Jael
Když jsem vstal, s překvapením jsem zjistil, že už je skoro poledne.
Zašel jsem si do koupelny, abych se opláchl, převlékl do domácího oblečení, a sešel do kuchyně, abych uvařil oběd.
Slíbil jsem Arimu, že na něj počkám, dokud nepřijde z práce, aby mě pak odvezl, kam budu potřebovat.
Vzpomněl jsem si na to, co říkal Caleb. Vrátit se na začátek? To znamená do Bostonu. Žaludek se mi trochu stáhl, protože mi to připomnělo i Logana.
Možná bych mu mohl napsat, co jsem zjistil? Odstavil jsem hrnec z plotny a zaběhl do ložnice pro mobil, který jsem nechal v kabele.
Když jsem ho však vzal do ruky a zjistil, že tam mám nepřijatý hovor od Logana, mé odhodlání mu napsat ustoupilo.
Nejspíš mi stejně volal jen, aby mě seřval.
Povzdechl jsem si a mobil zase schoval zpátky. Vrátil jsem se do kuchyně, a sotva jsem dovařil oběd vrátil se Ari.
„Kdy ti mají sundávat tu sádru?" zeptal se mě po obědě, když jsme spolu uklízeli nádobí.
„Pozítří. A… Budu se muset vrátit do Bostonu. Caleb říkal, že se mám vrátit tam, kde to začalo," odpověděl jsem.
„Zůstaň ty dva dny tady. Sádru ti pak sundám u nás v nemocnici. Potřebuješ si odpočinout a nabrat síly," otočil se ke mně Ari a založil si ruce na hrudi.
„Ano, vím, že spěcháš, ale myslíš si, že v tomhle stavu něco zmůžeš? Vím, že to bolí, a vůbec nevíš, jak dál, ale pokud chceš Caleba najít, musíš se vzchopit,“ řekl přísně, když jsem chtěl zaprotestoval, že nemám tolik času.
„A ten tvůj přítel, Logan? No, až bude všechno vyřízené, měl by sis s ním promluvit," dodal, a pak se zase vrátil k úklidu.
Nic jsem mu na to neřekl, ale nakonec jsem souhlasil, že u něj ty dva dny zůstanu.
Navíc, bez té pitomé sádry aspoň budu mít víc prostoru.
Když jsem se odpoledne procházel, zadíval jsem se na nebe a přemýšlel, co asi právě teď dělá Logan.
Vrátil se domů?
Pokračuje na vlastní pěst?
Chybím mu vůbec?
No, nejspíš bych si tipl, že dělá tu druhou věc, tak jsem jen mohl doufat, že se nedostane do nějakého maléru a neublíží si.
Logan
Čekal jsem asi dvě hodiny, než se ukázalo terénní auto se třemi lidmi.
Za tu dobu jsem se na jejich příkaz ke kostelíku ani nepřiblížil. Neudělal bych to ani tak, jako tak. Nepotřeboval jsem znovu utíkat jak malé děcko, a navíc… Došla mi sůl.
Ti tři, co přijeli, dva muži a jedna žena, byli lovci duchů, nebo něco takového. Prostě jsem si je tak nazval.
Podle všeho mají prostředky, jak to tu „očistit“ tak, aby „oni“ došli pokoje, a kostel byl bezpečný pro každého, kdo sem vejde.
Povykládal jsem jim ještě jednou to, co jsem jim vysvětloval v telefonu. Byl jsem rád, že si o mně nemyslí, že jsem blázen.
Zatímco mě jeden z mužů a žena poslouchali, ten druhý muž šel ke kostelu. Otevřel dveře, udělal pár kroků dovnitř a zůstal tam nehnutě stát. Po chvíli se otočil a vrátil se k nám. A na tázavé pohledy svých kolegů jen s podmračeným výrazem přikývl.
„Budeme si muset zavolat ještě další dva. To sami nezvládneme a navíc… Bude to trvat hezkou chvíli, než to tu očistíme. Takže budeme potřebovat stany. Zavolám do kanceláře, ať přijedou a vezmou všechno, co budeme potřebovat…“
Odmítl jsem tu s nimi zůstat. Ale i přesto se mě zeptali na Jaela. Jen krátce jsem jim řekl, že je to vlastně indián, který má tyhle schopnosti mluvit s duchy, ale musel nutně odejít, tak nemohl na ně počkat. Ta žena ještě kolem mě chvíli chodila, různě se mě dotýkala, a když byla spokojená, nejspíš že mě neposedl žádný z těch duchů, už nenamítali nic proti tomu, abych odjel.
Rozloučil jsem se s nimi ale s jedinou prosbou. Nechal jsem jim na sebe telefonní číslo, a jak budou hotovi, chtěl jsem, aby mi pak dali vědět, jestli našli nějaké stopy po dětském duchovi, jestli se tu třeba pohyboval, nebo zanechal po sobě něco… Už z mého vyprávění věděli, že hledám bratra, a tak bez problémů souhlasili a popřáli mi štěstí při hledání.
Blížil se večer, když jsem konečně z toho místa odjížděl.
Nevěděl jsem, kam mám jet. Znovu jsem zkusil zavolat Jaelovi, ale ani teď mi nezvedal telefon.
Myslel jsem si, že přespím někde v hotelu, než pojedu do Bostonu, ale nakonec jsem zaparkoval na půl cesty v lese, kde jsem se rozhodl přespat. Vytáhl jsem si jednu konzervu a snědl ji jen tak. Ani mi nevadilo, že nemám žádné pečivo. Spíš… Zapomněl jsem si koupit. Ale večer, když jsem ležel v autě, a přes okno hleděl k nebi, které bylo plné hvězd, znovu na mě padla tíseň.
Vzpomínky na Caleba, myšlenky na to, co je s Jaelem…
Dlouho jsem tak zíral do nebe, než jsem konečně před svítáním zavřel oči.
Jael
Ari si kvůli mně vzal na druhý den volno, takže jsme dlouho do noci seděli a jen tak si povídali.
