Logan
Nasedli jsme do auta. Já se usadil vzadu, protože Fai řídil, a Andrew si sedl dopředu vedle něho.
Vyrval jsem mu Jaelovu mikinu z ruky, opřel jsem se, a mikinu jsem sevřel v ruce. Stejně jako ten upír, teď já si ji přitiskl na tvář, a přivoněl si k ní. Opravdu voněla jako Jael.
Zastesklo se mi po něm, a moji hlavu okamžitě zaplavily výčitky, že jsem tohle dopustil.
„Pokud se Jaelovi něco stane…“ zavrčel jsem tiše.
„Nikdy mi to neodpustíš?“ otočil ke mně Andrew hlavu.
„To taky. Ale nechtěj vědět jaké to je, když se rozzuřím. A je mi jedno, jestli jsi cvičený, nebo máš zbraň,“ zamračil jsem se na něho.
„Nic se mu nestane. Neboj,“ otočil se zpátky, ale hned na to vytáhl telefon.
Neposlouchal jsem komu volá. Bylo mi to jedno.
Otočil jsem hlavu do okna a díval se ven. Nevím, jak to ten upír dokázal, že věděl, kam nás poslat, ale Fai jel na jistotu. Jako by opravdu věděl, kde právě Jael je. Teda, to jsem si aspoň myslel.
Po asi půl hodině jsme dojeli na konec Bostonu, kde bylo už jen pár rodinných domů. Ale i ty jsme minuli, a po té cestě, která za chvíli byla neudržovaná a rozhrkaná, jsme jeli ještě dál. Až na konec, kde rostlo několik polo uschlých stromů a zakrývaly pohled na domek, který za nimi stál osamoceně, v zanedbané zahradě.
Domek… Měl přízemí a jedno patro a vypadal, že už dlouho nevydrží a spadne sám.
Fai zastavil auto kousek dál, aby od toho domu nebylo vidět.
„Jsi si jistý, že je to tady?“ zeptal jsem se, když jsme vystoupili a už jsem měl nakročeno, že se tam půjdu porozhlédnout.
Ale on mě zastavil. Chytl mě za ruku a stáhl zpátky. Byl sice vysoký, ale nečekal bych, že bude mít takovou sílu.
„Nemůžeš tam jen tak nakráčet,“ zamračil se Fai.
Zíral jsem na něho, jak se jeho podoba opět mění. Znovu měl ty bílé dlouhé vlasy a špičaté uši, a teď jsem si konečně všiml i toho, jak je krásný. Nechápal jsem to. Jak někdo může takhle měnit podobu? A špičaté uši? Vždyť to ve filmech mají…
„Elf?“ vyletělo ze mě, než jsem se stihl zabrzdit.
„Jo, elf,“ potvrdil mi Andrew, jako by to byla úplně normální věc.
A než jsem se stačil vzpamatovat, Fai něco začal mumlat. Nerozuměl jsem mu ani jedno jediné slovo.
Ale on mě pak natočil zpátky k domku.
„Podívej,“ ukázal před sebe.
Kolem plotu, po celé délce, to jemně zářilo, jako by tam byly červánky. Ale až na to, že to bylo u země.
„Je to magická hranice, která upozorní, když dovnitř vstoupí člověk. Zruším ji, ale může tam mít svých pastí více. Teď záleží, kdo ji tam nachystal, a jestli se přes ní Jael dostal. Což je možné, vzhledem k tomu, že je posedlý duchem. Nevím, jak by v tomhle případě hranice zareagovala.“
„William říkal, že tu bude do pár minut a pomůže nám. Počkáme, až dorazí. Už jsem mu poslal souřadnice, aby věděl, kde přesně jsme,“ schoval právě Andrew telefon do kapsy.
„Nechci čekat! Jsem normální člověk, nevěřím na kouzla, prostě tam půjdu!“ vztekl jsem se a vyškubnul se Faiovi z držení.
„Nepůjdeš!“ zarazil mě Fai, a v tu chvíli jsem měl pocit, že mi nohy zarostly do země.
Jako by mi je někdo zalil do betonu, nebyl jsem schopný udělat ani krok.
Jael
Netušil jsem, co nás čeká, a tomu duchovi ve mě to bylo očividně jedno, protože si nedělal hlavu s tím, že by měl jít potichu nebo se nějak skrývat.
Prostě vydupal schody do prvního patra, které se snad jen zázrakem nerozpadly, a pak rozrazil druhé dveře v chodbě.
Ocitli jsme se nejspíš v nějakém salonku, nebo co to původně bylo.
Nad vyhaslým krbem, ve kterém vlálo několik pavučin, bylo postaveno několik tlustých svící, které celý prostor dostatečně osvětlovaly. Okna byla přikrytá těžkými závěsy, prokousanými od molů, stejně na tom byl i koberec pod našima nohama. V jednom roku se válela hromada hader, stejně jako v kostelíku, a tipoval jsem to na místo k přespávání.
Zbytek nábytku, nebo teda aspoň to, co z něj zbylo, byl odsunut k jedné stěně.
Před krbem byl koberec shrnutý a na prknech prožraných od červotočů byl červenou barvou, aspoň jsem doufal v tom, že je to barva, nakreslený nějaký symbol.
Nalevo vedle krbu byla natažená plachta, která se hýbala, i když v místnosti nebyla ani stopa po větru.
A vzápětí jsem zjistil proč.
„To jsou k nám ale hosti," ozval se drsný, chraplavý hlas.
Ten hlas mi přišel povědomý. A vzápětí jsem pochopil proč.
„To snad ne…" zašeptal jsem.
Dokonce i ducha jsem na okamžik zmátl.
Ten muž byl totiž ten, který mě obtěžoval tehdy v baru, a díky kterému jsem se setkal s Andrewem a tím druhým mužem, kteří mi pomohli.
Měl orvané džíny, špinavý nátělník, ruce jako lopaty a tvář staženou zlostí.
Vykročil proti nám s nožem snad delším než moje ruka, ale pak se zarazil.
„Oho? To jsou k nám hosti. Copak můžu-"
Nevím, co mohl, protože duch už na nic nečekal a s řevem se na něj vrhl.
Byl rychlý, ale to kupodivu ten velký chlap taky.
Ozvala se rána, když nás hodil proti zdi, ale žádnou bolest jsem nepocítil.
„Pokud budeš pokračovat, ten klučík přijde o své rozkošné tělíčko. I když… I tak si s ním nejspíš potom užiju…" zachechtal se a přehodil nůž v ruce.
„Mám pro tebe novinu, hajzle," zavrčel duch. „Je mi úplně u prdele, co se tomu tělu stane!"
S řevem se znovu vrhl na toho chlapa, a tentokrát jsme ho skoro prohodili oknem.
Na poslední chvíli ale udržel rovnováhu, přesto jsem si všiml zranění, které utržil, a pak udělal něco, co jsem nečekal.
A myslím, že ani ten duch ne.
Zdrhl.
