Logan
„Nejsem provokatér, no… možná trošku…“ pomyslel jsem si v duchu, a ještě jsem stihl pohladit Jaela po zádech, než se zvedl a zmizel v koupelně.
„Jasně že ti rozčešu vlasy!“ zavolal jsem na něho přes zavřené dveře do koupelny.
Promnul jsem si penis, a pak jsem se zvedl. Hotelovým telefonem jsem zavolal na recepci a požádal o večeři na pokoj. Přinesli ji ještě, než se Jael stihl vyhrabat z koupelny.
Převzal jsem ji, a pak jsem šel za ním.
Postavil jsem se do dveří a pozoroval ho, jak se utírá.
„Ani si nemusíš nic oblíkat. Je škoda schovávat tohle tělo,“ přimhouřil jsem oči a znovu si ho prohlédl od hlavy až k patě, a přitom jsem si sám přitáhl pásek u županu, který jsem si oblékl, když jsem šel přebrat večeři.
„Sedni si, můžeš večeřet a já ti přitom učešu vlasy,“ ukázal jsem mu na křeslo vedle stolku, na kterém už bylo prostřeno.
Ještě jsem ale vytáhl notebook, otevřel si ho a vyhledal videa, na kterých je ukázáno, jak se dělají různé copy. Jael sice není holka, ale je to výzva, a já to chci zkusit.
Když jsem našel, co se mi zamlouvalo, zaklapl jsem notebook, vzal hřeben a gumičky a šel se postavit za Jaela a začal jsem ho česat.
„V kolik hodin tam chceš jít?“
Jael
Nevím proč, ale líbilo se mi, když se na mě Logan díval.
Když řekl, že si nemám nic oblékat, na chvilku jsem se zarazil, ale nakonec si s rudými tvářemi na sebe nehodil ani župan.
Posadil jsem se do křesla a pustil se do jídla.
Po chvilce jsem toho ale nechal a doslova vrněl blahem, jak příjemné pocity mi Loganova péče přinášela.
„Máš moc šikovné ruce… na spoustu věcí…" vydechl jsem, chytl jednu jeho ruku, přitáhl si ji před sebe, a pak ho políbil do dlaně.
„A velmi příjemné," zašeptal jsem, a začal se o ní otírat tváři skoro jako kočka.
Až po pár vteřinách mi vlastně došlo, co dělám, rychle ho pustil a skoro nadskočil.
„Pro-promiň, to… já jen…" zašermoval jsem rukou a raději sklopil pohled k talíři.
Pustil jsem se znovu do jídla a nechal Logana pokračovat.
„Měl bys taky něco sníst. A…" zamyslel jsem se a poklepal si vidličkou na bradu.
„Asi nejlepší by bylo po setmění. Mezi devátou a desátou, a musíme vzít baterky. A sůl… musíme koupit někde sůl. Aspoň tak dvě kila," dodal jsem zamyšleně, když jsem si uvědomil, co mě tam potkalo.
Bude to nejspíš těžké, a něco mi říkalo, že to není konec naší cesty, ale zatím jsem o tom před Loganem nechtěl mluvit.
Cítil jsem, jak s každou další stopou doufá, že tentokrát už to vyjde a Caleba najdeme, ale já se s každou další stopou obával, že ho možná vůbec nenajdeme, i když jsem tvrdil opak.
Nechtěl jsem ale Logana zklamat. Na moment jsem zauvažoval, že bych zavolal babičce. Vlastně už nejednou jsem o tom přemýšlel, ale čím víc jsem s Loganem byl, tím víc jsem to začal odmítat. Pokud bych to udělal, už bych Logana nejspíš neviděl. A kromě toho, já nás do toho dostal, tak to musím já sám dotáhnout do konce.
Bylo to možná sobecké, ale chtěl jsem to za každou cenu dokončit, ať už bude výsledek jakýkoliv.
Logan
Až po nějaké chvíli, kdy mě Jael chytl za ruku, jsem si uvědomil, že jsem se zabral do toho splétání copu tak moc, že jsem ho skoro přestal vnímat. Byl jsem tak soustředěný na ten výtvor, že až teprve, když mě políbil do dlaně, jsem si uvědomil, co říkal o soli.
„Dvě kila soli?“ podivil jsem se. „Na co prosím tě?“
Ale rozhodně jsem si všiml jeho červených tváří. To mi opravdu neuniklo, a tak jsem se na něho zadíval pozorněji.
Když jsem mu spletl čtyři copy, přehodil jsem mu je dopředu přes ramena. Přejel jsem po nich dlaněmi, ale neskončil jsem na jednom místě.
Líbilo se mi, že opravdu zůstal nahý, že si nic neoblékl. Byl na něho vážně hezký pohled.
„Zůstaň sedět a ani se nehni,“ rozkázal jsem mu šeptem a políbil jsem ho na ucho.
Další polibky jsem věnoval jeho krku a ramenům, zatímco jsem ruce přesunul z jeho vlasů na holou pokožku. Hladil jsem ho po břiše a sjížděl rukama níž až na jeho rozkrok.
