Jael
Zíral jsem na dveře koupelny a skoro přestal i dýchat. Pak jsem svěsil ramena a sklopil hlavu.
Chápal jsem, že mu není do zpěvu, ale jeho reakce trochu podryla mé nově nabyté sebevědomí.
Vlastně hodně.
On mi vždycky pomohl.
Vždycky.
Nikdy se nenechal odbýt.
Cítil jsem se jako neschopný idiot.
Zatnul jsem ruce v pěst a několikrát se zhluboka nadechl.
Věděl jsem, že Logan je jiný než já, že neukazuje svou slabost, že se snaží všechno zvládnout sám, ale myslel jsem… myslel jsem, že…
Že by mohl… Jsem přece jeho přítel nebo ne?
Nebo si to všechno jen namlouvám?
Nejspíš.
Jael, bezvýznamná nula, slaboch a magor. Proč by se Logan z někým takovým zahazoval?
Setřel jsem si osamocenou slzu, co mi stekla po tváři, a pak tiše vyšel z pokoje ven.
Absolutně jsem netušil, co mám dělat. Ani jsem to neplánoval a najednou se ocitl venku. Mé kroky zamířily nazdařbůh. Bezcílně jsem bloumal kolem, a tak nějak úplně zapomněl na čas.
Všude byl poměrně klid a ticho, světlo pouličních lamp osvětlovalo okolí, a jen pár zbloudilců se toulalo venku jako já.
Teprve až odbíjení hodin z nedalekého kostela mě vrátilo zpátky na zem.
Byl jsem venku přes půl hodiny.
Kvapně jsem se vracel zpátky, ale u dveří hotelu se zarazil.
Logan nejspíš ani nezpozoroval, že jsem pryč. A i kdyby jo, nejspíš... Má starosti o Caleba, ne o mě.
Povzdechl jsem si a se sklopenou hlavou vešel do haly.
Logan
Bylo mi na nic. Už dlouho jsem se necítil tak hrozně.
Docela jasně mi to připomnělo ty pocity v prvních dnech, kdy jsme zjistili, že Caleb zmizel, a my se ho marně snažili najít. Ta bezmoc, smutek, stesk…
Ta bolest, kterou jsem tenkrát cítil, se teď vrátila, a nekompromisně na mě útočila vší silou.
Mohl jsem tam sedět pár minut, nebo déle. Nevím… Ale když jsem zaslechl klapnutí dveří pokoje, zvedl jsem hlavu a zadíval jsem se tím směrem, jako bych přes tu stěnu snad mohl vidět, co se tam vedle děje.
Ale když bylo ticho, nakonec jsem vstal a vyšel ze sprchového koutu ven.
Chtěl jsem jít do pokoje, ale když jsem míjel zrcadlo, zarazil jsem se. Při pohledu na mou ubohost mi došlo, jak asi musím teď působit na Jaela. Už jsem se nedivil, že měl snahu mi pomoct.
Musím se dát do kupy. Nemůžeme se hroutit oba dva, to bychom se nikam nedostali.
Odložil jsem Calebovo triko na koš s prádlem, a sám jsem se svlékl. Vlezl jsem zpátky pod sprchu, ale teď už jsem si pustil teplou vodu, abych ze sebe smyl ten bordel, co jsem tam venku na sebe nachytal.
Rychle jsem se osprchoval, vydrbal vlasy, a pak, když jsem aspoň trochu se vzpamatoval a nevypadal jsem už tak uboze, jsem vyšel z koupelny ven, abych se oblékl do čistých věcí.
Ale hned ve dveřích jsem se zarazil.
Pokoj byl prázdný…
„Jaeli?“ rozhlédl jsem se kolem sebe.
Nikde tu nebyl a ani na stole nestál čaj, který měl objednat.
Že by šel dolů požádat osobně? Možné to je.
Osušil jsem se, oblékl se do čistých pohodlných věcí, a odnesl ručník zpátky do koupelny. Můj pohled znovu padl na Calebovo triko. Vzal jsem ho do ruky a vrátil se zpátky do pokoje.
Posadil jsem se do křesla a znovu se na něho zadíval. Třásly se mi ruce, když jsem ho roztáhl a s obavami ho prohlížel, jestli na něm neuvidím krev. Ale kromě běžné špíny jsem žádný takový flek nikde neviděl, který by krev připomínal.
Po chvíli zkoumání, při kterém jsem měl stále stáhnutý žaludek, jsem pak triko úhledně poskládal a položil na stůl. Stále jsem měl tendenci se na něho dívat. Jako bych čekal, že se Caleb objeví ve dveřích, vezme si ho a obleče…
Ale nic takového se nestalo. Pouze čas neúprosně běžel, a já si po delší chvíli uvědomil, že se Jael zatím ještě nevrátil.
To se mi už přestávalo líbit.
Nazul jsem si sandále, a i když jsem měl ještě vlhké vlasy, a vůbec jsem si je ani nepročesal, i když jsem byl jen v teplákách a triku, přesto jsem vyšel z pokoje, abych se na recepci zeptal, jestli o Jaelovi něco ví.
A ve chvíli, kdy jsem sešel schody dolů do haly, jsem ho uviděl vcházet.
„Zatraceně, kde jsi byl?“ zeptal jsem se ho, jen co jsem k němu došel.
„Bál jsem se, že se ti něco stalo. Myslel jsem si, že… že ses tam chtěl vrátit! Už mi to nedělej, ano?“ chytl jsem ho za loket a táhl ho nahoru do pokoje.