V jednu chvíli tam byl, a v té druhé zmizel za plentou.
Duch zařval, a praštil pěstí do zdi, než se vrhl spolu se mnou za tím vrahem.
Logan
Vztekal jsem se, chtěl jsem jít dál, ale prostě to nešlo.
„Nevěříš na kouzla, tak se snaž,“ Fai jen suše podotknul a založil si ruce na hrudi.
Trpělivě čekal, stejně jako Andrew, který se taky skoro nehnul. Ale ne že by nemohl, prostě nechtěl.
Oba dva ale bedlivě pozorovali dům a zahradu.
„Něco z tama slyším,“ řekl tiše Fai, a já viděl, jak mírně natočil hlavu, aby snad mohl slyšet ještě lépe. „Moc tomu sice nerozumím, ale něco se tam děje…“
„Kurva, pusť mě!“ zařval jsem na něho, jak jsem byl vzteky bez sebe.
„Měl by ses mladíku ztišit, nebo na nás upozorníš,“ ozval se vedle mne náhle hlas.
Lekl jsem se, a v tu chvíli se moje nohy uvolnily. Přepadl jsem dopředu, jak jsem to nečekal, a skončil jsem na kolenou.
Někdo mě popadl za loket a zvedl zpátky na nohy.
„Williame, to je dobře, že tu jsi. Potřebuji pomoc a spěchá to,“ otočil se Andrew na toho muže, co mě držel. „Faileon by to zvládl, ale může tu toho být více, a nemáme čas to procházet postupně. Za tu dobu se může cokoliv-“ zarazil se, když viděl, jak jsem po něm hodil vražedný pohled.
„Já si vezmu levou stranu a ty pravou. Je tu cítit černá magie na každém kroku. Vyčistíme to, abychom mohli jít dovnitř. Ale nevím, co s ním, nespolupracuje,“ ukázal Fai na mě.
„Ty si neumíš poradit s někým takovým?“ zatvářil se udiveně ten William. „No, vezmu si ho na starost.“
Zvedl ruku, a na moment v ní sevřel přívěsek měsíce, který se mu houpal na řetízku. Pak spokojeně vydechl a potáhl mě dopředu. Oba dva s Faileonem natáhli před sebe ruku, něco zase nesrozumitelně zamumlali. Načervenalá záře na moment vytvořila rudou hradbu, pak zaprskala a najednou zmizela.
„Jdeme,“ potáhl mě William a mávnutím ruky odstranil kus plotu, a skrz tu díru jsme prošli dovnitř.
Byl jsem úplně v hajzlu. Děly se tu věci, které jsem vídával snad jen ve filmech, a přesto jsem tomu stále nechtěl uvěřit.
Ale vyvedlo mě to z míry natolik, že jsem se nechal táhnout přes zahradu, a jen sledoval, jak se před námi objevují různě barevné pasti, obrazce, hradby, nebo… vlastně ani nevím, jak to nazvat, a jak William tak Faileon to postupně odstraňovali, a my systematicky postupovali vpřed, až jsme se zastavili u dveří, které vypadaly, jako by je někdo vyrval z pantů.
„Stůj,“ potáhl mě William, když jsem chtěl vejít dovnitř.
Faielon zmizel někde za domem, snad aby to zkontroloval i tam, a Andrew se držel kousek za námi a stále pozoroval okolí.
William vytáhl z kapsy jakýsi kamínek a vhodil ho dovnitř. Bylo to, jako by ten kamínek proletěl elektrickou sítí. Zaprskalo to, objevily se namodralé záblesky, a po chvíli to praskání ustalo a záře zmizela.
William mě pustil, a tentokrát natáhl před sebe obě ruce. Jednu dlaní k zemi a druhou k nebí. A začal znovu odříkávat jakési slova, kterým jsem nerozuměl.
Kašlu na to! Nebudu čekat. Ne teď, když se z horního patra ozval rachot, jako by se tam někdo rval, a zaslechl jsem i hlasy.
I William a Andrew to slyšeli, ale nehli se z místa. Ale já toho měl akorát tak dost. V momentě, kdy William dořekl svá poslední slova, zvedl ruce, a před námi to zadýmilo, vystartoval jsem.
Proběhl jsem tou dusivou kouřovou clonou rovnou dovnitř, než mě stihl kdokoliv z nich zastavit.
Ale můj běh netrval dlouho.
Za mnou jsem zaslechl zakřičení mého jména, a přede mnou náhle stála hradba. Spíš velký chlap, do kterého jsem narazil. Neustál ten náraz, a proletěli jsme chodbou skoro nakonec, kde jsme se pak svezli po zemi až k protější stěně…
Jael
Duchův neklid stoupal.
A nebylo to jen proto, že vrah zdrhl.
Bylo to i proto, že jsme měli návštěvu.
Nikoho jsem neviděl, ale věděl jsem to od ducha, jehož zuřivost stoupala závratnou rychlostí. proletěli jsme za plentu, a tam narazili na tajnou chodbu, a pak schodiště, které nejspíš vedlo zpátky do přízemí, podle hlasů, které jsem začal rozeznávat.
Rozeznal jsem Andrewův, který křičel na Logana, spolu s dalším hlasem, který jsem neznal.
Pak jsem uslyšel rachot, a v tu chvíli jsme se dostali do vchodové haly.
Ten chlap se válel na zemi spolu s Loganem, a Andrew s dalším mužem se akorát hnali k nim.
A pak se seběhlo všechno tak rychle, že jsem si to ani nestačil probrat v hlavě.
A srdce se mi skoro zastavilo.
Duch zařval a vrhl se vpřed.
„Je můj! Nikdo mi ho nevezme!“
V mžiku jsme stáli před Andrewem a tím druhým, a zcela bez námahy je odhodil stranou.
I když jsem prosil a křičel, přesto má ruka chytla Logana za zátylek a mrskla s ním stejným směrem jako ty dva.
V odrazu jsem zahlédl svou rozzuřenou tvář a temné oči, které neukazovaly žádné slitování.
Postavili jsme se před vraha čelem k těm třem, kteří se sbírali ze země.
„Je můj! Nikdo z nás na něj ani nesáhne, i kdybych vás tu měl všechny zabít!" zařval duch.
Viděl jsem, jak ten neznámý muž vedle Logana něco polohlasně říká a provádí podivná gesta rukou, ale duch se jen zachechtal.
„Tohle na mě fungovat nebude! Jak dlouho si myslíte, že jsem tohle plánoval?"
S těmi slovy se znovu vrhl vpřed, znovu odhodil Logana bokem, protože v něm nejspíš viděl nejmenší nebezpečí a vrhl se na Andrewa a toho cizího muže.
Logan
Na moment jsem nevěděl, co se stalo. Ale když jsem pod sebou ucítil tělo toho chlapa, okamžitě jsem se začal hrabat na nohy. Jenže, než jsem se stihl zvednout, najednou tam vletěl Jael. Popadl mě za krk a mrsknul se mnou proti Andrewovi a Williamovi. Stihli na poslední chvíli uhnout a nějaká síla, nebo tlak, nebo co to bylo, zbrzdilo můj pád.
