou, abych vyřešil jako první.
A pěkně jsem si to seřadil od jedné do tří.
Chytl jsem Jaela znovu za paži a odtáhl ho do pokoje. Mrsknul jsem s ním na jeho postel, a bylo mi jedno, jestli ho to bolí nebo ne.
„Znásilnil tě?“ založil jsem si ruce na hrudi. „A chci odpověď do tří vteřin. Na odpovědi jsem netrpělivý člověk, jak jsi měl už tu čest poznat. Proč ti to udělal?“
Jael
Čekal jsem, že se sebere a odejde. A ještě by mě mohl nakopnout nebo na mě plivnout.
Jenže, on mě místo toho zase vytáhl na nohy a praštil se mnou v pokoji na postel.
Proč prostě neodešel?
Někdo jako on, premiant a bohatý kluk, bude ztrácet čas se mnou?
Znovu jsem se hystericky zasmál, když jsem se válel po posteli a uvědomil si, že už jednou jsem dneska naletěl.
Chtěl jsem ho prostě vyhodit, ale když jsem se zadíval na jeho přísnou tvář, bojovnost mě opustila.
Nějak jsem cítil, že to myslí vážně. Ne, proto, aby se mi posmíval.
Natáhl jsem se pro kapesníky, vysmrkal se a otřel si tvář.
„Ne…" zavrtěl jsem hlavou a zhluboka se nadechl.
„Neznásilnil mě… Myslel jsem, že je jiný než… ostatní, že se mu třeba líbím…" sklopil jsem hlavu a povzdechl si.
„Jsem vážně… idiot… vsadil… vsadil se s klukama, že… že mě… že mě… Jsem jen další zářez v jeho sbírce…"
Seděl jsem na posteli s hlavou sklopenou a žmoulal v ruce kapesníky. Už jsem ani neměl sílu brečet.
Najednou jsem si uvědomil, jaký jsem idiot. Jak bych mohl mít šanci u někoho, jako je Gilbert?
„Mrzí mě to… Je mi líto, že musíš být na pokoji s někým, jako jsem já."
Logan
Ignoroval jsem jeho slova o tom, že musím být na pokoji s někým jako on.
Jo, na to myslím skoro pořád od chvíle, kdy jsem tu vkročil, a nemusí mi to ještě připomínat.
„Jo, jsi idiot,“ zavrtěl jsem hlavou, jak mohl být tak naivní.
Pravda je, že Jael je opravdu hezký kluk, a nejspíš bych si s ním i já něco začal, kdyby byl jiný, nebo byla jiná situace. Ale nechtěl jsem se zaobírat něčím jako láska a podobný nesmysly, když mám v plánu ukončit tuhle školu jako jeden z nejlepších. Jen by to zdržovalo od učení.
„Říkal jsi Gilbert, jo? Je tu jen jeden kluk s tímto jménem, a patří mezi ty…“ zaskřípal jsem zuby, když jsem chtěl říct něho hodně urážlivého na hlavu všech vypatlaných sportovců.
„Zůstaň tady,“ ukázal jsem na něho prstem, aby se nehnul z místa.
Vyšel jsem z pokoje a rozešel se po chodbě. Zastavoval jsem se u každých dveří, abych si přečetl jmenovky a nevletěl do pokoje k někomu cizímu.
„Logane! Co tu děláš?“ ozvalo se najednou z druhého konce chodby, odkud za mnou klusal můj zástupce školní rady.
„Budu tu ubytovaný měsíc, protože nám opravují barák. A hledám teď Gilberta,“ řekl jsem nasraně, protože ten vztek, kdy jsem odcházel z knihovny, se mě přesto všechno stále nepustil, ale trochu zmírnil, když jsem našel Jaela. Ale po jeho slovech o sázce, narostl znovu, a já si tak hodlal ten vztek na někom vybít.
„Gil… Gilbert?“ málem se zajíkl zástupce. „Viděl jsem ho… U jeho pokoje, s někým se tam bavil.“
„Doveď mě tam,“ poručil jsem mu a hned se vydal za ním, když mi ukázal, kam mám jít.
A možná jsem ho o to ani žádat nemusel. Skupinka, která stála u jednoho pokoje se nedala přehlédnout. A když jsme k nim přicházeli, slyšel jsem, jak se živě baví o sázce, padlo i Jaelovo jméno, a Gilbert jim ukazoval použitý kondom a strašně se u toho smál. Hodil ho někam za sebe do pokoje, kde jsem tušil jeho odpadkový koš, a natáhl ruku. Kluci mu do ní začal dávat bankovky…
„Hazardní hry jsou zakázány. Řekněte mi své jména!“ začal jsem zhurta, jen co jsem k nim došel se zástupcem v patách.