Kašlu na čaj, prostě si dáme panáka, a to zahřeje tělo daleko rychleji. V minibaru se určitě něco najde…
Jael
Málem jsem vyletěl do stropu, když se přede mnou najednou zjevil Logan a popadl mě za loket.
Nechal jsem se vytáhnout nahoru a jen chabě zaprotestoval, že jsem šel pro čaj.
Když jsme byli v pokoji, Logan zamířil k minibaru a vytáhl láhev a dvě sklenice. Jednu nalil sobě, ale než stačil nalít i mě, vytrhl jsem mu flašku z ruky a nalil si do sklenice jednou tolik, co on.
Všechno to, co se stalo, Calebovi triko na stole, mě city k Loganovi, které jsem nechápal, to všechno způsobilo, že jsem se prostě přestal ovládat.
Na jeden zátah jsem vypil obsah sklenice a zašklebil se nad tou odpornou chutí.
Přesto jsem si však nalil druhou a tu vypil z poloviny, než jsem ji odložil na stůl a přísně se na Logana podíval.
„Paličáku," prskl jsem po Loganovi a zamračil se.
„Jsi ten nejtvrdohlavější kluk, co jsem kdy poznal. Všechno se snažíš zvládat sám. Nemluvíš se mnou o tom, co tě trápí. Jasně, vím, že se každý se svými problémy vypořádává po svém, ale ty už nejsi sám, a já ti chci pomoct!" zvýšil jsem trochu hlas a zamračil se.
Chvilku jsem na Logana hleděl, ale pak si povzdechl a podrbal se ve vlasech.
„No, ale nutit tě nemůžu, že? Jen… Vždycky, když si myslím, že k tobě mám blíž, tak… tak se mi zase vzdálíš a já… Prostě…" řekl jsem už o něco klidněji a zavrtěl hlavou, „mám prostě pocit, že ať udělám cokoliv, vždycky to pokazím."
Dopil jsem zbytek sklenice, a pak přešel k posteli, na kterou si sedl a svalil se na záda.
„Víš, co bych chtěl? Co bych si přál?" zašeptal jsem směrem ke stropu, jak mi alkohol rozvázal jazyk.
„Abych tě poznal dřív. A taky… I potom… I potom, co najdeme Caleba… Chtěl bych… být s tebou."
Ani nevím, jestli mě Logan slyšel. Zavřel jsem oči a doufal, že mě nevyhodí za dveře, když jsem s ním takhle mluvil.
Logan
Dotáhl jsem Jaela do pokoje, ale jen co jsem za námi zavřel dveře a z minibaru vytáhl flašku s koňakem, Jael se na mě vrhnul jako saň, vyrval mi to z ruky a hned to sebe kopnul. Jen jsem stál a hleděl na něho, a ani jsem neměl snahu cokoliv říct, když se do mě pustil slovně.
Ne, že bych neměl co říct, ale naprosto mě tím šokoval.
A když pak dopil zbytek, a vyvalil se na postel, musel jsem se kousnout do jazyka, abych ho hned nezdrbal, že se válí v posteli ve špinavých hadrech.
Nalil jsem si do sklenice, a taky jsem její obsah vypil. I když… Po Jaelově výstupu, jsem to už ani nějak nepotřeboval. On to vykřičel za nás oba.
Postavil jsem sklenici na stůl, a pak jsem přešel k posteli. Sklonil jsem se na Jaelem a rozepl jsem mu opasek u kalhot a hned i poklopec.
„Máš pravdu, každý se s tím vypořádává po svém, tak bys to tak taky měl brát. Chápu, že se mi snažíš pomoct, a já ti jasně řekl, že mi pomůžeš, když mě necháš na chvíli být. A navíc… Pomáháš mi už jen tím, že se snažíš Caleba najít i za cenu, že se ti může cokoliv stát. Toho si cením víc, než si myslíš. Nechápu, proč máš pořád pocit, že něco kazíš,“ mluvil jsem na Jaela, zatím co jsem mu zul boty a stáhnul z něj ty špinavé kalhoty. Pak jsem ho chytil za ruce a zvedl ho do sedu, abych mu mohl svléknout triko.
Když byl už jen v trenkách, vytáhl jsem ho z postele a nasměroval ke koupelně.
„Máš ve vlasech pavučiny, a plno prachu, takže asi bude dobré, když si umyješ i vlasy. Já ti je pak vysuším a pročešu, ano? A už se na mě nevztekej, vypadáš potom děsivě a já se tě začínám bát,“ ještě jsem Jaelovi sundal gumičky z vlasů a pak jsem ho s plácnutím po zadku poslal do koupelny. „Já už jsem osprchovaný, ale pokud chceš pomoct, tak řekni.“
Ještě jsem se vrátil k tašce, kde byla igelitka, do které mu zamotávám sádru, a vešel jsem za ním, abych mu to nasadil.
„Jak dlouho vlastně tu sádru máš mít?“
Jael
Docela jsem si oddechl, když po mě Logan nevyjel, a nad jeho slovy, a tím, že mě začal svlékat jsem jen zamručel.
A dělá to zas. Zase mi pomáhá.
To, že hledám Caleba ta pomoc nepovažuji. To byla moje povinnost. Udělal bych to tak jako tak.
Nakonec jsem si jen povzdechl a nechal se vytáhnout na nohy.
„A to sis s tím dal takovou práci," zabručel jsem, když mi sundal gumičky z copů.