Byl jsem sice na zemi, ale bylo to, jako bych dopadl do něčeho měkkého, i když tam nic nebylo.
Zmateně jsem se díval kolem sebe, nechápal jsem, co se stalo. Jen jsem zahlédl Williamovu ruku, jak ji měl nataženou směrem ke mně, a hned na to ji stáhl před sebe, proti Jaelovi.
„Jaeli!“ vykřikl jsem a vyskočil na nohy.
Ale on neposlouchal a znovu mě odhodil bokem. Tentokrát jsem dopadl na zeď a bolestivě si narazil rameno.
Nechápal jsem, kde se v Jaelovi bere taková síla. Neměl jsem ale ani čas nad tím přemýšlet, protože on se v tu chvíli vrhnul na Williama a Andrewa.
„Jaeli, stůj!“ znovu jsem vykřikl, když jsem si uvědomil, že Andrew má zbraň.
Měl jsem strach, že na něho bude chtít vystřelit.
Znovu jsem se proti němu rozběhl, ale v tu chvíli mi něco podrazilo nohy. Něco, co jsem nikde neviděl. Jako by mě prostě někdo chytil za kotník a strhnul mě na zem.
A pak jsem to uslyšel.
Znovu ta divná řeč, kterou jsem slyšel už tam venku. Zvedl jsem hlavu a díval se na Faileona, který se tam náhle objevil, a pomalu a rozvážně se blížil k Jaelovi.
A tentokrát ho zastavil. Spíš zpomalil. Jeho pohyby byly najednou jiné. Jako by se snažil prodrat hustou masou vody, která na jeho tělo tlačila neuvěřitelnou silou. Na poslední chvíli, protože jsem viděl, jak Andrew vytahuje zbraň.
A pak zazněl výstřel…
S hrůzou jsem se díval na to, jak se Jael pomalu skládá k zemi, jako by se ani s tímhle nechtěl smířit.
Srdce se mi silně rozbušilo, měl jsem pocit, jako bych se nemohl nadechnout. Nebyl jsem schopný v první chvíli ani vstát.
S hrůzou v očích a strašně velkým strachem jsem se díval na Jaela, jak padá k zemi, a kolem něho se rozzářila jakási kruhová kresba…
Jael
Bylo to pro mě, jako by mi neustále někdo vrážel nůž do srdce.
Vědět, že ubližuju milovanému člověku vlastníma rukama, vědět, že vůbec někomu ubližuju, bylo něco, co mě ubíjelo a ničilo. A čím víc jsem slábl tím víc sílil duch uvnitř mě.
Jako by z hodně velké dálky jsem slyšel něčí hlas, který jsem znal.
Nebo neznal?
Kde vůbec jsem, a co tu dělám?
Chtělo se mi strašně spát.
Jenže, než se mi podařilo upadnout do temnoty, tak mě najednou zaplavilo ostré světlo a prudká bolest.
Svíjeli jsme se na zemi, řvali, trhali si vlasy a škrábali se po hrudi.
Sebral jsem poslední zbytky sil a snažil se ho vyhnat, ale byl stále silný, i přes to zářivé světlo.
„Nevzdám se ho!" zaječeli jsme, až nám sliny odlétly od úst.
Postavili se na roztřesené nohy, a proti světlu se vrhli na vysokého muže, který to měl všechno na svědomí. Vrah se kousek od nás svíjel na zemi a držel se za nohu, která krvácela, o kousek dál se v prachu válel Logan.
Můj milovaný Logan.
Tak moc bych chtěl vidět jeho úsměv.
„Přestaň, nebo zraníš toho kluka!" ozvalo se za mými zády.
Otočili jsme se po hlase a vycenili zuby na toho hnědovlasého čaroděje.
„Je mi to jedno! Já chci jen pomstu!" zaječeli jsme, a pak se znovu obrátili k tomu vysokému muži s bílými vlasy.
Když jsme ale došli k hranici kruhu, jako by se před námi vztyčila průhledná zeď.
Byla pružná jako pavoučí síť, ale pevná jako ocel. Myslel jsem si, že tím je po všem, ale podcenil jsem duchovu moc.
Začali jsme se holýma rukama probíjet skrz tu stěnu.
Zaslechl jsem, jak ti muži něco křičí, na mě, a pak se o něčem dohadují mezi sebou, možná jsem slyšel i Loganův hlas, ale všechno přehlušila bolest a praskání kostí, když se mi napřed zlomily prsty, pak zápěstí, a pak ruce, které se bezvládně svezly podél těla.
Ale ani potom to duch nevzdal.
Začali jsme do stěny bušit hlavou, až mi do očí steklo něco teplého, a dokonce se do ní pokoušel i kousnout.
A pro mě to v tu chvíli byla konečná. A cítil jsem, že slábne i duch.
Využil jsem toho, sebral poslední zbytky sil a pootočil hlavu směrem k Loganovi.
„Ca… leb… je ta… dy… zach… raň… ho… če… ká… na te… be… Milu-" poslední slovo jsem ani nezvládl doříct, když se mi podlomila kolena, a já dopadl na špinavou zem.
Najednou jsem pocítil obrovskou úlevu, protože mě duch přece jen pustil, a s vědomím toho, že to Logan všechno zvládne, protože je to silný kluk, jsem se propadl do temnoty.
Logan
Nevěděl jsem, co mám dělat dříve. Chtěl jsem vyběhnout k Jaelovi, ale něco mi říkalo, že v tuhle chvíli prostě nemůžu. Spíš jsem se mohl jen bezmocně dívat na to, jak se v tom kruhu svíjí, a pak se snaží dostat ven. Viděl jsem, jak se zraňuje, a bolelo mě to snad víc než jeho. Chtěl jsem mu něco říct, cokoliv, co by ho uklidnilo. Ale neposlouchal by mě, protože neposlouchal ani toho Efla.
Ale přesto jsem se zvedl na kolena, a po čtyřech se k němu přiblížil.
„Pusť Jaela, prosím,“ zachraptěl jsem a natáhl jsem k tomu kruhu ruku.
Ale on se dál snažil dostat ven a ubližoval si čím dál víc…
Chtěl jsem se ještě přiblížit, ale pak jsem zaslechl jeho slova. Můj pohled sklouznul na toho chlapa, který se držel za zakrvácenou nohu.
Jestli je Caleb tady, tak on…
Zvedl jsem se. Nikdo si mě nevšímal, tak jsem neměl problém se dostat až skoro k němu. Ale on, jako by tušil, že se k něčemu chystám, jako by chtěl využít toho, že ostatní mají ruce plné práce s Jaelem, najednou vyskočil na nohy, jako by ani nebyl zraněn, a proběhl chodbou k zadnímu východu.
Rozrazil dveře a vyběhl ven. Zůstávaly za ním krvavé stopy, a já jsem za ním běžel na jistotu.