„Ani hnout…“ zašeptal jsem do druhého ucha a olízl mu ho.
A mezitím, co jsem se jazykem a rty věnoval jeho horní části těla, vzal jsem do ruky jeho penis a začal mu ho pomalu třít. Líbilo se mi, jak rychle nabíhal, jak mi tvrdnul v ruce, a já zesílil stisk a o něco zrychlil pohyby ruky. Druhou jsem ho pohladil po břiše, a pak sjel mezi jeho stehna, které jsem mu trochu roztáhl, abych si mohl pohrát s jeho pytlíkem a sem tam podráždit jeho dírku.
Byl jsem rozhodnutý ho udělat jen tak. Prostě jsem to chtěl. Chtěl jsem se na něho dívat, jak se udělá, zatímco já budu stát za ním a pěkně ho vydráždím na maximum…
Jael
Chtěl jsem Loganovi odpovědět, vlastně jsem se už nadechoval, stejně jako jsem se chtěl podívat na jeho výtvor, když mi vlasy přehodil dopředu, ale stačil jsem jen zaregistrovat čtyři zapletené copy a všechna slova se mi vykouřila z hlavy.
„Logane!" vykřikl jsem.
Vidlička mi vypadla z prstů, zapadla někam pod stůl, a sevřel jsem Loganovi zápěstí, když mě jeho prsty poškádlily na dírce. Tep se mi zrychlil a hlava zatočila, když jsem cítil jeho dech, jazyk i rty na ramenou a krku, jeho prsty mě trápily dole, a v druhé ruce protahoval můj penis, který na jeho doteky zareagoval okamžitě.
Neřád jeden, takhle mě zrazovat!
„Loga… ne…" zasténal jsem, povolil sevření ruky, jednu nohu přehodil přes opěradlo křesla, čímž jsem se mu víc vystavil a kousek se podsunul dolů.
Hlavu jsem si opřel o jeho rameno a rty okopíroval jeho spodní čelist, když jsem se k němu pootočil.
„Tvr… tvrději…" zachraptěl jsem, mé prsty se samovolně přidaly k těm jeho, než jsem ruku potáhl zase nahoru a sevřel mu paži.
Vzpínal jsem se pod jeho doteky, vycházel mu vstříc boky, a sténal jeho jméno.
I když jsem před nějakou chvílí prožil bouřlivý orgasmus, netrvalo to moc dlouho, a já cítil, jak se mé tělo začíná stahovat v té slastné křeči.
„Lo-" zasténal jsem nahlas a ani nestačil doříct jeho jméno, jak mě to podkosilo, a já skoro sjel z křesla na zem.
Celé tělo se mi třáslo, a já se ještě několikrát pohnul proti Loganově sevření, než jsem se s rychlým oddechováním zhroutil v křesle.
Když jsem se trochu uklidnil, otevřel jsem oči a pootočil se víc k Loganovi, abych na něj viděl.
„Provokatére," zachraptěl jsem a políbil ho na bradu, pak jsem se rukou chytl jeho krku a vytáhl se trochu výš.
„Ale tohle je trochu… nefér… co když chci taky?" zašeptal jsem mu do ucha a byl rád, že nevidí můj ruměnec, který okamžitě pokryl mé tváře.
Logan
Přidal jsem na síle stisku, když se do toho Jael položil doslova celým tělem. Protahoval jsem jeho penis, a i když jsem to neměl v plánu, nakonec moje prsty do něj vklouzly, když mě chytil za zápěstí.
Ale nehodlal jsem ho zklamat, a když jsem viděl, jak to prožívá, dotáhl jsem to až do konce, přesně tak, jak jsem chtěl.
Teď, když jsem mohl pozorovat jen jeho, soustředit se jen na něj, a ne na sebe, tak ten pohled byl naprosto úžasný, jak to Jael prožíval. Vychutnával jsem si ho až do poslední kapky, i když jsem tentokrát použil jen ruce.
„Chceš taky? Máš smůlu. Řekl jsem ani hnout a neposlechl jsi,“ kousnul jsem Jaela do ramene. „Takže jestli chceš taky, tak jedině za odměnu.“
Přesto jsem ho chytl pod bradou, natočil ho k sobě, zadíval se na jeho červené tváře, a pak ho políbil.
I když jsme si nic neslíbili, neřekli jsme, že spolu chodíme, nebo tak něco, přesto jsem ho rád líbal.
Bylo to takové jiné, než když jsem chodil s mým ex.
„Měl by sis odpočinout, já to tu uklidím, a pak se najím,“ sjel jsem ještě rukou na jeho penis a dlaní se o něj otřel, jako bych ho chtěl očistit.
„Tak si běž lehnout,“ pleskl jsem ho po stehně a konečně jsem odstoupil, abych mohl jít pro kapesníky a navlhčit ručník, abych mohl setřít to, co po Jaelovi skončilo na podlaze.
Jael
Nespokojeně jsem zabručel a zamračil se, když mě Logan odmítl.
Polibek jsem mu opětoval, ale pak se trochu nafoukl, když mě jen tak poslal si lehnout.