A než mi došla všechna jeho slova, a než jsem se vzpamatoval z toho plácnutí po zadku, byl zase v pokoji.
Tak já vypadám děsivě?
Sundal jsem si spodky a mrskl s nima na koš s prádlem.
„Čtyři dny!" odpověděl jsem Loganovi, když se vrátil a já na něho čekal s rukama v bok.
Pak jsem přešel k němu, sevřel v prstech jeho triko pod krkem a přitáhl si ho blíž.
„Ty jsi takový…" zavrčel jsem na něj, ale pak vzdychl a rty se otřel o ty jeho, „barbar… krásný a neskutečný barbar."
Po těch slovech jsem se mu přitiskl na rty, a jazykem si vyžádal vstup do jeho úst.
Odtrhl jsem se, až když mi docházel dech a odtáhl se.
Vzal jsem igelitu i gumičky, ruku jsem si zabalil, a pak zalezl do sprchy.
Logan
V první chvíli, a bylo to proto, jak se Jael tvářil a jak tam stál s rukama v bok, jsem nepobral, co ty čtyři dny znamenají. Ale pak mi došlo, že mluví o sádře, ale v tu chvíli jsem ho měl už plnou pusu.
Nestihl jsem nic ani namítnout. Prostě jsem přijal to, co mi teď sám dával.
Sám se pak odtrhl od polibku a navlékl si igelitku na sádru.
„Pomůžu ti umýt vlasy. Bude to rychlejší, než to honit s tím igelitem,“ stáhl jsem ze sebe oblečení, a i když jsem se už dneska sprchoval, vlastně před chvílí, a vlasy mi ještě ani nestihly doschnout, vlezl jsem za Jaelem pod sprchu. Rozpletl jsem mu copy, popadl šampon a hned jsem mu začal drbat vlasy.
„Víš, jak jsi vypadal, jak jsi tak stál s těma rukama v bok, a jak si se vztekal?“ na moment jsem ho chytil za bradu, aby otočil hlavu a podíval se na mě. „Vypadal jsi jako manželka, když její chlap přijde domů, a ona je naštvaná, že se čtyři dny neukázal.“
Líbnul jsem ho na rty, a pak pokračoval v mytí vlasů.
„Pomůžu ti potom vysušit vlasy, ale pak půjdu spát, jsem docela utahaný, a pokud mám zítra řídit, sice nevím ještě kam pojedeme, tak potřebuji být vyspaný. Takže žádné blbosti, pěkně okoupat, vyčurat a spát, jasný? Já jen, kdyby tě napadla nějaká blbost, jako mě třeba obtěžovat…“
Chytl jsem sprchu, a začal Jaelovi splachovat šampon z vlasů. Musel se předklonit, aby se to pořádně vymylo. Stejně je to spousta práce s tak dlouhými vlasy. Ale na druhou stranu… Opravdu mu sluší. Líbí se mi, že je má takové…
Jael
Logan se nakonec vecpal ke mně do sprchy s tím, že mi pomůže s vlasy.
Spokojeně jsem mlaskl, když mi začal drbat vlasy, a zčervenal, když prohlásil to o manželce. Opětoval jsem mu polibek, a pak si začal umývat tělo, abych aspoň něco udělal sám.
Ale když pak znovu promluvil ztuhl jsem uprostřed pohybu.
Tak já ho…
Nafoukl jsem se jak balón a otočil se čelem k němu. Vyrval jsem mu sprchu z ruky, spláchl si mýdlo, a pak ji vypnul. Vypochodoval jsem ze sprchy a serval z věšáku ručník.
Začal jsem si drbat vlasy a přešel do pokoje.
Zamířil jsem k posteli, ze které jsem vzal polštář a tenčí deku, a přenesl to na gauč, kde jsem obě věci mrsknul.
„Budu spát tady, kdybych měl náhodou tendenci tě obtěžovat," prskl jsem na Logana. „A ráno nikam nemusíme. Potřebuju se napřed spojit s Calebem, a ten dneska nejspíš už nepřijde."
Sedl jsem si na gauč, prdnul mokrý ručník na konferenční stolek, a mokré ne-mokré vlasy, svalil jsem se na gauč, a zabořil tvář do polštáře.
Možná to Logan myslel jako vtip, ale já to v tu chvíli tak neviděl. Zvláště po tom, co mě odpoledne odmítl.
Logan
Nechápavě jsem hleděl na dveře, kterými Jael vypochodoval z koupelny.
Co to do něho zas vjelo?
Vylezl jsem ze sprchového koutu, utřel se a oblékl. Vešel jsem do pokoje, a když jsem viděl, co dělá, jen jsem nechápavě zakroutil hlavou.
Vzal jsem mokrý ručník ze stolku a odnesl ho převěsit do koupelny. Vrátil jsem se do pokoje a na moment se zastavil u gauče.
„Fakt jak nasraná manželka. Nechceš mi ještě říct, že tě bolí hlava? Já jen, aby ta představa byla dokonalá,“ povzdechl jsem si. „Hele, klidně si trucuj, ale mě ráno nebude bolet za krkem. A jsem zvědav, jak potom budeš rozčesávat ty zacuchané vlasy.“
Zašel jsem zhasnout, a pak už jsem se přesunul do postele. Lehl jsem si, pořádně se protáhl, a pak se zabalil do peřiny. Opravdu jsem byl utahaný. I když se mi do hlavy znovu vecpaly myšlenky na Caleba, přesto se mi zavíraly oči, jak mě ta únava zmáhala.