„Logane! Logane nechej ho!“ zakřičel na mě Andrew, ale já ho neposlouchal.
Měl jsem před sebou jen toho chlapa, který měl na paži vytetovanou černou růži.
„Co jsi udělal s Calebem?!“ zařval jsem na něho, když se musel nakonec na chvilku zastavit. „Kde je Caleb?!“
On se otočil a s výrazem naprostého psychopata se jen ušklíbnul.
„Stal se součástí něčeho velkého! Něčeho, o čem vy ani nemáte ponětí! Můžeš být rád, že jsem na něho narazil právě já! Jeho život posloužil vyšším cílům!“ rozchechtal se jak úplný magor, a mě se v tu chvíli zatmělo před očima.
Bylo to potvrzení toho, že Caleb je po smrti. Řekl mi, že ho zabil… A v tu chvíli, i když jsem to tušil, se mi zhroutil svět.
Pocítil jsem náhlou zuřivost, vztek, který jsem doposud nikdy ještě nepocítil.
On zabil Caleba… On zabil mého milovaného brášku…
Zabiju ho… Zabiju ho a nebudu mít slitování.
Adrenalin mi stoupl tak rychle, že jsem okamžitě zapomněl na všechno, na všechna rizika, na nebezpečí, zapomněl jsem i na Jaela. Měl jsem před sebou jen vraha mého milovaného Caleba.
Síla, s kterou jsem se na něho vrhl, byla pro něj překvapující.
Rozdával jsem rány tak rychle, že nebyl schopen ani zvednout ruku. Sundal jsem ho k zemi, i přesto, že vážil víc než já. Ale roky tréninku mi dávaly výhodu, a moje zlost, zuřivost, mi dodávaly sílu.
„Zabiju tě!“ zařval jsem na něho. „Zabiju tě!“
Jael
Netušil jsem, jak dlouho jsem byl mimo.
Když jsem se zasténáním pootevřel oči, hleděl jsem do Andrewovy ustarané tváře, a do soustředěné toho bělovlasého muže.
„Nehýbej se, Jaeli," řekl tiše Andrew.
Jako bych se snad mohl pohnout.
Celé tělo jsem měl v jednom ohni, a nejspíš jen díky péči toho druhého muže jsem se ještě bolestí nezbláznil.
„Faileon dělá, co může, ale ten duch tě nechtěl pustit, a vážně tě zranil. Musíme tě pak přenést na nějaké bezpečné místo, ale v tomhle stavu bys cestu nejspíš nepřežil, takže to musíš vydržet zatím takhle."
Malinko jsem přikývl, a pak se trochu rozhlédl kolem.
Toho třetího muže, stejně jako Logana, jsem nikde neviděl.
„Lo… gan…" zachrčel jsem, a očima vyhledal Andrewa.
Stáhl se mi žaludek, a do očí vstoupily slzy.
Proč tu není? Utekl? Stalo se mu něco? Nechce mě už vidět?
„Není tu, je-" povzdechl si Andrew, ale zbytek jeho slov zanikl v mém vzlykotu.
Jak jsem si mohl myslet, že by se mnou po tom, co viděl, zůstal?
Věděl jsem moc dobře, jak se k tomu všemu staví, bylo vidět že jen stěží překousává existenci duchů, a teď tohle?
„Pro… prosím… řekni… řekni mu… že… že mě to stra-strašně mrzí, že… že je mi to… moc… líto… a, že, že ho miluju a ni-nikdy nezapo… menu…" vzlykal jsem a někde ke konci se mi zase začala zastírat mysl.
Jen podvědomě jsem proto slyšel, jak si Andrew povzdechl, a pak řekl něco o paličácích.
Logan
Byl jsem úplně nepříčetný. Všechno kolem mne zmizelo, a já měl jen jediný cíl.
Zabít toho muže pode mnou…
Bránil se, snažil se mě ze sebe shodit, ale jeho bolest ze zranění, moment překvapení, a pak moje síla a zuřivost mi dávala výhodu.
„Logane přestaň!“ jako by zdálky jsem za sebou zaslechl hlas.
Na moment jsem zaváhal, a toho využil ten pode mnou. Něco rychle zamumlal svou rozbitou pusou, a já měl pocit, jako by mě najednou něco silně udeřilo do hrudi. Odletěl jsem asi metr dál a dopadl do mokré vlhké trávy. Ale ani to mě nezastavilo. Nevím, jak se mu to povedlo, ale nezastavil mě.
Okamžitě jsem byl na nohách a popadl dřevěnou tyčku, která se válela vedle mne. Rozběhl jsem se proti němu a rozmáchl se. Nastavil mi ruku, tyčka se o ní zlomila, a úlomek ho škrábnul do tváře pod okem.
Sprostě zaklel, ale vzápětí se proti mně rozmáchl rukou, a jen to, že se za mnou objevil William, zabránilo tomu, abych odletěl někam daleko, když mě srazila další tlaková vlna.
„Zabiju ho! Pusť mě! Zabiju ho, kurva!“ snažil jsem se Williamovi vytrhnout z rukou.
Držel mě však tak pevně, že jsem se nedokázal vytrhnout. Nevím, jakou použil moc, ale moje zuřivost, že se nemůžu na toho chlapa vrhnout, ve mně narůstala a dodávala mi větší sílu.
A pak se to seběhlo tak rychle, že jsem ve své nepříčetnosti ani nestihl postřehnout, kdo, co udělal.
Proti nám náhle vyletěla jakási rudá záře, jako by někdo vystřelil několik ohnivých šípů. A na poslední chvíli se před námi objevila namodralá hradba. To rudé světlo do ní narazilo, ozvala se ohlušující rána, objevily se silné záblesky, že mě to na moment oslepilo…
A pak najednou všechno ztichlo.
Ten chlap, co ublížil mému Calebovi, zůstal nehnutě stát a jen šokovaně hleděl na Williama. Pak se pokusil něco říct, ale v tu samou chvíli něco řekl William, chlap jen překvapeně vydechl, a pak se bez hlesu svalil na zem.
„Nech toho, Logane!“ znovu na mě křiknul William, když jsem se vzpamatoval a chtěl se mu znovu vytrhnout. „Nech toho! Nepomůžeš ničemu, když ho zabiješ! Nepomůžeš Calebovi, když to uděláš! Chceš se stát vrahem i ty?!“
A v tu chvíli jsem se zastavil. Nevím, co na mě zapůsobilo víc. Jestli to, že zmínil Caleba, nebo to, že se já sám můžu stát vrahem…
Prostě jsem se najednou zastavil, prudce oddechoval, skřípal zuby a zatínal ruce v pěst.
