Jael
Spal jsem jako dřevo, a i tentokrát bez nějakých nočních můr.
Ani nevím, kdy Logan usnul, ale ráno jsem se probudil jako první. Opíral jsem se o jeho rameno a ruku jsem měl přehozenou kolem jeho pasu. Klidně oddechoval, a byl tak krásný, že se mi okamžitě zatajil dech.
Zíral jsem na něj, jako bych ho snad viděl poprvé, nakoukl jsem i pod peřinu a trochu jsem zrudnul, když jsem viděl, jak to tam dole začíná žít.
Ranní erekce?
Znovu jsem se zadíval do jeho obličeje, a pak se zahihňal.
Myslím, že mu něco dlužím. Kromě toho, i Logan něco dluží mě.
Opatrně, abych ho nevzbudil, jsem se zahrabal pod peřinu, trochu ji stáhl dolů, abych mohl dýchat a abych na Logana viděl, a napasoval se mezi jeho nohy. Dlaněmi jsem se zapřel o jeho stehna, a pak svým dechem zahřál jeho penis.
Polaskal jsem ho jazykem, jemně se o něj otřel rty i zuby, než jsem si ho vsunul opatrně do úst a spokojeně vzdychl.
Logan
Nevím, jak dlouho jsem spal. Ale rozhodně jsem se cítil odpočatý a spokojený.
A měl jsem příjemný pocit, když jsem se začínal probírat. V polospánku jsem cítil, že se něco děje, ale přičítal jsem to spíš snu, svým představám, které jsem občas míval, jako každý jiný člověk.
Ale teprve, když ty představy začínaly nabírat fyzický rozměr, a já si uvědomil, že můj pravidelný dech už není pravidelný, že mám tendenci vyjít vstříc tomu příjemnému pocitu, otevřel jsem oči a zatajil dech, jako bych si chtěl potvrdit, že to opravdu není sen, ale skutečně se to děje.
A ve chvíli, kdy se mým tělem prohnala vlna velmi příjemného pocitu, cukl jsem sebou.
„Jaeli!“ vyhekl jsem, odhodil jsem peřinu a vzápětí jsem byl donucen zavzdychat, když jsem znovu pocítil ten příjemný tlak na mém penisu ve chvíli, kdy si ho Jael vzal znovu do pusy a celý mi ho obemknul rty a přejel jazykem.
„Jaeli…“ položil jsem mu ruku na hlavu a zahrábnul mu prsty do vlasů, které jsem sevřel.
Hlava mi padla na polštář, přivřel jsem oči a napjal svaly, když jsem cítil, že Jaelova akce vede jen k jedinému.
Neměl jsem daleko do toho, abych se hned po probuzení udělal a rovnou do jeho pusy…
Jael
Nespěchal jsem.
Užíval jsem si ten pocit, když Loganův penis v mé puse narůstal. Laskal jsem ho, mazlil se s ním, zkoušel, co všechno můžu, ale tak, aby se to samozřejmě Loganovi líbilo.
A reakce na sebe nenechala dlouho čekat.
Musel jsem ho na chvíli pustit, když sebou cukl, ale hned ho zase vzal do pusy a přejel po něm jazykem.
Když mi Logan sevřel vlasy, víc jsem si ho natlačil do krku, protože teď už mi to nedělalo problém, a spokojeně zamručel. Zrychlil jsem tempo, ruce položil na jeho břicho a táhl je nahoru k jeho bradavkám, které jsem začal dráždit svými prsty, až byly snad stejně tvrdé jako kamínky.
Pak mě něco napadlo.
Nevím, kde jsem vzal tu odvahu, možná to bylo tím, že jsem získal nějaké sebevědomí, díky tomu, jak na mě Logan reagoval, ale na poslední chvíli jsem ho vypustil z pusy, jazykem objel jeho krásně lesklý žalud a vytáhl se nahoru.
Jen letmo jsem se otřel svým penisem o ten jeho, a pak se sklonil k jeho uchu.
„Ach, Logane… jsi tak nádherný… ale tentokrát bych chtěl slyšet já od tebe, co chceš…" dýchl jsem mu do ucha, které jsem následně olízl.
Doufal jsem, že mě Logan za mou troufalost neskopne z postele, ale cítil jsem se jako opilý, cítil jsem se jako ten, kdo tentokrát drží otěže a může o všem rozhodovat.
Logan
Myslel jsem, že každou chvíli budu, a Jael mi to utnul.
Nejen, že mě tímhle vzbudil, ale on si dovolil to k mé nelibosti zastavit těsně před mým koncem.
V první chvíli jsem měl pocit, že ho seřvu a roztrhnu. Ale když pak přišel s tím, že chce slyšet, co já chci…
„Víš, co chci?“ položil jsem Jaelovi ruce na záda a pěkně pomalu je táhl dolů na jeho zadek, kde jsem zajel mezi půlky a hned jsem mu strčil dva prsty do jeho dírky.
Chtěl jsem vědět, jak na tom je, tak jsem ho druhou rukou pevně chytil do objetí, aby mi nemohl uhnout.
Kousl jsem ho do brady a svými prsty několikrát protáhl dírku. Byl tam ode mne ještě vlhký a nebyl problém ho pořádně protáhnout.
„Chci tě ojet,“ nečekaně jsem ho převrátil pod sebe a hned se mu zapasoval mezi roztažené nohy.
Chytl jsem jeho ruce a sevřel mu je nad hlavou
„Málem jsem se ti vystříkal do té tvé pusinky, ale promarnil jsi šanci.“
S těmi slovy jsem do něj najel a začal hned přirážet…
Jael
Fajn.
Musím si do deníčku udělat poznámku, že nemám Logana provokovat, jinak si ho nikdy nevychutnám.
To byla asi poslední smyslupná myšlenka, než se mi všechno vykouřilo z hlavy.
„Logane!" zakřičel jsem, když mě převrátil na záda, najel do mě a začal hned přirážet.
Tak s tímhle jsem nějak nepočítal a měl jsem dojem, že musím zákonitě vypustit duši.
Z koutku očí mi vytekly slzy, ale ne bolestí, ale tím úžasným pocitem, který se najednou převalil přes mé tělo.
Cítil jsem každý Loganův pohyb v sobě ještě intenzivněji, protože tou jeho náhlou akcí, jsem měl tělo v křeči, a jeho jsem tak pevněji svíral v sobě.