Když jsem viděl, jak odchází do koupelny, na moment mě napadlo, že to prostě udělám, ale vzápětí jsem tu myšlenku zavrhl. Bez jeho souhlasu bych prostě nemohl. Nedokázal bych to, a nejspíš bych něco pokazil. Pak bych se asi Loganovi nedokázal podívat do očí.
Podíval jsem se na své břicho, kde ulpělo pár kapek a přejel po nich prsty.
S brbláním jsem se odšoural k posteli a plácl sebou na břicho.
Možná nechce, protože… ho to prostě nevzrušilo?
„Ne, ne, ne, ne, ne…" zašeptal jsem polohlasně, prudce se po té myšlence zvedl do sedu a začal se tahat za copy.
„Je to pěkné…" zabručel jsem a ukázal na svou hlavu, když se Logan zase vrátil zpátky.
Celou dobu jsem ho propaloval prosebným pohledem, jak moc jsem opravdu chtěl, aby si to užil taky.
Nebo by možná nebylo, co si užít?
Znovu jsem zabrblal a znovu sebou plácl na postel. Shrnul jsem peřinu, abych si aspoň přikryl nahý zadek, když jsem se neoblékl, a povzdechl si.
Proč mi vlastně tak moc záleží na tom, abych to Loganovi oplatil?
Nechodíme spolu, teda aspoň myslím, nic jsme si neslíbili, a on jen prostě udělal to, co udělat chtěl.
Nemusím mu nic vracet, ale…
Pootočil jsem hlavu, zrovna když stíral podlahu a dech se mi zatajil.
Srdce se mi rozbušilo zase o něco rychleji, a já upřeně sledoval každý jeho pohyb. Když se zvedl, došlo mi, že na něj až moc zírám a raději jsem se překulil zase na bok. Vytřeštěně jsem zíral na peřinu před sebou a křečovitě žmoulal v prstech kus polštáře.
„Pane Bože… To snad…" vydechl jsem tiše roztřeseným hlasem, když mi mysl předložila odpověď na reakci mého těla vůči Loganovi.
Logan
„Co?“ otočil jsem se po Jaelovi, když promluvil. „Jo, ty copy. No, měl bych s tím přestat, nebo na té hlavě budeš mít za chvíli Eifelovku…“
Představa Eifelovky na Jaelově hlavě mě docela pobavila, ale raději jsem se sklonil k podlaze, abych to mohl douklízet. Ale když jsem znovu zaslechl nějaké jeho brblání, narovnal jsem se a popošel blíž k posteli.
„Děje se něco? Není ti dobře, nebo co?“ pátravě jsem se na něho zadíval.
Když jsem viděl, jak je stále červený, nenapadlo mě nic lepšího než mu přiložit ruku na čelo, jestli nemá horečku. Ale zdál se být v pořádku.
„Asi by ses měl vážně prospat,“ potáhl jsem peřinu, abych ho víc zakryl. „Já se najím a pak tě vzbudím. Mohli bychom, vyrazit před devátou, když se teda chceš ještě stavit pro tu sůl. A baterku mám jen jednu v autě, tak bychom taky mohli raději přikoupit.“
Odnesl jsem ručník do koupelny, vyhodil kapesníky, a pak jsem se usadil u stolku, abych se taky mohl najíst.
„Vlastně jsi mi ještě neřekl, na co chceš použít tu sůl,“ zamumlal jsem s plnou pusou a podíval se jeho směrem.
Jael
Co by se asi tak dělo? Utrpěl jsem, a on se ještě ptá.
Měl jsem chuť mu tu ruku ukousnout, když se dotkl mého čela, jestli jsem v pořádku.
Nejsem v pořádku!
Myslím nad věcma, které by mě nikdy dřív nenapadly, dělám věci, které se mi ani ve snu nezdály, a k tomu všemu mám Logana plnou hlavu.
Když mě víc zakryl, zamrmlal jsem, ale po jeho otázce si povzdechl a zase z postele vylezl.
Přešel jsem k tašce a vyhrabal spodky a dlouhým trikem, co jsem používal na spaní.
Oblékl jsem se, snad jako na protest tomu, že Logan tak okázale ignoruje mou potřebu, a posadil se naproti němu.
Počkal jsem, až sní aspoň většinu jídla, protože jsem netušil, jestli mu nezkazím chuť, a napil se džusu.
„No… Popravdě, vlastně jsem ti to ani pořádně nevysvětlil," řekl jsem po chvilce ticha a zadíval se na desku stolu.
„Není… není snadné o tom mluvit, většina lidí to považuje za povídačky, za nesmysly a báchorky, ale každá pověra, mýtus nebo legenda má někde svůj základ. Jen, lidé si to povětšinou přibarvili, takže tomu pak sami i přestali věřit. Tak mi to aspoň říkala babička. Nenutím tě, abys mi věřil, vím, že je to těžké, ale asi bys to měl vědět," nadechl jsem se, a pak se zadíval na Logana. „Víš, jak jsem ti říkal, že musíme najít Caleba dřív, než bude pozdě? Dopřát mu klid dřív, než propadne temnotě? Neříkal jsem to jen tak. Já to teda ještě nikdy osobně na vlastní kůži nezažil, ale babička má zkušenosti, a jednou jsem to viděl. Proto to dělám. Proto to má rodina dělá už celá desetiletí. Duše, které se nedostane klidu a zůstane na tomto světe bezcílně bloudit, nakonec… řekněme zešílí. Je to stav, kdy může získat lidskou schránku a jejím prostřednictvím ublížit. Já…"
Na okamžik jsem se odmlčel a vzpomněl si na onu událost, kterou tehdy řešila babička.