„Až… až budeš… ráno… celý rozlá…maný… tak si… potom nestě…žuj… dobrou noc…“ promluvil jsem ještě do ticha, pak jsem dlouze zívl, až mi zaslzely oči, a za chvíli jsem nevěděl o světě.
Jael
Nespal jsem celou noc.
Ani ne tak z toho, že jsem ležel na nepohodlném gauči, jako spíš z toho, že mě prostě Logan nechal tak.
Byl jsem naštvaný?
Ne. Spíš…
Bral jsem to tak, že mi nejspíš Logan chtěl naznačit, že se moc vnucuju, a jeho to obtěžuje. Možná jsme na to všechno vletěli moc rychle. Možná, že jsem si od toho všeho začal až příliš moc slibovat.
Poslouchal jsem klidné Loganovo oddechováni, a po chvilce si sedl a zadíval se na jeho obrysy.
Nesmím se do něj zamilovat. Skončilo by to tak, že by mi zůstaly akorát oči pro pláč.
Povzdechl jsem si, plácl sebou zpátky, a zíral do stropu.
Za svítání jsem vstal, poskládal deku, a zašel si do koupelny se obléknout a opláchnout obličej.
Pak jsem si sedl na gauč a pustil se do rozčesávání vlasů.
I když jsem se tomu bránil, občas jsem zaletěl pohledem k Loganovi.
Jak se k němu mám teď chovat?
Dělat, jakože se nic nestalo?
Jo, nejspíš…
Ale…
Znamená to, že se ho nebudu moct dotknout?
Tiše jsem si povzdechl a dál se věnoval svým vlasům, které se zacuchaly i přesto, že jsem nespal, a ani se moc nevrtěl.
Logan
Byl jsem vážně utahaný. Spal jsem tvrdě, ale k ránu, kdy jsem už měl spaní o něco lehčí, se mi začaly zdát sny. A to, co se mi zdálo, se mi vůbec nelíbilo.
Byl jsem znovu v tom kostelíku. Nahoře v tom pokoji. Caleb tam seděl a jen se na mě díval…
Chtěl jsem ho vzít za ruku a jít s ním domů. Nechtěl jsem, aby seděl na té špinavé posteli. Potáhl jsem ho k sobě, ale v tu chvíli za mnou něco bouchlo, já se otočil, a když jsem se vrátil zpátky pohledem ke Calebovi, držel jsem v ruce už jen jeho triko…
Trhnul jsem celým tělem, a na poslední chvíli jsem zadržel vzteklé zařvání. Jen jsem se pootočil a víc zabořil obličej do polštáře, abych se uklidnil, vydýchal to rozrušení, a utřel si těch pár slz, kterých mi přeci jen uniklo i přes mou snahu nebrečet.
Když jsem za sebou zaslechl šramot, ještě jednou jsem se zhluboka nadechl, a pak se teprve otočil.
Díval jsem se na Jaela, jak sedí na gauči a snaží se rozčesat vlasy.
Po chvilce dívání, jako bych ho viděl poprvé, jsem pak otočil hlavu k oknu.
Venku už bylo vidno, a podle toho, že slunce ale bylo nízko, muselo před chvílí svítat.
„Jak ses vyspal?“ zeptal jsem se.
Pořádně jsem se protáhl, a pak jsem vstal, abych si mohl zajít na záchod a trochu se dát do pořádku.
„Necháme si přinést snídani sem, nebo někam zajdeme?“ zavolal jsem na něho ještě z koupelny, když jsem splachoval, a pak zamířil k umyvadlu, abych se opláchl a trochu se probral.
Jael
Trhl jsem sebou, když na mě Logan promluvil.
Už před chvílí jsem zaslechl šramot, ale neměl jsem odvahu se na něj ani podívat, tak mě jeho hlas docela překvapil.
Když mířil do koupelny, snažil jsem se na něj nedívat, ale když se zeptal, co se snídaní, a já slyšel, jak pouští vodu, vstal jsem a přešel ke dveřím.
Sledoval jsem, jak si omývá tvář a ruce se mi roztřásly.
„To ne…" vydechl jsem roztřeseně, z tváří se mi vytratila všechna barva, a já poplašeně ucouvl.
Nemůžu! Nemůžu se do něj…
Ta myšlenka mě úplně odrovnala.
Zavrtěl jsem hlavou, ale v tu chvíli, jak jsem couval pozpátku, se mi zapletly nohy do sebe a já skončil na zadku.
„Jsem v pořádku!" vyhrkl jsem trochu prudčeji, než jsem měl v plánu, a natáhl před sebe ruku.
Vstal jsem zhluboka se nadechl a zůstal stát kousek za dveřma. Před sebou jsem držel kartáč, jako by mě snad měl ochránit.
„Nespal jsem. Nemohl jsem usnout," pokrčil jsem rameny.
Důvod jsem Loganovi neřekl. Klidně ať si myslí, že to bylo kvůli nepohodlnému gauči.
„A na snídani… Možná bych se rád prošel. Kousek odsud je kavárna, kde dělají i snídaně. Viděl jsem to tam napsané, když jsem se včera procházel… Pokud by ti to nevadilo," vysvětlil jsem a znovu zvedl k Loganovi hlavu.
Zatajil se mi dech, a já na něho pár vteřin nehnutě zíral.
Proč se to všechno muselo tak zkomplikovat?