Nedokázal jsem se uvolnit, jak vzrušující to bylo. Propínal jsem se v zádech, křičel a sténal, nohy jsem omotal kolem Loganova pasu a vážně jsem myslel, že je tohle moje poslední chvilka.
Ani se mě nemusel dotknout.
To, jak si mě bral, to, jak se na mě po mých slovech vrhl, to, jak mi svíral ruce, to všechno způsobilo, že jsem tentokrát vrcholu dosáhl jako první.
Zalapal jsem po dechu, trochu se zazmítal v Loganově sevření, a pak už s hlasitým zasténáním kropil své břicho a hruď.
Logan
Opravdu to nemělo dlouhého trvání. Mé přírazy byly rychlé, protože jsem neměl daleko k tomu, abych se udělal, už když mě Jael kouřil. Byl jsem nad ním skloněný, jednou rukou jsem ho držel za zápěstí, druhou jsem ho držel za jednu nohu, a po celou dobu se se díval na to, jak si vychutnává tenhle trest. Ne, jen včera, ale i dneska si zasloužil ztrestat.
I pro Jaela to nemělo dlouhého trvání. Musel jsem zesílit stisk, když se proti mně vzepjal a s hlasitými vzdechy a sténáním začal uvolňovat svou ranní dávku spermatu.
A když jsem to viděl, když jsem to slyšel, nabudilo mě to tak, že jsem ho po pár vteřinách následoval.
Přidal jsem do jeho zadečku k večerní dávce další. Možná bych řekl, že jsem ho naplnil až po okraj. Ale bylo mi naprosto úžasně. Bylo to jedno z nejlepších probuzení po dlouhé době, a já si ho náležitě užíval.
S rychlým přerývaným dechem jsem se pak ještě sklonil k Jaelovým ústům. Přesunul jsem jednu ruku z nohy na jeho penis, kde jsem ho hladil a protahoval, a než jsem pustil jeho ruce, ještě s pár přírazy do jeho zadečku, jsem mu věnoval hluboký polibek.
„To byl trest za zbytečnou otázku. Nebo spíš za to, že jsi to utnul těsně předtím, když jsem chtěl stříkat,“ usmál jsem se pak na Jaela, když jsem ho přestal líbat a konečně pustil i jeho ruce.
Jedna výhoda byla, že jsem neměl další drápance na zádech a ramenou, protože jak jsem už mohl zjistit, Jael je při sexu jako divoká kočka, která tasí drápy, aby si označila svůj majetek.
Jael
Logan mě chvilku po mě následoval, a já si tak prodloužil dozvuky orgasmu, protože sledovat ho a cítit, jak to prožívá, bylo prostě vzrušující.
Tiše jsem sténal, když ještě i potom atakoval můj zadek a protahoval mě v ruce, než se sklonil a věnoval mi polibek, který jsem mu z chutí vrátil, i když jsem sotva popadal dech.
Po jeho slovech jsem zrudnul a sklopil oči.
Ruce jsem mu omotal kolem krku a nohy kolem pasu. Stáhl jsem si ho na sebe a začal ho hladit po zádech.
Bylo ji jedno, že mě lisoval do postele. Chtěl jsem ho prostě cítit.
„Příště už nic podobného neudělám," zabručel jsem, vzdychl do Loganových rtů, o které jsem se otíral, a pak ho políbil.
Mohl bych se s ním líbat věčnost.
Jeho chuť, jeho jemný jazyk...
Zavzdychal jsem mu do úst, a pak lehce skousl jeho spodní ret.
„Mimochodem, měl jsem pravdu. Máš krásný úsměv. Moc ti to sluší. A vím… vím, že je to těžké, vím, že má prosba není na místě, ale… přál bych si… někdy časem… aby ses usmíval víc… abys byl šťastný…"
Trochu jsem se na Logana pousmál, pohladil ho po tváři, a pak své znovu rudnoucí tváře schoval do jeho hrudi, když jsem ho na sebe ještě víc potáhl.
„Vůbec se mi nechce vylézat," zamumlal jsem do jeho hrudi a povolil sevření nohou.
Logan
Měl jsem strach, že ho udusím, když si mě na sebe tak přitáhl. Snažil jsem se zapřít o ruce, ale nepustil mě ani o kousek, a ještě si kolem mě omotal nohy i ruce.
Když začal mluvit o tom, že mám hezký úsměv, na moment jsem nevěděl, jak mám zareagovat, tak jsem ho jen chytl, aby se neschovával, a políbil jsem ho.
Když mě pustil se slovy, že se mu nechce vylézat ven, tak jsem mírně stáhl obočí, a zavrtěl jsem hlavou.
„Taky se mi nechce, ale nezapomeň, že jsme něco slíbili, a ten Andrew bude čekat na telefon. Nechci, aby si pro nás přišel sem na kolej. Zavolej mu a domluvíme se, kde se sejdeme, ano? A teď do koupelny, a já zatím připravím snídani,“ ještě jednou jsem Jaela políbil, plácl ho přes stehno, a pak už jsem se zvedl, abychom opravdu neproleželi celý den.
„Stejně by mě zajímalo, co za případ vlastně řeší. Fakt jsem zvědavý,“ natáhl jsem si župan, abych nechodil nahý, až budu chystat snídani.
Jael
Jen jsem si povzdechl, když Logan slezl z postele.
Věděl jsem, že máme povinnost, ale bylo mi příjemně, jako už dlouho ne.
Nakonec mi to však nedalo, a po chvilce válení se v posteli, jsem vstal a trochu těžkopádně se odbelhal do koupelny.
Vlasy jsem si stáhl do drdolu, aby se mi nenamočily, sundal si obinadlo ze zápěstí, a pak se postavil pod horkou vodu.
Nějak jsem se nemohl přestat usmívat, i přesto, že jsem věděl, co nás ještě čeká.
Nakonec jsem vylezl, trochu se utřel a zabalil se do županu.
V pokoji už to vonělo kávou, ale než jsem si sedl za stůl, vzal jsem do ruky telefon a papírek s číslem, abych to měl co nejrychleji za sebou. Telefon snad ještě ani nezačal vyzvánět, když to Andrew zvedl.
Tak mě to překvapilo, že jsem se jen nadechl a nic neřekl.
„Jaeli?" probral mě až jeho hlas.
„A-ano… pro-promiň…" zakoktal jsem se a připadal si jako blbec.
„Takže jste se rozhodli?"
Přikývl jsem, ale pak mi došlo, že mě nemůže vidět.
„Souhlasíme se schůzkou…" řekl jsem nakonec přiškrceným hlasem.