Otřásl jsem se při té vzpomínce a zadíval se do sklenice na hladinu džusu.
„Babička měla jednou očistit duši kluka, který nešťastnou náhodou zemřel při nehodě. Byl asi ve stejném věku jako my. Chodil s jednou dívkou ze sousedství, a podle všech se měli brát, až ona dokončí školu. Babičce se tehdy kvůli zdravotním problémům jeho duši očistit nepodařilo, a já byl ještě moc malý na to, abych si poradil. Zešílel. A zašlo to tak daleko, že začal vstupovat do těla té své dívky a jejíma rukama zabil asi tři kluky, kteří ji tehdy projevovali přízeň. Tehdy babička spolupracovala i s policií, a všechno se to nakonec ututlalo. To děvče skončilo v psychiatrické léčebně, ale o rok později zemřela."
Znovu jsem se odmlčel, a před očima mi přeběhl obraz zničené holky, která s prázdným pohledem seděla na nemocničním lůžku, když jsme ji šli s babičkou navštívit.
„Neříkám, že něco takového může potkat Caleba a tebe, nebo tvou rodinu. Ale stát se to může. Podstatou toho je, že když duše zešílí, tak se upne na jedinou bytost, kterou nejvíc milovala, a všichni, kdo tomu danému člověku prokáží nějakou přízeň jsou pro ni nepřátelé. A abych se dostal k věci. V tom kostele… Je tam hodně nečistých duší. Je to jejich území, a když tam vejdeme, jsme pro ně něco jako vetřelci, proto sůl. Sůl je od nás udrží dál. Neptej se proč, tohle mi ani babička nevysvětlila, ale prostě sůl má očišťující účinky, a dokáže menším útokům zabránit. Musíme ji rozsypat ode dveří, a vytvořit jakousi cestu, abysme byli v bezpečí."
Zvedl jsem znovu hlavu a s obavami se na Logana podíval.
Uvěří mi nebo se mi vysměje?
Logan
Jedl jsem, a přitom pozoroval Jaela, co dělá. Zdál se mi být nějaký podrážděný, a měl jsem chuť se ho zeptat, jestli to, co jsem mu udělal, se mu tak nelíbilo, že je tak rozladěný. Ale raději jsem se zakousl do dalšího sousta, a tiše jedl, abych nevyvolal nějakou hádku.
A upřímně… Asi bych to nerozchodil, kdyby mi Jael řekl, že se mu to nelíbilo, že to stálo za houby…
Jo, mužské ego je nejhorší nepřítel chlapa samotného.
A když se oblékl, tak jsem se raději otočil k jídlu. Ale i tak jsem ho pozorně poslouchal, když mi vysvětloval, co s tou solí.
Jo, přišlo mi to ujeté, aby obyčejná sůl mohla zahnat duchy. A často jsem si říkal, když jsem to viděl ve filmech, že je to pěkná blbost.
Ale za poslední dny jsem zažil už několik věcí, kterým jsem nevěřil, tak jsem raději nic neříkal. A názor případně změním až potom, když to uvidím na vlastní oči.
„Kousek dál je obchod, mají tam otevřeno až do desíti, tak tam zajedeme nakoupit,“ konečně jsem dojedl, uložil nádobí na tác, a ten jsem vyšoupnul ven za dveře.
Popravdě jsem byl z toho nočního „výletu“ trochu nervózní. Tmy jsem se nebál, ale obával jsem se toho, co se zase může stát. Stačilo mi to, jak jsem odpoledne viděl Jaela v tom kostele. A jestli tam opravdu bloudí tolik nešťastných a poblázněných duší…
Podle mých předpoklad by měly mít v noci větší moc, sílu, než přes den.
Aspoň tak se to vypráví v povídačkách a báchorkách.
Položil jsem si notebook na stůl, otevřel ho, a začal jsem studovat, co všechno bych mohl zjistit o tom kostele, kam se chceme tak na noc vypravit. Možná nám, vlastně Jaelovi, pomůže, když bude vědět jaké duše tam vlastně bloudí. Proč je jich tam tolik, a co se vlastně stalo.
Byl jsem stále k tomu skeptický, ale chtěl jsem nějak pomoct.
Jael
Trochu jsem si oddechl, když mi Logan nevynadal a nevysmál se mi.
Ale přesto…
Posmutněl jsem, když Logan sklopil oči k noťasu.
Pokud šlo o nás dva, zdálo se být všechno v pořádku. Dokonce jsem Logana viděl i několikrát se usmívat a smát. Jenže, jakmile došlo na záležitosti kolem duchů, jako by mezi námi vzrostlo… napětí.