„Co? Jaké hazardní hry?“ otočil se na mě Gilbert a sevřel v ruce bankovky a hned je strkal do kapsy. „Jen mi něco dlužili, tak mi to přišli vrátit.“
„Máš mě za idiota?“ sevřel jsem ruce v pěst a podíval se do jeho obličeje, ve kterém mu hrál posměšný úšklebek. „Dobře vím, co jsi udělal. Vsadili jste se. A navíc… Jsi nechutný, že to ani víc nejde. Nebo mám nahlásit znásilnění?“
„Nikoho jsem neznásilnil. Vlezl mi do postele sám. Já mu dal jen to, co chtěl. Nevěřili mi, že ho dostanu do postele, a já nemusel ani…“
„Takže přece jen sázka?!“ zvýšil jsem hlas, až ostatní o krok odstoupili. „Takže vaše jména. Vlastně tvoje, Gilberte, mi říkat nemusíš, Možná bys to ani nezvládl, protože v té hlavě toho moc nemáš.“
V tu chvíli jsem ho nasral. A pořádně. Rozmáchl se, ale já na poslední chvíli uhnul. Hned jsem vypálil pravačkou, a on udělal krok vzad.
„Takže, aby bylo jasno. Pan sportovec Gilbert, mě napadl jako první, jen jsem se bránil. Je někdo jiného názoru?“ otočil jsem se po ostatních.
Byl tu i zástupce, a pár čumilů. Co vylezlo ze svých pokojů. A všichni do jednoho zavrtěli hlavou, dokonce i jeho kámoši.
„Navíc, sázky jsou zakázány. Kdo všechno se tu s ním vsadil?“ znovu jsem se po nich rozhlédl.
Mlčeli, jen zvedli ruce na obranu, že oni nic, otočili se a začali se rozcházet.
„Takže, pane Gilberte…“ vrátil jsem se pohledem ke Gilovi. „Začni si balit. Porušil jsi několik pravidel kolejí. Minimálně tak tři, čtyři, a navíc jsi napadl prezidenta studentské rady. A buď rád, že jsi chytil jen jednu ránu. Možná jsem šprt, možná nejsem tak velký jako ty, ale rozhodně taky něco umím. Nemám nos zaražený jen v knihách. V pondělí se budeš hlásit na studijním, a budeš mít co vysvětlovat. No… Je tu ještě jedna věc. Omluvíš se Keeneganovi. Jasný? A zkusíš na něho něco, tak budeš mít co dělat se mnou. Jsem teď jeho nový spolubydlící…“
Významně jsem ještě povytáhl obočí, pak se zhnuseně podíval na jeho krvácející nos, za který se držel, a už jsem se s ním víc nezdržoval. Něco mumlal, ale já jsem jen mávnul rukou a vracel se do svého pokoje.
„Dosvědčíš mi, co se tu stalo, a já ti pomůžu s tím úkolem, s kterým ses tak mordoval před schůzí. Přijď zítra do knihovny, v deset dopoledne. Mám na tebe hodinu, víc ne,“ řekl jsem ještě svému zástupci, a když na mě jen udiveně hleděl a horlivě přikyvoval, raději jsem přidal do kroku a byl rád, když jsem za sebou mohl konečně zavřít dveře.
Jael
Když O´Brian odešel, myslel jsem si, že šel zažádat o přeložení. Nebo mě nahlásit.
Ale i přesto…
Tak trochu jsem mu záviděl. Jeho rozhodnost, přímočarost, ráznost.
Někdo jako on se ve světě určitě neztratí.
A taky to vypadalo, že je chytrý. Já sice taky nebyl hlupák, loňský semestr jsem dokončil jako pátý nejlepší z ročníku, ale pro něj bylo páté místo určitě něco podprůměrného.
Pár minut jsem seděl, přemítal a zíral do země, než jsem se zvedl, sundal ze sebe kalhoty, a pomalu přešel do koupelny, abych to ze sebe všechno smyl.
Spíš se to podobalo drhnutí, a když jsem skončil, měl jsem zarudlou kůži po celém těle, citlivou na dotek.
Oblékl jsem si nátělník a kraťasy, vrátil se do pokoje, sedl si na postel a začal si česat zcuchané vlasy.
Nastával další problém, který jsem musel vyřešit.
Můj ztracený skicák.
Co když ho někdo najde?