Proč jsem tak nervózní? Je to snad proto, že Andrew je tak jiný než ostatní?
Že, i když je nejspíš v našem věku, nebo o něco málo starší, má oči někoho, kdo toho hodně prožil?
Nebo je to snad tím, že s jeho přítomností mám pocit, že se všechno změní?
„Sejdeme se se v jednu hodinu v parku u toho velkého stromu, souhlasíš?"
„Ano…" potvrdil jsem, a než jsem stačil říct cokoliv dalšího Andrew zavěsil.
Zhluboka jsem vydechl, sedl si za stůl a promnul si ruce.
Uvědomil jsem si, že jsem si ani zpátky nenasadil obinadlo, ale zápěstí mě nebolelo, a vracet do koupelny se mi teď nechtělo.
„V jednu hodinu v parku se máme sejít. Mám obavy, Logane… Strach… Cítím… cítím, že s jeho přítomností se hodně změní… a obávám se, že k horšímu… Můžeš tomu říkat intuice, můžeš se mi vysmát a říct, že si jen něco namlouvám, ale… chtěl bych tě požádat, abys byl obzvlášť opatrný. Nikam nechodil sám, a kdyby tě cokoliv napadlo, abys mi o tom řekl…"
Sevřel jsem v roztřesených prstech hrnek a podíval se Loganovi do očí.
Nechtěl jsem kazit ráno po tak skvělém probuzení, ale musel jsem mu to říct.
Logan
Nechal jsem Jaela, ať se osprchuje sám. Už sádru nemá, tak mou pomoc tolik nepotřebuje. A čím dříve uvařím kávu, tím dříve se napiju. A já na ni měl opravdu chuť.
Nachystal jsem snídani a usadil se ke stolu právě ve chvíli, kdy se Jael vrátil z koupelny. Usmíval se. Měl snad permanentní úsměv na tváři, a já si říkal, že se tak bude tvářit asi celý den.
Jenže pak zavolal Andrewovi a jeho úsměv zmizel.
„Netuším, co by mě mohlo potkat horšího než to, co se už stalo. Neříká se mi to lehko, ale už jsem připravený na nejhorší. Ale týká se to Caleba. A abych byl upřímný, tak začínám být docela zvědavý na to, co bude Andrew chtít, co řeší za případ. Vážně jsem zvědavý, ale neboj se, nezapomínám na opatrnost. Když jsem se vracel do toho kostelíka, měl jsem sebou pět kilo soli,“ popadl jsem housku, namazal si ji máslem a džemem a začal jsem jíst.
Snídaně chutnala skvěle po tom vydatném odpočinku a vydatném sexu.
Když jsem housku dojedl, zadíval jsem se do Jaelových očí.
„Chci po tobě to samé, Jaeli,“ promluvil jsem. „Nechci, abys někam chodil sám a nebo něco sám řešil. Pokud budeš něco vědět, řekneš mi to. Nemysli na mě, ale v první řadě na svoji bezpečnost. A taky jsi říkal, že máš něco nového, že mi o tom povíš.“
Vzpomněl jsem si na to, že to říkal, ale už jsem si nepamatoval, jestli mi to chtěl říct hned, nebo až potom, co budeme s Andrewem.
Jael
Chtě, nechtě jsem musel protočit očima.
Celý Logan. Prostě si nepřipustí, že by se mohlo ještě stát něco, co by ho překvapilo.
Ale pak jsem se s pokrčením ramen a lehkým úsměvem pustil do jídla.
Odkýval jsem Loganovi, že si budu dávat pozor a cpal se jak najatý, protože mi neuvěřitelně vyhládlo.
Dokonce jsem musel vstát a jít vybílit ledničku, protože to, co nachystal Logan mě moc nezasytilo.
Vyžahl jsem hrnek kafe, a pak se spokojeně opřel na židli a odfoukl.
„Jestli ti to nebude vadit, řeknu to, až budeme s Andrewem. Možná to nic není, možná je to velká stopa."
Po chvilce odpočinku, úklidu, telefonu s Arim, který se samozřejmě dozvěděl o mém zatčení a následném propuštění, byl akorát čas na to, abychom vyrazili.
Převlékl jsem se do pohodlného tmavšího oblečení a vlasy rozčesal a svázal do copu.
Do parku jsme se dostali s pěti minutovým předstihem, a k našemu překvapení tam Andrew už čekal. Seděl na lavici a hleděl do mobilu.
„Ahoj. Tak co, vyspaní do růžova?" zazubil se na nás a pozorně si nás prohlédl.
Já pod jeho upřeným pohledem sklopil hlavu a zrudl až na zadku. Měl jsem dojem, že mi vidí až do žaludku.
Nad mou reakcí se jen uchechtl, a pak zvážněl. Zadíval se na strom a strčil ruce do kapes.
„Myslím, že mi chceš něco říct, Jaeli."
„Já…" zhluboka jsem se nadechl a na okamžik zavřel oči, abych získal jistotu. „Po posledním rozhovoru s Calebem jsem něco zjistil. Poslal mě sem a řekl… řekl, že mám hledat růži."
Popsal jsem jim přesně to, jak mi to Caleb vypověděl i o své domněnce, že si myslím, že je to tetování, které nejspíš vrah má, a najednou se Andrewovo chování změnilo.
Přistoupil ke mně, chytl mě za ramena a zadíval se mi do očí.
„Věděl jsem to. Dokázal bys nějak zjistit víc? Můžeš se spojit s duchy, kteří k tobě ještě nepřišli, když ti ukážu pár fotek?" jeho hlas byl naléhavý, a já se pod jeho upřeným pohledem trochu přikrčil.
Logan
Neprotestoval jsem, když Jael řekl, že nám to řekne, až budeme všichni pohromadě. Taky jsem neměl rád, když jsem musel něco dvakrát opakovat. Bylo to děsně otravné…
S údivem jsem se díval, jak do Jaela padá snídaně, On snad nestačil ani kousat. Já toho snědl taky dost, ale vedle něho, co se týče jídla, jsem hotový břídil.
Když jsme dorazili do parku, myslel jsem si, že ještě budeme čekat, ale Andrew už tam byl, a čekal spíš on na nás.
Vyslechl jsem si, co nám všechno Jael povykládal, a hned jsem měl hlavu zaplavenou myšlenkami.
Ani jsem pořádně nevnímal, o čem se ti dva baví, jak jsem se v paměti snažil vypátrat, jestli znám někoho s podobným tetováním, nebo jsem někoho takového viděl.