Hlavně z Loganovy strany.
Měl jsem pocit, že mi stále ještě nevěří, a i když jsem se mu nedivil, trápilo mě to. A přitom…
Nikdy mi na tom nezáleželo. Nezáleželo mi na tom, jestli mi ostatní věří. Ale u Logana…
Moc, strašně moc jsem chtěl, aby mi zrovna on věřil. A hlavně jsem nechápal, proč mě to tak strašně bolí.
Kousl jsem se do rtu, a raději rychle vstal, přičemž jsem málem vylil sklenici s džusem, a přešel ke kabeli, abych si vytáhl čisté oblečení. Přemýšlel jsem, co udělat, a chvilku nehnutě zíral do tašky, než jsem se rozhodl.
Potřebuju Logana. Potřebuju, aby mi věřil, aby nepochyboval o každé věci, kterou mu řeknu. Vím, že to pro něj nebude, a není jednoduché, ale pokud chce Calebovi dopřát klidu, bude to nutné.
A věděl jsem i, co udělám. Samozřejmě bych ho neohrozil, v žádném případě bych neudělal něco, co by mu ublížilo, takže jsem zvolil tu nejmírnější variantu.
Maximálně ho bude bolet hlava, ale nijak mu to neublíží.
Převlékl jsem se, mrkl na to, co dělá Logan, a než jsme vyjeli, přečetl jsem si spolu s ním několik informací o kostele.
Když se nachystal i Logan, vzali jsme jeho baterku, stavili se do obchodu pro sůl a další baterku, a pak už vyjeli ke kostelíku.
Když jsme přijeli na místo byla už téměř tma, a vzduch kolem byl chladnější než kdekoliv jinde.
Takhle potmě bylo celé místo ještě víc ponuré a tísnivé, a přísahal bych, že ve větru slyším šepot.
Vzal jsem si pytlík soli a druhý podal Loganovi.
„Posviť a pojď za mnou," řekl jsem rozhodněji než obvykle, a vydal se napřed.
U dveří jsem roztrhl sáček se solí a začal ho sypat vedle sebe na zem. Loganovi jsem řekl ať totéž udělá ze své strany a takhle jsme přešli až k oltáři, kde jsem naše solné cestičky spojil.
Zbytek soli jsem položil na zem, vzal i ten Loganův, a pak ho chytl za ruku.
„Zavři oči a až řeknu teď, otevřeš je," řekl jsem na mě nezvykle přísně, a počkal, až udělá, co jsem mu řekl.
Sám jsem oči taky zavřel a soustředil se na sílu uvnitř sebe, abych ji částečně předal Loganovi.
Teď, když jsem se mohl soustředit a věděl jsem, co čekat, dokázal jsem se uklidnit a nezalekl se každého zašustnutí.
„Otevři oči, Logane. A pořádně se podívej," zašeptal jsem, když byl připravený a kývl hlavou dopředu.
Před námi se vznášelo asi šest zkroucených bytostí, které stěží připomínaly člověka. Cítil jsem jejich strach a bolest, jejich zlobu a nenávist, a věděl jsem, že to všechno cítí i Logan.
Jakmile se jedna z bytostí přiblížila k solné čáře, se zakvílením se stáhla zase rychle dozadu.
„Pusť nás…" uslyšel jsem v hlavě, a i z těch slov šel mráz po zádech.
Tušil jsem, že to nejspíš stačilo, takže jsem Loganovi řekl ať znovu zavře oči.
Opatrně jsem zrušil naše spojení, a kostel byl znovu temně ponurý jako předtím.
„Musíme nahoru. Tam jsem se předtím nedostal," pustil jsem Loganovu ruku a mávl směrem ke dveřím.
Logan
Sice jsme sem tam prohodili pár slov, hlavně, když jsme se dívali na historii toho kostela, ale jinak jsme toho moc nenamluvili. A ani nebylo potřeba.
Už jen to, co se v tom kostele stalo, a já věděl, že tam jdeme zpátky a jakou má historii, by jednomu z toho běhal mráz po zádech, a nikdo normální by tam rozhodně v noci dobrovolně nešel.
Ale řekl jsem, že budu Jaela doprovázet, a slíbil jsem si, že Caleba najdu za každou cenu.
Pořád, celou cestu, i potom, co jsme vysypávali tu solnou cestičku přes kostel, jsem myslel na to, co Jael řekl o duších, které se pomátly a potom ubližovaly těm, které milovaly, nebo těm, které braly jako ohrožení.
I když jsem byl vůči tomu skeptický, rozhodně jsem nechtěl, aby se z někoho, jako byl Caleb, hodný, veselý usměvavý kluk, stala taková příšera, která by někoho přivedla do blázince. A rozhodně bych nerad, aby se to stalo někomu z naší rodiny.
A jako první mě napadla máma… Mámy vždycky mají ke svým dětem nejbližší vztah.
Chtěl jsem protestovat, když mi Jael řekl, že mám zavřít oči. Měl jsem obavy, že se znovu pokusí o spojení s Calebem, a mohlo by to dopadnout špatně, ale byl najednou tak rozhodný, že jsem mlčky udělal, co chtěl.