Zavolal jsem tátovi i druhému bráchovi, přičemž jsem zjistil, že mi Logan znovu volal.
„Možná bys mu mohl napsat, že jsi v pořádku," nakoukl mi přes rameno Ari, když viděl, jak jsem posmutněl.
„Ne, určitě mě chce jen seřvat," zavrtěl jsem hlavou a mobil zase odložil.
Možná bych se mohl zastavit doma, ale myšlenku jsem hned zavrhl. Táta byl v práci, a máma…
No, neměl jsem důvod za ní jezdit.
S Arim jsme si povídali o všem možném, a když jsem někdy po půl noci šel spát do jeho ložnice, zatímco on si ustlal na gauči v obýváku, zíral jsem do stropu, a neubránil jsem se myšlenkám na Logana.
Moc mi chyběl. Ale takhle je to pro nás oba lepší.
Ani nevím, kdy jsem nakonec usnul. Caleb tentokrát nepřišel, takže jsem se ráno probudil docela odpočatý a o něco klidnější.
Ari už v kuchyni připravoval snídani, po které jsme se šli projít.
Na oběd jsme zašli do jedné místní restaurace, a já Arimu znovu vyprávěl o Loganovi.
„Opravdu ho miluješ, co?" usmál se na mě Ari, když jsem mu vykládal, jak se staral o mé vlasy, jak mě vždycky seřval, když jsem měl slabou chvilku.
„Nejsem pro něho ten pravý," pokrčil jsem rameny, když jsme se vraceli zpátky domů.
Ari se na mě jen podíval, ale nijak dál to nekomentoval.
Doma jsem si pak sedl k Ariho počítači, a pokoušel se najít nějakou souvislost s růžemi, a případy zmizelých lidí.
Caleb říkal, že růže je stopa.
Jenže jaká růže? V jakém smyslu?
A hlavně, kde mám začít hledat, až se vrátím do Bostonu?
Nejspíš budu muset zajít do toho parku, kde to začalo. Tak to přece říkal, ne?
Vrátit se na začátek.
„Pojď na večeři, nebo z toho zírání na obrazovku ještě oslepneš," vytáhl mě kolem sedmé večer Ari od počítače.
„Ráno kolem osmé zajedeme do nemocnice, sundám tu sádru a podívám se na ruku. Když nebude problém, odvezu tě do Bostonu, ano?"
Jen jsem přikývl a pustil se do připravené večeře.
Logan
Byl jsem unavený, ale nespalo se mi moc dobře, ani když jsem usnul před svítáním.
Měl jsem pocit, jako by mi něco chybělo.
Nevím proč se tak najednou cítím sám… opuštěný…
Trhnul jsem sebou, když jsem zaslechl klepnutí o auto, ale byla to jen veverka, která zvědavě nakoukla dovnitř a po chvíli zase odběhla.
Díval jsem se ven a přemýšlel jsem znovu nad tím, co v noci, než jsem usnul.
Bylo mi z toho tak všelijak…
Vytáhl jsem telefon, že znovu zavolám Jaelovi, ale když jsem viděl, že se mi ani nesnažil zavolat zpátky, vzdal jsem to.
Nejspíš se mnou nechce vůbec mluvit. Proto vlastně odešel.
A pak mě to najednou trklo. Spíš, jako by mě kopnul kůň do hlavy.
Prudce jsem se posadil, až jsem se bouchnul o střechu auta a zíral nepřítomně před sebe.
Až teprve teď mi došlo, co všechno Jael v tom svém vzkazu napsal.
Když jsem tak před sebe hleděl asi deset minut, a probrala mě znovu ta samá veverka, která se přišla znovu podívat, vzpamatoval jsem se.
Vyťukal jsem číslo, které jsem už strašně dlouho nevytáčel.
„No? Co je, že mě budíš tak brzy ráno?“ ozval se ospalý hlas.
„Promiň, neuvědomil jsem si, že je teprve tolik,“ mrknul jsem na hodinky.
„Stalo se něco, že mi voláš? Jen tak se neozýváš víc jak po roce…“
„Chci se něco zeptat…“ o něco jsem ztišil hlas, jako bych se bál, že mě někdo tady uprostřed lesa uslyší. „Víš… No… Když jsme spolu chodili… miloval jsi mě?“
Myslím, že v tu chvíli byl můj ex okamžitě vzhůru. Docela jsem si ho uměl i představit, jak se posadil a nechápavě zíral na telefon a druhou rukou si prohrábnul své rozježené vlasy.
„A to se ptáš teď?“ ozvala se po chvilce ticha otázka. „Vždycky jsi byl na tyhle věci tupý. Prostě beran. Klidně jsem ti to mohl vyřvat do ksichtu, ale ty ses vždycky tvářil, že je to normální věc, jako třeba dýchání. Často, i potom, co jsme se rozešli, jsem měl pocit, že ti na mě vlastně vůbec nezáleží.“
„Aha…“ podotkl jsem suše, protože jsem nevěděl, co na to mám říct.
„Ty, Logane…“
„Hm?“
„Neříkej, že ses zamiloval, to by byl vážně gól. Vždycky jsem si myslel, že ti budou stačit tvoje knihy a titul, že je to tvoje priorita, a nic jiného tě nezajímá. Teda, ne že bys nebyl chytrý, spíš génius, ale co se týká některých věcí po lidské stránce, tak v tom prostě zaostáváš. Někdo ti naznačil, že tě miluje? Nebo jsi rovnou dostal kopačky? No tak, Logane, řekni, jak to je… Hele, rozešli jsme se, já mám už někoho jiného, ale to neznamená, že mi na tobě nezáleží. No, tak se už vymáčkni, kurva, nebo tam dojedu a vymlátím to z tebe. Nezapomeň, že jsem byl vždycky lepší v zápasech než ty…“
Když mi asi potřetí začal vyhrožovat, že přijede a zmlátí mě, začal jsem mluvit. Vynechal jsem jen tu část, že hledáme Caleba…
A můj ex přítel trpělivě poslouchal…
Jael
Ráno mě musel z postele vytahovat Ari. Nějak jsem vůbec nebyl schopný vstát.