Mám sice dobrou paměť, ale ne fotografickou, nebo takovou, kdy si někteří nadaní jedinci pamatují skoro všechny události do poslední maličkosti. Ale i přesto jsem na to stále myslel, a snažil se rozpomenout, až do chvíle, kdy mi došla poslední Andrewova slova.
Podíval jsem se na něho zamračeně a přitáhl jsem si Jaela k sobě.
„Zřejmě nevíš, jak Jael vypadá, když se spojí s duchy, a hlavně s takovými, kteří hledají klid. On se vlastně ani s jinými snad nedokáže spojit. Nemá to na něho dobrý vliv. Co uděláš, když se dostane do stavu, kdy ho nebudeme moct probrat? Už jsem zažil, když se budil s křikem, a taky jsem jednou zažil, kdy jsem ho několik hodin nedokázal probrat. Chápu, že potřebuješ pomoc, a jsem ti vděčný za to, že jsi Jaela dostal ven z vězení, ale nechci se dočkat toho, že bych ho už taky nemusel probrat. Není to nic příjemného. Sám jsem to zažil na vlastní kůži…“
Vážně jsem se o Jaela bál. Tušil jsem, že bude chtít souhlasit, že bude chtít pomoct, ale za jakou cenu?
Jael
Andrew mě svou žádostí dokonale zaskočil.
Jenže, než jsem se k něčemu zmohl, vzal si slovo Logan, který mě stáhl do své náruče.
Překvapeně jsem zamrkal, a pak cítil, jak mi hoří tváře, když se bránil tomu, abych cokoliv zkusil.
Ani nevím, proč mě to tak potěšilo.
Ale ze zasnění mě vytrhl Andrew, jehož postoj se trochu změnil.
„Podívej, Logane, myslím, že nemáš ani tušení, o co tu vlastně jde. Chápu riziko, vím, že to pro Jaela nejspíš nebude jednoduché, ale je to nutné. Pro klid nás všech, nejen ztracených duší. Kdybych si dokázal poradit sám, nikdy bych vás o pomoc nežádal, to mi věř."
Jeho výraz ve tváři už nebyl tak laskavý, ale neřekl bych ani naštvaný. Spíš...
Rozčilený? Netrpělivý?
Pak, ale jako by si uvědomil své jednání, dřív, než mohl Logan zareagovat, zvedl ruce a usmál se.
„Promiň. Nechtěl jsem… Jen…" pokrčil rameny a prohrábl si delší hnědé vlasy.
Zhluboka jsem se nadechl a vyprostil se z Loganova sevření. Na moment jsem se k němu otočil, letmo ho políbil na rty a smutně se usmál.
„Existují… různé způsoby, jak kontaktovat duše ztracených, ale… I kdybych to chtěl pomoct, jen tohle, cos mi řekl, mi nestačí. Potřebuju vědět víc…" otočil jsem se zase k Andrewovi a vážně se na něho zadíval.
„To nemůžu. Můžu tě akorát požádat o pomoc, ale sdělovat důvěrné informace ohledně případu je věc jiná."
Sklonil jsem hlavu a zaťal ruce v pěst.
„Zaslouží si to…" řekl jsem tiše do země.
„Cože?"
„Nemyslíš, že si to zaslouží?!" zvedl jsem prudce hlavu, až se mi zhoupl cop na zádech, zvýšil hlas a zadíval se Andrewovi do očí.
Brada se mi třásla a do očí vstoupily slzy, ale tentokrát z jediného důvodu.
Byl jsem rozčilený a… naštvaný…
„Jaeli…“
„Zaslouží si znát pravdu! Logan, jeho rodina, Caleb, všichni ti, kterým vzal život, všichni ti, kteří tu zůstali, a do teď neví, co se vlastně stalo! Zaslouží si pravdu!"
Nevím, jestli jsem překvapil víc sebe nebo Andrewa, ale takhle jsem to cítil.
Napřed se zdálo, že Andrew odmítne, napjal se a zamračil, ale po chvilce se uvolnil a uchechtl.
„Alex říkal, že to s vámi nebude jednoduché. I Fai cítil, že jsi bojovník, jen se bojíš," zvedl ruku, až jsem se přikrčil, že mi natáhne, ale on mi místo toho rozcuchal vlasy.
"No dobrá. Nejspíš tě jinak nepřesvědčím a tvou pomoc vážně potřebuju. Jak už oba víte, pracuju pro speciální agenturu, která se zabývá lovem všech, co nejsou tak úplně lidé. Máme podezření, že ten, co zabil tvého brášku, Logane, patří právě do téhle skupiny. Jeho vraždy se táhnou až z Portlandu, a bohužel, umí se perfektně skrývat. Máme obavu, že ty vraždy se dějí za určitým účelem, který v případě "jiných", jak je nazýváme, nikdy nedopadá dobře. Vím, že to nebude pro tebe jednoduché, ale můj přítel, Faileon je připravený zasáhnout, pokud by se to nějak zvrtlo. Bude na blízku, ale mezi lidmi se z jistých důvodů moc neukazuje. A pokud bude úplně nejhůř, Alex může kontaktovat svého přítele v Portlandu, který, možná to zní neuvěřitelně, je čaroděj."
Po Andrewových slovech bylo chvilku ticho, než ke mně opět přistoupil, a položil mi ruce na ramena.
„Tak co, pomůžeš mi?"
„Moje babička by to zvládla lépe," pronesl jsem tiše.
„Víme o tvé babičce, ta možnost nás taky napadla, ale tam je větší riziko, že by to někdo zjistil."
„Dobře… Já… Dobře. Udělám to," přikývl jsem nakonec a na vteřinu se znovu otočil na Logana, a pohledem se mu omlouval, že rozhoduju bez něj. „Musíme na hřbitov. Tam… Prostě je větší šance, že někoho najdu."
Logan
Nelíbilo se mi, že Jael souhlasil.
Možná se snaží být statečný, chce pomoct, ale za jakou cenu? Byl jsem proti, aby se toho účastnil tímhle způsobem. Měl jsem nějaký divný pocit, někdo by tomu mohl říkat tušení, že by se mohlo něco stát.
Nejspíš mě už Jael těmi svými předtuchami a obavami nakazil.
„Jaeli…“ chtěl jsem proti tomu něco namítnout, ale v tu chvíli mi začal zvonit telefon.