„Uklidni se, Logane,“ položil mi William ruku na hlavu. „Všechno je v pořádku. Už nikomu neublíží, a ty musíš najít Caleba. Uklidni se, ano? Začni uvažovat, přemýšlej. Jael přece říkal, že na tebe tady Caleb čeká, že ho máš najít. Logane mysli na Caleba… Zachraň jeho duši…“
Zvláštní teplo se mi začalo rozlévat tělem, a já cítil, jak moje zuřivost pomalu ustupuje. Pořád jsem ale hleděl na toho ležícího chlapa, který ublížil mému bratrovi.
Pořád jsem k němu cítil zlost, ale touha zabít ho, pomalu ustupovala. A ve chvíli, kdy jsem zaslechl znovu Calebovo jméno, měl jsem pocit, jako bych procitnul z nějakého zlého snu.
„Kočka…“ hlesl jsem.
„Co?“ nechápal William, ale ruku z mé hlavy dal pryč, když viděl, že konečně vnímám.
„Kočka, viděl jsem ji, Caleb o ní mluvil,“ ukázal jsem rukou před sebe, kde se mezi větvemi keře protahovalo malé černé stvoření.
Na moment se zastavila, jako by věděla, že mluvím o ní. Zadívala se na mě zvláštně žlutýma očima, pak mrskla ocasem, jako by říkala, že máme jít za ní, a protáhla se pod keřem někam dozadu.
„Caleb o ní mluvil! Musím za ní!“ něco mi prostě říkalo, že ona je klíč k rozuzlení, k ukončení mého dvouletého pátrání.
William se mě už nesnažil ani zastavit. Viděl, že už nemám tendenci toho chlapa zabít, tak mě nechal běžet, a sám se rozběhl za mnou.
Prodrali jsme se křovím, za kterým se objevila další část zarostlé zahrady, ohraničené polorozpadlým plotem. A tam na konci, kousek od toho plotu se ta kočka zastavila. Vyskočila na hromadu dříví a usadila se na ní. Podívala se na mě, jemně mňoukla, a pak si začala olizovat tlapku.
Doběhl jsem k té hromadě a zadíval se na ní. Ale, ona jen znovu mňoukla, seskočila dolů a začala se otírat o to dřevo.
„Kde je Caleb? Je tam?“ zeptal jsem se nesmyslně, jako by mi měla odpovědět.
Ona znovu mňoukla, jako by mi rozuměla, a znovu se začal o to dřevo otírat.
„Kočky, zvlášť černé, jsou zvláštní stvoření. Ví mnoho věcí, o kterých my nemáme tušení. Jsou velmi chytré a pomáhají…“ ozval se vedle mne zadýchaný William. „Pomoz mi.“
Začal odhazovat jednotlivé kusy dřeva, a já se hned na to vrhnul taky. Byl jsem čím dál víc nervózní, a už jsem ani nevnímal tu kočku, která se mi motala kolem a začala se pak otírat o mé nohy.
Byl jsem úplně s nervama v háji, jak mě čím dál víc pohlcovalo tušení, že jsem tady správně.
Že právě na tomhle místě…
Zem pod dřevem byla udusaná a tráva tam rostla jen sporadicky. Sehnul jsem se a zahrábnul do ní prsty. Hlína byla usazená, ale měkčí než v okolí. Začal jsem hrabat s čím dál větší nervozitou. Byl jsem jak šílený, když jsem se dostával hlouběji, rozhazoval jsem hlínu kolem sebe, a najednou…
Williamova ruka dopadla na mé rameno, aby mě zastavila.
Pod prsty jsem ucítil něco tvrdého, a když jsem zvedl ruku…
Hleděl jsem neschopen slova, na to, co se před námi objevilo. Roztřesenou rukou jsem opatrně odhrnul ještě trochu hlíny…
Nemohl jsem už dělat nic. V tu chvíli se mi snad zhroutil svět.
Viděl jsem kousek látky, která vypadala jako Calebovy šortky, viděl jsem kousek něčeho, co vypadalo jako kost…
Byl to určitě on…
Jen jsem tam klečel, a z očí mi začaly valit slzy proudem. Nebyl jsem schopen nic říct, nebyl jsem schopen se ani nadechnout.
Našel jsem ho. Po dvou letech jsem ho… našel.
Jael
Byl to zvláštní pocit.
Neviděl jsem žádný tunel, ani podobné věci, ale cítil jsem neuvěřitelný klid uvnitř sebe.
Tušil jsem, že má cesta tady skončí.
Logan najde Caleba, a oba budou mít konečně klid.
Přál jsem jim to. A i když bych ještě jednou, aspoň jednou, chtěl Logana vidět, vědomí, že nakonec dosáhnou klidu mě uspokojilo.
Slyšel jsem kolem sebe hlasy, hlasy mrtvých, kteří mě volali k sobě. Slyšel jsem zpěv, který mě lákal k sobě.
Cítil jsem a vnímal všechno, kromě bolesti.
Ta zmizela.
Nějaká síla se mě snažila vrátit zpátky, ale i když jedna moje polovina toužila potom být s Loganem, ta druhá se bála.
Bála se toho, že Logan se mnou odmítne dál být po tom, co viděl.
Co zažil a čím si prošel.
Po chvíli jsem mezi těmi hlasy rozeznal jeden konkrétní.
Byl slabý, ale něco mě k němu táhlo.
A pak se stalo něco, co jsem slyšel jen z vyprávění své babičky.
Má duše se odprostila od těla a zareagovala na to slabé volání.
Hleděl jsem na své tělo, ležící na špinavé zemi a pohlédl na toho muže, co mě léčil, o kterém jsem už věděl, že je elf.
Myslím, že mě spatřil, protože se v jeho tváři na okamžik objevil úlek a vyskočil na nohy.
Ale já jen zavrtěl hlavou a zmizel.
Šel, nebo spíš letěl jsem za hlasem, který najednou sílil, a do toho se mísil jiný hlas.
A pak…
Na zarostlé zahradě vedle rozházené hromady dřeva jsem spatřil klečet Logana, který plakal a skláněl se nad mělkým hrobem, kde bylo pohřbeno Calebovo tělo.
Slétl jsem před Logana a natáhl ruku, abych mu mohl setřít slzy z tváře.
„Teď, už je to v pořádku. Teď může Caleb v poklidu spočinout," má slova byla šepotem ve větru, a i když jsem pro ně nejspíš byl jen průhledným obrysem, jak Logan, tak i ten druhý muž se na mě zadívali.
Položil jsem dlaň nad hrob a začal ve svém rodném jazyce zpívat krátkou píseň.
Temnota, která svírala tohle místo začala pomalu ustupovat, a já cítil, že nejen Calebova, ale i ostatní duše, které tu byly uvězněné, jsou teď volné.
„Děkuji, bráško. Děkuji, a… mám tě moc rád…" ozvalo se vedle mě, když jsem dozpíval, a já viděl Caleba, jak se usmívá na Logana a drobnou ručkou ho hladí po vlasech.
Pak se otočil na mě, usmál se a zmizel.
Chvilku jsem se díval na nebe, ale nemohl jsem dál zůstat, protože jsem slábl.