Sbalil jsem si rovnou věci, protože jsem předpokládal, že hned z nemocnice vyrážíme do Bostonu.
Ruka mě nebolela, takže jsem nepočítal s tím, že by nastaly nějaké komplikace, a já bych tu musel zůstat.
A i kdyby... Stejně bych nemohl. Už tak jsem ztratil dva dny.
A nejspíš to tak nějak chápal i Ari, protože, když mě viděl, jak scházím ze schodů s taškou, jen se na mě podíval, ale nic neřekl.
V nemocnici jsem nakonec strávil asi hodinu. Ale byla to úleva, když mi konečně sundali sádru.
Dostal jsem však takové zvláštní obinadlo na zápěstí, abych ho prý udržel ještě stažené a moc ho nenamáhal.
Všechno jsem samozřejmě odkýval, i když jsem viděl ten Ariho pohled, který po mě hodil, a který říkal, že mi nevěří ani slovo.
V momentě, kdy jsem nasedal znovu do auta, a Ari vyjel směr Boston, trochu se mi stáhl žaludek.
Potkám někde Logana?
Co mi řekne?
Co řeknu já jemu?
Povzdechl jsem si a zahleděl se z okna.
„Kde vůbec budeš bydlet? Nechceš koupit nějaké jídlo? Máš vůbec peníze?" zasypal mě po chvilce Ari otázkami.
„Víš, že si peníze od tebe stejně nepůjčím. Něco málo mám, takže na nějaký levný motel nebo penzion mi to vyjde, a o jídlo se taky neboj," ujistil jsem ho, i když mi nejspíš moc nevěřil.
Zbytek cesty jsme strávili mlčky, a když jsme vjížděli do Bostonu pořád jsem se rozhlížel z okna, jako bych čekal, že někde Logana uvidím.
„Kde tě mám vysadit?" přerušil mě Ari.
„Počkej. Najdu si nějaký motel a vysadíš mě rovnou tam," řekl jsem nakonec a vzal do ruky mobil.
Napřed mě napadla škola, a pak park, ale tam byla velká šance, že bych narazil na Logana.
Za deset minut už jsme parkovali před menším motelem mimo centrum města.
Ari mi ještě udělal kázání, a znovu mi zopakoval, že bych si to s Loganem měl dobře rozmyslet.
Raději jsem se s ním rychle rozloučil, poděkoval mu, a pak už se šel ubytovat.
Logan
Bylo už hodně po poledni, když jsem vjížděl do Bostonu. Celou cestu, i ve chvíli, kdy jsem se zastavil v jednom občerstvení na snídani, jsem myslel na rozhovor, který jsem absolvoval ráno.
Mluvili jsme spolu asi hodinu, než jsem to utnul, protože jsem měl obavy, že se můj ex za mnou rozjede.
Ale, i tak jsem měl celou dobu o čem přemýšlet. Pořád jsem myslel na jeho slova, na to, co udělal a napsal Jael. Pořád jsem myslel na to, co jsem já mohl udělat jinak.
Ale nejspíš bych se zase zachoval stejně, i kdybych už tehdy věděl, že mě miluje. Nejsem člověk, který by dobrovolně brečel před někým jiným. Nejsem člověk, který si jen tak vyleje srdce prvnímu, koho potká.
Jsem člověk, který se vždycky popere se vším sám…
A jen tak se asi nezměním.
Cestou ke koleji jsem se ještě zastavil v obchodě, abych dokoupil nějaké jídlo, protože to, co jsem vezl zpátky, i když se zásoby ztenčily, by stačilo asi tak na jeden den.
Když jsem procházel obchodem, vzpomněl jsem si, jak jsem tu nakupoval s Jaelem, a v tu chvíli jsem měl chuť vytáhnout telefon a zkusit mu zavolat.
Ale co když by mi ten telefon znovu nezvedl? Byl bych naštvaný? Nebo zklamaný?
Celou dobu jsem na něho myslel, a uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy jsem pak platil nákup. Vozík jsem měl naplněný, jako bych opravdu nakupoval pro nás oba, a ne, jen pro sebe.
Když jsem přijel na kolej, musel jsem věci z auta odnést na dvakrát. Ale už hned poprvé, když jsem odemykal náš pokoj a vstoupil jsem dovnitř, pocítil jsem takové zvláštní bodnutí u žaludku, když jsem zjistil, že tu Jael není. Nepočítal jsem s tím, ale i přesto jsem tak nějak ve skrytu duše doufal, že by tu přeci jen mohl být.
Celý den jsem potom nevytáhl paty z pokoje. Buď jsem dospával, nebo jsem měl nos zabořený v notebooku, a snažil se zjistit nějaké další informace, které by mě zavedly ke Calebovi.
Nebo, aspoň mi něco napovědělo, kde by mohl být Jael.
Na lístek jsem si napsal to, co mi tenkrát říkal.
Kůň, kostel, růže, kočka…
Ale kromě prvních dvou, které jsme vypátrali, jsem nic nového nezjistil.
Usnul jsem zase až pozdě v noci, ale tentokrát jsem se vyspal o něco lépe. Ale když jsem se vzbudil, tak první myšlenka znovu patřila Jaelovi a tomu, co asi teď dělá…
A že se mi pořád neozval.
A už jsem toho měl dost.
Najdu si ho…
Jako stále úřadující prezident studentské rady jsem měl přístup k věcem, ke kterým ostatní nemají. A tak jsem další den po snídani zamířil na studijní a požádal jsem o informace k Jaelovi.
Musel jsem si i přesto vyžádat povolení od rektora, a to mi zabralo docela dost času.
Až teprve po obědě jsem měl v ruce papír, na který jsem si napsal všechny kontakty na Jaela, včetně adresy a telefonních čísel jeho rodiny. Byl jsem rozhodnutý je obvolat a poptat se, jestli se jim náhodou neozval, a neví, kam mohl jet…
Jael
Když jsem se ubytoval a zase osaměl, na chvilku mě napadlo, že bych Loganovi zavolal.