Naštěstí na něm nikde nebylo napsané mé jméno, ale i tak. Jako bych ztratil kus sebe.
Nepřítomně jsem si rozčesával vlasy, přemýšlel, kde začnu hledat, a skoro vyskočil leknutím, když jsem uslyšel otvírání dveří, a pak do pokoje vešel O'Brian.
„Jak se vlastně jmenuješ?" vypadlo ze mě dřív, než jsem si to stačil uvědomit.
Hned na to jsem zrudl rozpaky, sklonil hlavu, zamumlal omluvu, že jsem si vůbec dovolil na něco takového zeptat a vrátil se k rozčesávání vlasů.
Logan
Vešel jsem dovnitř a zabouchnul za sebou dveře. Když na mě Jael promluvil, jen jsem se na něho podíval, ale neodpověděl. Šel jsem rovnou do koupelny, abych si umyl ruce od té špíny, které jsem se musel dotknout.
Měl jsem klouby na ruce trochu zarudlé, ale jinak to bylo v pohodě. Opláchl jsem se, utřel, podíval jsem se na sebe do zrcadla…
Moje naštvanost byla stále vidět. A ani nebylo divu. Nesnáším tyhle vypatlané sportovce. Jo, nejsou všichni stejní, dokonce i v radě máme sportovce, ale to jsou výjimky. Mají dobře výsledky jak ve sportu, tak i ve studiu. Ale tenhle Gilbert… Už na pohled vypadal, že má s učením problémy, a snad jen proto, že dobře hraje fotbal, jak mi stihl zástupce říct, a proto, že nejspíš jeho rodina má dost peněz, tak je tady. Jinak by podle mne už někde zametal šatny a záchody svým spoluhráčům.
Já sám se aktivního sportu vzdal ve chvíli, kdy jsem nastoupil na Harvard, protože jsem se chtěl plně věnovat jen učení. Slíbil jsem našim, že školu dokončím s nejlepšími možnými výsledky, aby se za mě nemuseli stydět. Nevím, proč jsem tak ctižádostivý, když to vlastně po mně ani nikdo nevyžadoval.
A tak mě tu na škole znají všichni jako šprta, knihomola a protivného prezidenta studentské rady. Ale nevadí mi to, a mám tak aspoň jistotu, že si ode mne všichni budou držet raději odstup, a neotravují mě s večírky a podobnými nesmysly.
Tak jo, promnul jsem si tvář, teď je na řadě bod dva…
Vrátil jsem se do pokoje a zastavil se před Jaelem.
„Udivuje mě, že nevíš, jak se jmenuje prezident studentské rady. Hm, řekl bych, že mě to docela urazilo. Dobře, odpovím ti. Řeknu ti, jak se jmenuji, ale teprve tehdy, až mi popravdě odpovíš na moje otázky.“
Otočil jsem se ke svému stolu, otevřel šuplík a vytáhl skicák.
„Je tohle tvoje?“ zvedl jsem ruku, aby ho dobře viděl.
Jael
Samozřejmě, že mi neodpověděl.
Do očí se mi znovu vedraly slzy, a já musel rychle zamrkat.
Než vyšel z koupelny, stihl jsem si rozčesat vlasy a stáhnout je do drdolu, aby se mi líp spalo.
Byl jsem unavený jako nikdy. A hlavně vyčerpaný psychicky.
Když se O´Brian vrátil a promluvil sklopil jsem zase pohled k zemi.
Jo, mohlo mě napadnout, že ho to urazí, když se zeptám.
Jenže já to vážně nevěděl. A vlastně ho ani do chvíle, kdy jsem předevčírem vlezl do jeho kanceláře, neznal.
Když však řekl, že mi odpoví, ale jen v případě, že odpovím já jemu, zvedl jsem překvapeně hlavu a díval se, jak něco vytahuje ze stolku. A když se na mě znovu obrátil, jen jsem vytřeštil oči. Z tváře se mi vytratila všechna barva, a já nedokázal odpovědět.
Proč ho musel najít zrovna on?
Teď se můžu rozloučit s tím, že tuhle školu dodělám.
Místo odpovědi jsem se na skicák a vlastně i na O'Briana vrhl a málem ho povalil. Skicák jsem mu však dokázal vytrhnout a sevřel ho pevně na prsou, jako by to byla ta největší cennost, co mám. Svezl jsem se do kleku na zem a zvedl oči k O'Brianovi.