„Promiň… já… promiň mi ten včerejšek. Netušil jsem… asi… asi jdu na všechno moc rychle a neuvědomil jsem si, jak to cítíš ty. Prostě… když tě budu obtěžovat, nebo tě otravovat, tak mi jednu natáhni, ano?"
Usmál jsem se na něj, a pak zase přešel ke gauči a pokračoval v rozčesávání vlasů.
Musím se sebrat. S tímhle jsem nepočítal, ale musím se přes to nějak dostat.
Jestli se nevzchopím, ztratím jak Logana, tak i Caleba.
„A co ty, vyspal ses aspoň trochu po tom včerejšku? Dneska se pokusím spojit s Calebem, abysme zítra, když tak, vyrazili dál," zakřičel jsem z gauče už normálním hlasem, jako by se před chvílí vůbec nic nestalo.
Logan
Rychle jsem se otočil k umyvadlu a zadusil jsem v sobě smích, když jsem viděl, jak Jael skončil na zemi. Nechtěl jsem, aby se na mě kvůli tomu naštval. Už tak vypadá, že je od včerejška celkem vykolejený.
Nedivím se, ten včerejšek v kostelíku, ať už odpoledne nebo v noci, nám dal oběma dost zabrat.
„Prostě jsem potřeboval být chvíli sám, nic jiného v tom nebylo,“ zadíval jsem se na Jaela, když jsem se potom vrátil do pokoje.
„Chceš pomoct s česáním? Možná by sis mohl nechat dneska rozpuštěné vlasy,“ mrknul jsem na čelenky, které ležely na stolku. „Půjdeme se najíst ven, ať se trochu projdeme. Nějak se probrat, je to lepší, než tady sedět a čekat.“
Zašel jsem ke své tašce, vytáhl jsem si oblečení a oblékl jsem se. Špinavé věci z předešlého dne jsem nacpal do igelitky, abychom tu neměli bordel a hned to strčil do kabely.
„Tak jsem si uvědomil, že máme v autě jídlo. Měli bychom to probrat a případně povyhazovat to, co už se nedá jíst, tak se cestou stavíme k autu, co?“ vzal jsem ze stolku klíče a peněženku, a čekal, až se konečně vybere i Jael.
Jael
Logan je chytrý kluk, ale v některých věcech až moc zabedněný.
Povzdechl jsem si, když řekl, že chtěl být jen sám, a nic jiného v tom nebylo.
No, to jsem zrovna na mysli neměl, ale aspoň mě to utvrdilo v tom, že Logan ke mně nejspíš vůbec nic necítí, protože vlastně vůbec netuší, z čeho jsem tak mimo.
Že to není kvůli tomu, jak včera odmítl mou pomoc, ale že ve sprše řekl, že ho nemám obtěžovat.
Nejspíš čekal, že potom polibku po něm budu chtít i něco víc, a tak se to rozhodl utnout.
„Jo, klidně," řekl jsem tiše, a v podstatě tak odpověděl na všechny tři otázky.
Nevyznal jsem se sám v sobě.
Nechtěl jsem, aby se ke mně Logan přibližoval, protože bych to nejspíš neustál, ale proč mě tak mrzelo, když jen řekl, že si mám nechat vlasy rozpuštěné, a ani neměl tendenci mi je prohrábnout?
„Jo, Jaeli, jsi prostě idiot,“ ozval se ten posměšný hlásek v mé hlavě. „Už podruhé jsi naletěl. Už podruhé sis vysnil něco, co nemůžeš mít.“
Kousl jsem se do rtu, když ten hlásek ve mě pořád něco posměšně kecal, a když jsem byl s rozčesáním vlasů spokojený, vstal jsem, abych se mohl obléct. Úplně jsem zapomněl na Loganovu žádost a vlasy si stáhl do drdolu.
Hodit na sebe triko a kraťasy mi nezabralo moc času, takže jsme se za chvilku už probírali v autě jídlem a třídili ho.
Později jsem vedl Logana ke kavárně, kterou jsem včera cestou potkal, a snažil se vést normální konverzaci, jakoby se nic nedělo, ale kdykoliv se Logan nedíval, posmutněl jsem.
Možná bych…
Možná bych mohl odejít?
Logana už více méně nepotřebuju. Teď už jde jen o stopy, se kterými bych si mohl poradit i sám.
A až bude hotovo. Jen mu napíšu zprávu. Ve škole se potkat vůbec nemusíme, a přinejhorším můžu změnit pokoj, aby mě nenašel.
Stejně bude mít spoustu práce s učením, takže si na mě ani nevzpomene.
Jo…
Asi to udělám. Lepší odejít teď než později, až by byly mé city k němu mnohem, mnohem silnější, a už bych to nedokázal udržet v sobě.
Logan
Probrali jsme jídlo, něco vyhodili, a něco strčili zpátky. Byly to už věci, které by se neměly zkazit, a pečivo můžeme kdykoliv dokoupit. Stejně… Pokud se budeme pohybovat poblíž města, budeme jíst v nějakém fastfoodu nebo v restauraci.
Když jsme šli do kavárny, Jael se snažil navést hovor. Odpovídal jsem mu, ale jen stroze, protože jsem měl hlavu plnou svých myšlenek. Pořád jsem přemýšlel, jak naložit s novými informacemi.
Měli bychom dát vědět policii, zvlášť, když jsme tam našli Calebovo triko.
Ale jak vysvětlíme to, že jsme ho našli? A právě tam, kam předtím ani jednou nevedla žádná stopa?