Ale…
Od těch dvou zmeškaných hovorů jsem od něho žádný další neměl a ani mi neposlal zprávu.
Sedl jsem si na postel a přemýšlel o nás dvou.
Nejspíš jsem na něho opravdu moc tlačil. Byl ten typ uzavřeného člověka, a já po něm chtěl, aby se kvůli mně změnil.
Co jsem si, kruci, myslel?
Povzdechl jsem si a vytáhl z kabely věci na spaní a kšiltovku.
Když mé ruce narazily na čelenky, které mi tehdy Logan koupil, prostě jsem to neustál a rozbrečel se.
Tak, takové to je někoho milovat?
Tak, takhle moc to bolí?
Tušil jsem, že i když to časem přebolí, nikdy to nezmizí úplně. Nikdy na Logana nezapomenu.
Nakonec jsem se sebral, zašel do koupelny, abych se opláchl, stáhl si vlasy do drdolu a schoval je pod kšiltovkou.
Pobral jsem skicák, mobil a peněženku, a rozhodl se zajít podívat do parku.
Možná najdu nějaké znamení.
Logan
Když jsem se vrátil na pokoj, hleděl jsem na ten papír a přemýšlel, komu zavolám jako prvnímu.
Jeho mámu jsem vynechal hned. Věděl jsem od Jaela, že jejich vztah není nejlepší, a nechtěl jsem způsobit jemu nebo jí nějaké nepříjemnosti. A tak, po chvilce přemýšlení jsem vytočil číslo jeho otce.
Zkoušel jsem to dvakrát, s půlhodinovou pauzou, ale pokaždé mi to zahlásilo, že číslo volaného je mimo dosah.
No jasně… Vždyť je to správce parku a nejspíš proto je mimo dosah. Pokud se mu někdo dovolá, tak asi jedině vysílačkou, a to bych musel být v dosahu. Vlastně, ani nevím přesně, v jaké přírodní rezervaci pracuje.
A pak mě napadl jako další jeho bratr, o kterém mluvil, že u něho bydlel. Ale ani on neměl dostupný telefon. Můj mozek si to hned převedl na možnost, že právě pracuje, nebo operuje, a proto má vypnutý telefon.
O jeho druhém bratrovi jsem nevěděl nic, tak jsem ještě přemýšlel, zavolat jeho babičce.
Ale pak jsem to zavrhnul.
I když je to zřejmě rozumná žena, zvyklá na ledacos, pořád je to žena. Jeho babička. A tím, že bych se začal vyptávat na Jaela, mohl bych ji jen přidělat starosti, rozrušit ji. A to jsem opravdu nechtěl.
A tak jsem to vzdal.
Nakonec jsem se zvedl, oblékl a šel ven, že se aspoň projdu.
Moje nohy snad automaticky mířily víc do středu města.
Věděl jsem, že je to kus, a že autem bych tam byl za chvíli, ale i přesto jsem šel pěšky.
Potřeboval jsem něco dělat, potřeboval jsem se nějak zaměstnat, nějak unavit, abych nemyslel pořád na ty samé věci.
Nevyužil jsem ani místní dopravu. Bylo mi jedno, že do toho parku dorazím až někdy na večer.
Bylo mi to jedno, protože já tam prostě chtěl jít.
Nevím, co mě tam tak táhlo… Prostě to bylo nutkání, které se mě nechtělo pustit, a já ho poslechl.
Jael
Svezl jsem se kousek městskou, protože do parku to bylo skoro hodinu pěšky a já tam nechtěl přijít až někdy k večeru.
Zpátky už se vrátím po svých, aspoň se projdu, ale teď jsem se zdržovat nechtěl.
Došel jsem do parku a opatrně se rozhlédl kolem.
Byl jsem smutný nebo zklamaný, že jsem Logana nikde neviděl?
Potřásl jsem hlavou.
Musel jsem ho na chvilku vytěsnit z hlavy. Potřeboval jsem se soustředit na Caleba.
Přešel jsem ke stromu, a stejně jako tehdy, když jsem tu byl s Loganem, jsem položil dlaň na kmen stromu a čekal. Po chvilce se ochladilo, a já se ocitl tváří v tvář Calebovi.
Byl smutnější než kdy před tím, a já věděl, že mu skutečně začíná docházet čas.
Ta hrozba temnoty teď byla přímo hmatatelná.
„Calebe…" oslovil jsem ho tentokrát přímo.
„Musíš najít růži. Je blízko…"
„Jakou růži mám hledat? Potřebuju nějaké vodítko."
„Nakreslená růže, černá… hýbe se…"
Než jsem se stačil zeptat na další věc, Caleb zmizel. Byl jsem z jeho odpovědi ještě míň moudrý než před tím. Na chvilku jsem se posadil na lavičku a rozvažoval, co dál.
Seděl jsem tak pár minut, než jsem nabyl dojmu, že mě někdo sleduje.
Rozhlédl jsem se kolem, a opravdu. Naproti parku stal muž v černých kalhotách a košili, a díval se na mě.
Mohla to být ale náhoda, protože hned otočil hlavu a vydal se pryč.
Byl jsem z toho všeho ale tak mimo, že jsem vyskočil hned na nohy a rozeběhl se pryč.
Teprve až když jsem skoro nemohl popadnout dech, jsem se zastavil, abych se vydýchal.
Pak jsem se pomalu rozešel dál.
Byla už tma, když jsem dorazil na pokoj v motelu. Shodil jsem boty a kšiltovku, a svalil se na postel.
Přemýšlel jsem, co Calebova slova znamenají, a trvalo mi docela dlouho, než mi došlo, co by to mohlo být.
Tetování.
Nejspíš tetování jeho vraha.
Ale, ani to mi nijak neusnadnilo to, že jsem vlastně nevěděl, koho hledat.
Hmátl jsem do zadní kapsy, kam jsem si do ruličky stočil skicák, abych ho mohl uklidit, ale najednou jsem s hrůzou zjistil, že kapsa je prázdná.