Vytáhl jsem ho z kapsy, odstoupil jsem od nich trochu dál a podíval se na displej. Neznámé číslo…
Bylo to zvláštní, ale vzhledem k tomu, o co jsme se snažili, jsem hovor raději přijal.
Na druhé straně se mi hned ozval chlápek, a jakmile se představil, okamžitě jsem si vzpomněl.
„Nevím, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva, ale v kostelíku jsme nenašli žádné stopy po dětském duchovi. Ale byl tu pocit, jako by tu nějakou dobu byl. Vypadalo to, jako by se ti duchové snažili někoho chránit… Utěšit… Ale nevíme nic konkrétního. Takže pokud si myslíte, že byl Caleb zavražděn, tak určitě to nebylo tady v kostelíku, Když tu byl, tak ještě žil… Ostatní jsme už zařídili, a je tu čisto. Kdokoliv sem už může bez obav přijít, a klidně i v noci. Je to tu už čisté…“
Sevřel jsem ruce v pěst, když mi tak napřímo řekl o domněnce Calebovy vraždy. Nějak jsem s tím už byl srozuměný delší dobu, že se tohle opravdu mohlo stát, ale pořád jsem tomu prostě nechtěl věřit.
Pořád to pro mne bylo hodně těžké…
Poděkoval jsem a rozloučil se. Schoval jsem telefon a vrátil se k Jaelovi a Andrewovi.
Pověděl jsem jim to, co jsem se teď dozvěděl.
„Musíme najít nějaké nové stopy, Jaeli,“ podíval jsem se na něho trochu rozmrzele.
Jednak se mi stále nelíbilo, co chce udělat, ale taky jsem byl rozhozený tím, co jsem slyšel po telefonu.
Jael
Vypadalo to, že Logan s mou pomocí Andrewovi nesouhlasí.
Byl to… zvláštní pocit.
Jenže, než stihl něco říct, zazvonil mu telefon a kousek poodešel.
Stihl jsem se s Andrewem domluvit jen na tom, že pojedeme jeho autem na novější hřbitov kousek za městem, když se Logan vrátil zpátky.
Po jeho slovech se Andrew zamračil a vypadalo to, jako by nad něčím přemýšlel.
Chtěl jsem Logana chytit za ruku a říct mu, že to bude dobré, ale v půlce pohybu jsem se zarazil, a ustoupil bokem. Docela živě jsem si vybavil jeho odmítnutí tehdy v tom hotelu a nevěděl jsem, jestli by tak nereagoval znovu.
„Pojedeme," ozval se Andrew, a my ho tak chtě, nechtě následovali k autu.
Cesta probíhala mlčky, já většinou jen zíral z okna a přemýšlel, koho na hřbitově potkám.
„Vlastně mi teď došla jedna věc," přerušil ticho Andrew, když jsme zastavili před bránou hřbitova, a i když byl i v noci osvětlený, vytáhl jednu baterku.
„Tvůj bratr Caleb, je pořád veden jako pohřešovaný, že?" obrátil se na Logana. „No, myslím si, že asi nemá cenu si nic nalhávat. Popravdě, vrah jede podle jistého vzorce, který ale na první pohled není vidět. Když zmizel tvůj bratr, něco takového se mezi lidmi jako já roznese rychle, nespojovali jsme si to dohromady. Ale když nás pátrání zavedlo až sem, pojali jsme podezření, které jste mi oba před chvilkou potvrdili. Důvod je ten, že Caleb, je jediným zabitým dítětem. Myslíme si, že mu prostě docházel čas, a tak sebral prvního koho potkal."
Po přelezení nízké brány jsme popošli mezi náhrobky, a já napůl ucha poslouchal, co Loganovi Andrew říká. Jen napůl jsem zaregistroval, že se ti dva zastavili.
Nebylo to zrovna citlivé od Andrewa, mohl si vybrat lepší dobu i způsob, jak to Loganovi oznámit, ale i když jsem se chtěl ozvat a otočit se k nim, mé tělo jakoby ztuhlo.
Cítil jsem to.
Každou buňkou v těle.
Nebylo to poprvé, co jsem navštívil hřbitov, ale tentokrát úplně jiné.
Mluvili na mě, spousta hlasů, křičeli, prosili, mluvili jeden přes druhého.
„Dost!" zakřičel jsem, přikryl si dlaněmi uši, dopadl na kolena a pevně zavřel oči.
Aniž bych se snažil o spojení, dosáhl jsem ho v okamžiku, kdy jsem oči znovu otevřel a spatřil je před sebou…
Logan
Nestihl jsem ani nic namítnout, a už jsem byl bez mého souhlasu nasměrován k Andrewovu autu.
Teda… Mohl jsem protestovat. Mohl jsem vyjádřit nesouhlas a nikam nejít. Ale, když jsem viděl Jaela, jak bez řečí jde, nakonec jsem šel taky.
Nechtěl jsem ho s ním nechat samotného, když Andrew neví, co se s Jaelem může stát.
Byl jsem naštvaný na všechno, včetně toho, že se Jael žene do tak nebezpečné věci. A tak jsem celou cestu mlčel, nechal se odvézt na hřbitov, a pak jsem šel poslušně s nimi.
Andrew ale na hřbitově začal mluvit konkrétněji. Ale to, co řekl, se mi nelíbilo.
„Jak můžeš říct, že ten vrah zabil Caleba? Nejsou k tomu žádné přímé stopy, mohl to být kdokoliv jiný. A navíc… Došel mu čas? Sebral prvního, koho potkal? Myslíš tím Caleba? Kdo to měl být, jak si můžeš být jistý, že je Caleb obětí stejného člověka? Co mi zatraceně tajíš!“ vyjel jsem už na Andrewa naštvaně.
Nelíbilo se mi, do čeho Jaela natlačil, a navíc nám pořád něco tají. Je mi jedno, jestli je to tajné vyšetřování, nebo co. Ale tady se jedná o dva lidi, které miluji, a on mi tu napřímo řekne takovou věc?