Sklonil jsem hlavu, položil jsem dlaň na Loganovu tvář, a usmál se na něj.
„Miluju tě a nikdy nezapomenu. Omlouvám se za všechno, a přeji si, abys byl šťastný."
Palcem jsem mu setřel slzy pod okem, a pak se obrátil na toho druhého muže.
„Postarejte se o Logana, prosím. Je ho hodný kluk, i když občas trochu zbrklý paličák."
Nevím, jestli chtěl někdo z nich něco říct, protože v tu chvíli mi došly síly a já se rozplynul stejně jako Caleb.
Pouze moje poslední myšlenka se nesla ztichlou zahradou.
„Sbohem, Logane…"
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Logan
Několik dalších dní bylo opravdu hodně náročných. Ale nejtěžší pro mne bylo oznámit rodičům, že jsem našel Caleba.
Andrew mi s tím hodně pomohl. Spojil se s Washingtonskou policií, s nějakým jejich oddělením, nebo co to bylo, a oni přivezli rodiče i bratra domů. Řekli jim, že musí hned zpátky do Bostonu, protože se objevily další stopy v Calebově zmizení.
Bylo těžké na ně čekat a vědět, co se dozví. I když jsme to tušili, pořád jsme všichni žili v naději, že se Caleb někde objeví živý. Ale takhle poslední naděje zmizela v momentě, kdy jsem našel Calebův hrob.
Pořád jsem měl v paměti, jak jsem tam klečel, neschopný jediného slova, a brečel jsem.
Byl jsem z toho tak zoufalý, a přitom jsem cítil úlevu.
Bylo to opravdu zvláštní.
A v jednu chvíli jsem měl pocit, že tam nejsem sám, měl jsem pocit, jako by se mě někdo dotýkal…
Ten dotek jsem znal. Věděl jsem komu patří, ale neviděl jsem ho. Jen se mi zdálo, jako bych slyšel tichá slova šeptaná Calebovým hlasem, a pak jsem zaslechl Jaela.
Nevím, jestli se mi to zdálo nebo ne, ale v té chvíli mi William o něco silněji stiskl rameno, a já se rozbrečel ještě víc.
Všechno, co se dělo potom, jsem vnímal, jako bych se díval na nějaký hodně špatný film.
Po nějaké chvíli bylo kolem plno policistů. Na něco se mě ptali, ale ani nevím, jestli jsem jim odpovídal. Možná jsem jen kýval hlavou, nebo zavrtěl v nesouhlasu. Jen jako v mátohách jsem se díval, na to, jak nakládají Jaelovo tělo na nosítka a odvážejí pryč.
Ani nevím, co se potom dělo s Calebovým tělem, protože William mě odvezl z toho místa pryč, i když jsem protestoval, i když jsem tam chtěl zůstat.
Našel jsem Caleba a nechtěl jsem od něho odejít. Musel jsem být s ním.
A William moje protesty umlčel, když mi znovu položil ruku na hlavu, něco zašeptal, a já se během vteřiny propadl do bezesného spánku.
Nejhorší okamžik nastal, když se máma s tátou objevili ve dveřích.
Hned jak vstoupili a viděli mě, pochopili…
Máma se rozplakala, a táta se držel jen tak, tak. Seděli jsme dlouho do noci a jen mluvili. Spíš… já toho moc neřekl. Nevěděl jsem, co jim mám říct.
Byl jsem stále v šoku. Byl jsem úplně mimo, a cítil jsem se, jako by mě všichni opustili, i když byl plný barák. Cítil jsem ztrátu, jakou jsem necítil ani ve chvíli, kdy jsme se dozvěděli, že Caleb zmizel.
Všechno, co se stalo, jak jsme Caleba našli, to všechno jsem nechal na Andrewovi, který se k nám s Faileonem na pár dní nastěhoval.
Nejen proto, abych nebyl sám, než se rodiče vrátí, ale i proto, aby jim to mohli vysvětlit, a aby dohlédli na to, že budu v pořádku…
Jael
Nevím, jestli to bylo mým původem, nebo tou druhou částí, která se nechtěla vzdát, ale částečně byla pořád má duše spojená s tělem.
Takže jsem viděl téměř všechno, co se za těch několik dní událo.
Viděl jsem Logana, jeho rodinu, a moc si přál, aby to dopadlo jinak.
Andrew a Faileon, jak jsem se pak dozvěděl, se nastěhovali na chvilku k O'Brianovým domů, a mě vzali s sebou. V nemocnici jsem zůstat nemohl, a nikde jinde bych nebyl v bezpečí.
Faileon pak u mě proseděl hodiny a snažil se mě vrátit zpátky, ale bez úspěchu.
Nemohl jsem…
Jak bych mohl?
Stanout před Loganem, před jeho rodiči...
Dával jsem si to za vinu. Cítil jsem jejich smutek a bolest ze ztráty.
Jako bych to byl já, kdo Caleba zabil.
Seděl jsem na parapetu a zíral na Faileona, který se snažil nějakými svými elfskými kouzly o nemožné.
Mé tělo bylo už po fyzické stránce v pořádku.
Zůstalo jen pár drobných jizev, když jsem své tělo škrábal do krve, a zbělelo mi pár pramenů vlasů, nejspíš tím posednutím.
Vypadal jsem, jako bych jen spal, až na to, že se mi nezvedala hruď a srdce nebušilo.
„Jaeli, prosím," zašeptal zoufale Faileon a unaveně se posadil na zem vedle postele.
Tušil jsem, že začíná být bezradný, a trochu si přál, aby to už konečně vzdal.
Přiblížil jsem se k němu a posadil se na kraj postele. Mohl mě spatřit jako chumel mlhy, ale věděl jsem, že mě uslyší.
„Nech to být. Nemůžu se vrátit. Nenávidí mě…" zašeptal jsem.
Faileon zvedl hlavu a zadíval se mým směrem.
„Nenávidí? Kdo?" zeptal se zmateně.
„Logan, jeho rodina… Potřebují klid, vzpamatovat se z toho… Navíc… Logan… Ani jednou za mnou nepřišel…" povzdechl jsem si smutně.
Chvilku bylo ticho, než Faileon vstal a zamračil se.
„Ano, klid potřebují, to máš pravdu, ale kde jsi vzal to, že tě nenávidí? A co se týče Logana… Nemyslíš, že je pro něj těžké přijít sem a dívat se v podstatě na tvou mrtvolu? Právě s rodiči pohřbili bratra, myslíš, že chce slyšet kdy mu řeknu, že může pohřbít i tebe?"
Jeho hlas byl rázný a možná trochu naštvaný, ale já si stál za svým.
„Ublížil jsem mu… Jsem slabý… Bojím se…" vydechl jsem, a než stačil Faileon cokoliv říct, zmizel jsem.
Nemohl jsem dál než za hranice domu, ale poslední dva dny jsem se často uchyloval do menšího skleníku, který měli O'Brianovi na zahradě, hlavně proto, že tam nikdo nechodil.