Logan
Když jsem došel do parku, šeřilo se. Park se už skoro vylidnil, tak jsem měl aspoň jistotu, že na mě nikdo nebude mluvit. A já ani s nikým mluvit nechtěl.
Moje první kroky vedly ke stromu, tak, jako tenkrát, když jsem tu byl s Jaelem. Stejně jako tenkrát, když jsme tu šli poprvé hledat Caleba. Snad automaticky, jako už mnohokrát předtím, jsem se podíval nahoru do větví. Věděl jsem, že by tam Caleb nevyšplhal, ale dělal jsem to pokaždé v naději, že bych tam snad mohl najít odpověď.
Ale i teď jsem jen zklamaně sklonil hlavu a opřel se o kmen.
Po chvíli zírání do země, jsem se nakonec pohnul k nejbližší lavičce. Usadil jsem se na ní a rozhlížel se kolem. Ale mé rozhlížení bylo tentokrát jiné než kdysi.
Jako bych hledal něco z toho, co by mě přiblížilo k tomu, co jsem se nedávno dozvěděl. Jako bych hledal nějakou stopu, na kterou nás Caleb chtěl navést.
Nebo jsem snad podvědomě hledal Jaela?
Kdo ví, kde je mu konec…
„Pane,“ ozval se náhle vedle mne docela důrazný mužský hlas.
Otočil jsem se, a v tu chvíli mi do očí zasvítilo silné světlo baterky. Přimhouřil jsem oči a nastavil ruku proti světlu.
„Co si přejete?“ zeptal jsem se, když jsem se rozkoukal, a zjistil, že přede mnou stojí dva strážníci.
„Můžete se se nám legitimovat?“ natáhl jeden z nich ke mně ruku, zatímco ten druhý stál zády ke mně a rozhlížel se po parku.
„Vytáhnu si peněženku, ano?“ upozornil jsem ho, postavil se, a když odstoupil o krok, bedlivě mě přitom sledujíc, sáhl jsem do zadní kapsy, vytáhl jsem peněženku a ukázal mu ji.
Když přikývl, otevřel jsem ji a vytáhl jsem řidičák, který jsem mu hned podal.
„Mám nějaký problém?“ zeptal jsem se zvědavě, když si ve světle baterky prohlížel můj řidičák.
„Máme hlášení, že tu někdo obchází, pane O´Briane. Můžete mi říct, co tu děláte?“ vrátil mi zpátky řidičák.
Ve chvíli, kdy jsem si ho dával zpátky do peněženky a nadechoval se, že odpovím, otočil se ten druhý strážník.
„O´Brian? Logan O´Brian?“ popošel kousek blíž a zadíval se na mě.
„To je v pořádku, Denisi,“ uklidnil svého kolegu, který se udiveně díval na jeho reakci. „Pan O´Brian tu občas chodívá. Jde o zmizelého chlapce z před dvěma roky, je to jeho bratr.“
Zadíval jsem se na něho, a pak jsem si vzpomněl. On byl jeden z těch, který tu tenkrát přijel po ohlášení zmizení Caleba.
„Žádné nové zprávy?“ zadíval se na mě. „Od té doby, co si to převzali federálové, už nemám žádné informace.“
V jeho pohledu i hlase jsem cítil to pochopení, řekl bych i smutek, ale nikdy nebyl z těch, kteří by nám plácali po zádech a litovali nás. Ale vždycky se snažil přijít s čímkoliv, co se dozvěděl, i za cenu, že by mohl být problém.
„Ne, nic nového. Nikdo s ničím nepřišel už víc jak půl roku. Jako by to uvízlo na mrtvém bodě,“ odpověděl jsem tiše.
„To se bohužel stává. Je mi to líto,“ položil mi ruku na rameno, ale pak hned odstoupil. „Jen bys tu neměl takhle posedávat po nocích, protože by tě pak mohli zavřít jen pro podezření, že tu děláš něco špatného. Víš, hodně se to změnilo do té doby. Musíme prověřovat každé hlášení. Rodiče se o své děti bojí, to snad chápeš.“
Jen jsem přikývl, že rozumím. Ale v duchu jsem zuřil. Proč tenkrát, když Caleb zmizel, nebyli lidé tak ostražití? Proč tenkrát nikdo nehlásil, že se tu pohybuje někdo podezřelý? Ten, kdo Caleba unesl, tu mohl klidně obcházet třeba i několik dní, nebo týdnů…
Jael
Myslím, že bych asi vyhrál cenu o největšího idiota pod sluncem.
Jak jsem mohl ztratit něco, tak důležitého?
Po chvilce přemýšlení mi došlo, že mi skicák vypadl po cestě nebo v parku.
Byla už skoro ale půlnoc a nemělo tak smysl kamkoliv chodit.
Ani jsem se nepřevlékal, zalehl do postele a usmyslel si, že hned za svítání se do parku znovu vydám.
Takhle brzo ráno tam nejspíš ještě nikdo nebude, takže byla šance, že ho tam najdu.
Pokud jsem ho ovšem neztratil po cestě.
S prvními paprsky slunce, a po neklidném polospánku, jsem se vyřítil z motelu a rychlým krokem zamířil k parku. Cestu jsem zvládl do půl hodiny, a posledních pár metrů už běžel.
Skoro jsem ani nedýchal, když jsem doběhl k lavičce, na které jsem seděl.
Jenže, na ní, ani nikde pod ní, skicák nebyl.
Lozil jsem kolem dokola po čtyřech a propátrával nevysokou trávu, ale bez úspěchu.
Kdybych mohl, tak nejspíš kvílím, jak raněné zvíře.
Já idiot!
Jsem takový blbec!
„Hledáte něco, mladíku?" ozvalo se najednou za mnou, až jsem málem vyletěl z kůže.
Otočil se po hlase, a v tu chvíli by se ve mě krve nedořezal.
Stáli tam dva muži, v tmavých kalhotách, košilích, a lehkých bundách se znakem, který jsem moc dobře znal.