… ne… nemůžu dovolit, aby se z Caleba stalo něco podobného, jako to, co jsem teď viděl.
Byl to docela šok, ale nebál jsem se. Spíš jsem byl překvapený a nechápal jsem, stále jsem si nechtěl připustit, že tohle opravdu existuje.
Ale někde ve skrytu duše jsem už o Calebovi začal uvažovat jako o jedné z těch duší, která bezcílně bloudí světem a hledá své místo.
Vzal jsem baterku z polorozpadlého oltáře, kam jsem si ji předtím odložil a posvítil směrem, kam Jael ukázal.
„Možná jsme té soli měli koupit více,“ pokrčil jsem rameny, když jsem viděl ty schody a tu trochu soli, která nám zbývala.
Pokud by došlo k nejhoršímu, popadnu Jaela a vyskočím s ním oknem ven…
Jael
Na první pohled Logan nevypadal, že by to na něj udělalo nějaký dojem, ale já tak nějak pocítil jistou změnu.
Potřeboval jsem, aby pochopil, co se s Calebem může stát, a nejspíš jsem uspěl.
„Musí to stačit," vydal jsem se napřed a odsypával cestičku soli po rozdrolených schodech do prvního patra.
Byly tam další troje dveře a zase tolik soli, abysme prošli všechny jsme neměli.
Opatrně jsem otevřel první. Skřípaní pantů se v tichu rozléhalo, až mi z toho zatrnulo. Nakoukl jsem dovnitř a naznačil Loganovi, ať místnost dobře prosvítí.
Byla zcela prázdná. Druhá, až na několik rozpadlých lavic, židlí, rezavých svícnů a rozteklých svíček, taky nejspíš nebyla důležitá.
Ale v té třetí...
Byla tam stará postel, stůl, skříň, zaprášené knihy a v rohu něco, co vypadalo jako směs různých hader.
Jakoby si tam někdo udělal hnízdo.
Se srdcem až v krku jsem opatrně vstoupil dovnitř s Loganem v patách. Něco jako by mě k té hromadě táhlo. Jako by mě něco volalo.
Vzal jsem kousek dřeva ze země a opatrně do té hromady šťouchl.
Rozkašlal jsem se, když se prach rozvířil, ale když na mě nic nevyskočilo, přiklekl jsem a oddělal největší hadr, který byl nejspíš původně nějaká deka.
„Logane!" vykřikl jsem ochraptěle a z hromádky nejrůznějšího oblečení, které tam leželo, vytáhl malé triko, které nejspíš bylo původně bílé, s koníkem na přední straně.
Pamatoval jsem si to triko. Viděl jsem ho na fotce, kterou mi ukazoval Logan.
Chtěl jsem něco říct, ale kostelík, jako by najednou ožil.
Ochladilo se ještě víc, a zřetelně jsem slyšel šoupaní nohou i skřípaní nábytku po podlaze.
Vyskočil jsem na nohy a zdravou rukou popadl Logana.
„Musíme pryč!" vykřikl jsem a zastrčil si triko za pásek od kalhot.
V poskakujícím svitu baterky se nám oběma bezpečně podařilo dostat až dolů, ale pak se všechno pokazilo.
Otevřenými dveřmi profoukl vítr a smazal kus solné stopy.
„Poběž!" zakřičel jsem znovu na Logana, který byl asi krok za mnou.
Logan
Měl jsem sice trochu obavy, když jsem viděl ty nestabilní schody, ale nakonec jsem šel. Poslušně jsem sypal sůl na podlahu tak, abychom byli uvnitř té pomyslné hranice.
Vystoupali jsme nahoru a postupně jsme nahlédli do místností, které tu byly. Byl to zvláštní pocit. Jako bych sám prožíval nějaký z těch hororů, na které jsem se kdysi díval. Vždycky jsem těm postavám říkal, ať tam nelezou, ať neotvírají ty dveře, protože tam zákonitě na ně něco skočí. Ale ony to i přesto udělaly, stejně jako jsme to teď udělali i my. Tady normální lidská logika a rozum prostě nefungovaly.
Ve třetí místnosti to ale bylo jiné. Jako bych cítil, že i ta atmosféra, ten vzduch, prostě všechno, se změnilo, bylo jinak než v chodbě nebo těch druhých místnostech.
Jako bych někomu hleděl do ložnice, jako bych byl vetřelec, kterého se tento pokoj snažil vypudit ven.
A v momentě, kdy se usadil prach, který Jael rozvířil, a pak zvedl ruku s nějakým hadrem, málem se mi zastavilo srdce.
Byl to takový šok, že jsem na místě ztuhnul… A kdyby mě najednou Jael nepopadl za ruku a netáhl rychle dolů, nejspíš bych tam vystál díru.
Ten hluk kolem nás jsem vnímal jen okrajově, jak moc mě zasáhlo to, co jsem v Jaelově ruce viděl, a co mu teď viselo u pasu.
Ani jsem moc nevnímal, že jsme se dostali dolů. Nastupující chlad, který najednou obalil mé tělo, jsem přičítal spíš tomu větru, který se dovnitř prodral skrz nedovřené dveře.