Jak vysvětlíme to, že Jael vidí duchy, že s nimi může mluvit, a proto jsme se k téhle stopě dostali?
Nebudou mu věřit, a ještě nás můžou obvinit. Budou se vyptávat, a když už ne já, tak Jael bude okamžitě jedním z podezřelých.
Tohle dilema mi zatěžuje hlavu už od včerejší noci, kdy jsme to triko našli. A stále jsem nebyl schopen se rozhodnout, jak s tím naložit.
Poldové by třeba mohli pohnout v pátrání po Calebovi, kdybych jim to řekl.
Na druhou stranu, co když nenajdou nic nového, a já to tím jen zkomplikuji?
Ani při snídani jsem toho moc nenamluvil. Neustále jsem přemýšlel, co s tím vším. Vlastně jsem si ani pořádně nepamatoval, co jsem snídal.
Ale naplnil jsem žaludek, dal jsem si dobrou kávu, a tak jsem se aspoň v tomhle cítil o trošku lépe.
A tak, když jsme dorazili zpátky na pokoj, posadil jsem se ke stolku, a znovu zabořil nos do monitoru a snažil se vypátrat cokoliv, co by nás mohlo posunout dál. Díval jsem se i do stránky, fóra, které jsem před dvěmi lety vytvořil, kam mohli lidé psát, kdyby náhodou na něco přišli.
Byla tu i šance, že by se na tu stránku mohl napojit i ten, co stál za Calebovým zmizením.
A tak jsem najel do administrace a začal postupně procházet IP adresy, z kterých byly poslední příspěvky, a hledal mezi nimi ty, které by byly nejblíže místu, kde jsme se právě nacházeli…
Jael
Logan se změnil.
Jasně, tušil jsem, že to, co viděl v tom kostelíku, to, že jsme našli Calebovo triko, ho změní, ale že mě v podstatě bude úplně ignorovat, to jsem nečekal.
A bolelo to.
Bolelo to jako čert.
Úplně se uzavřel do sebe, zvlášť když jsme se vrátili na pokoj, a já pochopil, že mu prostě nikdy nebudu rovnocenným partnerem, kterému by se svěřil se svými pocity a myšlenkami.
Už jsem ani neměl tendenci na něho mluvit. K čemu by to bylo?
Všiml by si vůbec, kdybych se teď sebral a odešel pryč?
S pochmurnými myšlenkami jsem si sedl na gauč a po chvilce usnul.
Vzbudil mě až Logan, že je čas na oběd, ale já neměl hlad, takže jsem jen zavrtěl hlavou, odtáhl se od něj a znovu zavřel oči. Už jsem neusnul, ale potřeboval jsem, aby mě Logan nechal být.
Abych to měl snadnější, až budu odcházet.
Nakonec jsem nešel ani na večeři.
Logan odešel spát bez toho, aniž bysme za celé odpoledne spolu promluvili jediné slovo, i když to bylo vesměs dané tím, že jsem dělal, že spím.
Počkal jsem, dokud nezačal klidně oddechovat, a pak jsem vstal.
Přešel jsem k posteli a zadíval se na jeho spící tvář. Přes slzy jsem skoro ani neviděl, a ruka se mi třásla, když jsem pak přešel ke kabeli, vytáhl papír a tužku, a u okna, za svitu měsíce, napsal Loganovi vzkaz.
“Moc mě to všechno mrzí, ale je nejspíš čas, abych odešel. Vím, že jsem ti slíbil, že Caleba najdeme spolu, ale já… Stalo se něco, s čím jsem nepočítal. Zamiloval jsem se do tebe a… Za těchto podmínek s tebou nemůžu dál být, protože vím, že pro tebe nic neznamenám. Trápí mě, když tě vidím, jak se všechno snažíš zvládnout sám, jak se uzavíráš do sebe, a nechceš se podělit se mnou o své myšlenky.
To mě víc utvrzuje v tom, že jsem pro tebe prostě jen prostředek k nalezení Caleba a občasnému sexu. Nevyčítám ti to. Každý své problémy řeší po svém, ale…
Ale naivně jsem si myslel, že zrovna já bych to mohl změnit. Že bys mohl… Že by ses mi mohl otevřít… No, jsem idiot, co naděláš.
Takže… Tohle je nejspíš sbohem. Nemám sílu na to, abych ti to řekl do očí, takže to musím udělat takhle. Děkuji ti za všechno, jsi to nejlepší, co mě za celý můj život potkalo, a nikdy na tebe nezapomenu.
Až Caleba najdu, a já ho najdu, to jsem ti slíbil, dám ti vědět.
Sbohem, Logane.“
Lístek jsem zastrčil pod jeho brýle na stole, sbalil si věci z koupelny, naposledy se zadíval na spícího Logana, a s mokrými tvářemi se nad něj nahnul, abych ho mohl naposledy políbit na rty.
Pak jsem popadl tašku a opatrně vyšel z pokoje.
Recepční na mě trochu nechápavě zírala, když jsem se s ní loučil, ale nijak jsem to nevysvětloval.
Venku jsem přepočítal zbytek peněz, a pak se vydal na autobus, abych se mohl odjet do Salemu.
Zajedu za bráchou, přespím u něj, a spojím se s Calebem, abych věděl, kam se vydat dál.
Logan
Tak jsem se zabral do pátrání, že jsem úplně zapomněl na čas, i na Jaela. Až když mi zakručelo v žaludku, došlo mi, že jsme ještě neobědvali. Jael oběd odmítl, a já to bral tak, že prostě potřebuje klid, aby se mohl spojit s Calebem. A hlavně když odmítl i večeři.