„Hledáte snad tohle?" vytáhl jeden z nich igelitový sáček, ve kterém byl uložen můj skicák.
„Vás průkaz," nakázal přísně ten první a natáhl ruku.
Třesoucími prsty jsem vytáhl peněženku a z ní průkaz a podal mu ho.
„Pane Keenegane, jste zatčen za důvodně podezření ze spáchání, nebo napomáhání v případu několika vražd. Půjdete s námi na stanici. Můžete zavolat svému právníkovi, pokud žádného nemáte bude vám přidělen. Cokoliv řeknete bude použito proti vám…"
Myslím, že jsem jeho slova ani nevnímal.
Všechno jsem zničil.
Všechno skončilo.
Z vězení Calebovi nepomůžu, a těžko policii vysvětlím, co se tu děje.
Se slzami v očích jsem se nechal spoutat, a za přítomnosti několika málo ranních zvědavců, odvést k neoznačenému policejnímu autu.
V tuhle chvíli jsem přišel o všechno.
O školu, budoucnost, Logana, Caleba… o naději…
„Pláč vám nepomůže, pane Kenegane," řekl ten, který měl u sebe můj skicák, když mě usazoval do auta.
Já jen zavrtěl hlavou a rukávem si setřel slzy.
Ať řeknu cokoliv, nikdo z nich to nepochopí.
Logan
Domů jsem se na doporučení strážníků vrátil raději taxíkem.
Ne, že bych se bál, a proto je poslechl, ale byl jsem docela utahaný a nechtělo se mi zpátky šlapat tu štreku.
Když jsem za sebou zavřel dveře pokoje, znovu na mě padla taková divná tíseň. Jen jsem shodil boty a kalhoty, a jen v triku a trenkách jsem padl do postele.
A, až po chvíli, kdy jsem hleděl do tmavé zdi, jsem si uvědomil jednu věc.
Vlastně dvě věci.
Ležel jsem s Jaelově posteli, a…
Zastesklo se mi po něm.
Opravdu mi chyběl. A ne, jen proto, že mi slíbil pomoct najít Caleba.
Chyběl mi on, jeho společnost, jeho úsměv, jeho ufňukanost, jeho hysterie, jeho jemné vlasy, s kterými jsem si tak rád hrál…
Chyběl mi Jael jako člověk, který si našel místo v mém srdci.
Prožíval… cítil jsem teď s jeho odchodem všechno, co mi vyjmenoval můj ex, a já se mu do telefonu ještě vysmál.
Ale teď… teď jsem si to musel chtě, nechtě přiznat.
Po delší chvíli, když se mi i přes mou únavu nepodařilo usnout, jsem popadl telefon a napsal svému bývalému krátkou zprávu.
„MÁŠ PRAVDU… ZAMILOVAL JSEM SE…“
Bylo mi jedno, že je nějak po půlnoci, a že může spát. Já to prostě potřeboval někomu sdělit, a v momentě, kdy jsem zprávu odeslal, se mi o něco ulevilo.
Přiznal jsem si to….
Měl jsem pocit, jako by na moji smsku čekal, protože mi skoro obratem přišla odpověď.
„GRATULUJI. ALE HLAVNĚ SI TO NEPOSER, TAK JAK SE TI TO POVEDLO U MĚ. A UŽ NEOTRAVUJ, CHCE SE MI SPÁT.“
Musel jsem se nad tou odpovědí usmát, ale měl pravdu. Nejspíš mě miloval, a já to prostě nepobral, nedošlo mi to. Bral jsem to tenkrát, jako že chození s někým, zvlášť, když je člověk gay, je běžná záležitost a společenská nutnost.
Ale asi jsem se hodně spletl. Ne asi… Určitě…
Po tom všem se mi nakonec i v Jaelově posteli podařilo usnout. Nic se mi nezdálo, nic mě neprobudilo, až teprve ráno.
Zvonění telefonu jsem nejprve ignoroval, pak jsem na něho zavrčel, aby ztichl, ale pak mi došlo, že by mohl volat Jael, a málem jsem se přerazil, jak jsem po něm skočil.
Ale ten, kdo mi volal, rozhodně Jael nebyl…
Jael
Odvedli mě do malé místnosti bez oken s kovovým stolem a dvěma židlemi. Odemkli mi pouta a přinesli kelímek s vodou.
Sklo přede mnou bylo neprůhledné, ale já stejně civěl jen do stropu. Připadalo mi jako věčnost, než dovnitř vešli dva policisté.
„Pane Keenegane, jste si vědom z čeho jste obviněn?" promluvil ten starší, sotva si sedl.
Jen jsem zavrtěl hlavou a přikrčil se.
„Máme důvodné podezření, že jste zapleten do několika vražd, které se v poslední době v tomhle městě odehrály. Co mi můžete říct o tomhle skicáku, konkrétně o tomhle obrázku?"
Položil přede mne můj skicák a nalistoval stránku, na které byl vyobrazen Caleb.
„Chceš mi říct, že tohle jsi namaloval jen tak? Nebo mi chceš tvrdit, že jsi to nemaloval, a jen ten skicák někomu hlídáš?" ozval se ten mladší a hned přešel k tykání.
„Já…"
„Ty, co?" vyjel po mě ten mladší, než jsem se stačil nadechnout. „Zabil jsi ho? Donutil tě k tomu někdo? Spolupracuješ s někým? Mluv! Když budeš zapírat nepomůže ti to."
Pod jeho ostrým tónem jsem se ještě víc přikrčil a polekaně na něho pohlédl.
„Ne… nezabil jsem Caleba…" špitl jsem.
„Caleba? Jak to, že znáš jeho jméno?"
Polekaně jsem zvedl hlavu, když mi došlo, že jsem udělal chybu.
Kousl jsem se do rtu a sklopil zase hlavu.
Nechtěl jsem do toho Logana zatahovat, ale neměl jsem jinou možnost.