Ale najednou jako by něco zastavilo můj krok. Přestal jsem vnímat ten hluk, neslyšel jsem ani Jaela, jak na mě křičí. V uších mi zněla jen skřípavá slova, opakující se stále dokola…
„Zůstaň tady… neodcházej… jsi můj… zůstaneš se mnou… neodcházej… zastav se…“
Prudce jsem se otočil, když jsem měl pocit, že na mě někdo sáhl. Ale za mnou nikdo nebyl.
Jen ta slova se stále dokola opakovala a zesilovala se, až mi z toho začínalo zaléhat v uších.
Otočil jsem se zpátky ke dveřím a rozběhl se za Jaelem. Měl jsem však pocit, jako bych měl nohy v hlubokém bahně, jako by mě něco táhlo zpátky…
Ze všech sil jsem zabral proti tomu odporu… Dveře byly už jen pár kroků před námi…
Ale jsem ztratil rovnováhu.
Jael
Čas je relativní pojem.
Zvláště ve chvílích, kdy vám jde o život nebo o život někoho blízkého.
A pro svět, který obývali duchové, a který normální lidské oko nespatřilo, to platilo dvojnásob.
Připadalo mi to jako věčnost, než jsem se dostal do poloviny cesty.
A pak...
Cítil jsem, jak se něco změnilo.
„Logane!" zaječel jsem, až jsem překřičel i okolní kvílení větru.
Srdce mi sevřela ledová ruka při pomyšlení, co všechno se může stát.
Neviděl jsem, co teď viděl on, necítil, co cítil on, ale bylo mi jasné, že musí prožívat hotové peklo.
Pocítil jsem dotek na zádech a ohnal se rukou. Dřepl jsem si a nahmatal menší hromádku soli. Švihnul jsem rukou a účinek byl okamžitý.
Rychle jsem vstal a otočil se, abych pomohl Loganovi, ale on v tu chvíli padal k zemi, a kdybych stál zády nejspíš by mě strhl s sebou.
„Logane!" zakřičel jsem, chytl ho do náruče a vyhekl, když mě zabolela zraněná ruka.
„Musíme pryč!" křikl jsem, chytl Logana kolem pasu a jednu jeho ruku si omotal kolem krku.
Skoro jsem ho nesl, ale jeho váha nebyla nic proti strachu, který jsem cítil, pokud bysme v kostelíku zůstali, byť o vteřinu déle.
S vyheknutím jsem nás vynesl ven a těsně před autem i s Loganem klesl do trávy.
Položil jsem ho na záda a klekl si nad něj.
Vzduch se oteplil, dveře do kostelíka se s bouchnutím zavřely, a najednou všechno utichlo.
„Logane! Logane... Promiň, já..." na jeho tvář dopadly mé slzy, jak se mi ulevilo, když jsem zjistil, že je při vědomí.
Logan
Jael se na poslední chvíli otočil a zachytil mě do náruče. Táhl mě ven, a i když jsem se snažil jít, i tak to šlo ztěžka, jako by se mě stále něco snažilo zadržet vevnitř kostelíku.
Když jsem dopadl na záda, do trávy navlhlé večerní rosou, zprudka jsem se nadechl, jako bych se snažil nabrat vzduch, o který mě někdo tam vevnitř chtěl připravit.
Ten chlad, který svíral mé tělo náhle povolil, a já jen zamrkal, hledíc do Jaelových očí, z kterých mu padaly slzy na mou tvář.
„Jsem v pohodě,“ vydechl jsem, když se můj dech o dost zklidnil, a to divné napětí v mém těle povolilo.
„Říkal jsem ti, že nemáš brečet. Vážně jsem v pohodě,“ znovu jsem ho ujistil.
Jednou rukou jsem ho pohladil po tváři, a druhou jsem posunul k jeho opasku, z pod kterého jsem vytáhl ten kousek oblečení, které Jael z té místnosti vzal.
Dobře jsem to triko znal.
Bylo Calebovo nejoblíbenější. Když už nemohl jezdit na koni, aspoň si je maloval, kupoval si obrázky koňů, nebo chtěl něco, kde by kůň byl. Třeba jako tohle triko…
Sevřel jsem ho v ruce, a zatnul jsem zuby. Tohle bylo za ty dva roky nejblíž, co jsem se ke Calebovi vůbec dostal…
Ale teď nastává další problém… Jsem praktik. Člověk, který hned uvažuje nad všemi možnostmi, hledá všechna pro i proti, snaží se všechno rozebrat ze všech stran a do posledního drobečku.
A tohle pro mne, s nálezem Calebova trika, znamenalo velké dilema…
„Jedeme zpátky na hotel. Dovnitř už nepůjdeš ani náhodou,“ jemně jsem odstrčil Jaela a vstal jsem.
Mírně se mi zatočila hlava, ale stačilo se na chvilku opřít o auto, v předklonu se vydýchat, a pak to přešlo.