„Prosím… prosím, neříkej to nikomu… vyhodili by mě, a já… Chci tuhle školu dodělat. Studoval tady i bratr a je uznávaným lékařem… Zaplatil mi ji a já… Prosím…" málem jsem pokrčil papír, jak jsem ho pevně sevřel, a skoro ani nedýchal.
Logan
Nestihl jsem ani uhnout, když na mě Jael skočil. Vzápětí se skoro hysterický svezl na kolena a vypadal, že se každou chvíli zhroutí.
To by mi tak ještě scházelo, abych vysvětloval, že jsem mu nic neudělal, jen je to prostě magor, který nezvládá sám sebe.
Upravil jsem si oblečení a založil jsem ruce na hrudi. Díval jsem se na něho z vrchu a přemýšlel, jak mám začít.
Pořád jsem měl v hlavě to, že ten, kdo maloval ten skicák, musí ty lidi znát, protože by jinak nedokázal tak věrně namalovat jejich podobizny.
A nevím o nikom z mého okolí, kdo by uměl tak dobře kreslit. Ale… Jael nezná mě, nezná naši rodinu, já neznám jeho. Tak, jak může vědět, jak můj bratr vypadal, kdyby ho neviděl?
Sice mluvil o tom, že vidí duchy, ale můžu mu věřit?
Takže bod číslo tři…
„Plácal jsi něco o tom, že vidíš duchy, to ti mám věřit? Abys věděl, prohlédl jsem si ty kresby a vůbec se mi to nelíbí, a nejraději bych byl, kdybys odsud vypadl, a to ještě dneska. Myslím, že ostatním může být jedno, jaký jsi magor, a co si kreslíš, ale… Co si myslíš, že by řekl psychiatr, kdyby ty kresby viděl? Pak bys odsud letěl jak namydlený blesk. Budu zticha jen pod jednou podmínkou…“
Nečekaně jsem se k němu sklonil a rychle mu vyrval ten skicák z ruky. Nalistoval jsem kresbu, na které byl vyobrazený Caleb a natočil to proti Jaelovi.
„Odkud ho znáš? Proč jsi ho namaloval takhle?“
Ptal jsem se ho sice odměřeným a přísným tónem, ale snažil jsem se, aby nepoznal, jak jsem z toho rozhozený. Vážně jsem měl co dělat, abych ten list nevytrhnul ze skicáku a nerozcupoval na kousky.
Jael
Poslouchal jsem O'Briana a ani nedutal.
Měl pravdu. Byl bych exemplární případ pro psychiatry.
Chtěl jsem něco říct, ale pak mě zaskočil tím, že mi skicák vytrhl z ruky a nalistoval obrázek toho malého kluka.
Chvilku jsem na něj zíral, než jsem mu skicák vzal, zalistoval v něm a sedl si na zadek.
Nikdy jsem o tom nikomu nevyprávěl. Ale on… Věděl jsem, že mě nenechá, i kdyby to měl ze mě vymlátit.
„Mám indiánské předky. Moje babička je šamanka, a její babička byla médium. Uměla mluvit s duchy jako já. Chodí za mnou ve snech, někteří jsou i přátelští, chtějí se jen rozloučit s blízkými, nebo něco vzkázat," začal jsem s povzdechem a už mi bylo i nějak jedno, co si o mě bude myslet.
Ale byl jsem rád, že se mi už nechvěje hlas.
„Narodil jsem se v Salemu, a od devíti, kdy mě poprvé navštívili mrtví Salemského procesu je vídám celkem pravidelně. Mohl bych je s klidem nazvat i svými přáteli. Vtipné, že? Mí opravdoví přátelé jsou duchové," zasmál jsem se krátce a zavrtěl hlavou.
„Nikdo o tom, samozřejmě kromě rodiny, neví. Všichni z tátovy strany jsou na mě pyšní, máma mě nesnáší a považuje za posedlého démonem. Proto jsem se ocitl tady. Musel jsem pryč ze Salemu, a bratr tu v té době studoval, takže jsem bydlel s ním, a pak na Harvard nastoupil taky. Ale to tě nejspíš nezajímá."
Na chvilku jsem se odmlčel a nalistoval obrázek kluka.
„Všichni duchové ale nejsou klidní a pokojní. Jsou tu i takoví, kteří zemřeli násilnou smrtí a chtějí odplatu, nebo jsou něčím nebo někým připoutaní k tomuto světu. Ten kluk se mi zjevil poprvé ve středu. A dneska odpoledne zase. Hrozně trpí, cítím stejnou bolest jako on. Hledá brášku, a já mu slíbil, že mu ho pomůžu najít, jenže nevím, kde začít. Je moc malý, tak osmiletý, a i když jsem se s ním snažil komunikovat, cítil jsem jen utrpení."