„Pomáhám jeho bratrovi… pomáhám mu Caleba najít…"
„Bratrovi? Myslíte Logana O'Briana?" ozval se ten starší, a já přikývl.
„Odkud se znáte?"
„Ze… ze školy… bydlíme dočasně na… jednom pokoji…"
„Viděl ten skicák?"
Ta otázka mě překvapila, a já na vteřinu nevěděl, co odpovědět. Došlo mi ale, že když řeknu ano, Logan bude mít ještě větší průšvih, a někdo jako on si to nemohl dovolit.
Zavrtěl jsem proto zamítavě hlavou.
Chvilku bylo ticho, než se oba policisté zvedli, a se slovy, že se vrátí, a mám si zatím dobře promyslet, jak budu vypovídat, odešli.
Logan
Netrvalo dlouho, a já seděl v autě a mířil jsem na policejní stanici.
Ani jsem se nemyl, jen jsem si natáhl kalhoty, co jsem si večer svlékl, jak jsem spěchal.
Bylo to na druhém konci města, vlastně na stanici, kde jsem tolikrát byl. Dobře jsem věděl, kam mám jet.
Celou cestu jsem si říkal, co se stalo. Proč se to stalo…
Nic mi do telefonu nechtěl říct. Volal mi jen proto, že jsem s ním večer mluvil, a on si na mě vzpomněl.
Když jsem dojel před stanici, zaparkoval jsem, a chtěl jsem běžet rovnou dovnitř, jak jsem byl netrpělivý. Ale v momentě, kdy jsem se otáčel od auta, někdo mi položil ruku na rameno a zastavil mě.
„Počkejte, chvilku. Potřebuji se vás něco zeptat…“
Otočil jsem se po hlase a chtěl odmítnout, protože jsem vážně spěchal, ale když jsem viděl toho muže, zarazil jsem se.
Byl to jeden z těch, kteří tenkrát v klubu Jaelovi pomohli. Nechápal jsem, proč mě zastavil, a proč právě teď.
„Promiňte, ale může to počkat? Spěchám…“ ukázal jsem k budově policejní stanice.
„Je to jen okamžik,“ podíval se na mě pohledem, který mě zarazil, a i když tenhle člověk vypadal spíš jako někdo, kdo potřebuje ochranu, v jeho pohledu byla síla, která mě opravdu donutila zabrzdit.
„Tak prosím, ale rychle,“ odpověděl jsem netrpělivě.
„Ten váš společník, nebo přítel, v tom klubu jste byl s jedním mladým mužem, který vypadal jako míšenec, určitě má indiánský původ… Kde ho najdu?“
Tak, teď si získal mou pozornost úplně, a bylo mi už jedno, že jsem spěchal dovnitř.
„Proč? Proč ho hledáte?“ zamračil jsem se na něho.
Bylo vidět, že na moment zaváhal, jako by hledal tu správnou odpověď. Ale když viděl můj pohled, nakonec promluvil.
„Potřebovali bychom s ním mluvit. Alexovi… teda mému společníkovi, došlo, že je jiný…“
„Jak myslíte jiný?“
„No, nevím, jak bych to vysvětlil, aby to neznělo divně nebo hloupě…“
„Chci vás ujistit teď o dvou věcech. Spěchám dovnitř z vážného důvodu, a vy mě teď zdržujete. Takže pokud něco chcete, tak mi to řekněte, vysvětlete mi, proč se na něho ptáte. A druhá věc… Zažil jsem za poslední dny tolik věcí, že mě už nic nepřekvapí, takže vyklopte, proč ho hledáte, a jak je jiný. Co to má znamenat…“ znovu jsem netrpělivě na něho vyjel, protože nesnáším, když někdo chodí kolem horké kaše.
„Potřebovali bychom jeho pomoc…“
„Kdo my?“
„Pracuji pro zvláštní policejní oddělení pro styk s veřejností,“ odpověděl mi nejspíš naučenou frází, podle toho, jak rychle to ze sebe vysypal. „Pracuji na jednom složitém případu, o kterém, jak jistě pochopíte, nemůžu mluvit. Ale tenkrát, když jsme byli v tom klubu, prostě jsme někoho sledovali, ale když jsme se zdrželi s vaším kamarádem, no, došlo nám, že je jiný. Že ví, nebo umí věci, které normální člověk neumí. Nevím, jak bych vám to…“
„Myslíte to, že mluví s duchy?“
„Takže to víte,“ překvapeně zamrkal, ale hned se vzpamatoval. „Nebyli jsme jeho schopnost přesně specifikovat, ale teď, když to vím přesně, tak ano. Teď bychom určitě jeho pomoc uvítali.“
Založil jsem si ruce v bok a pátravě jsem se na něho podíval.
Mohl jsem si o tom člověku myslet cokoliv. Ale vůbec ho nepřekvapilo, co jsem řekl. Za další pomohl Jaelovi v tom klubu. A navíc… Hledá ho a potřeboval by jeho pomoc.
Jeho pohled neuhnul ani na chvíli, takže nejspíš mluví pravdu. Ani jediným pohybem, či tikem, nebo škubnutím, nenaznačil, že by mě zkoušel, lhal, nebo si chtěl ze mě vystřelit.
„Pokud chcete od něj pomoc, musel byste ho nejdříve vytáhnout odtamtud…“ ukázal jsem na policejní stanici. „Volali mi, že ho zadrželi, ale nechtěli mi nic bližšího říct.“
„Takže tam?“ zadíval se ten muž tím směrem. „No, nejdříve musíme zjistit, proč ho zadrželi, pak bychom mohli něco podniknout. Jdeme.“
A aniž by čekal na to, co já, hned vykročil na stanici docela rázným krokem, že jsem mu sotva stíhal.
Jael
Ti dva policisté o pár minut později vrátili znovu.
A přitvrdili.
Dopadlo to tak, že jsem se rozbrečel a zhroutil se.
Nechápal jsem, jak si mohli myslet, že já bych něco takového spáchal?
Pohrozili, že zavolají rodině. Počítal jsem, že Ari už je nejspíš na cestě sem.