„Kdo to, kurva je? O kom to mluvíš?“ výhružně jsem se proti Andrewovi postavil. „Jak můžeš říct, že zabil Caleba, jen proto, že ho potkal? Caleb zmizel, a nejsou žádné konkrétní stopy, které by nasvědčovaly vraždě. To víme jen já a Jael, do hajzlu! Tak sakra řekni, kdo to je.“
„Je to těžké o tom mluvit před lidmi, kteří nechápou jisté věci. Kteří nevěří jistým věcem, a kteří o jistých věcech nemají ani páru. Řeknu ti jen jedno, domněnka, která bude tak na devadesát procent pravdivá, je ta, že to má všechno na svědomí jeden člověk, ale v pozadí stojí větší skupina. Abys to pochopil, nazval bych tu skupinu kultem. Ale nejsou to obyčejní lidé. Ten člověk, který to všechno způsobil, který vraždil ty lidi, je-“
Další slova mu vzal z úst Jaelův výkřik. Prudce jsem se oba otočili a viděli, jak dopadá na kolena a tváří se vyděšeně. Nebo spíš zmateně? Nebo… nevím, krucinál, ale rozhodně se mi to nelíbí.
„Jaeli!“ vykřikl jsem a přiskočil k němu.
Kleknul jsem si naproti němu, chytl ho za ruce, aby zvedl aspoň hlavu a podíval se na mě.
„Jaeli, co se děje?“ zeptal jsem se ustaraně, a měl sto chutí to okamžitě utnout a vzít ho odsud pryč.
Jael
Slyšel jsem něčí hlas, který tak nějak nezapadal mezi ostatní, ale nedokázal jsem ho k ničemu přiřadit.
Už jsem nebyl na tom samém hřbitově. Byl jsem ve světě duchů.
A ti na mě docela vtíravě dotírali, až jsem myslel, že mi praskne hlava.
„Prosím, potřebuju…" pokusil jsem se je usměrnit, ale nebylo mi to nic platné.
„Nechte ho!" zazněl odněkud zepředu něčí hlas, který umlčel všechny ostatní.
Na zemi seděl muž, věk nešlo odhadnout, přátelsky se na mě usmál a pokynul mi.
Zhluboka jsem si oddechl, protože to vypadalo, že jsem po dlouhé době narazil na někoho, s kým si budu moct promluvit pořádně.
„Ahoj, a… děkuju," řekl jsem a sedl si vedle něho.
„Moc často tu lidi jako ty nevídáme, tak se jim nedivím," pokrčil rameny a omluvně se na mě usmál.
„Jste připoutaní k tomuto místu?"
„To je na dlouhé vyprávění. Ale ano. Bez pomoci se odsud nedostaneme," tónem jaký to řekl ve mě vzbudil zvědavost.
„A, ty bys odsud chtěl pryč?"
„Řekněme, že mám jistou nedořešenou práci," zamračil se a vzduch kolem nás náhle ochladl.
„Ehm," odkašlal jsem si, „vlastně… jsem tu, protože něco nebo někoho hledám."
Vypověděl jsem mu všechno, co jsme doposud zjistili, i svou domněnku o tetování.
„Jo, myslím, že nějaký kluk tvého popisu zabloudil i sem. Jen škoda, že nikdy nenajde klid," řekl po mém vyprávění a vstal.
Zmateně jsem se na něj podíval, ale on se najednou ke mně naklonil a zadíval se mi do očí.
„Tvá domněnka byla správná. Ta růže je tetování. Specifické tetování, a nosí ho vrah. Je mi líto, že ten kluk nedojde klidu, ale já jsem ti moc a moc vděčný," usmál se na mě, a já měl najednou pocit, že je všechno špatně.
„Proč…"
„Za prvé. Když jdeš příště na takové místo, uzavři svou mysl. Za druhé, nevěř každému duchovi, který se snaží být vůči tobě přátelský. Za třetí, říkal jsem ti přece, že sám se odsud nedostanu."
Trvalo mi pár vteřin, než jsem si jeho slova i úšklebek přebral, a pak zařval bolestí.
Měl jsem dojem, že mě trhá na kusy a láme všechny kosti v těle, když přebíral vládu nad mým tělem.
Připadalo mi to jako věčnost, ale nejspíš to byla otázka několika setin sekundy, než jsem ucítil, jak otevírám oči a vstávám.
Byl to pocit, jako bych byl loutka bez schopnosti sám se o čemkoliv rozhodovat.
Protáhl jsem se, prokřupal kosti na rukou a krku, a pak vydechl.
„Konečně," promluvil jsem hlubokým dutým hlasem, který mi rozhodně nepatřil.
Zahlédl jsem svůj odraz v louži vody. Černé oči, bílá kůže, těsně pokrývající kosti.
Rozhlédl jsem se kolem a můj pohled padl na člověka nejblíž mě. Pohrdavě jsem ho sjel pohledem a ušklíbl se.
„Takže ty jsi ten, koho má plnou hlavu? Odporné," zašklebil jsem se a mlaskl.
„Ach, on tě tak strašně miluje," zapitvořil jsem se a odplivl si.
„Ale k ničemu to nebude. Neradil bych ti to, lovče," zvýšil jsem hlas, chytl Logana pod krkem a hodil ho proti Andrewovi.
Než dopadli oba na zem, stál jsem u nich.
„Jestli se o něco pokusíte, nadělám tomu fešákovi z mozku fašírku. Stejně to nepřežije, ale to je jedno. Jo, první posednutí bývají zákeřné," rozchechtal jsem se na celé kolo. „Ale, udělám vám laskavost. Ten, koho lovíte má na ruce tetování kultu Nahad, ten čarodějný kult, co dělal jednu dobu takové problémy, a má na svědomí nějakého malého kluka, na kterého se mě můj hostitel ptal. No, a taky má na svědomí mě, takže si jdu vyřídit účty. Čau."
S těmi slovy s těmi slovy jsem se rozeběhl, ale nebyl to normální běh. Běžel jsem asi pětkrát rychleji než člověk, takže jsem hřbitov brzo nechal za sebou…
Logan
Jael vypadal, jako by mě vůbec nevnímal. Jeho oči byly, jako by je zastřela mlha. Něco mumlal a když jsem se víc zaposlouchal, vůbec to nebyla angličtina. Měl jsem pocit, jako by mluvil řečí svých předků…
Pustil jsem jeho ruce, když se mi náhle vyškubnul. Zvedl jsem se na nohy, couvnul jsem o krok a vyčítavě se na moment podíval na Andrewa, který už taky šokovaně na Jaela hleděl.
„Říkal js-“ poslední slova jsem spíš zachrčel, protože mě v tu chvíli popadl Jael pod krkem, a já nevzmohl vůbec na nic.
Měl velkou sílu, která mu nepatřila, a s ní mě mrsknul na Andrewa. Oba dva jsme dopadli na zem a s ještě větším šokem poslouchali, co Jael říká.