„Jaeli…“ otočil jsem se na něho, když jsem se narovnal. „Děkuji…“
Pak už jsem obešel auto, nastoupil jsem, a triko si položil na klín. Nastartoval jsem a čekal, až Jael nastoupí, abychom se mohli vrátit na hotel.
I kdyby se tam znovu chtěl podívat, tak teď, v noci, rozhodně ne. V žádném případě…
Jael
Oddechl jsem si, když to vypadalo, že je Logan opravdu v pořádku.
Aspoň po fyzické stránce. Neunikl mi však v té tmě ten stín, který přeběhl přes jeho tvář, když mi vytáhl triko zpod opasku.
Neříkal jsem nic. Ani když mi poděkoval. Jen jsem zavrtěl hlavou, a pak si nastoupil do auta.
Naposledy jsem se zadíval na kostelík, a pak si povzdechl. Už nemělo smysl tam znovu chodit. Bylo to příliš nebezpečné.
S jistotou jsme však věděli, že Caleb na tomhle místě byl.
Tak daleko od domova… Jak mu asi samotnému muselo být? Jak dlouho tu byl zavřený?
Všechny ty myšlenky a ty pocity mě znovu rozbrečely.
Vyzul jsem si boty, abych se mohl chodidly zapřít o sedačku a čelo si opřel o kolena.
Teprve až před hotelem jsem se docela uklidnil, vysmrkal, a pak se šouravým krokem vydal za Loganem.
Když se však za námi zavřely dveře pokoje, a já se zadíval na Logana, jak svírá Calebovo triko v prstech, a je bledší než obvykle a víc zachmuřenější, pochopil jsem.
Nemůžu být takový slaboch! Už to není jen o mě. Doteď jsem to tak nějak zvládal sám, ale teď, teď to bylo něco jiného.
Zhluboka jsem se nadechl a překonal krátkou vzdálenost mezi námi.
Chytl jsem Logana za paži, otočil směrem k sobě a zadíval se mu do očí.
„Najdeme ho! Spolu! Slibuju!" řekl jsem rozhodným a pevným hlasem, až mě to samotného překvapilo.
Neutěšoval jsem Logana, neptal se na triko, neptal jsem se na to, co viděl. Nepotřeboval jsem to vědět, dokázal jsem si to představit. Až o tom bude chtít mluvit, řekne mi to.
Usmál jsem se na něj a pohladil ho po tváři.
„Zpátky už nepůjdeme. Není to potřeba. Zůstaneme tady, dokud se Caleb se mnou nespojí. Pojď, pomůžu ti. Zavolám na recepci, jestli by nám nepřinesli horký čaj, a ty si lehneš. Potřebuješ si odpočinout…"
Docela překvapivě se naše role obrátily, ale nevadilo mi to. Pro Logana bych udělal cokoliv.
Kromě toho, to já ho do toho namočil, takže jsem mu musel pomoct.
Logan
Po cestě do hotelu jsme nemluvili. Jen jsem mrknul na Jaela, co dělá, když si zul boty a nohy zvedl nahoru. Ale nějak jsem nekomentoval nic z toho, co prováděl.
Já sám jsem měl plnou hlavu toho všeho, co se stalo. A hlavně toho, že jsem byl na místě, kde…
Nechtěl jsem to ani domyslet. Nechtěl jsem myslet na to, co se tam mohlo dít.
Sevřel jsem v ruce volant, až kůže pod mýma rukama zaskřípala.
Ale aspoň někam jsem mohl přenést svoji nervozitu, rozčílení.
Snažil jsem se raději soustředit na řízení, abychom se ještě nenabourali.
Když jsme dojeli do hotelu, a zavřely se za námi dveře pokoje, skoro jsem se nestihl ani zout, když se ke mně Jael vrhl a začal se o mně starat.
Chápal jsem ho, ale já měl na tuhle starost jiný názor. Teď se mi absolutně nehodila. Teď jsem chtěl být sám.
„Ne, rozhodně tam už zpátky nepůjdeme. A…“ jemně jsem ho odstrčil od sebe. „… nepotřebuji pomoc. Postarám se o sebe. Pomůžeš mi, když mě necháš na chvíli být, ano? A čaj by se hodil.“
Skopnul jsem boty a zamířil jsem rovnou do koupelny, aniž bych počkal na Jaelovu reakci.
Možná to bylo de mne hrubé, ale jeho přílišná péče by to teď jen zhoršila.
Zavřel jsem za sebou dveře a hned jsem je i zamknul, aby za mnou nemohl. Opravdu jsem potřeboval být sám.
Přešel jsem do sprchového koutu, kde jsem se po stěně svezl na zem do sedu.
Bylo mi jedno, že to triko je špinavé, zaprášené. Prostě jsem si ho přitiskl na tvář, abych v něm zastavil slzy, které se už nezadržitelně draly ven.
Nedokázal jsem zastavit ten slzavý příval. Jen jsem seděl s těmi všemi představami, a tiše brečel do trika přitisknutého ke tváři.
Byl to kousek Caleba… Něco hmatatelného… Jako by tu byl v tuhle chvíli se mnou.
A neustále jsem se v duchu ptal: „Proč? Proč? Řekni, kde jsi…“