Sice se mi to nelíbilo, protože hladovět, když ho čeká něco takového, by opravdu neměl.
Ale raději jsem ho nerušil.
Když jsem viděl, že znovu usnul, nechal jsem ho být, abych náhodou nepřerušil spojení, kdyby nějaké právě prožíval, a sám jsem si šel lehnout.
Usnul jsem prakticky okamžitě, protože to koukání do notebooku, a dělání si poznámek, mě tentokrát unavilo víc než učení se na zkoušky.
Spal jsem dost tvrdě a vzbudilo mě až teplo, když slunce začalo prát do okna a svítilo přímo do postele. Posadil jsem se, promnul si oči, a rozhlédl se kolem sebe.
„Jaele?“ zavolal jsem, když jsem ho v pokoji neviděl.
I když jsem nic neslyšel ani z koupelny, přesto jsem se tam šel podívat. Ale byla prázdná…
A když jsem se vrátil zpátky do pokoje, došlo mi to.
Jael tu neměl věci. Byl pryč…
Posadil jsem se na postel a přemýšlel, co ho to zase popadlo, a kam mohl jít. Třeba si jen šel odnést věci do auta, abychom se nezdržovali…
Otočil jsem hlavu ke stolku. Klíče od auta tu ležely vedle mých brýlí.
Málem jsem si narazil ruku, jak jsem se rychle natáhl po tom lístku, který pod mými brýlemi ležel.
Až po prvním řádku, který jsem viděl rozmazaně, jsem si teprve nasadil brýle, a pak už jsem jen nechápavě četl Jaelův vzkaz.
Opravdu nechápavě…
Nebyl jsem schopný to pobrat. Seděl jsem s rukama v klíně, a jen hleděl na ten papír, na který si Jael vylil své stesky, a pak odešel.
Nenapsal ani, kam jde. Nenapsal ani, jestli se spojil s Calebem. Nenapsal ani, jak mi dá vědět.
Je to idiot? Kdo mu pomůže, když to bude potřebovat? Nikdo s ním nebude, a může ho potkat něco zlého. Sám jsem toho byl svědkem, zažil jsem to na vlastní kůži…
Proč se zase chová jako hysterka? Jestli odešel kvůli tomu, že jsem toho teď moc nenamluvil…
Copak nechápe, že jsem opravdu jen potřeboval chvíli klid, chvíli pro sebe? Protože takoví lidi jsou. Někdy si chtějí povídat, někdy prostě potřebují klid…
Po nějaké chvíli jsem vzal hotelový telefon a zavolal na recepci.
A když mi recepční potvrdila, že Jael se opravdu odhlásil, bylo to, jako bych dostal ránu do žaludku.
Zklamal mě… Opravdu mě zklamal.
Jael
Bylo kolem půlnoci, když jsem konečně dorazil k Arimu domů.
Nevěděl jsem, jestli nemá noční, jestli bude vůbec doma, ale přesto jsem se pověsil na zvonek.
Až po chvíli mi přišel otevřít, rozespalý a v županu, a když jsem ho uviděl, aniž bych cokoliv řekl, vrhl jsem se mu do náruče a rozbrečel se.
„Jaeli? Co se, proboha, stalo?" vydechl, ale já jen zakroutil hlavou.
Nechal jsem se odvést do obýváku, kde mě posadil do křesla a šel uvařit čaj.
Teprve, až když jsem posmrkal celé balení kapesníků, jsem mu všechno řekl.
Že hledám Caleba, řekl jsem mu o Loganovi, o našem seznámení, o Gilbertovi, o tom, jak jsem s Loganem doteď hledal Caleba, co všechno jsme spolu prožili, i to, že jsem se do něj zamiloval.
Ari mě poslouchal bez přerušení, jen mi vytáhl další balík kapesníků, protože jsem příval slz nedokázal zastavit.
„No, nebudu ti tu dělat kázání, ale… Opravdu je v pořádku, že jsi ho takhle opustil? Třeba prostě jen potřebuje chvilku pro sebe. Ty jsi taky věčně uzavřený do sebe, takže ten Logan je na tom nejspíš podobně. Navíc… Z toho, co jsi mi řekl, všechno to, co jste spolu prožili, pro něj musel být docela šok, a nejspíš se s tím potřebuje vypořádat po svém."
„Já vím, chápu to, ale… Ale nedokážu to…" vzlykl jsem.
Ari si povzdechl a pohladil mě po hlavě.
„Jak dlouho chceš zůstat? Za chvilku musím do práce, ale klidně si odpočiň."
„Nejspíš jen chvilku. Jakmile se spojím s Calebem, odejdu. Slíbil jsem Loganovi, že jeho bráškovi dopřeju klid, a to splním."
S rozedněním, když Ari odešel do práce, jsem se zachumlal do jeho postele, a i přes veškerý stres a nervy jsem usnul, sotva se moje hlava dotkla polštáře.
Tentokrát mi to přišlo jako věčnost, a už jsem se bál, že je pozdě, ale nakonec, když jsem otevřel oči, stál jsem u kostelíka, slunce pekelně pražilo, a všechno kolem vypadalo mírumilovně a úplně jinak než v noci, když jsem tu s Loganem byl.
Rozhlédl jsem se kolem a kousek dál spatřil Caleba, jak zachmuřeně hledí na kostelík.
„Ahoj…" pozdravil jsem ho a přešel k němu.