„Jaeli!“ zakřičel jsem, když se náhle rozběhl ven ze hřbitova. „Jaeli! Stůj!“
Ale on během pár vteřin byl pryč. A než jsem doběhl k bráně, zcela nám zmizel z dohledu. Věděli jsme jen, kterým směrem běžel.
Zastavili jsme se na cestě před hřbitovem. Ten skok, kterým jsem překonal tu menší branku, by se snad mohl zapsat do Guinessovy knihy rekordů. Ale byl jsem tak nabitý zlostí, vztekem, že mě neposlouchali, tím, jak jsem se bál o Jaela, že mi adrenalin stoupl vysoko nad normální hranici snesitelnosti, a já měl pocit, že mi to rozerve všechny žíly i tepny v těle.
„Říkal jsem to!“ zařval jsem po chvíli, kdy jsem se bezradně rozhlížel kolem sebe.
„Říkal jsem to, do hajzlu, a vy jste mě ani jeden neposlouchali!“ popadl jsem Andrewa za triko a se svou zuřivostí jsem ho přiškrtil.
„Uklidni se! Najdeme ho,“ Andrew mě jen chytil za zápěstí a snažil se mě uklidnit.
Ale já ho neposlouchal, měl jsem chuť ho na místě zabít.
„Jak ho chceš najít?! Vždyť ani nevíme, kam běžel!“
Andrew se mi musel na sílu vyškubnout, aby byl volný, pak se kolem sebe pozorně rozhlédl.
V jednu chvíli se zarazil a upřeně se díval na jednoho muže středního věku, který postával opodál a pozoroval lidi kolem, jako by někoho hledal. Andrew k němu popošel pár kroků, ale pak se zastavil, a já si všiml, jak mírně znejistěl. Jako by chtěl s tím mužem mluvit, ale neměl odvahu. Jako by mu v tom něco bránilo.
Pak ale vytáhl telefon a vytočil nějaké číslo.
„Fai, mám problém a potřeboval bych pomoc…“
Řekl ještě, kde právě jsme, a pak zavěsil a telefon schoval.
Už jsem se nadechoval, že mu něco řeknu, ale v tu chvíli se Andrew otočil ke mně.
„Co se stalo?“ ozvalo se za mnou nečekaně, až jsem poskočil.
Prudce jsem se otočil a hleděl jsem přímo na vysokého muže. A po chvilce zírání mi došlo, že už jsem ho viděl. Byl to ten, který čekal na Andyho v autě.
„Fai, Jaela nejspíš posedl duch a utekl s jeho tělem. Potřeboval bych ho najít co nejrychleji, ale nevíme, kde přesně bych měl hledat. Ale tam…“ ukázal nenápadně za sebe na toho druhého muže. „On by nám mohl pomoct. Ale…“
Ten Fai se na toho muže podíval, a pak s pochopením přikývl.
„Máte něco, co patří Jaelovi? Něco, na čem by mohl ulpět jeho pach?“
„Co?!“ vyjel jsem, když se na mě oba otočili. „Je to snad pes, nebo co, že ho chcete stopovat podle pachu? Nedělejte si ze mě prdel. Mám toho akorát tak dost!“
„Není to pes, je to upír…“ začal vysvětlovat Andrew, jako by se nechumelilo, ale Fai ho přerušil.
„Tak máte něco Jaelovo?“
Byl jsem tak v šoku, že jsem nebyl schopen ani odpovědět. Díval jsem se z jednoho na druhého, pak na toho muže, a zase zpátky na ty dva.
„Tak co?“ zeptal se už netrpělivě Fai. „Uteče nám!“
„V autě… skicák a mikina…“ ukázal jsem na Andrewovo auto s výrazem, že jsem úplně někde jinde, a ne tady s nimi.
„Dobře, to stačí,“ rozběhl se Fai k autu.
Jael
Byl to zvláštní pocit.
Divný, abych pravdu řekl.
Byl jsem v podstatě uvězněný ve vlastním těle a mohl jen sledovat, co se děje.
Měl jsem stále své myšlenky, ale zároveň jsem slyšel i ty jeho. Vnímal jsem zřetelně i jeho pocity.
Štěstí a silnou touhu po pomstě.
Hnali jsme se vpřed, překážky, které by normálního člověka zastavily, jako ploty, branky, strouhy, keře, to pro nás nebyl problém.
Běželi jsme pořád rovně, jako by duch přesně věděl, kam jít, kde svého vraha najde.
„Prosím… Nech toho, můžeme to vyřešit i jinak," ozval jsem se ve své hlavě.
„Zapomeň. Ani nevíš, jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal. Ani nevíš, jaké to je trčet na tom zkurveném hřbitově, sledovat, jak se duše jiných propadají do temnoty, nebo blaženě dosahují pokoje. Ani mě nechybělo moc, a stala se ze mě nemyslící kreatura. Jenže já se zatvrdil. Pozoroval, učil se, trénoval a trpělivě čekal. A pak jsi přišel ty. Myslíš, že si to nechám ujít jen proto, že mě prosíš?"
Jeho chladný hlas mě ubíjel, a já cítil, jak postupně slábnu. Vzmohl jsem se na odpor, ale přivodil jsem si jen další bolest.
„Nesnaž se. Na tohle nemáš. Jsi jako hmyz, který můžu snadno rozmáznout."
Chtěl jsem to vzdát. Opravdu. Jen díky myšlenkám na Logana jsem se ještě nepomátl.
Jenže to, co jsem měl v hlavě, viděl samozřejmě i on, a toho jsem se bál.
Trvalo to snad jen několik minut, když jsme dorazili nejspíš na místo, protože jsme se konečně zastavili.
Napůl rozbořená vilka s cedulí 'k demolici', vypadala, jako z nějakého super béčkového hororu.
Napůl uschlé stromy, polámané větve, zrezivělý plot, všude plevel a suť, oprýskaná omítka, z části vymlácená okna.
Znovu jsem se pokusil zaprotestovat, ale znovu mi vzal zase kousek sil. A já začínal mít pocit, že nejspíš už Logana nikdy neuvidím.
Chtěl jsem mu toho tolik říct, omluvit se za tolik věcí, říct mu, jak moc ho miluju.
Cítil jsem vlhko na tváři, které překvapilo i ducha, podle toho, jak nevěřícně zvedl ruku, setřel slzy a pak je promnul mezi prsty.
„Idiote…" zasyčel, a pak jsme přeskočili plot a ocitli se na dvorku před domem.