Logan
Byl to hodně smutný den. I když jsme všichni cítili úlevu, přesto to bylo těžké, když jsme se naposledy s Calebem rozloučili.
Chyběl mi. Opravdu mi Caleb chyběl, a teď jsem na sto procent věděl, že ho už nikdy neuvidím.
Rozloučili jsme se s ním jen v úzkém rodinném kruhu. Nebylo ani žádné oficiální oznámení o datu jeho pohřbu, abychom zabránili všudy přítomným novinářům, aby narušili tento den jakýmkoliv způsobem.
Prarodiče u nás ještě chvíli zůstali, ale oni nevěděli, jak se všechno přesně stalo. Věděli jen verzi, která byla pro veřejnost. Tu pravou verzi jsem věděl jen já, rodiče a bratr.
Když prarodiče odjeli, dům byl tak zvláštně tichý. Každý se zabýval svými vlastními myšlenkami.
Sundal jsem si kravatu, a zamířil jsem nahoru do svého pokoje, abych se převlékl. Na schodech jsem se potkal s Andrewem, který šel mámě pomoct v kuchyni, ale jen jsem kývl na pozdrav, a víc si ho nevšímal.
Jako pokaždé, když jsem do svého pokoje šel, i teď jsem se zastavil u dveří vedlejšího, za kterými ležel Jael. I teď tam s ním byl Faileon, a já zaslechl jeho hlas, jak s někým mluví.
Opřel jsem se o dveře a tiše vydechl. Měl jsem chuť vejít dovnitř, ale neměl jsem na to sílu. Jen jsem tam stál a naslouchal.
A když jsem se chystal odejít, náhle se dveře otevřely, a já skoro vpadl dovnitř, kdyby mě ten vysoký světlovlasý muž nezachytil.
„Logane, jak je?“
„V pohodě,“ odpověděl jsem, i když to byla lež.
„Nechceš jít dovnitř?“ pustil mě a odstoupil, aby mi udělal prostor.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Víš… mám pocit, že když tam půjdu, tak jen proto, abych se s ním rozloučil a on umře. A já… já nechci, aby se to stalo. Miluji ho, víš? Moc ho miluji a moc si přeji, aby se probral. Neposlouchá mě. I když jsem ho kolikrát prosil, aby se vrátil, stejně to neudělal. Kde vlastně je? Proč se mnou nemluví? Kdyby tu tak byl někdo, kdo by věděl, co s tím…“
„Snažím se, Logane,“ povzdechl si Faileon. „Ale někdy jsou věci, s kterými si ani Elf neporadí. Tohle je něco jiného, Indiáni jsou děti téhle země. Je to jiné…“
„Indiáni…“ vydechl jsem tentokrát já.
Vběhl jsem do pokoje, i když jsem původně nechtěl, a popadl jsem Jaelův telefon, který ležel na stolku. Chvilku jsem hledal v seznamu jeho kontaktů, než jsem našel ten správný.
Vytočil jsem číslo…
„Ehm… Dobrý den… Omlouvám se, že volám z Jaelova telefonu, ale je to nutné… Ano, Logan O´Brian… Jste Jaelova babička? Potřebovali bychom vaši pomoc… ano, jde o Jaela… Já… nevím, co se mu děje… Předám vám někoho, kdo vám to lépe vysvětlí…“
Měl jsem obavy, když jsem volal Jaelově babičce, ruce se mi přitom třásly, ale potřeboval jsem udělat něco, aby mi Jael neodešel navždy. Věděl jsem od Faileona, že jeho duše je z nějakého důvodu připoutaná k tomuhle místu, nebo jeho tělu, ale netušil, proč se nechce vrátit. Nebo mi to nechce říct.
A teprve teď, poprvé za celou dobu, jsem vyčerpaně dosedl na židli vedle Jaelovy postele. Mačkal jsem kravatu v ruce, a i když jsem tak strašně moc chtěl chytit Jaela za ruku, bál jsem se toho. Bál jsem se, že by to bylo naposled…
„Pohřbil jsem bratra. Rozloučil jsem se s Calebem, neopouštěj mě i ty,“ zašeptal jsem tiše.
Jael
Ve skleníku bylo vždy tak příjemné ticho, a ani tentokrát to nebylo jiné.
Skrz okno jsem se zadíval na dům a zalétl pohledem k oknu, kde měl Logan svůj pokoj, a kde jsme se tenkrát spolu milovali.
Kdybych nebyl pouhá duše, nejspíš bych se rozbulel, jako už tolikrát, když jsem tu jen tak stál a zíral na dům.
Jak dlouho to vlastně takhle vydržím?
Ze zamyšlení mě najednou vytrhl poryv větru, který bych v uzavřeném skleníku nečekal.
A potom…
„Jaeli Keenegane! Jak dlouho ještě hodláš trucovat?!"
Překvapeně jsem se otočil za ostrým hlasem a vydechl.
„Babičko…" úplně jsem zapomněl na to, že nemá ráda, že ji tak oslovuju, jak mě její přítomnost šokovala.
„Nemám moc času, ale před chvilkou mi volal jeden mladý muž. Můžeš mi vysvětlit, co blbneš?" její rázný postoj a výraz se nezměnil, ani když oddělila svou duši od těla.
„Já neblbnu…" špitl jsem na obranu.
„Fajn. Tak se vrať!" přikázala mi rázně.
„Já… nemůžu… bojím se…“
„U všech šamanských předků! Po kom jsi zdědil tu svou paličatost? Po otci, jasně! Teď mě poslouchej, mladíku, protože ti to řeknu jen jednou. Okamžitě se vrátíš do svého těla, omluvíš se tomu mladému muži, a přestaneš trucovat, nebo tě vlastnoručně do tvého těla nacpu zpátky! Rozuměl jsi?!"
Po jejích slovech jsem se přikrčil a fňukl.
Chabé protesty okamžitě zarazila, a já věděl, že mi nic jiného nezbývá než uposlechnout jejího příkazu.
„Pak mi zavolej, musíme toho spoustu probrat," uslyšel jsem ještě její hlas, když se po mém souhlasu, že se do těla vrátím, rozplynula ve vzduchu.
Vletěl jsem do pokoje a zarazil se.
U postele seděl Logan a vypadal…
Přeletěl jsem k němu a na moment ho objal.
„Omlouvám se," zašeptal jsem mu do ucha, a pak pohlédl na své tělo.
Cítil jsem jen mírný tlak, lehkou bolest hlavy a napětí.
S prvním nádechem jsem se rozkašlal a zkroutil do klubíčka, jak si tělo začalo zvykat na to, že se má duše vrátila zpátky.
Logan
Seděl jsem se sklopenou hlavou, s lokty opřenými o kolena, a nepřítomně zíral na kravatu, kterou jsem stále mačkal v ruce. Vypadala už spíš jako kus nějakého hadru než doplněk k obleku.
Jen na půl ucha jsem vnímal, jak Faileon mluví s Jaleovou babičkou, a po chvilce bylo ticho.