Táta přijet nemohl, a máma by nepřijela. Spíš naopak. Ta by asi byla ráda, kdyby mě zavřeli, aby měla pokoj.
Nebo přijede Damian. Ale raději bych Ariho. Ten kromě jiného i ví všechno o tomhle případu. A Damian byl víc od rány. Nejspíš by mě tu napřed seřval, čímž by mi moc nepomohl.
Vlastně mi teď došlo, že je hodně podobný Loganovi.
Taky neměl rád mé fňukaní a vždycky mě napřed seřval, než jsem se mohl schovat do jeho náruče.
Byl jsem ale rád aspoň za jednu věc. A to, že mě teď Logan nevidí.
Snad poprvé od odchodu od něho jsem byl rád, že jsem ho opustil.
Kdo ví...
Možná bysme tu teď seděli spolu, a to by pro něj rozhodně nebylo dobré.
Když jsem se dal do kupy, výslech začal nanovo. A já začínal být úplně zoufalý. Klepal jsem se jak ratlík, ani pořádně nevěděl, co jim odpovídám, i když jsem povětšinou jen kýval nebo vrtěl hlavou.
Už jsem i docela chápal, proč se někteří nevinní přiznají k tomu, co nikdy neudělali.
Já od toho totiž neměl daleko, jen aby tohle konečně skončilo.
Najednou však někdo zaklepal na dveře, dovnitř vešel další policista, a ty dva uvnitř zavolal ven.
Nevím, jak dlouho to trvalo, možná půl hodiny, možná hodinu, ale pak se zpátky vrátil jen ten starší a přišel ke mně.
„Máte štěstí, pane Keenegane. Jste propuštěn. Zdá se, že nad vámi někdo drží ochranou ruku. Ale nedoporučoval bych vám, abyste opouštěl v nejbližších dnech město."
Trochu nechápavě jsem se na něho podíval, a nechal se za paži vytáhnout na nohy, které se mi podlomily, a jen díky tomu, že mě držel jsem nesletěl na zem.
„Musíme vám vrátit i skicák, ale pořád je tu spousta neznámých, takže si vás budeme hlídat,“ dodal a táhl mě ven.
Na chodbě mi ten mladší s nepříliš přívětivým výrazem vrátil všechny mé věci, které mi před tím vzali, a popostrčili směrem ke vstupní hale.
Hned za rohem jsem se však zarazil na místě, až do mě policista vrazil, a nechápavě jsem zíral před sebe.
U recepce stál Logan, s mužem, který mi tehdy pomohl v baru.
„Běžte," drcl do mě policista, a mě tak nezbývalo nic jiného než jít.
Čím víc jsem se k těm dvěma blížil, tím víc jsem se krčil, a kdybych mohl, nejraději bych splynul s podlahou.
„Tady ho máte. Sice nechápu, co s tímhle vším má společného oddělení v Portlandu, a proč je pan Keenegan pro vás tak důležitý, ale rozkaz je rozkaz."
Po těchto slovech se policista otočil a odešel, a já tak zůstal s Loganem a tím mladým mužem sám.
Logan
Sice jsem nemusel nic říkat, protože, jen co jsme vešli, začal mluvit ten muž. Jak jsem podle jeho představení a průkazu pak pochopil, jmenoval se Andrew a něco, a opravdu pracoval pro nějaké oddělení v Portlandu.
Neměl jsem ani čas se divit tomu, co dělá až tady, protože mě šokovalo to, proč vlastně Jaela zadrželi.
„To je nesmysl!“ vyjel jsme na toho policistu, který nám sděloval, jak se věci mají. „Nikoho nezabil, a určitě ne Caleba!“
„Klid, posaďte se, já to vyřeším,“ snažil se mě uklidnit ten Andrew, dotlačil mě k lavici a donutil mě si sednout.
Nechtěl jsem, ale v tuhle chvíli jsem vlastně ani nevěděl, jak bych vysvětlil to, co jsem říkal. Jak bych vysvětlil, proč Jael nikoho nezabil, a přitom ví o Calebovi, a nějakých dalších zavražděných, o kterých jsem neměl ani potuchy.
Jen jsem na ně zíral, jak spolu diskutují, a vlastně jsem ani nevěděl, co si říkají.
Pak mi ten Andrew řekl, ať tu počkám, a hlavně v klidu, že se za chvíli vrátí, a pak s tím policistou odešel někam dozadu, do nějaké kanceláře.
Čekal jsem. Nic jiného mi nezbylo, protože nakonec se mnou ani nikdo mluvit nechtěl.
Ale trpělivý jsem tentokrát rozhodně nebyl. Několikrát jsem se postavil a začal přecházet po hale, koupil jsem si i kafe v automatu, kterého jsem stejně pak polovinu stejně vyhodil do koše a bylo mi jedno, že ta káva teď teče z koše ven.
Měl jsem pocit, že to trvá věčnost, než se konečně Andrew objevil.
Ale jeho úsměv mě rozhodně neuklidnil. Ne, protože tu nebyl Jael.
„Klid, propustí ho, za chvíli bude tady. Ale než někam pojedete, budu s ním potřebovat mluvit. Zajdeme do kavárny, která je nedaleko, určitě jste ani nesnídal, jak se, tak na vás dívám. Jste bledý, chybí vám cukr…“
„Na cukr vám kašlu!“ zavrčel jsem na něho, ale on se jen usmál a natočil mě směrem k proskleným dveřím.
Nemohl bych popsat ten pocit, když jsem viděl Jaela přicházet. Strašně moc se mi ulevilo, a byl jsem moc rád, že ho vidím. A když jsem viděl, jak uboze vypadá, prostě jsem ho popadl a přitáhl si ho do pevného objetí.
„Bál jsem se o tebe. Už mi nikdy nikam sám neutíkej, jasný?“ sevřel jsem ho v objetí, že snad ani dýchat nemohl, ale bylo mi to jedno.
Byl jsem opravdu strašně rád, že je tady…
„Ehmmm, tak půjdeme?“ ozvalo se za mnou.