Logan
Díval jsem se na Faie, byl vysoký, řekl bych tam metr devadesát, vážně vypadal dobře, ale něco mi na něm nesedělo. Ale neměl jsem kdy teď přemýšlet, co by to mohlo být.
Spíš jsem měl plnou hlavu toho, co řekl Andrew.
Upír? To jako vážně? Dělá si ze mě prdel a někde je skrytá kamera?
Rozhlédl jsem se kolem sebe, jako bych ji někde chtěl vypátrat. Ale pak jsem se, ani nevím proč, začal smát, i přes vážnost situace.
„Čemu se směješ?“ podivil se Andrew, který stále sledoval Faie.
„Čemu?“ uchechtl jsem se ještě jednou, a pak jsem zvážněl. „Čaroděj? Upír? Děláš si ze mě prdel?“
„Ne nedělám,“ řekl naprosto vážně. „Podívej.“
Fai právě došel k tomu muži a něco mu řekl. Ten sebou trhnul a chtěl utéct, ale Fai ho chytl za paži a na místě ho zastavil. Najednou se ten muž vzepjal, a já viděl, jak se mírně změnil. Jako by mu najednou narostly svaly, něco vztekle řekl, a pak…
Zasyčel? Vážně?
Naklonil jsem se, abych na něho lépe viděl…
Jeho obličej se změnil, už nebyl tak hezký, ale měl zvláštní výraz, a… Vážně jsem viděl, jak cení zuby na Faie. Dlouhé zuby, které se mu sotva vešly do pusy, ale byly trochu jiné, než jak ukazují v televizi. Ale i přesto byly špičaté a podle všeho i ostré.
Ale Fai se nelekl. Najednou sebou ten upír trhnul a zděšeně se na Faie podíval. A já taky…
Nejspíš jsem se zbláznil a slunce je převlečný měsíc.
Měl jsem za to, že Fai má tmavé vlasy, normální chlap, ale najednou před námi stál vysoký muž, s dlouhými bílými vlasy, zpod kterých vykukovaly špičaté uši.
„Jo, to je můj muž,“ spokojeně mlaskl Andrew.
Tak, teď už jsem byl úplně v prdeli a málem zapomněl i na Jaela, když se pak na nás Fai otočil a táhl toho upíra za sebou, Andrew sebou trhnul a couvnul o dva kroky.
„Nemusíš se bát. Pomůže nám, a já mu slíbil, že ho nenahlásíme. Ano?“ dotáhl Fai upíra až k nám, a já si teď mohl oba prohlédnout detailněji.
Strčil upírovi do ruky Jaelovu mikinu a přikázal mu, aby se Jaela pokusil najít.
Upír si ji zamračeně vzal a přitiskl si ji k obličeji. Na moment se mu na tváři rozlil spokojený výraz, ale když viděl, jak se všichni tři tváříme, hned toho nechal.
„Ať tě to ani nenapadne,“ zavrčel na něho Andrew. „Máš ho jen najít. Nic víc. Pokud mu ublížíš, osobně tě zastřelím. Nemusím ti říkat, že tam nemám obyčejné kulky, že ne?“ rozhrnul si mikinu a ukázal zbraň, kterou měl pod ní.
Upír po něm hodil Jaelovu mikinu, a pak se rozhlédl. Popošel k jednomu domku, znovu se rozhlédl, a když viděl, že si ho nikdo nevšímá, jedním odrazem vyskočil a byl na střeše. A za ním vyskočil i Fai…
Díval jsem se, jak se otáčí a rozhlíží, a vypadalo to, jako by větřil. Pak Faiovi ukázal na sever a něco mu řekl. Fai se znovu ujistil, a když upír přikývl, nechal ho jít a seskočil k nám.
„Jedeme. Musíme autem. Je to tímhle směrem…“ ukázal a spěchal k autu, ale už v podobě, kterou měl předtím.
Andrew do mě musel drcnout, když jsem byl stále v šoku, a hleděl na něho neschopen slova ani pohybu.
Jael
Cítil jsem, jak se něco změnilo.
Po dopadu na dvorek, jako bychom se ocitli v jiném světě. Vnímal jsem, že duchovo chování se najednou změnilo. Byl napjatý, obezřetně se rozhlížel kolem, a jeho vztek narůstal.
„Podřízl mě tu jako prase," zasyčel.
„Poslouchej. Nejspíš to není normální člověk. Ten druhý muž, co byl na hřbitově je lovec, asi, nejspíš, nebo něco takového, a hledá toho vraha taky. Nech to na něm, nemusíš-"
„Zmlkni!" zařval, a já zakřičel s ním.
Vydali jsme se k domu.
„Pohodil mě pak kousek od domu, kde jsem bydlel, jako kus smetí," pokračoval po chvilce už o něco klidněji. „Ale, z toho, co vím, každý, koho zabil, dopadl jinak. Přímo tady v Bostonu zabil celkem osm lidí."
„Jak to víš? Vždyť… Nikdo-" vydechl jsem překvapeně ale on mě zase přerušil.
„To jsi vážně tak zabedněný? O víc jak polovině z těch osmi ani nikdo neví, že umřeli. Navíc jsem duch, a i když jsem se nemohl dostat ze hřbitova pryč, poslouchal jsem. Myslím, že ten kluk, kterého hledáš, bude nejspíš tady."
Nadechl jsem se a najednou pocítil až podivný klid.
„Děkuju…" zašeptal jsem.
„Cože?" natolik jsem ho šokoval, že zůstal stát uprostřed pohybu, a já zahlédl svou zmatenou tvář v odrazu špinavého okna.
„I kdybych… i kdybych to nepřežil, a… no, prostě, kdybych to nepřežil, vím, že aspoň Caleb dosáhne klidu, protože ho Logan a ostatní najdou."
„Idiote…" zasyčel znovu, a pak otevřel hlavní dveře.
Spíš je skoro vysadil ze zarezlých pantů, a zvuk, které vydaly musel zákonitě probudit i mrtvého. Sutiny, sklo a ostatní bordel nám křupal pod nohama, když jsme se nořili do tmy domu.
Všude byla cítit zatuchlina, a slabý, typicky nasládlý, hnilobný zápach.
Otázkou ale bylo, jestli ho vydávala mrtvola člověka, nebo jen nějakého zatoulaného zvířete, které sem zabloudilo a chcíplo.
Zastavili jsme, když se nad námi ozval šramot, jako kdyby někdo stěhoval nábytek po podlaze.
„Myslím, že pan domácí je doma…" zachechtal se duch, a pak vyrazil vpřed.