„Zlobíš se na brášku?" zeptal se mě a já překvapeně zamrkal.
„Ne… Proč bych měl…" vydechl jsem.
„Cítím bolest…" posmutněl Caleb, a já si nebyl jistý, jestli mluví o sobě.
„Tvůj bráška je silný a hodný. Nezlobím se na něj… Poslouchej, Calebe, nemáme moc času… Musím…" natáhl jsem k němu ruku, ale on se najednou zamračil a zavrtěl hlavou.
„Musíš jít tam, kde to začalo… Najdi růži…" jeho hlas byl najednou chladný, stejně jako okolní vzduch.
Temnota se k němu opět o něco víc přiblížila, a já poznal, že už je jen otázkou několika dní, než bude pozdě.
„Calebe!" vykřikl jsem, ale má ruka jen zašermovala ve vzduchu, když jsem se probudil na posteli v Ariho ložnici.
Logan
Neměl jsem důvod se již víc v tomhle hotelu zdržovat. Sbalil jsem si věci, ale když jsem vzal do ruky Calebovo triko, musel jsem se posadit.
Proč jsem měl najednou pocit, jako by mě všichni opustili? Proč je mi z toho všeho tak zle?
Na moment jsem zauvažoval, že přeci jen zavolám na policii, nebo mámě a tátovi…
Ale znovu mě zastavila myšlenka, že nevím, co by se potom dělo dál.
I když jsem byl na Jaela naštvaný, přesto jsem věřil tomu, že bude chtít Caleba najít, a já bych to mohl tím oznámením jen zkomplikovat.
Nakonec jsem s povzdechem uložil Calebovo triko do kabely a vyšel jsem z pokoje ven.
Dole na recepci jsem se odhlásil, zaplatil jsem účet, a pak jsem zamířil k autu, Hodil jsem tašku do kufru, sedl si za volant a zapřemýšlel, co vlastně teď budu dělat.
Nemám nic, čeho bych se chytil. Vůbec nic…
Ale přesto jsem to nechtěl vzdát.
Nakonec jsem vytáhl telefon a vytočil číslo na Jaela. Chystal jsem se, že mu vynadám, že odjel beze mne. Ale nic z toho se nekonalo. Telefon jen vyzváněl… Nikdo ho nezvedl.
Moje další cesta vedla do obchodu. Nakoupil jsem, co jsem potřeboval a pak jsem zamířil na místo, kam jsem se už nechtěl vrátit.
Připadal jsem si jak idiot, když jsem vybaven několika kilo soli vešel do toho kostelíka. Bylo mi jedno, co se bude dít, ale já prostě chtěl zjistit, jestli tu náhodou Jael není, nebo aspoň nebyl, a možná bych mohl najít nějakou další stopu. Přeci jen jsme odsud vypadli moc rychle, a nestihli jsme to tu pořádně prohlédnout.
Měl jsem husí kůži po celém těle, když jsem si vzpomněl na to, co se tu stalo, ale ani to mě nezastavilo.
Sypal jsem kolem sebe sůl a systematicky jsem postupoval k oltáři a pak nahoru do patra. Zamířil jsem rovnou do toho pokoje, kde jsme našli Calebovo triko.
Nevím proč, ale tentokrát bylo všude ticho. Jako by se ti duchové vázali na Jaela, a když jsem tu byl sám, tak se nic nedělo. Aspoň jsem takový měl pocit.
Ale i přesto jsem poctivě sypal sůl kolem sebe, a na tu hromadu hader, odkud Jael vytáhl Calebovo triko, jsem vysypal snad celý pytlík.
Jo, nejspíš mě Jael nakazil a začínám být paranoidní.
Prohrabal jsem se tou kupou špinavých hader, bral jsem jednu po druhé a odhazoval jsem to na tu špinavou postel. Ale žádná z dalších věcí mi nepřišla známá.
Vypadalo to, jako by tu někdo měl nějaký kutloch. Byly tu věci různé velikosti, dámské i pánské. Jediné Calebovo triko, a pak ještě nějaké, které mi nic neříkalo, byly dva kusy dětského oblečení, co tu byly.
Když jsem otvíral skříň, stojící v rohu, měl jsem v ruce připravenou hrst soli, jako bych měl strach, že z tama na mě vyskočí nějaký duch.
Trhnul jsem sebou, když po otevření z police popadaly nějaké staré knihy a sešity, rozkašlal jsem se, když se rozvířil prach, ale to bylo asi tak všechno, co se dělo.
V jednu chvíli jsem však pocítil, jako by se to letní teplo změnilo na podzimní chlad.
A když jsem si uvědomil, že se mírně zešeřilo, okamžitě jsem ukončil prohlídku a rychle jsem spěchal z kostelíka ven.
Znovu na mě padl ten divný pocit, jako by mě chtěl někdo udržet na místě. Ale tentokrát jsem byl připravený. A když jsem měl pocit, že se mě někdo snaží chytit za nohu, rozhodil jsem kolem sebe poslední zbytky soli a co nejrychleji jsem vyběhl ven.
Zastavil jsem se až u auta, kde jsem se musel opřít a vydýchat ten nepříjemný tísnivý pocit.
Vím, že jsem riskoval, ale na druhou stranu, vyčítal bych si to, že jsem to tu dobře nezkontroloval.
Vytáhl jsem si vodu, pořádně se napil, a, až když jsem se uklidnil, vytáhl jsem papírek s jedním telefonním číslem, které jsem den předtím našel na netu…