„Zkusí s tím něco udělat,“ položil telefon na stolek a nalil si vodu, aby se mohl napít.
I na něm bylo vidět, že je unavený, ale zřejmě se rozhodl, že si neodpočine, dokud nebude Jael v pořádku.
„Proč se nechce vrátit?“
„Bojí se… tebe…“ zazněla tichá odpověď.
„Mně? Vždyť já mu neublížím, já chci, aby se vrátil,“ namítl jsem a udiveně se podíval na Jaelovu tvář.
„Bojí se před tebou ukázat, prý tě zklamal, nebo aspoň tak to cítí,“ povzdechl si Faileon a usadil se v křesle.
„Je to blázen. Pořád má hloupé představy, už jsem mu několikrát říkal, že nemá dělat závěry za jiné, když neví, jak se cítí a jak to doopravdy je. Je pořád stejný,“ natáhl jsem ruku a poprvé za tu dobu, co tu je, jsem ho pohladil po jeho krásných vlasech.
„Měl bych ho učesat. Má to moc rád,“ otočil jsem se, ale když jsem nikde neviděl hřeben, otočil jsem se zpátky a smutně se znovu zadíval na Jaela.
Najednou, jako by pootevřeným oknem dovnitř pronikl závan čerstvého vzduchu. Faileonovi to rozfouklo jeho dlouhé bílé vlasy, a já cítil, jak se ten závan otřel o mou tvář, a jako by mě na moment obalil.
„Je tady,“ stihl říct jen Faileon, když se náhle Jael pohnul, rozkašlal se, a začal se na posteli kroutit do klubíčka.
„Ja… Jaeli!“ vyskočil jsem na nohy a kravata spadla na zem. „Jaeli, slyšíš mě?“
Chtěl jsem ho chytit za ruku, ale Faileon přiskočil, odstrčil mě a sklonil se nad ním, aby se na něho podíval.
„Musíme mít jistotu, že je v pořádku,“ vysvětlil mi, zatímco se snažil Jaela uklidnit, aby nebyl tak v křeči, a mohl ho pořádně prohlédnout.
Já jen stál vedle něho a s napětím se na Jaela díval.
Byla to naděje… Vrátil se. Věřil jsem tomu.
Třásl jsem se, nedokázal jsem se udržet v klidu. Nejraději bych Faie odhodil a chytl Jaela do náruče. Ale nedokázal jsem v tuhle chvíli nic říct. Jen jsem se díval, a po tváři mi začaly téct slzy štěstí, když náhle Jael otevřel oči, a naše pohledy se setkaly.
Jael
Chvilku to trvalo než si moje plíce a orgány zase zvykly na to, že musí fungovat.
Faileon mě prohlédl, a když usoudil, že je vše v pořádku, jen mám ještě ležet a odpočívat, odstoupil, a pak vyšel z pokoje.
Zůstal jsem s Loganem sám, a když jsem viděl jeho slzy, začal jsem brečet taky.
„Lo-gane… mrzí… mrzí mě to… omlou-omlouvám se…" vzlykal jsem a snažil se posadit na posteli.
Natáhl jsem roztřesené ruce před sebe, a když mě Logan objal, rozbulel jsem se ještě víc.
Cítit jeho pevné objetí, o kterém jsem si myslel, že jsem ztratil.
„Lo-gane…" zaúpěl jsem mu do trika a křečovitě ho svíral, jako bych se bál, že když ho pustím, přijdu o něj.
Jak jsem si mohl myslet, že bych to bez něj vydržel?
Jak jsem si mohl myslet, že když odejdu, bude to pro všechny lepší?
„Stra-strašně se om-omlouvám…" vzlykal jsem.
Pořád jsem měl strach, jak mě jeho rodiče přijmou, ale uvědomil jsem si, že před tím nemůžu utíkat.
Chtěl jsem prostě s Loganem být.
Miloval jsem ho, a nejvíc jsem si to uvědomil ve chvíli, kdy jsem ho konečně po několika dnech mohl pořádně obejmout.
Jeho známá vůně, kterou jsem vdechoval, když jsem se vysmrkal, jeho krásné oči a tvář.
Dotýkal jsem se ho konečky prstů, jako bych ho snad viděl poprvé v životě, očichával ho jako pes, a pevně objímal.
„Moc jsem se bál…" vydechl jsem, když jsem se mu stulil do náruče a zaposlouchal se do tlukotu jeho srdce.
Logan
Trvalo to snad věčnost, než konečně Faileon odstoupil s tím, že je Jael v pořádku, a nechal nás samotné, aby tu dobrou zprávu mohl říct dole ostatním.
Snad to trochu projasní ten dnešní smutný den.
Otřel jsem si oči a posadil se k Jaelovi. Myslel jsem, že mu vynadám za to, že dělal takové hovadiny, ale nakonec jsem ho jen pevně objal.
Neměl jsem strach, že bych mu ublížil. Věděl jsem, že ho Faileon dal nějakým zázrakem do pořádku. Nepátral jsem po tom jak, pro mne bylo důležité, že se Jael vrátil…
„Myslel jsem… myslel jsi si, že jsi umřel, když tě odváželi,“ hladil jsem ho po zádech, když začal plakat a víc se na mě ještě přitiskl.
„Mohlo to špatně dopadnout, říkal jsem to. Neposlouchali jste mě,“ dodal jsem mírně vyčítavě.
Ale když se mi stále omlouval, neměl jsem to srdce mu něco dál vyčítat.
„Promiň,“ trochu jsem ho od sebe oddálil, abych mu viděl do tváře.
Otřel jsem mu slzy, a pak ho políbil na rty.
„Strašně se mi po tobě stýskalo. Moc jsi mi chyběl,“ zašeptal jsem a znovu ho políbil. „Už mi takhle nikam, a nikdy neodcházej, ano? Taky jsem se o tebe bál…“
Bylo mi jedno, že v tomhle domě nejsme sami. Bylo by mi jedno, kdyby někdo do tohoto pokoje i vešel. Byl jsem šťastný, že se Jael vrátil. Moc se mi ulevilo, a naplno mé tělo zaplavil pocit štěstí.
Znovu jsem si uvědomil, jak moc ho miluji, a že bez něj bych byl jen další duše, která by tu bezcílně bloudila a nenašla by klid.
Nepouštěl jsem ho. Musel cítit, jak moc mi tluče srdce, jak sotva dýchám, a snažím se vstřebat ten pocit, že ho mám zpátky. Jak se snažím, abych se znovu nerozbrečel, jak moc jsem byl rád, že je v pořádku. Nikdy jsem si nemyslel, že se jednou do někoho tak bláznivě zamiluji.
A on to dokázal…
Stále jsem ho objímal a hladil, i ve chvíli, kdy se otevřely dveře, a pokoj byl náhle plný lidí.
Bylo mi jedno, že se přišli s Jaelem přivítat. Bylo mi to jedno.
On se vrátil… za mnou