Když jsem to ze sebe všechno vysypal, najednou se mi strašně ulevilo.
I když to bylo někomu, jako je O'Brian.
Jenže tímhle to pro mě skončilo.
Vstal jsem, přešel k posteli, a z peřináče vyndal kufr.
„Teď už víš, jaký jsem magor. Takže raději půjdu, abys nemusel dýchat stejný vzduch jako já. Ustelu si někde venku, noci jsou teplé, a pak něco vymyslím. Mám brigádu, tak do ní začnu chodit častěji, a zkusím si najít bydlení mimo kolej," mlel jsem jedno přes druhé, a ruce se mi třásly, když jsem vytahoval věci ze skříně.
Nechtělo se mi pryč. Nechtělo se mi z tohoto pokoje.
Ale někdo jako O'Brian se nebude zahazovat s někým, jako jsem já, a hned zítra ráno mě nejspíš nahlásí.
Logan
I když jsem to tušil, pořád jsem si to nechtěl připustit, stejně jako celá moje rodina. I když jsem viděl ten obrázek poprvé, moje tušení začínalo nabírat na síle, ale pořád jsem si říkal, že by snad mohla být nějaká šance…
Ale v tuhle chvíli, kdy jsem si vyslechl Jaela, se mi zhroutil svět.
Dosedl jsem na postel a jen jsem na něho zíral, jak si balí věci. Ani nevím, co potom říkal. Nebyl jsem schopný ze sebe vypravit jediné slovo.
Chytl jsem se za triko na hrudi a sevřel ho. Tak moc mě bolelo to poznání, že Caleb je opravdu mrtvý.
Jo, vidět duchy, kdo tomu v dnešní době uvěří. Ani já jsem tomu nechtěl věřit. Ale mluvil tak upřímně, ani jednou nezaváhal, ani jednou neuhnul pohledem. Jeho hlas byl pevný poprvé za celou dobu. Nelhal. To jsem vycítil, když mi to říkal…
Snažil jsem se popadnout dech, a přemlouval se, abych nezačal znovu brečet. Dařilo se mi to, ale měl jsem pocit, jako bych se měl udusit, pokud to prostě ze sebe nevyřvu ven.
Škubnul jsem sebou, když Jael zabouchnul dveře od skříně.
„Mám… řekl… řekl ti jméno?“
Ani nevím, proč se ho ptám, když na duchy nevěřím. Sice jsem o tom tolikrát slyšel, ale pro mne… Nedalo se to vědecky dokázat, tak proč bych mu měl věřit? Proč se ho vlastně ptám? Je to nesmysl. Jael určitě ví, co se bratrovi stalo. A buď u toho byl, nebo to musel udělat on. Jiné vysvětlení není.
„Řekl… ti… jméno bratra?“
Můj hlas zněl mírně roztřeseně, a nebyl jsem schopen teď ani zvýšit hlas, i když ve mně všechno řvalo a měl jsem chuť rozmlátit cokoliv, vyřvat se, vybít si ten vztek, rozmlátit mu hubu za to, že o mém bratrovi ví, zatímco my nevíme vůbec nic.
Jael
Věci už jsem měl sbalené a zbývalo jenom sklidit učení ze stolu. O'Brian celou dobu mlčel, a já se nedivil. Ale pak najednou promluvil, a já se překvapeně otočil.
Seděl na posteli, a poprvé za celou tu dobu se mu ve tváři zračila i jiná emoce než podráždění a opovržení.
Vypadal tak…
Jako by trpěl.
Ale proč?
Nechápavě jsem se zamračil, když se mě zeptal, jestli mi řekl jméno. A když pak svou otázku upřesnil, zavrtěl jsem hlavou.
"Neřekl. Snažil jsem se ho na to zeptat, ale nemohl jsem… nedalo se to vydržet…"
Nechápal jsem, proč se mě na tohle ptá.
Věřil mi snad?
Ale když jsem se na něj znovu pozorně zadíval, začínal jsem mít jisté podezření.
Přešel jsem k němu, klekl si před něj a natáhl ruce, abych mu sundal brýle.
Zalapal jsem po dechu, když mě najednou osvítilo. Přes ty brýle jsem to neviděl, navíc jsem neměl možnost si ho prohlédnout takhle zblízka, ale…
Měli stejné oči…
„Ty jsi..." vydechl jsem a dosedl na paty, jak mě to šokovalo.